#promarněný život

[allmothsdied]

Sezóní splín depresivna, přicházející s prvními paprsky létojarního slunce, krátící se schopnost spánku, a to vyčerpání... Odstíny šedé, neustále množící, prohlubují se, už tě to nepřekvapuje, už tě to neleká. Násobící se nemoci tvojí mámy, únava a bolesti, se všemi starostmi světa. A tak pořád dál a dál a dál.

Z přátel časem sotva známí, nebo životy a přítomnosti vzdálení. Tvoje nehybnost, otupěle vyprázdněná, setrvačnost tikajícího času a hudba ztrácející svou chuť. Pak přichází slzy v očích a ty zoufale nevíš proč, nasbíraný traumata a smutky dožadující se pozorna. Není čas, nechceš, nemůžeš, odmítáš. Zatnutí zubů, odvrácený pohled, takhle přece utečeš. Jen zaplnit ticho, jen rozptýlení, jen další série dnešků.

Životy plující za matným sklem, jejich zastřený ruch. Nechat je jít. Nechat je odejít. Nechat je žít. Hodiny střídající čtvrt roky. Není co dělat. Pomalý klesání. Nebráníš se, nebojuješ s tím. Necháváš vodu se přeženout. Plnící se plíce, není dechu. Jen další den, jen jeden. A pak ještě hodinu. Minutu. Sekundu. Další týden.

Maturují. Sedíš. Celý století. Stárneš. Není co sledovat. Fialová zeď. Pár desítek knih. Občas chce se psát. Ale není co. Náhodný výbuchy hněvu, krátery agrese. Zapomenuté významy, zapomenuté chutě a barvy. Příliš dávno. Příliš pozdě. Miniatury a karikatury.

Mizící kila, tvého těla, velikosti a tíhy světa, cihlu po cihle, přicházíš, postrádáš, nemáš nemáš nemáš... Udělala další část zkoušky. Teď. Už před týdnem. Nebo dvěma? Rituály. Nespavost. Hlad. Lámání v pase nad toaletou. Rukou krkem došáhnout na dno hluboka. Vyrvat srdce, vyrvat orgány. Vyprázdnit. Vyprázdnit. Vyprázdnit. Dávení. Pročpročproč...

Nikdo nepíše. Nikomu nepíšeš. Není kdo. Není komu. Není proč. Voda stékající z očích. Splněný sen, všechno, co's chtěla. Všechno. Nic. Málo a ještě míň. Moc nezbývá. Jen pár let, pár let před tebou. Už jen pár... Celá délka jejího titěrnýho života.

Zdi se vlní. Proč se sakra zdi vlní!? Neostrý zrak. Neostrý o celý rok víc. Jen nějak není co vidět. Vůně šeda. Vůně nežití. Vysněná rakev, domácí výroba. A to vyčerpání...

[michalgavlas]

ÚVAHA  ČTYŘ STÁ DESÁTÁ – ČAS

Vše, co děláme, je umístěno v čase a prostoru. Oba pojmy představují skoro nekonečné veličiny a jsou přímo spojeny se vznikem a rozpínáním našeho kosmu. Náš život se mihne v této nesmírnosti jako okem nezaznamenatelné bliknutí. Z hlediska vesmíru neexistujeme. Z lidského pohledu má každý z nás vyměřený jistý čas, který umíme lépe či hůře naplnit. Mimo vědomí - duši je čas to nejhodnotnější co jsme dostali darem. Je to však dar, který se nedá zastavit, vrátit zpátky či posunout dopředu. Čas plyne svým neměnným tempem vteřin, minut, hodin, dnů a roků. Je nemožné žít v daném okamžiku, protože dříve než napíšu tuto větu, tak se stává součástí minulosti. V myšlenkách jsme v budoucnosti a naše činy jsou již minulostí. Prožitek neopakovatelného současného okamžiku schází.

Součástí plynoucího času je rození a umírání, vznikání a zanikání. Pouze náš vesmír to všechno přežije, dokud se sám nerozplyne v nekonečnu a možná bude nahrazen novým. Je mimo možnosti lidského mozku si představit tyto procesy, které probíhají milióny a miliardy let. Naopak, co vnímá velice dobře je délka lidského života, která se z počátku zdá poměrně dlouhá, ale s postupným stárnutím si člověk začne uvědomovat její krátkost. Navíc nikdo neví, kdy jeho život mžikem skončí, jako zhasnutí světla.

Z tohoto pohledu se dá říci, že s časem nám vyměřeným velice často plýtváme zbytečnými myšlenkami a činy. Jsou aktivity, které potřebujeme k zabezpečení chodu naší fyzické schránky a pak jsou i ty, kterými potřebujeme uspokojit svoji duši. Potom jsou však marné myšlenky a sny, které většinou nejsme schopni zrealizovat, anebo jen částečně a ztrácíme s nimi nejen mnoho času, ale i energie. Největší ztrátou jsou však úvahy vyplývající ze strachu „co by so mohlo stát kdyby“ a s tím související aktivity, které předpokládanému nebezpečí chtějí zabránit. Je pochopitelné, že jako živé bytosti obdařené vědomím máme schopnost plánovat své činy a snažit se vyhnout možným nebezpečím, ale je mnoho věcí, které nemůžeme ovlivnit a předejít jim.

Většina lidí musí zabezpečit svoji existenci tím, že někde pro někoho pracuje za mzdu. V tom případě nejsou pány svého času ani vlastního myšlení a rozhodování. Vše se musí podřídit někomu jinému, pro kterého ztrácí svůj drahocenný čas. Mnoho lidí si to ani neuvědomuje a přijde na to až na sklonku života, kdy zjistí, že otročili někomu nebo něčemu a promarnili tím své životy. Je to možná chybou mnohých z nich, kteří raději, než aby byli zodpovědní za svá rozhodnutí, se schovávají za vedení zaměstnavateli a institucemi. Patrně je málo lidí, kteří chtějí svobodně nakládat se svým časem nebo k tomu nemají vrozené předpoklady.

Bez ohledu na to zda člověk chce nebo nechce být pánem svého času, všichni známe ten pocit, kdy bychom nejraději čas zrychlili a přeskočili možná nejen hodiny a dny, ale i celé týdny a měsíce. Jsou to období, kdy se nám věci v životě nedaří, a máme pocit, že musíme bojovat s celým světem, který na nás neustále útočí. Naopak jsou vzácnější období, kdy se nám daří, vychutnáváme každou chvilku a rádi bychom čas alespoň na chvíli zastavili. Je pravda, že když člověk dělá něco smysluplného co má rád, tak čas ubíhá mnohem rychleji, než když musí dělat věci nezábavné a často zbytečné.

Čas je patrně největší neviditelnou silou, která ovládá svět. Mladý Lin-ťi popisovaný Šu-la-ce tuto skutečnost chápe takto:

„Takovou moc, která poroučí i Slunci a Měsíci znal jenom jednu: všudypřítomný a beze změny plynoucí čas. Nahoře ve věži na to přišel. On je tou jedinou skutečností, On je tím nehybným hybatelem!“

Dá se říci, že v tomto pojetí je čas spojován s Bohem, který je věčný, všude přítomný a ovlivňuje všechno. Přitom Bůh existuje mimo čas a prostor tak, aby mohl být nesmrtelný. V tom se projevuje jeho síla, kdy může působit v čase a současně být nadčasový. Velice těžko pochopitelná omnipotence pro běžného smrtelníka.

Na konci této úvahy vyvstává otázka, zda jsem tímto psaním smysluplně strávil svůj, již tak často promarněný čas nebo zda je tomu naopak. Možná mně to s mými omezenými znalostmi přinutilo přemýšlet o čase, ale je otázkou zda si z toho někdo vezme nějaké ponaučení, a to se týká především mně. Pochybuji, že tuto úvahu bude někdo jiný číst a současně mám veliké pochybnosti o své vlastní ponaučitelnosti.

[zaoponoudeprese]

Seděla. Ohromena chladem? Nevěřícně zírající na lidi kolem ní. Uprostřed nezastavitelného města. Plného šílených fanatiků, zvuků, lidí neskutečného vyznání, lidí nepředstavitelně temných duší. Seděla tam sama. Na mramorové lavičce, smutně vyhlížející uprostřed náměstí, jež bylo ze všech stran proskleno okny obřích budov. Jakoby se zastavil čas, přesto vše tak rychle plynulo. Nepředstavitelně rychle. Z obrysů byly šmouhy, ze stínů noc a z lidí dravci. Stále tam seděla, chladně modré svítící oči upřené před sebe. Nepřítomna, přesto těžce vnímající okolí. Zvuky na kilometry daleko, viděla vše tak přesně, i když se nedívala, dívat se totiž nechtěla. Chtěla jen cítit. Cítit něco víc. Ale stále tu byla jen nicota chlad pohlcující její bílé bezvládné tělo. I přes vysoké regenerační schopnosti měla ret už od krve, bezděčně si ho totiž kousala, kdykoli měla tu svou malou krizi. Kdykoli? Měla jí často. Nezdravě často i na její nesmrtelné tělo. Je něco jiného když riskujete doopravdy, a když riskujete na oko. Co ona mohla riskovat? Svou duši? Ta už byla dávno pryč. Svoje tělo? Nemožné, nebyla jako ostatní. Bolestná pravda byla, že neměla, co riskovat. Nic a nikoho. Mohla mít vše, co chtěla. Kohokoli, koho si zamanula. Ale dá se tomu říkat láska? Když je láska vynucená a není ze srdce? Když je chladná stejně jako ona? Pak je uviděla. Ty známé oči. Jakoby se čas zastavil doopravdy. Lidé nebyli šmouhy, byli opět lidmi. Zvuky utichli a ona zase viděla, to co chce. Viděla ten pár očí, který jí přikoval na místě. Poznávala je. Patřili jemu. Tomu, jemuž zasvětila svůj nesmrtelný život. Tomu, koho hledala celá staletí. A ty oči poznávaly ji... Chlad by tentam. Cítila ten život. Cítila ty motýly, vznášející se uvnitř ní. Všichni byli pryč. Byla tu jen ona a ty oči, vlastník těch očí. Jakoby vše začalo dávat perfektní smysl. Všechna nesplněná přání, všechen promarněný čas, všechny neklidné noci, všechny pády. Všechen chlad... Jakoby každá její otázka náhle dostala odpověď. Teď už stála těsně před ním. Cítila to. Cítila to, na co čekala stovky let. Cítila tu přítomnost. Cítila... Lásku? Smysl? Hlas? Ztracené? Teď už věděla, že nalezla zbývající část...

[metalcesky]

While She Sleeps - Our Legacy

While She Sleeps - Náš odkaz

Jestli chceš slova, podle kterých žít Projdi se po hřbitovech, projdi se po hřbitovech Jsou napsaná na náhrobcích Jestli chceš slova, podle kterých žít Projdi se po hřbitovech, projdi se po hřbitovech Jsou napsaná na náhrobcích Čas nečeká na nikoho

Jsme živoucí důkaz, že se svět zbláznil Ale tohle je všechno co máme Točíme se v kruzích, jsme unášeni tmou Náš svět se rozpadá

Náhoda z nás udělala bratry Věrné si do posledního dechu Náš odkaz nebude promarněný na mě

Bok po boku v dobrém i ve zlém V nejtemnějších chvílích společně budeme stát Hledat život v tom co nám zbývá Nebudeme sluhové času, nebudeme žít v lítosti

Žij každý moment jako by byl tvůj poslední Cti svou minulost, ale nikdy se neohlížej Měl bych si vážit toho co mám A faktu, že náhoda z nás udělala bratry Věrné si do posledního dechu Náš odkaz nebude promarněný na mě

Budeme zpívat z ohně s kouřem v očích Strádající společenství, žijeme v noci

[allmothsdied]

Ušpiněný sklenice

Od srdce co zapomnělo milovat

S otisky rtů co si navykly lhát

Sklo už navždy zakalené

Stárneme, jak nasloucháme tichu

A je tu prázdno,

Co se sklo přestalo tříštit

A zakusuvat do kůže

Šedneme a blednem, na slunci, ve tmě

I vrstvami prachu

Prolnutý nitrem

Ztrácíme a postrádáme

Pořád dál a dál

Ticho utichá

A sklenice jsou ušpiněný

[allmothsdied]

Trigger warming...

.

.

.

.

.

Máma mi omotala krejčovský metr plný čísel bez začátku a konce, bez řádu, bez všeho neostrého, jako chladný dotek sochy z ledu, jako sotva roztavené stříbro, okolo pasu... Snažila se skrýt malou slzu na okraji víčka, a já se tvářila, že nevidím...

Nejsmutnější je, že jediný, co mě na tom všem mrzí, je že ji tím nutím procházet pořád a pořád dokola, občas jí házím celý krajice naděje, jen abych jí je pak vyrvala z náruče a hodila k nohám zapálený hranice

Je jedno jak moc se snažím postavit zámek jejího vysněného něčeho lepšího, něčeho až a někdy a když a pokud, když stejným úsilím ho drolím na kusy, padá mi mezi prsty jako nekonečný zrnka písku, jen trochu zafoukat a všechno je pryč

Jen samý písek a písek a písek.

V očích, ve vlasech, v posteli, ve vzduchu, ve vodě, v útrobách země samý

Jsem všechno, co bolí, už z pouhého pohledu, jako socha z ledu, přimrzlá k cizí kůži která sebou škube ve zběsilé snaze se odtrhnout a zmučená krvácí a umírá, jen nikdy ne dost, nikdy ne úplně

[allmothsdied]

Vidět je všechny. Ty, kteří šli dál. Mezitím co já stále mimo prostor a čas, mimo přítomnost, mimo budoucnost, v nekonečném dnešku.

Vidět je všechny. Kam až došli. Jak se změnili do tohohle okamžiku, jak se jejich životy změnily. Životy, jichž už dávno nejsem součástí. Jen stín pozorující z kouta.

Vidět je všechny. Vidět, kam došli. Kam jsem mohla dojít já. Ale nechala jsem to protéct mezi prsty. Stojím na místě příliš dlouho. Zabydlela jsem se, na začátku cesty, příliš zbabělá ho opustit.

Vidět všechna možná, která se nestala a nestanou. Vidět tolik kdysi možných budoucích já, který se nikdy neprobudily k životu.

A bolí to. Bolí se s touhle skutečností střetávat, jako stát příliš blízko projíždějícího vlaku.

Chce se mi křičet, že tohle jsem si nevybrala. Že to nenávidím. Že chci svou budoucnost zpět. Že se chci nechat unášet proudem normálnosti a plynule přecházet z jednoho životního stádia do dalšího. Tak jak se to má. Tak jak to chodí. Dospívat a stárnout plynule s časem.

Ale můj mozek šeptá, přesně tohle jsem chtěla, přesně tohle jsem si vybrala, miluju svoji rozbitost, svoji nekončící zastávku na začátku cesty. Protože tohle je můj útěk, můj úkryt, bezpečný vyšlapaný místečko, před vším, kam oni došli, před vším, kam jsem mohla dojít, před normálností v čase měnící se přítomností.

A to bolí ještě víc... Mám co jsem si vybrala. Mám co jsem chtěla. Mám co chci... A už je pozdě se rozejít a snažit dohnat se čas, posbírat poztrácený kousky sebe a svýho života. Problém je totiž v tom, že neleží na cestě přede mnou. Musela bych se vracet zpět. Dojít na úplný začátek a ztrácet ještě víc času snahou dojít aspoň zpátky sem. Ztrácet ještě víc budoucnosti. Ztrácet poslední zbytky příčetnosti. Ztratit sebe úplně s příchutí definitivnosti.

Nezbývá než vás odsud sledovat, už teď z dálky, tak dlouho, než se ztratíte za hranicí dohlédnutelnosti.

Jen, nepospíchejte tolik. Prosím. Je to tu osamělý. Co mi zbyde, když bude pozdě vám zamávat? Když na mě nedohlédnete při pohledech přes rameno?

Bolí, že vás musím nechávat jít dál. Bolí, že vás nechávám jít dál.

Další ztracený rok života. Utíká to rychle. Další ztracený rok života. Kolikátý že už? Další ztracený rok života. A další. A další. A další. Kdo by to ještě počítal? Kdo by se ještě snažil hádat, kolik takových jich přede mnou zbývá?

Kdo ví. Kdo ví...

Utíká to rychle. Když sedíte na místě. Ve svým prachu cesty. Která vede dál. Jen ne pro mě. Jen dávno ne pro mě.

Promarněné dětství. Promarněné dospívání. Promarněné mládí.

A každý další rok ze mě vysává život. V devatenácti v důchodě, s duší stařeny, s duší malého děcka. Hořkých promarněných devatenácti let života. Promarněných dnů vlastního života.

Příliš mladá na umírání. Příliš zestárlá na život.

Příliš zakletá v nekončícím okamžiku minulých přítomností.

[allmothsdied]

V dálce

Pochodují vojáci

Někde životy končí

A jiný jdou otřeseně dál

S vědomím

Možného začátku konce

Ještě aspoň na chvíli

Klopíme pohled

Zasychajících slz

S nevyslovenou tužbou

Ať se svět nemění

Ještě okamžik ne

Jen ne takhle

[allmothsdied]

Stojíme

Ale čas jde dál

A mizí v dáli

Co jednou šli nám

Po boku

A je to zvláštní

Vidět je

Mizet v dáli

Mají rodiny, děti, práce

A za pár let bych měla

Být jako oni

Jenže nebudu

Protože stojím

Až příliš dlouho

A ještě nějakou dobu budu

Pokud nevrostu do místa

Až nepůjde se hnout

Mezi trním je

Bezpečnější se nehýbat

Nebolí to tolik

Jako se s ním prát

S vlastním stínem

Stejně nemůžeš bojovat

Můžeš jen ničit to

Co tvůj stín vrhá

Ale až slunce zapadne

Všechny stíny se slijou

Není kam spěchat

Celý život před sebou

Celý život za sebou

Celý život zahozen

U cesty, v příkopě

Kde kostí a ostatků

Není pomálu

Připozdívá se

Jako každý den předtím

Jako každý den poté

Není kam spěchat

Když stejně

Do přítomnosti

Přijdeš pozdě

Kdy už přítomnost nebude

Zakletá minulost

Ukřižovaná v dnešku

A my blednem

V naších smutků

Nikdy nevyrostem

Nikdy nezestárnem

Stojíme

Budou z nás sochy

V pompejích

Až se usadí prach

Víme, co ztrácíme

Víme a bolí to

Nikdy jsme to neměli

A nikdy nebudem

Znovu nadanými dětmi

Čas odnesl

Promarněný příležitosti

Promarněný životy

Jen po zahlédnutí

Tohohle světa

Prodáváme

Svojí krásu

Abychom ji mohli koupit

Kráčíme nikam

Kráčíme nikam

Naviděnou

Někde v budoucnu

Jestli tě ještě zastihnem

Jestli se rozejdem

[michalgavlas]

ÚVAHA  TŘI STA OSMDESÁTÁ PRVNÍ - KOČÁRY A KLOBOUKY

Člověk ke svému životu potřebuje věci hmotného charakteru tak, aby přežil. Jsou věci nezbytné a zbytné. Čím více je život člověka nenaplněn věcmi duchovními, o to víc se snaží obklopovat věcmi hmotnými. Jedná se většinou o věci zbytné. Každá doba měla jinou představu o těchto luxusních věcech, ale jejich seznam je víceméně po tisíciletí podobný, pouze jejich vzhled se mění. Jedná se o drahé jídlo, oblečení, domy a dopravní prostředky. Mistr Zhuang žijící mezi třetím a čtvrtým stoletím před naším letopočtem, zařadil mezi tyto zbytné věci luxusní kočáry a klobouky. Říká:

„To, čemu ve starověku říkali splnění vůle, neznamenalo kočáry a klobouky. Neznamenalo to nic jiného, než že už prostě neměli, co by své radosti přidali navíc! Dneska, když se řekne splnění vůle, znamená to právě jen ty kočáry a klobouky! Ovšem kočáry a klobouky přinášejí jen našemu tělu, což nemá nic společného ani s naší přirozeností, ani s údělem! Věci, jež nás takto navštěvují, jsou tu jenom hosty. Jsou tu jen hosty, jejichž příchod se nedá zamezit, jejichž odchod se nedá postavit. Nepopouštějte své vůli kvůli kočárům a kloboukům, kvůli bídě a nouzi se neutíkejte k sprostotě.“

Upřímně řečeno, co nám dnešní doby může dát hodnotného, než soudobé podoby kočárů a klobouků, když zcela svým materialismem potlačila jakýkoliv spontánní náznak upřímné duchovnosti mezi lidmi. Duchovnost dnes už nepodporují ani nadnárodní církevní organizace, které jsou odvěkým vzorem pro soustředění velkého majetku po tisíciletí, bez ohledu na způsob jeho získání.

Kdo dnes řekne dětem, že podstatné není být majitelem hmotných, ale duchovních hodnot. Že honba za mamonem je pouze promarněný život bez vyššího smyslu. Je to cesta do pekel, na které většina současných lidí ztrácí svoji duši a proměňuje ji za nesmyslné papírky, jejichž padělání se trestá. Dříve to byli moudří prarodiče, osvícený učitel nebo farář, ale kdo jim to řekne dnes? Dnes se vyzdvihuje schopnost vydělat peníze a ne moudrost člověka. Proto taky moudří lidé jakoby vymizeli z našeho světa s ohledem na to, co se v něm dnes děje. Žádné volání po jednoduchosti, prostotě, uměřenosti a ohleduplnosti. Je vyžadována složitost, nabubřelost, neuměřenost a bezohlednost, přívlastky, bez kterých se současná konzumní společnost neobejde.

Možná si současný vnímavý člověk klade neuskutečnitelné cíle při napravování věcí tohoto zkaženého světa. Mistr Zhuang hovoří o těch starých, kteří nezasahovali a pracovali pouze sobě:

„Ti staří si uchovali svou osobitost a nezdobili disputacemi svou moudrost, moudrostí nevyčerpávali podnebesí, moudrostí nevyčerpávali sílu. Osamoceni trvali na svém a vraceli se ke své přirozenosti, co více měli činit? Cesta se nezanáší malým jednáním, tak jako malé vědění škodí síle, tak jako malé jednání škodí cestě. Proto se praví: Napravuj sám sebe a nic víc! Úplnou radostí se dá nazvat jen splnění vůle.“

Zdokonalovat sám sebe je ta nejtěžší a nejhodnotnější činnost, která nebude nikdy marná a nesmyslná. Člověk se však většinou nedovede uzavřít sám do sebe a nevšímat si toho špatného, co se děje okolo něho. Pochopitelně, že má být rád i za věci dobré, ale těch je paradoxně čím dál, tím méně, úměrně tomu, jak společnost má snahu být čím dál tím hmotně bohatší. Je známá odvěká pravda, že čím jsou lidé bohatší, tím jsou méně spokojení. Bohatství nedělá lidi spokojenější a už vůbec ne lepší, přesto hlavním domnělým lékem na současné neduhy společnosti je více peněz, po kterých se volá ze všech stran. Když budou mít lidé dost peněz, přestanou závidět ostatním a krást. Budou mít lepší zdravotní péči, budou žít v bezpečnějších městech a tak dále. Jaké bludy a nesmysly. Vidíme to všichni, že za posledních pětadvacet let agresivita a kriminalita stoupá. Zdravotnictví je bezedná jáma, ve které mizí množství peněz a úroveň špatná. O bezpečnosti ve městech se nedá vůbec hovořit.

Teprve až se lidé sami začnou dobrovolně kultivovat, tak může dojít k nápravě věci. Jenže to se nikdy nestane, protože většina lidí v sobě nemá potřebu a dostatek vůle, aby na cestu sebezdokonalování ve věcech duchovních nastoupila. Proto vzhledem ke krátkosti našich životů je lepší nezasahovat, a jak říká Mistr Zhuang:

„Proto se praví: „Ty, kteří se oddávají vnějším věcem a prostřed sprostoty tratí přirozenost, nazveme zvrácenými lidmi“

Snažit se jednat přirozeně, pracovat na kultivaci duše, poctivě dělat svoji práci a starat se o své bližní, to je to jediné, co se svými omezenými možnostmi můžeme v dnešní nemocné době dělat.

[michalgavlas]

ÚVAHA  TŘI STA SEDMDESÁTÁ - DÉLKA LIDSKÉHO ŽIVOTA

Jak říká Jan Werich, délka lidského života je věc relativní. Někdo na světě může být sto let a pořád má co říci a naopak je plno třicetiletých, kteří už tady třistapadesát let nemuseli být.

To, že život ubíhá čím dál tím rychleji, si začne člověk uvědomovat po šedesátce, kdy si je vědom, že většinu života má za sebou. Tuto skutečnost velice podrobně rozebírá Seneca ve svém pojednání „O krátkosti života“. Velice rozumně v něm říká, že život není krátký, pouze čas nám vyměřený většinou promarníme. Většinu času sloužíme ostatním lidem, nebo věcem a neuděláme si dostatek času pro sebe: „Jeden slouží tomuto, druhý onomu, žádný sobě samému“. Navíc ještě většinu času strávíme často zbytečnými, čistě udržovacími činnostmi sebe a svého hmotného okolí.

Další velikou část svých životů strávíme snažením, které je předem určeno k neúspěchu, protože jsme si vše předem pořádně nerozmysleli. S tím souvisí i ta skutečnost, že se soustředíme na mnoho dílčích cílů, které se většinou ukážou jako neuskutečnitelné, místo abychom sledovali jeden, jasně dopředu promyšlený. Člověk se během života učí všemu možnému, více či méně prospěšnému, ale nikdo jej nenaučí jak žít. Seneca to dobře popisuje slovy: „Žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas, a není nic těžšího než vědět jak žit“. Žít správně svůj život nás nikdo nenaučí a Seneca pokračuje: “Žít se však musíš učit po celý život, a čemu se asi budeš divit ještě více, po celý život se musíš učit umírat“. Je to pravda, protože každou odžitou minutou současně umíráme, a to už od narození. Sotva se narodíme, už umíráme. Není špatné si tuto tvrdou realitu uvědomit, když plýtváme časem na zbytečnostech a nevěnujeme se plně svému fyzickému a duševnímu rozvoji.

Seneca říká:“ Svůj život jenom z malé části žijeme. Všechna ostatní doba není totiž život, ale jen plynutí času.“ Jak ale žít náš život aby nebyl tím pouhým plynutí času? Je vůbec možné žít celý život s plným nasazením a smysluplně, tak aby si člověk ke konci života mohl říct, prožil jsem jej dobře? Málokdo to umí a dokáže. Život není jen to intenzivní prožívání a vnímání všeho krásného okolo nás, co se následně ukládá do našich duší s velkým „Ž“, ale často bývá pouhým přežíváním v nejistotě vycházející ze slabosti a strachu, život s velice malým „ž“. Momenty, kdy jsme plní energie, zhluboka dýcháme a intenzivně vnímáme svěžest vzduchu, jsou střídány často dlouhým obdobím, kdy se nám dýchá ztěžka, a vzduch spíše vnímáme jako chemický vzorec nutný k přežití, než jako životodárný element. Život je složen z často nesourodých, mnohdy protichůdných částí, které většinou výrazným způsobem nedovedeme, ani nemůžeme ovlivnit. Přesto je to náš život, který musíme dožít sami, minutu po minutě a nikdo to za nás udělat nemůže.

Náš život je jak práce, tak i odpočinek, v ideálním případě namíchaná ve správném poměru, tak aby práce a odpočinku nebylo málo, ale zase ne moc. To se však moc často nestává, protože jsou období horečnaté práce, následované obdobím až mrtvolného klidu, kterému se nedá říkat odpočinek, ale promarněný čas. Zvláště ve svobodných povoláních by si člověk rád dávkoval přiměřeně práci a odpočinek, ale v dnešním krizové době je rád, že občas nějaká práce přijde a nemůže si vybírat kdy. Každým promarněným dnem si uvědomujeme, že se nám zmenšuje možnost udělat ve své oboru ještě něco dobrého a prospěšného.

Seneca taky poukazuje na jeden způsob jak si lépe naplnit svůj život, který je omezený přítomností v dané realitě, kterou si často nemůžeme vybrat. Píše o tom, abychom se obklopovali moudrými lidmi, kteří zanechali své myšlenky na stránkách knih. Můžeme tak být duševně obohaceni lidmi, kteří žili před mnoha staletími. Čas strávený s jejich myšlenkami se v žádném případě nedá považovat za promarněný. To, co napsal před dvěma tisíci let, platí nejen v jeho případě, a o to více i dnes. Vzhledem k možnosti internetu, máme skoro nekonečné možnosti inspirovat se pro náš život myšlenkami mnoha moudrých lidí.

Seneca o moudrém muži říká: „Všechna staletí mu slouží jako bohu. Minul nějaký čas? On jej obsáhne vzpomínkou. Sloučení všech časů v jeden způsobuje, že jeho život je dlouhý“.

Podobné cestováni v minulém čase si můžeme zprostředkovat sami, když zavzpomínáme na okamžiky s lidmi na inspirativních místech, která jsme během svého života navštívili. Můžeme taky vzpomínat na naše dílčí vítězství a prohry, které se do jisté míry staly i milníky našeho života. Nejedná se o sentimentální stařecké vzpomínání, ale o zapojení naší a kolektivní historie do současného života. Často zjistíme, že jsme udělali pár dobrých věcí, které tady po nás zůstanou, a život jsme zcela nepromarnili.

V duchu stoiků, bychom měli prožívat svůj život tak, abychom z něho mohli odejít kdykoliv a nelitovali, že byl krátký a zbytečný.