#recenzie album | Explore Tumblr Posts and Blogs

cenyapollo · 7 years

Text

NOMINACE NA CENU ČESKÉ HUDEBNÍ KRITIKY APOLLO 2017

Široká porota ceny Apollo, složená z hudebních publicistů a dramaturgů, rozhodla o tom, že za rok 2017 se o cenu české hudební kritiky bude ucházet těchto sedm alb:

Cold Cold Nights: (The) Last Summer Debut skupiny poskládané kolem Jakuba Jiráska (dříve vystupujícího pod pseudonymem J) vypráví příběhy osamělých mileniálů potýkajících se s tradičními koncepty genderových rolí, národní příslušnosti a se vztahy na dálku. Bohatý zvuk je pečlivě zaranžován do písní s intimní atmosférou a pestrým dynamickým rozsahem, zvukově se Cold Cold Nights pohybují někde na pomezí post rocku, indie folku a ema. O mastering alba se postaral Joe Lambert, který má na kontě spolupráci s americkými kapelami jako jsou The National, Antlers, Cloud Nothings nebo Animal Collective. „Cold Cold Nights na svém debutovém albu servírují zadumanou intimní atmosféru, která se však nevylučuje s dynamikou obsaženou ve všech šesti skladbách. Jakub Jirásek, Štěpán Oves, Kryštof Knapp a Daniel Došek hrají na několik nástrojů a nebojí se do svých nenápadně chytlavých anglicky zpívaných skladeb zakomponovat třeba dechové nástroje, akordeon nebo zvonkohru. Do toho pěkně zapadnou i texty vyprávějící o boji citlivého člověka v dnešním složitém světě,” napsal v recenzi pro Rock’n’All Roman Jireš.

Fiordmoss: Kingdom Come Brněnští Fiordmoss jsou melancholici uhranutí příběhy temné krásy, kteří svou kapelu založili po tom, co jim shořel byt. Počátky kapely sahají do roku 2008, kdy se zakládající členové Petra Hermanová a Roman Přikryl setkali na umělecké škole. Kytarista Jan Boroš se připojil o tři roky později. Spojují zpěv a kytary s produkcí inspirovanou technem a grimem a své písně naživo představují v syrovém bílém světle projektoru. Příprava debutového alba Kingdom Come trvala pět let, nahrávka ale nese stopy jasné a hlavně silné umělecké vize, již Fiordmoss - doplnění na kvarteto norským hudebníkem Jonem-Eirikem Boskou - roky pečlivě pilovali. „Jejich ambiciózní mix downtempa, indierocku a temného popu je na dlouhohrajícím debutu dotažený do posledních detailů, zároveň ale působí krypticky,” psal ve svojí recenzi pro Aktuálně.cz hudební publicista Karel Veselý

J.A.R.: Eskalace dobra Na svém posledn��m albu Eskalace dobra se formace J.A.R. rozhodla podle svých slov hodit umění tak trochu za hlavu a našlapat tam pořádný nářez. Překvapivé změny stylu během písní, osobité a lety vyzrálé hlasy všech tří zpěváků, špičkové instrumentální výkony a vynikající produkce uštědřily klasickému funkovému pojetí J.A.R. nový impuls. Jedenáct zbrusu nových skladeb posluchače provede inovativním a jak se patří ironickým a tajemným světem jedné z nejoriginálnějších českých kapel. „J.A.R. jsou stále stejně praštění i chytří a do milosrdného hávu nonsensové poezie zahalí narážky na krizi středního věku, sex a politiku. Neubrání se ani překvapivě průzračné, upřímné vzpomínce na dětství. Přesto základem tvorby J.A.R. vždy byl a nadále je brutální černý humor,” píše Stanislav Dvořák v recenzi pro Novinky.cz.

Kalle: Saffron Hills Táborská dvojice Kalle se po třech letech vrací s novou deskou. Jejich skromný kazetový debut Live from the Room, který nahráli v obýváku, způsobil na české hudební scéně velký rozruch. I druhé album Veronika Buriánková a David Zeman nahráli doma na magnetofonový pás, což je výrazem tvrdohlavosti, nostalgie i intimity, která skvěle vystihuje jejich hudbu. Najdeme v něm zabalených devět skladeb, nahraných na elektrickou kytaru s několika efekty, na desce Saffron Hills je slyšet také bicí automat, ale i akustická kytara. „Její zpěv na hraně úpěnlivosti, jeho tendence hrát na kytary spíš stručnou kostru, kolem které si ovšem naše představivost může domyslet neviditelné reprezentované tělo. Dvojhlas je tu kvůli tomu, aby se něco vyslovilo společně. Kalle mají dost citu pro to, aby si vymysleli právě takovou hudbu, se kterou je jim naživo mimořádně dobře,” psal v recenzi pro Radio Wave Pavel Klusák.

Kapitán Demo: Bez klobouku Boss Dva roky po úspěchu alba Okamžitě odejdi do svého pokoje… přichází nejvtipnější český rapper současnosti s dlouho očekávaným nástupcem Bez klobouku Boss. Album se tentokrát točilo převážně v Demově domovském Ulánbátaru, ale také třeba na Pražském hradě, kde si italsko-český multimilionář na pár dní zarezervoval celý Vladislavský sál kvůli speciální akustice. Nakonec se tam prý točilo jen jedno sólo na trumpetu, protože ostatní podle slov mistra bylo „moc hnědý”. „Album je celkově tvrdší, vyzrálejší a pestřejší než jeho dva předchůdci, a více prostoru na něm dostali i Demovi kumpáni Givi Kross a ProGram,” napsal Jaroslav Špulák na Novinky.cz

Role: Rána Garážových kytarovek navazujících na devadesátky se poslední roky zrodilo několik, trio Role z Libně ale vydělují třeba české texty a osobitá nálada. Rána jsou jejich debutovým albem, jehož vydání předcházel například úspěch skupiny v soutěži nových talentů Startér Radia Wave. „Rána jsou jedním z nejmilejších překvapení roku. A to nejen proto, že od první do poslední písně dokáží bavit, ale hlavně proto, jak zní jako celek - netradičně a tradičně zároveň. Právě postavením těchto dvou poloh proti sobě se Role podařilo vykřesat originální a přesto přístupný zvuk,” napsal Ondřej Selner pro musicserver.cz.

Wild Tides: Sbohem & šáteček Wild Tides jsou pražská kapela oscilující na pomezí několika žánrů. Nejčastější nálepkou je surf punk z Letné, ale snesou spoustu označení od punku po glam rock. Na posledním albu Sbohem & šáteček opustili angličtinu a natočili velmi osobní a intimní desku o konci a novém začátku. „Sbohem & šáteček je kromě deklarovaného pokračování v odkazu českého popu i známkou přirozeného vývoje kapely, která v pokročilém stádiu kariéry volí namísto punkového boření budování nových hodnot. Základem změny byl přechod k českým textům. Frontman Jakub Kaifosz na desce zní jako Mišík 2.0 naší generace a kapela na sebe zároveň prozrazuje více než kdy předtím – uvědomují si svůj věk a ví, že mladší už nebudou,” píše v recenzi Jakub Šponar z Radia Wave.

Absolutní vítěz ceny Apollo 2017 bude vybrán na neveřejné schůzi na konci února 2018 úzkou porotou ve složení:

Petr Adámek (Fakker!, Aktuálně.cz) Miloš Hroch (Radio Wave) Antonín Kocábek (Radio 1) Petr Korál (Rock’n'All) Pavel Kučera (nezávislý) Michal Pařízek (Full Moon) Hana Slívová (Akutálně.cz) Pavel Turek (Respekt) Honza Vedral (Headliner) Karel Veselý (nezávislý)

Cena Apollo 2017 bude předána během slavnostního večera 8. března 2018 v Paláci Akropolis v Praze. A pevně věříme, že v jeho průběhu živě zahraje všech sedm nominovaných interpretů. Vítěz i tentokrát získá 60 000 korun od OSA a sošku podle návrhu výtvarníka Maxima Velčovského a z díly sochaře Jana Jaroše.

#apollo2017

1 note · View note

paskvilnet · 4 years

Text

rec.desky

Finley Quaye - Vanguard

Finley Quaye není nenápadným muzikantem, který by si někde s přáteli zeleného listu hrál to svoje reggae. Poslední dobou se dostal na stránky britských médií díky svému divokému chování na ostře sledovaných večírcích a taky díky provokativním hláškám na číkoli účet. Zkrátka a dobře, někdo by o něm možná i řekl, že je to protivný a nafoukaný nabob. A tak přestože jeho druhé album Vanguard není vyloženě špatné, několik britských novinářů svou recenzi pojalo spíše jako odplatu. My máme to štěstí, že Finleyho excesy neznáme, a tak můžeme desku hodnotit skutečně jen podle toho, jak zní. Finley Quaye - stejně jako v případě své debutové desky Maverick a Strike z roku 1997 - hledá inspiraci v reggae - je tu onen typický rytmus, zvuk kytary, dechy i doprovodné vokalistky. Příjemným kontrastem k jeho bezstarostnému raggae je rockový singl Spritualized, který je postavený na skvělé basové lince a foukací harmonice a překvapí dávkou poctivé rock´n´rollové energie. Nutno dodat, že není Finleyho jediným rockovým úletem - jeho balancování mezi folkem, rockem, popem a reggae je obdivuhodné (hlavně ve skladbě When I Burn Off Into The Distance) a daleko rozvinutější než na jeho prvním albu. Finley Quaye je navíc skvělý vokalista, barva jeho hlasu je originální a frázování přímo jedinečné, ale na závěr si přeci jen neodpustím trochu jízlivosti... Nemáte pocit, že nazývat vlastní album Vanguard (česky předvoj nebo avantgarda) je poněkud domýšlivé?

Coldplay - Parachutes

Bezedné se zdají být britské rezervy kapel, kterým ke krásné písničce stačí jen zvuk kytary a zpěv vycházející z citlivé mužské duše. Zbrusu novým objevem na britpopové scéně, které doposud kralovali Travis, je londýnská čtveřice Coldplay. Vznikli v roce 1998, vydali dvě EP´s a se svým debutovým albem Parachutes se stali žhavými kandidáty na prestižní britskou cenu Mercury Music Prize, kterou jim nakonec zaslouženě vyfoukl Badly Drawn Boy, ačkoliv ten byl v očích ostrovních sázkařů vyloženým outsiderem. Hudba Coldplay je velmi kultivovaná, inteligentní, křehká a melodická. Coldplay své písničky skládají a hrají srdcem i duší a Chris Martin zpívá jistě, přesvědčivě, nostalgicky a když chce i něžně. Coldplay jsou prostě další britskou kapelou, pokračující v dlouhé kytarové tradici, kterou kdysi začali The Beatles a která se snad nikdy nezastaví. Kde ti Britové sakra berou takovou spoustu kytarových talentů!?

Erykah Badu - Mama’s Gun

Narodila se jako Erica Wright v texaském Dallasu. Od malička zpívala, hrála divadlo a ze všeho nejvíc asi přemýšlela. Dnes je z ní okouzlující mladá dáma, která právě vydala své druhé řadové album, zahrála si v několika filmech, píše poezii, režíruje si vlastní klipy, porodila syna a každý rozhovor s ní je čtenářskou lahůdkou. V roce 1997 vydala své debutové album Baduism, které se stalo definicí moderního soulu, obohaceného o prvky jazzu, blues a hip hopu. Následovala řada ocenění, vydání živého alba Live!, spolupráce s několika zajímavými muzikanty (The Roots, D´Angelo nebo Guru) i nabídky od filmových režisérů (Blues Brothers 2000 a Pravidla moštárny). Stejně jako první deska, až na několik výjimek i Mama´s Gun působí komorně, při jejím poslechu máte pocit, že Erykah stojí vedle vás, neboť slyšíte různé ruchy kolem a třeba i její odkašlání, celkově je tak její projev velmi civilní a sympatický. Její nové album překvapivě otevírá funkově rozjetá Penitentiary Philosophy, ve které je zpěvaččin hlas jemně upraven efektem, což působí velmi nezvykle. Zbytek desky se už nese v pomalejších rytmech, které doplňují perkuse - včetně luskání prsty nebo tleskání, decentní klavír, svůdná basa, flétna a jiné dechové nástroje. Ale popravdě řečeno, muzikanti by snad mohli hrát cokoli a Erykah Badu by svým zpěvem, který si zaslouží srovnání s Billie Holiday, udělala z každé písničky hudební skvost.

Kylie Minogue - Light Years

Klip ke skladbě Spinning Around

Kdykoli tuhle rodačku ze Sydney spatříte, bude vypadat dobře a sexy. Kylie má možná štěstí na vizážisty, ale určitě má smůlu na ty, kteří pro ni muziku skládají. Po své poslední, ne příliš povedené, desce Impossible Princess a po spolupráci s Nickem Cavem a Jamesem Deanem Bradfieldem (Manic Street Preachers) se za občasné podpory popového kolegy Robbieho Williamse vrhla na disco - žánr, pro který se snad narodila a kterému se jako šibalská školačka ve svých hudebních začátcích trochu přiblížila. Light Years je kolekcí light skladeb, které jsou určeny výhradně k bezstarostnému tanci. (Slovem light v tomto případě nemyslím nekalorický, ale lehký, rozpustilý nebo povrchní.) Je tu parádní Loveboat v latinském rytmu, kýčovitá Please Stay se španělskou kytarou a neodolatelným refrénem, funkový duet Kids právě s Robbiem Williemsem, tranceová Butterfly jako vystřižená z katalogu labelu Perfecto, pocta skupině ABBA jménem Disco Down nebo téměř diskotéková hymna Your Disco Needs You. Takto bychom možná snadno dokázali definovat každou ze 14 skladeb, tedy dobrá, Light Years není zrovna originální deskou, ale muzika to rozhodně není špatná a Kylie je roztomile neodolatelná.Škoda, že se Kylie pořád víc než o vlastní desky zajímá o to, jak se líbit chlapům. Takže je vlastně docela úspěch, že se Light Years dají poslouchat…

#Paskvil #2001 #0102 #rec.desky #Finley Quaye #Coldplay #Erykah Badu #Kylie Minogue #Jakub Skalický

0 notes

loredanaadrianam · 7 years

Text

Dacă îmi urmăriţi blogul de ceva timp, atunci v-aţi cam dat seama probabil care sunt gusturile mele în materie de cărţi şi că prefer, în general, să-mi îndrept atenţia spre romanele contemporane sau istorice. Dar asta nu înseamnă că nu pot gusta, din când în când, şi câte un fantasy bine construit şi imaginat! Recunosc, n-am citit prea multe fantasy-uri la viaţa mea, dar cele pe care am pus mâna… OMG, m-au terminat!! E de ajuns să menţionez seria „Angelfall” pe care am devorat-o în doar 3 zile, sau „An Amber in the Ashes” („Elias și spioana Cărturarilor”) ca să vă daţi seama de ce experienţe am avut eu parte cu acest gen.

Iar acum… vă spun cu mâna pe inimă că am întâlnit un alt fantasy care a intrat în hall of fame-ul meu personal! Am stat cu inima cât un purice pe tot parcursul cărţii, am ţinut cu personajele (ambele! ceea ce rar păţesc…), iar sfârşitul mi s-a părut perfect pentru acest prim volum al duologiei. Doamnelor şi domnilor, vedeta din centrul atenţiei de astăzi este „Acest cântec neîmblânzit” (Editura HERG BENET, 2017) de Victoria Schwab!

This slideshow requires JavaScript.

Odată ce am menţionat „Angelfall”, nu e greu de ghicit ce tip de fantasy-uri îmi „apasă” toate butoanele. IUBESC această combinaţie letală de acţiune, horror, suspans şi (semi)-romance, precum iubesc şi personajele puternice, dar vulnerabile în acelaşi timp, care sunt multidimensionale şi suferă transformări pe parcursul cărţii. Îmi place evoluţia, indiferent de care fel este ea, şi-mi place să văd „scheletul” realităţii noastre de zi cu zi transpus într-o lume cotropită de diverse fiinţe care au pus gând rău omenirii. Îmi place la nebunie să-mi închipui ce aş face eu în astfel de situaţii, şi vreau să trăiesc alături de personaje absolut fiecare eveniment din vieţile lor, fie bun, fie rău. Pentru aceasta, un ingredient important îl reprezintă cu siguranţă imaginaţia autorului, DAR nu trebuie niciodată să uităm că şi scriitura sa îşi poate lăsa amprenta de durată asupra cititorului. Din acest motiv, mai ales, pot spune că Victoria Schwab m-a făcut K.O. şi m-a lăsat într-o stare de pură adoraţie! De ce? Pun pariu că nici nu vă închipuiţi, dar citiţi în continuare.

„Acest cântec neîmblânzit” este o fiară în sine, pe care V. Schwab reuşeşte cumva s-o îmblânzească. Ritmul romanului este un crescendo care te lasă fără suflu la sfârşit, dorindu-ţi mai mult, tot mai mult. Am rămas impresionată, culmea, nu de lirismul cărţii, fiindcă nu prea are aşa ceva, ci de scenele de acţiune cinematografice, de interacţiunile dintre personaje, de dialogurile când amuzante, când cumplit de tăioase. Bineînţeles, i-am acordat câteva puncte bonus pentru scenele horror, care mi s-au părut delirant de bine scrise! Ce mai, am citit romanul acesta cu inima bătându-mi să-mi iasă din piept, şi nu regret nici măcar o secundă! Partea cea mai frumoasă? Victoria Schwab a reuşit acest lucru fără să-şi concentreze inutil atenţia asupra unei poveşti de dragoste clişeice, ci mai degrabă pe construirea unei prietenii solide, cu mult mai rezistente, care bănuiesc că va evolua în ceva mai mult (şi mult mai trainic) în partea a doua a seriei. Sunt extrem de curioasă cum a ales V. Schwab să încheie acest rollercoaster de emoţii şi de trăiri! Cum a doua carte din duologie, „Our Dark Duet”, a apărut deja în State, să ţinem pumnii strânşi să apară şi la noi cât mai repejor! Pentru că NU.MAI.AM.RĂBDARE!!

Victoria Schwab

Acum că am încheiat porţiunea de fangirling a recenziei 😁, să vă spun câteva cuvinte şi despre lumea din „Acest cântec neîmblânzit”. Plasată într-un viitor incert, dar pe teritoriul unei părţi a fostelor State Unite ale Americii, acţiunea din cartea Victoriei Schwab este concentrată în jurul unei singure teme: violenţa. Mai precis, fiecare act de violenţă, totul culminând cu crima, are o consecinţă, iar acea consecinţă este un monstru. La propriu! Naşterea unui monstru are loc din umbre, când acestea se adună şi formează creaturi cu dinţi ascuţiţi ca de rechin, cu gheare şi colţi. Creaturi care se hrănesc apoi cu oameni. Premiza este deja interesantă, dar ce este şi mai interesant este faptul că monştrii se împart în trei categorii: Corsai (treapta de jos, stau numai în întuneric şi fug de lumină), Malchai (treapta de mijloc, pot sta în lumină, deşi nu le place în mod deosebit, se aseamănă unor vampiri) şi Sunai (treapta de sus, se hrănesc cu sufletele oamenilor, nu cu carnea lor, şi fac acest lucru cântându-le). În timp ce Corsaii şi Malchaii sunt numeroşi în această lume distopico-fantastică, Sunaii nu sunt decât în număr de trei, iar fiecare dintre ei s-a născut dintr-un eveniment absolut terifiant. Nu ofer spoilere, şi veţi vedea voi de ce. 😉 Iar dintre aceştia trei, August Flynn, „mezinul”, este personajul nostru masculin principal şi „fiul” cel mai mic al omului care conduce partea de sud a oraşului Verity, locul principal al acţiunii.

De cealaltă parte a baricadei o avem pe Kate Harker, fiica celui mai puternic om din partea de nord a oraşului Verity, iar dacă tonul cărţii nu ar fi atât de dark, aţi crede că avem de-a face cu o reinterpretare a lui „Romeo şi Julieta”. Însă V. Schwab nu este atât de previzibilă cum v-aţi putea închipui! Nici pe departe! Îi va plimba pe August şi pe Kate prin tot felul de situaţii limită, îi va pune să-şi confrunte cele mai întunecate temeri, iar la sfârşit îi va îmbrăţişa virtual cu scriitura ei şi le va da cale liberă să-şi aleagă singuri destinele. Fiara pe care Victoria Schwab a eliberat-o din lanţurile imaginaţiei ei este un lucru cu adevărat spectaculos şi fascinant!

Kate și August (de aici)

La fel cum am mai păţit şi în trecut, cu alte cărţi, de fiecare dată când citesc ceva ce-mi place la nebunie, cuvintele mă părăsesc. Vreau să scriu o recenzie inspirată, dar ajung să bat câmpii. Vreau să transmit toate emoţiile pe care le-am resimţit, dar ajung să povestesc lucruri irelevante. Dar de data asta vreau să reţineţi atât: „Acest cântec neîmblânzit” este un adevărat rollercoaster de trăiri şi de frânturi de imaginaţie care îţi taie răsuflarea, care eliberează în lume o melodie proprie, nu cu mult diferită de cea a lui August, şi care te face să-ţi doreşti mai mult, mereu mai mult! Nu voi rezista niciodată unei combinaţii reuşite de horror, umor, acţiune, suspans, prietenie/romance, iar lumii create de Victoria Schwab cu atât mai puţin!

Mulţumesc din suflet editurii HERG BENET că a avut bunăvoinţa să-mi trimită acest exemplar spre recenzie, dar mai ales le mulţumesc că au ales să publice această autoare şi în ţara noastră!! Victoria Schwab merită citită la orice oră din zi sau din noapte! Nu mă credeţi? E pe încercate. 😎

***

FRAGMENTE PREFERATE:

Unde eşti, Kate? se întrebă. Era un joc pe care îl juca uneori, de când aflase despre teoria paralelelor infinite, acea idee că drumul unei persoane prin viaţă nu era de fapt o linie, ci un copac, fiecare decizie o ramură divergentă, rezultând un tu divergent. Îi plăcea ideea că existau o sută de Kate diferite, trăind o sută de vieţi diferite. Poate că într-una dintre ele nu existau monştri. Poate că familia ei încă mai era întreagă. Poate că ea şi mama ei nu au plecat niciodată de acasă. Poate că nu s-au întors niciodată. Poate, poate, poate – şi, dacă existau o sută de vieţi, o sută de Kate, atunci ea nu era decât una dintre ele, exact cea care trebuia să fie. Şi, până la urmă, era mai uşor să facă ce avea de făcut, dacă putea crede că, undeva, altă versiune a ei avea şansa să aleagă altfel. Avea să poată trăi o viaţă mai bună — sau măcar mai simplă. Poate că de fapt le cruţa, permiţând altei Kate să fie sănătoasă şi în siguranţă.

Apoi fata începu să cânte. —Monştri, monştri mici şi mari, cânta cu voioşie. Vor veni şi vă vor mânca. Îl trecu un fior. — Corsai, Corsai, dinţi şi gheare, Umbre şi os, vă vor roade cruzi. Malchai, Malchai isteţi şi vicleni, Zâmbind şi muşcând şi sugând din voi tot. August înghiţi cu durere, ştiind ce avea să urmeze Sunai, Sunai, ochii ca tăciunele, Îţi vor cânta şi-ţi vor lua sufletul. Zâmbetul fetiţei se lărgi şi mai mult. Monştri, monştri mici şi mari Vor veni şi vă vor mânca Ea mai chicoti scurt, împăcată, iar pe August îl cuprinse greaţa şi făcu un pas într-o parte. Când metroul trase la peron, preferă să intre în alt vagon.

Era o teorie nebună, ştia, şi trecu prin poze aşteptându-se să nu vadă nimic altceva în afară de faţa lui Freddie holbându-se la ea. În primele fotografii, băiatul deja privise în altă parte, iar ea trecu prin album cu degetele emoţionate, până în clipa în care capul lui era întors spre ea suficient de mult pentru a-i vedea chipul. Ochii ei se plimbau peste imagine, trecând peste pantalonii uniformei şi tricoul de la Colton, până la geanta de pe umăr şi la părul negru ce îi atârna peste obraji şi ochi… dar acolo iluzia luă sfârşit. Pentru că ochii nu aveau acel gri obişnuit. Nu erau decât o pată neagră, o dâră de beznă pe care aparatul nu reuşi să o prindă. Ai văzut vreodată un monstru de aproape? Kate se lăsă pe spate. Freddie Gallagher nu era un elev obişnuit. Nu era nici măcar om.

Recenzie „Acest cântec neîmblânzit” de Victoria Schwab Dacă îmi urmăriţi blogul de ceva timp, atunci v-aţi cam dat seama probabil care sunt gusturile mele în materie de cărţi şi că prefer, în general, să-mi îndrept atenţia spre romanele contemporane sau istorice.

#acest cantec neimblanzit #carti #cartile arven #herg benet #recenzie #review #teen fiction #this savage song #victoria schwab

0 notes

gooodmusicblog · 8 years

Text

Když se velmi dlouhou dobu pohybujete v určitém uměleckém oboru, nebo o něj máte striktní zájem, okruh vašeho zaměření se začne čím dál více stahovat, po dlouhé době začne přecházet až do experimentů. Pokud se vehementně věnujete například elektronické a taneční elektronické hudbě, proslulá jména těch nejznáměnších znáte jako své boty, považujete je za absolutní must-know a nedáte na ně dopustit. Jenže právě z této pozice se později snažíte zabíhat do hlubších a divnějších uliček svého stylu, které nevázanému přihlížejícímu bez vidiny vaší dlouhé cesty, kdy už jste veškerá známá a slavná jména přešel, mohou připadat hodně zvláštní, a místo, kde se poté umělecky nacházíte až skoro úplně mimo. Toto se začíná projevovat na redaktorech serveru Resident Advisor, které nově vydané album Bonoba ohodnotili pouhými 2,4 body z 5. Při tom zjištění jsem nevyšel z údivu, protože album už jsem slyšel mockrát, a i přes to, že z něj čpí opravdu malá dávka populismu a líbivosti, deska mě baví a velmi příjemně se poslouchá. Jenže chlapci z RA své recenze a upírající pohledy na novou Bonobovu práci 'Migration' vedou z opravdu velmi velkých hloubek přesycenosti, což je často vidět i na tom, na které ujetosti občas server upírá příliš velkou pozornost. Ale už k desce. … Bonobo práci na svém dalším podniku glosoval již před nějakou dobou vehementním žhavením sociálních sítí a multimediální komunikace. Videa, trailery, ukázky a making of. Nakonec se 13. ledna zrodila ‘Migration’, kterou si lidé po nových The xx chtěli zpravit chuť. A svůj účel to splnilo. Upřímně jsem očekával, že Bonobo, obvzlášť po svém vydání poledního EP 'Flashlight', bude chtít více brouzdat ve vodách neznáma a experimentu, album že zase nebude taková zábava, jako spíš hraní si s hranicemi jeho zvuku a umění. Všechno bylo přesně naopak. Bonobo se snažil udržet svých striktně daných proporcí, co se stylu týče, a více či méně lidém přinést přesně to, na co čekali. Možná by se až zdálo, že se snažil udělat to samé co The xx, jenže jemu se to rozhodně povedlo. Album je houpavé, zábavné, dojemné a hlavně velmi příjemně poslouchatelné. Nenajdeme nudné zdlouhavé pasáže, překreatizování, nebo nudné výplňkové tracky, které já osobně nenávidím ze všeho nejvíce! Je sice rozhodně vidět, že Bonobo chtěl albem zaujmout a né se snažit posluchače dotáhnout až na samou hranici jeho možností. Ale jako šesté studiové album už asi ani nechce cokoli vymýšlet a snažit se jen podávat standartně kvalitní výkon. Ač to není zrovna mě příjemný styl, u něj to neodsuzuji. Materiální stránku věci si Bonobo vlastním jménem Simon Green vzal taky pořádně pod palec, a nejvyšší Deluxe Vinyl Box obsahuje vinyly, artworky a knihu o tvorbě celé desky. O kuchyňskou stránku věci se postaral už klasicky label Ninja Tune. ... Jak už jsem předestřel v minulé recenzi na nové The xx, Bonobo albem ‘Migration' jejich nové ‘I See You’ poměrně slušně válcuje, co se poslechovosti, a možná i kvality týče. A to oproti tomu, že prvotní Bonobovy čtyři desky zdaleka nedosahovaly takových boom efektů, jako ty The xx hned v začátcích. V tom je možná celé gró. The xx k úspěchu přišli tak náhle, jako podzim do Krušnohoří, oproti Bonobovi, který se album od alba stavěl výš a výš, a první opravdu velké úspěchy přišly až s minulým ‘The North Borders’. Možná proto z Bonoba nic nevyčpívá, ale kupodivu se stále zdokonaluje. A proto si také myslím, že ikdyž člověk u mnoha známých jmen může být určitým způsobem přesycen, na jejich práci se stále musíme dívat nezávisle, objektivně a bez jakékoliv zaujatosti! ...

'Bonobo - Magration’ ode mě dostává 8,3 z 10 …

#Bonobo #Migration #Ninja Tune

0 notes

d-razvan · 4 years

Text

Sound Horizon - Elysion

Sound Horizon – Elysion

Aspecte de teatru radiofonic, cultura (j)pop, rusticul și clasicul antrenează acest prim album important gândit de Yasuo Kamanaka. Relaționând moșteniri religioase, certitudini laice, cutume și modernism, debutul proiectului în discuție se constituie printr-o operă rock excentrică. Sound Horizon vine din Japonia, a luat ființă la începutul anilor 2000, și este o versiune mai colorată a…

View On WordPress

#Art rock #elysium #muzica japoneza #opera rock #Razvan dragomir #recenzie album #recenzie muzica #recenzie sound horizon #revo #sound horizon #sound horizon elysion

1 note · View note

d-razvan · 3 years

Text

Sound Horizon - Märchen (2010)

Sound Horizon – Märchen (2010)

O carte muzicală. Corpus vast, acest album dovedește fezabilitatea expresiei cinesonore de factură pop culture. Disc conceptual înscris pe axa estrade, librete, perenitatea marilor spectacole de operă/revistă, Märchen sintetizează spiritul animat japonez (analogii libere, asociații inventive, afabulații deviaționiste), fiind notabil pe teritoriul scenografiei cantabile. Nu putem vorbi despre…

View On WordPress

#alba ca zapada #Art rock #carte muzicala #cronica album #cultra pop #fecioara maria #forta si feminitate #fratii grimm #frumoasa adormita #literatura reinterpretata #maretie feminina #muzica japoneza #opera rock #puritate feminina #recenzie album #sexualitate infantila

0 notes

d-razvan · 4 years

Text

Sound Horizon - Roman

Sound Horizon – Roman

Vorba regizorului Vlad Mugur, Revo pare să știe că legile teatrului nu pot fi sfidate decât cunoscându-le. Mai teluric decât precedenta operetă, al doilea music hall conceptualizat este, prin ochii simbolismului (francez), o apropiere de normele europene și americane. Factorul laborator nipon devine acum universal: apare familiara grilă ideologică crossover. Proximitatea sunetului apusean…

View On WordPress

#arta japoneza #cronica album #deces prenatal #metal opera #moarte infantila #moarte prenatala #muzica japoneza #muzica simbolism #opera rock #recenzie album #simbolism #sound horizon

0 notes

hluchymuz · 5 years

Text

Manowar – The Final Battle I - EP 2019 (Magic Circle Music)

(7. 1. 2020)

Kupodivu mi, ač jsem byl i na koncertě v Brně, uniklo nejen, že Manowar mají nového tour-bubeníka, totiž Anderse Johanssona (ex HammerFall), ale později mi uniklo i vydání nového EP, mazaně nazvaného The Final Battle I. To první uniknutí není až tak s podivem, seděl jsem dosti po straně a do jeskyně, kde bubeník dřepěl, jsem neviděl ani na vteřinu a DeMaio se změnu na postu neobtěžoval oznamovat (ač Johansson je pro ně asi ideální volba), ostatně nepředstavil ani tour-kytaristu E. V. Martela, takže jsem překvapen, že jsem vůbec něčím překvapen. Ostatně, turné bylo podivné i tím, že zatímco my oslíci jsme si mysleli, že final znamená poslední turné a to už nyní také víme, že jsme truhlíci, final není final! Ostatně, francouzští fanoušci nevystoupení Manowaru na Hellfestu asi nepochopili dodnes (nejsou sami, i když se žabožrouty nerad souhlasím).

Co se EP týče, má být první ze tří (!), další z věcí, které nechápu, je proč nevydají rovnou plnohodnotné album… i když, ano, na třech EP se dá vydělat víc než na jednom řadovém albu, že…

Nicméně, vzhůru k opožděné recenzi! Personálně se patrně na albu podíleli všichni čtyři hudebníci, ať stálí (Adams a DeMaio) i „túrující“ Johansson a Martel (ale nikdo ne neoběžoval napsat, kdo na tom skutečně hraje!), autorský podíl je opět jen DeMaiův, škoda nevyužitých potenciálů „hostů“!

První skladba, March of the Heroes into Valhalla, je přesně tak filmově orchestrální, jak je Manowar v posledních nejméně dvou desetiletích mívá a věřím, že si najde své ctitele, ale můj dojem z ní je čistá nuda, fakticky jde o přespříliš dlouhé intro k druhé skladbě Blood and Steel, jejíž první tóny dávají zaznít jisté nostalgii na prvních osmdesátkových albech, ale pak sklouzává do nepříliš zajímavého dupáku, jakých zaznělo na posledním albu dost (tu a tam chlapácký chór v pozadí), hra mechanická, až by člověk myslel, že si Johansson odskočil a nechal hrát elektroniku, pohříchu tedy není ničím, co jsme v posledních desetiletích od Manowar už mnohokrát neslyšeli, ač jistě najde své fanoušky, popravdě sólo v druhé třetině je až úlevnou změnou. To Sword of the Highlands mají své vlastní flétnové intro, přidají se dudy a člověk málem má první minuty vykasat si kilt a hnát ovce na pastvu, ale pak Adams do klinkání klavírní linky pomalu recituje válečnický text, postupně se přidává na naléhavosti, na bicích a ač baladický efekt je zachován, přesto se píseň stává stále více metalovější, ve třetí minutě už i kytara sóluje, ke konci opět zadudáme a Adams opět naléhavě recituje s klavírním doprovodem a zvukem hromu. Ten už předznamenává intro poslední skladbičky You Shall Die Before I Die, načež po prvních třiceti minutách se ozve zpět a přichází první a poslední překvapení: nezpívá Adams, ale DeMaio! Jeho hlas je zastřený, až chroptící a po pravdě, jeho interpretace titulní věty je docela impresivní! Celá píseň se nese v pomalém a naléhavém tempu a celkové temné ladění jsem u Manowar naposledy slyšel v roce 1992 v písních Burning a The Demonʼs Whip na albu The Triumph of Steel, pro mne jde o nejlepší věc, co jsem od Manowar dlouho slyšel.

Přiznám se, že ač Manowar bedlivě sleduji a jsem jejich fanoušek třicet let, v posledních dvou desetiletích už jejich nové počiny beru do ruky s obavami, nicméně zase musím připustit, že vyložené zlo jako je Lulu na mne nikdy nevyskočilo, Thorovi a Odinovi buď díky!

Ano, pořád platí, že Manowar je asi dávno za tvůrčím zenitem (ale na minulém i předminulém albu byly přitom některé velmi slibné a povedené skladby), že DeMaio je patrně příšerný kokot a neschopný lidského kontaktu (jak dlouho to s ním Adams vydrží, to netuším), že personálně i autorsky by kapelu oživila nová krev (nebo stará, dle mého soudu Ross the Boss by se vrátili po čtyřech, kdyby mohl a jeho projekty z posledních let jsou manowaří, jak to jen jde), že Manowar by měl ubrat na intrech a orchestrálnostech (mimochodem, alba Warriors of the World a Gods of War jsem takto v přehrávači mp3 očistil a nemohu si to vynachválit), ale přesto pořád ještě v nich plane metalový žár a umějí překvapit v tom nejlepším smyslu.

Hodnotím třemi useknutými hlavami z pěti.

Ace-in-Chief

Manowar – You Shall Die Before I Die

youtube

#manowar

0 notes