#to je v dnešní době to vůbec nejvíc

[kralovna-ne-stesti]

Pořád si "sním" o tom, že půjdu na masáž.

Nikdy jsem nebyla. U fyzioterapeuta jo, ale na relaxační masáži ne. Na tiktoku, když to na mě náhodou vyjede, vždycky fascinovaně sleduju každou takovou proceduru a snažím se představovat si, že to zažívám.

Směšný, že jo?

V dnešní době to je věc, co je absolutně běžně dostupná, prakticky v každým městě a mnohdy i každý den a i bez objednání.

Jenže mě to přijde jako něco, co je... extra. Zbytečně vyhozený peníze, zbytečný čas, nepotřebný "luxus", masáž... To už, když mám "vyhodit" tisícovku, půjdu radši k tomu fyzioterapeutovi, aby mě poskládal dohromady. Záda mi může promnout někdo doma, namazat se taky zvládnu, vanu taky mám... A navíc, sahal by na mě cizí člověk. Měla bych jít k ženě nebo muži? Budou sahat na mou kůži, hladit ji, a to je... radši ne. A nemůžu být sobecká a utrácet jenom za sebe, měli bychom jít teda dva, jenže ten druhej nechce, nikdy, tak rozhodnuto...

No.

Z celý naší velký rodiny mám teď druhý nejvyšší příjem. Sama. Úplně, úplně sama svojí vlastní prací. A život se mi přeměnil na domeček z karet. Do kterýho se fouklo. Spadnul. A slibovala jsem si, už před tím velkolepým kolapsem, že musím myslet na sebe. Že nechci už nic zbytečně odkládat.

Tak jsem dneska naprosto spontánně na lehátku pod stromem v pravý poledne začala googlit, kde mají jaké masáže. Možná že pojedu klidně až do Prahy, aspoň mě tam nikdo nebude znát... No, světe div se, našla jsem. Dvě ulice od bytu. Přesně to, co bych si přála nejvíc. Za cenu, s kterou jsem počítala.

Tak jsem tam zavolala (původně jsem chtěla až v pondělí, ale pak jsem si všimla, že pracují denně) a hned se objednala. V sobotu mě čeká moje první masáž!

Když jsem položila telefon, začala jsem radostí skákat a tleskat a smát se. A rychleji, než člověk stačí mrknout, se z toho smíchu a radosti stal pláč a odporný pocit bolesti.

Nevím proč. Asi to je odraz mojí psychiky vzhledem k posledním měsícům a hlavně týdnům. Možná to je taky pms. A možná to je všechno dohromady a ještě něco navíc.

Ale čeká mě moje první masáž, kterou si zasloužím. Zasloužím si hezké chování, zasloužím si rozmazlování a nemusím se vůbec nikomu zpovídat nebo prosit (ne že by to po mě někdo chtěl, to jen já mám pocit, že tak musím) a můžu si to úplně v klidu dovolit.

Protože, a to je ten doprdele jedinej důvod, na kterým by mělo kdy záležet, já si to zasloužím.

[radosestalo]

4. březen 2023

Zas jsem nějaká nemocná. Je dost možný, že jsem to od někoho chytla, protože spolubydlící poslední dobou celkem chrchlá a Smečka Z Letné byla taky nedávno nemocná. Ale to je jedno. Dělala jsem si starosti, jak to kdyžtak vyřeším s neschopenkou, kdybych se do pondělí neuzdravila, poněvadž k doktorovi to teď mám dost daleko. No a teď už si starosti nedělám, protože jsem si vzpomněla, že všechno se vždycky nějak vyřeší a bude to dobrý a není třeba si předem dělat ty starosti. To tak jako na úvod. Tak. Poslední dobou celkem přemýšlím o abstraktním umění, o tom úplně prvním, co bylo doopravdy průlomový, a o tom současným, kdy strašně moc lidí říká „hm, černej čtverec, to bych uměl taky“, a srovnávají to s obrazy, kde jsou lidi nebo krajinky, zkrátka konkrétní věci. Ale podle mě to není tak jednoduchý. Nevím teda, do jaký míry jde v dnešní době jen o peníze a zkrátka o jméno a materialismus, když si lidi koupí něčí obraz jen proto, že ten člověk je známý, když to zjednoduším. Ale určitě se to neděje zas tak často, takže na tom opravdu musí něco být. Na to, aby člověk dokázal namalovat něco tak, jak to doopravdy vypadá v realitě, je rozhodně potřeba trénink a zkušenosti, a k jejich získání je zas třeba čas a odhodlání a zápal a trpělivost a disciplína. A to se mně osobně zdá rozhodně obdivuhodný už jenom proto, že sama s tím mám velký problém a vážím si toho, když někdo dokáže překonat všechny ty překážky a jít za tím. Na druhou stranu abstrakce vyžaduje – aspoň tak to vidím já – úplně jiný druh dovedností. Člověk musí nad něčím dokázat přemýšlet do hloubky a tak nějak pružně, být schopen podívat se na danou věc z různých úhlů a v různých kontextech, doopravdy nad ní přemýšlet a ne jen ji přijímat jako fakt. A myslím, že je důležitý mít i intuici a naslouchat. A pak dokázat správně vybalancovat tu křehkou hranici mezi duchovním a záhadným světem a logikou, a na ní začít stavět. Upřímně řečeno mně k tomuhle chybí vědomosti. Ta faktická část, nad kterou bych mohla filosofovat. A vždycky, když nad tím začnu přemýšlet, cítím se skoro paralyzovaná, protože na světě je taková neskutečná spousta informací, co se člověk může dozvědět, že vůbec nevím, kde začít. Je toho tolik, že mě to pohltí a vlastně ani začít nedokážu. A až teď jsem si znovu uvědomila to, na co jsem na strašně dlouhou dobu zapomněla – začít u toho, co mě zajímá. Témata nebo věci, co mě k sobě nějakým způsobem táhnou, vybrat si ideálně něco, co v mým životě zaujímá důležitý místo z nějakých určitých důvodů, a hledat informace. Dig deep. V dnešní době máme k informacím snazší přístup než kdykoli předtím, a to je jedna z věcí, ve kterých se lišíme od průkopníků abstraktního umění. Hilma af Klint zpracovávala ve svých obrazech nový vědecký objevy, a to bylo tehdy něco naprosto unikátního a průlomovýho. Dneska už to průlomový být nemůže, jelikož už to bylo prolomeno. A třeba už je nemožný být originální, přijít s něčím pro společnost úplně novým. To je můj pocit, ale nevím to jistě, protože neznám dějiny umění. Další mezera. Nevím, kdy byl naposled velký průlom v umění, ačkoli mám pocit, že s tím nějak souvisí secese. Každopádně na tomhle je vidět, jak jsou věci propojený. A i kdyby už nebylo možný udělat něco, co tahle společnost ještě nezažila, rozhodně se dokážu vyvíjet po osobní stránce a udělat něco, co bude průlomový pro mě a nějak mě to obohatí. Konec konců o tom je život.

Ještě poslední věc – H. H. řekl, že aby se člověk dokázal stát dobrým abstraktním malířem, musí nejdřív zvládnout umět namalovat realitu. Zatím nevím proč, ale cítím, že je to pravda. Dává mi to smysl. Možná se nejdřív musíme naučit chápat objekty na té nejzákladnější úrovni (tak, jak vypadají), abychom dokázali postupovat hlouběji. Z čehož vlastně vypadá, že malování reality je jeden ze způsobů, jak jí poznat, pochopit a co nejvíc se jí přiblížit. Páni, fakt že jo, všechno prostě souvisí se vším. Myšlenka plodí myšlenku.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ DESÁTÁ - OBRANA PROTI ZTRÁTĚ PAMĚTI MÍSTA

Člověk je neustále vystaven útokům vnějšího světa do svého soukromí. To, že je člověk ohrožen vnějším světem, je známo po tisíciletí, ale množství těchto útoků se v dnešní rychlé digitální době zvětšuje. Často je velice těžké jim vzdorovat a udržet si svoji fyzickou i duševní rovnováhu.

Člověk je ve své podstatě teritoriální zvíře, které si hlídá území, na kterém žije. Toto území zahrnuje jak pozemek nebo objekt který vlastní, ale i navazující okolí. Je s ním ztotožněn a často v tomto prostoru prožil většinu svého života. Není to pouze nemovitost, ale prostorová mapa života, ve které jsou v jeho paměti zaznamenané dobré, ale i zlé momenty a celá období. Jeho osobní paměť, doplňuje paměť místa, která je staletá a někdy i tisíciletá. Tato prostorová paměť souvisí s okolní krajinou, strukturou zástavby a jednotlivými objekty. Proto je nerad, když se tato jeho „krajina života“ mění nebo dokonce nenávratně ničí. Jakýkoliv zásah do krajiny, nebo zástavby by měl respektovat její konfiguraci, dotvářet jí, neničit nebo dokonce smazávat z povrchu zemského.

To, co se po staletí postupně proměňovalo, se v současné době bezohledně ničí. Platí pravidlo, že majitel pozemku nebo nemovitosti je nedotknutelný a se svým majetkem si může dělat co chce, bez ohledu na to, jaké dopady to má na okolí. Zákony jsou stejně tak ohebné, jako územní plány a ohýbají se úměrně tloušťce obálky vsunuté do bezedných kapes úředníků. Korupce v této oblasti lukrativní, v lidské činnosti patrně existovala i před tím, ale ne v té míře jako dnes.

V současnosti se v naší smutné, smolincové kotlině probouzí k životu mnoho snaživých podnikatelů, kteří postupně stárnou a pořizují si kromě luxusních aut a slečen i rodiny a hledají pro ně příjemná rodinná hnízda. S vizí exkluzivního bydlení vstupují do starých, stabilizovaných vilových čtvrtí a bez ohledu na širší souvislosti chtějí ze svých pozemků a nemovitostí vytěžit co nejvíce, až za hranu možné únosnosti. Ideální je pro ně stávající domy zbourat a na jejich místo postavit chaotické výplody současných architektů, kteří už nic nevědí o kontextu, měřítku, proporcích, uměřenosti a často ani o orientaci ke světovým stranám.

Když už se jim nepodaří objekt zbourat, tak jej kompletně uvnitř přestaví, tak že zůstanou pouze obvodové zdi a doplní množstvím ošklivých, ale módních skleněných nebo prkenných přílepků. Při této stavební euforii noví majitelé často zapomínají, že staví až na hranici pozemků, nebo neúměrně nastavují a omezují tak práva sousedů. Do stabilizovaných vilových čtvrtí vstupují arogantně a bezohledně na místo toho, aby se jako nově příchozí chovali slušně a ohleduplně. Patrně v grunderských dobách devadesátých let, kdy bylo znovuobjeveno neodolatelné kouzlo kapitalismu zapomněli na slušnost, pokud ji vůbec měli, a již se k ní nenavrátili.

Obrana proti tomuto soudobému „zlatokopectví“ v „lepších“ obytných čtvrtích, většinou umístěných na západních okrajích měst, aby v dobách minulých nebyly znečištěny kouřem a zápachem průmyslových částí, je v současné době skoro nemožná. Tato území, jsou vzhledem ke svému umístění i nadále jedna z nejčistších, za to mezilidské vztahy se v těchto územích zhoršily.

Když neznámý člověk vstoupí do společnosti, tak by měl slušně pozdravit, představit se a říci co od společnosti očekává, ale také jakým přínosem pro ni bude. Čím ji obohatí a co do ní vloží. Totéž platí i v případě nových majitelů nemovitostí ve stabilizované lokalitě. Tito lidé musí ukázat, že mají k danému místu vztah a budou se v něm chovat slušně, ohleduplně, a ne jako bezohlední developeři, kteří chtějí z nemovitosti vytěžit co nejvíce.

Za současné situace původní obyvatelé neví, co mají očekávat. Neznají dne ani hodiny, kdy na vedlejší pozemek vjede buldozer, zbourá starý, z hlediska majitele nevyhovující objekt a na jeho místě vyroste neúměrný módní dům, práce ateliéru jednoho ze zaručeně renomovaného architekta, kterých v naší české kotlině až tak moc není. Takový vstup nových majitelů na stabilizované území není zrovna ideální pro navazování přátelských, sousedských vztahů.

Je vůbec možná obrana proti takovému útoku do soukromí člověka? Patrně není. Člověk se musí obrnit trpělivostí, snažit se nevnímat co se děje v jeho okolí a do uší si dát špunty. Většině lidí je jedno co se okolo nich děje vzhledem k tomu, že si nestěžují a situace se nemění, spíše naopak zhoršuje. V současné době je možné všechno i to nepředstavitelné s ničením našich měst a přírody. Každý člověk, který užívá svůj mozek a smysly je toho svědkem a nikdo nic nedělá.

Patrně těm několika vnímavým, kterým se současné dění nelíbí nebude zbývat nic jiného než paměť místa jim blízkého, si připomínat pouze z fotografií nebo ze svých vzpomínek. Společnost, která bezohledně maže svoji paměť, nejen co se týká historických událostí, ale i hmotného prostředí se stává vykořeněnou, ztrácí směr svého vývoje a celkový smysl. Jsou to projevy společnosti, která je před svým zánikem. Podobně jako člověk, který ztratí paměť, tak i společnost bez ní nemůže smysluplně fungovat.

[annafreimann]

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

[deadandsarcastic]

Zápis Šestnáctý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Nechával na sebe dopadat horkou vodu, zatímco se kousal do rtů, aby nevydal jediný zvuk. Tiskl se k oné odpudivé, plísní polezlé stěně, zatímco se mu hlavou honilo snad milion myšlenek. Uvědomoval si, že tohle je špatně, že by neměl... Ale copak to byla jeho vina? On se nikdy neprosil, nechtěl to tak. Snažil se nemyslet a spíše se vcítit do momentu, aby se jeho tělo vrátilo co nejdřív do normálu a tenhle stav jej přestal trýznit. Doufal jen, že na to Maverick nepřijde... Nedokázal by mu to vysvětlit a tak nějak tušil, že by jej tím asi ranil... Nebo zhnusil. Cítil, jak se třese, dokonce měl pocit, že slyší svůj zběsilý tlukot srdce, však nesměl vydat ani hlásku...

Po tom, co se vyječel do polštáře, vykouřil několik cigaret a třískl si hlavou o plesnivou zeď, se konečně jakž-takž uklidnil. „Vydržel jsi bez šoustání tolik let... Jeptišky to taky vydrží..." mumlal si pro sebe, zatímco pochodoval v kruzích po pokoji. „Nenecháš se nějakou chodící duhou s pálivou šmoulí krví vyvést z míry, ne? Buď chlap, Mavericku..." promlouval si usilovně do duše.

Ničilo jej to, protože si stále uvědomoval, co dělá a... Tak nějak chtěl přestat. Jenže jeho tělo se jej snažilo přesvědčit o opaku. Tyhle stavy by nezvládl o moc déle, už dneska se přemáhal až přespříliš. Nejlepší by bylo prostě někam zalézt a mít nějaký čas pro sebe... Jenže to si na misi nemohl dovolit. A s tímhle ani organizace pomoci nemohla.

Po několika dlouhých minutách mu seplo, že je tam Kyry moc dlouho... A že si nevzal ručník, věci do koupelny, nic... A začal se o mladšího bát. Sakra, dneska už na zem padl jednou, a teď měl navíc v hrudi kousanec od upíra... Mavericka přepadly obavy, že se Rosenwillovi něco stalo, takže se přišoural ke dveřím od koupelny a nalepil se na ně. Nic... Jenom šum vody. To blonďáka moc neuklidnilo. Zkusil vzít za kliku, ale jakmile zjistil, že dveře nejsou ani zamčené, ještě neotevřel dokořán a aspoň se rozhodl mladšího varovat: „Jdu dovnitř, takže jestli ještě žiješ, tak se nějak zakryj." A s tím dokořán rozrazil dveře.

Byl jako v transu, tudíž si ani neuvědomoval, že na něj Maverick mluvil. Došlo mu to až v okamžiku, kdy se dokořán otevřely dveře... Měl chuť se propadnout do země, měl chuť ječet, zmizet, poslat upíra do háje, začít se vymlouvat, prostě cokoliv, ale to už bylo pozdě; blonďák stál na prahu, s nádherným výhledem na sprchový kout... Kde byl ke zdi přitlačený nahý Kyry svým vlastním stínem, který do něj tvrdě přirážel a škubal jej při tom za vlasy.

„..." Nevěděl, co má říct, a především byl navýsost uražený. Jasně, Maverick nebyl zrovna 10/10, ale když už někdo ošuká radši vlastní stín, než vás, to docela zabolí. „No... Aspoň vím, že žiješ," zamumlal, vycouval z koupelny a zapráskl za sebou dveře.

Zničeně zaúpěl a tentokrát ne proto, že by do něj stín tvrdě přirazil - ten totiž nechal ze sebe vystoupit a zase se vrátit do klasické, nepohyblivé, neživé formy. Ani se nenamáhal s tím se oblékat a prostě vypálil ven z koupelny se slzami v očích. „Mavericku... Promiň... Já, já... Ti to můžu vysvětlit... Nechtěl jsem ti to říkat, protože bys mě nesnášel... Prosím..." Sesunul se k zemi, kde zůstal klečet a dál pofňukával.

„Ne, mně je to jedno. Dělej si, co chceš, já se obejdu bez toho, abys se mnou spal, ty nejsi oproti těm ostatním lovcům, co mě s tím už dřív poslali do háje, nijak speciální," zalhal, ani se na mladšího nepodíval a sedl si na postel. „Jdi si zpátky do koupelny šoustat vlastní stín, ale teď se tam aspoň pořádně zavři, děkuju."

Teď už se mu regulérně z očí kutálely slzy jako hrachy. „Takhle jsem to nechtěl... Prosím, alespoň mě vyslechni... Pak si mě klidně můžeš nesnášet dál, ale prosím... Pět minut... Toho chci tak moc?" Sepjal ruce a prosebně je natáhl upírovým směrem.

Hodil po Kyrym tím nejvíc pohrdavým pohledem, jakého byl vůbec schopný, i když se vážně musel přemáhat, aby nešel Kyryho na tu zem obejmout a říct mu, že je to v pořádku a že to není pravda, že by ho nesnášel. „Fajn... Pět minut... Ale jenom proto, že máš dobrej zadek."

Na komentování blonďákovy poznámky neměl zrovna chuť a sílu... Jenom si otřel hřbetem ruky obličej a spustil: „Projektu KR se jinak také říkalo "Sedm hříšných dětí" a šlo vlastně o to, že každý z nás měl jeden takový hřích představovat. Například Hněv se uměla samovznítit, Obžerství měl jedovaté sliny, z nichž mohl vytvářet jedy a jemu samotnému sloužily jako protijed, takže mohl spořádat cokoli jedovatého... Já jsem byl zařazen jako Chtíč. Původní plán byl totiž takový, že prostě vytvoří roztomilého chlapečka, který se bude tvářit sladce a nevinně, pak se mu povede svést daný cíl a během aktu jej zabije pomocí stínů." Odmlčel se a zhluboka se nadechl. Pořád upíral pohled na onen slizký koberec pod ním, protože se necítil hoden pohlédnout upírovi do očí. „Proto mě učili, že je to jedno... Šlo jim o to, abych byl schopen svést naprosto kohokoliv... Ale potřebovali, abych se do toho dostal, tak mě pravidelně očkovali takovým divným sérem, po němž se uvnitř mě měla vypěstovat úchylná stránka. Představovali si to tak, že pak mi před každou misí vpraví do žil trochu séra, probudí toho úchyla ve mně a všechno půjde jako po másle... Ale asi to s tím dávkováním trochu přehnali," když tohle říkal, rty se mu zkroutily do podivného úsměvu. „Takže docílili akorát toho, že se jednou za čas dostanu do toho úchylného stavu, kdy nejsem schopen nic dělat, cítím se malátný a před očima mi naskakují ty miliardy výjevů z porna, které mě donutili sledovat... A ne, masturbace tomu nepomůže; akorát to všechno zhorší..." Kousal se do rtů, čekaje na finální verdikt.

„Ale já nejsem uražený proto, že jsi byl nadržený a šukal jsi svůj vlastní stín, pro mě za mě si šukej třeba i s tou plísní v koupelně... Já jsem uražený, protože jsi šel RADŠI šukat se svým stínem, než se mnou, i když jsem po tobě vyjel tak třikrát, za posledních dva dni," odsekl uraženě, i když hrát uraženého mu dávalo v tu chvíli už vážně zabrat, protože mu Kyryho bylo upřímně docela líto. „A zvedni se z té podlahy, ještě chytneš plíseň."

„A co jsem ti měl říct?" povzdechl si zničeně. „Hej jo, pojďme si tady zasouložit, abys viděl, v jaké úchylné stvoření mne to promění? Myslíš, že jsem opravdu chtěl, abys mě viděl takhle? Aby ses ode mne odvrátil?" Na okamžik umlkl, ale pak se rozhodl jít s pravdou ven; stejně už to nemohlo být o moc horší... „Ten kousanec... Chtěl jsem se rozptýlit... Potřeboval jsem cítit znovu pořádnou bolest, tak mě to tak napadlo... Myslel jsem si, že mi to bude stačit, že tím tělo na nějakou dobu uklidním. Mýlil jsem se... Ale taky jsem se mýlil v tom, že jsem si myslel, že mi bude stačit stín..." Pohledem vyhledal staršího. „Já chci tebe... Mavericku~"

Kousl se do spodního rtu, cítil, že rudne a bezradně mladšího pozoroval. „Tak mi to dokaž, dokaž mi, že mě chceš," řekl nakonec. „Protože jestli tu hodláš se mnou mít teď sex z lítosti, tak ne, děkuju, budeš si muset vystačit s tím stínem..." zamumlal, i když moc dobře věděl, že by přistoupil i na ten pitomý sex z lítosti; ale mohl se aspoň snažit tvářit, že má nějaké standarty, ne?

Pokřiveně se usmál, ale ani se nepohnul - prostě jen zůstal dál klečet na špinavé podlaze. „Jsem tvůj, Mavericku... A máš povolení, dělat si se mnou, co se ti zlíbí... Odevzdávám se ti dobrovolně... A nejenom na dnešní den."

S povzdechem se zvedl a došel k mladšímu - pořád tak nějak nemohl uvěřit tomu, že se tohle děje... Ale na druhou stranu, cítil, že kámen ho nijak nebrzdí, takže se to opravdu dít muselo. Klekl si před něj, nicméně místo toho, aby tam Kyryho okamžitě přehnul a vzal si ho, jako nějaké dravé zvíře, (jak by možná většina očekávala od někoho, kdo si osm let nesměl ani vyhonit a najednou si mohl dělat, co chtěl), mu položil dlaň na tvář a přitáhl si jej do polibku - tentokrát se ale nedržel zpátky a okamžitě se začal dobývat do Kyryho úst jazykem a rukama mu sjel na zadek, který pevně stiskl.

Překvapilo jej to. Opravdu čekal něco jiného. On sám byl zvyklý na dost tvrdé a ulítlé praktiky a počítal s tím, že upír se opravdu nebude držet zpátky a udělá to, co je mu nejpřirozenější... Ale nechtěl si stěžovat, protože tohle se mu zamlouvalo taky. Okamžitě podlehl, nechávaje staršího, aby mu mohl prozkoumávat ústa podle libosti, přičemž do toho tichounce zavzdychal.

I přes to, že ten koberec pod nimi byl plesnivý a pravděpodobně zažil zrod i pád dinosaurů, se z něj Maverick rozhodně v nejbližší době neplánoval zvedat... Protože to by znamenalo se odtáhnout od Kyryho, a to přišlo upírovi v tu chvíli snad horší, než smrt. Využíval toho, že se mu Rosenwille naprosto poddal, a také využíval svého dlouhého jazyku, kterým plenil Kyryho ústa; a ruce už dávno neměl na zadku mladšího, přejížděl jimi po celém jeho těle - najednou, když měl vážně povolení dělat, co se mu zachce, si nebyl jistý, co má vlastně dělat první.

Na okamžik se odtrhl od polibku a podíval se upírovi do očí... A tehdy si starší mohl všimnout, že milý a něžný výraz se z tváře mladíka s tyrkysovými vlasy naprosto vytratil a skončil nahrazen něčím mnohem děsivějším a zvrácenějším. „Chci, aby mě to bolelo," vydechl, celý rozpálený Kyry a znovu se na blonďáka nalepil; přičemž mu popadl jednu ruku, kterou mu velice šikovně začal přemísťovat na svůj úzký krk.

Zlehka stiskl krk mladšího a na obličeji se mu roztáhl úšklebek; pořád trochu váhavý, ale zcela jasně spokojený s tím, co se teď dělo. „To rád slyším, protože mi to dřív ani jinak nešlo... A pochybuju, že jsem za těch pár let celibátu zněžněl, to spíš naopak~" zavrněl, srazil Kyryho na zem pod sebe a upevnil sevření na jeho krku. Volnou rukou si mezitím začal rozepínat kalhoty, které mu, upřímně, začaly být těsné zhruba v ten moment, kdy mu Kyry řekl "jsem tvůj". Zatímco škrtil mladšího, tak nějak ze sebe sklepal džíny a spodní prádlo, a pevně doufal, že si Rosenwille všimne a ocení toho, že to, co měl blonďák mezi nohama, se také tak trochu vyklánělo z normy, asi tak stejně, jako upírovo chování a styl oblékání.

Jakmile jej starší začal škrtit, myslel, že se dostal do sedmého nebe; upír měl velké dlaně a pevný stisk, což vytvářelo dokonalou kombinaci... Třásl se jako v nějakém rauši, přičemž se snažil popadnout dech. Kdyby mohl, tak už by dávno sténal a vzdychal na celé kolo... Potom si ale konečně všiml Maverickovy výbavičky, což jej zanechalo naprosto zkoprnělého a překvapeného.

„Tos nečekal, co?~" uculil se a stáhl ruku z Rosenwillova krku, jen aby se mohl zbavit i zbytku oblečení, které měl na sobě; když byl přece svlečený i mladší, tak by bylo nefér, aby on se tady nějak zakrýval. Ruku už potom ale nepoložil zpátky na Kyryho krk, ale zajel mu místo toho prsty do vlasů, za které ho prudce zatáhl a přitáhl si tak jeho obličej ke svému rozkroku. ,,Když už tě teda vytrénovali speciálně na šoustání, máš alespoň dobrý dávicí reflex, Kyry?~"

„Můžeš posoudit sám," zamumlal s úšklebkem, načež provokativně přejel jazykem po celé délce upírova penisu. Schválně to zopakoval ještě několikrát, přidávaje při tom navíc ožužlávání špičky a dráždění blonďákova přirození rty... Nakonec se ale rozhodl předvést své schopnosti, otevřel doširoka ústa a pustil se do deepthroatu.

„Oh můj..." zbytek jeho slov zanikl ve vzdychání, kterému se blonďák ani nepokoušel nějak bránit; chtěl, aby mladší věděl, že tohle fakt dělá sakra dobře. „Lituju toho, ž-že jsem někdy pochyboval o tom, že to... Mhm~... Nacpeš celé do k...krku~" dostal ze sebe mezi vzdechy a slabě přirážel boky proti Kyryho ústům.

Docela jej mrzelo, že na tohle nemůže nijak odpovědět; ale na druhou stranu mu to zas tolik nevadilo, protože tohle se mu zamlouvalo... A navíc měl krásný pohled na vzdychajícího upíra, což taky dělalo své. Snažil se do toho zapojit i jazyk a odvádět co nejlepší péči, aby si to blonďák po tak dlouhé době skutečně užil.

Po pár minutách poznal, že pokud by to takhle pokračovalo, tak se udělá; což na jednu stranu hrozně moc chtěl... Ale na druhou stranu ještě ne teď. Proto od sebe Kyryho zlehka odstrčil a než se mladší nadál, už klečel napolohovaný na koberci, se zadkem hezky vystrčeným na upíra. „Předtím jsem vážně nekecal, když jsem řekl, že máš pěknej zadek... A z tohohle úhlu vypadá snad ještě líp~"

„Tvůj záměr asi nebyl, abych se červenal... Ale přesto se ti to daří bravurně," odvětil pobaveně Rosenwille, který se neodvažoval ani pohnout, jen aby nenarušil scenérii. Tak nějak už tušil, co jej čeká, takže se snažil alespoň trochu dát dohromady a větami typu "Šlo to jedním směrem, musí to jít i druhým," si dodat odvahy.

Jen se uchechtl a plácl Kyryho přes zadek. „Jinak, pořád platí to, že chceš, aby tě to bolelo?~ Protože jestli ne... Tak se asi můžeme jít rovnou oblíct a spát... Protože já ti tady dvacet minut zadek roztahovat nebudu," prohlásil a provokativně při tom narážel svou chloubou na vstup mladšího.

„Myslíš jako," vydechl nedočkavě, „že jsem to říkal jen tak... Pro zábavu?" Tohle lehounké dráždění jej neskutečně rozpalovalo, nabuzovalo, činilo jej nedočkavým a nutilo jej kousat se do rtů, aby nevzdychal hned na začátku jako nějaká laciná kurva. „Navíc... Tohle není moje poprvé~"

„To, že tohle neděláš poprvé, mi bylo stoprocentně jasné zhruba od chvíle, co sis narval těch osmnáct centimetrů do krku," ušklíbl se, ale stejně mladšího ještě chvíli dráždil, protože viděl, co to s ním dělá; nakonec ale po chvíli přeci jen, bez varování, zajel dovnitř a začal téměř okamžitě přirážet.

Jakmile ucítil, že do něj blonďák proniká, automaticky zajel prsty do koberce, aby se měl čeho přichytit. Z úst se mu vydral žalostný sten; přece jen osmnáct centimetrů je osmnáct centimetrů. Ale stejně se mu to ve výsledku neskutečně líbilo a užíval si každý příraz. Proto se taky po chvíli přestal tlumit, nechávaje svému kňourání a hlasitým stenům volný průběh. „Ano, agggghno... Ví-víc... Ma... Mave...ri-ckuuu," dralo se mu z hrdla, zatímco si jej starší tvrdě bral.

Jednou rukou mladšího držel za zadek, druhou sklouzl k jeho rozkroku; když uslyšel kňourání a prosby o víc, začal přirážet ještě rychleji, a také prsty volné ruky obepnul přirození mladšího a začal rukou pohybovat v rytmu přírazů. Teď jen doufat, že se jim sem dáma z prádelny zrovna nerozhodne zajít převléct postele...

Začal sténat snad ještě víc, pokud to tedy bylo ještě vůbec možné, přičemž se snažil upírovi vycházet vstříc pánví. Synchronizace přírazů a pohybů rukou jej vyloženě doháněla k šílenství. Bylo mu tak nějak jasné, že to nemůže vydržet moc dlouho... Což jej na jednu stranu docela mrzelo, protože si to fakt užíval. „Je... Ješ-těěě," škemral dál se skloněnou hlavou a nehty zarytými v onom nechutném koberci.

Snažil se Kyrymu vyjít co nejvíc vstříc a přirážet tak, aby jej tím co nejdřív dovedl k vrcholu; protože on sám cítil, že už brzo bude, ale přišlo mu nefér, aby se udělal jen on, když Kyry to potřeboval evidentně ještě víc. Po pár minutách prudkého přirážení a vzdychání už ale pevně zaryl dlouhé nehty mladšímu do boku a se slovy „J-Já už asi jsem," naplnil nitro mladšího svým výtvorem.

Udělal se krátce po blonďákovi, přičemž mu pošpinil celou ruku a ještě něco skončilo i na koberci. Slastně si oddechl, ale to bylo asi tak všechno, co měl v plánu teď dělat, protože zvednout se a jít se opláchnout by bylo až příliš namáhavé. „Šlo ti to vážně skvěle~" zavrněl stále ještě úchylným hlasem, ale uvědomoval si, že se jeho tělo pomalu uklidňuje a vrací do normálního stavu.

„Jo... To rád slyším... Protože jsem se upřímně trochu děsil toho, že už jsem vyšel z formy," přiznal a nalepil se zezadu na mladšího. „Jak je ti teď? Je ti líp?"

„Neboj, ještě nějakou formu máš, můžeš být v klidu," zašeptal Kyry, jemuž se neskutečně líbilo, že se na něj Maverick tak pěkně natiskl. Hluboké nádechy střídaly pomalé výdechy, zatímco on pociťoval, jak všechen ten chtíč a zvrácené touhy odplouvají někde do zadní části mysli. „Jo... Už se to vrací do normálu," špitl, přivíraje oči.

„Dobré~" zamumlal a ještě chvíli na Kyrym ležel jako zdechlina. Poté se ale s hlubokým výdechem odtáhl, projel si prsty vlasy a posadil se na koberec. „Takže... Když už se to teď vrací do normálu... Znamená to, že můžeme jít zase dělat něco ven? Nebo chceš dneska ještě odpočívat?"

„Už jsem několikrát podotkl, že nepatřím mezi lidi, kteří si zůstanou válet šunky, zatímco by měli něco dělat," pousmál se Rosenwille. „Jenom mi dej chvilku, abych si mohl zajít do koupelny... Teď už z běžných důvodů..." Pomalu se zvedl a zamířil ke kufru vyhrabat ručník a mýdlo s šampónem.

„Fajn... Tak běž. Já si tam skočím po tobě..." místo toho, aby se třeba začal oblékat, jen z hromádky svého oblečení vyhrabal cigarety a zapalovač, po zádech sebou hodil na koberec, kde zůstal se spokojeným výrazem ležet a zírat do stropu, po kterém běhal nějaký brouk, který vypadal, jako kdyby si šváb dal trojku s pavoukem a mravencem.

[wrongworldrik-blog]

13/7/2019 23:34

Jaké to tam je? Hm nepovíš mi to že? Jaký je po smrtní život? Chtěl bych vědět co se s tebou stalo potom co jsi mi naposled vydechla v náručí.. Chtěl bych ti vidět do hlav ještě před tím než jsi spolkla tolik prášku... A čekala na mě před dveřmi. Proč jsi to všechno udělala.. Otázky na které mi nedáš odpověď  Někdy k tobě mluvím připadám si jako blázen.  Teď dělám vlastně to samé. Potkal jsem Yujiho. Někdo ho  mlátil uprostřed ulice nikdo krom mě nezareagoval. Až potom jsem postřehl že je to on..  Leemin co bych měl dělat?  Bojím se že se všechno pokazí. Znáš mě jsem trouba co si myslí že je vše v pořádku a pak se něco pokazí.  Bydlí v domě kde já.. Jsem rád že ho mohu zase potkávat. Jeho bráška a on jsou bez rodičů.. Musel rychle dospět což je mi dost líto. Asi to nebude mít vůbec jednoduché. Ale kdo v dnešní době má.  Někdy si říkám jaké by to bylo kdyby jsme tu byli všechny tři. Byli by jsme zase tak dobří přátelé? No to se nedozvíme. V mojí práci kterou mám s tátou  je to docela legrace .. Dneska jsem Tetoval dívku která ti byla podobná. Chtěla na levé zápěstí udělat malou notu  a pod ní srdíčko. Vypadalo to zajímavě.  Někdy se člověk nasměje s čím ti lidi příjdou .. Otec byl zděšen když  jeden chlápek chtěl potetovat konečník. Musel jsem se tomu smát. Byl jsem rád že tenhle zákazník šel k otci a ne ke mě.  Kdežto práce ve Fitness centru je  nejvíce  užasná .. Miluji tu práci byl dobrý nápad vzít to místo u manžela sestry.. Dělat trenéra je fajn. R.W.W

[nasecokolada]

Máš ráda superpotraviny? Já jo. Borůvci se stali nedílnou součástí mého jídelníčku, akorát, jak jsou kulatí, čas od času vyskočí na zem, a pak mají tendenci být zašlápnuti. Tahle zvláštní hra na šlapanou mi nápadně připomíná dětství, když jsem vždycky hopsal po takových těch bílých keřovitých kuličkách, jejichž jedinou funkcí bylo se rozprsknout! Anebo bublinková fólie! Ta také rámusila bezvadně. Prásk! Prásk! Prásk! A teď mě ba takové ty nafouknuté těsnění, co se v dnešní balíčkové době, přidávají do křehkých zásilek v krabicích.

Volný tok myšlenek mi kdovíproč utekl k Tvé helmě, kterou jsi vyfasovala, když jsi na pár dní nastoupila do práce kamsi na stavbu. Jaké by to asi bylo, kdybychom kromě roušek chodili i v helmách?

Ale zpět k superpotravinám. Docela mě ba celá záležitost mindhackingu a biohackingu, a věřím, že náš střevní mikrobiom přímo ovlivňuje naše myšlení, přemýšlení, potažmo kvalitu ruchů a vzruchů centrální neuronové sítě, potažmo kvalitu života vůbec. A aby byly synapse spoko, je třeba je krmit ňamkami. A borůvci jsou jen začátek. Bezva jsou i dříšťaly, rakytníci, vlastně cokoliv má trny, dále různorůzní oříšci, bobulci, ale i různá komba. Hlavně se vyvarovat glukózo-fruktózo hnusům, a přes pusu mi nesmí ni sladidla vyjma stévie, se kterou zase neumí (takřka) nikdo zacházet, takže to chutná, že to nechutná. Cukr je sice droga, ale alespoň se Ti štěpí primárně v energii, a ne v šity. Ale to musíš vědět Ty, co Ti vyhovuje. A co ne. Nejraději bych pořád pil jen Bacilli. A jiné fermentované věci. Jací Tě baví nejvíce? Mě krvavý pomeranč, protože je to pomík a je krvavý.

Volný tok myšlenek mi kdovíproč utekl k Tvým maskám. Těm reálným, reálně nereálným, a možná i cereálním, ať je to tématické. K těm, co máš na zdi, ale i k těm, co máš v sobě.

Skok jinam. Představ si zdánlivě nevyřešitelnou hádanku, rébus, kterým se usilovně již půl pátého roku zabýváš. Utekla bys teď bez hnutí brvičkou?

Náš ohnišťový čas se plíživě kvapem blíží.. dá-li Vesmír v dáli.

A to je tak vše. Kdyby Tě ta tématika výše, v úvodních odstavcích nastíněná, zajímala, můžu Ti připravit i hlubší pojednání o průsečíku mezi ezem a snězem. A čagou. A hugou. A hugačagou. A tak.

Měj fejkzimní ponedělí, Knoflí.

[ocemsemlci]

Stanislav Novotný představuje pořad O čem se mlčí Vážení diváci, milí přátelé! Toto je křeslo pro hosta, ale dnes jsem si sám sobě hostem. Bylo by naprosto zbytečným mrháním Vašeho času, kdybych si sám sobě kladl otázky. Otázky budou, ale adresovány tentokrát Vám. Máme za sebou několik prvních rozhovorů na téma O čem se mlčí. Rád bych Vám náš pořad a naše ambice přiblížil. Pořad bude přispívat k otevřenému dialogu o řešení podstatných hospodářských a společenských problémů. Právě dialog považujeme za velmi potřebný nástroj v dnešní době, která je charakterizována spíše jednostrannou komunikací. A proto chceme tak přispět k renesanci této formy komunikace, jež je pro lidský druh nejvlastnější a člověka mimo jiné dostala na samotný vrchol živočišné říše. Občas se mně však vkrádá na mysl nepříjemná otázka, kam vlastně může z vrcholu vůbec cesta ještě vést. Nemyslím si, že dalším vrcholem by měla být kolonizace jiné planety, ale rozumné a rozumové udržení se tam, kde jsme. V květnu letošního roku skončil výzkum veřejného mínění, který realizovala renomovaná agentura STEM/MARK velmi zajímavou, ale v politice zřídka používanou metodou sociální rezonance. Výzkum byl proveden na statisticky relevantním vzorku respondentů a zkoumal, jak vnímají naši občané celospolečenské problémy ve zcela výjimečné atmosféře nemoci covid-19, která v nebývalém rozsahu poznamenala a stále ovlivňuje naše životy. Za největší problémy považují občané korupci, narůstající zadluženost a špatné fungování státu. Mají velké obavy z nejasné zahraniční politiky vůči Rusku a ze vztahů východ-západ. Mají obavy z destabilizovaného zdravotnictví a z kvality zdravotní péče v budoucnosti. Za závažný problém také považují budoucnost vzdělávání a velmi citlivě reagují na omezování osobní svobody. Dvě třetiny respondentů vyjadřují obavy z omezení svobody, 9 z 10 respondentů pociťuje výrazné omezení svobody v porovnání s obdobím před covidem. Nejvíce pak vadí omezení školní docházky, návštěv úřadů, obchodů a služeb či chození do práce. Postoj k očkování proti covidu zcela rozděluje naši společnost. Dostupné vakcíny mimo jiné považují občané za nedostatečně prověřené. A polovina respondentů se obává možných nežádoucích účinků očkování vakcínou proti covidu-19. Očkování by podle většiny mělo být dobrovolné. Nenaočkovaným by neměla být omezována svoboda. Hlavním důvodem pro očkování je, i přes nesouhlas, obava z vyloučení ze společenského života. Nemoc změnila již třem pětinám respondentů život k horšímu. Výsledky tohoto výzkumu byly poskytnuty snad dvěma stům médií. Nicméně se o nich mlčí. To je hlavním důvodem, proč se výzkumu chceme v našem seriálu věnovat my. Zveme do televizního studia každý týden několik hostů, kteří jsou si podobni tím, že jejich odborné renomé je nezpochybnitelné a současně nedostávají prostor ve velkých médiích. Jedním z mnoha výstupů zmíněného výzkumu jsou i hodnocení respondentů, kteří řadu problémů či hrozeb považují za velmi závažné a současně vnímají, že se jim média, tedy ta velká, málo věnují nebo vůbec nevěnují. To se budeme snažit alespoň trošku vyvážit. Najdete nás na Rumble, YouTube a na našem webu. Do našich debat se budou promítat výsledky výzkumu ze všech sfér našeho společenského a hospodářského života, protože nemoc, kterou už druhý rok všichni sledujeme v přímém přenosu prakticky 24 hodin denně, se nebývale promítá do všeho našeho konání a postupně ukrajuje ze všech standardů. Standardů, na něž jsme si zvykli a jež jsme již považovali za automatickou součást našeho bytí. Nyní se ukazuje, že astronomické náklady vynaložené a vynakládané v souvislosti s proticovidovými opatřeními bude muset někdo zaplatit. Jsou tak velké, že se do doby předcovidové vrátit nelze. I když si to ještě mnozí z nás nechtějí připustit, významně to ovlivní naši budoucnost a hlavně budoucnost našich dětí. Nejde přitom jen o projevy vnější svobody, tedy zábavu, cestování, ale i samotné základy státu, národa, suverenity, národní historie a soběstačnosti. Vždyť jsme už téměř na tyto základní kameny existence naší společnosti, pro pozlátko falešné vnější svobody, rezignovali. Máme ještě vůbec vůli a sílu se v evropském a světovém společenství znovu ukázat jako ten, kdo něco znamená, kdo může ostatním něco podstatného nabídnout a něčím přispět? Pamatujeme si ještě vůbec, co země Koruny České znamenaly a budeme si to pamatovat, i když jakákoliv zmínka může za čas zmizet z wikipedie? Co s tím chce a může udělat vláda? Kdo jsou a budou naši spojenci? Budou si nás vážit nebo už je nám souzeno zůstat jen montovnou a konzumentem cizích produktů závislým na chlebodárcích, i když si budeme chtít jen rozsvítit žárovku nebo pustit televizi, samozřejmě tu naši veřejnoprávní, českou. Podtrženo: v konzumu jsme přestali používat vlastní rozum a opírat se o zkušenosti starších. Ono je tak lákavé povýšit nevzdělanost na nový standard a jen si užívat. Jenže stále platí, a to ve všech oborech činnosti, že bez práce nejsou koláče, a tak se, i když si to nechceme připustit, podobáme čím dál více vepřům u zatím ještě plného koryta nebo spíše kravám u žlabu, kterým kvůli udržení dojivosti hrají pěknou muziku. Je to opravdu to, co chceme a co bychom měli chtít? Brzy budeme mít dost času na přemýšlení, kde jsme vlastně udělali chybu. Pojďme se odpovědně připravit. Bude to sice vyžadovat úsilí, a to nemalé. Bude to předpokládat analýzy, trpělivost, vyslyšení nejrůznějších názorů, ze kterých musíme na vlastní riziko znovu připravit koordinované odvětvové strategie. Na ty jsme už zapomněli, a tak můžeme chtít žít a prosperovat, tedy si snad ještě užívat, když nevíme, co chceme, co můžeme, zda se budeme muset někoho dovolit. Není přece myslitelné žít a spíše přežívat jako v posledních dnech Říma pod heslem carpe diem. Tedy ono to samozřejmě možné je, jen se nechce věřit, že bychom to tak chtěli opravdu všichni. Většinu věcí, které nás obklopují, dnes bereme zcela automaticky a ani nás nenapadne uvažovat, proč to tak je, za jakou cenu, a to nejen tu v penězích, je užíváme. Jsou nám ku prospěchu? Můžeme si je udělat sami, vylepšit a nabídnout ostatním? Kde je základ dnešního blahobytu? Nespotřebováváme více, než si můžeme s ohledem na budoucnost příštích generací dovolit? Uvědomujeme si, že reálným základem naší existence je energetika a prvovýroba? Jsme v těchto základech soběstační a samostatní? Otázek je tedy na jeden pořad O čem se mlčí více než dost. Chci jimi charakterizovat náš přístup k plánovaným diskusím o problémech našeho hospodářství, společenského života, vzdělávání, zdravotnictví, našeho zemědělství a životního prostředí (poslední jsou navíc dva segmenty, jejichž politické priority jsou vesměs protichůdné). Budeme se snažit, a nebude to lehké, koncentrovat vše podstatné do krátkých, logických a srozumitelných sdělení a v dalším se věnovat jednotlivým detailům, pokud Vás zaujmou. Budeme počítat s Vaší reakcí, kterou budeme považovat za součást naplňování naší vize dialogu. Děkuji za pozornost a těším se na společné sledování relací z cyklu O čem se mlčí. https://www.ocemsemlci.cz/o-cem-se-mlci-stanislav-novotny/?feed_id=63

[zlutyzakaznik]

24 měsíců s blogem

(4. 11. 2019) Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem přešel z autorsky limitovaného Zomata na vlastní doménu. Přítomný text má podobu mírně fikčního rozhovoru, který reaguje na reálné dotazy a diskusní podněty, jež jsem za uplynulých 730 dní dostával od kamarádů, kolegyň a známých.

Autorská sebereflexe vyžaduje kromě spousty přemítání i brýle vybavené patřičnou interpretační mřížkou...

Kolegyně zaklepe na dveře, přivítáme se, odloží si kabát, a pak, ještě celá udýchaná, s vděčným úsměvem přijme nabídnutou čokoládovou sušenku.

Máš ty texty strašně dlouhé. Musela jsem si k tomu v pátek po obědě uvařit kafe. Kolik jsi toho už vlastně napsal?

157 kratších i převážně delších článků. 182 420 slov nebo 1 119 000 znaků včetně mezer; celkový objem textu tak představuje zhruba 620 normostran (30 řádků po 60 znacích na stránku).

To Ti muselo sebrat spoustu času, ne?

Ano, docela dost. Samotné psaní a editace hotového textu – kterou často dělám ve zběsilém tempu v pondělí ráno – si vezmou v průměru 5 až 8 hodin na článek, ale často i více. A to nepočítám průběžnou “terénní část” výzkumu, tedy obcházení a dokumentování nových i stávajících podniků.

Proč jsi vlastně začal psát blog?

Hlavní důvody jsou dva. Jednak je web jako takový – a dva roky předtím i texty na Zomatu – přímou reakcí na překotný vývoj brněnské (a šířeji české) kávové scény a tuzemské gastronomie v posledních řekněme pěti letech. Je to kritické a analytické vymezení se vůči té zdánlivě nekonečné záplavě nových otevření, proudu “poctivosti”, “babičkovství”, “kvalitních surovin” a věcí “dělaných s láskou”, má odpověď na často absurdní přesvědčování některých provozovatelů o jedinečnosti a kvalitě produktů, které zákazníkům nabízejí. 

A druhým důvodem je snaha udržet se ve stavu “vypsanosti”. V každé činnosti nebo řemesle se člověk musí neustále cvičit a takový blog je samozřejmě prostorem – a moc pěkně to vystihuje průmyslový termín “test bed” – kde se lze  udržovat v “kondici” a zároveň je možné dovolit si drobné formální experimenty, které by v tradičním tištěném nebo elektronickém médiu neprošly.

A třetím a doplňkovým důvodem je to, že mě ke zřízení vlastní domény ponoukala kolegyně z MU, které tímto děkuji. Nyní mě přesvědčuje, abych pracoval na získávání followerů na Instagramu a jakýsi základní profil tedy existuje, ale že bych plánoval trávit čas vyráběním čtvercových obrázků... Zapomenout však nesmím ani na svého velmi dobrého kamaráda, právního, ekonomického a účetního guru, kterému také patří za jeho vlídný nátlak můj dík.

A není to s tou kvalitou a poctivostí pravda? Nebo aspoň někdy?

Až na naprosté výjimky bohužel není. Kvalitní suroviny jsou drahé, obtížně dostupné anebo obojí. A pokud tady není kupní síla, kvůli které by se to vyplatilo nabízet, budeme krmeni ingrediencemi diskutabilní kvality. Spoustě lidí také stačí relativně málo a bohužel znám třeba podnik (jeden čas velmi oblíbený), kde měli zajímavé základní prosecco nebo kávu a když zjistili, že nikdo nebrblá nad levnější nebo horší podobou, už to tak zůstalo. A takových případů je samozřejmě víc. Morem brněnské (a tuzemské) kávové scény je přebujelé a zpětně nereflektované ekonomické sebevědomí a kopírování úspěšných nebo aspoň zdánlivě úspěšných konceptů. A vyskytuje se zejména u lidí, kteří mají minimální nebo jen velmi povšechnou zkušenost s kávou, ale jejich PR stroj, kter�� notně promazávají halasnou přítomností na sociálních sítích, může občas přesvědčit méně zkušené zákazníky, že je na jejich nabídce nebo přístupu něco zvláštního.

Asi to znáš sama. Podnik zvěstuje jako slovo Boží ve své nabídce výběrovou kávu, ideálně od malé české lokální pražírny a s příběhem, který sice už lidi slyšeli v bleděmodrém mnohokrát, ale pořád to stále kupodivu zabírá a to do té míry, že někdy i sám zákazník bazíruje na jeho odvyprávění. A oč silnější nebo dojemnější příběh – a i ty se podobají jako vejce vejci – o to méně zkušeností nebo skutečného důrazu na kvalitu pražených zrn.

Je to opravdu tak zlé?

Je. To ostatně potvrzuje i reakce některých podniků, které už přispěchaly s kursy či konzultacemi, které, zdá se, mají potenciální zájemce za úplatu přesvědčit, proč do celé věci nejít – např. tady a tady. Tahle myšlenka samozřejmě není nová a v oblasti restaurací o tomto před pár lety hovořil Roman Vaněk.

Ale mít vlastní kavárnu je tak krásné. Zrovna včera mi říkala dcera od kamarádky, že by si chtěla jednu otevřít u nich na městě, jen k tomu musí ještě přesvědčit manžela.

To je právě ono. Romantická představa o provozování vlastní kavárny nebo sen či vize je něco jiného než realita a lidi oči často před realitou oči zavírají anebo je dokonce ani pořádně neotevřou, aby si nejprve něco přečetli a s celou věcí se seznámili. (Gastro)romantika je přinést ráno ženě vlastnoručně připravené cappuccino, právě upečený croissant a květinu do postele, vystřihnout dokonalý Caesar salát a dát si k tomu Masseto v krystalicky vypulírované riedlovce nebo v roztomilé zástěře a fancy chňapce ukázat odladěnou pečínku s bylinkami. 

To všechno lze provozovat bez potíží doma. O reálné “romantice” faktur, narůstajícího dluhu, čištění záchodů, boji s dodavateli, legislativou a zaměstnanci si člověk může přečíst i na českém webu na více místech. Své o tom nepochybně ví řada manželů či partnerů, které jsem v průběhu let viděl sedět zachmuřené v rohu v kavárně nebo na zahrádce před podnikem, zatímco manželka stojí za barem a plní si svůj sen při čekání na zákazníky.

Nebuď takovej cynik. Ty by sis kavárnu nechtěl otevřít, když Tě to tak baví?

Nejsem cynik, jsem realista. A tuhle otázku dostávám docela často právě od lidí, kteří ví, že se nadšeně zajímám o kávu. Baví mě spousta věcí včetně létání, ale neřeknu si, že se zítra přihlásím do NASA nebo aspoň Řízení letového provozu. O něco podobně absurdního se však v gastro oblasti stále pokouší spousta lidí. Nejhorší je, že se mi zdá, že se to za poslední roky nezlepšilo navzdory mnoha osvětovým a edukačním aktivitám typu Ano, šéfe! a lidi se do toho pořád vrhají po hlavě. 

Na druhou stranu je mi sympatický přístup těch, kteří začínají s pečením, vařením nebo čímkoli jiným nejprve pro sebe a pár kamarádů a teprve až se vycvičí a projdou několika akcemi či soutěžemi a nechají se někde třeba zaměstnat a celou oblast si tak důkladně obhlédnou, začnou realisticky uvažovat o vlastním provozu. Ti mají mé velké sympatie. A svůj sen jsem si v tomto ohledu splnil, když jsem si “kavárnu” otevřel v práci/doma a kdykoli ji mohu s menší pomocí přestěhovat nebo dokonce s relativně malou ztrátou prodat.

Vraťme se k blogu. Kdo jsou vlastně Tví čtenáři? Máš představu o jejich struktuře a počtu? Co třeba komentáře pod články? Měříš si nějak čtenost?

Čtenost si nijak neměřím a nemám zatím ani žádné analytické nástroje. Proč? Důvody jsou dva: jednak to ve stávající podobě blog neumožňuje, i když by to asi šlo nějak udělat, ale není to pro mě nezbytné – především z hlediska případné reklamy, kterou stejně neplánuji. I když statisticky vědět, které články jsou nejoblíbenější – a jako asi jediné přesvědčivé kritérium beru kumulativní dobu strávenou čtením toho kterého textu – by bylo určitě zajímavé a tak se tomu to budoucna určitě nebráním.

Co se týká počtu lidí, kteří si doménu otevřou, netroufám si odhadovat, ale jeden člověk znalejší této oblasti nadhodil vyšší stovky, což by se mohlo blížit skutečnosti. Samozřejmě je tady otázka pravidelnosti návštěv, ale ani to mě příliš netrápí. V dnešní nelineární době není nutné číst po jednom textu. Vím, že spousta čtenářů navštíví stránky jen jednou za čas a projde si více článků. Samozřejmě jsou i tací, kteří se vždy těší na nový pondělní přírůstek – a většinu jich znám osobně. Z těch mám pochopitelně největší radost a už kvůli nim se snažím, aby první den nového týdne nečekali moc dlouho.

A jednotlivé čtenářské skupiny? Stabilní tvoří někteří kamarádi, kolegové a známí, od kterých také dostávám nejvíc zpětné vazby. Pak jsou tu náhodní čtenáři, kteří si na stránky našli cestu přes Facebook nebo díky informacím svých známých. Poslední a podle všeho největší skupinu tvoří lidé z praxe: tedy kavárníci a baristi/baristky a přidružené profese z Brna a velmi doplňkově i Prahy (ale byl jsem už lustrován i baristickou komunitou ve Štětíně a možná i trochu ve Varšavě :-)) 

Už někdy na konci roku 2016 mi jeden kavárník, který za ta léta v branži zná spoustu lidí, říkal: “To byste se divil, jak Vás čtou.” A to je fajn vědět; budu věřit někomu, kde se pohybuje uvnitř dané komunity. Tahle skupina je ovšem trochu atypická v tom, že někteří její prominentní členové ať už před svými známými nebo přede mnou – a tamtamy fungují spolehlivě – nonšalantně dávají najevo, že je jim reflexe jejich káv zcela lhostejná a že web vlastně vůbec nečtou. Kdykoli se však objeví někde v článku kritická připomínka k jejich podniku, jsou vždy velmi dobře informováni, že se tak stalo. Cvrlikání a šeptanda fungují v Brně výborně :-)

Z několika ústních ohlasů od baristů vím, že ideální čas na četbu blogu pro ně představuje nudné upršené sobotní nebo pondělní pozdní odpoledne, kdy se čeká na hosty, všechno je nachystáno a uklizeno, odešli kamarádi či rodiče z oběda nebo manželka s dětmi, závoz je hotový, všechno vypulírované – ano, včetně polic s pivním sklem nebo rumy – a jeden neví, co by mohl ještě udělat. Pak přichází čas podívat se na to, co je nového na místní scéně, trochu “okouknout” konkurenci. :-) A je to tak v pořádku. Nejdřív byznys a až pak zábava.

Nepřítomnost komentářů je jedním z nejčastějších podnětů, vím to, a určitě s nimi do budoucna počítám, třeba po případném přesunu na WordPress. Nepochybně však budou podléhat schválení a i když nečekám, že by se vynořila záplava vulgárních nebo nenávistných reakcí, jeden nikdy neví – už proto, že jazyk mnoha majitelů, provozních, barmanů, výčepních nebo i baristů je dramaticky jiný v interní komunikaci a při kontaktu se zákazníky, ale to určitě tuší každý, kdo se aspoň trochu blíže seznámí s tímto prostředím.

A reakce provozovatelů kaváren a lidí z branže na Tvé kritické texty?

Velmi různorodé, jak už to bývá, ale povětšinou velmi slušné a dalo by se říci i konstruktivní, tedy až na jednu výjimku a tou je holka z bistra v oblasti Veveří, která mi přes Messenger vyčetla, že jsem ve své recenzi – ve skutečnosti šlo pouze o sedmiřádkový odstavec v rámci Prvních dojmů – napsal o jejím podniku samé lži a že kdybych se představil, tak by mi to tam ukázala.

Tady narážím hned na dvojí nepochopení. První dojmy a už vůbec ne jeden odstavec v jejich rámci nejsou recenzí. Recenze je z mého pohledu analytický útvar, svého druhu kritická rozprava, která se snaží komplexně zhodnotit danou kavárnu či jiný podnik, ideálně pak na základě více návštěv a s podstatnou exkurzí do kávové nabídky nebo menu daného podniku. 

Jenže to je: a) finančně náročné; b) mnohdy zbytečné, neboť velmi často jen pohled do menu, na přístup personálu a podobu servisu nebo obhlédnutí situace u kávovaru či za barem naznačí, že tady nemá smysl ztrácet čas nebo peníze. Když už psát recenzi, tak to má z mého pohledu smysl u podniku, který je v pozitivním ohledu zajímavý nebo dokonce výjimečný a budu jej pak moci doporučit. 

První dojmy na kávu i další drobnosti bohatě stačí a pokud jsou dobré, lze se do daného zařízení kdykoli vrátit a udělat plnoformátovou recenzi. Je to možná trochu radikální přístup, ale stejně to praktikuje červený průvodce od Michelinu, který – a odmysleme si teď prosím všechny kontroverze, inkonzistence a marketingové problémy jeho koncepce – zařazuje do svého výběru i na nejnižší úrovni pouze ty podniky, které za to podle jeho názoru stojí.

A druhý problém je, že dotyčná, obávám se – a pár takových případů už bylo dřív – nepochopila funkci webu. Stránky mají v podtitulu uvedeno “kritický blog”, tj. nelze čekat, že někam přijdu, představím se a budu se chovat tak trochu jako spřízněná duše, podporovatel nebo dokonce influencer. Tím bych naprosto popřel smysl anonymního hodnocení, který uplatňuje nejen výše uvedená červená knížečka.

Chybou v tomto konkrétním případě bylo, že jsem uvedl jiný měsíc zahájení provozu (a možná i délku fungování předchozího podniku), ale to jsem také ihned opravil a za zbytkem si stojím. Asi nemusím zdůrazňovat, že kladu enormní důraz na časově náročné a pracné ověřování věcné správnosti textů, Takže ta tři drobná, dílčí a celkové vyznění textu nezkreslující tvrzení jsem po upozornění majitelů na Messengeru okamžitě uvedl na pravou míru. Za téměř 160 textů za dva roky to snad není tak zlé. 

Zdá se mi to anebo nemáš rád influencery?

Nezdá se Ti to a řeknu-li to natvrdo, influencer je pro mě sprosté slovo, a to platí i pro jeho blízké příbuzné, tedy mini- a mikroinfluencery. Prosakání téhle podoby digitálního marketingu do gastronomické branže považuji za velmi nešťastné a případy až drzých Instagramerů byly v médiích dostatečně zdokumentovány. Na vysoké škole nám kdysi jeden vyučující a dlouholetý filmový recenzent říkal, že by si kritik měl dávat pozor, aby se nestal rautovým typem kritika, člověkem, který se díky svému privilegovanému statutu bezplatně dostane na všechny večírky a všechny rauty s hvězdami. Což pochopitelně není tento případ, ale coby doklad přístupu, který může vážně ovlivnit kritické hodnocení, to zmiňuji.

S fenoménem influencerů a marketingem úzce souvisí i monetizace. Uvažoval jsi někdy o finančním zhodnocení Tvých aktivit?

Ne, neuvažoval, protože v tomto nevidím potenciál. I ti nejlepší lidé v dané oblasti ve světovém měřítku mají tuto činnost pouze jako hobby, aktivitu, ve které utápí menší či větší peníze z vlastní kapsy (ev. ještě kritici velkých světových listů, ale tam se škrtí zdroje podobně jako u kulturních redaktorů). Slavní praktici jako Michel Roux Jr. nebo Markus Wareing jistě umí vzít za srdce spoustu divaček a diváků, kteří si pak běží koupit jejich hrnce, nože, příbory a kuchařky a nepochybuji o tom, že Matt Perger nebo Dritan Alsela prodají nezanedbatelné množství latiér a precizních misek pro aspirující i pokročilé baristy, ale jaká firma by proboha něco měla ze spolupráce s přísně lokálním kritikem kávy? :-). 

Opravdu tam není ani stopa pokušení?

No dobře. Říká se, že každý má svou cenu a kdyby třeba takový Mazzer kroužil kolem se žlutým mlýnkem Mini Filter a představou spotu zaměřeného na home baristy, kterým by chtěl nabídnout novou linii v rámci firemní nabídky, musel bych se asi hodně ovládat, neboť tito mlýnkaři mají výjimečnou pověst, a to tím spíš, kdyby bylo video zajímavé (všechny ty detaily ozubení mlecích kamenů, zrnka padající za užití zvukové lupy do násypky, klávesnice a znaky na monitoru a pod tím něco jako slova z jisté scény Tenkrát na Západě: “He not only writes, he can grind, too.”) :-) Ale to je pochopitelně jen svůdná a nereálná představa. Ale hezká je, to ano.

Když už jsi zmínil to video – co třeba něco natočit z Tvých kritických návštěv pro YouTube?

Pochopitelně jsem o tom uvažoval od počátku, ale tím, že jsem film studoval a psal o něm, mám velmi dobrou představu, kolik dá takové kratičké video práce – hezky je to v profesionálních podmínkách vidět třeba na natáčení povedeného spotu Mánesky – a třebaže digitální kamery a související vybavení nebyly nikdy dostupnější, pořád je to nějaká finanční a zejména časová investice a protože bych to chtěl dělat opravdu precizně, tj. zejména si s tím vyhrát u střihu a zvuku, jeví se mi to v nejbližší budoucnosti jako nereálné. A v Brně to navíc už pěkně dělají pánové z European Coffee Trip a třebaže na můj vkus až příliš spolupracují s velkými výrobci ze světa kávy, jejich výlety s kamerou jsou udělané velice dobře a rád se na ně podívám.

Další věc je, že člověk s větší kamerou a mikrofonem je velmi nápadný a už teď mě na spoustě míst poznají a takovou návštěvu nelze točit bez souhlasu majitele, což je ovšem naprosto v pořádku. Tím by ovšem vznikaly kompromisy a člověk by neměl věci tak pod kontrolou, jako je tomu u psaného textu.

Mnohem víc mě ale láká udělat si časem pro radost video, které by mohlo být ilustrativní nebo edukativní, tedy na prvním místě to o čištění mlýnku. Může se to zdát jako naprostá banalita, ale když jsem se učil cídit mlýnek, podíval jsem se po vlastní lekci na YouTube na všechna videa, která se zabývají Fiorenzatem nebo Mazzerem a překvapilo mě, jak rozdílná a laxní mohou být jednotlivá pojetí. Já ten svůj rozeberu a kompletně vyčistím zhruba 1 x za měsíc (po kile až kile a půl vymleté kávy), ale instruktáž jednoho ze specializovaných obchodů uvádí interval čištění při mírně vyšším objemu 18 měsíců (1 lb./week), což mi připadá šílené, neboť jsem viděl, co se v mlýnku nastřádá za 2 měsíce domácího provozu (z mého pohledu nejvyšší čas na čištění). 

Na druhou stranu jsou mlýnky v komerčním provozu, které se nevyčistí jak je rok dlouhý nebo dokonce nikdy, takže co se divím. Nejsem velký technik, ale čistit mlýnek tak, že si kartáčkem sypu zaschlou kávu z horního kamene rovnou do mlýnku mi nepřijde jako ideální nápad. Stejně jako vysát si dvě pružinky ze tří a hledat je pak v nitru vysavače. Všichni demonstrátoři bez výjimky také rezignovali na uvolnění tří šroubků, které drží oba kameny a jejich důkladné vyčištění, což mi připadá jako popření smyslu čištění. Zcela konsternován jsem však byl, když jsem zjistil, že Petra Veselá, dvojnásobná tuzemská baristka roku a členka mnoha mezinárodních porot, čistí v kavárně K30 granulemi, protože se jí nechce mlýnek rozebírat. A Jaroslav Slámečka u toho jen stojí a přikyvuje. 

Ale to je technická, nebo chceš-li, společensky užitečná funkce videa. Pro mne ještě důležitější je estetické zpracování, svého druhu formální etuda, kde by bylo možné demonstrovat výrazové prostředky filmu. Mám na mysli zejména obrazové kvality avantgardního filmu 20. a 30. let, fotografie Funkeho či Rösslera, filmy jako Mechanický balet nebo Muž s kinoaparátem. A jedná-li se o instruktážní film, nelze samozřejmě opomenout hypnotický hlas komentáře, který divákům osvětlí, co a proč se právě dělá.

Syn mi říkal, že jemu a jeho kamarádům pořád není jasný Tvůj systém hodnocení. Máš tam dvacet bodů a prý nerozumí rozdílu mezi např. silných 15/20 za cappuccino, doppiu za 16 – 17/20 nebo espressu na úrovni slabších 16. A jaké je dosud nejvyšší hodnocení, které jsi za kávu dal? Získal už někdy někdo 20/20?

Popisoval jsem to už jednou v loňském výročním přehledu káv, ale rád se to pokusím objasnit ještě jednou. Pokud mám v jednom podniku za rok deset, dvacet nebo i více espress, doppií či cappuccin ze stejné kávy, je třeba diferenciovat jemněji na, například, čistých 16, silných 16 (tj. 16.25), 16 až 17 (16.50) nebo skoro či slabých 17 (16.75), protože každá káva je opravdu trochu jiná a když jsem v jedné kavárně pil po dva roky tři až čtyři espressa denně, člověk už rozlišuje ty nejjemnější nuance v kvalitě, protože má prostě danou kávu extrémně napitou. 

Anebo jiný příklad. Letos jsem měl zatím nejméně 40 x doppio z Etiopie Duromina od dvou pražíren: berlínského Fjordu a brněnských Rebelbean. Fjord třeba 25 x u sebe a zbytek pak rebelské pražení na svém kávovaru a v několika brněnských kavárnách. A až na pár výjimek byla ta káva vždycky trochu jiná. Méně komplexní, více vrstevnatá atd. A těchto čtyřicet Duromin je pak zase zasazeno do širšího chuťověho kontextu a paměťového rámce stovek a tisíců vypitých espress a cappuccin.

Nejvyšší hodnocení, jaké jsem kdy dal, bylo 5 x 19.25/20 za čtyři espressa a jedno cappuccino v průběhu pětihodinového přestupu v cafe baru na letišti Fiumicino v Římě v květnu 2011, po příletu z New Yorku. Na případnou námitku, že mohlo dojít ke zkreslení vlivem ospalosti a dlouhé cesty přes Atlantik, mám odpověď, že jsem měl štěstí, dostal místo v exitové řadě, hned po večeři usnul nad Newfoundlandem a probudil se až ráno pořádný kus za Dublinem, odpočatý a svěží. 

Zhruba padesátiletý barista, který všechny kávy připravoval, byl dokonale srostlý s kávovarem a mlýnkem, na jeho pohybech nebylo nic zbytečného, vše bylo podřízeno maximální účelnosti. Takové úrovně senzomotoriky člověk dosáhne po svém milióntém espressu a třebaže jeho tempo nebylo tak zběsilé, jako na Milano Centrale, plynule dělal jednu kávu za druhou, s naprostým klidem a přehledem. A každá byla stejně perfektní jako ta předchozí, vše dokonale vyvážené. Když jsem ochutnal jeho cappuccino a espressa, úžasem se mi zastavil dech, oněměly chuťové buňky a podlomila kolena. Tohle bylo ještě o nepatrný kousek lepší než kávy od dvou nejlepších lidí v Brně (a ČR).

A 20/20? Člověk by měl mít nějakou rezervu pro Japonsko, protože věřím, že jestli je někdo, kdo téhle mety může dosáhnout, jsou to právě Japonci. Dle hodnověrných zpráv lze očekávat fanatickou pozornost věnovanou přípravě a surovinu na nejvyšší možné úrovni. Proč asi japonské pražírny tradičně skoupí většinu nejkvalitnějších microlotů? Japonskou mentalitu v těch nejlepších podobách řemeslné poctivosti pěkně vystihuje rčení too perfect for a human, too soulful for a machine a jen doufám, že to platí i pro přípravu espressa a cappuccina.

Uvažoval jsi o tom, že bys psal blog anglicky a ne česky, vzhledem k postupující internacionalizaci Brna?

Samozřejmě. Od počátku, a dlouho jsem se nechtěl vzdát myšlenky aspoň na měsíční souhrn v angličtině. Ale pak jsem si po velkém přemýšlení a pár dotazech ve svém okolí uvědomil, že tímto bych sice získal některé místní expaty a pár kolegů na univerzitách, ale ztratil naprostou většinu čtenářů z Brna, pro které je přece jenom daleko snazší a příjemnější čeština. Není vyloučeno, že časem bude nějaký sumarizující text anglicky, ale zatím to není na pořadu dne.

Psal jsi něco i před blogem?

Ano, něco ano. Nejprve v letech 1999 – 2000 několik desítek filmových recenzí pro tehdejší volnočasový web nakladatelství Computer Press nazvaný Pauza.cz, který dávno neexistuje. Bylo to velmi lehké a nenáročné čtení, kde osm z deseti nejčtenějších článků za daný rok tvořily ty o vztazích a sexu a jedním ze dvou, které nespadaly do uvedené oblasti, byl ten můj, konkrétně pak recenze nic moc filmu Šestý den s Arnoldem Schwarzeneggerem, kterou jsem v souladu s přáním šéfredaktorky úderně a jednoznačně pojmenoval V šestém dni již Arnold Schwarzenegger ztrácí dech. 

Diskuse pod článkem – a musíme si uvědomit, že v roce 1999 byly tyto na webu horkou novinkou – pak byla obzvláště přínosná, neboť zahrnovala jediný duchaplný komentář ve znění: “Dech, pech!” Ale za každý článek jsem dostal dvě nebo tři stokoruny a za ten z TOP 10 s Arnoldem i dvě navíc, takže to bylo vítané přilepšení pro studenta. Jen netuším, co asi říkali čtenáři takto orientovaného webu na sedmistránkový rozbor Tance v temnotách od Larse von Triera. V diskusi pod článkem se nikdo nevyjádřil. Ale být zaštítěn velkým vydavatelským domem mělo i své výhody, tj. vedle volných projekcí pro žurnalisty zejména novinářská akreditace na filmový festival v Karlových Varech 2000, kde jsem v tamním tiskovém středisku každý druhý večer po zhlédnutí svých denních čtyř filmů psal dvě až tři hodiny festivalový článek nedaleko příšerně kouřící Mirky Spáčilové z MF Dnes. :-)

O několik let později jsem pro totéž nakladatelství dodal pár desítek recenzí a popularizačních článků pro papírový měsíčník Home Cinema a tady už to bylo pár a někdy i víc tisíc korun měsíčně, což bylo ještě lepší. (Nejhezčí vzpomínku mám na situaci, kdy mi kurýr dovezl domů přímo od distributora zbrusu nové DVD s King Kongem Petera Jacksona, film, kterému jsem dal 100 % a jen v kině ho viděl 4x; po zhlédnutí v pátek odpoledne pak bylo nutné přes víkend napsat opravdu dlouhou recenzi coby film měsíce.) 

Ale spoustu publikovaných textů člověk napíše bez honoráře nebo za symbolickou částku; ať už to bylo pár desítek drobných glos a nějaké recenze pro Literární noviny, Rovnost (v době, kdy Levné knihy chrlily artové filmy na DVD za 99 a méně Kč), strana do sobotních Lidových novin či nekrolog Ingmara Bergmana pro Hospodářské noviny, který mi laskavě přenechal kolega, jelikož sám nepřišel tomuto švédskému tvůrci na chuť.

Příjemným přilepšením bylo i psaní (necelý rok) programu kina Art, kde člověk musí dodat každý měsíc 25 až 35 kratičkých textíků ve formě anotací či minirecenzí (max. 1000 znaků) a tím, že se filmy často opakují, je nezbytné texty průběžně variovat. Zábavné byly i dva PR texty pro jednu kavárnu, kde jsem si mohl hrát s evokací pocitů, vytvářením nálad a zachycením každodenní rutiny i výjimečných situací v kavárenském provozu. 

Těžiště svého psaní do časů blogu však vidím v akademické sféře, kde to je tak sedmdesát publikovaných textů (Cinepur, Film a doba, Iluminace, spousta sborníkových článků, tři texty o počítačových hrách v ČR/ČSSR v knihách amerických univerzitních nakladatelství). A velký objem tvoří i granty, které musí mít zatraceně dobrý příběh, textové podklady pro moderování v rádiu, lektorské úvody nebo tvorba oficiálních anglických zdravic a proslovů na univerzitě. (Taková konference evropské asociace trávníkářů člověku ukáže, že slova green a grass mohou mít nespočet významů a kontextů a co víc: v úvodním slově je nutno pamatovat na všechny, tedy nejen na autory golfových greenů či tvůrce ragbyových nebo fotbalových hřišť, ale i na zahradní architekty či zahrádkáře – všichni přece pracují s trávou na vysoké odborné úrovni.)

Když to zhruba sečtu, může to být včetně Zomata a aktuálního webu tak k sedmi stům publikovaných textů, což mě malinko děsí, ale uklidňuje vědomí, že jsou kolegové, kteří to sekají ještě ve větším měřítku. Smyslem jistě není čtenáře zahltit. I proto jsem přešel k týdenní periodicitě webu a chtěl bych to dodržet. Koneckonců, vždy si říkám, že každý další článek bude relativně stručný a docela se mi to daří, ne?

(S ironií v hlase): To ano. Náš rozhovor byl opravdu poměrně krátký. Ale ještě jednu věc než půjdu na rektorát...

Ano?

Uděláš mi kafe?

Espresso, doppio nebo cappuccino?

Cappuccino je s tím napěněným mlékem, že?

Ano.

Tak to prosím. A můžu k tomu dostat i cukr?

Jasně. Jen pro něj skočím ke kolegovi. Tady jej bohužel nemám. :-) 

[kralovna-ne-stesti]

Člověk toho nechce moc.

Chce bejt jenom šťastnej a spokojenej.

A to je strašně moc.

[michalgavlas]

ÚVAHA ČTYŘ STÁ DEVADESÁTÁ ČTVRTÁ - POTŘEBA TVOŘIT

Člověk má potřebu od ranného mládí tvořit, ale také ničit. Děti kreslí, hrají si se stavebnicemi a staví hrady z písku, ale současně často ničí to, co vytvořili ostatní a není jejich hmatatelným otiskem na tomto světě. Naším tvůrčím projevem dokazujeme, že jsme součástí pozemského světa. V dospělosti, kdy se člověk stává součástí většího společenství, většinou převládá potřeba tvořit než vědomě ničit. Záměrné ničení výsledků tvůrčí činnosti ostatních je patologickým jevem, který je důkazem pocitu méněcennosti nebo potřeby za každou cenu prosadit pouze svůj názor bez ohledu na širší společenství. Přesto většina lidí má potřebu tvořit, která se bohužel často v dospělosti vytratí a život je potom každodenní opakující se rutinou.

Na základě archeologických poznatků lidé v počátcích svého vývoje nevytvářeli pouze užitečné věci pro svůj život, ale měli současně potřebu je zdobit tak, aby byly krásné. Později se část výzdoby stala součástí uctívání Bohů a bůžků. Vznikalo tak profánní a sakrální umění. V obou případech se v delších časových úsecích, jak se jednotlivé motivy opakovaly, vytvářel jistý styl a následně i sloh. Jednalo se o dlouhá období, která trvala i po celá staletí. S postupným zrychlováním života, který byl ovlivněn čím dál tím větším množstvím nový poznatků v různých oblastech lidské činnosti, se jednotlivá slohová období zkracovala až zmizela úplně. Nebyl to pouze exponenciální nárůst poznatků, ale osvobození člověka od omezujících společenských a náboženských dogmat, které způsobilo současnou situaci, která může být koncem pochopitelného a společně sdíleného uměleckého projevu.

V současné době, víc než kdykoliv před tím, se tvořivost – kreativita stala hlavní hnací silou konzumní společnosti. Často to bývá tvořivost za každou cenu, jen aby se jeden výrobek odlišil od druhého, podobně jako člověk od člověka. Vytvořené věci neposouvají obor dál, nejsou často ani praktické a už vůbec ne krásné. Projevem tvořivosti není jakýkoliv, často i nesmyslný nápad. Z toho množství nahodilých nápadů se musí vykrystalizovat jeden, který bude současně praktický, krásný a posune obor o kousek dál. To i v dnešní překotné době vyžaduje čas a velkou erudici.

Tvoření nesouvisí pouze s placenou činností, ale často je člověk puzen tvořit bez možnosti finančního ohodnocení. Mnohdy, když se nemůže projevit plně ve svém oboru, tak se tvůrčí činnost projeví v jiné oblasti. Je mnoho známých umělců, kteří se mimo svůj obor, v nepříznivých dobách pro jejich práci, věnovali například psaní nebo hudbě. Tvořivost může mít mnoho podob a nemusí probíhat pouze na profesionální úrovni. Slovo amatér popisuje člověka, který tvoří z lásky k danému oboru. Často se tento výraz požívá hanlivě, oproti profesionálovi, který to nedělá z lásky, ale za účelem zisku. Mnohdy se stává, že tvořivá amatérská činnost je lepší a objevnější než profesionála, který musí hlídat čas, výdaje a konečnou cenu tak aby neprodělal. Amatér nemá tato časová nebo finanční omezení. Pokud má čas, tak může tvořit s radostí neomezeně.

V dějinách je mnoho příkladů profesionálů, kteří měli snahu se uživit ve svém oboru, ale chovali se jako amatéři, a proto byli v očích veřejnosti považováni za neúspěšné. Byli to většinou lidé, kteří bez ohledu na zisk a osobní pohodlí posunuli obor o kousek dál. Společenské uznání většinou přišlo až po jejich smrti. Tím, že byli nazýváni amatéry bylo vlastně uznáním, které je odlišovalo od ziskuchtivých profesionálů.

Dnešní doba, která se ohání na všech úrovních profesionalitou a tvořivost si plete se šikovností a mazaností, jak vydělat co nejvíce peněz, je velice chudá na lidi, kteří dělají ve svém oboru něco s láskou, tedy amatérsky. Potřeba jen tak tvořit, protože se tomu člověk nemůže ubránit nepatří do dnešní vypočítavé doby. Zpronevěřili jsme se lidem na počátku vývoje našeho druhu, kteří nejen vyráběli praktické věci, ale pro svoji radost si je ještě zdobili. Harmonicky užívali kapacitu jak levé, tak i pravé části mozku, na rozdíl od nás, u kterých dominuje pouze ta levá racionální, která tvoří bez radosti a humoru, ale je o to více je bezohledná a sobecká.

[autoring]

Fakt, že řidiči po celém světě mají přísný zákaz za jízdy manipulovat (nejen) s mobilním telefonem, je dobře známý. V Německu ale tamní soud řešil v uplynulých měsících případ nehody řidiče, který neudržel auto na silnici, protože se přes dotykový systém své Tesly snažil nastavit fungování stěračů. Podle soudu řidič dlouhou manipulací ale chyboval a nechal se tak rozptýlit stejně, jako by mu to udělal mobilní telefon.

Specialisté na bezpečnost a policisté často mluví o tom, jak moc nebezpečné je používání mobilního telefonu za volantem. Ostatně, proto jde také o přestupek, kdy si u nás řidič vykoleduje dva trestné body, na místě pokutu do 1000 Kč, případně ve správním řízení až do 2500 Kč. O přestupek jde i v Německu, přičemž tamní řidiči si musí na pokutu připravit částku v rozmezí od 60 eur (1560 Kč) do 200 eur (5220 Kč). Ovšem v případě nehody, kterou zaviní tím, že se kvůli mobilu nevěnují řízení, mohou němečtí řidiči také přijít o řidičský průkaz.

Za telefonování při stání v koloně nebo na semaforech pokutu nedostanete. Zákon myslí jen na jízdu

Displej je totéž, co mobil

A přesně to se jednomu německému šoférovi stalo. V březnu loňského roku se svou Teslou Model 3 boural poté, co přes dotykový displej v palubní desce během jízdy nastavoval fungování stěračů svého auta. Jenže se při tom dostatečně nevěnoval řízení, sjel ze silnice a naboural do stromu. Nikomu se nic nestalo, ale způsobil nehodu a tak dostal pokutu 200 eur a k tomu také zákaz řízení na měsíc. Řidiči se to však nelíbilo, protože si nehrál s mobilem, ale manipuloval s displejem, který v Tesle slouží i pro zobrazování rychlosti. Slouží vlastně k ovládání úplně všeho. Bez něj by auto ani nemohlo na silnice.

Řidič se proto obrátil na soud, který nakonec před několika málo dny rozhodl v jeho neprospěch. Informoval o tom magazín Auto Motor Und Sport, podle kterého se soudce odkázal na paragraf 23, odstavec 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jenž se zabývá právě používáním mobilů za volantem. Podle soudce je ovládání stěračů schováno hluboko v menu a řidič tak měl buď zastavit, nebo možnost nehody předpokládat, protože i tento dotykový displej infotainmentu se pokládá za elektronické zařízení.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Může to být precedens?

Bude zajímavé sledovat, jak moc tento rozsudek změní vnímání řidičů, úřadů, policie a nakonec i samotných automobilek na dotykové displeje. Fakt je, že všechny automobilky postupně ruší tlačítka a zavádí dotykové obrazovky. Některé na to jdou s citem, jiné, třeba i mladoboleslavská škodovka v Octavii poměrně razantně. Králem mezi dotykovými obrazovkami je ale koncern PSA, v jehož autech si přes tlačítko nenastavíte ani teplotu v kabině nebo hlasitost. Vše je potřeba ovládat přes obrazovku a souhlasím se soudcem, že za jízdy je právě třeba u Peugeotu nebo Citroënu velký problém během jízdy nastavit snad cokoliv.

A zastavovat kvůli každé změně teploty nebo změně stanice rádia? Nesmysl. Jenomže dotykové obrazovky jsou levnější než desítky ovladačů a cena je to, na co se v dnešní době bohužel hledí úplně nejvíc. Nehody kvůli nastavování infotainmentu se dle mého budou stávat čím dál častěji.

Ostatně, možná už se stávají, jen je policie zaeviduje jako nevěnování se řízení nebo právě používání mobilu. Vůbec bych se nedivila, kdyby během budoucnosti přišla třeba EU s nápadem zablokovat během jízdy některé funkce infotainmentu. To už dnes u některých značek částečně funguje, když si za jízdy třeba nepřipojíte k systému mobilní telefon. Uvidíme, jak se výše zmíněný rozsudek podepíše na budoucnosti bezpečnosti řidičů.

Příspěvek Soud v Německu potrestal řidiče za to, že boural při obsluze dotykového displeje v autě pochází z auto-mania.cz

[mojepravda]

Žebrota a další svinstva

Ahoj lidi, hlásím se zas po delší době. To víte, není čas, když člověk pořád maká. Ale dneska už jsem zase vypěnil, protože v posledních týdnech se s tímhle problémem setkávám čím dál častěji a chci vás tedy taky upozornit a varovat, ať nepřicházíte o těžce vydřené peníze.

Chtěl bych dneska totiž mluvit o takzvaných "neziskových organizacích" a jim podobných. Ono to začíná pěkně hned po Novém roce, mají to pěkně vymyšlené, protože lidi jsou zrovna plní předsevzetí a tak a jsou celí nadšení pomáhat. A do toho vám přijdou pěkně Tři králové až před dveře, že prý z Charity, všechny peníze jsou na dobré účely, jasně. A tyhle kraviny propagují i naše média, nejvíc samozřejmě Česká televize, protože jim z toho nakonec určitě taky něco kápne. Myslíte, že snad ty peníze opravdu doputují k těm, co to potřebují? Víte kolik má taková charita zaměstnanců? A co hůř, víte, s čím charita nevyhnutelně souvisí? S katolickou církví. Církví, která se koupe v penězích, hrabe restituce a ještě si nasbírá další penízky takhle. Já jim teda v žádném případě nikdy neotevírám, a vy byste taky neměli.

Ale tři králové jsou samozřejmě jen začátek. Jen za posledních čtrnáct dní se mi na ulici snažili prodat nějaký šunt za příspěvek na slepé, na postižené a na bezdomovce. A to nepočítám všechny ty adventní koncerty a další akce v televizi, kde máme posílat esemesky, ať pomůžeme chudákům v nouzi. A kdo pomůže nám, ptám se já? Stará se nějaká neziskovka o nás těžce pracující? Nám nikdo nic nedá, tak proč mám já pořád někomu dávat? Ať dávají politici, ze svých milionků!

My platíme daně, zdravotní a sociální pojištění - a nikdo se nás neptá, jestli ho platit chceme! Živíme tím stát, tak ať se stát postará o své nemohoucí. Žádnou falešnou žebrotu nehodlám podporovat, a už vůbec ne, když se na tom přiživí deset dalších lidí a nejvíc ze všeho, kdo jiný než politici. To je moje dnešní poselství pro vás, mějte to na paměti, až vás zase někdo na ulici odchytí, a pošlete ho do patřičných míst!

[kousek-sebe]

Bylo toho dneska už tolik, že možná by už stačilo málo a fakt bych to skoncovala.

A to si nemyslím, že jsem nějaký typ co by se chtěl zabíjet. Miluju život. Přesto jak semnou už za tak krátký čas vyjebal víc a intenzivněji než si kdo dokáže představit, ho miluju.

Není nikdo kdo by věděl o všech ranách, které mi život způsobil. Nikdo. Velkou většinu musím táhnout ve své hlavě sama a je to opravdu těžké. Vyčerpávající. Unavující a deprimující. Nejsou to jen směšné problémy dnešní doby. Jsou to věci vážně o hubu. Jsou to vážné ztráty, o kterých vím, že v blízké době přijdou. Jsou to ztráty nejbližších v rodině, které přijdou. Jsou to taky nefér osudy mé rodiny a empatie s nimi. Možná z nich trpím ze všech nejvic. Možná trpím nejvíc ze všech vůbec.

Chronické podněty pro demonstrování moji osoby vlastní člověk, kterého se neumím zabavit. Stále se snažím přežít kupu nástrah, které mi život nemilosrdně dal.

Ale i přesto život miluju.

[liboliblog]

Prej abysme měli radost... a my měli

V neděli se nám nikam nechtělo, trochu rýma kašel lenora. Podzim prostě. Jenže to by nesměla bejt femi výstava v galerii Pokojíček. Takže sme se vyfešákovali do kvádra a šteklí a šli se mrknout. Naštěstí tam měli víno a (plyšovou) zeleninu, takže sme se občerstvili nejen kulturně.

Současný umělecký scéně vévodí koncept a mám vždycky radost když sou k vidění tradiční techniky. (Sem stará, nebo nostalgická?) Tak samo koláž, s tou teda třeba grafika pracuje furt žejo. Ale taky origami! Akvarel! Kresba! Nejvíc osvěžující je ale nezvyklá upřímnost mladejch tvůrkyň. Dou na dřeň.

Svoje věci nepodepisujou a nedávaj jim názvy. Nechávaj prostě působit umění na diváka. Tajemnej tvor schovanej v ulitě. “To neni tvor, to je duhovej kámen. Chtěla sem ho udělat,” řiká autorka schovaná za nickem Vi4. Podobně lakonicky umělkyně přistupujou nejen k jednotlivejm dílům, ale k samotnýmu konceptu výstavy. “Chtěly sme lidem udělat radost,” řiká J6h.

Loďky se houpou na vlnkách. Modrá, bílá, červená. Západ slunce na pobřeží a zároveň seš tam doma.”No, to je tim, že sou ty barvy podobný český vlajce Chtěly sme českou výstavu,” vysvětuje J6h. A přímořská tematika neni náhoda. Celá výstava je příjemná jako léto. “Měly sme chuť na zmrzlinu, tak sme ji vyrobily,” komentuje Chl8 drobnou koláž. A neni to jenom zmrzka. Taky růžová čepice, ze který uděláš loď; v moři plujou origamí velryby, na nebi bliká ufo a vůbec máš pocit, že ses dostal do jinýho světa.

“Poďte si složit svýho námořníka!” láká nás Vi4 ke svojí interaktivní instalaci. Kýčovitě barevný oblečky dřevěnejch torz zvířecích figurek odkazujou na symboly popkultury. A to je vlastně skvělý: že v dnešní době někdo přistupuje k umění s lehkostí a nesnaží se působit přehnaně inťoušsky. Navíc ve vhodný době: na začátku sme byli podzimně zalezlí. Na konci trochu ovíněný a hlavně příjemně osvěžený bezstarostností barev. Výstava, která připomíná léto, nás do toho léta na jedno neobyčejný odpoledne vrátila. 

[frantisekpavlicek-blog]

Jak jsem si půjčil a nakonec vůbec nelitoval

Říká se, že vše má svůj konec. Moje auto mi toto rčení rozhodně potvrdilo, když se rozhodlo dále se mnou nekoexistovat ve stavu pojízdnosti. Musel jsem tedy rychle sehnat nového plechového dopravce, na kterém jsem bohužel zcela závislý. Jenže jak, když jsem neměl potřebnou sumu v hotovosti? Nezbývalo než se vydat do džungle nabídek půjček a úvěrů a spoléhat na svůj instinkt a dobré rady z mého okolí. A jak jsem dopadl? Posuďte sami.

Auto, které nejezdí

Před nedávnou dobou mě moje auto několikrát upozornilo na svůj špatný zdravotní stav, který byl natolik zlý, že jeho pozemská existence nakonec zcela skončila. Nejsem příznivcem nových věcí, když mohou posloužit stále dobře ty staré, ale tady jsem byl prostě postavený před hotovou věc a koupi nového vozu jsem se nemohl vyhnout. Nejdříve jsem si myslel, že dokážu pořídit odpovídající přibližovadlo za pár desítek tisíc korun, jenže jsem zjistil, že je to prostě nemožné. Mohu si vybrat jedno nebo druhé, kombinace obojího je však pro mě zapovězená.

Z důvodu zajištění bezpečnosti nejen mé, ale i mých blízkých jsem zjistil, že parametry, které od auta čekám, zvyšují podstatně jeho cenu. Některé bazarové kousky jsou cenově velmi zajímavé, ale zároveň vám u nich nikdo nemůže dát skutečnou záruku, jak to s nimi bude vypadat po pár měsících intenzivního ježdění. A já jsem potřeboval auto skutečně spolehlivé s dlouhou životností.

Hledání řešení

Rozhodl jsem se tedy nakonec po bolestném váhání pro auto nové. Určitou sumu jsem měl ušetřenou k dispozici, určitou sumu jsem však musel k tomu nějakým způsobem dodat. Vzhledem k tomu, že nehýřím zástupem dobrých přátel, kteří by mi byli ochotni bezúročně půjčovat, musel jsem spoléhat na trh finančních produktů. Hledal jsem sám, poptával jsem se u svých přátel a známých, ale ideální tip na nejvýhodnější půjčku či úvěr se mi nějak stále vyhýbal. Vše je však o trpělivosti.

Pak jsem se rozhodl k věci přizvat finančního poradce. Nejdříve jsem se trochu styděl přiznat svůj značný zmatek v oblasti dostupných finančních možností, ale zjistil jsem, že je na to zjevně celkem zvyklý. Poté jsem se už neobával zeptat zcela na cokoliv včetně věcí zřejmě úplně banálních. Inu, otázkami se člověk dostává k jádru věci. Finanční poradce mě pak k mému překvapení se suverénní jistotou směřoval k nabídce nízkonákladových bank. Musím uznat, že některé varianty mi přišly velmi zajímavé, i když jsem si jich předtím příliš nevšímal. V tom spočívá právě výhoda externích konzultantů: dokážou vás přivést k nápadům, které jste dříve zcela samozřejmě přecházeli.

Řešení se našlo!

Svou situaci jsem nakonec vyřešil prostřednictvím původně nenápadného produktu, který se mi ale po bližším prozkoumání velmi zalíbil. Potěšilo mě zde to, že je to skutečně půjčka bez poplatků, také jsem velmi ocenil, že bonusem za uzavření pojištění schopnosti splácet tento závazek je snížení úroku o celá dvě procenta. To je už velmi příjemné, zvlášť když uvážím, že pojistku bych si pořídil tak jako tak, protože už nerad riskuji. Prostě se blížím do středního věku, tak vše co nejvíce kalkuluji a přestávám být takovým střelcem, jakým jsem byl v raném mládí. Jenže na druhou stranu, kdo se v dnešní době ničeho nebojí?

Zvolil jsem úvěr ve výši 320 000 Kč a jako dobu splatnosti jsem nastavil 4 roky, tj. 48 měsíců. RPSN, tj. roční procentní sazba nákladů, v tomto mém případě představovala 13,96 %. Pojištění k půjčce, které jsem uzavřel a které mi dokázalo stáhnout úrokovou míru o dvě procenta dolů, pak poskytuje krytí vůči nepříznivým životním událostem, jakými jsou ztráta zaměstnání, vznik dlouhodobé pracovní neschopnosti nebo nutnost hospitalizace. Na jednu stranu by člověk neměl, jak říkávaly obě moje babičky, malovat čerta na zeď, na druhou stranu platí druhé pořekadlo, které tytéž babičky také často opakovaly, a to že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A pak si vyberte! No já jsem si raději vybral cestu jistoty, takže jsem si dobu splatnosti půjčky rozložil a pojistil se. Nejsem sprinter, jsem maratonec.

Nyní splácím měsíční splátky, které jsou dle mého soudu rozumně nastavené, jezdím novým autem a cítím se celkově dobře. Jsem rád, že jsem nepropadl panice a nekoupil si auto levnější a starší, které bych musel opakovaně a často zcela urgentně opravovat, a přivozoval si tím zbytečné stresy. Takhle vím, že vlastním auto, které se mnou ještě nějakou dobu spolehlivě pobude, a splácet ho zvládám zcela bez problémů. Takže v čem je problém? Řekl bych, že pro mě už v ničem.