#vyprávění

[terysak]

Poslouchám Díru. Jasně, že napíšu vyprávění do slohu o kazetě #45 z pohledu Lafky, když téma bylo “nejbláznivější den v životě”. Jasně, že jsem tam napsal slovo “děravý/děravé” asi 8x, aniž by ta učitelka měla šanci vědět, co to znamená.

[toubledrouble]

Dnes vám přináším toto:

Při vyprávění tohle děda předvedl takovým způsobem že jsem si vzpomněla na tento meme template

Dědova verze výroku „Neruš mé kruhy“ kterou zcela upřímně vydával a považoval za dobrou citaci

[tealviscaria]

Comme dirait Drawfee, we're approaching content that's for no one. Good thing I don't make content then! Le venn diagram des gens pour qui ceci pourrait être intéressant est un cercle avec moi dedans. Mais j'espère que ça vous plaira quand même :D Voilà une traduction de l'épisode "Les histoires qui font peur" (ép.100) de Bloqués.

Strašidelné příběhy

O: V kolik že hodin měly ty holky přijít? G: Ve 20. O: A teď je kolik? G: 23. O: Víš ty co, myslím, že nepřijdou. G: [povzdych] G: No nic, odcházím. O: Počkej, počkej, čkej, čkej- O: Než rozsvítíme světlo, využijme tuto atmosféru na vyprávění strašidelných příběhů. [Úvodní titulky] G: OK, takže seš se svojí holkou na dovolený. O: Ok. G: Jste v hezký malý chatce uprostřed lesa. Usnete. O: Mhm. G: Když vtom najednou uprostřed noci uslyšíte obrovskej rámus v obýváku. Takže se oba zvednete. Jdete tak trochu zpanikařeně ten obývák zkontrolovat. Jdete rozsvítit- t t t t... jste bez světla. Zeptáte se: "Je tu někdo?" G: A hned vedle vás je chlap, co začne šíleně řvát! Úplně se vyděsíte, jak nikdy předtím v životě! Utíkáte tmou, srážíte polovinu nábytku! Vběhnete do pokoje, zavřete dveře, schováte se do postele, silně se k sobě přitisknete! G: Jste teď ve tmě, pořád přitisknutý jeden k druhýmu. Když vtom z druhý strany v obýváku slyšíš svoji holku jak volá: Oreli, kde seš? O: To není strašidelný. G: No ne pořádně se zamysli. Pokud je tvoje holka v obýváku, koho to máš v náručí? O: Ah! No jo do hajzlu! O: Dobře, dobře, taky ti jednu řeknu. G: Do toho. O: Takže seš tam, jo, a seš úplně v klidu, jo, a teď přijdeš a najednou je tam chlap oblečenej jako klaun, kterej k tobě přichází. A zabije tě. O: Vyděsil ses, ne? G: Vždyť to nemá žádný zakončení. O: Pořádně se zamysli. G: Zamyslel jsem se pořádně a ta historka je na hovno. A navíc, ta tvoje historka vychází z něčeho, co už tady v místnosti je. O: Jak to? G: No myslím tím toho klauna co je tady za tebou. G: Pane Klaune, mohl byste Orelovi přestat dýchat na krk, prosím? O: Vím moc dobře, že za mnou nikdo není. G: No tak se otoč. O: Nechce se mi. G: Oukej. G: No nic, tak já jdu spát. Dobrou noc! O: Mohl bys při cestě rozsvítit? G: Ne. [G: Eh, pane Klaune, mohl byste položit ten nůž a rozsvítit, prosím?] [Závěrečné titulky]

[dalsimoravskyblog]

Jan „Smrt přináší život“ Žižka

Násilí.

Nechala bych to tu jako inside joke, ale většina z vás se na ten film asi nepodívá, takže vysvětlím, že tímto slovem (a pouze tímto slovem) začíná dramatické úvodní vyprávění. Málem jsem se hned zadusila smíchy. Věděla jsem, že je zde potenciál pro českou komedii roku* (*aplikovatelné pouze při opilém sledování s přáteli).

Vše, co si přečtete pod fotkou, je čistá pravda, úplná lež nebo přání otce myšlenky. Nebudu vysvětlovat, co je co. Každopádně spoilery na všechno.

Možná jste už nějaké recenze zaznamenali. Možná víte, co o tomto filmu říká většina lidí. Well, já nejsem jako ostatní holky.

Volové, jestli vás baví špinavé akční scény se zbraněmi, o kterých vám vykládali na základce, milujete vozové hradby a české hrady, je tohle film pro vás. I když možná nevíte, že vás kterákoli z těch věcí baví, než ji uvidíte na plátně po dvou vínech a octových brambůrkách.

Lidi říkají, že ten film vypadá levně, ale já si vystačím s použitím dronu nad hezkým českým lesem a jsem spoko. Dál mi dělá radost hledat české herce (spoiler, všichni až na dva zemřou brutální smrtí hned po první replice, nebo brutální smrtí po několika scénách, kde nic neříkají a jenom se tváří drsně [odpočívej v pokoji, Bene Cristovao, naše eurovizní naděje]). Jediný člověk, který neumí vyslovit jméno Žižka je Ondřej Vetchý. Zemře za to.

Žižka je i pro ženy. Obsahuje celé dvě ženské postavy, které mají jména a dokonce spolu mluví o něčem jiném než o mužích, čímž film mistrovsky prochází Bechdel testem. #žižkaproženy Vlastně ještě ve flashbacku potkáme třetí pojmenovanou ženskou postavu, jejíž tragický skon je motivací pro celé Žižkovo konání. #žižkaproženy Hlavní ženská postava ráda diskutuje o teologii, je fanynka Husa (který má překvapivé cameo, úplně jsem měla fan girl moment, když se jeho sexy obrys vyjímal nad věřícími v kostele) a nakonec zemře, čímž podnítí vznik husitského hnutí. #žižkaproženy Pořád ale máme tu poslední ženu, které můžeme fandit, protože žije až do konce. #žižkaproženy

Žižka je profesionální kokot s podivnou fixací na hlínu, který bez uronění jediné kapky potu vyvraždí celý nepřátelský tábor. Ztrátu oka ani neopláče. Má homoerotický vztah se svým bývalým velitelem a aktuálním rivalem.

Michael Caine je náhodná postava, která nakonec umře, a přivede Batmana k naplnění jeho osudu jako vůdce husitského hnutí. Nebo tak něco. 

Karel Roden jako jediný Čech s českým přízvukem mezi davem rodilých mluvčích (a jednoho Němce) zdatně nedělá nic a když ho zradí vlastní bratr Zmikund, jen smutně sedí u stolu a pak z filmu navždy zmizí. 

Lev Karla Rodena je ovšem nejlepší část filmu.

Zmikund je druhá nejlepší část filmu. Je dokonalý. Žádné připomínky. Má homoerotický vztah s Rožmberkem, se kterým piklí. Rožmberk se vyslovuje jako Rosenberg. Jak mi bylo připomenuto, je to jméno známého českého pornoherce. Náhoda? Nemyslím si.

Poslední náhodné myšlenky: 

ostré světlo jako nástroj diváckého mučení

několik vodních scén, Jákl má asi rád vodní levely ve videohrách (fakt divný, ale respektuju)

Ktož jsú boží bojovníci z úst marně lip-syncujících zahraničních herců a komparzu *chef’s kiss*

zápletka je v podstatě kradení vlajky, akorát ta vlajka je jediná podstatná ženská postava

Nemusím to už vidět nikdy jindy, ale v kině jsem si to užila, což jde snad poznat z toho všeho, co jste četli před chvílí. Na malé obrazovce to ale nebude stát za nic, nebudu se pokoušet lhát.

Naděje.

To už vysvětlovat nebudu.

[pepikhipik]

Je příliš mnoho obchodníků s deštěm ve světě, kterému chybí voda

Dagmar Volfová: Jsou věci, které mě netěší

Už řadu let.

Mimo jiné je to masové zneužívání termínu TANTRA - i pro zneužívání.

Tantra není synonymum pro erotické masáže ani sexuální techniky nebo ohrabkávací semináře

Je rozdíl mezi tím, jestli si zvědomujeme svůj stín nebo jestli vyžíváme a využíváme a znovu opakujeme svá zranění ukrytá ve stínu a chtíč ve skupinových nebo individuálních "terapiích".

Tradiční cesta tantrické praxe je MEDITACE,

postupná cesta a hodí se k tomu i špetka respektu k tomu, že to je postupná cesta, která chce trpělivost a aspoň špetku pokory,

což ale zdá se, často není in.

Stejně tak jako sebereflexe.

Práce s energií (ano, i tou sexuální) může přinést změněné stavy vědomí a řada lidí pak nabyde dojmu, že jsou již osvícení, nebo vedeni boží silou nebo tak něco ....a můžou cokoliv.

Jejich nafouklé spirituální neboli duchovní ego jim bude tvrdit, že konají pro blaho lidstva či daného druhého člověka.

Proč to píšu?

Protože jsem se v poslední době setkala opět s několika případy sexualního a energetického zneužití a manipulace "tantrickým masérem / terapeutem / učitelem" tady v ČR (ale není to jen tady u nás, mám své zkušenosti i z Bali, Indie a Thajska)

Není správné, aby učitelé tantry (nebo terapeuté) měli sex se svými žáky nebo je jakkoliv do sexu s nimi manipulovali.

Jeden z mých tantrických učitelů z Indie to popsal poměrně jasně:

"Pokud má mistr sex se svým žákem / žákyní, je to jako incest."

Studenti ke svým učitelům, guruům často vzhlížejí podobně jako děti ke svým rodičům. Zneužívání této důvěry je stručně řečeno neetické.

V poslední době začíná vyplovat napovrch celá řada případů, kdy i tady v tom českém „tantrickém rybníčku“ probíhá nátlak „učitelů“ nebo masérů na to, aby s nimi klientky měly sex nebo aby využily jejich služeb pro „odblokování čaker“ nebo probuzení kundalini.

Jen za posledních pár týdnů jsem slyšela několik osobních vyprávění od žen a jedno sdílení od muže, jehož žena byla takto zneužita.

Upřímně, pokud vám někdo bude říkat, že máte zablokovanou čakru a že vám tento blok odstraní, bývá to často manipulace.

Zneužívání moci.

Touha pomoci je někdy TOUHA PO MOCI.

A co se týče sexuality, tak mocenské hrátky a manipulace jsou historicky celkem běžná záležitost.

-------------

Regulace?

Na to, aby člověk učil jógu, potřebuje v ČR živnostenské oprávnění, které je vázané, musí na úřadě předložit patřičnou jógovou certifikaci. Když jsem před více jak deseti lety předložila svoje zahraniční certifikáty s nejvyšší existující hodinovou dotací, která pro lektorské kurzy vůbec existuje, nestačilo to. Musela jsem si dodělat ještě základní kurz v ČR, abych vůbec mohla legálně jógu učit.

Ale na semináře osobního rozvoje nic takového není. Můžete si pořádat semináře jakékoliv absurdity, pokud vám tam lidi budou chodit. Podobně jako u prodejů čehokoliv jiného, marketing často funguje. Pokud vzbudíte v lidech pocit, že jsou rozbití a vy je instantně opravíte, asi se pohrnou. Protože nikdo nechce být rozbitý, že jo.

Chtindy jsou jsou nejen materiální, ale i duchovní.

Většina lidí nemá tu trpělivost chodit pravidelně na terapie a dělat nějakou praxi ať už jógu, meditaci, či-kung, tai-ti…

něco v nás chce řešení HNED.

A pak takový seminář s názvem tantra může snadno být cestou do spirály osobních pekel ve zmanipulované komunitě.

Problém totiž je, že takoví "mistři" - tady v ČR i jinde mají i nějaké to charizma a spousta lidí jim důvěřuje a podporuje je v myšlence, že to, co činí je pro blaho lidstva.

ano, ani jógové komunity nejsou vždy bezpečné - i tam se již provalilo ve světě řada případů osahávání, manipulace a sexuálního zneužívání

Proč to?

Douho potlačený stín sexuality se chce projevit.

Ale: jsou různé možnosti práce se stínem a vyžívat si ho na druhých není úplně etické. Ale děje se a spoustě lidí to projde.

Nenechte se.

PS: ne, nemyslím si, že by státní regulace na poli tantry cokoliv změnila. Chtěla jsem jen poukázat na to, že pod tímto pojmem se dnes prodává ledacos.

Před 5 lety jsem napsala celkem obsáhlý článek TANTRA SEX A STÍN ⬇️

***

Katka Kramolišová: Tantra a její stín

V komunitách zabývajících se posvátnou sexualitou se bohužel můžeme setkat nejen s hlubokým léčením, ale i s velmi traumatizujícími zážitky.

V tantrické komunitě a komunitě kolem posvátné sexuality je mnoho nezpracovaných stínů, nejasných hranic a bohužel i zneužití.

Dnes už se o tom konečně začíná trochu mluvit, ale pořád je to málo. Teď jsem četla článek sdílený ve FB komunitě Tantra not trauma o slavných mezinárodních lektorech (například slavné školy ISTA) a jejich zraňujícím, nebo přímo traumatizujícím/zneužívajícím chování.

Potřebovali bychom otevřeně mluvit i o takovém chování v českých luzích a hájích.

Článek zde ⬇️

[paskvilnet]

Manu Chao

Už ani nevím, co to je jít do studia s tím, že vím předem, co budu dělat. Nebaví mně to. Studio vozím v podstatě furt s sebou. A když mě něco napadne, snažím se to nahrát. Hned. Mám malej mikrofon a nahrávám všechno možný. Na ulici, něco z rádia, z televize, lidi v baru, vyprávění. Nahraju to a pak s tím dál pracuju.. Je výborný něco složit a okamžitě si to nahrát. (aby můj poznámkovej blok nebyl jenom předběžnej, ale aby se nahrávalo už přesně podle něj). Tohle momentální zaznamenávání mne teď v podstatě baví ze všeho nejvíc. Nejlepší by bylo, kdybych mohl nahrávat přímo v momentě inspirace.

Proč hrajete právě u nás (v Tijuaně)? Protože chceme, abyste slyšeli, co s touhle kapelou už pár let hrajem. Je to už dlouho, co jsem tady hrál s Mano Negra a přišel čas se sem vrátit. Myslim, že Tijuana je hodně citlivý místo planety, koncentruje se tady spousta problémů, které má celá Latinská Amerika. A hodně pro mne znamenají mí přátelé, které jsem tady za tu... Překvapuje mě, co se to s lidma děje. Přímo po nás vyžadujou spoustu divnejch věcí. My jsme muzikanti a přitom nám na tiskovkách dávaj skoro jenom politický otázky. Vůbec se nás neptaj na hudební věci. My bychom se ale mnohem raději bavili o muzice. Já se považuju za umělce-muzikanta, nejsem v žádným případě politik. Už to samotné slovo je mi protivné. Moje životní filozofie je cítit se občanem přítomnosti, Cítit se dobře, kdekoliv jsem. V harmonii s tím místem a to, ať je to místo pěkný nebo hnusný. Pro mě je to jasný, já už mám kariéru za sebou. Nikam se necpu. Cokoliv teď dělám, je jenom pro zábavu. V momentě, kdy bych něco „musel“ jdu od toho. A protože nemůžu vědět, jak dlouho mne to či ono bude bavit, neplánuju na víc než půl roku dopředu. Příkladně: pamatuju si, že jsem někdy v devadesátým pátým odjel do Ria, abych tam úplně změnil svůj život. Uklidnil se a tak. Za týden už jsem tam měl novou kapelu a za měsíc vyrážel na turné. Nedalo se tomu prostě zabránit. Já se dost stydím. Nerad chodím na pódium. Radši bych šel s kámošema do ňákýho bárku, dal si drinka, pokecal. Vykašlal se na koncert a šel někam zakalit. Při samotném vystoupení je to ale ok, člověk je v tom položenej. Nemyslí na nic. Ale hodinu před koncertem je to hrozný. Manicky hledám důvody, proč tam nejít. Sháním doktory, helikoptéru, prostě cokoliv. Mám takovou teorii, že jakmile vylezeš na pódium, všechen ten strach, cos měl, se promění v energii. V celý jižní Americe to teď ukrutně jede. Je tady strašně moc nový muziky. A v Mexiku to, podle mě, šlo vůbec nejdál. Je to jedna z prvních zemí, kde se to takhle hudebně rozjelo. Ať už je to rock, folklor nebo stovky dalších hudebních stylů a odrůd. Je spousta zemí, který ještě neznám... a tohle všechno je hrozně vzrušující… Člověk si musí umět život zařídit tak, aby ho bavil. A kvůli tomu se vyplatí i chvíli makat...

[zababova-pomsta]

Můj dnešní kvalitní čas s rodinou zahrnoval vyprávění tříaktového příběhu, jak se stra dneska v 7:30 nesla na nádraží tátovi červy na ryby.

[si-kronika]

Připomněli jsme si 100 let od narození legendárního skauta, překladatele a politického vězně Jirky Navrátila. Výstavu, složenou z úryvků z Jirkova vyprávění, si na fotce prohlíží jeho syn a vnučka.

[krasnauniformas]

Edinson Cavani končí v mezinárodní kariéře

31. května uruguayský forvard Cavani oznámil, že oficiálně ukončil kariéru u uruguayské reprezentace, což znamená, že se rozhodně nezúčastní letošního léta Copa America.

Edinson Cavani má 37 let Za Uruguay hrál 136krát a dal 58 gólů, je druhým nejlepším střelcem v historii týmu. V roce 2010 pomohl týmu dosáhnout čtvrtého místa na mistrovství světa v Jižní Africe a v roce 2011 vyhrál Americký pohár. V roce 2018 skóroval dvakrát v osmifinále a pomohl týmu porazit Portugalsko 2:1 a dostat se do čtvrtfinále. Cavani se vyjádřil: Můj nejdražší národní tým, chci ti jen poděkovat za každé učení, které jsi mi dal v mé kariéře. Děkuji všem, kteří byli v průběhu let součástí této cesty. Mám a vždy budu mít tu čest nosit tento fotbalové dresy Národní Tymy, abych reprezentoval věc, kterou na světě miluji nejvíc – svou zemi. Je to nepochybně drahocenný čas a mám tisíce slov k vyjádření, vyprávění a zapamatování, ale dnes se chci věnovat nové etapě své kariéry a dát vše, co mám, tam, kde mám být. I když ustoupím, vždy tě budu následovat s tlukoucím srdcem, stejně jako jsem to dělal, když jsem byl na kurtu v tomto krásném dres Urugua. Posílám všem velké objetí.

[manulenka]

sᴛᴇᴢᴋᴀ Čᴇsᴋᴇᴍ 🇨🇿 - ᴅᴇɴ 1️⃣

Tak nám to dobře začíná.

První věc, se kterou se musela smířit předem, byl fakt, že toho asi moc neuvidím, protože mi nestihli udělat brýle a s čočkami se tahat nebudu.

A dnes ten začátek "úspěšně" pokračoval.

Při dobalování batohu jsem zjistila, že je nejspíš malý, protože ho nemůžu zavřít a taky už nepoberu alumatku pro psy. Batoh je velký a těžký, i když mám samé ultralight věci. Myslím, že je nacpaný na hranici nosnosti. To bude to jídlo.

Vstala jsem sice včas, přesto mi odhadnutý čas nestačil na to, abychom vyrazily s dostatečným předstihem na autobus. Vystřelila jsem z bytu jako namydlený blesk. Po pár krocích s batohem na zádech mě začala bolet kolena. A taky začalo pršet. Viděla jsem, jak se mi začínají máčet boty. K zastávce jsme se blížily, když už bus přijížděl, takže jsem nestihla koupit jízdenku. Už když řidič viděl dva psy a velký batoh, zatvářil se "velmi nadšeně". Platbu kartou odmítl, že tak nezaplatím za psy. Sundala jsem tedy ze zad batoh a hledala peněženku. Tisícovka řidiče příliš nenadchla, takže nás z autobusu vyhodil. No nic, popojdeme pěšky, já zatím koupím jízdenku přes aplikaci. Na vlak máme rezervu. Chtěla jsem jen využít času na venčení v lesíku u nádraží. Tak se holt vyvenčí při cestě městem. Cora si to vzala jako osobní úkol a u zámku se vykadila na chodník.

Vlak jsme stihly v pohodě. Usadily jsme se a teď už jedeme. Snad byl těm horším zážitkům pro dnešek konec...

Cesta byla dlouhá, hooodně dlouhá. V Chebu jsme stihly osobák do Rehau s odřenýma ušima. No, a jako obvykle jsem musela mít štěstí na opilce. A proč ne zrovna v tom pidi osobáčku, který je narvaný k prasknutí. Přes uličku si přisedl týpek zavánějící na dálku. Ach jo, tohle fakt nesnáším. A evidentně milovník zvířat. Hned se natahoval po Coře a drbal ji prakticky celou společnou cestu. Keliška byla velmi spokojená, já už o něco méně, protože jsem musela poslouchat všechna jeho vyprávění, jak mu Cora připomíná jejich kočku.

Musím říct, že už teď mám pocit, že to bylo fajn a bylo toho dost a já bych mohla jet zase domů.

Týpek vystoupil naštěstí o dvě stanice dříve než my. Uf, nakonec šťastně jsme dojely do Rehau. Teď už jen pár kilometrů k nejzápadnějšímu bodů, dnešnímu cíli cesty.

[fallenmuriel]

Jako kulička po vlnách zvuku.

Jediné vyprávění pocitů bezmoci.

View this post on Instagram

A post shared by Dead Saeki (@dead.saeki)

Ona to pak z mé mysli vytáhla, jako by to úplně přesně viděla. Jak kulička (a uvnitř já) pluje po lince hluku. Kdy každá ostrá změna způsobí bolest.

A přesně ten pocit jsem si prožil v posledním roce už mnohokrát..

Pocit úzkosti, maličkosti, zbytečnosti..

[alenekecej]

tak jestli ta pohádka co hledáš opravdu není Honzíkova Cesta tak mě jedině napadají "Prázdniny pro psa" a "Pod jezevčí skálou", což jsou teda spíše filmy a ne ani moc pohádky, ale tak můžem to zkusit.

taky jsou o klukovi co chce psa s jednáním na venkově nebo u lesa.

// anon protože mi hledání českých medií moc nesedí k blogu :p

Drahý anone, bohužel ani jeden z filmů to není 😔

Měla by to být předpokládám spíše kniha nebo krátká povídka, protože to bylo vyprávění, pouze audio.

[papirkniha]

Konceptuální projekt (ne)inspirovaný tvorbou Jana Wojnara

Když jsem k němu přicházel poprvé, bylo to hlavně kvůli svolení ho fotit. Nechtěl jsem to dělat potají a nechtěl jsem být odehnán s křikem.

Když jsem mu vysvětlil celý důvod, řekl mi jen že jemu už je všechno jedno a nemůže mi slíbit, že tady bude ještě dlouho sedávat. Doufal jsem, že tím myslí především to, že přezimuje na armádě spásy nebo se přesune na příhodnější místo. Za chvíli mě ale vyvedl z omylu. „Sedím tady už od června. Já už jenom čekám na smrt.“

Povídal mi o tom, jak nedaleko Duhy pracoval a jak je tady vlastně doma. Možná právě to bylo důvodem, proč sedával na tomto místě. (směsice rezignace a nostalgie)

Nebylo mu dobře rozumět a velká část jeho sdělení se ztratila ve vzduchu. Mohlo to být zimou. Určitě to ale nebylo způsobeno alkoholem, na ten neměl peníze. Odmítl i nabízenou cigaretu.

Při našem prvním setkání jsem mu donesl čaj v petce od kofoly. Původně ho odmítl, ale po tom, co jsem mu řekl, že jsem ho vařil pro něj, ho nakonec přijal. Po zbytek rozhovoru si o něj hřál ruce.

Nikdy nezjistím, kolik toho byla pravda a kolik si toho vymyslel. Podle jeho vyprávění se dostal do dluhů, neřekl mi jak a já se neptal, a všichni kdo mu slíbili, že mu pomůžou se na něj vykašlali. Momentálně peníze nemá a žije ze vzduchu a žebrání.

V zimě, ve větru, v dešti stále na stejném místě. Mohlo to být tím, že je jeho chůze kompletně závislá na berlích, ale taky se to dá přičíst naprosté rezignaci. Prý ho čas od času okradou i o to nic, co má.

Po tomto rozhovoru jsem zbytek dne prospal. Nedokázal jsem se smířit se vzniklým pocitem prázdnoty a s představou, že takhle při troše smůly může skončit kdokoliv z nás.

Procházel jsem okolo každý den, každý den jedna fotka. Někdy jsem mu přinesl čaj nebo pár rohlíků se šunkou. Vždy byl až neskutečně vděčný a já jsem odcházel s pocitem, že jsem udělal rozdíl, což samozřejmě nebyla pravda.

Pokaždé jsem trochu doufal, že až přijdu další den, už tam sedět nebude a když jsem našel jedno zimní ráno jeho lavečku prázdnou, opravdu jsem chtěl věřit, že strávil předešlou noc na armádě spásy nebo v ubytovně.

Přibližně týden zůstávalo jeho místo prázdné a pokaždé mi přišlo nepatřičné, když tam seděl někdo jiný, jako by nevěděli, že on tam strávil posledních šest měsíců, jako by mu vlezli do bytu.

Ještě před tím, než napadl sníh, se znovu objevil. Oholený, s novou dekou a šálou. Jediné, co mě v ten moment napadlo bylo: „tohle mu nepomůže.“

[hadivadlo]

Sezona 50

Průběžně upravovaný přehledový text.

HaDivadlo považujeme za živoucí kulturní dědictví a svého druhu kontinuální útočiště undergroundového, nepravidelného, občas i divného, ale pro většinovou kulturu nesmírně obohacujícího myšlení o divadle a společnosti. Rádi bychom proto přistoupili i k reflexi své minulosti jinak, než bývá zvykem.

Na místo koncentrace všech oslav do jednoho galavečera chceme rozprostřít oslavy tohoto vzácného jubilea do více než jednu sezonu trvající série událostí, které budou reflektovat proměny dramaturgie a lidí tvořících HaDivadlo.

Oněch 50 let je pro nás zejména dějinami komunit a tvůrčích přátelství, proto se i v oslavách chceme zaměřit zejména na lidské setkávání a inspirativní dialog.

Právě vzniká několikadílný dokument České televize o HaDivadle v režii Moniky Rychlíkové a Břetislava Rychlíka. Zúročujeme zde své archivnické aktivity z předešlého období.

Nadále pokračujeme v paměťové lince a sbírání vzpomínek – více na hadivadlo.cz/pameti.

Uplynulých 50 let si chceme zpřítomnit sérii událostí, které budou rekonstruovat místa a komunity tvořící HaDivadlo v jeho minulosti. V sezoně 2022/24 jsme si již připomněli éru Alfa pasáže a počátky HaDivadla přímo v Prostějově.

Pro jubilejní 50. sezonu plánujeme drobné tvůrčí intervence v brněnských „místech paměti“ – bývalém Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka, na Šelepce a v Kabinetu múz. Diskutujeme o různých formátech, například promítání legendárních inscenací z jednotlivých ér přímo v prostorách, kde se kdysi odehrávaly, čtení úryvků ze scénářů, ale také o živých rozhovorech s pamětníky o tom, co pro ně bylo z daného období dějin HaDivadla klíčové a podstatné.

Plánujeme také připomenout formát HaDi Café pořadem Café Švanda a pro jeden zářijový večer rekonstruovat tuto kavárnu, která se stala kulturním fenoménem.

Na říjen 2024 připravujeme „scénickou konferenci“ na téma „HaDivadlo v proměnách času“. Záměrem je podívat se s odstupem na všechna slavná předešlá období, ale rovněž postihnout méně zmapované dějiny po roce 2000. V tomto směru se pokoušíme navázat spolupráci s Divadelní vědou MUNI a taky dalšími divadelně-vědními institucemi napříč republikou.

Směřujeme také ke „Galavečeru“, který se uskuteční 14. prosince 2024 v režii Ivana Buraje. Koncept večera bude vycházet z podoby oslav 30 let CED. Bude se jednat o kolektivní vzpomínání a skládání minulosti ze střípků jednotlivých pamětí, kdy jednotlivá období budou reprezentovat mluvčí – pamětnice a pamětníci. Jejich vyprávění bude doplněno o audiovizuální ukázky evokující ponor do vod jednotlivých ér.

Kromě oslav výročí a různých tvůrčích intervencí chceme reflektovat 50 let HaDivadla i v hlavní inscenační činnosti. Vhodné tituly jsou diskutovány s dramaturgickou radou, pro 50. sezonu ve složení Arnošt Goldflam, teatroložka Karolina Plicková, překladatel Aura-Pontu Michal Kotrouš a umělecký šéf Terénu a dramaturg Matyáš Dlab.

Setkání dramaturgické rady v lednu 2024.

Co máme již za sebou?

[mdmoriscoova-blog]

Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA 14/16 - vyprávění Aloise Jiráska