#AUTOBUS DO PRAHY

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevstupují. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[manulenka]

ᴠýᴄʜᴏᴅᴇᴍ ᴊɪᴢᴇʀsᴋýᴄʜ ʜᴏʀ ⛰️

Týden se sešel s týdnem a já už byla natěšená na další výlet. Předpověď slibovala opravdu vydařené počasí na víkend (což jistě vyláká ven spoustu lidí 🤔). Předchozí výlet s přespáním nás.... no, dobře, aby to bylo fér, budu mluvit za sebe... tak tedy mě vyloženě nadchl. Do oka mi padla trasa z aplikace Adventure Východem Jizerských hor. Podle webkamer už tam sníh není, tak to bude v pohodě.

Den 1.

Délka trasy: 26,8 km

Start: nádraží Josefův Důl

Cíl: přístřešek kousek za Karlovským mostem za hranicemi s Polskem

Hned ráno jsme si užily mnoho srandy s cestou z Prahy do Smržovky. Sobotní plán začínal v 6:54 na náměstí v Brandýse, kde jsem s psicemi nastoupila do busu číslo 367 směr Černý Most, odkud jsme měly pokračovat jiným busem do Smržovky a odtud vlakem do Josefova Dolu. Na přestup na Čerňáku bylo jen 6 minut, tak snad po cestě nenabere zpoždění. Dobrý, to jsme zvládly. U autobusu stojí pár lidí, ale nevypadá moc plný... Ovšem jen na první pohled. Když jsem přišla blíž, jímaly mě mrákoty. Autobus byl totálně nacpaný. Řidič prohlásil, že už nikoho nebere, protože je plný. Kromě mě se ozvalo ještě pár dalších lidí, že ale máme koupenou místenku. No, je prý naše chyba, že jsme přišli pozdě, ale dobře, kdo má místenku, může dovnitř, ale asi nebude mít kde sedět. Usadila jsem se tedy s psicemi ve výklenku uprostřed busu na zem. Ve Smržovce mi řidič ochotně pomáhal s batohem a přál mi šťastnou cestu. Paradox? Asi byl před tím prostě jen ve stresu... Cestu vlakem už jsme zvládly v pohodě a na čas, v 9:34, vystoupily na konečné stanici Josefův Důl. Cesta začínala po zelené. Hned za Josefovým Dolem začínala cesta lesem prudce stoupat. Postupně se přidaly ještě velké kameny a kořeny. Nikdo mi jaksi neřekl, že je to stezka pro kamzíky 🙈 Les byl ale nádherný. Cesta vedla kolem potoka Jedlová. Už z kraje cesty jsme se mohly kochat vodopády - Dolním, Pekelným a vodopády Jedlové. Co mě trochu zklamalo, bylo množství asfaltových cest, které přes zimu slouží jako běžkařské tratě. Když se naskytla odbočka pro výstup na Jizeru, neodolala jsem. Ovšem, záhy jsem litovala. Zase krpál a zase šutry. A tady to bylo ještě vyšperkované mini potůčky mezi kameny, které nejspíš vznikly díky dešti, který tu měl proběhnout předchozí dva dny a ještě v sobotu ráno. Ve snaze se vyhnout protijdoucím se špiclíkem jsem zahučela po kotník do bahna jednoho z těch mini potůčků. Ještěže ty Altry mají rychle schnout. Doufala jsem, že za tu oběť se vyšplhat na vrchol, s mokrou botou k tomu, bude aspoň odměněna v podobě výhledů do krajiny. No, asi by byla, kdyby se nemuselo šplhat po kovovém žebříku na skálu tyčící se na vrcholu, kde právě probíhala akce radioamatérů. Táta by zajásal 😃 Já už ovšem méně. Odměna se nekonala, navíc jsme se tam musely porovnat s dalšími lidmi se psy. Takže proběhla jen rychlá sváča a rychle dolů. Snad už bez mokrých bot... Při sestupu jsme potkaly mraky lidí. Sluníčko všechny vytáhlo ven, do hor, na Jizeru... S další cestou turistů významně ubylo. Čeho rozhodně neubylo, byly kameny a zase kameny. A asfaltu. Před závěrečnými kilometry a přechodem hranice nás čekal ještě výstup a sestup. A to díky trase vedené přes Bukovec. Už v ten moment mě slušně bolely nohy, hlavně klouby, takže slézt Bukovec už bylo vyloženě "na krev". Bolel mě už každý krok. S vypětím posledních sil jsem se pokochala hlučným proudem Jizerky na lávce přes ní. Což ale nebylo nic proti Jizeře o pár metrů dál. Za Karlovským mostem jsme už byly na polské straně. Rychle jsem zamířila k přístřešku, který byl jen kousek nad řekou. Díky svižnému proudu valící se Jizery bylo v těch místech poměrně chladno. Ale co, mám skvělý spacák. Vybrala jsem čistší polovinu přístřešku a rychle jsem shodila batoh, vybalila svačinu a vaření, abych si udělala teplý čaj. Psice dostaly každá svoji porci granulí, které v mžiku zmizely. Tiše jsem doufala, že tohle pěkné místo nenajde nikdo další. Moje přání vyslyšeno nebylo. Za chvíli dorazili dva kluci, Poláci. Když už jsem zalezla do spacáku, přihasila si to ještě partička dalších asi 4 Poláků. Byli dost hluční. Tahle vlastnost se projevila i v noci, protože ten, co se zabydlel v mojí polovině, strašně chrápal. Fífa se navíc během noci snažila vecpat se vedle mě na karimatku, což způsobilo, že mě částečně vyšoupla. Takže jsem se polovinou těla sesunula na alumatku, původně určenou právě pro psy.

Den 2.

Délka trasy: 13,4 km

Start: přístřešek

Cíl: Mumlavské vodopády, resp. autobusové nádraží v Harrachově

Ráno jsem se, pravda, nevzbudila nejsvěžejší, ale dnes nás čekala méně náročná trasa a také mnohem kratší. Polská skupinka vstala chvíli přede mnou, celkem rychle se sbalila a odešla. Já v klidu posnídala kaši a čaj a sbalila věci do batohu. Velitelský čas ukazoval 7:30, když jsme vyrazily na zbývající část naší cesty. Ještě jsem nabrala vodu na cestu z Jizery. Byla kvalitní, železitá, čili barvou trochu připomínala spíš čaj. Filtr to jistí. Pro začátek jdeme zase do kopce. Míjíme horské chaty a pokračujeme dál. Ticho, nikde ani noha, jen srnka nám zkřížila cestu. To ráno se fakt povedlo. Z trávy stoupala pára, sluníčko bylo za takovým oparem. Vyloženě romantika. Do Harrachova jsme dorazily po 10. Prošly městem a už si to šineme směr Mumlavské vodopády. Výletníci se už vyspali a zamířili kam jinam... než k Mumlavě. Provoz byl značný, ale dalo se to přežít 😃 Opět se mi potvrdilo, že moje nevycválané psice jsou vlastně celkem výchovné. Nebo, že by to bylo tou únavou?... 🤔 Ne, určitě jsou výchované 😃 Musím říct, že celou neděli byly za vzorňáky. Kolem vodopádů se začínal tvořit větší hlouček, přesto se mi podařilo ulovit pár pěkných fotek. Teď už jen směr autobusové nádraží a najít nějaký spoj do Prahy. Hned další moje myšlenka patřila tomu, že musím rychle najít záchod. Potřebovala jsem si nutně odskočit. Jak vidno, pitný režim jsme nezanedbávaly 😃 Když jsem objevila, co jsem potřebovala, všimla jsem si přijíždějícího autobusu s nápisem Praha, Černý Most. No, nevadí, ten už asi nestihneme. Prostudovala jsem návod k obsluze samočistící toalety. Už zjištění, že je samočistící, ve mně probudilo dávno zapomenutá traumata z dětství (modří vědí, tedy moje maminka 😃). No, co se dá dělat, nic lepšího není. Vhodila jsem tedy desetikorunu do otvoru na mince a rychle vběhla dovnitř, abych mohla zase rychle vystřelit ven. Vše naštěstí proběhlo hladce. Když jsem opustila toaletu, všimla jsem si, že autobus do Prahy ještě neodjel. Podívala jsem se na řidiče, který právě vystoupil. Byl to ten samý, který nás vezl do Smržovky 😃 Hned přišel ke mně: "Jedete se mnou?". "Jestli nás vezmete... Máte místo?". "No, jasně, když jsem vás vezl včera. Já mám doma taky psa, ale většího.". Zaplatila jsem a usadila se, tentokrát na sedačce, u prostoru na kočárky. Pochopila jsem, že je to dobrý člověk, jen prostě nemá rád problémy. A kdo by taky měl...

Zbytek cesty už stručně. Cestu do Prahy jsme zvládly. Na Čerňáku jsme vystoupily, řidič se s námi ještě rozloučil podrbaním Cory. Na bus do Brandýsa jsme musely sice hodinu čekat, ale utekla celkem rychle a my se tak dostaly v pohodě domů.

[ktovie]

Gr54 - deň 10

Ráno s krásnym výhľadom na ľadovce, sladká snidane, kavicka a pre zmenu sup do kopca.

Mame prakticky posledný deň prechodu, minimálne podľa Barunkinho plánovania. To plánovanie je samo o sebe zaujímavá vec - neuveritelne presne dokáže odhadnúť hraničné sily kolektívu a takto odhadnutú kapacitu využiť na sto percent. Vraj, že postupom času treba zvyšovať obtiažnosť. Nuž, áno. Darí sa.

Dnes 2 krát do kopca - a to skoro po štyroch, medzi tým kompletný zostup asi až po hladinu mora :) ale s úsmevom na perách. Vždy jeden z nás - do kopca sa smejem ja, bo otlaky ma na pätách Baru, z kopca sa zas vytešuje ona lebo otlacene maličky mám zas ja.

Krajina trosku iná, kráčali sme po takej stepnej náhornej plošine, celkovo dnes podobná túra ako južne Pyreneje.

Posledný výstup sme si odmenili čerstvým syrom od baču a malým prvkom, foto z toho nemáme pretože nás ta slasť úplne obsadila. Teraz sa vytešujeme v stane nejakých 6 km od cieľa našej cesty a autobusovej zastávky, najedeni a spokojní pretože nad stanom sa čerti ženia - prišla očakávaná búrka a my sme všetko stihli suchou nohou. Barunkino plánovanie :)

Tak zajtra zabehnut tie zvyšné metre, autobus do grenoble a keď sa tam nestratíme tak další nocak do Prahy. Ďakujeme za pozornosť, môžete nám všetci viete čo. Závidieť :)

28.7km, 1520 do kopca a 1830 dole.

[kocourmokroocko]

Ráda bych na den vypadnout z Prahy, vlak nebo autobus hlavně když nebudu muset prodat ledvinu, měli by jste návrhy kam?

Klatovy na Šumavě!!! Krásný památkový městečko, ale malinký na celodenní výlet, tak doporučuji propojit s výletem do okolní přírody :) Plus je to snadná cesta s přestupem v Plzni. Případně mnohem blíž Karlštejnsko, lomy Velká a Malá Amerika, nádherná turistická trasa převážně lesem klidně už z Řevnic nebo Černošic, pokud se nebojej dát si pěší túru.

Přeju krásné výletování a dobré počasí! ❤️💕🌻

[ryuki-blogs]

thenelapsi

replied to your photo : I always said I cannot wear yellow because it...

To mi pripomína, že som jeden utorok ráno videla tvoj dúhový sveter na prešovskej stanici :D

Eeey! :D Smejem sa, lebo teoreticky som to mohla byť aj ja, keď som cestovala z Prahy pred pár týždňami (a náhodou som mala ten sveter!) tak sme mali také meškanie, že sme ani nedošli do KE, vyhodili nás v Prešove s tým že “choďte na autobus” :’D 

[severankavpraze-blog]

Proč jsem Sever v Praze. Tak asi proto.

Co mě naučila Praha.

Aby bylo jasno - já miluju Liberec, miluju ty severský deště s pohledem na Ještěd, mám ráda všechny naše kopce, hnisající Papírák i Fugnerku, kde si každý dává sraz “pod hodinama, jo?”. Liberec je prostě pro mě hlavní město vesmíru a jen Barcelona nebo Malmo jsou města, která v mých očích občas konkurovala Liberci.

“Stěhuju se do Prahy.” jsem řekla přesně dva roky zpátky.

“Proč ježiš?”

“Ty? Ty? Ty to tady miluješ z nás všech nejvíc.”

“A to ti nebudou vadit ty davy turistů a lidí?”

No, ty davy mi vadily jako dost. Jenže, když se nad tím zamyslíte je to prostě jen daň za to, že bydlíte v tak přenádherném a úžasném městě. Tančím mezi turisty a užívám si jejich užaslé pohledy na Vltavu a Hrad. Mám pochopení proto, že neví, kde na Můstku vystoupit a že se na Ípáku motají pod nohama. Miluju se koukat z Riegráčů nebo Náplavky na celou Prahu. Zbožňuju, že tu seženete víceméně všechno, co chcete a kdy chcete.

Nesnášela jsem Prahu první dva měsíce, co jsem tu bydlela. Každý víkend jsem jezdila domů na Sever a pokaždé, když mě autobus Žlutý přepravoval zpátky do Prahy, měla jsem dost na krajíčku. Nesnášela jsem ten příjezd na Čerňák, nesnášela jsem tu cestu do bytu, kde jsem bydlela. Nenazývala jsem to ani Prahou, mluvila jsem jen “To město, kde zrovna žiju.”.

Bla bla bla. Uběhl nějaký čas.

Letos v březnu jsem jela z Liberce vlakem do Prahy. Zesláblá bolestí po tetování jsem se jen bezmocně opírala o okýnko. Když jsem přejela Čakovice a viděla Vysočany, pak centrum, tak jsem se usmála a říkala si “Ty jo, konečně doma.” WHAAAAAT THE FUCKIN FUCK? jsem se zhrozila. Ano, Praha přestala být nepřítelem, ale domov to pro mě nebyl. Alespon jsem si to myslela, že není. A od té doby nad tím přemýšlím. Kdy se z Prahy stal můj milovaný domov? V jaký moment? A co když se někdy přestěhuju do Aucklandu? Taky si to tam zamiluju? #samé_ocásky

“Co tam budeš sama dělat?”

“Vždyť ti bude smutno!”

Nejsem sama, mám svojí kočku ty vole, né asi?! A víno.

Nikdy nezapomenu na moment někdy v listopadu 2016, kdy jsem stála na balkoně, v sobotu v noci, po hromadném callu s mýma libeholkama, který pily vínko a zavolaly, abychom prý “byly zase spolu”. Říkala jsem si, že je všechno špatně. Co kurva dělám v tom cizím nepřátelském městě? Proč stojím sama na balkoně a proč nejsem doma na severu s nima?

A pak jsem si řekla znovu důvody, proč jsem se stěhovala a že začátky prostě nejsou lehké.

Co jsem se teda naučila? Konkrétně na základě toho momentu až do teď?

Mít sakra ostrý lokty a mít svůj vlastní hlas. Být jedinou ženou v mužském IT světě není lehké ani v Libe a tady je to stejné a ještě těžší. Nutí mě to se sebevzdělávat a profesně zdokonalovat každý den. Ráda říkám, že až mě ty počítače přestanou bavit, tak nahodím flanelku a otevřu si bistro, kde budu s láskou vařit. Jo, vařím ráda, ale javascript mám asi ještě radši. Být ženou v IT znamená, že většinou na vás koukají s otázkou, s kým sakra spíte, že jste na té pozici. Vaše názory s despektem a laskavým úsměvem přehlíží. A pak přijdete s nakódovaným eshopem a ostatní vás konečně berou vážně. Ok, tohle se stalo v Libe, ne tady.

“Drahoušku, běž mi, prosím, udělat kafíčko, jo?”

…. Kouknu vpravo na vedle mě sedícího mého bosse.

“To teda kurva fakt nepůjdu.”

A plynule jsem začala mluvit o struktuře kódování na webu. A to se stalo v Praze.

Říká se, že když bydlíš v New Yorku, nejsi pravý ňůjorčan, pokud se v metru nerozbrečíš a je ti to úplně jedno. Well… V týdnu jsem jela z Flory domů na Petřiny a celou cestu jsem prořvala. A taky otevřela šroubovací víno.

A bylo mi to jedno.

Naučila jsem se, že se tu můžu smát nebo brečet. Emocí je tu hodně a lidi tě jen míjí. Kdybych brečela v nočním busu v Libe, z 90% by tam byl jeden z mých kamarádů, který jede po nočním tahu domů. A tady? ….

Miluju nosit šaty. Hlavně ty od Ax Paris a Only Neilla. Kdybych si měla zvolit jeden outfit, který budu nosit do konce života, jistojistě by to byly šaty od AP. Tak moc skvělý jsou. Mám jich ve své skříni poměrně dost. Ale žádné bych si nevzala na procházku Libercem. Protože by se prostě divně koukali. Kabelka ve tvaru plyšového tygra? Pán nosící kraťasy těsně pod zadkem? Tetování na lebce? No a co proboha. Je tu tolik lidí, tolik názorů, že kdybych se měla zamýšlet nad každým, pro mě zvláštním outfitem, nedělala bych nic jiného. Miluju si oblíct svoje šaty a vzít si k nim oblíbené lodičky jen tak do práce. A nikdo se mě neptá “Wooooow, ty máš dnes rande?”. Ne, já mám svůj každoden. A krom mě i všichni, co nosí to, co uznají v ten moment za vhodné. A to je přeci skvělý!

Mohla bych pokračovat dalšími tématy. Zkrátím to.

V Praze jsem se naučila, jak být šťastná sama se sebou a to je podle mě klíč ke spokojenému životu. Říkala jsem si, že svoje případné a budoucí děti nechci vychovávat v Praze. Fuj ty vole, samý auta, násilníci, prach, ruch, že jo. A pak se kouknu ven z balkonu a vidím samé stromy a o dvě ulice dál Hvězdu. A ty auta, násilnící, prach a ruch jsou vlastně všude. Krom Kanady asi, já nevim. Každý den usínám s myšlenkou, že děkuju za to, že tu můžu být. Možná za pár let budu chtít být šťastná jinde, nevylučuju to. Ale za tím jsem dokonale šťastná tady a nechci na tom nic měnit.

A víte kdo za tímhle vším stojí? Muž. Vždycky je za tím muž. Nesprávný muž, do kterého jsem se hloupě zamilovala. Muž, který se se mnou rozešel tři týdny poté, co jsem se za ním přestěhovala a nechala v Libe vše mé milované. Můj drahý, ze srdce Ti děkuji, že jsem se kvůli tobě cítila jako dvakrát použitý toaleťák, protože teď jsem nejspokojenější za celý svůj život.

[bliju]

Sunday, 22.8. 2021

ZÁPADNÍ ČECHY - AŠ, CHEB 

No a léto je zas v háji. A to letos v Čechách teda moc léto ani nebylo. Ale i tak jsme vyrazili na tradiční pochod. Jen jsme to letos teda trochu upgradovali, aby nás zas druhý den nemusel někdo zachraňovat :D

Inspirovali jsme se Stezkou Českem a vyrazili na západ Čech. Našli jsme si ubytování v Aši v Hotelu Geothe (tímto ho nijak nedoporučuju, ale je to asi jeden ze 2 hotelů v celý Aši). 

Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno vlakem a kolem 10 byli na místě. Po značných problémech jsme si nechali zavazadla v hotelu a vydali se prozkoumat město. To bych nazvala bizarním a dost rozpadajícím se. Navštívili jsme dvě místní muzea (obě na se dají navštívit na jednu vstupenku) a dali si oběd ve vtipnym bistru. Pak jsme šli do vesničky Podhradí, kde dřív býval velký hradní komplex a dnes tam jsou velké ruiny :D Ale i tak je to tam moc hezký. Jen je celá cesta (asi 5 km) po silnici. Pak jsme pokračovali na rozhlednu Háj (bez vstupného). Kupodivu ta cesta nebyla ani zas tak moc do kopce, takže to bylo moc příjemný. Jediný, co po cestě chybí je jakákoliv hospoda nebo bufet. No a cestou zpět na hotel začala dost velká průtrž mračen. 

Druhý den byl na programu Nejzápadnější bod. Tam jsme chtěli jít hezky přes Česko, ale trochu jsme zabloudili, takže jsme to vzali lehce oklikou přes Německo :D Ale cesta to byla super s hromadou borůvek. No a hned při příchodu k Nejzápadnějšímu bodu začalo pršet a to nás provázelo půlku zpáteční cesty. No ale díky tomu jsme si pak mohli zajít na dobroty do bufetu/hospody ve vesnici Krásná a užít si i místní lanový park pro děti :D

Poslední celý den jsme si řekli, že bychom neměli vynechat Goethovy skály, vrch a kámen (všechno obsypaný borůvkama - takže ráj). To nás dovedlo až do vesnice Hazlov, kde jsme si dali úplně luxusní oběd v místní restauraci! Tam jsme se rozhodli, že ještě máme dost sil, takže dojdeme do Františkových Lázní a pak domů dojedeme autobusem. Cestou jsme ještě viděli Hrad Seeberg, super výstavu fotek v kostele a vtipný kozy. Pak jsme šli několik kilometrů rašeliništi, kde nebyly žádný chodníčky, takže jsme měli úplně promočený a zabahněný boty a celou cestu přeskakovali ze strany na stranu. Pak do toho začalo pršet a to trvalo po zbytek dne, takže jsme šli asi 3 hodiny v dešti až do Lázní. Tam jsme se těšili na teplý oplatky, který měly zavřeno :( Tak jsme si udělali fotky na vylidněný a upršený kolonádě, dali si kafe a těšili se do hotelu na suchý oblečení a teplou sprchu!

Ráno jsme se sbalili a vyrazili na vlak do Chebu. Tam jsme si chtěli dát snídani, což se ukázalo jako docela problém. Nakonec jsme teda skončili v Cafe 11. Ale na výběr jedna sladká, jedna slaná a čekali jsme asi 40 minut a to tam nikdo nebyl. Pak jsme se kochali krásným náměstím, šli od galerie, na vyhlídkovou věž Sv. Mikuláše (platí se 20,- do automatu) a na Hrad (vstup asi za 100,-). Tam se nám zdálo, že to bude na chvilku, ale nakonec tam bylo hodně co zkoumat. Pak jsme se ještě courali městem, dali si zmrku, pivo v Pivním loku (ten měl otvírat v 11, ale otevřel až v 15 :D) a běželi na autobus do Prahy. A taky jsme jediný den nezmokli :D

[kvetyzlouky]

všehochuť

potřebuji k moři, není to žádné chci nebo přeji nebo ráda bych, já musím, nenalézám žádné české slovo, které by to vystihlo, jsem homesick (mám tohle slovo ráda, jsem nemocná, je mi zle z něčeho, co považuji za domov, a chybí mi, jestli máte nějaký český ekvivalent, dejte mi vědět), naposledy jsem byla v Řecku před šesti lety

některé věci vím s určitostí hodné veštkyním a tahle je jedna z nich, budu bydlet u moře, je mi jedno kde, ale potřebuji teplo a sluníčko k životu, tak jsem taková rozbolavělá, protože si živě představuji doteky vln u kotníku, jak se celý člověk houpá a vlasy jsou hrubě rozcuchané a písek mezi prsty a slaný vzduch a mohla bych básnit do nekonečna

chtěla jsem už minulé prázdniny k moři, ale neodhodlala jsem se, za celý rok jsem se pobláznila, tedy mně to přijde normální, ale od hodně lidí slýchám "ty jsi blázen, já bych nikdy do Prahy na koncert sama nejela" (a další věty v jiných variacích), naučila jsem se sama sebe překonávat, neříkám, že nemám strach, ale nechci se jím zastavit, tak jsem si naplánovala, jak pojedu stopem na Balkán, trošku jsem to pozměnila (pro tátův klid a rychlost) pojedu do Chorvatska autobus, našla jsem kouzelné městečko Primošten, budu se čtrnáct dní potulovat v rozmezí sta (možná více) kilometrů

jediné, co vím s jistotou je ten autobus, zbytek nemám zdání, chci spát na pláži, vždycky si najít utajené místečko a rozplývat se nad hvězdami, jediným problémem vidím to, kde se pořádně umyju, pojedu s krosnou, spacákem, pokusím se omezit oblečení a věci na minimum, ten můj batoh je totiž celkem malý, moc toho nepojím a budu se v noci nahá koupat

a nenalhávám si, že to pro mě bude lehké, usínat v přírodě sama v cizí zemi bez blízkých, bez někoho s kým si popovídám, že trávit čtrnáct dní jen sama se sebou není to nejideálnejší, ale udělám to, vrátím se klidná, opálená, jen mě mrzí, že nebudu mít nikoho, aby mě fotil

a taky v létě jedu na tábor jako vedoucí, přála jsem si to hodně, v okamžik, kdy jsem to zjistila, jsem měla radost a najednou měla šílený strach - teď ponesu zodpovědnost já, budu tam malinkatá a vyděšená stát před autobusem, zdravit rodiče a vybírat od nich očkovací průkazy, děsím se toho, ale taky těším

už chci mít maturitu za sebou, abych se vypravila pryč

a taky se uvidím s jedním hochem, ale odmítám napsat víc slov, abych nic nezakřikla

[zrzka]

broken lights of yugoslavia

Stojíme na Florenci, kouříme cigaretu. Jako před dvěma a půl lety na Hlaváku, když jsme spolu a se Simonem a Žílou, kterého nikdo z nás neznal, spontánně odjížděli do Mnichova. Tehdá jsme jely na tři dny, s sebou jen čisté spodní prádlo a tři litry vína. Mnichovem to začalo a od té doby jsme s Eliškou procestovaly značnou část Evropy a teď před sebou máme dvoutýdenní cestu po Balkáně. Krosny plné crop topů, knížek a filmů do foťáku v mém případě a moira triček, léků a svačiny na cestu v Elišky případě (já totiž karimatku ani teplé oblečení nepotřebuji žejo,ehm).

S vyhořelou stevardkou Ivanou vyrážíme vstříc Budapešti, naší první, byť jen přestupní, destinaci. Ivana je celou cestu příjemná asi jako těch osm hodin strávených v autobuse (Chcete Blesk? No jak myslíte, ale je to opravdu hrozný plátek. Čaj s mlékem? Už jen z té představy se mi dělá špatně. Vy nemáte peníze? Tak to vás vysadíme na nejbližší benzince). S Eliškou sedíme každá na druhé straně autobusu, protože místa vedle sebe už nebyla volná. Ale aspoň si nepolezeme na nervy hned od začátku prý.

Budapešť. Hledáme cestu na nádraží, odkud nám asi za pět hodin jede vlak do Bělehradu. Na nádraží děláme rychlý nákup zahrnující dvě lahve vína, které otvíráme během čekání na vlak. Pak už je večer, cesta vlakem, klimatizace. Snad nás nikdo neokrade. V Bělehradě budeme v sedm ráno. Dvakrát nás v noci budí kvůli kontrole pasů. Ty nám berou a někam je odnášejí. Jsme rozespalé, dezorientované a je nám zima. Někdy uprostřed noci, snad na hranicích Maďarska se Srbskem, nastupuje asi dvacet Arabů, nalehko oblečení, jen se spacákem a malým batohem. Vzpomínám na Dobovou, kde jsme před dvěma lety pomáhaly na nádraží. Náš vagon je už skoro prázdný, takže nás uplně obklopí a záhy všichni usínají. Probouzíme se a všichni okolo na nás koukají jako kdyby nikdy neviděli dvě zrzavé holky ve vlaku. Jsme v Bělehradě, mrká na nás průvodčí.

Sedíme na schodech a chytáme wifi. Wifi tu je, tak je to dobrý, jsme pořád v civilizaci. Naše první ubytování je u nějakého Turka, který nám jako jediný odpověděl na Couchsurfingu. Nandaváme krosny a vyrážíme do obrovského kopce k němu domů. Eliška je statečná (a zvyklá z Arménie), já skuhrám už po pěti minutách. Že je krosna těžká, že chci kávu, že jsem unavená. Bělehrad je ošklivý (první dojem), Alper bydlí daleko. Den předtím jsem mu psala, že dorazíme brzy ráno, snad s námi počítá, protože teď neodpovídá. Konečně dorazíme k jeho domu, na zvoncích azbuka, telefon nezvedá. Sedíme před jeho domem a jsme trochu zoufalé, jdeme čekat do kavárny. Mají filtrovanou kávu, moje nálada se zlepšuje, ale Alper stále neodpovídá. Počkáme do dvanácti a pokud se neozve půjdem do hostelu. 

Je dvanáct, jdeme do hostelu. V okamžiku, kdy to vzdáváme a ubytujeme se, ozývá se Alper, že spal a neslyšel nás. Že přijedeme ráno věděl a ani se neomluvil, ale je nám to jedno. Nakonec zůstáváme v Bělehradě jen jednu noc a další den večer odjíždíme do Podgoricy, hlavního města Černé hory. Hostel je v pohodě až na to, že v celém domě (asi o čtyřech pokojích) je jen jedna sprcha a jeden záchod, obojí v našem pokoji. Jo a na štěnice, které v noci málem sežerou Elišku.

Přes počáteční rozčarování si Bělehrad nakonec docela oblíbíme. Po dvou dnech, dvou free walking tours, ochutnání čevapi (nevím, kde se vzala česká odvozenina čevapčiči, ale všichni se nám za ni smějí) už nám to tady nepřipadá tak špinavé a nehostinné. I když se všude válejí odpadky a budovy jsou vesměs ošklivé socialistické paneláky, připomíná mi to trochu Tel Aviv, trochu Casablancu. Jen se začínám se cítit trochu nemocně, asi z té klimatizace ve vlaku. Sháníme rakiju, abysme vypálily moji nemoc a měly jak přežít kritické okamžiky.

Je neděle večer a jedeme do Podgoricy. Vlakem. 450 kilometrů. Celou noc, zase. Naše místa jsou na prostředních místech v kupé, ve kterém je rozbité světlo, takže se neustále rozsvěcí a zase zhasíná. Jsem zoufalá, je mi špatně a v kupé, kde je nás šest, je vedro, že se tam nedá dýchat. Po pár loků rakije už si z toho s Eliškou děláme legraci. Nějak těch jedenáct hodin přežijeme. Vzápětí zjišťujeme, že sedadla se dají rozložit a spojit a udělat tak ze šesti sedaček v podstatě jednu velkou postel. Vlak jede rychlostí cca 10 kilometrů v hodině a pořád zastavuje, ale brzy usínáme a i když se v noci budím zimnicí, do Podgoricy dorážíme překvapivě záhy.

Podgorica vypadá spíš jako nějaké bezvýznamné rozpadající se město na jihu Itálie, kde není žádné centrum, jen domky. Hledáme hostel, který jsme si den předtím našly, protože v Podgorice nám na žádosti ohledně Couchsurfingu nikdo neodpověděl. Obecně je na Balkáně s Couchsurfingem velký problém, zjevně v této oblasti není tento fenomén příliš rozšířen, protože většina uživatelů, které mi server vygeneroval, buď neměla žádné hodnocení nebo se naposledy přihlásili před šesti lety. Majitelka hostelu vidí, že mi není dobře a vaří mi čaj a dává polévku z pytlíku. Jdeme na krátkou procházku městem, ale vzhledem k tomu, že zde není moc k vidění (kromě želvy na hřbitově), vracíme se a odpočíváme. Mně je čím dál hůř a Eliška si vzala prášky na alergickou reakci na šteničí kousance, takže obě usínáme.

Další den s potěšením zjišťuji, že už se cítím lépe, tudíž se zvyšuje pravděpodobnost, že nestravím půlku dovolené na antibiotikách jako v Maroku. Čeká nás první stopování. Jdeme pěšky asi tři kilometry a tam začínáme stopovat. Do Varpizaru, což je městečko u Skadarského jezera. Jako první nám zastavuje nějaký děda. Prý stojíme špatně, Varpizar je na druhou stranu. Aha. Ale podle mapy stojíme správně. Zůstáváme, kde jsme, po chvíli zastavuje mladý muž, který se kouká Elišce na nohy víc než na cestu po které jede a pořád se ptá, kde máme chlapce. Naštěstí z něj záhy vypadne, že jede jen do obchodu a hodí nás jen pět kilometrů. Čekáme znova. Asi po pěti minutách zastaví starší pán a hodí nás do Varpizaru. První zkušenost dobrá a nečekaly jsme dlouho, to nám dává naději, že stopování na Balkáně nebude problém.

Ve Varpizaru si dáváme kávu a vyražíme směrem, kde tušíme, že bude jezero a snad i nějaká hezká pláž. Jdeme asi sedm kilometrů, většina cesty je do kopce a k tomu asi čtyřicet stupňů, ale okolní krajina je dechberoucí. V podvečer konečně nacházíme malou schovanou pláž. Nádhera. Večeříme při západu slunce (chleba a okurky) a pak hledáme místo, kde postavíme stan. Po dlouhém rozmýšlení a debatě s mladým párem, který se u jezera chystá také stanovat, stavíme stan kousek od pláže na plácku u nějakého domu.

Stan je postaven překvapivě rychle, sedáme si ven, koukáme na jezero a povídáme si. Najednou vidíme, že v lese opodál hoří, ještě není uplně tma a spíše než oheň (které vidí jen Eliška, protože já nemám brýle) vidíme spoustu kouře valícího se zpod stromů. Uklidňuju Elišku, že jsem spoustu takových menších požárů po cestě viděla a že je to tady jistě normální, ale začínám se trochu bát. Oheň se zdá být opravdu blízko. Po pár minutách čekání jdeme k jezeru hledat onen pár čili jediné lidi, o kterých víme široko daleko. Vypadají, že už mají něco nacestováno a s nocováním v přírodě mají více zkušenosti než my, což si uvědomuju ve chvíli, kdy v sukni a svítíce si mobilem, protože nemáme baterku, stojíme u nich a ptáme se, co máme dělat. Ujišťují nás, že se pravděpodobně nemáme čeho bát, ale ať radši během noci kontrolujeme, zda se ohneď nešíří.

Nastavujeme si tedy budík na každé dvě hodiny a jdeme spát. Teda až na to, že nemůžu usnout, protože už se nebojím jenom ohně, ale i divných zvuků, které k nám doléhají z venku. Vzpomínáme s Eliškou na to, že Skadarské jezero je místem, kde žije více než 270 druhů ptáků, ale i tak si představuji divoká prasata nebo vraha rozřezávající nám nožem stan. Nakonec usínáme a budíky nastavené kvůli kontrole hodin ignorujeme a spíme až do rána. Eliška vylézá ze stanu jen jednou a konstatuje nádhernou oblohu, na které jsou díky minimálnímu světelnému smogu vidět hvězdy, ale já se bojím vylézt, tak jsem o tuto podívanou, o které mi říkal Ondřej, ochuzena.

Jdeme zpátky do Varpizaru. Tentokrát si místo jarmilek prozíravě beru pevnou obuv. Za chvíli jsme tam, dáváme si pivo a polévku, nakupujeme v supermarketu jako vždycky ledový čaj, pečivo a okurky a jdeme stopovat. Do Budvy. O Budvě víme především to, že je tam moře. Jedna z nejvýznamnějších turistických oblastí Černé Hory, napsala jsem do našeho cestovního dokumentu. Do deseti minut nám zastavuje žena, kolem čtyřiceti, jede sama, Srbka bydlící v Německu, do Černé Hory jezdí s rodinou na dovolenou. Vypráví nám o válce, o tom, jak jsou všechny jazyky stejné, ať už je to chorvatština, srbština nebo takzvaná černohorština. Půl hodiny a jsme tam. Město moc zajímavé není, všude Rusové a Rusky v podpatcích, hotely, bulváry. Pár minipláží narvaných lidmi a historické minicentrum obehnané hradbami.

Na jedné z minipláží strávíme půlku následujícího dne. Horlivě hledáme nějaké místo ve stínu, abysme nakonec zjsitily, že je nám zima a šly na slunce. Na trzích nabíráme spoustu ovoce a oliv a odpočíváme. Konečně. Na večer kupujeme hromady jídla a víno, vaříme polévku a těstoviny a užíváme si pořádného jídla po týdnu na pečivu a okurkách, odpočinku a postele v hostelu, protože budoucnost příštích tří dnů je nejistá.

Ráno Eliška vstává dřív a nechává mě spát, jak už to tak dělává, nakoupí na snídani a na svačinu. Plahočení se kilometry za město a postávání v dopolední výhni u silnice nás už unavuje, stejně ale již potřetí vyrážíme stopovat, tentokrát směr Kotor. Místo, na které se se Sarajevem a jezerem těším nejvíc. O tom městě skoro nic nevím, ale na google obrázcích vypadalo malebně. Je to každopádně jedno z nelépe zachovaných středověkých měst jihovýchodní Evropy. Jsme v půlce výletu, zhruba - lístek zpátky nemáme. Jen víme, že někdy okolo desátého září bychom měly být doma. Eliška je pro to koupit lístek na autobus, já bych počkala, jestli se neobjeví něco na spolujízdě, protože autobus jede do Prahy bezmála třicet hodin.

Do Kotoru nás veze Eliron, Izraelec, se svojí (asi) přítelkyní. Eliška hned prozrazuje, že studuji judaistiku, čímž spustí Elironův dvacetiminutový monolog o tom, že všechna náboženství jsou bullshit a že přečetl veškerou starověkou literaturu od Bible až po Epos o Gilagamešovi a je mu jasné, že všechny zmínky o “bohu” jsou ve skutečnosti mimozemštani, kteří nás od nepaměti navštěvují, aby nám předávali svoje znalosti a zkušenosti. O čemž ví údajně jenom americká a ruská vláda, které jsou s nimi v kontaktu. Ok. Nejsme si jisté, co z toho co říká myslí vážně, obzvlášť, když později začne mluvit o tom, že by celou Gazu vyhodil do pověří nebo, že má plán, jak začít třetí světovou válku, takže ani v okamžiku, kdy nám oznamuje, že vlastně nejedou do Kotoru, ale do Porte de Montemegro na snídani, si nejsme jisti, zda nás ten člověk jen netrolí.

Ukázuje se, že ne, že zřejmě opravdu bere svoji slečnu podívat se na lodě do přístavu a na vejce s lososem a avokádem. Necháváme krosny u nich v autě a jdeme s nimi projít přístav, On ji fotí u každé lodě a pak vyberou mezi hotely s bazény v zahradách nejdražší restauraci, kde se v jednu po poledni dožadují snídaně. Netřeba podotýkat, že vzhledem k tomu, že jedny vejce stojí tolik, kolik je náš rozpočet na celý den, dáváme si s Eliškou kávu. Nenamalované, ve špinavém oblečení působíme v podniku poněkud nepatřičně, Eliron neustále luská na číšníka a poroučí si další věci, jeho slečna vrací vejce, protože nejsou dost udělaná. Když Eliron objedná karafu vody pro celý stůl, přijde číšník a postupně každému nalévá skleničku. Na Elirona žádá voda nezbude, tak číšník sahá pod stůl, kde jsme si s Eliškou odložily naši dvoulitrovou láhev s vodou natočenou bůh ví kde a nalévá mu z této lahve a mrká na nás. Smějeme se a Eliron se ptá what is so funny. Kávu za nás platí a říká o něco o tom, že musí vyrazit plachtit a jdeme. Podle Elišky nás vyhodí někde na půli cesty zpátky do Budvy, ale nakonec si přece jen zajede a vysadí v Kotoru. Nadšeně se loučí a dává nám jméno, ať si ho najdeme na Facebooku.

Jako v nespočetně dalších situací na naší expedici se na sebe s Eliškou po výstupu z auta podíváme a jednohlasně řeknem “CÍGO A PIVO”. O deset minut později u Nikšička zpracováváme, že jsme právě strávily půl dne jen tak s cizími lidmi a plánujeme co v Kotoru. Jedno je jasné, nejprve jdeme na pláž, zbytek se uvidí. Když se plahočíme pískem po pláži (která je velká asi 10x2 metry), volá na nás týpek sedící na zídce u popelnice (kam jsme se sunuly, protože popelnice a strom vedle ní skýtaly jediný stín široko daleko) “Hey! You are backpackers too?” O hodinu později stále sedíme na zídce, popíjíme pivo ve společnosti dvou mladých Němců, kteří celé dny lezou po kotorských horách, jedí bulgur a pijou pivo. Jeden z nich vypráví, že se mu na letišti ztratil batoh a už dva týdny putuje bez zavazadla (tedy oblečení, spacáku atd).

Odpoledne se chýlí ke konci a my se ve strachu, že nenajdem místo ke stanování, než se setmí, jdeme rychle vykoupat. Kluky necháme hlídat naše batohy a ptáme se jich, jestli nevědí o nějakém místě, kde bychom si postavily stan. Prý vědí, ale je to vysoko v nějaké rokli. Jsou tam žáby, hadi a pavouci. Potlačuju hysterii a vrhám na Elišku zoufalý pohled. Prý se tam jdeme podívat. V sukni, cvičkách a s pivem v ruce lezu po obrovských šutrech někam do hor. Zdá se mi, že všude vidím pavouky a hady. Jeden z Němců (nějak jsme se zapomněli představit) mi bere krosnu (netřeba podotýkat, že v mé hlavě začíná běžet film, kterak nás dovedou do rokle a zabijou.) Když dojdem na místo, s Eliškou uznáváme, že bychom se nahoru a zpátky dolů bez pomoci kluků, těžko dostávali a řikáme jim, že si najdeme místo jinde. Přesvědčují nás, že je to v pohodě, že tam klidně přespí s námi a krosny nám vynesou i snesou. Začínám Elišku - česky - přesvědčovat, že tam opravdu spát nechci. Asi něco vycítí, protože začnou, trochu uraženě, vysvětlovat, že nám jen chtějí pomoct. Trochu se zastydím, protože jsou to podle všeho opravdu hodní kluci. Doprovodí nás do města na nákup, na ulici si s námi dají pár panáků rakije a loučíme se. Už je skoro tma a my nemáme kde spát.

Již cestou do rokle jsme viděly místo, kousek od kterého se pásl osel, o kterém jsme si řekly, že přinejhorším půjdeme tam. Obcházíme město a nakukujem na zahrady, hledáme nějaké pole nebo park, ale nikde nic není a je tma a všechno vypadá najednou jinak. Dochází nám tabák. Konečně najdeme nějakou louku, jenomže když se začínáme drápat křovím, abychom se ttam dostaly, nachytá nás postarší paní a na naši otázku, zda tam můžeme přespat, nás vyhání. Vracíme se na místo s oslem. Až teď si všímáme, že všude okolo jsou nějaké pusté domy a kousek od nás za plotem zuřivě štěká pes. Zoufale si sedáme na zídku u silnice a kouříme. Už je deset. 

Kousek od nás staví nějaký týpek v autě, které nechá zaparkované uprostřed silnice, rychle na nás vychrlí, ať ho chvilku pohlídáme a běží pryč. Co už, říkáme si. Když se po deseti minutách vrací, nesmírně nám děkuje a ptá se, jak nám to může oplatit, že vypadáme jako bychom něco potřebovaly. Říkáme, že hledáme místo, kde bychom postavily stan, on říká, že nám může sehnat ubytování kousek odtud. Jsme sice v pokušení, ale nevíme, co by za to chtěl a v našem rozpočtu pro ubytování místo není, tak s díky odmítáme. Volá kamarádovi, který bydlí v Kotoru a ptá se ho, kde bychom mohly stanovat. Radí mu nějaký park. Děkujeme. Ještě než nás nechá jít vyměníme si čísla. Kdyby se cokoliv posralo, máme mu zavolat a nějak to zařídí. Vyrážíme hledat park.

Park nikde, chodíme mezi vilkami, ze kterých je slyšet smích a cinkání skleniček, už je moc moc pozdě a my chceme spát. Rozhodneme se, že někde zaklepeme a zeptáme se, jestli nemůžeme přenocovat u nich na zahradě. U prvního domu s větší zahradou zastavujeme. Eliška jde první, v otevřeném francouzském domě vidíme starou ženu na gauči před televizí. Vidí nás a jde ven, ale anglicky nerozumí. Vrací se a někomu telefonuje, tak se radši vzdalujeme. Sotva vyjdeme na silnici a běží za námi jiná žena, mladá. Ptá se, co potřebujeme. Vyložíme ji naši situaci a ona ukazuje na oplocenou louku naproti přes silnici s tím, že to patří sousedům a že tam nedávno někoho nechali přespat a že se jich půjde zeptat. Vrací se s dobrou zprávou. Odtáhne plot a my s úlevou konstatujeme, že tady se opravdu bát nemusíme. Stavíme stan, rychle večeříme a jdeme spát, ráno vstáváme v sedm, abychom vyšly na vyhlídku, než bude vedro. Ještě než usneme přijde mi smska z neznámého čísla. Je to ten člověk s autem. Ať jsme opatrné a užijeme si Kotor, a kdyby cokoliv, ať zavoláme.

Výhled z vyhlídky je krásný. Dechberoucí. Naštěstí nám u pokladny nabídli, ať si necháme krosny dole, protože schody jsou nekonečné a kaplička o které jsme myslely, že je onou vyhlídkou, je ve skutečnosti asi ve čtvrtině cesty. Celá cesta nám zabere přes dvě hodiny, cestou dolů už sotva jdeme, protože jsme nic nejedly. Jdeme rychle posnídat na pláž, smočit se a hurá stopovat. Na promočené papíry narychlo čmárám Herceg Novi, naše mezizastávka na cestě do Dubrovníku, který jsme neplánovaně zařadily do itineráře, protože z Černé Hory do Bosny je to nejjednodušší cesta.

Jako obvykle se plahočíme za město, kde si myslíme, že podle mapy, vede nejpravděpodobnější cesta. Cestou potkáváme v protisměru Maďara s černými kudrnatými vlasy (jméno si nepamatuji, ale v průběhu cesty ho ještě mnohokrát potkáme). Taky stopuje a prý mu někdo řekl, že máme jít na druhou stranu. Vracíme se tedy a stopujeme společně, kousek od autobusové zastávky. Na té zastávce čekají lidi na autobus stejným směrem, jakým jedem i my, akorát už přes hodinu nepřijel. Ve stopování se střídáme, Maďar jde první, ale záhy to vzdává s tím, že my budeme určitě úspěšnější. Nejsme. Dvě hodiny a nikdo nic. A ten autobus taky pořád nepřijel. Přemýšlíme, zda se posunout na lepší spot, ale nakonec to zkoušíme dál s tím, že když přijede autobus, pojedeme autobusem.

Jedeme autobusem, cesta je to dlouhá, stavíme v každé vesnici. Asi po dvou hodinách přijíždíme do Herceg Novi. First things first, jdu koupit cigarety, Eliška zjišťuje, kdy jede autobus do Dubrovníku a za kolik .Jede za deset minut, kouříme sobranie a rozhodujeme se. Už jednou jsme to ten den vzdaly, dva autobusy v našem rozpočtu nejsou. Loučíme se s Maďarem, který jede autobusem a jdeme stopovat na parkoviště. Střídáme se po čtvrt hodině. Jsou čtyři a další autobus jede případně v sedm. Po půlhodině zastaví auto. No spíš minibus. Jehož majitel vozí větší turistické skupinky z Dubrovníku a do Dubrovníku. Eliška si sedá dopředu, tak nějak automaticky, ale týpek neumí moc anglicky a puštěním nějaké party hudby nám dává najevo, že si nechce povídat. Vystupujem v Dubrovníku, kde je hnusně, ale jsme v po x dnech v Evropské unii a máme bezplatná data a volání. Času máme málo, tak míříme do starého města (kde se natáčely Game of Thrones). Sedíme před kostelem a unaveně nasáváme atmosféru středověkého města a zapadajícího slunce, všude lidi v elegantním oblečení, ženy v podpatcích. A my dvě. A Maďar, který, jak si záhy všímáme, stojí opodál. Nevidí nás a my za ním nejdeme, protože už jsme moc unavené na jakoukoliv interakci. Nakupujem Nikšičko, kartou, protože kuny nemáme, a jdeme hledat do parku, který jsme po cestě míjeli.

Eliška jde na průzkum, já hlídám batohy. Typické. Park je sestupný a schovaný, ačkoliv leží hned vedle hlavní silnice kousek od centra. Skýtá spoustu ukrytých plácků, kde nás nikdo neuvidí. Eliška se ale vrací s tím, že našla jiné místo. Slézáme tedy spoustu malých točitých schůdku směrem dolů k moři. Těsně nad mořem je místo, něco mezi útesem a jeskyní a za ním ještě jedno podobné, o trochu více schované. Visutá plocha o velikosti asi 4x3 metry, krytá skálou a plachtou. Podle příslušenství určená pro nějaký dětský kroužek plavání nebo tak něco. Stavíme stan dokud je světlo, pak sedíme s pivem a pozorujeme moře. Zatahuje se, předpověď hlásí bouřku. Já jsem ten večer překvapivě klidná, na noc na útesu se těším, Eliška vypadá nervózně (to, jak se bála mi přizná až po návratu, prý mě nechtěla vyschízovat). Jdeme spát a já za zvuků narážejících vln, které občas dosáhnou přes okraj našeho útočiště, okamžitě usínám.

Vstáváme velmi brzy, abychom předešly tomu, že někdo přijde a vyhodí nás. Eliška prý skoro nespala. Když se sbalenými věcmi odcházíme kolem prvního přístřešku, zjišťujeme že jsme v měly spolunocležníky. Kousek od nás spal nějaký pár a kousek od páru bezdomovec. Rychle snídáme v přístavu a jdeme se smočit do moře, abychom začaly co nejdříve stopovat, protože to vypadá, že cesta do Mostaru (v Bosně) není úplně jednoduchá. Moře je rozbouřené, přicházíme zrovna ve chvíli, kdy plavčík věší žlutou vlajku. Půlka pláže je pod vodou, v moři plavou tyče od slunečníků i lehátka. Dáváme batohy k pohlídání nějakým lidem a asi hodinu řádíme v obrovských vlnách. Loučíme se s mořem.

Cesta do Mostaru vede přes Neum. Neum je bosenské město ležící na pobřeží Jaderského moře a je to jediná přímořská osada, která Bosně a Herzegovině zůstala. Okolo města jí patří ještě 21 kilometrů pobřeží. Spojení s Bosnou a Hercegovinou (do vnitrozemí) představuje pouze jediná úzká silnice; všechny ostatní silnice vedou na území Chorvatska. Stopujeme na vyprahlé magistrále, na autobusové zastávce. Stojíme na otevřeném slunci, máme za sebou dvě noci ve stanu a před sebou třetí den stopování. Vidíme na sobě, že už máme dost, tak se dohodnem, že počkáme hodinu a kdyžtak půjdem na autobus. Stopovat ve čtyřicetistupňovém vedru neni žádné pleasure. V poslední minutě naší odměřené hodiny nám zastaví ani ne třicetiletý týpek. Majkl. Nebo spíš actually im not Michael, jak z něj vyleze v půli cesty a jak mu od té doby s Eliškou říkáme. Tenhle Michael se odmítá smířit s mojí rolí tichého zadního spolujezdce, takže se musím chtě nechtě zapojit do rozhovoru. Cesta je fajn, kouříme z okénka a povídáme si o lajfu. Michael si posteskne, že by taky rád cestoval, ale že už má tohle období za sebou, mluví o Češkách, že jsou hezké a “open-minded”, těch narážek je během cesty na můj vkus trochu moc, ale je to asi hodnej kluk. Na benzince nám kupuje čokoládu.

V Neumu nastává menší krize. V tom městě prakticky nic není a vypadá to, podle espézetek, že tudy akorát projíždějí Chorvati a do vnitrozemí nikdo nejede. Místních na každém rohu se ptáme, zda tu jede autobus a kde. Říkají, že žádný nejede. Tak stopujeme. Střídáme se po čtvrt hodině, jsme spálené a unavené. Nějaké ženy jdou kolem nás a baví se o autobuse, běžíme za nimi a prý má jet každou chvíli. Lidi z Neumu jsou jen nepříjemní a neochotní mluvit anglicky. V poslední chvíli si uvědomujem, že nemáme žádné bosenské marky, tak freneticky vybírám z bankomatu.

Cestou míjíme jeden hřbitov za druhým. A mešity. Teprve tady si uvědomuji, že je Bosna vlastně muslimská země. Do Mostaru přijedeme už za tmy. Z fotek čekám malebné město ala Českým krumlov, ale to, co vidíme vypadá spíš jako špinavé Ústí nad Labem. Hledáme rezervovaný apartmán. Poprvé pokoj jen pro nás dvě. Je to příjemné, po několika dnech si uvařit, osprchovat se. Záhy usínáme. Ráno vyrážíme do města, náhodou narážíme v centru města na výstavu válečných fotografií, možná jsme ten den skoro jedinými návštěvníky, ale je to asi jediné v Mostaru, co stojí za vidění. Zároveň se dozvídáme spoustu věcí o historii Mostaru a nejznámějšího mostarského starého mostu, vedle kterého se nacházíme. Toho, který vám vyjede jako první, když dáte do Googlu Mostar. Ani ne po hodině se vracíme na hostel, balíme si věci, kupujeme pivo a cigarety a jdeme. Stopovat. Cestou potkáváme strašně moc Čechů (podle přízvuku z Moravy), přemýšlíme, čím je zrovna tohle místo pro Čechy atraktivní, nejsou tady obchody, moře, zato je tady spousta - což je pro hodně Čechů patrně velký problém - muslimů. A samozřejmě potkáváme mladého Maďara, který nás v každém městě pronásleduje. Eliška panikaří, protože Adnan, který nás má v Sarajevu ubytovat, neodepisuje.

Náš poslední stop. Kolikrát jsme stopovaly? Šestkrát? Měly jsme štěstí, říkám si v duchu a hned si nadávám, abych to nezakřikla. Zase se střídáme, už ani nemáme ambice hledat nejvhodnější místo, prostě si stoupáme k výjezdu hned jak dojdeme k hlavní silnici směr Sarajevo. Auto zastaví asi po půl hodině. Vezmou nás! Volá na mě Eliška. Ptám se, kdo tam sedí. Že prý dva týpci. Zaváhám. Moje pravidlo je, že ke dvěma mužům si do auta nesednu, ale Eliška mě uklidňuje, že je to v pohodě, že vypadají sympaticky a všechno. No, můžeme být rády, že někdo zastavil, tak nasedáme. Vepředu sedí dva muži v černých brýlích, oba váží bezmála metrák. Nastoupím, pozdravím a představím se. Pár vteřin, co se zdají jako pět minut, nikdo nic neřekne, jen se zacvaknou dveře a já jsem si v tu chvíli jistá, že nás ti týpci unesou. Panikařím. Pak promluví, respektive mluví jen jeden z nich, druhý asi neumí anglicky. Vyrážíme a Eliška se horko těžko snaží udržovat nějakou konverzaci, ta ale vázne, až se vytratí úplně. Já jsme paralyzovaná a nemůžu mluvit. Mluví mezi sebou jazykem, kterému nerozumím. Eliška vycítí moji hysterii, tak mi ukáže telefon, kde sleduje trasu, po které jedeme, ale i tak jsem první tři čtvrtě hodinu úplně mimo a vymýšlím únikové plány. Mému rozpoložení moc nepřidává, že řidič jede strašně rychle a na úzké silnici mezi řekou a horami neustále porušuje dopravní předpisy. Jede stodvacítkou, kde je předepsaná šedesátka, předjíždí, kde je zákaz předjíždění a v zatáčkách, kouká do mobilu atd. Prostě cesta hrůzy, celou dobu jsem jak na trní. Asi v půli cesty opět předjíždí v zatátčce a hele, za zatáčkou policajt. Naznačí, ať si zajedeme ke straně. V tu chvíli náš řidič šlape na plyn a ujíždí. S Eliškou se na sebe povídáme a musíme se smát. Vlastně je to paradoxně poprvé, co ze mě opadá strach. Jestli jel náš řidič doposud hrozně, teď teprve začíná ta pravá jízda, předjíždí všechny, i auta, která stojí na červenou. Asi po deseti minutách nás policajti dohoní a zastaví. Čekám, že mu minimálně seberou řidičák a my skončíme tady uprostřed ničeho na půli cesty do Sarajeva, ale oba bratři (jak jsme zjistily) se smějí, ten co nemluví anglicky si ho natáčí na Instagram. Vrací se taky vysmátý a když se ptáme, jak to dopadlo, říká, že zaplatil deset euro. Aha. A jedeme dál. Stodvacítkou.

Vyhazují nás někde na kraji Sarajeva, dáváme cígo a rakiji, z tohohle se musím vzpamatovat, Tramvají jedem do centra. Čevapi a pivo. V hospodě čekáme na Adnana. Ve zprávách psal, že už teď ho bavíme a že se na nás těší. Po půl hodině přichází vysoký muž okolo čtyřiceti, v klobouku, kabátě, delší černé vlasy. Vypadá jako Jaz Coleman (a teď s odstupem už si ani nedokážu vybavit přesně jeho tvář, jenom tvář Jaze Colemana). Jsme zvědavé, kde vlastně budeme bydlet, to je na Couchsurfingu vždycky to největší překvapení, protože nikdy nevíte, jestli dostanete vlastní pokoj nebo budete spát v kuchyni na zemi. Nás čeká velmi příjemné překvapení, protože poté, co nás Adnan vyveze taxíkem “nahoru”, kde si odložíme krosny, zjišťujeme, že budeme mít vlastní byt. Uplně maličký, ale byt (jehož jediná nevýhoda je miniaturní koupelna, kde je jen turecký záchod a nad ním sprcha, takže když se sprchujete stojíte v záchodě).

Sedíme ve měste na pivu. Adnan je strašně zajímavý a srdečný člověk. Pracuje na malajsijské ambasádě, s kamarádkou má hostel, je trochu herec a hraje v kapele která přezpívává písničky srbského zpěváka Dorde Balaševiče - postjugoslávského Jarka Nohavicu. A k tomu provozuje Couchsurfing. A dělá to svědomitě. Couchsurfing pro něj představuje vlastně to, co byla, podle mě, původní idea téhle sítě. Tedy navazování přátelství, vzájemná pomoc, sdílení rozdílných kultur a životních zkušeností. A přesně to zažíváme s Adnanem. Respektive je to spíše on, kdo sdílí životní zkušenosti s námi. Když začala válka v Sarajevu (ostřelování srbskou armádou zhora), která trvala čtyři roky, bylo mu šestnáct a přihlásil se jako dobrovolník k armádě. Vypráví nám o tunelu, který vede ze Sarajeva na letiště, které bylo neutrálním územím a který sloužil k úniku nebo pašování supplements a zbraní. Vypráví nám o historii Sarajeva i o současnosti, o mentalitě místních lidí, o svých zkušenostech z Česka nebo o tom, proč Bosna nidky nebude patřit do Evropské unie. Když už jsme moc opilé, zaveze nás Adnan taxíkem do bytu a jdeme spát.

Pomalu si uvědomujeme, že se náš výlet chýlí ke konci. Ještě dvě noci v Sarajevu a pak noc v autobuse. Nakonec jsme koupili jízdenku přes flixbus na autobus s přestupem v Norimberku, v autobuse máme dohromady strávit 19 hodin. Uf. Po dvou týdnech jsme v hlavním městě, které opravdu vypadá jako hlavní město a bydlíme v bytě zadarmo, tak si dovolíme být trochu buržoazní. Hledáme kavárnu, kde se nasnídáme, nějakou, kde pokud možno není jako snídaně servírovaná turecká káva a burek. Nakonec najdeme hipster kavárnu, asi jedinou na celým Balkánu, kde dostanete filtr nebo flat white. K tomu si dáváme dortíky a trávíme tam celé dopoledne. Následuje mešita, trhy, procházka městem a free walking tour s válečnou tematikou.

Poslední den. Jedeme přes celé Sarajevo k tunelu, zas takový zážitek to ale není. Pak máme v plánu jet se podívat na bobovou dráhu, která byla jedním z míst, odkud Srbové obyvatele Sarajeva ostřelovali. Poté, co nám Adnan vypráví, že se tam v lesích skrývají zloději, kteří po cestě okrádají turisty a jsou tam místa, kde lze ještě dnes šlápnout na minu, začínáme pochybovat. Když pak čekáme na autobus, který ne a ne jet a začíná se připozdívat, vzdáváme to a jdeme se podívat na hřbitov a nakoupit na cestu. Eliška je nemocná, vařím polévku a těstoviny, za chvíli přijde Adnan na návštěvu. Povídáme si, vypráví nám o chorvatském ostrově Silba, kam určitě musíme. Pak Adnan odchází a nám najednou dochází, že další den v sedm ráno jedeme domů. Domů za Ondřejem.

Jaké je vlastně Sarajevo? Líbí se mi tady, ale hezké město to není. Centrem města, kde se mísí arabská a evropská kultura i architektura, teče takřka vyschlá řeka Bosna. Zničené domy, tramvaje, co vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. A hřbitovy, všude hřbitovy. Samozřejmě nebýt války a chudoby vypadalo by to tady úplně jinak. Skoro každý dům má v sobě díry od kulek. Nejdříve mi připadá divné, že jsou úplně všude, jenže ono Sarajevo není tak velké a obléhání trvalo čtyři roky. Další věc připomínající nedávnou válku jsou tzv. sarajevo roses v ulicích, poničený chodník v místě, kam dopadl granát, vyplněný červenou barvou. Svým způsobem je to ale krásné město, něčím. Třeba lidmi. 

Nádherným dvěma týdnům v bývalé Jugoslávii se nedostalo nejlepšího zakončení. Problémy začínají už na nádraží, kde nám je nejdříve sděleno, že musíme zaplatit poplatek, aby nás pustili k autobusu, i když lístky máme koupené přes internet. Posléze nám je pár minut před odjezdem řečeno, že je musíme vytisknout, i když podle instrukcí společnosti flixbus, stačilo stáhnout si jejich aplikaci a ukázat lístek v telefonu a nakonec po nás chtějí ještě neadekvátní poplatek za zavazadla, i když na lístku stojí, že v jeho ceně jsou dvě zavazadla. Na dvacetieurovku vrací Elišce v markách, tedy měně, kterou ani nemáme kde v Praze vyměnit a řeve, ať si okamžitě nastoupíme. Autobus je skoro prázdný, jsme jsme nadšené, že se můžeme natáhnout přes dvě sedadla, dokud nezjistíme, že jen v Bosně má autobus asi deset zastávek. Autobus se rychle plní, z velké části starými lidmi, kteří začínají chrápat a chrtit svoje svačiny. Nikdo z přepravců nemluví anglicky, záchod není v provozu. Hned na začátku nabíráme dvouhodinové zpoždění. V Norimberku máme na přestup čtyři hodiny, takže rezervu máme. To nás uklidňuje než si na první pasové kontrole, která trvá dvě hodiny, uvědomujeme, že nás čekají ještě další dvě (nakonec čtyři). Každou chvíli někde zastavujeme, snad jen proto, aby si řidiči dali cigaretu. Na každé benzince, kde stavíme, se okamžitě tvoří metrové fronty, takže to s Eliškou vzdáváme a chodíme čurat za keř. Nikdo nemluví anglicky, takže nevíme, jaké máme zpoždění a kdy budeme v Norimberku můžeme akorát hádat. Jisté ale je, že autobus do Prahy určitě nestihneme. Volám na flixbus. Několikrát. Nikdo to nezvedá. Najdeme si další spoj v sedm ráno a doufáme, že stihneme alespoň ten. 

A pak je ráno a my jsme po 27 hodinách strávených v autobusech konečně doma. 

[somerejoice]

~ Annapurna Circuit Trek, Nepal 2019 ~

Jedno společné sono odpoledne, kdy jsme se objížděly sondou a hledaly zapovězené struktury jako interskalenický nervový svazek nebo dětské ledviny, stačilo k tomu, abychom nadnesly, že Annapurna trek je vlastně docela dostupný a že by se to dalo. Kdyby se chtělo. Stačila jedna společná 2 baráky vzdálená propofolová služba, aby byla rok dopředu zapsaná dovolená v sešitku. A potom už jen spousta hodin příprav, radostí a lapálií, jedny Krkonoše a jedno Rakousko a najednou to nebylo půl roku času. Najednou to byly 3 služby a jedem. Najednou je středa, sloužíme, a je čtvrtek ráno. A pelikání a prosseco k snídani pač dovolená. Check-in a vyrážíme, baby!

18. - 20.10.: Autobusy a letadla. A metro. Liberec - Praha - Doha, Katar - Káthmándú, Nepál Největší problém je ve finále dostat se z Liberce do Prahy. Let do Doha je v klidu, somrujeme místa vedle sebe a stáváme se asistentkami nouzového přistání. V Kataru máme 8 hodin na přestup, tak probíháme město a cachtáme nohy v Perskym zálivu.

-- Perskej záliv, baby!

Kdo to má, žejo?! Let do Káthmándú je v úsporném režimu: spaní - jídlo - spaní. Můj první dojem z Nepálu: “Tady to smrdí…”

20. - 22.10.: Tohle je Nepál Káthmándú - Besisahar - Syange Po příletu se setkáváme s Ovčákem - naším průvodcem. Nakládáme batohy a jedeme do hotelu ve čtvrti Thamel. Doprava je neuvěřitelná - záhadně fungující chaos.

-- Šáhnu tady na ten visící kabel jo, mami?

Částečně vybalujeme a jdeme vyměnit peníze a na oběd. Odpoledne navštěvujeme Opičí chrám - Swayambunát. Cestou k němu procházíme městem a je to mazec teda: Vdechujeme kvanta prachu a zažíváme Káthmándú na vlastní kůži. Bída, špína, chaos, smrad… apokalypsa in cursu. Jak říká Andulka, požehnaná každá zapálená vonná tyčinka. Provoz šílenej, pobíhají tu mraky psů, u řeky, která je vlastně stoka vyzobávají slepice a krávy odpadky. O pár metrů dál jsou tyhle slepice mrtvý a nahatý k prodeji, řádně prozkoumané mouchami dopředu.

-- Čistota půl zdraví. Špína celý.

Opičí chrám je sice UNESCO, ale dosti zanedbaný. Moc nás to neuchvacuje, jsme vyřízené po cestě. Po večeři se jdeme ještě podívat na Durbar Square. Tma je milosrdná a dělá město přívětivějším. Další den vyřizujeme permity na trek a navštěvujeme Bodnát - taky UNESCO. Tentokrát hezké a čisté. Cestujeme tam taxikem, což je zážitek sám o sobě.

-- Bodnát je krásnej

Večer balíme naše vílí doupě. Ráno nakládáme batohy a cestujeme 7 hodin do Besisaharu. Bereme si Kinedryl a jsme somnolentní jak prase celou cestu. Potom přestupujeme na džípy a 2,5 hodiny se kodrcáme do Syange - těla bezvládně vlají na sedadlech, protože cesta je prakticky pouze naznačená. Bože, Ty to vidíš! Mami, je dobře, že to nevidíš.

23.10. První den na treku Syange - Chamje - Tal Stoupáme po prašné cestě a dnešní etapa není dlouhá. V pohodě se držíme na čele skupiny. 

-- údolí řeky Marsyangdi Khola

Do vesničky Tal přicházíme po 2pm, takže je spousta času. Jdeme se s Andulkou ještě projít po proudu řeky. Před večeří pak jdeme ještě jednou, už nabalený s kulichama. Západ slunka a nasvícené hory jsou krásné. Po večeři ještě koukáme na hvězdy - neuvěřitelný!

-- západosluneční poezie

24.10. Nasranej Darth Wader Tal - Danagyu - Thanchok Ráno předbíháme velkou skupinu lidí. Dneska už se nám ukazují velké hory: Annapurna II a masiv Manaslu. 

-- Himaláje na nás jdou pozvolna

Po pozdním obědě stoupačka do malých vesniček, ze kterých už jdeme po vrstevnici do dnešního domova. Jak zaleze slunko je zima ukrutná. Sprcha fakt nehřeje, tak vrstvíme a spacák.

25.10. Divoký holky Thanchok - Upper Pissang Ráno se brzo dělá teplo. Celý den se nám nastavuje Annapurna 2 a ostatní tyhle divoký holky. Procházíme skrz jablečné sady a jdeme krásnou prašnou pěšinkou. 

-- dej si jabko a nespadni

Krajina nabývá charakteru tundry a začíná to být parádně divoké. Vesnička Upper Pissang je nádherná. Výhled na Annapurnu 2 z postele i ze sprchy!! Odpolední vycházka k chrámu, kde pijeme teplý čaj. Jsme nadšené. A kamna v jídelně. To chceš!

-- Upper Pissang žerem!

26. 10. Navždy [epl-páj] Upper Pissang - Bhraga Hned z rána nás čeká prďák 500 výškových metrů. Po slunku. Kardio dobrý, ale zvládáme na pohodu. Nahoře dáváme jablečný koláč, fotíme a kocháme se. 

-- takhle by to šlo

Odpoledne je cesta hodně prašná a trochu trýzeň. Krajina už je hotová tundra a je to krásný. Žlutá suchá tráva a jaci. 

-- Bhraga a její tundřička

Po horké sprše a vycházce dáváme večeři a já jsem svědkem neuvěřitelného posunu nálady, když přijde jídlo. K nezaplacení.

27.10. 1,5 postele na 2 lidi. Nepálský postele Bhraga - Manang - Khangsar V neděli pěkně na modloslužbu do zdejšího kláštera. Potom putujeme do turistického centra Manang, kde mají třeba taky centrum pro výzkum horské nemoci. Tady dáváme opravdickou kávu s výhledem na hory - tohle jako fakt můžu. 

-- dobrý kafe a hory

Pokračujeme prašnou cestou do vesnice Khangsar, kde trávíme zbytek odpoledne povídáním na slunku, vycházkou po kopcích a docela fajn večerem u jídla. Taky trubky se nám čistěj a dochází nám toaleťák. No a takhle se střídáme skoro půlku večera. Čaj. Hovno.

28.10. Výškovka s námi Khangsar - Tilicho Base Camp Po prvním dnešním prďáku kupujeme toaleťák, dáváme masalu a kocháme se. Další cesta vede takovou měsíční krajinou po úzké cestě. Je to asi 6km, ale celkem dlouhých. Končíme v Tilicho Base Camp ve 4125 m.n.m. Aničku trochu bolí hlava. Po obědě dáváme šlofa a jdeme se projít do kopců. Hodit modlitbu. Jdeme spát brzo, hlava furt bolí.

-- Grand Barriere

29.10. Indikátor sušené meruňky Tilicho Base Camp - Tilicho Lake - New Tilicho Hotel Ráno je ve vzduchu cítit punk. Aničce je blbě, ale i tak se vydáváme na aklimatizační výlet k jezeru Tilicho. Moc to nejde, tak to Andulka stáčí zpět a já speeduju nahoru. Vracím úder a předbíhám všechny, co předběhli nás. Fotím, převlíkám propocený hadry a běžim dolů za mickou. 

-- jezero dobrý, ale ty hory jsou teprv blast!

Furt nic moc, ale co vytáhneme paty z Base Campu dělá se líp. Jde se dobře a večer je to zas zdravá holka. Bohu díky!

30.10. Dneska třeba italsky New Tilicho Hotel - Yak Kharka Dneska krásná houpavá cesta. Hory něco chystají, honí se mraky a valí se přes Grand Barriere - je to skvost! 

-- sněžnej sup dovopravdy!

Jdeme poslední ve skupině a líbí se nám to. Jde se fakt dobře. Ve vesničce Yak Kharka dáváme sprchu, oběd a vyrážíme výš do kopců. To máme rádi takhle.

-- Tukuche v mracích

31.10. 5000 a nechutná buchta Yak Kharka - Thorung Phedi Od rána slunko ale zima. Dnešní trasa není dlouhá a po stezce do nejvýše položené vesnice pod sedlem se jde dobře. Přicházíme tam akorát na oběd, po kterém opět vyrážíme vzhůru. Teda jednom cvičně - chceme zkusit 5000m. Je to fuška, ale výhledy jsou krásné. Nahoře fouká a zima je neskutečná. Vyvětraný lezeme dolů, večeříme a spíme. Jo a v týhle výšce je už i přetočení ve spacáku znát :D

-- trénink do 5000 m.n.m.

1.11. Retardovaní hadi - rozjařené srnky Thorung Phedi - Thorung La - Muktinath Vstáváme a tmy a vyrážíme přes nejvýše položený bod treku sedlo Thorung La 5416m. Jde se celkem dobře, ale od 5,3 je to dřina. Zastavujeme co pár kroků. Neskutečný zážitek.

-- nejvýše položené sedlo Thorung La 5416 m.n.m. - s námi :)

Potom sbíháme do městečka Muktinath. Rozdíl v rychlosti je neuvěřitelný. Kotvíme v hotelu Bob Marley, který je vymazlený. Teplá sprcha, opravdický kafe, jablečný koláč… místnost se plní hikerama, halí se do kouře. Hrají Boba Dylana, The Doors a podobný pecky. Jíme večeři a usínáme šťastný.

2.11. Všechno v umyvadle Muktinath - Kaghbeni - Marpha Ranní káva s výhledem na Daulaghirí? Jo! Žeru to! Pozvolně klesající cesta malými vesničkami, ve kterých voní podzim. 

-- je libo ranní kávu?

Dopoledne začíná šíleně foukat, což je ve zdejších prašných podmínkách fakt žrádlo. Přicházíme do Kaghbeni a dáváme oběd. Po něm se džípy přesouváme do malého městečka Marpha. 

-- a najednou jsme ve Star Wars!

Jsme rády, že nemusíme bydlet v Jomsomu. Tím jenom projíždíme a nelíbí se nám. Marpha je fajn. Malá a milá. Večer se procházíme městečkem a povídáme. A večer shazujeme srst, pač zítra jdem na veřejné koupání :D

3.11. Shake it up! Marpha - Tatopani Tak jako cestování džípama je jedna věc. Cestování autobusem druhá. Člověk se bojí oblíznout pusu, že si omylem ukousne jazyk jak to hází. O místu pro nohy se nedá ani mluvit. Není. 

-- autobus naklepávač s Ondřejem

Do Tatopani přijíždím úplně vyřízená. Po obědě jdeme do horkých pramenů. Jako bazén to není, ale je to fajn. Odpo pak ještě spíme a po večeři jdem zase spát. A vůbec to není problém.

4.11. Subtropy i pod trikem Tatopani - Sikha Znovu subtropy - teplo od rána a cikády řvou jak divý. Taky vlhkost vzduchu je veliká, potíme se jak vrata od chlíva. Pozvolna stoupáme skrz vesničky obklopené rýžovými políčky a je to celé takové poetické.

-- rejže bude!

Po obědě dáváme šlofa a protože prší, tak ho protahujeme. Večer nejde proud, tak je to jak na chatě, haha. Anička hraje s klukama karty, já ne :D

5.11. Papírový zdi Sikha - Ghorepani Ráno je vymetýno, a tak máme zas krásnej výhled skoro-z-postele. 

-- výhled z postele

Pokračujeme v mírném stoupání. Cesta je taková schodovitá a lemují jí krásné staré stromy. Má to duši. 

-- prastaré stromy s duší

V Ghorepani se velmi rychle dělá zima a nebe se zase zatahuje. Krátký průchod městečkem a zbytek večera si hovíme u kamen a nalejváme se různejma čajema.

6.11. Forreste? Ghorepani - Poon Hill - Pokhara Brzo ráno vybíháme na Poon Hill na východ slunce. Lidí sice spousta, ale stojí to za to. Poprvé vidíme i Machapuchare - posvátnou horu. A vůbec se nám naskýtá výhled na celé pohoří a je to mazec. 

-- výhled z Poon Hill

Dnešní cesta je zelený tunel. Stezka je z kopce a jde se dobře. Anička nasazuje takový tempo, že to fakt nedávám. Strašně rychlá. Potom asi 2 hoďky čekáme na džípy, které nás mají odvézt do Pokhary. Squatujeme. Tentokrát to není kodrcačka celou dobu, jen asi hodinku, pak už slušná cesta. Do Pokhary přijíždíme hladoví, útočíme na restauraci a dáváme PIVO!

7.11. Věříme v neposrání Pokhara Dopoledne jedeme lodičkama přes jezero Pwana na Pagodu světového míru - takové hezké a poklidné to tam je. V ideálním případě se mají v hladině jezera zrcadlit hory, ale je opar, takže hory jenom tušíme. 

-- Pagoda světového míru

Odpoledne je volné a zasvěcujeme ho šlofíku, jak jinak a taky nakupování drobností. Je to náročnější, než jsme čekaly, takže pivo. A po večeři ještě znovu s klukama. A je to milej čas.

8.-10.11 Paneer tikka masala, gin a krémíček Pokhara - KTM - Doha - Praha Ráno je úplně na pohodu. Čeká nás cesta do Káthmándú, tak radši stejně přibalujeme količku :D. Autobus je normální, sedíme zcela vpředu, takže máme místo na nohy. Kinedryl je v nás, a tak je těch 9 hodin méně agonizujících. V Káthmándú už máme necelých 24 hodin, tal dokupujeme suvenýry, balíme a žerem. 

-- festival světel v Káthmándú

A ochutnáváme poslední značky místního piva, co jsme ještě nestihly. V sobotu odpoledne nás čeká letištní mumraj, což je teda v nepálském podání zase zcela jedinečný zážitek. V Doha máme přespávačku v parádním hotelu. Je to všechno na rychlo, ale krásně to klape. Zasekne se to celé až v Praze, kdy nemáme kde zaparkovat, a tak hodinu čekáme na ploše :D Je zataženo, 3 stupně. Jsme doma.

No a co víc si přát, než jít, jíst a spát? Ještě je fajn mít dobrýho parťáka… jo, takže splněno :)

-- zase ten mladej, krásnej, chytrej, hubenej a vopálenej (nespálenej!) tým :)

[pbuenko]

Cestování - víkendy za hubičku

Brugge, tzv. Benátky severu. Z Prahy poletíte Ryanairem do Bruselu, přímo z letiště vás do centra Brugg dopraví autobus. 

S Ryan air je levné cestování z Prahy do Dublinu

[goodhoko]

Rumunsko na Koloběžkách

Zase jsme se jednou potkali s Kubou a Michalem, abychom vymysleli další epickou trasu, kterou během několika dní zdoláme na koloběžkách. Koukli jsme na naši loňskou expedici z Košic do Prahy a bylo jasno: navážeme a budeme pokračovat v cestě kolem světa. Koupili jsme si lístek na vlak z Košic do Prahy, udělali na mapě kružnici o poloměru 800 km a bylo jasno. Pojedeme z Bukurešti.

Fahrplan:

úterý 2:30 :: bus :: Praha -> Berlín

úterý 7:30 :: letadlo :: Berlín -> Bukurešť

úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota :: koloběžka :: Bukurešť -> Košice

neděle 5:20 :: vlak :: Košice -> Praha

neděle 13:00 :: Oběd ve Fridě

Logistika

~ možná skončíme hned na Hlaváku

Scházíme se na Hlaváku, každý s v velkou krabicí na koloběžku. Spořádáme řízky od Michalovy Káji, lahváče od mojí Bety a čekáme na zpožděný autobus.

Hned z kraje naše výprava málem ztroskotá na nepříčetném autobusákovi, který odmítá považovat naše krabice za zavazadla. Zachraňuje nás Kubovo naléhavé “Please!” a 700 do autobusákovy kapsy.

Dobrý, Berlín, Schönefeld, ve vzduchu voní ráno a kerosin. Na letišti našim krabicím překvapivě nevěnují pozornost a tak se rychle boardujem na palubu. Bez okolků zabírám okýnko. Miluju lítání.

Hladké dosednutí na letišti Henri Coanda. Stavíme koloběžky. S Michalem stepujeme připraveni a Kuba pořád řeší, že si do krabice vzal prostě víc věcí, než se mu teď vejde do batohu a na koloběžku. Něco odhazuje do koše, zbytek váže spletí izolepy a gumicuků na koloběžku.

Jedem

~ Proti větru pod hory

//DEN PRVNÍ :: 103.7 km :: https://www.strava.com/activities/1181140719

Úterý 12:00. Vykopáváme z letiště. V plánu je dojet do Pitesti, to je asi 140 km cesty a na úpatí hor, které překročíme další den. Ale nepředbíhejme. Nejdřív se po různých dálnicích motáme co nejrychleji pryč od města. Kuba chytá první a jediný defekt. Asi po hodině a půl jsme z nejhoršího venku a můžeme si začít užívat Rumunský venkov. (A to jakože) opravdový Venkov.

Nemůžeme se shodnout, jestli je to rurální nebo rustikální, každopádně převažují statky nad domy, koňské povozy nad traktory a před každými vraty jsou hozené brambory, melouny, cibule, dýně a další plody místních zemědělců na prodej. Nakonec neodoláme a zastavíme u jednoho prodejce melounů, který nabízí i lavičku ve stínu. Porcuje nám velký meloun. Peníze nechce, chce vědět, jestli jsme Němci. Z Čechů má podle všeho taky radost. Anglicky nám ale nic neřekne.

Bojujeme s větrem na silnici první třídy jejíž povrch je ale spíš štěrk. Každé auto i kamion znamená několik zásahů kamínky do obličeje a prach v očích. Protivítr a nekonečné roviny se snažíme porazit střídáním na čele. Kubovi to ale moc nechutná a musí to zalomit na šlofíka v pangejtu u sámošky. 

//Poučka do Rumunska #1: Jídlo seženete všude, i v té nejmenší vísce je malý obchod se slušnou zásobou jídla a samozřejmě chlastu. Rumuni totiž očividně jedou Polský picí model: Nemají hospody, ale vysedávají s lahváčem před sámoškou.

Každému komu jsem říkal, že pojedu do Rumunska, mě varoval před medvědy a psy. A menší smečka psů nás jednou za čas opravdu prožene. Pes co štěká, naštěstí nekouše, takže lýtka máme celá.

Na večer se vítr uklidňuje, štěrk střídá hladký asfalt a únavu dobrá nálada. Jako bychom projížděli nekonečnou vesnicí – už 30 km jsou podél silnice neustále baráky, ale nikde žádné centrum. Jak zapadá slunce, před stavení vychází lidé, posedávají na lavičkách a očividně si užívají klid po náročném dni. Všude panuje pohoda. Michal sbírá štěstí, když na silnici najde ležet 200 lei.

Kolem 10. hodiny večerní dojíždíme do Pitesti. Město velikosti Plzně. Místní nám lámanou angličtinou doporučují luxusní restauraci, kde si dáváme večeři o 4 chodech a pár piv. Stojí nás to každého asi 250 korun.

//Poučka do Rumunska #2: V Rumunsku je levno a většinou není problém zaplatit kartou. Občas si možná budete připadat jako Němci v Česku.

Zatímco projíždíme městem směr periferie s vidinou romantického místa na spaní, nás dvakrát řádně proženou divocí psi. Měníme priority a hledáme hlavně něco, kde nás nic nepokouše. Nakonec objevíme postel z betonu – na hrázi obrovské přehrady. Dobrou noc.

Hory

~ z krajiny psů do krajiny medvědů

//DEN DRUHÝ :: 171.2 km :: https://www.strava.com/activities/1182678958

Hráz, na které se probudíme, je postavena prakticky na rovině, takže není vklíněná do údolí ale spíná vodu ze třech stran a táhne se kilometry proti “proudu”.

V dálce už vykukují vrcholy hor, které musíme zdolat. Silnice se pomalu začíná kroutit a zvedat. Rutinně kopeme dál, občas dáme svačinu. Míjíme Drákulův zámek a skrz tunely a serpentiny postupně nabíráme metry.

Po zhruba 800 výškových metrech projíždíme krátkým tunelem a ocitáme se na 160 metrů vysoké betonové přehradě zasazené do příkrých kopců. Takový rumunský Hoover dam.

Dalších 30 km vede silnice těsně podél fraktálně se kroutícího břehu. Cestou potkáváme několik pastýřů s jejich stády, které před zimou svádí dolů z hor. Neskutečně mě deptá fakt, že jedeme takovou dálku ale jen podél vody, takže nenastoupáme ani metr.

Konečně opouštíme hladinu nádrže a vydáváme se dál do hor. Kuba se dožaduje velkého jídla a tak stavíme v horské chatě. (Mimochodem noc tam stojí od 29 lei. To je asi 180 korun.)

//Poučka do Rumunska #3: Když dezert, tak papanasi. Jedna porce pro dva lidi akorát.

Přichází poslední úsek stoupání. Zbývá asi 1100 výškových metrů po cestě, která se kroutí mezi pastvinami a skalami. U cesty babičky prodávají klobásy, sýry, rajčata, neváháme a nakupujeme.

Posledních 300 metrů vede tunelem, který nás protáhne pod hřebenem. Máme to, Transfagaras. Já a Michal, celý promrzlí, rychle skáčeme do jezera. Navlékáme na sebe všechno oblečení co máme, ponožky jako rukavice, zaleháme na řidítka a řítíme se dolů.

Závodíme se stmíváním, nakonec ale světla stejně musíme vzít. Ve sjezdu ošmikáme jedno auto. Kubu, který nás minul, když jsme se otužovali, doháníme po 30 kilometrech sjezdu, v další luxusní restauraci.

Mezi rodinami na slavnostních večeřích rozkládáme naše hokynářství a objednáváme polévky, čaje, piva, jídla a samozřejmě papanasi. Máme najeto asi 160 km, musíme pokračovat.

Vydáváme se na malé okresky a krájíme si pole čelovkami. Občas projedeme spící vesnicí, nikde nikdo, jen za každými vraty štěká pes. Když jsme zrovna v kopečcích, kde široko daleko není žádná vesnice, skrz pole se k nám začne blížit smečka psů. Štěkají už z dálky a řítí se přímo na nás. Naštěstí nemám čelovku, takže na rozdíl od kluků nevidím ty zuřivé páry oči, které se na nás ženou. Stačí mi jen ty zvuky, abych měl pěkně nahnáno. Jsou blíž a blíž. Už jsou skoro u nás, když se z protisměru vyřítí černé Audi. Mine nás a prudce zabrzdí přímo u psů. Chvílí tam stojí a my zběsile pokračujeme do zdánlivého bezpečí. Zachránil nás Anděl.

U další vesnice zastavujeme a steleme si na velkém dřevěném stole pod polorozpadlým altánem u cesty. Usínáme za zvuku děsivě skřípající vlajky o pár metrů vedle.

V noci mě vzbudí štěkání. Slyším odhadem 10 psů. Jak na trní naslouchám, jestli se štěkot blíží, po pár minutách dospěji k názoru že ne, s námahou usínám.

Krize

~ třetí den je vždy zkouška

//DEN TŘETÍ :: 182.3 km :: https://www.strava.com/activities/1184165343

Nějakým zázrakem stojíme v 8 hodin ráno na nohou a dupeme. Kroutíme se kopcovitou krajinou a máme radost, že to pěkně ubíhá.

Kolem 10. zavítáme na živé náměstí do restaurace, kde kvůli číšníkovi, kterého čas rozhodně netlačí, zkysneme 2 hodiny. Do odpoledne se tak odrážíme celí vzteklí. Postupně se prokousáváme travnatými kopečky, a míjíme cikánské vesnice nebo spíš ghetta.

Pak volíme zkratku přes hliněné cesty a ovčí pastviny. Jednou kvůli psům radši popadáme klacky, naštěstí pak ze stínu houkne pastevec a psi nás nechají být. 

Je před námi asi nejlepší úsek celé trasy. Svítí slunce, je asi 30 stupňů, do dálky se táhne krajina žlutých travin na kopcích, ze kterých občas vykukují skály. Široko daleko není nic, jen hliněná cesta kroutící se naším směrem.

Zpět na silnici se dostáváme na konci asi dvaceti kilometrového slepého úseku, takže si užíváme absolutní pohodu bez aut. Michal bere jednu župu ve výběhu (Asfalt nahradil hluboký štěrk a tak musíme koloběžky chvíli tlačit.)

V půl osmé večer dáváme piknik u špinavé řeky. Máme najeto asi 120 km. Jsem nasraný. Hrozně se flákáme. Průměrnou rychlost pohybu máme stejnou jako minulý rok na Slovensku, takže to musí být tím, že častěji a déle posedáváme. 

Nálada není dobrá. Čeká nás dvacet dalších kilometrů po silnici, která je značená, něco jako silnice 1. třídy, ale jezdí se po ní spíš jako na dálnici s tím rozdílem, že neexistuje krajnice. Kluci si v tomhle blázinci dají souboj ve sjezdu o župu. Chvíli už si myslím, že zbytek výletu pojedu sám. Kamion je naštěstí míjí, a tak můžeme pokračovat do stmívání.

Míjí nás jeden náklaďák za druhým. Většinou nás moc neřeší a prostě projedou, jako bychom tam nebyli. Někteří vytroubí krátkou melodii na pozdrav a někteří zpomalí a vytroubí nás takovým způsobem, že musíme na chvíli zastavit a navzájem se podpořit, že musíme pokračovat. Trochu nás vyděsí, když pak už v úplné tmě předjíždíme dědu na dámském kole, který nemá ani světla, ani odrazky.

Konečně jsme v Turďě. Bývalé důlní město v žalostném stavu. Po těžení však zůstal velkolepý podzemní solný důl Salina Turda, který za prvé láká davy turistů (právem, najděte si fotky) a za druhé zajišťuje městu evropské dotace. A tak potkáváme bizarnosti typu elektronické tabule odjezdů na prakticky zbořené autobusové zastávce.

Plán byl dnes dojet do Cluj-Napoca (fotbalistům známá jako Kluž), to znamená dalších 30 kilometrů po silnici smrti, nebo 45 objížďkou. Nakonec nacházíme kompromis, a na prvních šest kilometrů se vydáváme po silnici smrti.

Hned na okraji Turdy míjíme dvě totálně a čerstvě rozsekaná auta. S přivřenýma očima, rozsvěcíme každé světlo co máme a šlapeme, co to jde. Za chvíli jsme na odbočce a můžeme do tmy a klidu.

Pomalu stoupáme a nikde nejsou žádní psi, jen spoustu cikád a hvězdy na nebi. Zlá nálada je pryč. Vracím se zpět do teď a tady a užívám si to. Netrvá to dlouho, přehoupneme se přes horizont a pod námi všude svítí světýlka Kluže. Zaleháme a zcela sami na novém asfaltu si s čelovkami razíme cestu zatáčkami. Miluju to.

Asi 2 km před Kluží nacházíme zahrádku před jednou ze sámošek. Deštníky, lavice, posekaná tráva. Ideální útočiště. Netrvá to ani 10 minut a spíme.

Doom

~ celé se to bortí

//DEN ČTVRTÝ :: 92 km ::  https://www.strava.com/activities/1185350506

Hned z rána sjíždíme do Kluže a jsme trochu opařeni civilizací. Po třech dnech pastevců a babiček s nůšemi potkáváme na ulici pěknou holku. Snídáme croissanty a espresso. Jiný svět, fakt. Z Kluže stoupáme na náhorní plošinu k malému jezeru a pak se zase kroutíme údolím. 

S Michalem vedeme vášnivé diskuze o molekulární biologii a teorii vypočitatelnosti a zapomínáme Kubu někde za námi. Zastavíme ve vesnici, kde je jediným zdrojem vody studna s rumpálem. Místní děda nám vytáhne kýbl skvělé studené vody. Po pár dalších kilometrech stavíme na další jídlo. Zatímco si s Michalem dáváme banány a tyčinky před obchodem, Kuba si už objednává několik chodů v hospodě.

Pak se ale věci začnou rychle ubírat špatným směrem. Je mi zle. Jen doufám, že se to brzo zlepší. Pobalíme a jedem. Trápím se vzadu. Přemáhám se. Nevnímám nic, jen zadní Kubovo kolečko, které je přede mnou. Pak přichází župa, kluci sprintují a já se jen sesouvám ke krajnici.

Po chvíli se vrátí za mnou a ukládají mě na karimatku do trávy. Nedokážu přesně říct, co mi je, ale chce se mi zvracet, jsem slabý a při každém pohybu mam pocit, že umřu. Po pár minutách úkoluji kluky, ať mi zavolají sanitku. A tak o chvíli později sedím na prahu sanitky, dostávám injekci a zvracím na zem. 

Následuje odvoz do lokální ambulance v Jibou. Bohužel nikdo neumí anglicky. Tlak, krev, teplota, všechno v normě. Dostávám lůžko a infuzi glukózy. Párkrát se vzbudím a buď se pozvracím, nebo poseru. Každopádně je mi zle. Kluky, kteří si mezitím došli na jídlo (kde se Michal taky poblil), vrátný ubytovává v kotelně (společně s krysami). Přečkáme noc a pak se rozhodneme, co dál.

Mašina kaput

~ vlak místo koloběžky

Máme asi 24 hodin na to, dostat se z Rumunského venkova do Košic. Volíme cestu vlakem. Čeká nás asi 8 přestupů.

Rumunské lokálky jsou kouzelné. Rozpadlé vlaky, rozbitá okna, kabely visící ze stropu. Jedeme s otevřenými dveřmi. Úroveň Rumunských drah korunuje průvodčí, který nám před hranicemi s Maďarskem hlasitým “Mašina kaput!” oznamuje, že jsme dojeli. Naštěstí to netrvá dlouho a z Maďarska si pro nás přijede nová lokomotiva.

Drkotáme se dál Maďarskem přes Debrecen a Miskolc do Košic. Je po půlnoci a zbývá jen počkat na náš vlak s odjezdem v 5 ráno. Na nádraží si ještě stihneme udělat Košické kamarády, které ale bohužel vyhodí z našeho LeoExpressu protože kradou lahve s vodou. Pak už se jen necháváme uspat lehkým drncáním.

Domov

~ konečně

Vyčerpaní a ospalí, vysazeni na Hlavním nádraží, skládáme kolobky a rozjíždíme se domů. S Rumunskem máme ještě nevyřízené účty. Musíme se tam vrátit a dojet zbylých 250 kilometrů z Jibou do Košic, abychom zalepili mezeru v naší cestě kolem světa.

[ocean-prachu]

inka

postává na přechodu u florence a loví zbloudilý duše. má málo přes metr a půl a pronikavý oči. na zápěstí se jí houpe nevkusná kabelka ve který má peněženku a deodorant.

“nebojte že sem cikánka, sem těhotná. jak se menuješ?”

ona se jmenuje inka.

“nějaká žena tě proklela”

před supermarketem mezi levnýma stánkama se objeví časoprostorová kapsle. inka sedí uvnitř na lavičce a drmolí věštby. vytrhne jeden můj vlas a rozmělní ho mezi prstama. 

o pár minut později na dálnici z prahy do brna se spustí prudkej déšť.

už několik dní neplyne čas. někdo ho krade do bezednejch pytlů, ve kterejch se dny a noci slejvají do jedný šedivý hmoty bez okrajů a hran.

když začne pršet, jakoby se na chvíli zase rozběhnul a stejně jako se z okolních lesů vypařuje horkost posledních týdnů, se ze všech cestujících uvolní tenze a upadnou do klidnýho odpočinku.

uprostřed pokojnýho ticha se ozve dutá rána.

do předního skla narazila malá sýkorka zbloudilá v houštině těžkejch kapek. stěrače posouvají její bezvládný křehký tělo sem a tam a kluk na předním sedadle pocítí v momentu její srážky s civilizací nepřirozený škubnutí svalu. když autobus zastaví u zvonařky na přechodu a sýkorka nacucaná vodou spadne s měkkým žuchnutím na zem, sesune se pod sedačku a zůstane ležet. venku už neprší a jak se dveře autobusu otevřou, vstoupí dovnitř z venku nepříjemnej chlad.

myslim si že když zavřu oči tak neuvidim, ale živý obrazy se mi derou pod víčka a vytváří potemnělej svět přízraků.

někdo na schodech u hlaváku otevřel bránu do jiný dimenze a všichni kdo chtěli jet do ostravy se ocitají na prstencích saturnu. když se potom vrací zadním východem zase zpátky jsou z nich ledový sochy, který se s dopadem na chodník tříští na malý kousíčky barevnejch krystalů. děti je sbírají do kapes a vyměňujou s místníma čarodějkama za levný cigára.

kuckají za rohem zatímco ženy rozpouští krystalky ve vařící vodě doufajíc, že když odvar vypijou uvidí dál než všicni ostatní.

až za hranice světů.

[hipstaparek]

Boubínsky (pra)les

“Pojedeme někam na výlet? Kde jsi ještě nebyla?”

“Třeba Boubínský prales”

“Tak jo”

Asi tak nějak to před nějakou dobou začalo. A je to pár dnů zpět co se výlet i zrealizoval. Po chvíli pátraní v mapě jsme našli celkem příznivý kemp s příhodným názvem “Boubínské léto” ve vesničce Zátoň. V nabídce byly klasické “táborové” chatky s palandami za celkově fajn peníz, ale nakonec jsme zvolili možnost pod stan. 

Do Zátoně se jde dostat z Prahy i jen na pár přestupů za cca 3 hodiny, my jsme to vzali přes Budějovice protože tam bylo zapotřebí něco zařídit, ale i tak to mělo jít jednoduše. Bohužel to by nebyly české dráhy aby to jednoduše nechali. První zádrhel byl hned z Budějovic, na naší trase byla výluka, tak jsme se při koupi lístku dostali i info jak se zdárně dopravit tam kam potřebujeme. Snažili jsme se nejdříve najít správný autobus pro naší výluku, místní pracovnicí českých drah moc ochotný ve sdílení informací, tak jsme nakonec našli ten správný, který už takhle byl v téměř půlhodinovém zpoždění, s ním jsme dorazili na ono doporučené nádraží kde vlak který jsme měli chytit už dávno ujel a že jsme vlastně vystoupili i o zastávku dřív (na tu co nám řekli na nádraží v ČB) než jsme měli. Nejbližší alší spoj jel až za 30min, tak jsme počkali a přejeli o vesnici dál kde jsme přestoupili na další spoj co nás měl přiblížit do další vesnice kde jsme měli pomalu čekat další hodinu a půl.

Jen pro představu, tuhle cestu by jste autem dali asi za hodinu, Bohužel díky ČD by to vyšlo asi na pět hodin. Proto jsme míso čekání vyšli k silnici a natáhli palec. Štěstí přálo a do hodinky jsme byly v Zátoňi. Zabydleli jsme se, pokusili se najít něco k jídlu (v Zátoni není žádná restaurace) tak jsme si dali nakládaný hermelín, pivo a šli nabírat síly do stanu na tour de Boubín co jsme měli další den v plánu.

Možná jsem měl trochu větší očekávání od pojmu prales, ale ten Boubínský je spíše jen les. Šli jsme skrz něj i kolem něj, po cestách i lesní “zkratkou”, nahoru i dolů. Vycházka to byla hezká. pokud jste milovníkem procházek lesem určitě si to užijete, ale spíš bych tenhle výlet doporučil na kole než pěšky jelikož než to celé projdete tak je celý den pryč a my jsme byly rádi, že jsme už byly zpět v našem útulném stanu.

Další den jsme náročně dostopovali navštívit známého na jeho domku v malé vesničce, uprostřed luk kousek od písku. Západ slunce na jedné straně, bouřkový mrak na straně druhé, dobroty na grilu a noc pod širákem s naprosto čistým nebem plným hvězd. co lepšího si na závěr výletu přát.

Když to mám shrnout tak na Šumavě je fakt krásně, za návštěvu rozhodně stojí jen se promyslet jaký způsob dopravy zvolíte aby jste jí prozkoumali.

[hsaoms]

3. východy a západy a časová kocovina

letěla jsem 25.2. v pondělí v sedm hodin ráno, neděli jsem strávila posledním loučením a zbavováním se nepotřebných věcí, nešla jsem vůbec spát (další věc, kterou nedoporučuji), pokoj byl čím dál tím víc zprošťován mé existence a někdy kolem třetí ráno jsme s rodiči a bráchou vyjeli  

na letišti jsem byla jako první, díky bohu jsem neletěla sama, ale s dalšíma dvěma aupair, myslím, že bych to bez nich nezvládla, obzvlášť ne na londýnském letišti, kdy se ze mě stal zombík, který nespal víc jak 26 hodin let z Prahy do Londýna byl překvapivě rychlý, překvapilo mě, jak nepohodlně/vyděšeně jsem se cítila, když autobus jel po levé straně, přišlo mi, že jsme jen pořád cestovali z terminálu na terminál a pak z gatu do druhého a byla jsem zmatená, dost možné je, že náš terminál byl žlutý, nevím proč, mám tuhle část spojenou se žlutou barvou, děkuji holkám za to, že mi koupily teplou snídani (mějte peníze na kartě, nebuďte socka jako já) seděla jsem jako hromádka neštěstí a sotva se držela pohromadě, únava mi neprospívá, nato mi přišla krásná, dlouhá, bolavá zpráva z Čech a ze mě byl ještě větší uzlíček co mě drželo při životě, abych hned neusnula v sedadle, bylo jídlo #otesánek, načež mě rozčílilo množství plastů, v kterém je balené

řekla bych, že jsem spala v rozmezí hodiny až tří, prostřední sedadlo opravdu není pohodlné

přilétali jsme do New Yorku, který bičoval prudký vítr, a my se třásli s letadlem, zároveň to byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem viděla, vlny na moři z výšky vypadají jako bílý bordel, ale když se k nim přiblížíte, stávají se z nich zvláštní tancující rostliny, rostou a zanikají, pod tím správným úhlem se z modré stane kovová se zlatými odlesky a celé to připomíná horninu, zerozovanou krajinu

na palubě letadla jsme vyplňovali jakýsi veledůležitý dokument, kde se ptali, jestli dovážíme ovoce/maso, či jsme byli v poslední době na poli “Holky, až se vás bude úředník ptát, jestli máte jídlo, tak odpověď je ne.” já, vyděšená z autorit: “Ale já mám v batohu sladkosti a sušenky pro mou rodinu.” “I tak řekni ne.” v příručce od agentury jsem se dočetla, jak projít imigračním je zdlouhavé, náročné a blablabla, takže to mému klidu nepřidalo, protože co kdyby ten úředník na základě mé lži, že do USA nic nedovážím, objevil mou horalku a já se musela na místě otočit a letět domů a ještě by mě předtím vyslýchali a pravděpodobně vysvlékli do naha, že jo? tak ani jedno se nestalo, odpověděla jsem jen na otázky, kde budu bydlet a o kolik se budu starat dětí přišla nejhorší část naší cesty - přes hodinu jsme čekali na kufry, tenhle kout letiště vypadal zašle a depresivně, proklínala jsem se, že cestuji s notebookem, který váží skoro tunu, a zas jsem čekala, kdy si pro mě přijdou (asi jsem lehce paranoidní), po nekonečných minutách a představách o ztracených zavazadlech jsme se vykodrcali ven, do haly, kde na nás čekal kluk z agentury, vyprovodil nás, společně s dalšími lidmi k autu, do obličeje zasáhl vichr a slunce štípalo, tři hodiny odpoledne, můj mozek ztracen ve vlnách času cesta na tréninkovou školu měla trvat hodinu, jeli jsme více jak dvě, všichni v autě mluvili španělsky, včetně řidiče, já umím španělsky ledatak jedno sprosté slovo, přišla jsem si tak mimo, vzdálená a cizí, sledovala jsem poletující odpadky a cihly, všechno se jevilo cihlově a podzimně, čím jízda byla delší, tím víc jsem si opět představovala fiktivní scénáře, jak nás tenhle chlápek veze někam do přístavu a prodá nás nekonečné nesmyslné dálnice hlad, z kterého se chce člověku zvracet

[bliju]

Wednesday, 25.11. 2020

PODZIMNÍ VÝLETY říjen-listopad 2020

Jelikož výlety do přírody je jediná povolená aktivita, tak jsme s Mishem využili poslední hezký počasí a vyrazili na pár podzimních výletů.

1. PŘÍRODNÍ REZERVACE KODA

Jeli jsme vláčkem do Karlštejna a dál pokračovali po stejné straně řeky po cyklostezce přes Korno až do rezervace. Tenhle kus cesty je docela po silnici, ale nebyl tam skoro provoz. Také je tam hezký výhled na Karlštejn. Přes rezervaci jsme došli do Tetína, kde je několik pěkných vyhlídek. Celkově to byla moc hezká cesta a určitě to doporučujeme, protože je to kousek od Prahy a není tam tolik lidí. Pak jsme jen došli kousek do Berouna a tam nasedli na další vlak a jeli rovnou do Prahy. 

2. SVATÝ JAN POD SKALOU

Místo, kde byl snad každej a taky to bylo znát na počtu lidí. A to nám ani nevyšlo počasí a moc hezky zrovna nebyl :D My jsme jeli autobusem do Vráže, ze který jsme šli hezky lesní cestou až do Svatýho Jana. Tam jsme si vyšlápli na vyhlídku a pokochali se super výhledem. Ten se mi líbil ještě víc než v létě, protože ty podzimní barvy. Ach. Zpátky jsme šli po žlutý značce podél potoku Loděnice. Sice to vede docela po silnici s poměrně velkym provozem, ale po nějakém kilometru a půl už se uhne do lesa. Cestou se nám dokonce podařilo koupit pivko ve výdejním okýnku, takže nám ani nevadil déšť a všude bahno a kluzko :D Po týhle cestě jsme došli do Srbska a zas skočili na vlak do Prahy. 

3. DRBÁKOV-ALBERTOVY SKÁLY

Tentokrát jsme vyrazili o kus dál-autobusem hodinu a čtvrt do Nalžovic. Když jsme vyráželi, tak nádherně svítilo sluníčko, ale jakmile jsme vyjeli ze Štěchovic, tak byla všude brutální mlha. To nám skoro zkazilo náladu :D Ale pořád jsme věřili a vyplatilo se, protože v Nalžovicích už bylo nádherně! Tam jsme museli jít skoro 3 km po silnici k začátku stezky, protože blíž autobus nestaví. Ale provoz tam byl minimální. Stezka sama má 7 km a je na ní spousta krásných vyhlídek na říční zákrutu. Cesta je hodně úzká a často se jde nahoru a dolu, taky tam jsou různý schody, řetězy a skály k překonání. Sice tam bylo docela dost lidí, což je na tý úzký stezce docela otravný, ale na každý vyhlídce se to zas roztrhá nebo se lidi hodně pouštěj, takže to zas tak nebrzdí :)