Text
Finíto!
To svoje jméno, Mousetrap, jsem si fakt zasloužil. Ve tři ráno jsem ze stanu vyháněl myš, která se mi snažila ukusovat z mých M&Ms. Taky se mi zase promenádovala po obličeji. Opravdu je asi nějak přitahuji.
Sklízím poslední stanoviště. Poslední průsmyk, poslední kočičí dira. Poslední nabírání vody. Poslední míle…
A prázdno. Hodněkrát jsem si během šlapání představoval, jaké to bude tady na konci, ta poslední míle. Ale žádné emoční vypětí se nekonalo. Prostě prázdno, nic.
Severní terminus! Kanadská hranice! Je to až neuvěřitelné. Když jsem začínal, nevěřil jsem, že dojdu až sem. Říkal jsem si, že mě zradí kolena nebo jiná část těla. Ale teď tu stojím! Heck yeah!
Každopádně, je to celkem hořkosladké vítězství. Část ze mě je ráda, že už to končí. Další části se ale ještě končit nechce a děsí se, co přijde teď. Je ale celkem příznačné, že jsem svou výpravu začal ve čtvrtek a taky čtvrtkem to skončí.
Už tu na mě čeká Stereo a za chvilku přijde i Stir it up. Dáme si oslavné pivo, které si neseme z Mazamy a užíváme si poslední společné chvíle. Stereo totiž ještě nemá hotovo, musí se vrátit a dojít asi 600 mil skrz Sierru a severní Kalifornii. My se Stirem jdeme přes hranici do Kanady.
Je mi to líto, nechci se loučit. Stereo, ač s námi byl jen skrz Washington, nám oběma přirostl k srdci. Je to fajn kluk. Jde na mě i smutek z toho, že za pár dní se budu loučit i se Stirem. Ten německý hippík je po tomhle všem pro mě jako starší nevlastní brácha.
U terminusu se nakonec sejde celkem dost početná skupina, nakonec 10 hikerů. Naposledy si užívám tuhle neuvěřitelnou komunitu lidí. Většina jde zpět do Harts passu, Jen málokdo do Kanady.
Nás ostatní čeká dalších 8 mil než se dostaneme do Manning parku, první vesnice na druhé straně hranic. Asi nejtěžších 8 mil z celého trailu. I když, je to vůbec ještě stejný trail, a nebo už začátek dalšího dobrodružství?...
PS: Zajímalo by mě, kdo to dočetl až sem. Dejte prosím nějakou odezvu (koment nebo srdíčko), ať si můžu udělat představu. Dík!
35 notes
·
View notes
Text
Služka: lepší, než jsme čekaly*
Je to tady, drahé oteplenstvo, historický lesbický film Služka je v kinech. A je to... film. Dojmy níže, spoilery zaručeny (ale nějak je označím, protože tipuju, že někdo z vás to třeba na rozdíl od Jana Žižky bude chtít vidět).
*(název není hrubka)
Pokud jste z Česka, vaše první dojmy pravděpodobně budou „mám aneurysma? proč slyším známé zvuky, ale ničemu nerozumím? je to počátek demence? přišla jsem do kina moc zhulená? what the fuuuuuck“. Já jsem byla v kině s anglickými titulky pro expaty, takže jsem se měla aspoň čeho chytit, ale v normálním kině budete nejspíš v háji. První scény se mluví slovensky (duh, je to slovensko-česká koprodukce) a ještě dialektem a ještě huhňavě.
To je moje první seriózní kritika a zároveň pochvala. Uslyšíte spoustu jazyků, slovenštinu především, češtinu, němčinu, maďarštinu, francouzštinu a možná ještě nějaké další jazyky, co jsem stihla zapomenout. Jako amatérská lingvistka to miluju ♥. Bylo by cool, kdyby to někdo pořádně nazvučil! Bylo by to moc cool!
Esteticky je to každý lesbický historický film, takový standard, hezky se na to kouká, jsou tam kostýmy a tak (nejsem odbornice, jen korzetová scéna je trochu cringe).
Kromě jazykovědy se film zamilovaně pustil do tématu, který byste nečekali. Máte dvě vteřiny na zamyšlení. Jaká historická reálie si zaslouží pozornost v lesbickém rakousko-uherském dramatu?
Jsou to hovna. Nemluvím v metaforách. Dozvíte se řadu věcí o vylučování na počátku století. Proč? To by mě sakra taky zajímalo. Ale poučená jsem rozhodně.
Anyway...
Teď to, proč jste sem přišli. Přežili jste předchozí pasáž, takže si to zasloužíte.
VZTAHOVÉ SPOILERY Vztah dvou hlavních hrdinek začíná tvrdou šikanou na pracovišti (netěšte se na sexy enemies to lovers, těžko můžou být enemies, když jedna je podřízená té druhé), drsně eskaluje do intimního tance na schodišti... Pak okamžitě mají sex. Žádný vykrucování. A pak mají sex ještě několikrát, není to moc ošizený, ani moc exploatační, cute 10/10. Na konci ani jedna z nich nezemře! Neskončí spolu, ale není to drtivou tíhou historických okolností a agresivní homofobií (všichni, co na ten vztah přijdou, jsou překvapivě vychillovaní, dokonce i z místního úchyla se vyklube spojenec a kámoš), ale zbabělostí jedné z nich prožít cottage core romanci na salaši (honestly nevím, jestli jsou tam hory, odmítám z principu rozumět geografii).
Všichni víte, proč tu jste, takže teď už jen rychloběh dalšími postavami a dějovými linkami podle zajímavosti specificky jenom pro mě.
Aňa Geislerová, přístav srozumitelné češtiny, hraje pokročilou lesbu (čti sufražetku a čarodějnici), bezkonkurečně nejlepší postavu ever. Nesouhlaste a plačte svou hloupostí.
Zuzana Mauréry se v posledních letech stala milf mých snů, ale její postava je spíš blbá a nepříjemná. Ne bez záměru. Představte si typickou strážkyni patriarchátu, ale líp oblečenou, protože žije v době první světové. Rozhodla jsem se, že ji shipuju s postavou Geislerové, a stojím si za tím. (Zábavný detail – ač slovenská herečka, ve filmu mluví německy a česky).
Vica Kerekés prožívá patetickou heterosexuální story jak z Chvilek pro tebe, je to smutné, ale jakože schválně smutné. Pasovaly jsme ji (my, návštěvnice kina) na tragickou bisexuálku. Pochopíte proč.
Pak jsou tam nějací chlapi, ale to nestojí za řeč, protože drtíme patriarchát.
Ok, jedna myšlenka o jedné mužské postavě, že jste to vy. Z války se nejmenovaný muž vrátí bez nohy a bez oka a chování skoro všech k němu je odporné a těžko se na to kouká. Trochu pomáhá, že to už před úrazem byl masivní kretén a to se nezměnilo. Ale stejně si člověk uvědomí, že ableismus má dneska (obecně) aspoň méně násilné projevy. Brrr.
Když už jsme u ableismu, tho. Tohle je katastrofální oslí můstek. Hlavní postava služky, Anka, je potvrzená obyvatelka autistického spektra. Přiznávám, že jsem to při sledování nepochopila, ale scénáristka a autorka předlohy to takhle napsala. Takže zmiňuji pro všechny autistické a jinak neurodivergentní koulaře v publiku. I see you, i lesbický slovenský film sees you.
Na chaotický závěr připojím dvě myšlenky.
Je vidět, když je něco natočené ženami o ženách. Tady je režisérka, scénáristky, autorka předlohy, všechny důležité postavy, všechny důležité vztahy a dějové linky, ženská témata (domácí násilí, sexismus, potraty). Kameraman se teda jmenuje Laco, ale nic není dokonalé.
Tento poslední point souvisí s tím předchozím. Od této chvíle očekávám, že v každém filmu uvidím nahou osobu na koštěti pobíhající po půdě za výkřiků „chcípni! chcípni!“ zremixované do halucinační koláže. You know, as a treat.
27 notes
·
View notes
Text
čas bez jakyhokoli smilovani porad jen plyne a ja jsem smutná,
jsem smutná, protože celej můj život se smrsknul jen na prezivani, na stereotypy, který mě nedělají šťastnou, ale nejsem schopna s tím něco udělat. vždycky jsem myslela, ze když budu dělat všechno jak mám, když se budu snažit, tak to cely dostane presne ten smysl, jakej by mělo. ale když se ohlidnu zpatky, vidim jak moc se toho změnilo, a ja přesto zůstala zaseklá, stojím na místě, moc unavená, než abych šla s proudem,
unavená z lidi, ze sebe, uzavírám se porad vic, protože v poslední době nemám energii ani komunikovat. a pak jen sleduju, jak mi ze života pomalu odcházejí lidi, na kterých mi zalezelo. a uvedomim si, ze mi je to vlastne už jedno, protože jsem vždycky dávala všechno a potom jen videla, ze tak důležitá jako oni pro mě jsem pro ne stejně nikdy nebyla. nevim, co dělám špatně, proč nakonec vždycky skončím sama, když rozdavam kousky sebe všem, ktery miluju. a tak tady teď stojím, prázdná jako kus papíru. už mě to nebaví.
7 notes
·
View notes
Text
Zápis Třináctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech
Vzhledem k tomu, že teď už si cestu do pokoje jakž-takž pamatovali, se vydali po chodbě pryč, pořád s nesmírně rozohněným výrazem ve tváři. Přece snad nebylo možné, aby to všichni jen tak vzdali? Copak těm pitomcům nedocházelo, že ve vlastních rukou jim leží život jak jejich, tak i životy všech ostatních? A že jediný pohyb prstem by se mohl stát osudným, a třeba je přeci jen spasit od pomalu blížící se smrti? Pocity, které se uvnitř blonďatých mlely, byly strašné… Nejlépe by se dalo je připodobnit k momentu, kdy by se na vás řítila ohromná tsunami, a vy jste utíkali pryč po pláži, vnímali periferně ten vodní kolos a věděli, že už nemá cenu naříkat, nebo se snažit schovat… A i tak by se vám po tvářích valily obří slzy a v boku by vás píchalo od zběsilého běhu, protože i když by bylo nad slunce jasné, že tady už pomůže jedině zázrak, lidský pud sebezáchovy by vás nutil se zoufale snažit přežít. Draconia zrovna zatáčeli za roh, pohled zamlžený slzami, pořádně ani nevnímali okolí… Když najednou je někdo chytil za zápěstí a donutil zastavit. „Srdečníčko, prosím, stůjte."
Podle toho, co už předtím slyšel, tak nějak tušil, že vedení víceméně počítalo s tím, že on bude tím, kdo jim vytáhne trn z paty. Trn velikosti obouručného meče. „A opravdu hodláte jím sám?" nadhodil nejistě Emanuel, který už se konečně rozkýval vidinou, že je přece jen někdo zachrání a on bude moci nakupovat předražené gucci hovadiny do sytosti. „Ale samozřejmě, že chce!" odvětila uraženě namísto bělovlasého Malvína, jež se pravděpodobně asi stala během posledních minut lišákovou tiskovou mluvčí. „Jen se na něj podívejte! Takový silák, vypracované tělo, třída S, ten vražedný pohled, rozhodná tvář, disciplína… Ostatní by mu byli jen na obtíž!" Luxios nebyl zas tak hloupoučký; bylo mu jasné, že se mu ledová královna snaží vlichotit, aby mu zvedla sebevědomí a zajistila, že ona a ani nikdo další nebude muset vystrčit nos z bezpečné zóny. „Nepřál bych si, abych musel vidět někoho umírat na bojišti," pronesl nakonec odměřeně. „A rozhodně ne nikoho mladého, kdo má ještě celý život před sebou. Cítil bych se zodpovědný, kdybyste někoho vyslali se mnou." Když tohle říkal, Malvína se začala červenat a všelijak divně uculovat, jelikož si myslela, že jí právě bylo řečeno, že vypadá velice mladistvě… Kdyby jen tušila, že bělovlasý měl v mysli před sebou obrázek usmívajících se blonďáků.
Draconii samozřejmě za zápěstí držel Syward, který byl celý udýchaný z toho, jak za nimi běžel - vlastně vyklouzl z místnosti jen pár vteřin po nich, a celou dobu se za nimi hnal… A bylo docela vtipné, že blonďatí byli tak zaboření do depresivních myšlenek, že za celou cestu nepostřehli rachot brnění a zrzkovo funění. „No, co chceš? Stojím a poslouchám," zadívali se na rytíře a jejich světle zelené oči se setkaly s jeho brčálovými - blonďatí byli už z toho všeho tak unavení, že se ani nesnažili vytrhnout jejich ruku, kterou zrzek pořád třímal a mírně tisknul v té své. „Mluvila jste o tom, že zde zemřete," začal Syward s hlubokým nádechem. „Však, to já neodpustím - i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, i kdybych měl sám zemřít na bitevním poli, pařátou nějaké té přebřidké potvory, nemohu chodit po tomhle světě s vědomím, že jsem selhal a neochránil svoji vzvolenou," pokračoval ve svém hlubokém proslovu, a jeho stisk začínal být Draconii už téměř nepříjemný, neboť rytíř jej stále zesiloval. „Tak, prosím Vás, pohřběte veškeré své obavy, že se odsud nedostanete živa - neb, já udělám vše pro to, abyste co nejdříve zase cítila na kůži jemný dotek slunka a získala zpět svou ztracenou volnost, tak hrubě od Vás vyrvanou těmi zvyjebenými zlobochy, kterým v dlaních leží celá tato základna." Syward se odmlčel, a chodbou se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, poněvadž Draconia tak nějak nevěděli, co na tohle říct… Nakonec ze sebe ale dostali: „No… To je sice hezký a romantický a tak, ale… Ten, co mu pořád nadáváš do satanášů, už mi taky slíbil, že se o mě postará… Takže… Si asi můžeš šetřit síly. Protože pokud nás nezachrání on, tak už asi nikdo - ty jsi totiž jenom nějakej magor, co si koupil v bazaru brnění, ale on je tisíce let stará entita. Takže… Jo… Fakt, neplácej si na mě buňky, a pokud nás chceš zachránit, tak se starej o všechny, ne jen o mě. Ale, tak jako tak, díky." A s těmi slovy konečně vykroutili rudovlasému svou ruku a zmizeli mu rychlým krokem za roh.
„Ale stejně, nemyslíte si, že by bylo lepší mu dát nějaký doprovod?" pokusil se nadhodit ještě jednou gucci gay, ale ani tentokrát se nesetkal s kladnými ohlasy… „Drž hubu, buzno!" ozval se jako první potápěč, jenž už se pravděpodobně blížil k nebezpečné hranici zvané "otrava alkoholem". „Jestli se tak moc chce nechat zabít - prosím! O jednoho sebevraha méně!" Luxios se ani nesnažil na toto prohlášení nějak reagovat, jelikož se již nesčetněkrát setkal s lidskou opilostí; tudíž se teď akorát díval na jednu z hlav základny s lítostí a částečně i se soucitem… A raději ani nezmiňoval, že ještě předešlého dne drahý potápěč hlásal, jak by měli jít všechny potvory pozabíjet. „Ano, ano," přikyvovala Lana svému kolegovi, přičemž se neubránila pobavenému úšklebku. „Jen ať vidíme, kdo je ta silnější strana." „Tak s ním alespoň vyšleme Pankráce!" zaúpěl rezignovaně Maltenario, načež v místnosti zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy se stočily na zmiňovaného, jenž pořád ještě dřepěl v koutečku, na cylindru mísa na puding a onen sladký pokrm všude pod košilí.
Vzhledem k tomu, že rytíř už se za blonďáky dál nehnal, Draconie po nějaké době konečně doklusali k jejich momentálnímu obydlí… Ale když vzali za kliku, došlo jim, že klíče má u sebe jejich bělovlasý kolega. „Do prde-... Sakra!" Nakopli dveře a pak sebou kecli na zem do tureckého sedu; museli zkrátka čekat - jediné další možné řešení by bylo ty dveře vyrazit, což by, přes rameno se zbraní způsobující tlakové vlny, nebylo nic těžkého… Jenže Draconii bylo jasné, že by je asi Luxios přetrhl, kdyby zničili další kus pokoje.
Tohle se lišákovi skutečně nelíbilo. Ani ne tak proto, že Pankrác vypadal, že je perfektním adeptem pro svěrací kazajku (Bělovlasý už zažil dostatek setkání s velice speciálními individui; ostatně jeho dlouholetý student meditace taky nebyl zrovna nějaké dokonalé sluníčko.), ale spíše z toho důvodu, že jej začal nahlodávat pocit, že se zbytek velení snaží blonďáka s pronikavě zelenýma očima zbavit způsobem, jenž nikomu nepřijde podezřelý. „Nechtěl bych znít nějak skepticky," začal nakonec pomalu Luxios, „ale nezdá se vám tato mise příliš nad jeho síly. Gomen nasai," dodal ještě s velice formální úklonou směrem k zmiňovanému, jelikož se jej nechtěl nikterak dotknout. „Ale on je úžasný, skutečně!" obhajoval svého kolegu Emanuel. „Sice na to nevypadá, ale třídu S+ si právem zasloužil. Asi si to nedokážete představit, ale on je skutečně nebezpečný." „Hihihihi, to tedy ano," nechal se konečně slyšet milý lovec, shazuje přitom pudingovou mísu z hlavy, načež sundal i cylindr, aby si mohl dlouhými vyhublými prsty pročechrat blond vlasy se zelenými konečky. „Sice na to nevypadám, ale..." Najednou ztišil hlas, jako by říkal nejvíc tajnou informaci. „,... patřil jsem mezi skupinku vědců, jež vyvíjela atomovou bombu, hehehehe." Tohle bělovlasého odrovnalo. Několik vteřin mlčky přeskakoval pohledem z Emanuela na Pankráce a zase zpět, přičemž uvažoval, kdo je ve skutečnosti tím šílenějším, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl. „Dobrá tedy… Ale dovolte mi nejdříve zajít pro Draconii… Začínám si vyčítat, že jsem je tak příliš dlouze nechal napospas vlastnímu osudu. A myslím, že bych si s nimi měl promluvit, než je ponechám zde s vámi." Nečekal ani na odpověď a prostě rovnou vyrazil na chodbu, aby našel ty, jimž přislíbil ochranu.
Za tu dobu, co dorazili k zamčeným dveřím pokoje, už uplynula nějaká ta minuta… Za kterou se oni nehnuli z místa ani o píď, ve hrůze, aby se náhodou nezatoulali někam pryč, kde by je už nikdo nenašel - anebo ještě hůř, našel, ale byl by to nějaký ten mimozemšťan, který by se vesele schovával kdesi v temném koutě, čekaje na chvíli, kdy by mohl blonďáky rozsápat jako vlkodav. Draconie tedy trpělivě seděli, vyčkávali, se zarudlýma očima upnutýma na chodbu tím směrem, odkud, jak doufali, se měl každou chvíli vynořit Luxios s klíči.
Celou cestu letěl jako vítr, přičemž při jeho rychlosti, jíž by překonal i drahého Bolta, toto přirovnání bylo téměř na místě, ale ani v tomto tempu nebyl s to utéct před svými výčitkami… Navíc jej okamžitě bodlo u srdce, když tam viděl blonďáky zhroucené u dveří, připomínajíce hromádku neštěstí. „Jsem zde," zašeptal, když před ně poklekl tak, aby jim viděl přímo do očí. Moc dobře dokázal vycítit jejich strach a nejistotu.
„To je dost…“ šeptli s hlubokým výdechem, ale po tváři se jim vzápětí rozlil mírný, spokojený úsměv. „A copak jsi tam dělal tak dlouho? Neříkej mi, že jste nakonec snad řešili i něco důležitého, co by nám momentálně nějak pomohlo?" Dál zůstávali sedět na zemi, protože se jim líbilo, že vidí lišákovi tak zblízka do očí - najednou už je klíče od pokoje nezajímaly a bývali by na té podlaze takhle klidně zůstali ještě pár hodin.Dál s něžným výrazem ve tváři pozoroval mladší, přičemž uvažoval, jak jim co nejšetrněji sdělit, že se hodlá pustit do nebezpečí… A jak ještě šetrněji dodat, že si v žádném případě nepřeje, aby jej následovali. „Něco málo jsme přece jen vyřešili… Ale dalo mi to pořádnou práci, ostatně proto jsem se tolik zpozdil, za což máte mé nejhlubší omluvy." Lehce cukl rukou, jelikož ji v první moment chtěl vztáhnout k tváři Draconie, aby je letmo mohl pohladit po líčku, ale nakonec si uvědomil, že něco takového by nebylo žádoucí. „A také mne velice mrzí, co musím nyní vyslovit, ale rozhodl jsem se, že vyrazím na misi k onomu panelu… Prý se mnou pošlou Pankráce."„Co- Cože...?" Celí sebou škubli, a s hrůzou v očích zírali na staršího. „Ty… Sám… S tím… Tamtím?" Byli tak zaskočení, že nebyli ani schopni přijít s nějakým slušným názvem pro milého Pankráce, a zkrátka k němu referovali jako "tomu tamtomu". „Nechci tě podceňovat, to určitě ne, ale..." kousli se do spodního rtu a uhnuli očima, než po delší odmlce pokračovali: „Půjdu taky, protože nevěřím tomu, že kdybys tam šel jen s tím magorem, tak bys z toho vyvázl bez zranění… A já nechci, aby se ti něco stalo," vrátili se pohledem ke zlatavým očím před sebou, a mezi prsty jedné ruky stiskli látku na kimonu bělovlasého, protože tu ruku vztáhli před krátkou chvílí směrem k Luxiosově hrudi, jako, kdyby si jej chtěli buďto přitáhnout blíž, nebo podržet, aby se nikam nevydal.
„Tak se to pak cítíme stejně," konstatoval neutrálně bělovlasý, jenž byl tak nějak připraven na to, že jej Draconia budou od víceméně sólo mise odrazovat. „Ani já si nepřeji, aby se vám cokoliv stalo… A proto nemohu dopustit, abyste se se mnou vypravili k řídícímu panelu… Jedná se o nebezpečný úkol a já nechci vidět, jak mi krvácíte v náruči." Schválně ani nepoužil sloveso "umírat", jelikož na něco takového nehodlal ani pomyslet. Zkrátka musel nešťastnému scénáři zamezit… Avšak na druhou stranu si uvědomoval, že kdyby kvůli tomu musel mladší lovce svázat a zamknout v pokoji, že to by také nedokázal, protože v jeho očích byli zkrátka křehoučkou bytostí, které se nesmí ubližovat. Ostatně, proto taky doufal, že cesta domluvy bude fungovat.
„To je od tebe sice hezké, ale já tu nechci sedět a čekat na to, až se vrátíš, jestli se teda vůbec vrátíš! Co když… Co když už tě pak nikdy neuvidím?" Sevřeli jemnou látku kimona ještě pevněji, se zarputilým výrazem vepsaným ve tváři. „Kdybys mě tu nechal s tou hromadou neznámých lidí a Sywardem navrch, muselo by mne přepadnout už naprosté šílenství - a navíc, na téhle misi jsme spolu, no ne?" zeptali se triumfálně, ale ani nečekali na odpověď, a pokračovali ve přesvědčování: „Tak mě prosím, prosím nenuť zůstávat tady… Tvrdil jsi, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo! A jak si chceš něco takového hlídat, když budeš pryč? Já chci být s tebou… Prosím… Mám si kleknout na kolena a škemrat?" Naklonili se blíž ke staršímu, takže u sebe jejich obličeje byly ještě blíž, než předtím, a žádostivě se mu vpíjeli do očí.
Jak vidno, metoda domluvy nezabrala… Ale on a tím vlastně tak nějak už v duchu počítal. Zničeně si povzdechl, zkoumaje jejich něžný obličejík. „Nechci vás opouštět; něco takového by mi přišlo neskutečně surové, ale copak je rozumné nechat vás vejít do nebezpečné zóny? Ano, byli jsme posláni na misi společně, ale náš úkol spočíval v tom, abychom zkontrolovali základnu. O tomto úkolu nepadlo ani slovo." Pokusil se přidat ke svému proslovu neoblomný výraz, ale v duchu si uvědomoval, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
„Ale… Ale…“ Oči se jim zase začaly plnit zoufalými slzami, ale tentokrát je fér zmínit, že je ze sebe částečně nutili, hlavně, aby tam nemuseli zůstávat bez Luxiose a napospas Sywardovi. „Já tě tam samotného nepustím… To prostě… Co kdyby ses zkrátka nikdy nevrátil?" zopakovali opět svou největší obavu. „Všichni ti lidé tady jsou jeden horší, než druhý… A mně na tobě záleží! A mám pocit, že ty jsi tu jediný, komu zase na oplátku alespoň trochu záleží na mně," přiznali a zabořili hlavu do hrudi staršího; už žádné slzy nutit nemuseli, protože teď brečeli na sto procent doopravdy. „A pokud ne, prosím, nekaž mi tu sladkou iluzi… To je to poslední, co by mi teď zlepšilo náladu," zamumlali, popotáhli, a natiskli se víc na lišáka, doufajíce, že je od sebe neodstrčí, nebo je nějakým krutým způsobem neodpálkuje.
Nechal se od mladších objímat, přičemž jim lehce vyšel naproti vlastní hrudí, na niž se mu mohli vyplakat. Snad si to ani neuvědomil, ale bleskově jim vymotal gumičku z vlasů, aby je mohl začít něžně a láskyplně cuchat; namotával na prsty dlouhé prameny, které následně nechával proklouznout, přičemž se kroutily okolo hlavy lovců. „Dobrá, dobrá," vydechl po několika dlouhých minutách, jež setrvali v tichosti ve stejné pozici na zemi před dveřmi. „Můžete jít se mnou, ale musíte mi slíbit jednu věc… Pokud vám nařídím, abyste utekli a zachránili si život, tak to uděláte, ano?" Trošku si je od sebe odtáhl, aby si je mohl změřit zkoumavým, trošičku přísným otcovským pohledem.
Protočili uslzenýma očima a něco otráveně zabručeli… Nakonec ale přikývli, a se slovy: „Ano, TATI," se ušklíbli a začali pomalu zvedat z podlahy, poněvadž je začínala brnět noha, na které si celou dobu seděli. „Ale co si budem, teď ti odsouhlasím naprosto cokoliv, jen abys mě s sebou vzal," dodali polohlasem a prsty si projeli vlasy, které se jim vlnily všude kolem hlavy; v ten moment jim ale také došlo, že takovýhle "účes" jim vlastně udělal starší, a nemohli si pomoci, ale po tváři se jim z toho uvědomění rozlil přiblblý úsměv… Tudíž, kdokoliv by se na ně teď podíval, myslel by si, že jsou buďto hodně sjetí, nebo mentálně zaostalí.
Luxios to ovšem nezaregistroval, jelikož se věnoval hledání klíčů. Nakonec se mu je podařilo magicky vyštrachat někde ze záhybů kimona, načež s nimi lehce zazvonil. „Chcete si jít odpočinout do pokoje, nebo se se mnou vrátíte za... Nimi?" položil otázku, zvedaje tázavě obočí. „Myslím si totiž, že by nemuselo být zrovna od věci oznámit jim, že se přidáváte taktéž… A taky by nám už konečně mohli prozradit, proti čemu to vlastně stojíme…“
„Co? Um..." probrali se z fantazírování o tom, co jiného by mohl starší dělat s jejich vlasy, ale za trochu jiné situace, a na pár vteřin se na něj jen dívali, přemýšlejíce, co se po nich chce… Pak si ale tak nějak dali věci dohromady, když spatřili klíče a vybavili útržky vět, které k nim až teď tak nějak dozněly. „No… Já nevím… Nechceš si jít na chvíli odpočinout?~" zavrněli a posunuli se trochu blíž k bělovlasému. „Protože si myslím, že nějaká půl hodina navíc už nás nezabije, a navíc, pochybuju, že se ti experti z té místnosti vůbec za celý den pohnou, takže… Za nimi můžeme zajít o trochu později."
„Dobrá tedy," přikývl, načež přistoupil ke dveřím, odemkl je a samozřejmě, že je následně i podržel, aby mohli blonďáci vejít. Jakmile se tak stalo, proklouzl v mžiku za nimi a zase zamkl. Trochu si připadal jako takový vrátný nebo dveřník. „Ale neměli byste také něco sníst?" napadlo jej záhy. „Abyste pak někde nezkolabovali… Jak dlouho vůbec lidé vydrží bez jídla?"
Nic neříkali a radši s rozběhem skočili do postele, která sice nešťastně zavrzala, ale naštěstí nenásledovala příkladu své společnice, která ležela rozlámaná v koutě. „Ááále, docela dlouho," odvětili jednoduše. „Když jsem ve stresu, tak prostě nemám hlad, víš?" dodali se zaskuhráním a převalili se na břicho. „Ale možná si dám něco potom… Možná," znovu se převalili, tentokrát na bok, načež se trochu nadzvedli, aby viděli na staršího. „A ty hodláš stát u těch dveří jako věšák?"
Po zaslechnutí slov blonďáků se pobaveně uchechtl, jelikož takové přirovnání skutečně nečekal, ale pak udělal několik neslyšných kroků směrem do místnosti, aby měl o něco lepší výhled na Draconii. „A opravdu budete v pořádku, když nic nesníte?" Když tohle říkal, klouzal pohledem po celém jejich těle, jako by se snad chtěl ujistit, že takovým přístupem neuškodí sobě samým.
Vyhoupli se do sedu a kývli. „Jo. A teď pojď sem, protože si chci povídat, a když budeš stát uprostřed místnosti a zírat na mě, tak mě tím budeš akorát deprimovat," prohlásili, a pak se malinko poposunuli ke kraji postele, dělajíce tak "místo" pro lišáka, jako kdyby na matraci nebylo dost místa pro dvacet lidí; a zatímco čekali na to, až k nim starší doleze, začali si hrát se svými vlasy, které, když byly takhle rozpuštěné, je nesmírně rozptylovaly.
Netušil, zda to blonďáci mysleli spíše jako rozkaz či návrh, ale nehodlal se zaobírat takovou prkotinou… Ostatně proto taky v rychlosti překonal vzdálenost ze svého momentálního místečka až k posteli, kde se velice ladně posadil kousek od Draconie. „A copak byste tak chtěli slyšet?"
„Nooo, já nevím," protáhli, zadívali se Luxiose a začali si kousat spodní ret. „Mluv, o čemkoliv chceš, od tebe je všechno tak nějak… Zajímavé~" Nenápadně se přisunuli o něco blíž k bělovlasému a pohodili vlasy, tak, aby jim přestaly padat přes obličej, a oni tím pádem na staršího hezky viděli… A on tak mohl na oplátku vidět na ně - což znamenalo, že pokud nebyl úplně slepý, nebo blbý, tak neměl šanci přehlédnout jejich červenající se tváře a oči, ve kterých byla podobná jiskra, jako včera v noci.
Snažil se na blonďáky příliš moc nedívat, jelikož si nebyl jistý, zda by se jim líbil jeho upřený pohled. Marně se snažil najít nějaké vhodné téma, jež by Draconii nijak nepoděsilo nebo neunudilo k smrti. Nakonec musel zabrousit hodně hluboko do své mysli, než konečně spustil: „Již jsem zmiňoval svou vášeň, jíž se pro mne stalo cestovaní… Ale abych pravdu řekl, nejraději se vydávám na místa, kde se nenachází mnoho lidí. Ne snad proto, že bych vaši rasu neměl rád, ale jde spíše o to, že se snadno stanu středem pozornosti… Ale to už vám asi došlo, že? Takže raději vybírám méně známé destinace, nebo je navštěvuji mimo hlavní turistickou sezónu… Anebo se občas vypravím do Japonska. Abych pravdu řekl, tam se na mne lidé dívají jinak, jelikož tam jsou přece jen různé kostýmy a převleky častější… Anebo mi to tak jenom přijde, jelikož je to tak trochu stejné, jako bych se vrátil domů… A vy jste někdy uvažovali o tom podívat se zpátky?"
„Nooo, už mě to napadlo…“ pohodili, stále upírajíce planoucí oči na lišáka. „Ale, na druhou stranu… Říkám si, proč se vracet, když všechno, co potřebuju, mám v Americe?~" zavrněli a vrhnuli na staršího další "Take me, Daddy" pohled, načež byli chvíli zticha, a pak se jejich nálada otočila o sto osmdesát stupňů, neboť se zase odtáhli a po zádech sebou hodili na matraci, se slovy: „Ale odsud už stejně nikdo nikam neodcestujeme! Beztak všichni umřeme, jakmile strčíme prsty do toho sektoru, kde ty potvory pobíhají, takže adieu živote, adieu cestování, pokud bude moje tělo v celku, tak to zakopejte, pokud ne, tak spálit!"
Zničeně si povzdechl, přičemž se lehce posunul po kraji postele, aby byl blíže k obličeji blonďáků a mohl tak zkontrolovat, jestli se jim zase po tvářích řinou slzy. „Už jsem vám přece říkal, že se mnou chodit nemusíte," zamumlal polohlasně, zároveň odhrnuje svou jedinou rukou prameny světlých vlasů na stranu. „A taktéž jsem přísahal, že vás budu chránit vlastním tělem… Vím, že pro vás musí smrt znamenat něco strašlivého, ale věřte mi… Já jí nedovolím na vás byť jen vztáhnout své pařáty."
„Ale to je hrozně těžké!" zasténali nešťastně. „Protože já nechci umřít, ale zároveň nechci, abys umřel ty! Nebo aby se ti cokoliv stalo! Takhle, já vím, jakou máš třídu, a jak jsi silný a šikovný, a že nějaká normální potvora by ti nic neudělala, ale…“ odmlčeli se, a také natáhli ruku, aby mohli Luxiose chytit za tu jeho, která byla pořád v jejich dosahu; zlehka si s ním propletli prsty a zadívali se do saténového povlečení pod nimi. „Víš, nikdy se mi s žádným dalším lovcem nestalo to, co s tebou - ani po tom, co jsme spolu někde byli třeba dva měsíce a stali se z nás skvělí přátelé. Prostě… Tebe znám pár dní, a mám pocit, že… Že s tebou musím pořád být, a že je mi vlastně mnohem líp, když tě můžu držet za ruku, a..." znovu ztichli, a začali se zevnitř kousat do tváře, nejistí, jak pokračovat, a co tímhle chtěli vůbec v první řadě říct.
Zamyšleně mladší pozoroval a netušil, co by na to měl odvětit. Tak nějak dokázal pochopit, jak se asi musí cítit, přičemž si zároveň uvědomoval, do jaké situace se to právě dostali. Už-už se odhodlával ke své odpovědi, ale nakonec znovu rty semkl do tenké linky, načež se vyhoupl víc do prostředku postele, aby tak byl Draconii blíže.
„No tak… Odpovíš mi něco? Protože já už nevím, jestli z toho všeho šílím, nebo…“ zhluboka vydechli, a i tahle věta nakonec končila otevřeně, protože blonďatí sami nevěděli, co by mělo být to "nebo" - proto se jen smutně zadívali na Luxiose a čekali, zda jim na tohle konečně něco řekne.
Neodpověděl. Ne že by nevěděl, co by měl říct; ale spíše se potýkal s tím, jak by to měl říct. Přece jen už docela dlouho nemluvil o svých pocitech a myšlenkách. Nakonec s tichým povzdechem vyvlekl své prsty ze sevření Draconie… Ale vlastně jenom proto, aby se v další sekundě mohl natáhnout na postel vedle nich a přivinout si je do těsného objetí… Bez toho, aby řekl jediné slovo.
Už poněkolikáté za ten den zase štkali Luxiosovi v náručí, smáčeli mu slzami kimono a tiskli se k němu, jako kdyby je dohromady spojovalo kyanoakrylátové lepidlo. Přišli si tak bezradní a nejistí… Jejich mentální rozpoložení by se dalo přirovnat tomu, když byste stáli uprostřed zamrzlého rybníka, led pod vámi byl tenký a praskal, a vy jste věděli, že pokud zůstanete na místě, tak se utopíte, a pokud uděláte pár kroků… Tak se buďto dostanete zpátky na pevnou zem, nebo se stejně proboříte hluboko pod chladnou hladinu… A otázkou pro Draconii bylo, jestli se začít topit, zaseklí na místě, nebo zkusit udělat krok.
Tiskl mladší těsně k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že jim poskytne ve svém objetí nejlepší ochranu, jakou si zaslouží, přičemž jim svou jedinou rukou přejížděl něžně po zádech. Nejdříve zůstal naprosto zticha, ale po chvíli se pustil do polohlasného zpěvu… Pro který si vybral japonskou píseň “Tegami (Haikei Jūgo no Kimi e)“. Věděl, že Draconia mu asi nerozumí, ale on si ji vybral proto, že se vlastně jednalo o rady a povzbuzení pro patnáctiletého teenagera, jak si nejvíce vážit života a nevzdát jej… A prostě mu tak nějak píseň přišla pro tento okamžik příhodná. Navíc, její poslední větou bylo 'Shiawase na koto wo negaimasu', což se dalo volně přeložit jako: „A já ti přeji, abys byl šťastný."
Tiše tam leželi, skoro nedýchali, poslouchali… A sice absolutně nevěděli, co ta slova znamenají, takže by jim tam starší úplně klidně mohl přezpívat i znělku z Naruta, ale každopádně byli zase celí na měkko - jako, kdyby toho za ten den nebylo už dost. No, a vzhledem k tomu, že na slova písně moc soustředit nemuseli a spíše ji vnímali jako celek a takovou zvukovou kulisu k situaci, měli alespoň čas na to, aby si popřemýšleli; a nakonec došli k závěru, že když nad nimi v téhle budově visí pořád hrozba smrti jako Damoklův meč, a za pár hodin už taky můžou být klidně roztrhaní nějak��m mimozemšťanem… Tak zkrátka nemá cenu moc přemýšlet nad tím, jaké budou dlouhodobé následky v jejich soukromém životě, pokud si zkrátka půjdou pro jednou za svým. Tudíž se trošku zavrtěli v objetí staršího, aby je přestal tak tisknout a oni se mohli hýbat… Ale hýbat se potřebovali jen proto, že chtěli ruce spojit Luxiosovi za krkem a stáhnout si jeho obličej víc k sobě, vplétajíce mu prsty do bílých vlasů. „Ty jsi na mě tak hodný… Děkuju," zašeptali, s tím, že čekali, jak bude na takovouhle pozici reagovat lišák… Protože mu tam nechtěli začít dělat hned úplně něco, co by se mu hnusilo, aby nakonec neskončili hození až na zem.
Lehce se zarazil, až na Draconii zůstal na moment překvapeně zírat, avšak v jeho hlubokých zlatý očích nebylo ani stopy po znechucení či odporu… Spíše jen rozčarování, protože tohle nečekal. „Přál bych si, abyste se cítili lépe," vydechl šeptem. „Trápí mne, když jste takhle nešťastní a zkroušení… Úsměv se k vám hodí mnohonásobně více. Avšak rozumím, že v této situaci by si jen málo kdo udržel veselou tvář a bezstarostnou mysl…“
Zvedli koutky do malého úsměvu, zatímco se vpíjeli očima do těch zlatých před sebou; takhle mohli cítit na obličeji každý Luxiosův výdech, zaznamenávali, jak se mu zvedá hrudník, a když byli úplně potichu, zdálo se jim, že snad i slyší tlukot lišákova srdce… Ale oni chtěli být ke staršímu ještě blíž; proto také v následující vteřině překonali i těch pár centimetrů, co je ještě pořád dělilo, a natiskli své rtíky na rty bělovlasého.
#lovecké kroniky#lovecká organizace#loveckékroniky#čeština#český tumblr#hezky česky#česky#vlastní příběh#příběh na pokračování#mimozemšťani#Luxios#Draconia#samurai#samuraj#rytíř#fantasy#fantasy příběh#detektivní příběh#LK2#sarkasmus#sarcasm#humor
24 notes
·
View notes
Text
Únor
Ráno jdu ještě v pyžamu dosypat ptákům slunečnicový semínka do krmítka. Pak u snídaně pozorujeme, jak se tam slétají celá hejna, navzájem se hašteří. Menší, ale o to odvážnější stehlík vyhání sýkoru koňadru. Ruce mi zahřívá hrnek s černou kávou. Čuchám, trpaslík taky čuchá. Káva mu zatím sice nechutná, ale už mu voní. Venku je únor. Kluci si čtou o Áje a Fíkovi a já mizím do únoru se psem na procházku. Fouká, ale kosák na větvi přesto zpívá. Ve svahu pod cestičkou spí srny, teda spaly, probudili jsme je. Otáčí ušlechtilou hlavu a koukají na nás svýma pronikavýma černýma očima, ale jinak se ani nehnou. Dělám, jako že je nevidím a beru si psa k noze. Zatáčíme po cestičce jinam, ať můžou v klidu dál spát. Prohlížím si svah pod námi a spoušť co napáchal včerejší vichr. Starý tlustý jasan, co měl dole rozdvojený kmen se zlomil zrovna v místě, kde se dva kmeny spojovaly v jeden. Bydlím tu asi 10 let a ten jasan mě vždycky fascinoval. Tak teď už není.
Na odpolední procházce nás vítr poponáší blíž k šedomodré obloze, profukuje mi všechny vrstvy oblečení až na kůži. Je nevlídno, ale trpaslík se raduje. Chce si v tom největším větru hrát pod stromy, tak ho přemlouvám, abychom šli do závětří. Tam se taky raduje. „Tady byly ruměnice.“ říká mi. „A zase budou, v létě a na jaře.“ má v tom pořádek. Ruměnice jsme na tomhle místě pozorovali loni někdy v dubnu, ale stále si to pamatuje. Asi silný zážitek. Později stojím na zahradě na štaflích a stříhám jabloň, na bundu mi bubnují krupky sněhu a vítr mi je vhání do obličeje. „Půjdeme se někam schovat, třeba na dvůr, nebo domů?“ ptám se trpaslíka. „Ne to ne, budeme tady, na zahradě.“ Pak se zatetelí: „Pěkná čina, sněhová bouřka.“ pronáší vítězoslavně slova z bublin nejnovějšího čtyřlístku. Smráká se a my konečně zavíráme únor za dveře. Doma je teploučko, zatahuji před únorem i závěsy a stavím konvici na čaj.
2 notes
·
View notes
Text
Mohla bych to svézt nato, že jsem chtěla aby to co si na mě opět rozjel potom co si mě akorát hodil domu bylo oprávněné a já nemusela cítit takovej vztek a poprvé v životě bych si i dokonce dovolila říct, že jsem cítila i nesmírnou křivdu...
Tentokrát si, ale stojím zatím že si to tentokrát zkurvil, hned potom co to zase začalo vypadat nadějně a mohlo bejt konečně fajn a ja se opravdu začala soustředit jen na nás dva a ty 4 dny co si mě vzal na úplně druhou stranu republiky, kde nebylo vůbec nic ztoho co nás tady vysírá.
Byli jsme tam spolu a já konečně zase cítila ten úžasnej pocit, že někomu patřím a to, že si mě představil rodičům pro mě znamenalo, že jsem konečně začala věřit, že mě třeba vážně miluješ..
Jenže jen co jsme se vrátily, tak né uběhla ani hodina a bylo to tu zas.. Zase si bleskově našel úplně nesmírnou píčovinu kvůli které ses rozhodl to zase zkurvit a tím mě zase po dlouhé době donutil se zase zkurvit tak jak sis ty představoval...
Jenže sama moc dobře vím že, to proč jsem se zase rozhodla se zkurvit a následně se i tradičně dojebat, tak že se sama na sebe ani nebudu moct podívat bude zapříčeněno tím že bez tebe a bez práce, kterou jsem též nesmírně milovala a trávila vní skoro veškerej svůj čas nemám nic a nikoho co by mě vedlo kamkoliv jinam než zase o krok zpátky..
Takže teď už sice necítím vztek, tedy krom nesmírného zklamání ze sebe samotné a ztoho, že to zase dopadlo stejně jako vždycky, když si začnu přát aby nám to spoli konečně vyšlo...
Cítím nesmírnej strach a nejistotu z každého dalšího dne a ztoho co teď dál budu dělat a ztoho všeho scim si budu muset poradit sama...
3 notes
·
View notes
Text
DEN 10.
u rybníčků | 08:44
„Musím si spolu vážně promluvit. Takhle to dál nejde. Buď já, nebo ty. Ale kdo je kdo? A kdo chce co?“ mluvím sám se sebou. Nakonec mlčím, protože nevím. Jediné, co je mi naprosto jasné, je to, že dál pobyt v Krušných horách nesnesu. Že je dneska musím nutně překonat. Což znamená zdolat Děčínský Sněžník. Což znamená ujít 35 kilometrů, samozřejmě ne úplně po rovince...Prásk. Láme se mi lžíce u snídaně. To se jako nemám už ani najíst? Všecko mě sere. Naštěstí si zrovna píšu s dvěma přáteli. Oba o mém výkonu nepochybují. Já pořád ano.
u rybníčků | 10:30
„Tys pořád nevyrazil?“ píše mi jeden. Ale jo, už jdu na to. Sám cítím, že chtít ujít 35 km, ale vycházet v půl jedenácté, je prostě nesmysl.
Komáří hůrka (808) | 11:31
Ušel jsem asi 2 km. Stojím, koukám do otevřené krajiny z vyhlídky, piju kávu. Je to takový moment jako zatravňovák v hovnech. Prostě můžete pokračovat. A taky vím, že další zastavení si dovolit nemůžu, a že ani žádné nebude. Vyrážím po Fojtovické pláni do Východních Krušných hor. Krajina se mění k obrazu mému.
Fojtovická pláň | 12:48
Sedím na zemi a fačuju si levý kotník. Zase natekl. Jediný krok mi nedá zadarmo. Tejpuju prsty, tejpuju patu.. proměňuju se v mumii. Zbývá asi 30 km. Jsem blázen? To nemám šanci zvládnout. Bolí mě ramena z krosny, pořádně jsem několik nocí nespal, nohy na hadry. Ale motivace zamávat Krušným horám je vysoká. Vstávám. Jdu.
Adolfov | 13:12
Vycházím z lesa a hrozně v dáli vidím stolovou horu. To… to, to musí být Děčínský Sněžník. Zastavuju se. Chvíli nemám ani myšlenku. Ta hora je tak strašně daleko, že přeci není v lidských silách tohle za odpoledne ujít. S bolavýma nohama a 15kg krosnou. Musím logicky zvážit mezikrok, že to dneska zapíchnu někde u paty hory, možná někde v Petrovicích nebo v Tisé. NECHCI. Chci tam vyjít DNES. Bytostně mi to svírá srdce.
jdu jdu jdu
Popsat stav, který zažívám, nejde. Jdu, ale nemyslím. Nejsem totiž Já. Jsem chůze. Stal jsem se jí celý.
Krásný les | 14:44
Procházím pod dálnicí do Německa. Nohy mám těžké, tak zastavuju a odpočívám ve stoje. Vytahuju z kapsy mobil a po pár dnech zkontroluju pracovní e-mail. To, co nacházím, mě rozebírá na prvočinitele. Celou dobu tam tikala bomba, která brzy vybuchne. Když jsem v Kolibě Lupin odesílal pracovní lejtra, byl jsem na sebe pyšný. V mobilní verzi e-mailu jsem ale nescrolloval do strany, kde na mě čekaly další 2 dokumenty. Ty je nutné vypracovat do zítřejšího dne...
Přichází snůška těch nejvůlgarnějších slov. Jindy mi to pomůže, teď se mi ale vůbec neulevilo. Potím se víc, než doteď po destíkách kilometrů. Tohle je prostě úplně v prdeli. Když budu pochodovat, třeba mě něco napadne.
někde | 15:11
Napadají mě 2 varianty, jak průser vyřešit, aniž bych musel pouť přerušit a nemusel se vracet domů. Přičemž varianta č.1 je ta hlavní. A to obrátit se na dalšího Trail Angela po cestě. Zítra po sestupu z Děčínského Sněžníku půjdu kolem paní, která by mi teoreticky mohla pomoci. Pustit mě k sobě, půjčit mi PC a nechat mě hodinu pracovat (to je ale nesmysl, že?). Varianta druhá je taková, že povinnost přehodím na kamaráda spolupracovníka, ale udělat mu to za minutu dvanáct je kurevstvo.
pastaviny | 16:00
Dneska se mnou není sranda. Neexistuje nic, jen krok za krokem, přibližující se Sněžník i pracovní průser.
Petrovice | 17:05
Jak hadrový panák vcházím do Petrovic, dalšího příhraničního městečka. Bizárek se opakuje, korunu tomu dává obchod, kde je z potravin (1!!!!) paštika a asi 4 balené kroasany. Beru. Doplňuju i 2 litry vody. Čeká mě stoupání, tak proč si batoh nezatížit. Večer si díky vodě udělám pořádnou večeři, ráno snídani. Aby mi to šlapalo do kopce s ještě těžším batohem, piju na ex redbulla. Dodávám si sebevědomí a dostávám se do tempa.
Ostrov | 17:21
Začínají se mi zavařovat nohy. Puchýře mě bodají. „Vidíme Ježíšovo utrpení snášet tiše a jemně, proto snášejme utrpení s radostí, jak to chce otec Bůh,“ opakuju si liturgickou báseň z kříže na Špičáku.
někde po Sněžníkem | 17:40
První pískovce jako vstupní brány, klaním se jim. To je znamení. Vyděržaj pioněr!
někde po Sněžníkem | 18:00
Dávám si další energetickou tyčinku, pojďte, nožky! Slunce, ty ještě sviť!
Sněžník | 18:30
Cílová rovinka. Asfalt pod Sněžníkem znám, už jsem skoro tam. Já stoupám, lidi scházející k parkovišti, s kočárky a podpatkama se za mnou otáčí. Lýtka mám zcákané, obličej nerudný, pohled jako byste zamávali rudým šátkem. Vím co chci a už to držím za pačesy. Chci vrchol a západ slunce!
Děčínský Sněžník (723) | 19:04
35 km. Povoluju přesky, krosna padá, až se zapráší. Stojím na samém horizontu. Nad skálními sochami Tří králů. Slunce zapadá. Na zem dopadám i já, a to v konzistenci kravince. Sakra! Na tuhle osobní oslavu nemám ani kapičku moku. Beru poslední zbytky sil a nalehko bez batohu jdu další stovky metrů do hostince na východní straně.
Děčínský Sněžník | 19:35
Stojím ve futrech restaurace, která zavírá za 25 minut. Dovnitř se nesmí. Zvoním na zvonek a chci si poručit plechovku piva. Užiju si ten západ slunce pořádně hořce. „Nemáme,“ říká protivně paní v šedé teplákovce celé umaštěné. To je pohled. Není jasné, kdo vypadá zdevastovaněji. Jestli poutník po 10 dnech tortury nebo tahle paní po dnešní šichtě. Jako kompromis volím malou desítku ve skle. Jedním polknutím ji mám v sobě, vážně se mi motá hlava. Cítím se opilý.
Děčínský Sněžník | 22:45
Je noc. Hvězdy jako na dlani. Ležím v naprostém tichu na hraně skály. Koukám vzhůru. Dnes poprvé nepršelo. A nebude ani v noci. Po deseti dnech! Tomu říkám grandfinále. Zvládl jsem to, ušel rekordní počet kilometrů, ukončil Krušné hory takhle symbolicky. Dochází mi, že bude fajn to všechno ukončit. Ne že bych skočil ze skály, ale vrátil se na chvíli domů. Nohy mám na hadry, na regeneraci budou potřebovat aspoň dva dny. Trail Angel není k dispozici, na mobilu tu práci nezvládnu. Powerbanka je na nule. Práci předelegovat nejde. Ignorovat ji taky ne. Rychlík z Děčína je za hodinu a půl v Praze. Vše do sebe zapadá. Koukám na ta krásné světýlka nademnou, pak do zbrusunové slunečné předpovědi a říkám si: OD ZÍTRA MÁME V REPUBLICE ČASY BEZ DEŠTĚ, MRAKŮ A BOUŘEK. Za Labem mě čeká krásné pískovcové Hřensko a okolí. Zní to až pohádkově. CO JÁ BYCH TADY DĚLAL.
1 note
·
View note
Text
NEVYHNUTELNÉ aneb když tě zavřou v obci s letištěm - Madeira poprvé
Je to pár měsíců, co jsem viděla asi nejsilnější motivační plakát vůbec. Doteď mě zvedá ze židle a lenivé myšlenky proměňuje v odhodlané "ANO"! Na tom plakátu byly na husto seřazené puntíky jeden vedle druhého.
Část z nich byla vyplněná a část prázdná. Každý bod zde reprezentuje týden v lidském životě za předpokladu, že se dožije 100 let. Prožiješ jeden týden a vybarvíš další puntík. A najednou to vidíš. Tu konečnou čáru. Víš, že koupit “nový plakát” nejde. Víc puntíků neseženeš ani jako podpultovku, sebevíc by ses snažil. Život máme jen jeden a není nekonečný (já vím, to je objev, co? :D) To si pak mnohem lépe rozmyslím, jestli chci i tak krátké období jako je 7 dní jen přežít nebo opravdu prožít.
A možná i tenhle plakát hrál roli v mém rozhodnutí konečně si splnit dávný sen. Opravdu naplno zažít život digitální nomádky. Nečekat na nic a nikoho. Udělat to pro sebe. Kolikrát jsem si říkala, proč pendluju jen mezi Třincem, Prahou a Brnem, když se svou prací mohu pendlovat mezi Jávou, Kanadou či Chile. A tak jsem tady. Na okraji Severního Atlantského oceánu po mé první lekci Hauta jógy, dlabu papáju a nechávám se osvěžovat kapkami tříštících se vln. Konečně zase žiju naplno a upřímně, zase naplno i pracuju. Teď, když je toho tolik na co se těšit!
Hned první víkend na Madeiře mi vzal dech. V životě jsem neplánovala tak málo jako před příletem sem. Upřímně, jediné, co jsem tušila, byly anticovid opatření a cena potápěčského kurzu. Stále netuším, jaké tady jsou hory či co je typické místní jídlo, ale každý den se mi díky lidem, které potkávám na této cestě, otevírají oči, rozšiřuje úsměv a rozbuší srdce nadšením. Canyoning? Coasteering? Paragliding? Kajakem kolem pobřeží? Co že je to ta levada a poncha? On tady někdo organizuje mini latino taneční srazy v parku?? A kurzy jógy? Já věděla, že tohle bude ostrov mých splněných snů od prvního dne, kdy jsem zavětřila tu nejopojnější vůni na světě. Můj nový domov totiž voní akáty!😍
Long story short. Díky couchsurfingu jsem potkala kluka z Aarhus, který si na Madeiru přivezl stan. A znát tady člověka se stanem je jako mít volnou VIP vstupenku na všechny ty světelné show, co slunce pořádá každý večer, každé ráno. A tak se taky stalo. Po pěti dnech na ostrově konečně přišel pátek a já si vezu zadek Uberem od pobřeží do 1480 m.n.m. Výstup na Pico Arieiro a kolem mladičkých influencerek fotících se v podpatcích na stezce až na nejvyšší horu Madeiry - Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Napříč tunely, skalními stezkami kolem srázů a skrz keře, na které by člověk potřeboval mačetu až k růžovému západu na vrcholu “Rezavého vrcholu”. Jen já a Hans. Dva lidé a pod nimi celá Madeira zahalená do červánků. Jediné dvě duše na nejvyšším bodě rozkvétajícího ostrova. Prostě...nádhera! O dalších dnech nechám mluvit fotky.
Aniž bych to v ten moment věděla, dívala jsem se na místo našeho třetího přespání - Bica da Cana.
Moderní verze pohádky o Růžence? Na konci chráněného mlhou nasátého lesa se schovává jeden opuštěný dům. Bílá vlhkost se plíží jeho rozbitými okny a dotváří tak ponurou atmosféru tohoto opuštěného místa. Před dveřmi této ruiny se však tyčí strom obsypán růžovějícími se květy, který až nepřístojně září vřelostí a šíří kolem sebe krásnou vůni. Že by se tady madeirská Růženka píchla do prstu a proměnila se ve strom? Pravděpodobně!
Poslední den, tedy v neděli, už jsem chtěla být na cestě do Funchalu, do mé základy, odkud pracuji. Jenomže to bych nesměla nechat plánování poslední “procházky” na Hansovi, který odmítá používat předmět české národní hrdosti - mapy.cz, které vynikají zobrazováním výškového profilu trasy. A tak se bonusová procházka proměnila v jeden z nejnáročnějších výstupů celého tripu. :D No nic. Dám si tedy ještě jeden západ. Ještě jeden východ slunce a ráno budu stopovat. Cha...no jasně!
Takže jsem Hansovi, který pokračoval ve svém kempování na západ, vybalila všechno zbylé jídlo (ten klučina si to jídlo moc nepromyslel :D), dala jsem mu většinu vody a on mi za to nabalil své oblečení a boty, co měl navíc. 🤷 Budu přece ve Funchalu do hodiny, takže nepotřebuju ani snídat, že? Že? No. To teda nebudeš, Marie! :D
Asfalt se pod koly projíždějících aut fakt netrhl a proto jsem pokračovala směrem k nejbližší civilizaci. Na této horské stezce vedoucí kolem větrných elektráren jsem za 40 minut potkala jedno pidi autíčko. Přestože v něm jela rodinka čtyřech dospělých, mé ruce sepjaté do prosby je přesvědčily, aby zastavili. Dokonce nabídli i svezení. Asi na střeše? Nevím. Poděkovala jsem a rozhodla jsem se zahájit plán B! Slunce svítí, pracovní hovor mám až ve 3, je mi krásně, tralaláá, proměním dnešek v další trek! A tak si to štráduju kolem staré levady asi jeden výškový kilometr prudce dolů po neoficiální stezce. Začalo to jako ta nejluxusnější cesta do práce, skončilo to poklepáním se na rameno, že jsem se z té trnité džungle vymanila a po cestě “nedokalyčila” (poznámka jen pro pravé Goroly). Stezka se mi totiž v jeden moment vytratila. A mapy.cz MLČÍ!
Úplně klidně si zatají existenci vodopádu a říčky, ve které teď stojím a doplňuji křišťálově čistou vodu. To, co bych asi normálně nelezla ani s bouldermatkou pod zadkem, jsem teď zdolávala s krosnou na zádech. Po jednom nedobrovolném obráceném canyoningu a několika nadávkách později jsem stezku opět našla. Mám teď sice ruce jako majitel tuctu nevrlých koček, ale mé sebevědomí je zpět! Dalších 300 výškových metrů dolů a vylézám z lesa, kde stezka opět mizí. Nezaznačená řeka se tady rozšiřuje asi na 4 metry a vypadá to, že nejlepší bude ji přebrodit. Takhle zpětně mi to všechno připadá hodně k smíchu, ale v daný moment jsem si připadala jako skutečný dobrodruh! Survival mode :D A taky jsem si říkala, že chodit na hory sám je fakt blbost…
4 kilometry nahoru, 5 kilometrů dolů a třetinu ostrova máš prozkoumanou :D
Ta bradavka napravo je Pico Grande - doteď nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy stanovala. Bylo to jako spát v nebi! ♥
Každopádně o tomhle treku poslední dny hodně přemýšlím. Protože co se stalo potom, odstartovalo úžasný efekt sněhové koule. Teď už zpátky v civilizaci pokračuju po asfaltu k nejbližší autobusové zastávce a stále doufám, že se mi podaří někoho stopnout. Auta z hor ale nejezdí. Až na jedno. Norský Viking mi zastavuje, protože z auta neví, jak moc jsem zpocená. A ta větvička rozkvetlé třešně to asi moc dobře nemaskuje :) Po pár minutách mě (přesto :D) zve, abych se k němu přidala na oběd A NA KOUPÁNÍ v oceánu! Ani nevíte, jak jsem celé předchozí dny (marně) doufala v osvěžení se ve vodopádu. Takže tato nabídka mi zněla jako božská hudba. Jako by se v ten moment vše kolem rozzářilo a sbor tlusťoučkých barokních andílků začal kolem zpívat osvícené “aaaaaa”. Přijedeme do restaurace na pobřeží, Kristian objednává 2x denní menu a než nám přinesou mé první jídlo dne - šťavnatý rybí steak, jdeme se okoupat. Pak hurá na autobus a rovnou na pracovní hovor. Všechno to tak krásně vyšlo!
Kdybych se ocitla na té cestě dříve, kdybych stopla někoho hned ráno a vůbec na trek nešla, kdyby xyz...nikdy bych nepotkala Kristiana. A pak bych nešla ve čtvrtek ráno plavat. A on by mě nepoprosil, ať se zeptám toho jóga instruktora na pobřeží, jestli se může kdokoliv přidat. A já bych pak nešla v pátek na jógu, kde učil jiný instruktor a nebyla bych pozvaná na místní párty s živou hudbou v luxusní vile v horách s výhledem na celý Funchal. A nepotkala bych Josého [Žozé] a Natashu a všechny ty další skvělé lidi, se kterými už spřádáme stovky plánů. Takže děkuji mapy.cz, že jste mi zatajily řeku. Děkuju, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Nemůžu sice tušit, jak skvělé věci mě čekaly na konci těch cest, kterými jsem se nevydala. Ale...byla vůbec jiná možnost? Jak říká José, co když to bylo nevyhnutelné: Why is the milk gone?
----
(Poznámka pro rodinu - některé pasáže mohou být přibarveny pro dobro příběhu, dávám na sebe pozor jak nejlépe umím :))
2 notes
·
View notes
Text
dej mi lásku
já vím, že covid a všechny problémy s ním spojený, přivedly spoustu lidí v zemi do hrobu a nebo na pracák. (přemejšlim, co z toho je horší) sama znám spoustu lidí, který jsou až po uši v dluzích, nemaj práci, nemaj, jak se postarat o děti, a stát jim nepomáhá, i když jim ze dne na den vzal živobytí. jo, já vím, měla bych říkat, že jim ho vzal covid, ale ve státě, kde se už rok vyhlašujou, rušej a pak obnovujou opatření, který totálně nedávaj smysl, z toho prostě nezvládnu vinit nemoc. navíc vzhledem k tomu, jakej jsem lidumil, je poměrně jasný, že na to koukám jako darwinistka. planeta je přelidněná, nemá kapacity, populace stárne a voda dochází, thats it, smrt je přirozenej koloběh a takhle to holt chodí. obecně si myslím, že by naše společnost měla o smrti víc mluvit a přestat ji tabuizovat. oslavujem každý nový mimčo, ale když někdo umře tak dětem lžem, že se jen přestěhoval daleko. (díky, mami) smrt je normální, všichni umřem, a je normální se jí bát. je to velkej krok, o kterým se toho moc na blogíscích nepíše, takže je jasný, že z toho má člověk nasráno. taky mám. na jednu stranu strašně doufám, že pak nic není. že materialismus jakožto filozofickej směr se neplete, a my jsme jen hmota. maso, tuk a kosti, chlupy a hnis. biologický roboti, co prostě přestanou fungovat, opotřebení materiálu, protože mám strach, co by mě mohlo čekat na onu pověstnou věčnost, kdyby pak něco mělo bejt. zkoušela jsem přečíst božskou komedii, ale nedala jsem to. potřebovala bych to převyprávět do současný prózy. co když po smrti očistec není, co dkyž je očistec tohle? někdy mi to tak přijde. koncept střídání dobrejch a špatnejch dní je fakt pekelnej, když je špatně, tak víš jaký to je, když ej dobře, o to víc trpíš, a když je dobře, tak víš, že je to dočasný, že se ot může lusknutím prstů zesrat a rozpadnout. chtěla jsem původně psát o tom, že i když si uvědomuju, že lidi jsou na pokraji existence, tak můj největší problém poslední měsíce je to, že se k smrti nudím. jsem znuděná holka z generace Z. je mi z toho na blití. chodím an terapie, protože mám komplikovanej vztah se svojí rodinou, rozuměj nebavím se s nima, a to mě ani nikdo v dětství nezneužíval. nuda. ne sexuálně. jedinej, kdo mě dky sexuálně zneužíval jsem byla já, a kvůli tomu teď nezvládám mít orgasmus s někým, koho miluju. každou noc mám noční můry. nechápu, jak mě můj mozek může pořád dokola šokovat tím, co dokáže vymyslet. tenhle tejden jsem měla hodně práce a byla jsem fakt produktivní a bylo to super. když mám hodně práce, tak nemyslím na píčoviny. teď večer ale na píčoviny myslím. chybí mi můj kocour. trochu mi chybí pohled z mýho dětskýho pokoje. z toho okna, kterým jsem v noci utíkala. nebo když jsem se doma bála. o tom domě se mi pořád zdá. jsem v něm, stojím tam a říkám matce, co se děje, a ona mě neslyší. neposlouchá. ignoruje mě. jsem tam navíc. jsem tady navíc. moje psychiatrička říká, že je to jen vzorec, kterej jsem si vytvořila v hlavě, a že je nesmysl, že jsem tady nechtěná a navíc. pak mě nutí mluvit o lidech, co mám ráda a co maj rádi mě. jsem z toho trošku unavená. brzo to bude rok, co řeším s odborníkama všechny sračky v mojí hlavě, a já nemám pocit, že by se něco vyřešilo. díky práškům dokážu chodit ven a fungovat, taky už nemám úzkosti a záchvaty paniky. deprese jen lehce, už se nechci zabít při sebemenším problému. ale v mojí hlavě se nic nezměnilo. je na tom jen pláclá plachta, abych to neviděla. nevím, co mám dělat. jak to mám vyřešit. myslím, že jsem se ale posunula. už jsem jenom strašně smutná. už nemám vztek a asi už ani necítím tu strašnou nenávist ke všemu a všem. to je dobrý. před rokem touhle dobou jsem ležela v posteli, brečela a litovala se. taky jsem si rozřezala stehna a byla fakt blízko tomu zmizet. na terapii jsem to začala řešit, sebelítost zmizela a začal se ven dostávat jenom strašně velkej vztek. myslím, že jsem ho dost vychodila se psem. teď jsem jen smutná. ani nejsem prázdná, to je taky pokrok. jen hrozně moc potřebuju milovat a objímat a slyšet to. pořád dokola. možná jsem asi nějakej posun udělala. lásku (potřebuju)
2 notes
·
View notes
Text
Povídka - Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování
V rámci tréninku psaní světa občas napíšu krátkou povídku. Tentokrát jsem se rozhodla pro tu, kdy je Roderick ještě mladý ucho, není totálně semletý životem a dělá svou práci s přesvědčením. Jinými slovy, je to furt stejnej parchant, jen mladej :).
.
Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování
Tělo leželo na stole v chladném sklepě. Nemít prořízlé hrdlo, vypadal by muž skoro jako že spí. Mohlo mu být sotva třicet, dobře živený a určitě člověk. Zatím třetí tělo, které se našlo, ale kněží neměli žádnou pořádnou stopu.
„Nerozumím, proč se my musíme zabývat obyčejnou vraždou.“ Roderick sjel tělo pohledem. Od podobných případů je osvobodili už před pár lety. Od té doby, co se z Nicholase stal nejvyšší kněz, se zabývali spíš otázkami politiky a mezi městskými vztahy.
„Je to sériová vražda, to už není tak obyčejné,“ oponoval mu Nicholas. Oči mu zářily jako malému dítěti od chvíle, kdy Roderickovi oznámil, že spolu půjdou vyšetřovat vraždu. Jako za starých časů před třemi lety. Však taky na pohled omládnul, vrásky kolem očí se mu vyjasnily, úsměv mu ubral deset let a kdyby vlasy někde našly původní barvu a zbavily se šedin, mohl by se Nicholas vydávat za čtyřicátníka. „Kdo ji vyřeší lépe, než my dva?“
„Co na to Rada?“ Roderick si tak nadšený nepřišel. Nicholas ho vytrhl od práce na článcích, nemluvě o přípravě na diplomatické jednání s knězi z Víkrie. Na ty si vždy musel obrnit nervy, protože každý ve Víkrii se choval jako barbar.
„Rada nemusí nic vědět,“ usmál se Nicholas radostně. „Co myslíš?“ otočil hovor zpátky k tělu. Určitě měl vlastní teorii a jen Rodericka zkoušel.
„Vrah použil asi patnácti centimetrový nůž. Můžeme předpokládat, že je stejný jako v přechozích případech, zprávy tomu napovídají,“ začal Roderick. „Mohlo by to znamenat, že je vrahem člověk, ale stejně tak to může být bestie, která se nechce prozradit.“
Nicholas pokýval hlavou. „Všiml sis těch modřin? Řekl bych, že bestie je pravděpodobnější.“
Muž měl na pažích ošklivé podlitiny, jako by ho někdo držel vší silou. Tmavé, příliš velké na lidskou dlaň – takové zranění by silný člověk nedokázal způsobit.
„Takže hledáme bestii, která se snaží svoje zločiny zakrýt a hodit na lidi,“ ukončil Roderick. „Jaký postup navrhujete?“
„Jako obvykle. Já vyslechnu lidi v okolí a ty se pokus zjistit, co měli oběti společného a proti čemu stojíme.“
***
První oběť byl obchodník s látkami Patrick, u kterého nakupovalo snad celé město. Třetí oběť identifikovali jako Rogera, místního kuchaře, který vařil pro mnoho rodin v Ruusutu a vzhledem k blížícím se oslavám jara měl v posledním týdnu velmi napilno. Zato o druhé oběti, ženě s psími rysy, nevěděli vůbec nic. Jméno, rasu, a ani tělo, protože ho spálili dřív, než se Roderick s Nicholasem k případu dostali. Zůstal jen její popis – snědá, tmavě hnědé vlasy, ostré, zmutované zuby, tmavé chlupy v obličeji, hnědé oči a drápy. Když ji našli, neměla na sobě obojek, ale to ještě neznamenalo, že není registrovaná.
Zjistit totožnost bestie se vyhoupla na prioritní místo. Čokl určitě nebude mít tolik přátel, jako obchodník nebo kuchař.
Dokumenty o bestiích z Ruusutu a jeho okolí se nacházely v matričním archivu. Roderick ho znal jako své boty, nejednou tu seděl, když psal články pro Akademii nebo pátral po důkazech k jiným zločinům. Najít informace o psovité bestii byly ale jako hledat jehlu v kupce sena – ve městě jich žily desítky. Roderick přehrabováním ve složkách stráví celé hodiny.
Od pohřbení pod papíry ho zachránila Tillie, matrikářka, která dělala nejlepší čaj pro ubohé kněze zakořeněné u stolu. Nikdy ho u práce neobtěžovala, jen občas k čaji přinesla i koláček s důvěryhodným mrknutím, že Roderick nezašpiní materiály, ve kterých se zrovna hrabal. Dokázalo mu to spravit den, i když se třeba dlouhé hodiny nehnul z místa a nic nenašel. Tillie byla jako slunce v temné místnosti. Zahřála, ale držela se dost daleko, aby vás neoslepila.
„Probrala jsem další složky podle vašeho popisu. Mám tu pět bestií, na které by seděl,“ oslovila ho a předala mu šanony.
„Děkuji, Tillie.“ Letmo nahlédl do jedné z nich. Příběh bestií by většinou podobný – nějaká rodina potřebovala otroka, tak bestii buď koupili na trhu, nebo ulovili a ochočili divokou. Druhý způsob se stával méně často, protože se Řádu podařilo pochytat už téměř všechny.
„Pracuje se vám dobře?“ zeptala se Tillie.
„Kdyby vaše kolegyně tolik netlachaly, bylo by to lepší.“
„Kolegyně k práci tlachání potřebují, aby vám našly tohle všechno a nezbláznily se z toho,“ poznamenala Tillie.
„Máte pravdu, omlouvám se,“ pousmál se Roderick a položil složky na hromádku svých vybraných.
„Podíváme se vám po dalších.“
„Jste poklad, Tillie. Připomeňte mi, že se o vás mám zmínit Radě.“
Tillie se zasmála a pak zaplula do kartotéky.
***
Nicholas měl podobný úspěch jako Roderick – nulový. Tedy, alespoň co se vyšetřování týče. Patrick prý prodával ty nejlepší látky, takže když nejvyšší kněz mluvil s jeho ženou, nejen, že si vyslechl, odkud všude dováží a v jakých manufakturách vyrábí, ale taky si teď v náručí nesl několik saténových závěsů různých barev a vlastně nevěděl, co s nimi bude dělat. Manžel ho zabije, až zjistí, že utratil tolik peněz za zbytečnosti. Když ony vypadaly tak krásně a paní obchodnice mu slíbila, že vydrží až do smrti.
Matka kuchaře Rogera mu zase přibalila do brašny několik zákusků – prý aby se za duši chlapce přimluvil u Bohyně. Zjistil jen, že Roger se mezi elitu kuchařů vyhoupl teprve před dvěma lety, na svůj věk – ještě mu nebylo ani třicet, byl jen o něco málo starší než Roderick – si udělal jméno velmi brzy. Nicholas uvažoval, jestli se tohle teď bude dít častěji. Mladí lidé postupovali v kariéře tak rychle – Nicholas v jejich věku sotva vylezl z hospody a plácal se na čtvrté úrovni jako nějaký začátečník.
No nezjistil prostě nic užitečného. Stejné informace dostával od zákazníků nebo náhodných kolemjdoucích – Patricka i Rogera znali, bavili se s nimi, a mohl byste se Nicholasi přimluvit u Bohyně za mou babičky/dceru/tchýni/psa?
Někdy během rozhovoru s pátým svědkem, zahlédl Nicholas, jak ho z dálky někdo pozoruje. Léta praxe ho naučila rozpoznat, když ho někdo sleduje. Bestie uměly dokonale splynout s pozadím a tenhle instinkt se brzy stal způsobem přežití. Nebezpečí cítil v zádech, chloupky mu stály na krku a mrazilo ho.
„Díky, samozřejmě, Bohyně vaši žádost vyslyší,“ usmál se na člověka, se kterým mluvil a pak přidal do kroku, ověšen dary a závěsy. Letmo se ohlédl – člověk v bílém taláru zrychlil také a mířil přímo za ním.
Nicholas se rozhlédl a rozběhl se ulicí.
„Stůjte!“ uslyšel za sebou hlas a klapání střevíců.
Nicholas nezastavil a běžel.
***
Roderick byl stále zahlcený papíry, když za ním večer přišel Nicholas, v tváři rudý jako rak a zadýchaný. Roderick jeho vzhled nekomentoval, právě procházel snad stou složku – vždycky zapomínal, kolik je ve dvou set tisícovém městě bestií.
„Jak to šlo se svědky?“ zeptal se a byl rád, že konečně může zvednout zrak od papírů. Nicholas vypadal hůř, než si na první pohled myslel. Jiskra z oka zmizela, místo toho tu seděl brunátný muž.
„Jako obvykle. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, nebo viděli všechno a můžou za to bohatí sousedi.“ Protřel si rukama kolena. Padesátka se na něm podepisovala, Roderick měl za to, že by nejvyšší kněz měl zůstat sedět v Radě a neunavovat se řešením případů, které si můžou vzít kněží nižší úrovně. Nikdy by to ale neřekl nahlas, Nicholas mu byl učitelem a přítelem.
„Ale chlapíci z koželužny zahlédli vůz pár hodin před tím, než se tělo našlo. Je to planá naděje, ale kolem těla nebyla krev, takže ho mohl někdo převézt.“
„Stejně marné je to tady,“ povzdechl si Roderick a poklepal prstem na složky. „Mám pár kandidátek, které žijí v rodinách, se kterými měly co dělat zbylé oběti. Zítra obejdeme domácnosti.“
„Mám obavu, že tě v tom musím nechat, Rodericku.“ Nicholas se omluvně usmál, ale v tom úsměvu nebyla ani špetka radosti. „Blíží se oslavy jara a Rada chce, abych se zapojil do příprav.“
Roderickovo obočí vyjelo nahoru. „Proč jste tedy bral tenhle případ?“
„Doufal jsem, že před přípravami uteču,“ zasmál se Nicholas. „Ale vyhmátli mě, utíkali za mnou až k Akademii.“
„Utíkali?“
„Málem jsem mu utekl, tomu nováčkovi, Jan se jmenuje.“
„Nicholasi, vy jste utíkal před členem Rady?“
„Jsou to zákeřní mizerové, druhý na mě čekal u pracovny.“
Roderick se zdržel dalšího komentáře. Jeho výraz musel mluvit za něj, protože se Nicholas usmál, natáhl se k němu a poplácal ho po rameni. „Samozřejmě ti pomohu, jak jen budu moct, Rodericku.“
„Vy jste výborný, Nicholasi, házet všechnu práci na mě, když mám za týden jednat s těmi barbary…“
„Našimi drahými bratry a sestrami ze západu.“
„Barbary z Víkrie,“ dokončil Roderick.
V dalších rozmluvách je zarazila Tillie. „Omlouvám se, nejvyšší knězi, pane Rodericku, ale už musím opravdu zavřít.“
„Ale jistě.“ Nicholas vyskočil na nohy, rudá už mu mizela z obličeje. „Doufám, že vám tu ten mrzout moc neznepříjemňoval den.“
Tillie se rozpačitě usmála a Roderick se jí rozhodl ušetřit trapnosti. „Stařecké vtipy,“ prohodil na účet Nicholase. „Už jdeme. Děkuji za pomoc, Tillie.“
Venku už padla tma a Roderick si uvědomil, jak unavený a hladový je. Těšil se domů, než zítra začne hledání nanovo.
„Příjemná žena ta Tillie,“ prohodil jeho směrem Nicholas.
„Dneska jste jako malý.“
„Jen tě chci přátelsky varovat. Její rodiče byli popravení za zradu. Skrývali uprchlé bestie a pomáhali jim dostávat se z města.“
Roderick už předtím tuhle informaci zaslechl, ale nikdy jí nevěnoval příliš velkou pozornost. „Přesto je členkou Řádu?“
„Byla jen dítě a její adoptivní rodiče ji vychovali správně,“ doplnil Nicholas. „Je dobrou členkou a skvělou matrikářkou.“
Roderick neměl náladu hádat, co se mu starší kněz snaží říct. „Bojíte se, že si s ní něco začnu a zničím si kariéru?“
„Bojím se, že by to Rada mohla tak vidět. Našlapuj opatrně, Rodericku.“
„Nemějte obavu, Nicholasi, na tyhle myšlenky nemám čas. Mám příliš mnoho práce. Ale to vy neznáte.“
Nicholas se pobaveně ušklíbl. „Zítra budu celý den plánovat plesy a slavnost, raději mě zastřel.“
„Jen trpte.“
„Zrádce.“
***
Navštívil tři rodiny a ve všech našel bestie živé a zdravé. Přípravy jarních oslav byly v plném proudu, nikde se tedy nezdržoval, stejně s ním nikdo neměl čas ani náladu mluvit. Vyšetřování vraždy v tuhle chvíli jen kazilo lidem náladu, obzvlášť, když museli shánět nového kuchaře, protože ten jejich tak drze zemřel.
Ne, že by to Rodericka moc trápilo. Tuhle práci dělal rád – ne proto, že by si rozuměl s lidmi, právě naopak. Většinu nemohl vystát. Ne, naplňovalo ho poslání pomáhat lidem, šířit slovo Bohyně a zbavovat svět bestií. Vytvářet lepší místo pro život. Mohl lidem kazit náladu, jak chtěl, ani trochu ho to netrápilo. On měl pravdu na své straně.
Vystoupal schody ke čtvrtému domu. Žila v něm zámožná rodina a dávala to na odiv i samotnou stavbou – patrová budova z červených cihel. V téhle čtvrti to nebyl tak neobvyklý jev, ale jen o ulici dál by dům působil jako pěst na oko mezi doškovými střechami.
Zaklepal. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely. Stál v nich dobře oblečený sloužící bez obojku – člověk. „Přejete si?“ zeptal se a na chvíli pohledem zavadil o znak lilie, který měl Roderick připnutý na kabátu.
„Kněz páté úrovně Roderick. Mám otázku ohledně bestií v tomto domě.“
Sluha nehnul brvou, ale pár sekund trvalo, než ustoupil od dveří a pokynul Roderikovi ať vstoupí. „Počkejte prosím tady, zavolám pána domu.“
Roderick zůstal stát v předsíni. Vzpomínal, co vše ví o téhle rodině. Vlastnili pily a výrobnu dřevěného uhlí severně od města. Chytili příležitost za pačesy, když se před pár lety vyčerpal uhelný důl několik kilometrů odsud. Vyšvihli se mezi městkou elitu, přesto se nikdy nepokusili dostat do politiky. V tomhle domě nežil jediný člen Řádu.
„Čím jsme si zasloužili vaši návštěvu?“ Ze dveří vedoucích hlouběji do domu vyšel vysoký muž. Jeho výraz v obličeji dával vědět, že tu Roderick není vítán. Přesto napřáhl ruku. „Gustav, pán domu.“
Roderick se představil a přijal nabízenou ruku. „Nechci vás zdržovat, chápu, že máte dost na práci,“ zahájil hned. „Zajímá mě, jestli vám nechybí bestie. Nejspíš vlk nebo kojot, žena, mohlo jí být tak třicet.“
„To bude Marion. Její zmizení jsme Řádu nahlásili už před týdnem.“
„Nalezli jsme ji mrtvou,“ oznámil mu Roderick. „Můžete mi přiblížit, za jakých okolností zmizela?“
Pokrčení obočí dalo najevo, že Roderick muže otravuje. Ale aspoň zmizel ten chladný výraz. „Je to osm… ne, už devět dní zpátky. Šla nakupovat na trh a už se nevrátila. Všechny tyto informace byly v našem hlášení.“
„Neumíme číst myšlenky, Gustave, já vyšetřuji vraždy. Uprchlé bestie má na starost někdo jiný.“
Gustav se zachmuřil ještě víc. „Nemám vám moc co říct. Byla to služebná, bestie mě nezajímají. Svou práci dělala dobře.“
Roderick kývl. „Znal jste kuchaře Rogera?“
„Ano, ten zatracený parchant měl připravit hostinu na ples, ale na domluvenou schůzku nepřišel.“ V patře u zábradlí se objevila žena a zavolala dolů na Gustava. Ten sebou trhnul a otočil se. „Vydrž, zlato, hned tam budu.“
„Pospěš si, drahý, máme práci,“ komentovala jeho žena. Roderick měl pocit déjà vu. Žena měla stejně netečný výraz jako sluha. Gustav se na ni usmál a otočil se zpět k Roderickovi.
„Podívejte, přečtěte si naše hlášení. Nemám čas se s vámi zdržovat.“
„Plány na ples jsou v plném proudu?“
„Nashledanou,“ zdůraznil Gustav a otočil se na patě. Mávl na sluhu, který doprovodil Rodericka ke dveřím.
„Kdo vám prodává závěsy?“ zeptal se Roderick.
„Liana a Patrick,“ odpověděl sluha. „Tedy, dnes už jen Liana.“
„Doporučuji vám najít si nového kuchaře. Roger je po smrti.“
Ani teď se sluhův výraz nezměnil.
Až když vyšel zpět na ulici si Roderick uvědomil, jak nepříjemná atmosféra uvnitř opravdu byla. Žádné otevřené nepřátelství, ale těžký vzduch, nervozita a zatuchlost, jako by se v domě nevětralo.
Spokojeně se usmál. Jedna otázka pátrání zmizela ze seznamu a spousta dalších ji nahradily.
***
Gustav nelhal, hlášení o zmizelé bestii podepsal sám. Popsal její lidskou i zvířecí podobu, okolnosti, za kterých zmizela, i její chování v předchozích dnech. Všechno to bylo Roderickovi k ničemu, protože to řeklo jedno: Marion se chovala normálně, snad jen trochu nervózně, což se dá připsat přípravám oslav. Nic mimo normu.
Gustavova rodina ho teď ale zajímala víc. Nechal si o ní donést veškeré informace. Nebylo jich mnoho. Jako by se před deseti lety vynořili odnikud. Najednou měli dům ve městě a výdělečný podnik, který se po pár letech rozšířil o výrobnu uhlí. Nešlo ani o početnou rodinu – Gustav, manželka Irena, její matka, byla tu zmínka o synovi, ale Roderick si nemohl vybavit, jestli ho někdy v průběhu let na nějaké oslavě s městskou smetánkou zahlédl. Zdálo se, že se rodina drží v soukromí, ale městských oslav a svátků se účastnili.
„Povězte, Tillie, víte něco o synovi Gustava a Ireny? Jsou to majitelé té palírny uhlí.“
Tillie k němu vzhlédla od papírů, které zrovna pročítala. Mlčela, ve tváři zamyšlený výraz. Pak zavrtěla hlavou a zahleděla se mezi regály. „Hej, Val!“ křikla a Roderick málem leknutím vyskočil z kůže, jak se její hlas rozlehl jinak poměrně tichou místností. „Posloucháš?“
Zpoza regálu vykoukla další matrikářka. „Slyším. Ne, lidi říkaj, že ho nechtěj moc ukazovat, protože je ten… no…“ Val pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné.
„Protože je co?“ zeptal se Roderick, protože jemu to jasné nebylo.
„Kripl,“ promluvila polohlasem Val. „Prý je celý znetvořený a rozumu moc nepobral.“
Roderick se opřel a zamyslel se. Nebylo by to poprvé, kdy by něco takového viděl. Omezenec spáchá zločin a jeho rodina nebo přátelé se ho snaží krýt. Tihle lidi si oběti vybírají náhodně, nikdy nevíte, co jim přelétne přes nos. Jak by se ale dostal k mužům, co do domácnosti jen zavítali? A jsou omezenci schopní vraždit precizně?
„Děkuji, Val.“
Val se úslužně usmál a zase zmizela mezi regály.
„Teď vám bylo tlachání dobré,“ poznamenala Tillie pobaveně. Neříkala to se zlým úmyslem, ale Roderick se za sebe stejně trochu zastyděl. Jen na okamžik, než ten pocit navždy zapomene. Mozek už mu totiž zase jel na plné obrátky.
„Tillie, půjdete se mnou na ples?“
Uslyšel zalapání po dechu někde zpoza regálů.
Tillie vypadala stejně překvapeně jako špehující Val. „Ráda,“ odpověděla po chvilce ticha. Nedívala se mu do očí, ale mírně se usmívala. Roderick zadoufal, že jí nedal plané naděje. Zítra o tom bude mluvit celá Akademie. Ale to nevadilo. Důležité bylo vyšetřování.
***
„Když jste mě zval na ples, tohle jsem si nepředstavovala,“ poznamenala Tillie. Vešli do tanečního sálu v Gustavově domě, cestou zdravili místní smetánku. Roderick pozvánku nedostal, ale od toho byl žák nejvyššího kněze. Vysvětlil Nicholasovi, že lístky potřebuje kvůli vyšetřování, ale Nicholas se jen vševědoucně usmíval a nejspíš vzpomínal na to, jak v mládí při oslavách jara naháněl mladíky po celém městě.
„Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal,“ rozhlížel se, aby si udělal obrázek o domě. O Tillii téměř nezavadil pohledem. „Měl jsem vám ujasnit, že jde o pracovní záležitost.“
„To mě nepřekvapilo, ale je nutný i ten zbytek?“ Popotahovala si šaty a mlela sebou jako na trní. Roderick jí nabídl rámě. To ji trochu uklidnilo, ale i tak její úsměvy k lidem nebyly upřímné.
„Nepřekvapilo?“ zopakoval Roderick.
„Nemáte zrovna reputaci záletníka. Vlastně máte úplně opačnou reputaci,“ zamumlala Tillie.
„Jakou konkrétně?“
„Impotenta.“
„Z takové reputace obavy nemám, na ženy nemám čas.“
„Očividně.“
Roderick se na ni podíval. Dnes nezářila. Vytrhl slunce z jejího přirozeného prostředí pod falešnou záminkou. To si alespoň myslela, jeho ani nenapadlo, že by mohla jeho nabídka vyznít jinak. „Máte pravdu,“ souhlasil. „Neustále pracuji, nemám čas se zamyslet na tím, co říkám. Ještě jednou se omlouvám.“ Tillie zavrtěla hlavou a znovu se zatahala za šaty. Chytil její ruku. „Nemusíte být nervózní, sluší vám to.“
Střelila po něm pobaveným pohledem, ale brzy se vrátila k prohlížení místnosti a lidí stejně jako Roderick. Taneční sál nebyl moc velký, dost na komorní soukromý ples, ale pro větší oslavu by se museli hosté přesunout jinam. Viděl tak na všechny, nikdo se nemohl schovat. Ani on – neustále se s někým zastavoval na kus řeči nebo odpovídal na přátelské dotazy o Nicholasově zdraví, a proč se nejvyšší kněz nedostavil.
Zabralo značnou část večera, než měli trochu soukromí. Roderick už od začátku upíjel z jedné skleničky vína, zatímco Tillie pila na uklidnění nervů a už se to na ní začalo podepisovat.
„… pořád poslouchám, jak se chovat a být opatrná, protože rodiče byli zrádci. Ale nikoho nezajímá, že si je ani nepamatuju.“
Roderick ji nechal a poslouchal ji jen napůl ucha. Zajímaly ho schody vedoucí do patra a hlídané služebnictvem.
„Ale já se snažím a pro Řád dělám první a poslední. Pomáhá to? Sotva.“
„Můžu se za vás přimluvit,“ nabídl jí Roderick.
„K čemu? Názory lidí nezměníte.“
„Dovedu spoustu věcí.“
Tillie se ušklíbla. „Takhle hovoříte s ženami běžně? Slibujete?“
Roderick se zarazil nad útočností v hlase a věnoval Tillii plnou pozornost. „Už jsem se vám přeci omluvil.“
„Vůbec mě neposloucháte, jste hlavou někde jinde. Vím, vím, pracujete. Ale pak máte tu drzost mi nabízet řešení?“
„Vnímal jsem vše, co jste mi řekla,“ bránil se Roderick a překvapil tím sám sebe. Nikdy se nikomu nebránil, na názoru ostatních sotva záleželo. „Podívejte, vynahradím vám to. Řekněte jak.“
Tillie našpulila rty a točila vínem ve skleničce naprosto fascinovaná jeho červenou barvou. Odmítla se Roderickovi podívat do tváře. „Vezmete mě na slavnosti. Nepracovně. A budete mě poslouchat. Nejen vnímat, poslouchat.“
„Slavnosti jsou naneštěstí v den, kdy mám…“ zarazil se. „Ne, ne, samozřejmě že vás vezmu na slavnosti.“
Tillie se usmála a dopila skleničku. „Dohodnuto.“
„Ale teď potřebuji, abyste mi pomohla dostat se nahoru,“ vrátil se Roderick k důležitějším věcem.
„Pořád něco potřebujete,“ zatrylkovala Tillie a sebejistým krokem nakráčela ke sluhům. Roderick nevěděl, co si o jejím chování myslet, jestli šlo jen o opilecké řeči, nebo ji opravdu zklamal, ale když teď viděl její výstup, nechtěl se nikdy dostat na její špatnou stranu.
„Chci další víno!“ hulákala právě na sluhy Tillie. „Ne tuhle břečku, nevíte, kdo jsem? Takhle se chováte k hostům?“ Sluhové se ji snažili marně uklidnit a za chvíli tohle divadlo sledovali všichni návštěvníci plesu.
Roderick proklouzl kolem davu a vyběhl schody. Dostal se do chodby se třemi dveřmi. Zpoza jedněch uslyšel tlumený rozhovor, rychle je obešel a vstoupil do další místnosti.
Měl mlhavou představu o tom, co hledá, ale nemohl se trefit lépe. Vzduch v místnosti byl vydýchaný a nesl se v něm zápach dlouho nemytého těla. V mohutné posteli vystlané polštáři ležel chlapec, nemohlo mu být ani deset let, ale stavěný byl jako kulturista. Obličej měl deformovaný, přesně jak Val říkala.
Jenže ne běžně deformovaný. Chlapec měl zvířecí rysy, ostré zuby, chlupy po celém křivém obličeji, jedno oko zíralo do prázdna a druhé téměř pohltilo víčko. Roderick zůstal stát ve dveřích. Syn Gustava a Ireny byl znetvořená bestie. Nějaká šelma, těžko říct v téhle podobě.
To by ale znamenalo, že jeho rodiče jsou bestie.
Roderick v duchu zaklel. Čekal, že si prohlédne místo, a možná najde důkazy o zločinu, ale tohle? Předčilo to jeho nejdivočejší představy.
Chlapec k němu otočil hlavu a vytřeštil oko. Pak ze sebe vydal zvuk, přidušený křik, jako by mu vzduch nechtěl uniknout z plic. Zběsile se hrabal z peřin a chrčel. Roderick vyběhl z místnosti.
Přímo do rukou sluhy.
***
První chyba, kterou udělali, byla, že ho nechali naživu. Roderick razil pravidlo, že když může přemýšlet, přežije.
Druhá chyba byla, že spolu s ním sem zatáhli i Tillii.
Nacházeli se v pracovně. Roderick hádal, že je to pokoj, ze kterého předtím slyšel hlasy. Z přízemí sem doléhala hudba, ples probíhal bez přerušení. Tillie vypadal, že šokem vystřízlivěla, těkavě se rozhlížela po jejich věznitelích a cukala rukama, aby se zbavila pout. Stál tu sluha a paní domu. Právě diskutovali nad tím, co s narušiteli provést.
„Jste v pořádku, Tillie?“ zeptal se Roderick, hlavně aby svou společnici uklidnil.
„Až mě příště někam pozvete, připomeňte mi, abych řekla ne,“ odpověděla kousavě. Jestli dokázala složit takhle sarkastickou větu, určitě panikařila méně, než se na první pohled zdálo.
„Musím vás zklamat, na slavnosti jste pozvala vy mě.“
Jejich krátká konverzace přitáhla pozornost jejich věznitelů. Sluha ustoupil stranou a k Roderickovi přistoupila Irena. Ruce měla překřížené na prsou a v jedné z nich držela dlouhý nůž. Tvář měla stejně nečitelnou jako sluha, od chvíle, kdy je viděl naposledy, se nic nezměnilo. Roderickovi konečně došlo, co jsou zač.
„Doufala jsem, že když budeme dobří občané, nebude k nám Řád strkat čumák,“ promluvila Irena. „Bylo to naivní. Teď doufám, že se zvládneme domluvit, a nerada bych opět byla naivní.“
„Chcete mě podplácet?“ museli být blázni, jestli se pokoušeli domluvit právě s ním. Copak nevěděli, že je učněm nejvyššího kněze?
„Znám vaši reputaci, pane Rodericku, ale věřím, že každý muž má svou cenu, a to i ti, kteří se tváří jako zosobnění spravedlnosti.“ Roderick se pobaveně ušklíbl. „Nabízím vám i vaší paní život a cokoliv si řeknete,“ pokračovala Irena nezasažená jeho výrazem. „Pokud uchováte naše tajemství.“
„Nabídla jste totéž vaší služebné?“
Irena si povzdechla. „Pokusila se nás vydírat, prozradila naše tajemství dalším lidem. Vy přeci nebudete tak hloupý, abyste udělal totéž.“
„Řád ví, že jsme tady, pokud zemřeme, ukáže to přímo na vás.“
„Nejsme hloupí,“ odsekl sluha otrávený dlouhým mluvením. Otrávenost se projevila v jeho hlase, nikoliv v obličeji. „Přitáhl jste s sebou dceru zrádců, která se opila a dělala divadlo. Slovo dá slovo a za všechno může ona. Zabila kněze, potom sebe…“
Tillie zalapala po dechu. „Vy parchanti!“
Irena znovu vzdychla a promnula si spánek. Váhala, kolem bylo příliš mnoho lidí, stát se mohlo cokoliv. Roderickovi došlo, že svou nabídku myslí vážně.
„Jste medvědi, mám pravdu? Vy, vaši sluhové a ten kripl.“ Irena při tom slově unaveně zavřela oči a přikývla. „A Gustav?“
„Gustava z toho vynechte, nic neví.“
Neznělo to důvěryhodně, ale Roderick se v tom nehodlal teď hrabat.
„Chci deset procent z vašich měsíčních výdělků a jsem ochotný na tohle vše zapomenout.“
„To nemyslíte vážně!“ vyjekla Tillie. „Nemůžete to ututlat, jsou to bestie!“
„Se vší úctou, Tillie, vzal jsem vás s sebou jako ozdobu a ne někoho, kdo mi bude mluvit do práce. Takže sklapněte a nechte si zachránit život.“
Zaťala zuby, ale už neprotestovala. Sklopila hlavu a nechala ostatní mluvit, jen se občas ušklíbla.
„Nevěřím mu,“ ozval se sluha a přešel blíž k Ireně. Polohlasem jí něco řekl, proběhla výměna názorů. Roderick zaslechl jen útržky, ale nedokázal z nich sestavit odpověď na to, co s nimi teď udělají. Mohl jen doufat.
„Varuji vás, nemůžete nám nic dokázat,“ začala mu Irena konečně věnovat pozornost.
„A vy na sebe nechcete upozornit mrtvým knězem.“
Irena kývla. „Máme dohodu.“
Sluha neochotně rozvázal Roderickovi ruce. Ten se pomalu postavil a promnul si zápěstí. Nespouštěl z Ireny zrak. Přemýšlel, kde bestie berou tu jistotu, že nemá žádný důkaz a nemůže nic udělat. Co měly a on ne? A nestačilo by na to přijít později?
Tillie se k němu přidala. Záda měla rovná jako pravítko a zhluboka dýchala, jako by se snažila nevybuchnout.
„Těšilo mě,“ usmál se Roderick, vzal Tillii za paži a zamířil ke dveřím. Přepadly ho obavy, když bestie spustil z očí, ale uklidnil se, že je to jen na vteřinu. Věděl, co mají a on ne. Mají nůž. On měl taky něco, co oni ne.
„Tillie,“ požádal svou společnici u dveří.
Ihned, jako by snad spolu výstup trénovali, vyhrnula sukni šatů, Roderick pod ní sáhl, vytáhl revolver, který ji na začátku večera dal do úschovy, a otočil se.
Právě ve chvíli, kdy se k němu sluha blížil s nožem. Roderick dvakrát vystřelil, sluha padl nazad s zůstal ležet. Z rány se vyvalila krev.
„Tillie, běžte!“ poručil Roderick, a zatímco Tillie zmizela ve dveřích, mířil přes místnost na křeslo, za kterým se skryla Irena.
„Vzdejte se!“ poručil. Odpovědí mu bylo vrčení. Pomalu se přesouval, aby měl na bestii lepší výhled, ale jeho strategii přečetla. Popadla křeslo oběma mohutnýma rukama a nelidskou silou jím po Roderickovi mrštila. Vyhnul se jen o vlásek, na chvíli tak bestii spustil z očí.
Když se vzpamatoval, stála Irena jen kousek od něj. Z ženy se stala chlupatá bestie s prackami, které by dokázaly člověka zabít jedinou ranou. Napřáhla se. Roderick instinktivně couvnul a vystřelil.
Irena vykřikla hlubokým hlasem jako raněné zvíře. Svou ránu úplně minula a přepadla na zem.
Otevřely se dveře. Gustav vyděšeně zíral na scénu před sebou. Roderick mířil na úpějící Irenu, ale byl připravený se kdykoliv bránit i jejímu muži.
„Gustave,“ zakňourala Irena. „Pomoc.“
Gustav otevřel ústa, nechápavě pohlédl na Rodericka a zpátky na Irenu. Pak konečně promluvil třesoucím se hlasem.
„Na co čekáte, člověče, zastřelte tu věc!“
Irena zaúpěla a Roderick ji umlčel kulkou do hlavy.
Gustav se zhroutil na nejbližší židli a schoval obličej do dlaní. Ke dveřím do pokoje se začali hrnout hosté, někdo vykřikl, ostatní si špitali. Roderick ukázal na prvního muže ve dveřích. „Informujte Řád, máme tu mrtvé bestie a další na prošetření.“
Zabouchl dveře.
***
Hosté byli pryč a domem se jako mravenci hemžili kněží. Odklízeli těla, vyslýchali sloužící a zatýkali nebo stříleli další bestie. Dohadovali se, co udělat s míšencem v posteli, který sebou jen házel, křičel, ale nebyl schopný se ani posadit. Míšenci jsou chyba přírody a mají se popravovat bez okolků, ale velikost bestie nutila kněží váhat. Báli se k němu byť jen přiblížit.
„Nevěřím, že jste o své ženě nevěděl.“ Roderick se drobnostmi nezabýval. Snažil se složit zbytek skládačky, aby měl příběh kompletní.
Gustav rozhodil rukama. Ještě pořád seděl zhroucený a snažil se nedívat na kněží odnášející mrtvolu jeho ženy. „Nevěděl. Vypadala normálně.“
„Ale váš syn ne.“
Gustav zavrtěl hlavou. „Když se narodil, řekli mi, že je… deformovaný. Zahlédl jsem ho jen na chvíli jako mimino a potom už jsem ho nikdy nechtěl vidět znovu. Starala se o něj Irena.“
Roderick zvedl obočí a ušklíbl se. „To budete muset potvrdit před soudem.“
„Je to pravda! Nikdy bych se vědomě nepaktoval s obludami! Co moje duše?“
„Ztracená navždy. Můžete doufat, že bude Bohyně při vás, až vám určí trest.“
Roderick se zvedl a nechal vzlykajícího Gustava za sebou. Byl unavený, chtěl jít domů, lehnout si, dát odpočinout hlavě i tělo. Když vyšel na ulici, rychle ale přehodnotil svoje priority. Přistoupil k Tillii, která stálá za davem zvědavých čumilů.
„Už je konec?“ zeptala se unaveně.
„Ano.“
Tillie se usmála a pak se jí z očí začaly valit slzy. „U Bohyně, já se tak hrozně bála.“ Roderick nevěděl, co s vyplašenou ženou dělat. Chytil ji za ruce.
„U je to v pořádku. Vezmu vás domů, pojďte.“
Zavěsila se na něj a snažila se cestou uklidnit tím, že nejdřív hlasitě dýchala a potom začala plácat páté přes deváté. Roderick tak třeba zjistil velmi důležitou informaci, že Val pije při práci, ale byl rád, že se Tillii udělalo lépe.
Když se loučili, ještě se ho zeptala: „Myslíte, že Gustav opravdu o své ženě nevěděl?“
Myslel si mnohé. „Nevěřím, že má člověk něco přímo pod nosem a nevšimne si toho. Ale já ho soudit nebudu, to je práce Bohyně. Až na to přijde, řeknu vám, jak to dopadlo.“
Tillie kývla. „Tak na slavnostech?“
„Přijdu pro vás,“ slíbil.
Jen tedy bude muset Nicholasovi říct, že diplomatickou schůzku s barbary z Víkrie musí zvládnout sám.
7 notes
·
View notes
Text
Úvaha inspirovaná promočenými kalhotami (21. 6. 2014)
Po několika měsících strávených každodenním bicyklováním do dánské školy, do dánské hospody, nebo na dánský nákup (ten je obdobný našemu českému nákupu, akorát je na něm všechno dvakrát dražší) musím říci, že jsem si již nespočetněkrát, častokrát i nahlas, zanadával na dánské nevypočitatelné počasí. On ten život v Dánsku zní trochu jako v pohádce, zvlášť když si člověk představí, že si může vzít za svým baráčkem kolo, obmotat si kolem krku šálu, pustit si do uší Ludovica Einaudiho a zajet si přes sklápěcí most tyčící se nad průzračným fjordem na půlhodinovou projížďku po přístavišti. Bohužel tady ale neplatí ta stejná pravidla jako v naší středoevropské kotlince.
U nás když bába v pět ráno vidí vlaštovičky zvysoka poletovat a na nebi mráčku, že by se ho ni do rendlíčku na máslo nevešlo, je jí jasné, že bude po celý den pražit slunce a že může jíti s děvečkami prádlo na louku za baráček bělit, či seno obracet. Mně bylo už po pár dnech co jsem přijel taktně naznačeno, že dánskému počasí se naopak jakákoli konstantnost zdaleka vyhnula. Koneckonců, nerozhodl jsem se bydlet v zemi bodrých mlynářů vysedávajících na rynku; přestěhoval jsem se na půdu, kterou po několik staletí obývali Vikingové a která ještě před desetiletími sahala pomalu až k polárnímu kruhu. Byl jsem donucen si zvyknout, že pokud ráno vstávám z postele a za okny je obloha bez mráčku, nezaručuje to, že bude celý den nádherné počasí. Dokonce to ani neznamená, že dojedu o hodinku později do školy suchý.
Nepíšu ale o dánském počasí abych si mohl stěžovat. Píšu o tom, protože před tímto problémem stojím každý den a musím se s ním každý den potýkat. Píšu o tom, protože čím víc se s tím potýkám, tím víc o tom musím přemýšlet. Je to dost zatěžující, nevědět co se bude dít za pár hodin. Člověk není schopen si cokoliv naplánovat. Neví, jestli si bude moci o víkendu jít zaběhat, jít na procházku, na piknik, na čumendu ke koupališti... Ale potom si zase říkám, na druhou stranu, je to opravdu tak strašné, nevědět co bude dál? Nebyla by to vlastně docela pohoda, nemít důvod pořád si něco plánovat a chystat?
„Takže, ve tři mám sraz s panem Bendlem za zahradňáku, ale asi to budeme muset vyřídit někde po cestě, protože jinak se do čtyř na Červenej vrch nedostanu...“
Žijeme ve světě postaveném na načasování. Každý druhý někam spěchá, nebo by zrovna teď někam spěchat měl. Jsou extrémisti, kteří si připravují dovolenou půl roku dopředu, zveme se na návštěvy, které se mohou konat třeba až za měsíc a plánujeme dárky na Vánoce pomalu už v říjnu. Žijeme v konstantním zahledění se do budoucnosti a přemýšlíme o tom, jaké to asi bude, až se to a to stane.
Problém ale potom nastává, když se nám něco nevyplní. Co když se na dovolenou nedostaneme, protože chytíme od nějakého cizího pána v metru spalničky? Co když za vámi přijde vaše holka pár dní před Vánoci a na sobě bude mít přesně ty samé kozačky, které jste pro ni už dva měsíce schovávali ve skříni? Co když se mezinárodní výbor pro zažehnání ekonomické krize usnese, že se Vánoce ruší? Cokoliv, co nejde podle našich plánů, nás dokáže neskutečným způsobem rozmrzet. Ale v čem je ten skutečný problém? Snaží se nám někdo nějak zásadně ublížit tím, že kazí všechny naše plány? A nebo jenom bezmezně věříme tomu, že se svět bude chovat tak, jak si to my představujeme?
Teď řeknu docela odvážnou myšlenku a ne všichni se mnou zřejmě budete souhlasit: To, že jsme z něčeho zklamaní není chyba nikoho jiného než jen nás samotných.
Nekřičte, nepřerušujte mě, nechte mě to rozvést a vysvětlit. Vezměme si nějaký hodně extrémní příklad: Každý měsíc se scházíte s vašim starým známým z tenisu v jedné konkrétní hospůdce na pokec. Oba si dáte tmavýho kozla, nakládanej hermelín a na konec štampdličku rumu. Víte o tom, je to tradice, baví vás to a hlavně je to vždycky poslední pátek v měsíci a tak si na ten den nikdy nic neplánujete. Co se ale nestane, den před vaším tenisovým pátkem vám zavolá přítelkyně, že jdete zítra večer na oslavu narozenin vaší společné kamarádky. I přes vaše námitky, argumenty vaší dívky jsou silnější (jakoby tu snad byla ještě nějaká jiná možnost), a tak jste nuceni jít. Jste naštvaní, zklamaní a cítíte se ukřivděně. Celý večer strávíte v rohu u stolu s brambůrky a buráky, zásadně odmítajíc jakkoli komunikovat s kýmkoli v místnosti i přes to, že je tam spousta lidí, co znáte. Čí je to vina? Vaší přítelkyně, že byla pozvána na oslavu? Vaší kamarádky, že se narodila zrovna na poslední pátek v měsíci? A co je to vlastně za tak speciální den, ten poslední pátek v měsíci? Kdo to vymyslel, že zrovna tenhle konkrétní den bude ve vašem životě brán jako svatý a cokoli by se mělo stát si bude muset počkat na zítřek, protože vy krájíte chilli papričku zalitou olejem? Zřejmě by nebyl takový problém zavolat kamarádovi a přehodit to na sobotu. Že už to ale nebude ono, říkáte?
Není to o tom nedělat si plány. Nesnažím rozpoutat jakousi organizační anarchii, člověk by asi měl vědět kam směřuje a čeho chce dokázat co chce dokázat/čeho chce dosáhnout. Jde ale o to nelpět na každé druhé maličkosti. Nesnažit se do toho vkládat takové naděje, stejně jako jsem se já díky dánskému počasí naučil neplánovat si den a nevěřit tomu, že bude odpoledne stejně hezky jako je ráno.
Další nádherná věc na tomhle neplánování je, že to člověku dává jakousi volnost. Není to vlastně super mít otevřené odpoledne pro cokoliv, co se naskytne? Nebo celý týden? A kdo ví, co bude v několika dalších měsících? Třeba bude tenhle rok obzvlášť hodně sněhu a konečně se zase po několika letech dočkáme bílých Vánoc. To by bylo fajn. A nebo bude bahno až do března. Třeba se v Čechách objeví tornádo. Tohle všechno je možné. Ale je docela pravděpodobné, že letošní zima neproběhne podle našich představ. A proto bychom se na to měli připravit a nic si nepřipravovat. Nechat to jenom tak plynout a kdo ví, co nám to přinese. Třeba to tornádo zničí sousedovu novou a drahou saunu, co si postavil na zahradě. Kdo ví?
4 notes
·
View notes
Text
Den 88
4, 3, 2, 1. A Je to. Jsem upocený, nevyspalý, spálený od sluníčka, ošlehaný větrem, v mokrých botách se zmrzlými prsty na nohou i na rukách. Ale stojím tu. Vyšplhali jsme na vrchol hory Mount Shasta, 4321 m.n.m., nikdy v životě jsem nebyl výš. Sbohem San Jacinto s 3302 m.n.m., minimálně na měsíc a půl tě teď vystřídá nový kopec.
A není to ledajaký kopec. Konečně jsme si vyšlápli na jednu z těch vyhaslých sopek, okolo kterých už od Oregonu chodíme. Vždycky jsem na ně toužebně koukal, jaké by to asi bylo na jednu vylézt. A teď se to povedlo. Snadné to ale rozhodně nebylo.
Čeká nás 1500 metrů výškových na třech mílích. Většinou po sněhu nebo po suti, o trailu se nám může jen zdát. Každý si prostě vybere svou cestu, která se mu zdá nejschůdnější. Vstávání ve 4 ráno, abychom aspoň cestou nahoru měli zmrzlý sníh.
Svah kopce je hodně příkrý, být ještě trochu víc, tak už se tady nedá jít vůbec. Nahoru je to celkem v pohodě, ale cestou dolů to pak bude problém. Vybrali jsme si cestu po západním svahu kopce, sluníčko se sem dostane později a měla by být i bezpečnější. Na druhé straně padá kamení a nedá se tam jít bez přilby. Nedoporučuje se tam chodit vůbec, ale stejně většina lidí vybírá právě tuhle cestu. Takže my jdeme po západní straně sami.
Ráno je pořádná zima. Všechno ještě zhoršuje silný a štiplavý vítr. Lituju toho, že jsem si v bounce boxu poslal napřed rukavice. Ale tak to jsem netušil, že budeme šplhat do 4000. A protože jsme na západní straně, slunce uvidíme až skoro nahoře. Musím se zahřát pohybem.
Na vrchol se dostaneme za necelé 4 hodiny, to je slušný výkon. Většině to trvá déle, ale pro naše trail legs, umocněné tím, že stan zůstal dole a jdeme na lehko, to není žádný velký problém. Je tady nádherný výhled do všech stran, svítí na nás ranní slunce a prostě je to tu parádní!
Pro většinu lidí jsme tady atrakce. Nejenže je všechny po cestě nahoru předbíháme (traily se pod vrcholem spojují), ale hlavně všichni válí oči, s čím jsme sem vyšplhali. Máme naše roztrhané trailové tenisky a na nich jen nesmeky, v ruce cepíny, a jsme oblečení do šortek s legínami pod. Na první pohled jsme oproti ostatním jako pěst na oko. Všichni mají horolezeckou kotníkovou obuv s Gore-Tex membránou, třídu minimálně C, takže pořádně tvrdé podrážky. Na nich natažené mačky. Na sobě nepromokavé technické kalhoty a bundy, na hlavě helmu. No je to vtipná podívaná. Ale už jsme si za ty měsíce zvykli, že na nás lidi divně koukají.
Cesta dolů stejnou stezkou je teprve pořádně na hovno. Klesat prudkým kopcem je 1000x horší než stoupat. Je to náročné i mentálně, člověk musí pořád dávat pozor kam šlape, a jestli ho ten krok udrží. Navíc už nám začíná pod nohama tát sníh. No prostě nic moc. Dolů nám to vlastně nakonec zabralo víc času než nahoru. Kousek svahu jsme museli z bezpečnostních důvodu sjet po zadku. V šortkách to není taková sranda jako v kalhotech, takže jsem si asi spálil zadek.
Protože je tady v téhle chráněné oblasti moc návštěvníků, dotáhli vyprazdňování ještě dál. Už nestačí jen vykopat díru, člověk to musí dělat do papírového pytlíku a pak si to s tebou odnést zpátky dolů k silnici. Moc promyšlené to ale nemají…nebudu tady zabíhat do detailů, ale srát do pytlíku je rozhodně jeden z mých nejhorších zážitků vůbec.
Zpátky ke stanu dorazíme kolem jedné. Oba jsme úplně vyřízení, ale čeká nás ještě dalších 700 metrů dolů k silnici. To už se sotva plahočíme, ale někdy ve 4 máme hotovo. Stopneme auto do města a jdem si koupit oslavné pivo do obchodu. Postavíme stany v kempu a Stir it up se ještě vydá za kulturou, v parku je zdarma letní koncert. Já to měl v plánu taky, ale nedám to, jsem vyřízený. Navečeřím se a jen padnu do postele. Takhle si volný den na PCT určitě moc lidí nepředstavuje, ale pro nás to byl “Best zero day ever”!
11 notes
·
View notes
Text
Psychedelik - Život je kolotoč Prostě píšu. Tak snad se to taky líbí...
„Detektive konstáble Cabble! Neviděl někdo z vás detektiva konstábla Cabblea?” zvolal patolog James Carleson, aniž by pohledem uhnul z těla. „Volal jste mě?” uslyšel nad sebou příjemný, lehce koketní ženský hlas. „To jste se asi spletla, drahoušku, tady není bordel, ten je o budovu dál. Tohle je místo činu.” „Nechci vám kazit iluze, drahoušku, ale vím jistě, že nespletla.” S dosti rozlobeným výrazem, na který si dnes obzvláště dával záležet, zvedl oči od těla. Sotva se pořádně nadechl, aby mohl říct od plic, co si o ní myslí, zarazil se. Byla krásná. „Detektiv konstábl Cabble. Ale můžete mi říkat Dana,” představila se s neskrývaným pobavením. Chvíli mnohem delší, než by se slušelo, se na ženu díval. Měla jasně modré oči, které mu připomínaly oblohu. Kaštanové lokny lemovaly malé uši, konečky splývaly s dobře padnoucím sakem černé barvy. V rukou držela malý poznámkový blok, připravena si zapisovat. „Aha,” na víc se nezmohl. „Tak co tu máme, doktore?” sklonila se nad tělo, čímž mu dala možnost vrátit se zpět k tomu, proč ji vlastně volal. „Tělo muže mezi 18 a 20 lety. Masivní krvácení z rány na temeni hlavy. Smrt nastala okamžitě.” Dana si tělo prohlížela. Vypadalo, jako by chtělo někam běžet, ale zamrzlo v čase. Ač se za to hluboce styděla, po smrti jí všichni přišli jen jako těla. Prostá schránka bez jediného znaku člověčství. „Našly se u těla doklady totožnosti?” „U těla přímo ne, peněženka ležela asi metr od něj,” doktor podával detektivce černou koženou peněženku. „Adam Stone, podle průkazu mu bylo včera čerstvých 19 let. Docela smutná oslava dne narození, nemyslíte, doktore?” „Hm. Tady už jsem skončil,” zavolal doktor směrem ke dvěma chlapíkům, kteří postávali s cigaretami u auta koronera. „Myslíte, že to byla sebevražda?” zeptala se se zvědavostí v hlase. Doktor Carleson se znova podíval na ženu před sebou. Ve skrytu duše nesouhlasil, aby ženy zastávaly vysoké posty v kriminálním odvětví. Podle něj neměly schopnosti a sílu. Totéž si myslel i o lékařkách. Nikdy to ale neřekl nahlas. A teď, když před ním stálo tohle něžné stvoření, cítil zvláštní pocit. Neuměl ho popsat, ale byl tam. „Vše tomu nasvědčuje.” „I ta zvláštní poloha těla?” „V čem vám přijde zvláštní?” Doktor pomalu kráčel ke dveřím svého malého černého Porche. „Je obličejem k nám,” následovala ho neodbytně detektivka. „To se tak někdy stává. Tělo se mohlo otočit.” „Nebo se na to nechtěl dívat,” vstoupil jim do rozhovoru ten vyšší chlap, když přenášeli nosítka s tělem do dodávky. Oba se za ním podívali. Když tělo zmizelo ve voze, Dana pokračovala se svými otázkami. „Nemyslíte si, pane doktore, že je to málo pravděpodobné?” „Víc vám samozřejmě povím až po pitvě. Jestli na těle budou nějaké stopy po cizím zavinění, najdeme je.” „Věřím vám. Ale přece jen,” Dana se při přemýšlení dívala na muže ve světlém kabátu opodál, jak přecházel od jednoho policisty k druhému. „Přece jen co?” „Nic, nic. Jeďte. A dejte mi, prosím, co nejdříve vědět.” Ihned po tom, co doktor spěšně odjel, prohlédla na vysokou budovu před sebou. Počítala okna odspodu až na střechu. Jedna, dva, tři, pět, devět, dvanáct. Zatočila se jí hlava. „Jste v pořádku?” uslyšela za sebou mužský hlas. „Ano. Já jsem jen,” více nestačila říct. „Bart Brickson, těší mě,” nabídnutá ruka ji polekala. „Promiňte, to jsem nechtěl,” muž o krok couvl, až se jeho kabát barvy velblouda lehce rozevlál. „Přejete si?” „Moje jméno vám nic neříká? Zjevně tu budete nová. Jsem z večerních zpráv. Zprávy v šest přinese vám Bricksonova pěst. Pořád nic? Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším vám,” muž nejdřív předváděl úder pěstí do vzduchu, poté se snažil hlubším hlasem přednést svou úvodní větu. „Vždyť se vám to ani nerýmuje,” odpověděla Dana. Bart, značně zklamaný tím, že ho ta žena vidí poprvé, si promnul prsty rukou o sebe. Tohle dělal pokaždé, když ho něco vyvedlo z míry. Když si povšiml, že ho stále pozoruje, raději schoval ruce do kapes. „Můžete mi říct, co tady děláte?” „Teď čekám na svého kameramana, zase má zpoždění. To je už pošesté tenhle týden.” „Tak to nemáte moc úspěšnou bilanci.” „Jednou ho stejně zabiju. Aha, to jsem asi před vámi říkat neměl,” odtušil. „Pro tentokrát to pominu, ale až někde najdu muže v kostkované košili s kamerou místo obličeje, posvítím si na vás,” mrkla detektivka na moderátora, přitáhla si límec saka ke krku a odešla. „Promiň, byla zácpa,” křičel baculatý muž s kamerou na rameni, zatímco podával moderátorovi mikrofon. „Jasně, zase zácpa. Buď si vymysli konečně jinou výmluvu, nebo začni jezdit o hodinu dřív. A utři si tu šlehačku, máš ji až na košili.” „Promiň. Takže za tři, dva, jedna!” gestikuloval kameraman. „Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším zas,” pozměnil na poslední chvíli moderátor svou slavnou hlášku. Kameraman, ve snaze svému šéfovi vlézt zase o něco víc do zadku, zdvihl palec nahoru. „Právě stojím u dvanácti patrové budovy nechvalně známé jako vstupní most do podsvětí. Lidé, bez ohledu na věk, sem několikrát do roka přichází ukončit svůj život. Nejinak tomu bylo i dnes. Podle mého informátora z řad policie došlo zhruba před hodinou k další sebevraždě skokem ze střechy. Jedná se o dvacetiletého Adama Stonea. Stone byl naposled viděn, jak odchází z vysokoškolské koleje neznámo kam.” Kameraman hlavou pokynul směrem k blížícímu se uniformovanému muži s pěstěným knírkem. Bart okamžitě pochopil, co mu jeho podřízený naznačil. „Bart Brickson, stanice R2T, vy jste detektiv konstábl Cabble? Můžete našim divákům říct více informací?” „Hledáte detektiva konstábla Cabblea? Ta před chvílí odjela zpět na stanici,” ukázal policista směrem na druhou stranu. „Odjela? Jak odjela?” „Detektiv konstábl Cabble je žena,” rozesmál se vousáč. „Ještě mi řekněte, že má kaštanové vlasy a černé sako.” „Takže už jste ji potkal.” Bart nahodil svůj zubatý úsměv, předal slovo do studia a vzteky zaklel. Maya Gleresová zrovna ukládala svou semestrální práci na externí disk, když uslyšela o smrti někoho z její školy. „Dej to nahlas, dělej,” přikázala Minervě, zrzavé dívce, která jí dneska dělala služku. Ta, ve snaze rychle se dostlat k ovladači, strčila omylem do psacího stolu své paní. Maya zavřela oči. „Jsi nemožná, Minervo. Zmiz mi z očí! A dej to konečně nahlas,” zakřičela. Malá zrzka se rozplakala. Když byla konečně pryč, zaposlouchala se studentka do zpráv. Adam, Adam, nic jí to jméno neříkalo. Buď tady byl krátce nebo se jednalo o nulu. V tu chvíli ztratila jakýkoliv zájem. Brunetka ve fialovém svetru zaklapla notebook, vložila ho do tašky a vyndala knihu povinné četby. Chvíli si četla, pak knihu zavřela. Dneska jí to už nemyslí. Chtěla vstát a odejít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře do učebny. „Ano?” „Máš tu volno?” do dveří strčil hlavu Kannten Mainne, nejhezčí kluk z celé školy. „Jasně, zrovna jsem si četla povinnou,” zamrkala svůdně dlouhými řasami Maya. Kannten, vysoké a svalnaté pravé křídlo fotbalového týmu školy, byl nejenom krásný a talentovaný, ale především chytrý. „Fakt? Tak to se k tobě přidám, Minervo, jestli ti to nevadí,” usmál se. „Maya,” zarazila se na chvíli studentka, ale stačil jeden úsměv a prominula by mu snad vše. „Znal jsi Adama Stonea?” ani nevěděla, proč se ho na to zeptala. „Adama? Proč se ptáš?” prohlížel si ji. „Jen tak. Já nevím. Před chvílí hlásili ve zprávách, že se zabil.” „Zabil?” „Skočil ze střechy dvanactipatráku,” dodala jen tak mimochodem. „Adam, Adam, to mi nic neříká,” odpověděl. Maya ho pozorovala. Nepřišlo jí, že by nevěděl, o koho šlo. „To už je tolik? Musím jít. Hele, líbí se mi, jak zpíváš, Minervo,” usmál se Kannten. „Maya, tak se jmenuji. A nezpívám.” „Ne? Aha, no, já myslel právě, že...” „Jsem roztleskávačka, Kanntene.” „Jasně, však jo, eh.” „Mayo.” „Jo, však jo. Tak ahoj na hodině, Mayo,” zamrkal na ni a odešel spěšně ven. Studentka zavřela knihu a povzdechla si. Venku Kannten okamžitě vytočil číslo pod přezdívkou Stoney. „Ahoj, tady Adam. Momentálně nejsem k sehnání, takže se nejspíš někde učím. Je-li to akutní, zanechte po zvukovém signálu svůj vzkaz.” „Adame, do prdele, kde jsi? Teď mi nějaká holka ze školy říkala, že někdo tvého jména skočil z dvanactipatráku. Okamžitě mi zavolej zpátky, až vzkaz uslyšíš.” Kannten schoval telefon do kapsy a rozeběhl se ke kolejím. Těsně před tím, že chytil za kliku dveří svého pokoje, mu zazvonil mobil. Cizí číslo, chvíli přemýšlel, zda má hovor přijmout. „Halo,” nakonec opatrně zašeptal, nechtěl vzbudil svého spolubydlícího. „Kanntene, můžeš mluvit?” „Adame? Jsi to ty? Do hajzlu, co se stalo?” Spolubydlící se zavrtěl. Kannten si rychle lehnul a přikryl se peřinou. „Já nevím, Kannty. Byl jsem slavit, víc si nepamatuju,” hlas kamaráda zněl roztřeseně. „Adame, ty vole, vždyť o tobě všude říkaj, že jseš mrtvej.” Adam zvlykl. „Sakra, uvažuj. Měl tvoji peněženku, tak jste se asi někde museli potkat.” „Mám okno, Kannty. Možná jsem ho potkal, já fakt nevím.” „Jsi doma?” „Ne, v baru U Johnnyho.” „Máš kam jít? Máš peníze?” „Něco jo. Kannty, pojedu tam. Třeba si na něco vzpomenu.” „Adame, neblbni, nikam nejezdi. Běž domů,” snažil se přesvědčit kamaráda. „Nemůžu. Určitě tam jsou fízlové.” „Tak jim aspoň vysvětlíš, že to byl omyl.” „Ne, pojedu tam. Ozvu se, až něco budu vědět. Zatím nikomu nic neříkej. Prosím.” Adam bez rozloučení položil telefon do vidlice na stěně baru U Johnnyho a podíval se do zrcadla vedle aparátu. Černé kruhy pod očima dělaly jeho už tak zničený obličej ještě více bledý. Vrazil si kapuci do čela a se skloněnou hlavou odešel do ulice. Před vchodem stál zrovna taxi. „Jezdíte ještě?” snažil se působit nad věcí. „A kam to bude?” usmál se taxikář. „K dvanactipatráku.” „Nechceš se tam zabít, že ne? To už bys byl druhý. Počkej, to jsi ty, že jo? No jsi to ty!” „My jsme se už viděli? Včera? Pamatujete si mě?” „No jasně, že jo. Byl jsi tedy pořádně pod obraz, ale určitě jsi to ty. Kde máš toho svýho poskoka?” „On se mnou někdo byl?” „Takový střízlík, pořád za vámi běhal.” „Nás bylo víc? Nepamatujete si jména?” „Ty, ten střízlík a ještě blonďák. Jména si ale nepamatuju. Každopádně blonďák vystoupil hned na druhé zastávce, vy dva jste jeli dál.” „Kam dál? K dvanactipatráku?” Adam se snažil vzpomínat. „Ne, na druhou stranu. Do nóbl bytovek.” „Takže jsem jel domů,” řekl Adam spíš pro sebe, „ale teď mě odvezte do dvanactipatráku. Prosím.” Řidič pokrčil rameny, ve finále mu to mohlo být jedno, co ten bláznivý kluk bude chtít udělat. Když o patnáct minut později dorazili na místo, kluk v kapuci se zachvěl. „Tak hodně štěstí, kluku,” rozloučil se řidič a odjel. Adam, krytý černou tmou, se sunul podél zdi ke dveřím. Byly přelepeny policejní páskou s oznámením o zákazu vstupu. Zprudka do dveří strčil. Uši rvoucí skřípavý zvuk se táhl nocí mezi vybydlenými baráky. Z přední kapsy svých džín vytáhl malou baterku, kterou si svítil na cestu po schodech. Dvanáct pater. Naštěstí měl fyzičku ve výborné formě, přece jen se mu bojový sport jednou vyplatil i mimo ring. Bez většího zadýchání dorazil na střechu. Vítr skučel mezi zohýbanými pláty lopatek vzduchových šachet. Adam se rozhlížel, kužel světla kroužil u okraji střechy. Nechápal, co tam dělá. Vždyť to tady určitě prohledávala policie, jestli tady něco bylo, dávno to mají mezi důkazy. Už se chystal zavolat Kanntenovi, když si vzpomněl. Zčista jasna to viděl všechno před sebou. Jak ho ten kluk, který jako kdyby mu z oka vypadl, tahal do taxíku. Jak ho doprovodil až ke dveřím baráku, kde se přetahovali o klíče. Jak se mu Adam vyškubl a utekl až sem. A jak toho kluka shodil ze střechy, když se Adama snažil zachránit před skokem do tmy...
8 notes
·
View notes
Text
sedím, opíjím se aby bylo lépe
nejde to, není mi lépe, nepomáhá to, jen je vše okolo více rozmazané a já poznávání krásy opilosti
snažím se nemyslet, nejde to, snažím se cítit, nejde to, snažím se milovat, nejde to
snažím se mít lépe, nejde to
a tak skoro o půlnoci piju a vylévám si to všechno tady
přemýšlím nad tím jak moc mi chybí, nevím, snažila jsem se na něj nemyslet, nejde to, chybí mi, nějak bych potřebovala jeho objetí, zvlášť teď, opilá, opuštěná, bez něho se cítím jako nikdo, nikdo uprostřed někoho, bez významu, bez citů, bez pocitů, sama někdo nakonci věty
nevím co dělat, ale piju dál a čekám až na dně najdu další démony, desátá sklenička nestačí, dávám další, silnější, mocnější, hlavně ať to otupí to všechno okolo
ty pocity bez něho, ty pocity prázdnoty, prosím, chci aby byly pryč, nechci je, chci cítit radost, štěstí a hlavně lásku, místo toho tu sedím, piju a přemýšlím jak tohle všechno vlastně dopadlo
chtěla bych se mít o něco lépe, třeba jen se smířit sama se sebou, neproklínat se za ty debilní hlasy, za to co říkají, za to jak moc mě nenávidí, za to jak mě shazují dolů, nevím proč to dělají ale bolí to, poslouchat je, jak mě ničí, jak moc mi ubližují, ale u tak vím že mě to někam posouvá, sice nevím kam ale snad kupředu, přijdu si že stojím na místě, úplně sama jen s hlasy, někde uprostřed samoty, temnoty a prázdnoty
chci ticho, prosím
1 note
·
View note
Text
A co teda vlastně chci dělat?
Bude mi 27. Jsem žena. Produktivní věk. S trochou vypětí, mírnou dávkou dramatu a odhalen��m úzkostně depresivní poruchy, jsem nakonec, před dvěma lety, úspěšně dokončila magisterské studium. Jsem. A dostala jsem se asi docela daleko. Mám slušně placenou práci v Praze (btw. nevím co na tom městě všichni máte). V oboru, který jsem studovala. Touhy a sny a obrovský nároky sama na sebe.
Pořád chci víc, víc od sebe. Snažím se přijít na to, kde se to ve mě bere, proč potřebuju být pořád lepší a lepší? Proč se vlastně neumím zastavit, pochválit se, ocenit sama sebe za to, že dělám dobrou práci (?) Vidím na sobě většinou jen to špatné. Jestli vaše děti šikanujou, třeba jen slovně a nenápadně, můžou tak dopadnout taky.
Ok, občas to udělám, uvědomím si, že něco zvládám, umím a dělám dobře, ale je to jen letmý “světlý okamžik”. V porovnání s chvílemi, kdy se cítím, že musím makat víc a z přetlaku vlastních požadavků zase nejsem schopná se ničemu věnovat pořádně.
Možná to v nás vychovala společnost. V nás Mileniálech. Narodila jsem se do svobodné země. Země, která zrovna poznávala kapitalismus a zdá se, že to byla docela divoká párty. A divoké párty mívají svoje následky, že?
Vyrůstala jsem s pocitem, že když budu dost chytrá a šikovná, můžu všechno co si zamanu. Že to, jak budu žít, závisí na tom, jak moc budu chtít. “Když se chce, všechno jde.”, “Slovo nejde neexistuje.” - to mi táta říkal ještě dřív, než tuhle větu někdo zneužil v celostátně milovaném popovém hitu. Ale zpátky do devadesátek. Atmosféra u stolu byla tehdy... no, příznivá. Doma nám bylo dobře a moji rodiče, mě vychovali k pravdě, spravedlnosti, pacifismu a, i když si to možná sami nemyslí, tak i k dříčství. Vychovali mě dobře a já jsem jim za to vděčná.
Společenské klima, ve kterém jsem vyrůstala, samozřejmě ještě v době před světovou hospodářskou krizí,mě asi utvrdilo v tom, že získáš za co bojuješ. Nikdo mě nevaroval, že život není tak jednoduchý, jak vypadá ve filmu. Nikdo mě nevaroval, že lidi umí být svině, že být spravedlivá není nejvíc a že bych měla mít ostřejší lokty. Asi jsem si myslela, že je tady ekonomika nějak víc vyvážená nebo co,.. já nevím, každopádně: Hypotéka čeká, holčičko. Ale ne, ty nejsi zaměstnaná? Děláš na IČO? Tak to prrrr, to my ti nevěříme. A když se necháš zbouchnout, ani s tou mateřskou to nebude žádná hitparáda.
Oslím můstkem do současnosti... Nechápejte mě špatně, sociální systém v Česku je na tom asi hodně dobře a i s tím ičem je to moje svobodná volba. V podstatě. Není to o penězích, i když, kdo by nechtěl víc peněz v době, kdy nám finanční nezávislost otevírá nevídané možnosti. Já mám ale jiné nároky. To co chci říct je, že my všichni v produktivním věku máme na sebe neskutečné nároky. Protože naši rodiče už přeci měli rodinu a v našem věku taky kariéru a vlastní bydlení. O tom nám se může zdát. Ok, dělám kariéru, jestli se tomu tak dá říct. Chodím denně na 8,5 hodin do kanclu, tam čumím do obrazovky, něco píšu, občas mi to nedává smysl. Když vím, že vím víc a ozvu se, vyvolá to spíš nechuť ke změnám, než uznání. To je asi nějakej kancelářskej evergreen. A když nejsem něčí kámoška, asi těěžko se dostanu výš, na pozice, kde člověk mže něco měnit a opravdu tvořit dobrý věci. Jasně můžu využít svou kreativitu, ale naplňuji svůj potenciál? Nemyslím si. Zato cítím společenskej tlak, že ve svém věku mám nejvyšší čas “něco dokázat”. Jaktože se to ještě nestalo? Jsem už přece stará. A co když budu chtít rodinu? Kariéra v reklamě, taková jakou bych si možná přála a aktivní rodičovství... to nejde moc dohromady.
Zdá se, že stojím na podivném rozcestí. Poslední dobou čím dál víc sním o tom, jaké by to bylo, živit se tvorbou. Stejně by to šlo s mateřstvím mnohem líp skloubit. V ideálním světě. Pořád mi to přijde dost naivní. Ilustraci jsem nestudovala, nemám za sebou silné portfolio a v režimu, jakým teď pracuju/žiju, nemám příliš energie na jeho tvorbu. na tvorbu vůbec. Cítím se trochu v kleci. Nájem, poplatky, zálohy, budoucnost, potenciální rodina. Jsem v kleci úhledně poskládané z papírových bankovek. Takhle jsem si to “Když se chce, všechno jde.” nepředstavovala. Asi si to nikdo takhle nepředstavuje a já můžu být vděčná za to, jakou mám práci. Že vydělávám pravidelný peníze, zvládnu i něco málo ušetřit a kdybych neměla ty svý posraný ambice, tak si žiju na svůj věk asi fakt dobře.
“Hele a co teda vlastně chceš dělat nejvíc?”
Potkala jsem bývalého spolužáka a takhle nevinně se zeptal. Myslel to dobře a zarezonolovalo to ve mě. I když se od školy vlastně “neznáme”, instáč máme všichni a lidi z mého okolí vědí o mém zájmu v ilustraci. Jo, ta odpověď byla překvapivě jednoduchá. Chci přece kreslit. Kéž by to bylo tak jednoduché i v reálu, kéž bych dokázala ušetřit dost na to, abych tu ilustrátorskou kariéru mohla aspoň zkusit. Pustit full time, dělat na drobných zakázkách, hustlit peníze a zamakat na portfoliu. Asi se mi o tom může ještě chvilku jenom zdát.
Znáte ten pocit, když chcete něco dělat tak moc, že nemyslíte na nic jiného, a právě proto, že na sebe tak tlačíte, nejste schopni reálně něco dělat? Nemůžu se hnout z místa. Jako zakonzervovaná okurka.
Co chceš je vedlejší, makej a možná jednou, říkám si... Ten kancl pro mě není, ale laťku jsem si nastavila sama a dolů už to nejde. 🤷
1 note
·
View note
Text
Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4
Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.
Helča
Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli.
Večeře
Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě.
Cukroví
Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.
Stromeček
Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.
Výzdoba
Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.
Balení dárků
Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je.
Co jsme darovali?
Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti.
Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě.
Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá.
Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.
Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly.
Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem.
Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.
Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti.
Co jsem dostala?
Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.
Míša
Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.
Cukroví
Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky.
Výzdoba
Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním.
Stromeček
Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem.
Večeře
Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok.
Balení dárků
Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.
Co jsme darovali?
Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné.
Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.
Jana
Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem.
Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče…
Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.
O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.
Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?
No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…
„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.
Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.
Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?
Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.
Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.
Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.
Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.
Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D).
1 note
·
View note