#mikinc | Explore Tumblr posts and blogs

mikinc · 7 months ago

Text

the blinding light of acceptance

#pjsekai #pjsk #pjsk fanart #project sekai #prsk #prsk fa #colorful stage #25 ji nightcord de #mizuki akiyama #akiyama mizuki #n25 mizuki #mizu5 #mikinc

5K notes · View notes

bytisvlcakem · 6 years ago

Text

Sněží

Sněží. Na tom by asi ani nebylo nic divnýho. Březen ještě neskončil, nějaká ta vánice je na tomto území, v tomto podnebním pásmu a v tomto ročním období normální. Teda až na to, že vítr málem sebral okolo jdoucímu dítěti zmrzlinu z kornoutu. Dítě má štěstí, zmrzlina mu alespoň neroztaje. A to se hodí, zvláště když mu starostlivá matka obalila hlavu kapucí a stáhla mu šňůrky od ní tak prudce, že představa Kennyho ze Southparku už nepůsobí tak bizarně. Dítě poulí oči (koneckonců nic jiného z jeho obličeje není vidět) na svůj kornout, ve kterém mu zmrzlina pomalu mizí pod sněhem.

Seveřani se z jara zase začali radovat moc brzo. Co na tom, že před měsícem si člověk hrdě vykračoval pouze v mikince a nabízel tvář sluníčku. To je přesně ten moment, na který zima čekala, aby se vrátila a zasadila končený úder. Zpomalený záběr, výskok, drcení promrzlých prstů, hryzání do zmrzlého nosu, děravá hlava, která zapomíná kapesníky doma a je nucená popotahovat a nutit tak své okolí ke znechucenému odtahování se. FINISH HER! Hozená záda na mokrém chodníku, nad hlavou se objevující psí hlava, co se vám směje do xichtu. Tak máš to vodítko pustit, když se ti smekaj boty, vole! Mortal kombat hadr.

Prší.

Sněží. Ale teď ze psa. Ze dne na den se i to naše vlčátko rozhodlo, že navzdory navrátivšímu se mrazu a sněhu je čas na zahození zimního kožichu. Sněží při jakémkoli dotyku zvířete. I v posteli. I na gauči. I v koupelně, zatímco sedíte na hajzlíku a zvířátko vás musí přijít zkontrolovat.

Chuchvalce bílých chlupů v rohu místnosti připomínají fotografy navštěvující školky a základky, lovící nebohá děcka, která jsou posléze aranžována k šerednému pozadí s plstěným sněhulákem a rozmazaným plátnem na pozadí. Sýr, křečovitý škleb do foťáku, pošilhávání jedním okem po stejných bílých chuchvalcích, co jsou náhodně rozházeny okolo, aby navodily pravou zimní atmosféru.

Chuchvalce bílých chlupů jsou i v ledničce. Chuchvalce chlupů jsou i v kapse bundy. Chuchvalce chlupů jsou i v puse. Dobře, nastal čas vyčesat pana štěněcího.

Miláčků, pojď ke mněěě, jdeme ven! Zatřesení vodítkem, vrtící se štěně je okamžite u nohou a v očích svítí nadšený světýlka. Kartáč na vyčesávání nenápadně zastrčím do kapsy. Nepotřebuju, aby tato bouda praskla, ještě než vylezeme ven. Pubertální vlčáče se okamžitě vrhá pryč ze zahrady bez nejmenší špetky zájmu o to, že panička visí natažená mezi vodítkem a klikou dvěří, které se snaží dobouchnout. Dveře práskly s elegancí rozstřelený stodváci o strom. Vždyť to přece nikomu nevadí. Ale radši zdrhám, protože co kdyby přecejen někomu jo.

Zatímco se moje drahé štěně nenápadně snaží vyprovokovat ke hře přes plot prehistorického křížence bígla, jemuž už vybledly skoro všecky barvy, zahajuji operaci STŮJ A DRŽ, NEBO TĚ TÍM HŘEBENEM OMYLEM DLOUBNU DO KULEK. A TO NECHCEŠ. Bígl posbíral všechnu svou zvývající životní energii, aby vydal “neser mě” štěkot. Mému třeštiprdlu to ale naštěstí stačilo a dal mu pokoj. Než se ovšem stačil probrat, bylo jeho vodítko přišpendleno k zemi mou botou, v ruce se mi objevilo hřeblo a v očích maniakální výraz. Chlupy, nebo… nebo tu budeme stát hodinu, prát se a nebude žádná vycházka.

Bere to docela sportovně. Trpitelsky stojí, občas se pokusí ohnat a napíchne se čumákem na drátky hřebla. Frkne, vztekle pohodí hlavou, kňourne si. A tak dokola. Ale jde to líp, než jsem čekala. Do ruky se mu podařilo zubama trefit zatím asi jen čtyřikrát. Venkovní prostředí je fajn. Má na co čučet a není plně soustředěn na hřeben.

Samosebou nechci naprudit všechny sousedy. Vyčesané chuchvalce cpu poctivě do mikrotéňáku, který je zašláplý pod druhou botou, aby ho neodnesl něžný orkán. Přijdu si jak Patrik ze Spongeboba. Jedna noha drží vodítko. Metr od ní špendlí druhá noha k zemi mikrotéňák. Jedna ruka drží psa za obojek, druhá češe jeho milostivou prdelku a nedotknutelný ocásek. Jen doufám, že mi po této akci zůstane v hlavě alespoň nějaký ten kousek mozku. Nerada bych zůstala Patrikem nafurt. A ještě víc nerada bych bydlela pod kamenem, bývají tam pavouci! Brr. Vždyť těch se bojí i pes. A to loví můry a včely. A válí se ve šnecích. Teda v tom lepším případě ve šnecích. Fuj.

Pytel se plní skelnou vatou, psí kožich se zdá stále stejně objemný. Vítr sem tam ukradne část strého ochlupení, vynese ho do výšky a krouží s ním námi nad hlavou. Nebe je jako zázrakem blankytně modrý. Člověku je až do zpěvu. Chlupy krouží okolo a znovu se snáší k zemi, bafan se je pokouší ulovit, vysmekává mi vodítko z pod nohou a já se pomalu kácím na asfalt. V letu mě napadá, jak je to tu krásné. Skoro jako idylka z Japonska. Sakury pouští lístečky, které se pomalu třepotají ve větru, jen tady místo lístečků víří alergeny ze psí srsti. Vítr ale usoudí, že dost bylo idylky, znovu se ve vší síle opře do chlupů, který okamžitě zaletí do bahna, přes bránu vedlejšího pozemku a do nenávratna. A dost, chlupů už mám plnej pytel, okolní zahrady jsou bílejma chomáčema ověšený, až vypadají jako bavlníkový plantáže. Je čas vzít roha.

Jdeme domů. Zatopit. Nahřát se před kamny, až bude všechno oblečení pálit a dělat, že jsem fakír hrdina, co si ustele v ohništi plným rudých uhlíků. Vím, je fakt lstivý takhle psa pokrátit o procházku… ale tohle počasí mi může fakt tak akorát políbit můj ctěný zadek.