#pavel fajt | Explore Tumblr posts and blogs

summazin · 5 years ago

Text

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, druhá část

6. PERFUME GENIUS — PUT YOUR BACK N2 IT

Queer zjevení, které se ke mně dostalo hned dvěma směry. Nejprve od básníka Ondřeje Hanuse, konkrétně klipem Slip Away. V tu dobu jsme si ovšem s Ondřejem posílali zejména black či death metalové kapely, takže ani v tomto případě, jakož i v mnoha minulých se nepodařilo na prvním pokus. Dokud jsem se tedy neseznámila s básníkem, hudebníkem a nakladatelem Alešem Kauerem. Víte, že občas vypadá jak Bowie? Ale o tom jindy. Zkrátka: Perfume Genius (dále PG), vl. jménem Mike Hadreas, si mě získal právě skrze Aleše, který o něm neustále mluvil. Začala jsem se tedy tvorbou PG intenzivně probírat. Než ho vůbec začnete poslouchat, nutně vás na něm upoutá jeho vizuální identita. Jedná se umělce velmi jemných rysů, ovšem s poněkud protáhlým, lehce smutným úsměvem. Obličej jako mim, na těle však korzet, latex nebo spousta velmi genderově neutrálních modelů oblečení. Už od počátku je tedy jasné, že půjde o zvláštní kabaret. Škála nálad písní PG je ovšem stejně široká a veliká jako jeho šatník.

Jak je z předchozího článku nejspíš já (a navíc mě většina z vás zná), jsem člověk poněkud temnějších a smutnějších poloh. Přesně proto tedy v tuto chvíli pominu hity jako Queen a rozepíšu se právě o albu Put Your Back N2 It. Jedná se o album s minimálním názorovým obsazením, dominantní roli zde hraje klavír, navíc ještě nikoli okázalou a ekvilibristickou, Hadreas zkrátka udeří do kláves pouze tehdy, když je třeba. Občas si vezme na výpomoc kytaru, ale i tak jsou takřka všechny písně na desce výlučně s klavírnim doprovodem. Co do textů, jejich téma je povětšinou konfrontace s nějakou překážkou - často intimní, jak tělesně (AWOL Marine), tak psychicky (No Tear). Paradoxně nejsilnější jsou ovšem ty písně, které se vyrovnávají s určitým druhem slabosti, nedokonalosti, či jsou dokonce konfesijní, jak je tomu v případě Take Me Home: “Take me home, tend to me / Baby lay me down easy / For I have grown weary on my own // ... // I'll be so quiet for you / Look like a child for you /Be like a shadow of a shadow / Of a shadow for you”

Snad jedna z nejtemnějších písní se jmenuje příznačně Dark Parts, vypráví o sexuálním zneužívání zpěvákovy matky ze strany jejího otce: “The hands of God were bigger than grandpa's eyes / But still he broke the elastic on your waist / But he'll never break you, baby” Navzdory textu je ovšem píseň překvapivě rychlá a s pozitivním vyzněním, tj. promluvou syna k matce, který jí slibuje, že všechnu tu temnotu od ní přijme a navždy ji v sobě schová. Obdobně laděnou, ovšem pomalejší písní, takovou poněkud pokřivenou baladou je Hood: “You would never call me baby / If you knew me truly / Oh, but I waited so long for your love / I am scared, baby, that I can't keep it up for long” Lyrický subjekt je zoufalý a přiznává, že jeho minulost či jeho osobnost není tak příjemná, jak to navenek vypadá. Ale nakonec v rukou svého milého “tiká jako bomba” a užívá si lásky, ve kterou skoro ani nedoufal. Paradoxem je, že videoklip k této písni se Hadreas dočkal mnohé kritiky, a to jen na základě toho, že v něm objímá a intimně se dotýká jiného muže. Na konci písně se ovšem beztak ozve: “I will fight, baby, not to do you wrong”

7. DUNAJ — ROSOL

Devadesátková legenda, která se ke mně dostala naprosto nedevadesátkovou cestou. Na svém prvním ročníku Šrámkovy Sobotky jsem se zatoulala na tvůrčí básnickou dílnu, kterou ten rok vedl Jaromír Typlt. (Pokud se vám zdá, že ho nezmiňuje poprvé, nebojte, Typltů ještě bude.) Na frekventantech a frekventantkách dělal různé pokusy, ať už šlo o sběr konkrétních textů v okolí, či doplnění verše od D. Ž. Bora. A najednou jim zahrál Barvy. Báseň Ivana Wernische, kterou zhudebnila jakási skupina Dunaj: “ Listy / co by jiného / než padají” Myslím, že tutéž píseň hrál i na schodech galerie Šrámkova doma, když nadešel závěrečný večer festivalu.

Samozřejmě mě tehdy, co chudou studentku, nenapadlo nic jiného, než se prohrabu pirátskými úložišti. Byla tam celá diskografie, a přestože se někdy přistihnu, že si jen tak zpívám “wa-hoo, wa-hoo-a”, nejzásadnějším albem pro mě zůstává Rosol. Nejspíš proto, že tolik nezabředalo do mysticismu, což mu ovšem nijak neubralo na abstraktnosti textů. Bylo špinavé. Z nahrávky se ozývaly výkřiky, které zvláštním způsobem ladily s tou kovově drnčící basou. Textově - misantropie, namířená v půlce případů i vůči vlastní osobě, názvy jako Čumilové, Kobylky, Holé hlavy, za tím vším kupříkladu Pavel Fajt nebo Vladimír Kokolia. Jak jinak by taky mělo vypadat album, na němž se usilovně křičí: “Stihomámo, vrať se dom!”

8. FILIP TOPOL — STŘEPY

Abych hned na začátek vyjasnila svůj postoj k Psím vojákům: jednalo se o jedinou kapelu, na kterou jsem se bála chodit. Písňové texty Topola Filipa mi byly vždycky blíže než básně Topola Jáchyma. Snad protože, že jednoduše řezaly, snad proto, že Filip Topol vždycky spíš řval a deklamoval, než zpíval. Jako každý, kdo hrál Žiletky na kytaru, jsem měla po jejich dohrání prsty od krve. A jednoduše jsem se bála, že tu originální verzi zkrátka nedokážu vydržet.

Když Topol zemřel, četla jsem si v jeho textech, hrabala jsem se v Nedorym, ale nemělo, nemělo to tu sílu. Mám vlastního, vnitřního Nedoryho, ten Topolův zemřel spolu s ním. Ani studiové nahrávky už nemají tu sílu. Autor-básník je tam vycizelován, přesně proti smyslu Psích vojáků, kmene válečnic a válečníků. Co ale zůstalo, jsou Střepy. Topolův melodram o absolutní izolací, ožívání neživých věcí, o komparaci toho, jak netečně ubíhá rok, ale jak děsivě se chovají lidé ve světě, všechno to se zvukovými chybami, šustěním a šumy. Ryzí Filip Topol. “Jsem jenom Dvůr / odsouzenec k bytí / který život zná / a neví, co je žití”

Všechny ty Russian Mystic Pop op. nevímkolik, všechny ty Tak akorát dlouhé, všechna Černá sedla, ta celá tragická stylizace i tragická životní zkušenost, to všechno je koncentrované ve Střepech. Když se nad tím člověk zamyslí, asi by se těžko mohly jmenovat jinak. Symbolizují rozpad. A řežou.

9. WWW — NEUROBEAT

Slíbila jsem, že o Typltovi bude ještě řeč. Tentokrát ovšem půjde o Lubomíra Typlta, malíře a zároveň textaře (a kdysi trumpetistu) skupiny WWW. Představovat je snad ani nemusím, uvedu tedy pouze obecnější důvody, proč zrovna v mém posluchačské vkusu mají tak významné místo - protože se s prostředky, jako je rap, elektronická hudba, beaty, scratchování snaží dělat pomalu jako jediní na zavedenější scéně něco invenčního a originální (pominu teď odnože socka-rapu aj., které jdou svou vlastní cestou). Přiznám se, že celý label BigBoss, resp. jeho hiphopoví/rapoví umělci jsou ve srovnání s prací Lubomíra Typlta a Ondřeje Sifona Anděry pouzí diletanti, byť by prodeje mohly říkat opak. Všechny ty principy, na kterých totiž WWW stojí, jsou totiž v českém kontextu jediným adekvátním využitím síly slova, pokud má být rapováno či polozpíváno s patřičným hudebním doprovodem. A ne, kromě již zmíněného socka-rapu tu není nikdo další, kdo by dělal něco originálního.

Samotný Neurobeat je první nahrávkou skupiny po zásadní pauze/reunionu a ukazuje, co dosud na české rapové scéně chybělo - důraz na slovo a umění je používat. Například legendární Lexikon lze považovat za regulérní fonickou poezii. Textově nemá Typlt vůbec daleko k surrealismu, občas ovšem i k nějaké poťouchlé, skoro až wernischovské poetice: “Karamel je cukr, co se už neuzdraví.” Důležitý je i hlasový kontrast mezi Sifonem a jeho částečně česky, částečně cizím jazykem zpívající manželkou, architektkou a zpěvačkou Milesou. Na českou hudební scénu se v případě WWW nevrhl další z macho-projektů, ale spíše mnohohlavá saň s jedovatými zuby. Ostatně i vizuální stránka koncertů či alb WWW, založená především na tvorbě Lubomíra Typlta, je něco, co lze jen stěží přehlédnout.

10. KYKLOS GALAKTIKOS — OSA DOBRA

Většina této desítky důležitých alb není příliš pozitivní. Nebo není pozitivní vůbec. Proto na jejím konci uvádím právě Kyklos Galaktikos, Původně se jednalo o volnou multižánrovou platformu (doporučuji alespoň záznamy jejich divadelních představení v Altě, od nichž by se současní mladí konceptualisté leckdy mohli poučit. V případě kapely mám ale na mysli Jana Buriana ml., Jaroslava Hrdličku a Johanu Matoušková.

A proč vlastně KG? Protože opět snad jako jediní pochopili, že humor se dá dělat i sofistikovaně a na úrovni (ano, mířím tím na PSH a jejich hity typu Vim já). První track desky Osa dobra zaujme už vysamplovanou znělkou seriálu Návštěvníci a následným ironicky vychloubačným představením kapely. Hned další track se jmenuje judr.mga.phdr.csc. Místo komentáře doporučuji spíše jeho poslech, hned se vám, milí čtenáři a milé čtenářky, bude na vaše fakultní či celouniverzitní představitele a představitelky lépe koukat. Pro ty, kdo by poslouchat nechtěli, uvedu tedy alespoň krátký příklad z refrénu: “vytáhni mi profesora / pohlaď mýho prorektora” Deska Osa dobra ovšem není pouze o humoru. Najdeme na ní jak zhudebněné textu A. Artauda či svérázný remix již zmiňované skupiny Dunaj, resp. její písně Jednou. Vedle toho můžeme objevit i kritiku korporátů (Firma), pokroucenou pohádku o Karkulce či připomenutí nemožnosti vyváznout z koloběhu života, resp. připomenutí vlastní konečnosti v písni Stará škola: “můj praprapraprapraděda / a tvůj praprapraprapraděda / měli voba těžkýho Elzheimera / a toho teď máme i my dva” Bohužel, Kyklos Galaktikos již ukončili činnost.

———

A příště? Třeba zase něco o knihách.

0 notes

zlutyzakaznik · 4 years ago

Text

Měsíční souhrn: květen 2021

(7. 6. 2021) Optimismus – opiát gastra.

Já to tedy beru, šéfe...! Po více než roce se našel někdo, komu 85 000 Kč čistého nájmu za rohovou parcelu bývalého Hotdogys naproti Špalíčku nepřišlo přehnané a v prostorách se už asi 3 týdny pilně buduje. A jelikož je ten někdo hodně pečlivý a dal si pozor na jinak dosti časté skulinky v oknech, nemohu Vám prozatím přinést ani “teaser” s vysavači, obložením nebo vybavením baru. Superhrdina popíjející či servírující šampaňské? Anebo odpalující donuty? Nu, brzy uvidíme...

Tak nám pod tlakem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a neobhajitelně nízkých covidových čísel vláda otevřela interiéry o čtrnáct dní dřív. A třebaže je “realitní makléř” pryč, podruhé instalovaný “zpěvák” už vymýšlí ne, jak vyhovět zákonným normám a počínat si chytřeji, ale jak naopak přitvrdit. A i když kontroly na oko chodí, s lepším počasím pěti pracovních dnů uplynulého týdne skýtaly zahrádky i interiéry hospod, restaurací, kaváren a bister utěšenější pohled. Pozitivní je také, že nakonec není omezen konec otvírací doby, byť to zpočátku vypadalo na desátou hodinu večerní.

Odporná hra na epidemii stále pokračuje. Oficiální čísla v našem okrese – a prakticky stejná jsou i celostátně – za středu 2. 6. ukazuje obrázek převzatý z covidové sekce idnes.cz. Přestože je týdenní incidence na 100 tis. obyvatel cca na sedmdesátině chřipky a virových onemocnění a je prakticky neměřitelná, respirátorová tyranie studentů ve školách a nepochopitelná poslušnost lidí v MHD a interiérech stále pokračuje. A mizerové z MeSES, kteří údajně pracovali zdarma? Jen další odhalená lež.

Jakkoli jsem se v posledních týdnech probíral novými otevřeními (tady a tady), podnikatelé v oboru plynule “doplňují stavy” a tak se seznam vznikajících provozů prakticky neztenčil a bude třeba přidat. Většině chystaných zařízení se budu věnovat samostatně a zde tedy jen pár novinek, na kterých bude ještě hodně práce anebo jim z mého pohledu postačí věnovat letmou zmínku.

Po informaci jisté milé a pečlivé baristky jsem nakoukl na profil první výběrové kavárny na Kamechách. Neláká mě to tam, protože mají QB/Rituale a také relativně nový subrand Kafeee – na FB firmy jsem našel mimo jiné kávu Mighty Blend – a už jsem potkal až příliš mnoho kaváren, jež si u nich nechaly udělat “vlastní kávu”. V tomto mi z duše mluví poznámka na blogu baristy, jenž vidí spoustu věcí stejně.

QB se už skví i na venkovní tabuli baru, který by měl za cca týden otevřít naproti Cukru. První ústní info pochází od člověka, který vystřídal slušnou várku podniků a údajně zde bude mít patronát nad zrnky a jejich přípravou. Měla by být i dvojka mlýnek, ale zatím se řeší obsah násypky. Předchozí zvěsti tvrdící, že zde bude jen puristický bar, se ukázaly být nesprávné a jsem zvědav, jak spolu budou oba podniky vycházet.

Tichý exitus kavárny na Křenové vedle pobočky e-shopu CZC...

Velkorysá pivní restaurace Poupě své svrchně kvašené speciály teprve vaří a interiér by měl dle vyjádření personálu zůstat ještě chvilku zavřený. Okénko a sudy na nádvoří jsou už ale k dispozici a to rovnou od 10 hodin, takže lidé, kterým by třeba nesedl brunch v některém z módních bister, mohou využít dalešickou jedenáctku či třináctku. Ta první je navíc za příznivých 39 Kč/0.5 l, což je na historický střed města dosti velkorysé.

V průběhu měsíce jsem měl radost i ze čtenářek a čtenářů blogu, kdy mě při nákupu zrnek nejprve potěšila ex-rebelská slečna v BEZz na Vídeňské (text o bezobalových obchodech včetně jejich, který oslavil půl roku od otevření, měla přečtený hned další den v poledne po vydání článku) a zejména pak mladý muž, který spolu s dalšími lidmi buduje výčep v prostorách bývalé řecké restaurace Hellas na Sokolské (de facto za rohem u Hluché zmije). Fasádu jim už bohužel stačil zbombit sprejem nějaký negramota/negramotka, který/á ani neví, jak se správně anglicky píšou Atény. Pět píp by mělo být výlučnou záležitostí Dalešic (včetně méně běžných) a otvíračka je prozatím stanovena na 1. srpna. Pokec o blogu, pivu a perspektivách provozu byl velice příjemný a tak jsem dotyčnému jako výraz ocenění zájmu vzal cestou na ochutnávku dvě deci oranžového Jeffersona od Cobolisu, mé prozatimní letošní pivní jedničky.

Překvapením pro mne bylo, že Bistro Franz má od prosince nové pronajímatele, takto sympatický a usměvavý mladý pár, který vyškrtl z kávové nabídky mnou neoblíbenou berlínskou Bonanzu a nahradil ji Rebely, přičemž v onen den byla k mání příjemná naturální Rwanda.

Když jsem minulý článek zakončoval řečnickou otázkou po nových kávovarech v areálu Vlněny, netušil jsem, že následující den Sajlerovo impérium oznámí další z profesionálních přátelských kantýn. Nově je to Bistro Zippy’s, interní provoz určený zaměstnancům Zebra Technologies, a budování zřejmě probíhalo tak překotně, že to ani nestihli vyfotit a v příslušné části webu Perfect Canteen je pouze orientační vizualizace. Očekávám podobné kávové vybavení jako v Grand Kitchen Vlněna a byl bych překvapen, kdyby “prvotřídní káva s certifikací Rain Forest” nebyla kofolácká Reserva.

Nemám nic proti velkým firemním kantýnám, ale tvrdit, že nabízím nejlepší kávu v nejlidnatějším pražském správním obvodu a své tvrzení dokládat podivností v sítku a hnědou odkapovkou místo vypulírovaného sexy puku?

Vietnamské bagety na Pekařské mají na okně ceduli nabízející pronájem prostoru a úsilí se tedy zřejmě přesunulo do Domoviny na Zelném trhu. Zavřel Beránek na Štefánikove a jeho parcela je v nabídce realitky za 50 000 Kč. Říkám si ale, že když loni začátkem července mohli otevřít velký Masný růžek na Křenové, kam z “beránčích cedulí” na oknech odkazují a zvou, nebyli na tom asi zase tak špatně.

Na dveřích toalet v OP jsem narazil na plakátek avizující konec kavárny Švanda v Pasáži Alfa. S podnikem, fungujícím od roku 2004, se v sobotu na Červeném kopci v rámci večírku/minifestiválku na podporu kavárníka a jeho rodiny rozloučila velká jména tuzemské alternativy jako jsou Pavel Fajt nebo Monika Načeva. Znám dva nebo tři lidi, kteří tam občas chodili po směně na dojížděčku, ale tato dříve extrémně zakouřená kavárna a hospoda si mé srdce nikdy nezískala. Když jsem se tam před lety zastavil (dávno před blogem i Zomatem), abych se podíval, co mají za kávu a pivo, nechala mě servírka bez pozdravu stát dlouhé minuty u baru a v klidu se vybavovala se třemi štamgasty metr vedle – zjevně jsem pro ni byl vzduch i když byl jinak celý lokál prázdný. Sbalil jsem se a bez pozdravu odešel. A kdyby v posledních měsících neprozářily kavárnu světelné instalace skupiny Maess, byly by mé vzpomínky na podnik velmi kalné.

A pak jsou tu podniky, jež plánovaly otevřít před rokem a dosud se tak nestalo. Prvním je Kaple Brno, vinný bar, který ožil na pár dní loni 28. května, aby ho úředníci takřka okamžitě zavřeli. Instagramový profil je stále zamčený a na dveřích info o rekonstrukci.

Druhým “rekordmanem” je Salute Brno, kde mi provozovatel říkal, že by chtěl otevřít už “příští týden”. Z pomyslného nástěnného kalendáře jsme odtrhli týdny, měsíce a nakonec i rok a od umístění bílé Faemy E61 a mlýnku Rancilio se kavárna nepohnula vpřed ani o píď. Jen v lednu se na dveřích objevily papírové výzvy k odečtu energií a jejich pozůstatky tu vlají dodnes.

Co se týče servisu, byl květen bohužel druhý měsíc v řadě, kdy jsem měl pocit, že v některých podnicích, kam chodím roky, vybraní lidé na aspoň trochu milý přístup rezignovali a otevřeně říkám, že odteď budu chodit jen za baristkou či výčepním, který mě neuvítá nas... jak brigadýr. Prostě se podívám, kdo je na směně a pokud to bude někdo, komu nestojím za pozdrav a pak ještě dělá citrusové obličeje, počkám si na vlídnější kolegyně/kolegy.

Hledání nového personálu se jedna z kaváren rozhodla napomoci roztomilým plakátkem přímo nad výdejním okénkem provozu. :-)

Začátkem měsíce jsem byl s kamarádem po půl roce v Praze a zatímco se on věnoval pracovní schůzce, já předběžně prošel část kávové Letné a ověřil, zda má smysl chodit do tamní pobočky pekárny Praktika, jejíž nejnovější expozitura čerstvě otevřela v Karlíně. Nemá, protože ta ve čtvrti za řekou má podobu spíše malého obchůdku/výdejny a filtrované kafe jako doplněk. Absenci kávovaru a mlýnku si však vynahradili v Karlíně, kde ten den extrahovali Casino Mocca na velkém a zde dočasně umístěném VA Eagle a Mythosu, ale kávu jsem si nedal, protože páky byly vytažené z hlav a položené na odkapovce. A podnik si s kávou podle všeho nedělá těžkou hlavu, protože když jsem jim dodatečně napsal na Instagram, že jsem byl z tohoto stavu a jejich HitHit kampaně s diskutabilními odměnami v rozpacích, odpověděli mi toliko: Nebuďte v rozpacích. Další doklad toho, že drahé vybavení dobrou kávu nedělá.

Naše druhé kafe dne jsme si dali v nejnovější pobočce EMA v Karlíně a jen o pár ulic vedle. Chtěl jsem, aby ochutnávka měla úroveň a tak jsem vedle oblíbeného ACME Evolution 190 ml vzal i standardní bílý dAncap Torino 160 ml. Jenže holky v Emě to – ač milé, usměvavé a informované – na mou předem zdůrazněnou prosbu nedotáhly do konce a horní půlka obou hrnků byla chladná. A viděl jsem proč: málo vteřin a vodou nedostatečně zaplněné šálky. Reakce na Instagramu bohužel žádná. Ale káva i tak slušná.

Simply Clever v případě privátních jogurtů Billy přestalo platit. Léta jsem se z nich těšil, protože dole pod složením bylo u výrobce uvedeno Hollandia, ale nově je pro českou dceru rakouského supermarketu zajišťuje EKOMILK a něco tak odpudivého a vazkého jsem už dlouho neměl. Stěží jsem zvládl půlku a zbytek šel bohužel do koše. Ještěže aspoň jarní zídka vedle kostela sv. Michala měla dobrou úroveň. :-)

Hned po příjezdu na Letnou jsem si zašel do tamní pobočky Dos Mundos, abych si ověřil, jak se odrazí dvojí desatero Adély Zugarové v praxi. Ještě předtím jsem zkusil zavolat do Alchymisty, zda není za kávovarem Petr Holata. Rezervační telefon ale bohužel nikdo nezvedl a ani nezavolal zpět a tak jsem nakoukl do format.coffee, třetí kavárny baristy, jenž loni v létě otevřel mazelab.

Kávu jsem si ale nedal, protože La Cabra z nabídky zmizela a byla nahrazena vlastním roastem, o kterém mi milý a vlídný mladík řekl, že jej ještě ladí a že z aktuální várky je na každé pobočce jeden buben. Poděkoval jsem za upřímnost a rozloučil se, protože nechci být testovacím králíkem a vždy jsem zastával názor, že pražírna má vypouštět na mlýnek hotový produkt anebo pokusné várky zohlednit na ceně. A to tím spíš, když si může dovolit otevřít třetí kavárnu.

Slečna v Dos Mundos, která vyšla ze zázemí, bohužel nadšením neoplývala a třebaže jsem ji ihned poprosil o nahřátí hrníčku, řekla mi, že si zatím připraví kávu. Namlela, opravdu vzorově utempovala, ale už už vkládala páku do hlavy a tak jsem ji zarazil, protože ve studeném šálku na baru dosud nebyla ani kapka vody. Takže to zase to bylo jen pár vteřin – a ne z horké vody kávovaru, ale filtrovací konvice – a horní půlka hrnku studená.

V sobotu jsem se “na chvilku” zastavil do Take Five a zůstal přes dvě hodiny u tří deci rakouského zeleného veltlínu, retropralinky a vyobrazeného koláče, který na místě peče dívčí polovina dua stojícího za staroosadským espresso barem a gourmet shopem. Koláč byl vláčný, hebký a máslový a je známkou spokojenosti, když člověk při kousání tiše a zlehka přikyvuje (silných 14/20 a vedle úterního mandlového financieru z William Thomas Bakery nejhezčí sladký moment měsíce). Veltlín byl pěkně suchý, snadno pitelný, nekomplikovaný a zároveň s určitým tělem (13 % alkoholu, tedy žádné 10.5procentní prosecco, které by se asi v takovém teple hodilo víc). Jedinou (a vlastní) chybičkou bylo to, že jsem si sedl do výklenku okna, kam se záhy nemilosrdně opíralo odpolední slunce a moc nepomohlo ani stáhnutí žaluzie. Ale to byla malá daň za místo, z něhož jsem měl výtečný výhled na trysku i vír v konvičce a mohl poslouchat kávovou konverzaci zákazníků: jedno menší La Spaziale v mobilní kavárně, váhání mezi Moccamasterem a Sage na filtr a domácí mlýnek Ascaso. :-)

Už opravdu nevím, jak to těm lidem říct a nechtěl bych se dopouštět žádných genderových zjednodušení, ale když jsem tuhle chválil precizní nahřátí baristovi v jedné z oblíbených kaváren, jeho kolegyně mi potvrdila, že to asi nebude jen můj dojem, ale že holky na to prostě často nemyslí. Zároveň nutno dodat, že v pětici nejoblíbenějších a pravidelně navštěvovaných podniků se mi to ani u slečen s jedinou výjimkou nestalo nikdy.

U venkovních akcí a kluků za kávovarem jsem problém nikdy nezaznamenal. Prvně dají automaticky nahřívat šálek a často je tam ještě iniciativa typu Já Vám ten šálek nahřeju ať to nemáte studený, jo? nebo Byla by škoda dávat to do studeného. Prostě mě štve, že zatímco já si dávám tu práci a v “okýnkové době” nosím a předložím kvalitní porcelán, laxnost a nesprávné pořadí úkonů tuto snahu degradují. Šéfka Dos Mundos se ale, tak jak jsem ostatně očekával, na Instagramu takřka okamžitě ozvala a káva samotná byla stejně jako v Emě dobrá.

Jinak EMA samotná na mě coby podnik nikdy vyloženě vlídně nezapůsobila. Pamatuji její začátky nedaleko Florence a v průběhu let a několika návštěv se nejen tam nic nezměnilo: tedy káva je slušná a je to takový lehounký výběrový nadstandard, ale raději nic odvážného a přespříliš progresivního, co by mohlo vyděsit unifikovaný hipsterský/korporátní dav okolo třiceti. Třetí provozovna v Karlíně je pak skutečný kavárenský “holobyt” a první místo v ČR, kde jsou vedle sebe k vidění dvě La Marzocca KB90.

Druhou nejlepší kávou měsíce bylo cappuccino hlavního baristy Jedné básně připravené z Tatry. :-) Nebudu lhát a říkat, jak byl espresso základ super, protože nebyl a pokles kvality blendů od Cafe Vergnano je strašně znát. (Jednou jsem si dokonce totéž kafe vzal domů a ze série pěti espress mi to stejně vyšlo maximálně na 12/20). Mléko bylo našlehané tak, jak to dnes dělá jen málokdo. Záměrně jsem pořídil fotku až po prvním usrknutí, aby byla vidět tloušťka mikropěny. K tomu domácí bábovka (13/20) a je tu modelová situace z let 2012 až 2014, kdy jsem si tohle kombo pravidelně dopřával po hodinové procházce do města coby snídani.

Velmi stručně jsem si prošel část Letné na západ od Dos Mundos a nakoukl do pár kaváren. Ye's Kafe je trochu špeluňka s berlínskou Bonanzou a vlídnými cenami, v Pilot Cafe měli Five Elephant z Berlína a ve dvou dalších podnicích Casino Mocca z Budapešti. V Bistru 8, oblíbeném podniku kamaráda za dřívějších pracovních pobytů v Praze, mě zaujalo, že chlapec za barem na dotaz na původ zrna odvětil, že je to “Brazílie od Křižky”. Já sice vím, že je to jeden z předních výběrových radikálů, ale co by to řeklo přespolním turistům nebo kávou ne tak posedlým návštěvníkům? Kamarád zrno zkusil coby flat white v důsledku akutní potřeby kofeinu a jak jsem očekával, i v mléce to bylo trochu zemité. Díky M. :-)

EMA také 1. května na svém Instagramu spustila malou bouři stran nacenění mléčných alternativ, kde aplaudovaly nejen Čerstvý boby a Greenheads, ale především početní diskutující. Nejen pro mne je to další doklad toho, že ideologie zastánců “ne-mléka” je stále militantnější, protože obraty typu konec cenové diskriminace jsou úplně mimo. Pokud je surovina v nákupu několikrát dražší, jak ukazuje třeba Mošťák, který má malinkou prodejnu ve výklenku boční ulice za pivnicí U Tekutýho chleba, nelze mít stejnou cenu u cappuccina i “cappuccina”. Tedy lze, ale pak bude muset podnik zvednout ceny "živočišných káv” nebo něčeho jiného v nabídce a důsledky “afirmativní akce” přenést na zákazníky.

Zaznamenal jsem dvě novinky v oblasti domácích mlýnků, ale na českých (a veřejnosti otevřených) specializovaných fórech jsem zatím myslím žádnou podrobnější diskusi nepostřehl. Nástupce Vario Home budí nejen u mě údiv se svými 5.1 kg, 120W motorem, spoustou plastu, nestabilitou i kvalitou mletí (499 EUR) a svůj první “home” model přineslo i Fiorenzato (orientační cena 830 EUR). To ale vytvořilo produktu samostatný web a na hlavních stránkách s profi modely mlýnek nenajdeme.

A rozvozové farmářské kuře za 888 Kč jste už viděli? Vzbudilo totiž pozdvižení i u lidí, kteří rozhodně na nějakou tu korunu nehledí anebo mají Pablo Escobara dlouhodobě v oblibě.

TOP 9 květnových káv:

1) cappuccino (Parana Extra Bar, ŽZ) – silných 16/20 2) cappuccino (Cafe Vergnano 70:30, Jedna báseň, pan Ivo) – 15/20 3) doppio (Candycane, Rwanda, Atlas, sen. baristka) – 14 až 15/20 4) doppio (La Cabra, Kolumbie, Friedrich) – 14 až 15/20 5) doppio (La Cabra, Brazílie, Trafika, holčina s puntíky) – 14/20 6) dopio (Dos Mundos, Rwanda, Dos Mundos Letná) – skoro 14/20 7) doppio (EMA, Etiopie, Ema Karlín) – skoro 14/20 8) espresso (Lot 61, Peru, Buchta C) – 13 až 14/20 9) doppio (Rello, Indonésie, Pelíšek) – 13 až 14/20

Doppio v Atlasu od seniorní baristky pro mne znovu potvrdilo její kvality a prakticky stejně dobrá byla i Kolumbie od velmi erudovaného mladého muže s částečnou afiliací na SKOG ve Friedrichovi. Za zvláštní zmínku stojí osmé a deváté místo, protože není jednoduché udělat espresso z výběrovky (byť z dvojité misky) a jakkoli jsem z Indonésie nebyl úplně šťastný co do komplexnosti a vyváženosti shotu, bylo to doppio s jednou z nejdelších a nejpříjemnějších dochutí za poslední měsíce. A hlavně: takřka úplně scházela pro toto teritorium častá kalnost či drhnutí na jazyku.

Co se týká domácího cappuccina, myslím, že jsem zatím dosáhl své nejlepší kávy tohoto roku (mléko první porce z otevřené krabice čerstvého červeného z Alberta) a nalito bylo do 160 ml dAncapu Torino, ke kterému se poslední dny více vracím, protože po ranním 250ml latéčku potřebuji na svačinu menší objem než má ACME. Seriózně krémové a komplexní, protože jsem na něj musel myslet i po dvou hodinách a v záblesku vzpomínky i odpoledne ve městě.

Věřte nebo ne, ale od uzavření provozů koncem prosince loňského roku jsem neměl kořalku. A ač bych měl doma rád nějaký malý příruční stolek s pár zajímavými lahvemi po vzoru filmových hrdinů, raději čas od času něco ochutnám v Air Cafe a výjimečně i jinde, protože kdyby měl člověk tyto dobroty doma, zbytečně by jej to pokoušelo. Snad to bylo dlouhou pauzou, ale jinak oblíbená základní whisky (desetiletý Talisker) a bílý rum (Diplomatico Planas) mě tentokrát nějak neoslovily. To naštěstí neplatilo pro stálici, zelenou Chartreuse, kterou doporučuji pro vnučky i babičky k nedělnímu kafíčku. Je silnější, ale zase ne tak silná, jako některé “přísné” a cukru oproštěné rumy s voltáží 60 % a více, které mě už trochu škrábou v krku a tak se jim vyhýbám. Moderní švédští muži pletou a já zase při prvním dni otevřených interiérů chytil nit z oranžové deky Campari. :-)

Protože mám ve zvyku chodit na otvíračku, kdy má člověk barmana nebo výčepního skoro jen pro sebe a v podniku ještě není hluk a kopa opilých lidí, upoutalo mě při vyčkávání na objednávku světlo dne, které (vlivem látek?) zbarvilo pípu a okolí baru na Zelném trhu domodra. Sice hrála pěkná bossa nova, ale v takové situaci by se znamenitě hodilo Davisovo Kind of Blue.

Tiché pondělí kolem čtvrté v Ochutnávkové pivnici. Dva nehluční štamgasti v rohu u Falkon Sourberry: Strawberry & Mint Gose 15 a já na baru s malým a krásně suchým Clock Art#2 New England IPA. Na pozadí blues, příjemně hluboké a neinvazivní vrčení chladících zařízení a celková hladina zvuku ve zlatém pásmu 50 až 55 dB, kterou narušilo pouze 57dB cvaknutí propisky výčepního, jenž právě dokončil papírování a šel pulírovat poličky. :-)

#mesicnisouhrn

0 notes