#uzavírám se

[lauramaaz]

Nikdy jsem nebyla víc sama

Na dohled není nikdo a já se uzavírám

Ale nejde o tom mluvit

Bojím se, že budu na obtíž

Nikdy jsem nebyla víc sama

A nikdy jsem si tolik nepřála, aby to tak zůstalo

[kralovna-ne-stesti]

Na jednu stranu se už strašně těším, až se odtud za pár ní definitivně odstěhujeme.

Jasně, bude mi to tu chybět, strašně moc, ty prostory, známá místa, jak vržou dveře, jaký tu je světlo,... Ale upřímně, potřebuju jít pryč. My oba.

Před rokem jsem to řekla, že už tu kvůli tomu všemu být nechci. Moc vzpomínek. CELÁ JEDNA DEKÁDA. Obrovská část života. Miliony vzpomínek, pocitů a zážitků. Ale.

Je to potřeba. Nechat těch deset let, obzvlášť ty poslední roky, tady, a začít tvořit nový život. Nové vzpomínky, nové návyky.

Lepší. Mnohem. Reset. Vyhazujeme věci, čistíme, třídíme. Uzavíráme.

A otevíráme nové.

[payosaurus]

co právě teď cítím?

upřímně? vůbec nic. nedokazu si na nic vzpomenout. vždycky když mám možnost svoje pocity a myšlenky dostat ven, mám v hlavě úplný prázdno. (kezbych to tak měl furt)

mym největším problémem je strach, který mě od nového roku pronásleduje. nevim kde se vzal ani proč. snažím se zjistit odkud pramení, ale nedokazu si vzpomenout.

utikam před vším, před kýmkoli, čímkoli. uzavírám se do sebe a nevim jestli je to dobře nebo ne.

mám strach, že se něco stane a mám strach i z toho, že mám strach. hledám způsoby jak žít normálně a alespoň trochu šťastně. ten strach mi překrývá všechny emoce.

někdy mám strach se smát a někdy když brecim modlím se, aby to bylo všechno pryč. modlím se k Bohům, všem těm nahoře, abych zvýšil šance, že mě bude někdo z nich poslouchat.

drogy mě úplně zničily a ja si to přiznávám, ale mam právo se léčit, tak proč mi moje telo léčbu ztěžuje.

chci pro něho to nejlepší, vazne tentokrat chci. chci druhou šanci od života, ne od tebe.

[terezafabi]

Den 14.

Všechno nejlepší Jindrovi! Dnes mu je pět let. Dárky a dortíky se svíčkou dáváme hned po probuzení, vypadá to, že jsou všichni spokojení. Honza se trochu rozčiluje, že je na fotkách a videích v trenkách, ale co já s tím mám asi dělat, aspoň je má čistý. Po snídani balení a svačinky, a asi v 11 se nám podaří vyrazit na výlet. Máme namířeno k vodopádům podél potoka Barranco de los cernicalos. Směle usedám za volant, nastavuju navigaci a za zvuků jedení jahod ze zadních sedaček vyrážíme. První nástraha se objevuje když po půlhodině jízdy zjišťujeme, že jsem zadala špatnou cílovou destinaci. Naštěstí jen asi o sedm kilometrů jinde, než máme být. Dál mě ale čeká adrenalinová jízda klasickými jižanskými serpentinami, kde se na šířku stěží vejde jedno auto. Úspěšně se vyhýbám všem protijedoucím vozidlům, dokonce i kamionu a možná i díky tomu (kvůli té velké úlevě) nakonec zastavuju v cíli trochu prudčeji a trochu blíž u takového velkého kamenu. Z Honzova úhlu pohledu to vypadá jinak, skoro jako kdybych nabourala či co (což se nestalo, just for record). Strašně se pohádáme, ještě než vylezeme z auta. Jo a to jsem předtím ještě i zaparkovala podélně! Nevim, o co mu jde.

No, začíná to teda skvěle, děti ale poslušně šlapou do kopce. Za chvíli se cesta změní v pěšinu a nás pohltí regulérní prales. Velká změna oproti semtam stromu, na které jsme zvyklí od moře. Všude agáve, vysoké bambusy, stromy a kytky (nic jiného už nevím, jak se jmenuje), zurčí potok a zpívají ptáci. Jindra si pochvaluje, že jsou to jeho nejlepší narozeniny, to se hezky poslouchá. Heda už dávno u Honzy v krosničce a Honza čvachtá blátem v žabkách. Partnerská vsuvka - rozhodně to u nás nemáme zařízené tak, že bych svému muži balila oblečení a boty. Naopak, beru jako projev respektu, že to komplet nechávám na něm. Ale když ho vidím, říkám si, jestli to fakt za ten respekt stojí. Vodopádů je podél celé stezky několik, mají se logicky zvětšovat čím víc jdeme výš, a na konci je jeskyně. Celá cesta trvá asi 8 km a ta samá vzdálenost zpátky, z čehož vyplývá, že tam teda nedojdeme ani omylem. Ale s tím se počítá. My cílíme na první vodopád po třech km. Jsme u něj, síly ještě jsou, takže si troufneme ještě na druhý. Jsou působivé, ale fakt samotná cesta k nim je krásná, je to tak opičí dráha pro děti, kameny, klády, bahýnko, přeskakování potůčků. Ještě bychom šli dál, ale Jindra už to chce otočit. Heda spí v nosítku u Honzy, já mám na zádech krosnu s baťohem, to je asi 12 kilo a je to tak akorát, radši budu, když Jindra bude zpátky ťapat, než abych ho nesla, a to by se stalo, kdybychom ještě pokračovali. Takže to otáčíme, trochu mě mrzí, že nevidím ty poslední vodopády, ale s těma dětma jsem se naučila spíš chodit výlety na jistotu než na odfajfkovaný cíle. Jindra má u auta bláto až za ušima, Honza to hodnotí jako dobře využité softshellky. Nevzdám se a řídím i zpátky, teď už bez problémů.

Siestujeme doma, Honza využívá jako obvykle každé volné chvíle k pracování, děti mu mezitím skáčou po hlavě. Já s Hedou jdu cvičit (ona předcvičuje, říká tomu, že dělá pocviky), a Jindra skládá roboty z magnetické stavebnice co dostal. Před šestou nás ještě lifruju všechny ven na poslední slavnostní večeři, dám si rtěnku a vyčešu vlasy, a všichni jsou z toho úplně paf:) Jídlo je skvělé, uzavíráme v restauraci, kam jsme tu šli hned první den a nakonec s dětmi ještě zajdeme na zmrzku. Fakt si myslim, že ty naše děti maj skvělý rodiče.

[mist-the-wannabe-linguist]

Uzavíráme sázky, propadne se ten Ostravský mrakodrap až po a nebo už během stavby?

[tancimvdesti]

čas bez jakyhokoli smilovani porad jen plyne a ja jsem smutná,

jsem smutná, protože celej můj život se smrsknul jen na prezivani, na stereotypy, který mě nedělají šťastnou, ale nejsem schopna s tím něco udělat. vždycky jsem myslela, ze když budu dělat všechno jak mám, když se budu snažit, tak to cely dostane presne ten smysl, jakej by mělo. ale když se ohlidnu zpatky, vidim jak moc se toho změnilo, a ja přesto zůstala zaseklá, stojím na místě, moc unavená, než abych šla s proudem,

unavená z lidi, ze sebe, uzavírám se porad vic, protože v poslední době nemám energii ani komunikovat. a pak jen sleduju, jak mi ze života pomalu odcházejí lidi, na kterých mi zalezelo. a uvedomim si, ze mi je to vlastne už jedno, protože jsem vždycky dávala všechno a potom jen videla, ze tak důležitá jako oni pro mě jsem pro ne stejně nikdy nebyla. nevim, co dělám špatně, proč nakonec vždycky skončím sama, když rozdavam kousky sebe všem, ktery miluju. a tak tady teď stojím, prázdná jako kus papíru. už mě to nebaví.

[totakje]

náhodné poznatky z mého ročního života v centrálním Texasu mezi českými Texasany:

čeští Texasani jsou neuvěřitelné kombo neochvějného konzervatismu, amerického patriotismu, jižanské zdvořilosti, pohostinnosti, lehkého alkoholismu, silného náboženství, texaského drawlu, a suchého českého humoru. Kdo nezažil nikdy nepochopí jak toto funguje dohromady. Jsou úžasní. Ale taky děsiví.

čeští Texasani jsou z většiny kořeny Moraváci a jsou na to náležitě pyšní.

Češi (Moraváci) poprvé přišli ve větším počtu do Texasu v polovině 19. století – spousta jich umřela po cestě ale nakonec se usadili v centrálním Texasu a před tím než začala v Americe Občanská válka bylo jich skoro 1000. Co jsem tak pochopila, přišli z podobného důvodu jako všichni ostatní, aka American Dream dyja dyjá dá, ale taky z náboženských důvodů. Taky si myslím že ropa.

bylo mi řečeno, že hispánští imigranti si nemají na co stěžovat, protože první čeští imigranti v Texasu to měli taky těžký pže byli šikanováni ve škole a nikdo je nelitoval! Já: *sweats nervously*

(prej byli o stupeň níž než Irčani na žebříčku imigrantů, což mi ale přišlo jako zajímavý poznatek)

2. generace českých Texasanů (dnes buď skoro vymřelá nebo nad hrobem) buď neumí česky vůbec, protože na ně rodiče odmítali po emigraci mluvit (česky) a nebo česky umí ale mluví dialektem kterej už u nás neexistuje nebo pomalu (ale jistě) vymírá. Mluvit s nimi je zážitek na celý život.

3. generace českých Texasanů (aneb ta kterou jsem primárně učila češtinu, věkový průměr 60) češtinu slyšela občas od svých prarodičů, kteří se za ty roky trochu uvolnili, takže umí důležitá slova jako “pivo”, “pupek”, “kostel” a “doma” – jinak ticho po pěšině.

Na slova pupek a pupík byli z nějakého důvodu obzvláště upnutí.

Moji undergrad studenti na univerzitě (tedy už 5. generace českých Texasanů – ty jsem ovšem česky neučila, ty jsem měla na předmět Technical English Writing – yes really) – neuměli česky ani slovo a o svých kořenech neví nic a nezajímá je to protože se identifikují jako Američani; nicméně je strašně roztomilé když si čtete seznam svojí sekce a mezi jménama jako “Asleigh Campbell” a “Jesus Gonzales” najednou vyskočí “Emmet Vancura”

čeští Američani se velmi často berou mezi sebou

Jednou mi přišel týpek dát nový baterky do požárního hlásiče na bytě a řekl mi, že si jeho sestra vzala českýho Texasana (4. gen) a že svého syna chtěli pojmenovat česky tak aby to vyjadřovali sílu v souvislosti s ohněm… tak ho pojmenovali Vařič (píše se to teda Varic). True story. Neměla jsem to srdce mu říct co to znamená.

Jak už jsem zmínila, učila jsem v Texasu češtinu. Moji studenti byli převážně z té 3. generace. Byla to výzva z obou stran, jelikož oni uměli jenom “pupek” a já nejsem vzděláním učitelka češtiny.

Výuka probíhala v kostele.

Já (každý týden): do you want me to teach you the Moravian or the Bohemian version of that expression?

Já (zapomíná slovo feminine): well, you see, the chair is… a girl.

Já: well, you see, the endings change because…. ah hell, you’d never get it anyway. It just does and we’ll leave it at that. Oni: No, we wanna know! Show us! Já: *vysvětluje system pádových otázek, pot teče proudem* Oni: Ah. Ugh. Let’s not look into that anymore, then. We’ll never get it anyway! Já: ლ(ಠ益ಠლ).

Oni (zapřísáhlí republikáni s MAGA nálepkama na autech): Teach us something about current politics in the Czech Republic! Já: *sweats nervously* Já: let’s talk some more about pivo.

Strašně je bavilo učit se jména jídel a recepty a moc rádi vaří a někoho hostí. Představte si českou babičku (ne tu knihu, ale tu osobu) na steroidech. Jídlo všude. Furt.

Texaský kolaches prostě nejsou český koláče. Jsou to spíš takový buchty. Je to z jinýho těsta a když už to zvládne být z podobnýho těsta tak nam narvou párek nebo sýr (ne tvaroh ale slanej sýr) takže jsou to spíš takový česko-texaský prasata v županu. A frgály neumí vůbec. A tímto debatu uzavírám.

Přeci jen doplním: byla jsem porotkyně na kolache festivalu (což pro mě bylo jako pro veganku už samo o sobě fakt vzrůšo) kde hrála živá texaská dechovka – česky. Nejvíc adorable česko-texaská událost ever.

To jak vyslovovali slovo “koníčky” mě bude strašit ve snu ještě tak deset let.

Slivovici se říká “slivo” (čti zakulacené o jako ve slově “hello”) a buď se kupuje Jelínek v liquor storech a nebo se pašuje domácí z Moravy letadlem (aneb když jste rozpoznatelně bílí – nebo v mém případě až nemocně bledí – v Houstonu na letišti vám nikdo zavazadlo prohledávat nebude, ozkoušeno mnou).

v USA existuje soutěž krásy které se účastní jenom Američanky s českými a slovenskými kořeny (v krojích). Najděte si to.

čeští Texasani jsou silně nábožensky založení (hodně jich je členy Unity of the Brethren nebo jsou Moravští Katolíci) a fakt že jsem ateistka (a moje naléhání že většina země je) nesli velmi těžce. I tak mě zvládli dotáhnout na několik kázání, protože prostě nedokázali pochopit, že to není normální součást mýho života. Me: *sweats nervously in church*.

shrnu to tím, že pro český Texasany byste dýchali ale ten cringe je holt občas silnější.

Jestli máte nějaké dopňující otázky o Texasu a českých Texasanech, klidně se ptejte, buď pod příspěvkem nebo v asks, ráda se podělím o víc poznatků! :)

[koteepise]

Nepřesvědčuj mě, že to tak není

Život nikdy není takový, jaký bychom si ho představovali. Bohužel. Občas se rozhodne, že nenávratně změní život člověka během sekundy. Přemýšlela jsem dlouho, jestli mám vůbec tenhle článek napsat. Nakonec jsem se rozhodla, že ano, protože by o tom mělo vědět asi víc lidí a snažit se to nějak pochopit.

Ke konci srpna 2019 jsem zažila svůj paranoidní stav. Nebudu tu dopodrobna vypisovat, co přesně to bylo, protože se k tomu nerada vracím. Jen vám řeknnu, že to bylo něco, co prožít nechcete. Byla jsem z toho chvíli dost vyjukaná, ale druhý den ráno jsem se oklepala a fungovala dál. Myslela jsem si, že se to prostě stalo a tím to hasne. Jenže tím to právě všechno teprve začalo.

V září jsem chytla další paranoidní stav. Tentokrát ve spánku. Jo, řeknete si, že jsem měla noční můru. To bych vám věřila, jenže já se probudila a pokračovalo to dál. Bylo mi příšerně. Nejhorší na tom bylo, že jsem byla reálně vzhůru a netušila jsem, co mám dělat. Hrozně moc jsem se bála vyjít z ložnice, protože jsem věřila, že tam na mě někdo čeká a že mi ublíží. Vím, jak to zní, jenže bohužel to tak je. Druhý den jsem šla do školy šíleně nevyspalá.

V tu dobu jsem si říkala, že se mnou asi nebude něco v pořádku. Nikomu jsem to neříkala, ale hrozně jsem se toho bála. Moje nejlepší kamarádka dlouho netušila, že si něčím takovým procházím. Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří, protože je těžký, věřit něčemu, co nevidíte, neslyšíte a neprožijete.

Další věc, která mě šíleně vyděsila byla ta, když se objevil můj první hlas a promluvil na mě, nebo spíš zavolal. Bylo to večer, když jsem se chystala už spát. Zachumlala jsem se do peřiny, otočila jsem se, když v tu chvíli na mě zavolal jménem. Škubla jsem s sebou a posadila jsem se. Bylo to až moc reálný a jasný na to, abych si to jen vymyslela.

Po několika týdnech přemlouvání sebe samotný, jsem vyhledala lékařskou pomoc. Je to ještě běh na dlouhou trať. Objevil se mi ještě další hlas, hned po začátku terapie. Holčičí, co mi zpívá. Teď už mám nějakou dobu od hlasů pokoj, ale pro změnu vidím věci, co nevidí nikdo jiným a slyším zvuky, co pět slyším jen já.

Na začátku prosince jsem díky hlasu, který byl v mý hlavě a nutil mě, ať se zabiju, jsem mu málem podlehla. Vynaložila jsem veškerý úsilí, co jsem měla abych zabránila tomu, že se zvednu a předávkuju se.

Jediný, co tím chci říct je to, že takový věci se musí začít co nejdřív, aby vám bylo brzo zase dobře.

Mám nevyřčenou, pouze naznačenou diagnózu paranoidního schizofrenika. Lidi co to ví, se mnou občas jednají, jako kdybych se měla každou chvíli zhroutit a jít se zabít. Tak to ale není. Žiju běžný život, jen se nemůžu spolehnout na svůj mozek, protože za vším hledá hrozící nebezpečí, zradu, podraz a další věci.

Chápu srandu a mám jí ráda, jen co moje hlava nedokáže přijmout a zpracovat a vyvolá mi paranoidní stav (jediný spouštěč, který jsem byla schopná sama na sobě vypozorovat) je ta, když se mi lidi pokouší vyvrátit věc, o který jsem přesvědčená, že tak prostě neni a oni mi tvrdí, že jo, že to tak je a takhle do mě hučí hrozně dlouho a to už můj mozek začíná pracovat na 120% a hledá za každým slovem nebezpečí a nevěří nikomu a ničemu. Lidi si neuvědomují, že když mě dá se říct v nejistotě, nebo co to je, nechají dýl, než cca 5 minut, tak se mi rozjedou myšlenky typu “za tím něco je, já tomu nevěřim, ne to je jinak, vím že mi lže tak proč to nepřizná” a hromada dalších. Ani to, že vám po několika minutách řekne jakože haha byla to sranda, měla jsem celou dobu pravdu, jen jsme si dělali srandu. Moje hlava pokračuje v režimu, který ty zprávy vyvolaly a já mám potom problém, se uklidnit a dá se říct vrátit do reality, protože se bojím věřit a uzavírám se ještě víc do sebe než předtím. Ty lidi neví, co vám způsobili a odstartovali v hlavě za věci a taky neví, že to hrozně ranilotu vaši “důvěru” k nim. I když oni to brali jako srandu, tak vám to ublížilo.

Proto prosím, než se rozhodnete dělat takovýhle “srandy” nebo “pranky” nebo jak tomu říkkáte, ujistěte se, že ten člověk je po psychický stránce v pořádku a že mu váš vtípek nemůže nijak ublížit. Na mě už mají doma všichni zákaz jen tak ze srandy bafnout, protože by se mohlo stát, že by se trefili do paranoi a já bych se asi zhroutila nebo já nevím, co bych v tu chvíli dělala.

Tak to je asi tak všechno o tom, co jsem vám chtěla dneska říct a vylít si srdíčko, protože o tomhle by se mělo vědět a lidi by se měli pořádně zamyslet, než něco udělají.

[divkazkdovikde]

celkem umírám jako.

Už to je nějakou dobu, co mě trápí problémy se spaním. Večer mi trvá hodiny než usnu. A ráno.. to jsem ráda, že vůbec vstanu. Každý den je to to samý. Proplouvám den za dnem a každý večer se modlím, ať přežiji zítřek. Život mi utíká mezi prsty a já nemám sílu ho zastavit a zatancovat si s ním, zažít něco pěkného, nezapomenutelného, nebo prostě jen něco. Nemám sílu vůbec na nic a to je toho tolik. Puká mi hlava a mám pocit, jako bych hořela. Pomaličku. Uzavírám se do sebe. Ta únava je na mě dost vidět a celkově mám teď takový slabý období. Takový.. já nevím. Prostě nijaký. Prostě jen přežívám, nebo umírám. Vyjde to na stejno. Prostě. Tak.. no.

[zaoponoudeprese]

dnes je to první den. probudit se bolí, v mojí hlavě probíjejí elektrický pulzy s tím, jak si uvědomuju každou věc v pokoji. můj hlas zní dutě, ploše. odpovídám úsečně nebo vůbec. skoro nemluvím, zato v myšlenkách zoufale ječím. uzavírám se do sebe, jsem tu a taky tu nejsem vůbec. hektolitry alkoholu nepomůžou. elektrošoky by mohly. připadám si jako duch, moje končetiny jsou míle dlouhý. tahám je za sebou jako bizarní vlečku. nerozumím. nerozumím, co mi to říkáš. obličej zvláštně visí, roztekl se. zoufale hledám po kapsách antidepresiva, aspoň malou dávku co přinese naději na lepší chvíli.

dnes je to druhý den. kolem je pořád nějakej hluk, šum. jako praskající zářivka. cítím, jak se uvnitř rozpadám. snad proto tu v půl dvanáctý sepisuju svoje relevantní feelings. připadám si přiopile, ale bez euforie. všechno je tak únavný.

dnes je to třetí den. lidi míjím a už ani nepanikařím. jsou to jen míhající se stíny z temného obrazu. studí mě tělo . to tíživý poznání, že kdybych se teď rozhodla to skončit, nikdo mi v tom nezabrání.

třetí den. jsem ti ukradená.

kolik dní to ještě vydržím?

[serenitybasteela]

Poslední dny se snažím zase fungovat. Jako po probuzení se z noční můry, která trvala hrozně moc dnů a vracela se. Ruce, nohu a špek mi "zdobí" pár čar. Každá za něco, nebo taky za nic. Prostě trest. Už pár dní jsem zase "čistá", vyhýbám se bolesti fyzické schránky a prostě existuji. Jenže to uvnitř pořád je. Možná proto se mi dobře píše, teď tedy se trestám i tím nepsaním. Protože ty všechny myšlenky, emoce, i tu omáčku kolem, dokážu díky mému psychickému životnímu stavu popsat. Protože je žiju. A jako HSP to cítím milionkrát víc. Úplně všechno. Což se dá brát jako úžasný dar. No a nebo taky pěkně na prd prokletí. Pořád nevím, co z toho si vybrat. Dobrovolně se uzavírám světu, lidem, nekomunikuji, ač bych to asi potřebovala. Jenže to nejde. Nefunguje. Je to rozbitý. Já jsem rozbitá. A šíleně mi chybí někdo, kdo by to - mě - vzal, pěkně k sobě všechno přimkl a spojit. V celek. Byl tu, nechal mě žít, ale byl tu. A už ani není hezký číst, jak jednou někdo... (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CI4KjrRLzjW/?igshid=tacav5gt2cfh

[kralovna-ne-stesti]

Uzavírám se do svý bubliny, přivírám oči, zacpávám uši, filtruju, pouštím si blíž jen to, co chci. Rezolutně odmítám zajímat se o cokoli jinýho, o to, co mě stresuje a ničí. Tvořím si svůj malý, klidný svět. Ostrov uprostřed rozbouřenýho oceánu. Vlny bičují pláž, ale tam já nechodím. Jsem uprostřed. Bublina bublina bublina. Nepraskne. Ne, když nebudu chtít ...že ne...

[mujblondatejzivot-blog]

Je to tady. Poslední den v roce. Nikdy jsem nad tím tak moc nepřemýšlela, jako právě letos. Vždycky to byl pro mě den jako každej jinej. Dneska mám ale už od rána takový zvláštní šimrání v břiše a nedokážu říct, jestli je to příjemný, protože se tenhle rok celkem vyvedl anebo je to spíš nepříjemný, protože nevím, co mám očekávat od toho nadcházejícího. Každopádně tenhle rok byl pro mě takovým asi zlomovým. Zažila jsem toho tolik, že se tomu teď, když se za tím ohlídnu, nestačím divit. Tak například jsem hned v lednu vyrazila poprvé na smowboard, v březnu vylezla na rozhlednu i s mým strachem z výšek, poznala strašně skvělý lidi, kteří mě berou takovou, jaká jsem, ochutnala veganskej burger, kterej jsem si okamžitě zamilovala, byla na bobové dráze, užila si skvělý prázdniny, obarvila si vlasy na růžovo, domů se začala vracet pozdě v noci, protože proč ne, koupila si kolečkový brusle a teď v zimě i brusle na led, na obojích jsem stála asi po dvánacti letech, ale naštěstí jsem po prvních jízdách vyvázla pouze s modřinama, což hodnotím jako pozitivní. Přežila jsem Vánoce doma s rodinou a asi to nakonec nebylo tak zlý. A taky jsem asi poprvé byla slavit narozeniny venku, s pár přáteli a bylo to skvělý a zjistila jsem, jak málo stačí ke štěstí. Jo a taky jsem se naučila být víc vděčná a radovat se z maličkostí. Takže tímto uzavírám jednu kapitolu a začínám psát novou a jsem zvědavá, jak moc napínavá bude. A děkuju všem, kdo byl součástí těch všech zážitků!

[letec]

vysoké skály, strmé stěny, kámen. borovice roste vodorovně se zemí na šikmé stěně, obzor je v dáli, přikryt mraky, prosvícen růžovým sluncem. je ráno, začíná nový den, vzduch je prosycen vůní trávy a ranního lesa. pod stěnou protéká potok. had se plazí, teď zrovna se vlní přes vodní hladinu. na druhé straně je bříza, u nohou má trávu, co se ohybá pro vodu. pomalu mizí, mléčná dráha. letadlo letí ve výšce nad krajinou, pilot pije kávu, letuška úslužně hovoří s cestujícím.

je s podivem sledovat, jak se mění svět za přispění lidí. světlo, dříve nositelka poznání je teď nositelkou nevědění. díky znečištění oblohy světlem(!)není ve většině západních zemích evropy vidět noční obloha. signály vypuštěné do vesmíru se vrací jako ozvěna naší samoty v černé jeskyni. alespoň já se uzavírám okolnímu světu. to, co zezačátku vypadá jako nevinná myšlenka obvykle skončí jako krutá pravda.

chci dalekohled a pozorovat noční oblohu. pořídit si chatu, někde ve světelné rezervaci a pozorovat noční oblohu. ztrácet se v zatáčkách mléčné dráhy.