#probudím se včera

[videli-jste-tento-film]

[hulkowaaa]

Probudím se včera (2012)

[prospercz]

Den 35

Smažím se. Na zádech mám určitě rybníček, pot mi teče z čela dolů na nos a kape rytmicky na zem přede mnou. Potí se mi dokonce i podkolenní jamka, a to už je co říct. Je 8 ráno a už 35 stupňů ve stínu.

Vzbudil jsem se s pocitem, že už jsem ušel 20 mil. Přitom mám být čerstvý a 20 mil dneska ujít. Nicméně je mi o dost líp než včera večer. Jen jsem unavený. Dneska jsem poprvé za celou dobu tady odložil budíka o půl hodiny. Tak moc se mi nechtělo ven. Proč si tohle vlastně dělám? Proč jsem si to vymyslel? Co mě motivuje?

Je těžké vybrat jednu věc, kvůli které to celé absolvuju. Je toho totiž víc. Hlavním důvodem ale určitě bude si dokázat, že to zvládnu. A že jde dělat i takovéhle šílenosti s diabetem. Celý život mi totiž někdo říkal, co všechno dělat nesmím. Všechny ty školní výlety a později i mimoškolní akce, na které jsem buď nemohl nebo musel mít nějaký doprovod. Nikdy jsem třeba nebyl na letním táboře. Nemám to rodičům za zlé, naprosto je chápu a choval bych se nejspíš stejně. Prostě mají o svoje děti strach. Taky bych měl. To ale nemění nic na tom, že mi spoustu takových věcí prostě uteklo.

Nedělám to jen pro sebe, dělám to pro všechny diabetický děcka, aby věděli, že když dostatečně chtějí, tak můžou skoro cokoli. Jasně, je potřeba vše líp promyslet a naplánovat, ale dá se to. Důležité je se toho nebát a hlavně začít. Nenechte se tím omezovat! Přijměte to jako součást vás a naučte se s tím žít. Je to mnohem snazší než to celý život odmítat.

Ještě dva roky zpátky jsem si říkal, že tohle je věc, kterou nikdy nepodniknu. Jeden z mých nesplněných snů. Prostě nemůžu, stejně jako spoustu dalších věcí. Pak jsem nad tím ale začal víc přemýšlet. Začal jsem hledat řešení a způsoby namísto výmluv. A hle, najednou to začalo dávat smysl. A teď jsem tu už přes měsíc a zatím jde všechno skvěle.

Motivuje mě už samotná představa, že strávím půl roku někde venku v přírodě. Že se každé ráno probudím a uvidím východ slunce. Že budu před spaním sledovat západ slunce pokaždé na jiném místě a v noci koukat na oblohu plnou hvězd. I když to vypadá, že si tady ustavičně stěžuju, jsem tady vlastně strašně spokojený. Dělám něco, co mě hrozně baví a naplňuje mě to tak extrémním pocitem štěstí, že mám občas chuť po trailu ne chodit, ale běžet. Bojím se momentu, až tohle skončí.

Ještě mám jednu další motivaci. Mám v Brně kamarády (zdravím Ryťu a Aničku), kteří se rozhodli, že paralelně se mnou se budou snažit ujít/ujet/uběhnout stejnou vzdálenost. Takže se teď postupně předháníme, kdo je na tom lépe. Je to sice blbost, ale mně to od nich přijde fakt moc pěkné.

Musím říct, že mě motivuje to dojít už i jen proto, abych nezklamal všechny ty lidi, kteří to teď každý den čtou. Moje mamka se postarala o to, že to ví snad každý v okruhu 100 kilometrů. Nesmím je teď zklamat a skončit dřív, než dojdu až na konec. A co bych pak vyprávěl svým kamarádům, kdybych to vzdal? Nene, to by nešlo. Hezky si to odšlapu až do konce.

[radosestalo]

jsem strašně unavená. do všech činností se musím přemáhat a přemlouvat. myšlenka na to, že bych si měla umýt vlasy, je skoro nesnesitelná, natož představa, že budu muset vyjít z domu. ale i tak se pořád držím, pořád to nějakým způsobem zvládám. jenže zároveň s tím mám pocit, že mi postupně a pomalu, ale zato jistě a neustále, dochází síly. čím dál častěji mám pocit, že už nemůžu. ráno se probudím a čekám, až bude večer, abych mohla jít zase spát. přes den už spát nedokážu. a žádná činnost nepřináší úlevu, je mi pořád stejně, jen se přesouvám od jednoho k druhýmu, ale vyšlo by to nastejno, kdybych zůstala jen ležet v posteli.

po antidepresivech je mi špatně od žaludku a nedokážu se udělat; deprese mi sebrala i tu poslední malou radost a vytržení z reality, co mi ještě zbylo. teď se jí konečně můžu věnovat naplno. až na to, že mám pocit, že mě to zničí. včera jsem se poprvé v životě doopravdy bála, že umírám, a jakkoli hloupě to zní, tak si myslím, že nebýt j., tak jsem doopravdy umřela. prostě bych přestala existovat. pořád ještě myslím na mech a na to, že bych si přála celá zarůst trávou a pomalu se propadnout do voňavý hlíny. a jsou dny, kdy je to lepší, a dny, kdy je to horší. a když je to horší, nedokážu vidět smysl v tom, že to bylo lepší, a neumím si představit, že se to zase vrátí.

[justzeldaa]

Goretober

Zdravím, tady máte mé pojetí akce "Goretober" ^^

Hello! Here is my take on "Goretober" ^^

Den č.1 :

“Otevři tu hubu kurva” zanadával ten v bílém a strhnul mi mojí masku s kyslíkem. Bílé světlo které na mě zářilo měl připnuté k náprsní kapse, natáhnul jsem k němu ruku ale těsně před mým cílem vzal ten druhý, ten v růžovém, ruku a přivázal mi ji ke křeslu. Uvědomil jsem si to až ted že sedím ve studeném koženém křesle. Kůže se mi vždy nepříjemně lepila k mé zpocené pokožce. Druhou ruku mi ten v růžovém taky přivázal. “Rozumíš?! O-T-E-V-Ř-I D-R-Ž-K-U” ten v bílém vyhláskoval, připadal jsem si jako malý, to jsem ještě řeči pořádně nerozuměl a doopravdy jsem potřeboval aby mi ti v barvách  slova hláskovali. Moc jsem nevnímal, tak jsem se soustředil když mi ten v bílém vysvětlil potřetí co potřebuje, poslechl jsem a pusu otevřel. Zuby se mi leskly, pamatuji si že včera přišla Ona, čistila mi zuby asi hodinu a vyprávěla mi co dělala. Mluvila ale tou její řečí, pořád se jí snažím porozumět ale pořád nerozumím. Mrzí mě to, vždy mluví s úsměvem na tváři, včera švitořila ve vyšším tónu než obvykle asi měla velkou radost. Snad jednou budu vědět z čeho. Ten v růžovém mi vytáhl jazyk ven a nastříkal na něj štiplavou dezinfekci, už jsem začínal tušit co mě čeká. Zubů mám spoustu, celých 80,. pamatuji si to jelikož mi jednou Ta Druhá pomáhala s počty, ta naší řečí mluví, ale neusmívá se tak často jako Ona, jenom vyjímečně ale nevím proč. To nevadí, jednou se snad taky bude pořád usmívat jako Ona. Ten v bílém vytáhl malý nožík, byl překrásný, celý černý. Věděl jsem co mě čeká.

Trhání.

Je to proces kdy mi jednou za 22 cyklů vytrhají veškeré mé zuby a zkoumají jejich regeneraci. Zuby mi totiž narostou pokaždé co to udělají. U Nich to totiž není normální, pochopil jsem jelikož tímto objevem byli fascinováni. Bolí to, hodně, ale já se bránit nemůžu jelikož to jinak bude bolet ještě víc, mrzí mě to ale to nevadí. Pomáhá to Jim, a to mě stačí, Ta Druhá mi vždy opakuje jak jsem naděje. Naděje ani nevím čeho nebo koho, ale naděje je silné slovo. Já mám také neděje, jednou se odsud s ostatními dostaneme a budeme žít stejný život jako Oni. To je má naděje, a Ona. Prvních deset zubů necítím, vyrůstají z těch ostatních takže k ním nedosáhnou nervy. 

První co si pamatuji je to že zvracím a jediné co vidím je červeno, rudo, krvavě rudo. Opatrně zvednu mou ruku k puse a nakape mi na ní krev. Nechápu jak si to nemohu pamatovat, normálně jsem vždy vzhůru a vše vnímám. Zmateně se potácím po místnosti. Oni všichni jsou pryč, zbylo jen to bílé kožené křeslo které je ted potřísněno tou tekutinou. Najednou do místnosti vtrhne Ona. Mluví rychle, zmateně a vyděšeně. Nejsem si jistý proč, viděla mě v takovém stavu už spoustakrát, než si to uvědomím opět upadám do říše snů.

Probudím se až opět na lehátku s mou kyslíkovou maskou. Ta Druhá mi zaplétá vlasy a brouká písničku. Usmívá se všimnu si a ta dělám jakoby nic a jenom pozoruji a vychutnávám si atmosféru    

Day num. 1

"Open your fucking mouth," the one in white snarled, ripping off my oxygen mask. The white light that was shining on me was clipped to his breast pocket, I reached out to him but just before my target the other one, the one in pink, took my hand and tied it to the chair. I didn't realize it until I was sitting in a cold leather chair. The leather always stuck uncomfortably to my sweaty skin. The other arm was tied up by the one in pink, too. "Do you understand?! OPEN YOUR MOUTH" the one in white spelled out, I felt like a little kid, I didn't understand speech properly then and I really needed those in colors to spell out the words for me. I wasn't really paying attention, so I concentrated when the one in white explained for the third time what he needed, I listened and opened my mouth. My teeth were gleaming, I remember yesterday She came in, brushed my teeth for about an hour and told me what She was doing. But she spoke in her language, I'm still trying to understand her but I still don't understand. She always speaks with a smile on her face, yesterday she chirped in a higher tone than usual, she must have been very happy. I hope one day I'll know what it was about.

The one in pink pulled my tongue out and sprayed a pungent disinfectant on it, I was beginning to suspect what was in store for me. I have a lot of teeth, 80 of them, I remember because the Other One once helped me with the math, she speaks our language but doesn't smile as often as She does, only occasionally but I don't know why. It doesn't matter, one day she'll smile like Her. The one in white took out a little knife, it was beautiful, all black. I knew what I was in for.

Tearing.

It's a process where once every 22 cycles they pull all my teeth and examine their regeneration. My teeth grow back every time they do it. It's not normal for them, I understand, as they were fascinated by this discovery. It hurts, a lot, but I can't defend myself because otherwise it will hurt even more, but it doesn't matter. It helps them, and that's enough for me, the Other one always tells me how hopeful I am. Hope of I don't know what or who, but hope is a strong word. I have hope too, one day we'll get out of here with the others and live the same life as them. That's my hope, and Her. I can't feel the first ten teeth, they grow out of the others so the nerves can't reach them.

The first thing I remember is throwing up and all I see is red, crimson, blood . I carefully lift my hand to my mouth and blood drips on it. I don't understand how I can't remember, normally I'm always awake and aware of everything. I stumble around the room in confusion. They are all gone, only the white leather chair that is now stained with the liquid is left. Suddenly, She bursts into the room. She speaks quickly, confused and frightened. I'm not sure why, she's seen me in this state many times before, before I know it I've fallen back into dreamland.

I'll wake up again on the daybed with my oxygen mask. The other one is braiding my hair and humming a song. She's smiling, I notice, and I'm doing nothing but watching and enjoying the atmosphere.

#art challenge#goretober 2023#goretober day 1#czech#oc#original character#ocs#picrew

[naazory9]

Vpis 7 - Vesmírný podzemí a nová zem

(11.2.) Jak nám H včera odpadl už nějak v devět, tak začal dneska lelkovat už po sedmý, což se teda ukázalo jako skvělej tah. Jakmile jsme roztáhli závěsy, z balkónu jsme spatřili úplně božskej výjev, východ slunce s horou Pico.

Tak to se to brzký vstávání oplatilo, nemůžeme se vynadívat. Ono to vypadá, jako by hlavní atrakcí ostrova Faial byl výhled na vedlejší ostrov Pico a jeho horu, něco jako Arménie s Araratem v Turecku. Jdeme na snídani a i to je sympatické, restaurace je téměř prázdná, zato nabídka bohatá a stoly s výhledem - na Pico. Který se během tý chvilky stihlo proměnit a předvádí, jak si umí obstarat vlastní mraky a přeháňky. Impozantní.

Když se vrátíme na pokoj, nebe už je skoro modrý a slunce hřeje, pana H to úplně naláká na posezení na balkónku a pozorování přístavu.

Dokonce to vypadá, že oblačnost je tak vysoko, že jsou odkryté i vršky našeho ostrova, tak by nebylo od věci zajet tam, protože pohled do pět set metrů hlubokého kráteru (Caldeira do Faial) tvořícího střed ostrova je jedním ze zdejších highlightů. Sedáme do auta a během necelý půl hodiny jsme na místě. Zdá se, že jsme těsně pod mraky, ale každopádně jsme tu zcela sami, to na Azorech milujeme.

Do samotného kráteru se dá projít takovým rozkošným pěším tunelem, to se všem členům delegace zamlouvá.

Nicméně když se doškrábeme na místo, z výhledu není bohužel nic. Mraky jsou zase všude kolem a tam, kde má bejt hlubokej kráter, je jen mlha. Vycházka po okraji kráteru je jistě jinak krásná, ale dneska není vidět ani vlevo, ani vpravo.

Holt ve skoro tisíci metrech nad mořem je i na ostrovech věčnýho jara počasí nevyzpytatelný... Obracíme tedy kormidlo a sjíždíme zpět do nížin, kam nás kola povezou. Celý Faial se dá objet za necelou hoďku, takže se můžeme bez obav vydat kamkoli. Většinu lesů tu tvoří nám známé kryptomérie a taky je tu neuvěřitelný množství krav, který jsou samozřejmě i na silnici.

Zastavujeme si, když se nám něco po cestě líbí, což je hned po chvilce Parque Florestal do Cabouco Velho. Je to takovej přírodní park s picnicovým místem, ty maj na Azorech dycky upravený.

Dáme si tu malej trek, obdivujem kryptomérie a dojdeme až k větrný elektrárně, sympatické. Odtud jedeme dál na sever, jenže to se zas zakaboní počasí, padne mlha a začne lejt. Jako na autoturistik to do určitý míry nevadí, kostelíky lze ocenit tak jako tak (Nossa Senhora de Fátima).

Ale vystoupit na jakýkoli vyhlídce znamená bejt hned mokrej a ono stejně vidět nic není, takže měníme plán a jedem nakoupit a do hotelu se naobědvat. Jak už jsme říkali, výhodou zdejší ostrovní turistiky je fakt, že během pouhý půl hodiny dojedete kamkoli. I tady je supermarket Modelo, což nám vyhovuje. Mě tu zaujaly ryby se snad největšíma očima, co jsem viděl. Alfonism.

S plným košem jídla se přesuneme do hotelu, H udělá obídek a pak se svalíme na postel, je to třeba slehnout. Samozřejmě usneme, však tu není kam spěchat. Když se ve tři probudíme, rozhodneme se pro výlet do nový země (což je odtud jak jinak než asi půl hodiny jízdy). Sopka v Capelinhos totiž vytvořila erupcí novej kus ostrova teprve asi před sedmdesáti lety. A tak starej maják, kterej je první dominantou, co člověk při příjezdu vidí, už vůbec není u moře.

Když jsme tu byli v tom roce 2015, místo jsme navštívili, ale nezašli jsme do vyhlášený expozice v návštěvním centru (Centro de Interpretacao do Vulcao dos Capelinhos), což chceme dneska napravit. Perfektní na něm je, že je celý v podzemí, takže když sem člověk dojede, vidí fakt jen ten starej maják a jinak poušť. I vchod do centra je zapuštěnej pod zem, takže návštěvník vlastně vchází pod povrch. Až otevře velký kovový dveře, jakoby vcházel do nějaký podzemní stanice. A pak přišel první nečekanej moment, po průchodu krátkou chodbou se před náma otevřela obrovská místnost. Uvnitř úplný ticho a slyšet byly jen naše kroky. Byli jsme tu sami a připadali jsme si jak na nějaký vesmírný lodi.

Prolezli jsme to tu a mysleli jsme, že to je to centrum. Po chvíli jsme našli stůl, kde se prodávají lístky, ale tam nikdo nebyl. Bylo to takový apokalyptický. Asi po deseti minutách se objevil sympatickej týpek a my si koupili dva lupeny. A prý že prohlídka centra nám bude trvat asi hodinu. Whaat? Co tu budeme dělat? No ukázalo se, že centrum je ještě rozlehlejší než tahle úvodní místnost, a všechno furt v podzemí. No helejte, byli jsme nadšeni, nikdy bych si nemyslel, že mě výstavka o sopce bude takhle bavit. Tady třeba expozice o typech sopečných ostrovů.

Tady rotující model zeměkoule, kde návštěvník mohl volit různé varianty - například vypuštění oceánů, zobrazení tektonických desek atd., bavilo!

Když nám týpek na začátku říkal, že součástí expozice je i film, automaticky jsme si pomysleli, že to klidně mineme. No ale šli jsme, v malým sále se promítalo jen pro nás, dostali jsme 3D brýle a film byl nakonec ve 4D - větráky simulovaly vítr, ohřívací tělesa žár slunce a lávy, a celej skoro čtvrthodinovej film jsme zhltli jako malinu, povedený!

Asi velkou součástí zážitku pro nás bylo to, že jsme se po tom komplexu pohybovali sami, únorová sobota odpoledne je evidentně dobrej čas... Pak se zjevila zřízenkyně, jestli chceme jít i na maják. No chceme! Dalšíma chodbama jsme se dostali až do paty majáku, kde nás požádala, abychom pak nahoře na ochozu za sebou zavřeli dveře, protože jsme tu jediní a dnes poslední návštěvníci. (Vzpomeneme si na historky Matěje z návštěvy Východoslovenského muzea, zdravíme!) Stoupáme po úzkým schodišti vzhůru.

Maják sice zvenku vypadá jako ruina, ale je citlivě zakomponovanej do moderní budovy centra. Nahoře stačí otevřít těžký kovový dveře (nesmíme je pak zapomenout zavřít na západku, jak jsme slíbili) a z kruhového ochozu máme super výhled. Celý tenhle kus země tu před sedmdesáti lety nebyl.

S expozicí se loučíme, zřízencům děkujeme, teda za deset euro takový radosti, to je fakt láce. Takže když tu někdy budete, doporučujeme moc! Počasí se nám zdá natolik báječné, že se rozhodujeme vyjet na nejvyšší horu ostrova, a sice Cabeco Gordo (1043 m n.m.), odkud by taky měl být vidět kráter, co nám ráno zůstal zahalen. Do hor stoupáme z druhé strany, cesta je to neznačená a jen pro jedno auto, trochu děravá, a to pan H nemá rád (dycky, když se auto zaklepe, říká, že se mu to opravdu nelíbí, ale je nakonec statečnej a nedonutí mě to obrátit). Cesta trvá jen 15 minut a jsme navrchu, jen tedy je tu kromě mlhy i zima, a tak se zas oblíkáme.

Ale jak to tak bývá, chvilku počkáme, zafouká a hle, kráter se před nám otevře! Průměr má asi dva kilometry, hloubku těch pět set metrů, a díra je to monstrózní. Jsme na vrcholu sopky!

Pan H říkal, že když by se umoudřilo počasí, docela by si udělal túru po okraji kráteru, je tu značená trasa, tak uvidíme, zda se nám to poštěstí. Teď ale sjedeme zas níž, hned vykoukne sluníčko a to je veselejší. Couráme se, nasáváme výhledy, vzduch, je to tu zkrátka nádhera.

Západ slunce si chceme dát zase na pláži, a tak míříme zpět do nížin. Zase si zastavujeme, kde se nám líbí, třeba v Castelo Branco u takovejch těch bazénků v moři (piscinas naturais), co na Azorech suplujou pláže. Mimo sezónu mimo provoz, ono taky v těch 15 stupních, kdo by se tu koupal, viď.

Na "naší" pláž Porto Pim dojedeme akorát na západ, stihneme se pěkně uvelebit a vytáhnout svačinku. Pláž je takovejch pět set, šest set metrů dlouhá (tj. na azorský poměry obrovská), a na západ se tu přišlo podívat asi dalších pět lidí.

Hele, my jsme si tu prostě nadšený, s Azorama se nedá šlápnout vedle. Snad ty pozitiva tu z nás sálaj, když už ta návštěva Madeiry byla taková "stěžovací", jak tedy pravděpodobně trefně poznamenal jeden vážený čtenář :) Tak my jdem do hotelu, koukat na večerní proměny protilehlého stratovulkánu, k tomu si dáme večeři a asi brzo padneme za vlast. Už zase spíme dobře. Pěkně zdravíme a posíláme pusu!

[poskozena]

Jsem zmatená...

Už jsem sem 2 roky nenapsala ani čárku. Tohle místo pro mě bylo útočiště, když nikdo jiný nebyl schopný pochopit, co cítím, co zážívám, jak přemýšlím.

Poslední post je 2 roky starý.

Přestala jsem sem psát, když jsem byla tlustá, nešťastná, chtěla se zabít, chodila na střední a byla zamilovaná až po uši do kluka, který chodi(í)l s mojí kamarádkou. Já byla takový mess. Chtěla bych se obejmnout a dát si pusu na čelo. Jsem hrdá na to, že jsem ty pocity přežila. Opravdu jsem.

A teď? 2 roky později, dodělala jsem střední a odmaturovala, odjela jdem do US, cestuju tady, našla si nové kamarády, zhubla 30 kilo a mám přítele. Ano, tady bych se ráda zastavila. Mám amerického přítele. Kluka, for real. Je v kapele a píše mi love song. Žiju si svůj americký sen...

A stále čekám. Kdy se to najednou všechno rozpadne a shoří. Čekám, kdy se probudím a všechno bude zase stejné. On má problém věřit mi, bojí se, že ho podvedu. Tak to já nemám. Já totiž předpokládám, že se to stane, takže jsem s tím smířená.

A potom včera mi něco došlo. Co když tohle všechno se děje, protože to vždycky očekávám, přivolávám. Síla myšlenky je mocná svině. Takže jsem se rozhodla. Zkusím být štastná. Jenom nachvilku a zkusím tomu uvěřit. Uvěřit, že tenhle americký sen může být pravda a že já si ho zasloužím a že můžu být šťastná.

Bojím se to zkusit, ale po tom všem, si to dlužím...

[nespolehlivyvypravec]

26.10.

Jsem nespolehlivá vypravěčka. Tenhle díl Věřte nevěřte bude náročnej. Může to být fikce a může to být čirá pravda. Záleží na úhlu pohledu. Záleží na mnoha faktorech.

Milá paní doktorko, rozhodla jsem se si pečlivě zapisovat všechny příznaky, protože moje hlava se začala měnit na hejno motýlů, začali lítat po celým pokoji a já nebyla schopná všechno to shromáždit dohromady v té místnosti, kdy mám konečně čas to všechno vyklopit. Tak jak se vede, zeptáte se a já v tu chvíli nejsem s to vybavit si, jak se mám, jak jsem se měla ten půlrok, co jsem nepřišla a neměla ani dost slušnosti na omluvu, najednou nevím a mám chuť říct: jo, dobře, jak se vede vám? A pak tam zbylých sto devatenáct minut trapně sedět a koukat do prázdna.

Tak možná proto, možná proto bych měla zapisovat, jak mi je a jak mi bylo, protože díky posledním pár měsíců mám tip hned na několik nových diagnóz, jejichž příznaky na sobě pozoruju.

Míchám si černý čaj. Chutná zvláštně chemicky. Dala jsem si hned několik lžiček medu, ale trpkost na patře neustupuje, trvá celý dny, stejně jako nauzea.

Dnes ráno jsem se skoro rozbrečela, když jsem si uvědomila, že jsem se probudila do dalšího šedivýho dne. Ne rána, dne. Spím desítky hodin, probuzení se podobá prolomení kletby nebo probuzení z transu. Potácím  se tím, co zbývá ze dne malátně jako zombie, dokud zas není čas na spánek, dokud se neunavím dost na to, abych zase mohla upadnout do tý sladký černý nevědomosti.

Probudila jsem se skoro s brekem a hlavou mi vířily trsy myšlenek. Snažila jsem se je chytat jako motýly do síťky. Myslím, že to byla poslední myšlenka před tím, než jsem usnula: vzpomínka na léto u nás doma, jaro nebo léto, všechno kvetlo a barvy reality byly tak jasný, jako už dlouho ne. v zahrádce před domem poletovali motýli, chytala jsem je do síťky a topila v kádi s vodou ze studny. Nebo ne, jen jsem se potápěla, poděšeně tloukli křídly do všech stran a já jsem měla hroznou radost z té moci, kterou nad nimi mám. Ale když mě to přestalo bavit, vyndala jsem síťku z vody a pustila je s představou, že bude moje tvář někde spolu se strachem a pocitem milosrdenství zasunutá někde v jejich miniaturní paměti.  Myslela jsem, že to byli hlavně bělásci a já jsem si to aspoň dokázala ospravedlnit tím, že kladou larvy na salát, ale teď si tím už nejsem tak jistá…

Tak by mohlo být užitečný se na chvíli pozastavit nad tím vším…nad tím, že ze začátku, když jste mi dala na formulář, podle něhož měla být má nemoc klasifikována, mohla jsem si být skoro jistá tím, že mě ta svině zastihne večer, před spaním, na sklonku, když už  budu v polospánku, v té chvíli se vynoří hnusná vzpomínka a díky ní se zakousnu do polštáře, jako by to fyzicky bolelo…

…dneska to začalo hned ráno a táhlo se to celým dnem. Unavila mě už jen ta blbá představa, že mám před sebou zbytek dne a je potřeba jej něčím vyplnit, nějakou podnětnou činností, něčím, životem. Měla jsem chuť se zakuklit jako ta zelí požírající housenka a přečkat, dokud mi nebude líp, jenže mně už hodně dlouho nebylo dobře. Přemýšlela jsem, jak je to zvláštní, jak jsem se celou dobu těšila na tyhle mnohem volnější dny, kdy bude  možný se normálně nadechnout, ale nakonec je všechno ještě horší.

Moje Deprese funguje zvláštně. Během stresu jsem schopná to zvládat, jsem schopná den po dni bojovat, vstávat a skoro automaticky následovat koleje v podlaze, jet podle předem připravenýho plánu…Ve chvíli, kdy ten stres opadl a já jsem mohla odpočívat, jsem se najednou začala propadat do toho bahna, který jako by čekalo na příhodnej moment, na chvíli, kdy nebudu mít v diáři nic důležitějšího, takže jo, teď, teď je ten příhodnej moment. Ve chvíli, kdy mám právo odpočívat, se zhroutím. Moje pojistky vypadly, proud vypadl, spím, ale není to zdravej spánek, spím dvanáct hodin v kuse, koukám se na televizi, hltám seriály po tunách, ale není to odpočinek, připadám si provinile, že nedělám něco lepšího, že nepíšu nebo nemaluju, ale jen ležím v posteli jako mrtvola a nejsem schopná se hnout a hodinu po hodině prostě…přetrvávám v tom vegetativním stavu. Neumím odpočívat, můj odpočinek se rovná breakdownu.

Řekla jsem si, že to tak nechám aspoň do Halloweenu, pokud nějak přežiju, protože se zase dost možná blíží výročí, budou to tři roky od tý příšerný noci…Včera jsem katatonicky ležela v posteli a myslela nad tím a moje neurony se bouřily proti vlnám ne smutku, ale nemohoucnosti, který do mě narážely jako příboj. Musím se z toho dostat, všechno si naplánuju, den po dni, potřebuju jen…ještě pár dní. Zítra, zítra to zvládnu…zítra to zvládnu a další lži. 

Nemohla jsem spát. Zdají se mi děsný sny, spím nemocným spánkem a když se probudím, je mi hrozně. Hledám po hmatu okraje záchranný sítě, jako před pár dny, když v noci vypadly pojistky, možná už ani kolem sebe nešmátrám rukama, jenom stojím bezradně ve tmě a doufám, že mě za zátylek nečapne studená mrtvá ruka mýho Démona.

Všechno se mění k horšímu. Několik let mi trvalo potlačit jakýkoli náznaky chuti na jídlo mimo normu, teď mám dojem, že se zase ozývá záchvatovitý přejídání. Trigger? Spouštěč? Přiložím si ho ke spánku a vymaluju stěny červenou. Metaforicky. 

[jejivelicenstvoona]

zdálo se mi včera o tobě, byl jsi mi tak blízko, usínal jsi v mý posteli a objímal mě, a já se teďka bojím usnout, protože už znovu nechci cítit ten ranní smutek, kdy se probudím sama a s vědomím, že tobě se o mně nezdá

- letní románky se mi vkrádaj do snů

[jakozecoze]

co teď čteš/co jsi naposledy četla a názor?

"im not like the other girls!!!!!!!!" - hlavní hrdinka z Probudím se na Šibuji, což jsem rozečetla včera

(zatím nechci tu knížku hodnotit, čte se to dobře! jenom některý věci jsou takový....🤔🤔🤔)

[videli-jste-tento-film]

Jedna dekáda ve 100* filmech: speciální statistika (2010–2019)

*ve skutečnosti je jich 101, ale pš!

Dnes jsem si při přidávání nového filmu uvědomila, že už jsme na tomhle blogu ohodnotili 100 filmů z jedné dekády, a to mi přišlo velký a podstatný. Takže dnes jedna speciální statistika zaostřená tentokrát jen na filmy natočené mezi roky 2010 a 2019.

Takhle vypadá koláč ohodnocených filmů podle let, nejvíc filmů jsme hodnotili z roku 2016, ale i jinak je to celkem vyrovnané.

Viděli jsme jen 11 filmů, 42 známe, ale neviděli jsme je, a 48 neznáme vůbec. Jak vidíte, neviděli jsme lol žádný film z let 2013, 2017 a 2018. Nejvíc neznáme filmy z roku 2015 (90 %). Když porovnáme tuhle dekádu se všemi filmy, je tahle specifická zejména tím, jak moc se liší poměr viděných a neviděných filmů

viděno 2010's: 10,9 % X viděno celkem: 20,7 %

neviděno 2010's: 41,6 % X neviděno celkem: 28,1 %

Vzhledem k tomu, jak staré je osazenstvo čumblru (by voko spíš do 25 let), není překvapení, že o hodně filmech víme, ale jako správní odpůrci nové české kultury se na ně prostě nedíváme. Anyway...

Viděli jsme...

Anděl Páně 2 (2016) (17. místo celkem), režie Jiří Strach

Tři bratři (2014) (34. místo), režie Jan Svěrák

Dvanáct měsíčků (2012) (43. místo), režie Karel Janák

Tajemství staré bambitky (2011) (44. místo), režie Ivo Macharáček

Šťastný smolař (2012) (45. místo), režie Jiří Strach

Kuky se vrací (2010) (64. místo), režie Jan Svěrák

Korunní princ (2015) (76. místo), režie Karel Janák

Probudím se včera (2012) (90. místo), režie Miroslav Šmídmajer

Občanský průkaz (2010) (93. místo), režie Ondřej Trojan

Dešťová víla (2010) (97. místo), režie Milan Cieslar

Princezna a půl království (2019) (98. místo), režie Karel Janák

Jen dva filmy (ty kurzívou) nejsou pohádky nebo filmy pro děti. Režisérskou hegemonii má Karel Janák (3 filmy), těsně následovaný Jiřím Strachem a Janem Svěrákem (2 filmy).

Když se podíváme na scénář (to normálně nedělám, ale tohle je speciální scénáristický týden v Lidlu), tak mají dvě položky na svědomí Marek Epstein (Anděl Páně 2 [spolu se Strachem] a Šťastný Smolař) a Petr Hudský (Korunní princ a Princezna a půl království). Čtyřikrát se stalo, že si režisér svůj film i napsal – Anděl Páně 2 (s Markem Epsteinem), Dvanáct měsíčků, Kuky se vrací a Dešťová víla (s Janem Míkou).

Kromě scénáře mrkneme speciálně i na hodnocení filmů na ČSFD. Nejlépe hodnocený je Občanský průkaz (79 %), přes 70 % má ještě Anděl Páně 2 (77 %), nejhůře hodnocená je Dešťová víla (52 %), což si beru osobně.

O těchto filmech průměrně hlasovalo 70 lidí.

Neznáme... (jen top 10, protože jakože je jich moc)

Bloudím (2010) (6. místo celkem), režie Martin Müller

Nenasytná Tiffany (2015) (9. místo), režie Andy Fehu

Očima fotografky (2015) (20. místo), režie Matej Mináč

Hany (2014) (35. místo), režie Michal Samir

Pirko (2016) (46. místo), režie Lucia Klein Svoboda, Petr Svoboda

Tanec medzi črepinami (2012) (53. místo), režie Marek Ťapák

Eva Nová (2015) (59. místo), režie Marko Škop

Špína (2017) (60. místo), režie Tereza Nvotová

Ten, kdo tě miloval (2018) (78. místo), režie Jan Pachl

Prach a broky (2015) (79. místo), režie Šimon Pešta

Tady je to mnohem pestřejší, ale některé věci se přece opakují – například jsou tu slovenské filmy, filmy žen-režisérek, amatérské filmy, dokumentární filmy, povídkové filmy... Prostě všechno to, co tragicky nikoho nezajímá.

Scénáristicky je to tu stejně rozrůzněné – žádný scénárista se neopakuje. Ještě častěji než u viděných filmů se ale stává, že je režisér zároveň scénáristou. Týká se to celkem 7 filmů, scénář jiný člověk psal u Špíny (Barbora Námerová) a Prach a broky (Mikuláš Pešta a Vít Filipovský), Tanec medzi črepinami scénáristu nemá, z čehož vyvozuju, že buď bylo všechno impro, nebo se v tomto filmu vůbec nemluví.

ČSFD je k těmto filmům krutá, nejlépe hodnocený je dokument Očima fotografky (79 %), nejhůře potom Ten, kdo tě miloval (31 %).

O těchto filmech hlasovalo v průměru 62,5 člověka.

A co bude dál???

Co já vím. Tenhle post píšu už děsně dlouho a mám hlad. Tak vám prostě asi jenom řeknu, abyste se dívali na české a slovenské filmy a abyste hlasovali v anketách. Tož tak. Přeju šťastný a veselý konec července, přátelé, uvidíme se zase brzy.

[hulkowaaa]

Probudím se včera (2012)

-czechoslovakian 80s aesthetic-

[prospercz]

Den 17

Asi se mi na dvě vteřiny zastavil tep. Instinktivně couvám a strkám před sebe hůlky. Slyším chrastění, jak od zlobiveho děcka, a syčení, jako když ráno vypouštím karimatku. Slyším svůj tep v uších. Dýchám a uklidňuju se. Chřestýš. Ta bestie ležela na trailu a já na ni málem šlápl. Bylo to asi o 30 čísel. Maskování má takové, že vůbec nebyl vidět. Pomalu se stahuje do křoví, přestává chrastit. Já seberu odvahu a proběhnu kolem něj. Zase chrastí.

Vstáváme brzy, v 5 už začínáme náš ranní pochod sněhem. I když je to trochu nepříjemné, má to něco do sebe, každý den vidíme východ slunce.

Trochu nás pojebala příroda. Sníh totiž za noc moc nezmrzl, takže se za chvilku stejně brodíme. Jsou to ale jen tři míle, tak to máme za hoďku a půl z krku. Naštěstí. Pro teď je sněhu konec. Sundavám nesmeky, vyměňuju cepín za druhou hůlku a těším se, až se zase pořádně “rozběhnu”.

Klesáme dolů zpátky do pouště. Ty dvě budovy Empire state, co jsme nabrali před pár dny, teď zase musíme seběhnout dolů. Začíná horko. Najednou je všude spousta otravných mušek. Vyndavám opalovák a potírám se. Je to potřeba. Lepí se na mě prach, protože mám na sobě mastný krém. Je to paradox. Zase je potřeba víc přemýšlet o vodě, už není všude. Občas je od sebe i víc než 10 mil.

Skoro běžím z kopce, jakou mám radost, že je ten sníh za námi. Jedním uchem poslouchám hudbu a v myšlenkách jsem úplně mimo. Chřestýš! Co tady dělá v 10 dopoledne?! Fuj. Kdo mě zná, tak ví, že ze všeho nejvíc nesnáším hady. Úplně mě tohle setkání vyhodilo z rovnováhy. Celý zbytek dopoledne jen trnu, kdy potkám dalšího. Viděl jsem naštěstí pak už jen tu černou užovku. Ale taky mě vyděsila!

Proti mně jde spousta day hikerů. Tak se pozná víkend. Jinak vůbec nemám ponětí, jaký je den. Je mi to fuk. Kolem oběda si najdeme s klukama krásné místo ve stínu hned vedle potoka. Rácháme se v něm a užíváme si chladný pocit studené vody. Strávíme tu 3 hodiny. Ty, kdy je slunce nejsilnější.

Chystám se na zbytek dne, mám to ještě pět mil k místu, kde chceme spát. Je tam voda, to je hlavní. Prodírám se polozarostlým trailem a procházím kolem milníku 200 mil na PCT. Užívám si, jak je všechno kolem mě zase živé a barevné. Všechno na poušť až nezvykle kvete. I kaktusy! Konečně. Na ty jsem se těšil. Když se člověk zaposlouchá, celé údolí zní jako jeden velký včelí úl. Taky pak po cestě jeden potkám, v díře ve skále. A taky spoustu všemožně barevných ještěrek, s ocasem i bez. Kobylky, hraboše, vážky, spoustu ptáků, žáby, housenky.

Je až neuvěřitelné, jak velký rozdíl to oproti tomu zasněženému vrcholu je. Kempuju v údolí. Včera v noci bylo mínus dva, dneska bude plus dvacet. I takhle se dá dobře shrnout, jak velký rozdíl to je. Spím zase na kovboje. Je to rychlejší na ranní balení a když se v noci probudím, můžu koukat na hvězdy.

[blackladisdestrcz]

Sleduji Probudím se včera (Xbox One/O2TV)

18:56

[serenitybasteela]

Život po boku Aniny #6

Fuj, dala bych si po čuně. Měla jsem polévku, dobrý. Jenže jsem si, vůl, koupila sýrovou roládu a snědla ji. Sice kousek, ale ble.

Spala jsem včera dlouho. Prostě potřebuji hodně spát. Vlastně upřímně, pokud bych zůstala ležet, tak bych prospala den celý. Jak vstanu, probudím se celá.

A teď ti zase háčkuji nákrčník. Svým způsobem mě to uklidňuje. Ano, mozek má čas přemýšlet, ale i tak.

Výhoda dnešního dne, nekoupila jsem si nic speciálního k jídlu. Ani od mamky nemám, dostal jen Dáda na cestu. Což mi plně vyhovuje. Čím méně jím, tím více eliminuji nevolnost od žaludku. A tím spíše nemusím jíst prášky, co stejně nefungují. Jediné negativní je, že je mi prvních zhruba 12 hodin nekomfortně, hrozně mi kručí v břiše a cítím hlad. Ale jak to přejde, je to o dost lepší. Fyzicky. Psychicky moc ne. Ale jsem, jak píšu, většinu času sama, tak to jde, protože to nikdo nevidí.

Večer jsem zjistila zajímavou věc. Hodně mě baví sledovat videa o pečení (sladkého), baví mě péct, ale bez toho, aniž bych měla chuť to jíst. Neříkám, že někdy nemám chutě na sladké, třeba teď přes týden mám chuť na dort. Ale většinou mám spíš po chuti.

Poslední dny mám chuť psát, ale je to jen chuť mentální, fyzická ne. A opět přemýšlím o pořízení diktafonu. Nahrávání na telefon totiž pokaždé skočilo tak, že to bylo nahrané a tečka. Víc jsem se k tomu nevrátila.

No nic, do jedné budu vzhůru, pak už zalehnu.

[letapane2017]

Den sedmý - "lehčí" etapa

Tomar - Casais (cca 8 km)

Bom dia, followeři!

Po několika nudnejch postech od Gibona a jemu podobnejch, literárně ne tak nadanejch poutníků, je na čase, aby to tu zase někdo trošku oživil. Po několikahodinovym zasedání jsem byl zvolenej jakožto literárně nejzdatnější a nejvtipnější a pocta napsat dnešní záznam patří teda mně. No ne, vytáhl jsem si nejkratší sirku prostě. Ale nejvtipnější a literárně nejzdatnější samozřejmě jsem, takže to je dost podobný, že jo.

Jak můžete poznat ze stylu naší chůze v gifu níž, včera jsme skončili poměrně zničený v poměrně hezkym Tomaru. Brzký vstávání a fyzická námaha jsou sice náš denní chleba, ale rozhodli jsme se, že dneska ani nemáme na chleba chuť a radši trošku zvolníme. Díky tomu nebyl problém se do pozdních hodin oddávat městskejm slavnostem, který v Tomaru zrovna probíhaly. Trochu větší problém už bylo vstát v osm hodin na snídani, ale jelikož je portugalskym zvykem prosedět dopoledne v kavárně a sledovat dění okolo, a že my jsme už pořádný Portugalci, přinutili jsme se vstát, rychle jsme do sebe něco naházeli a šli jsme do kavárny v centru, kterou jsme si den předtím vyhlídli. Až na Gibona. To je prd Portugalec, ten radši spal.

Po poledni jsme vyrazili na cestu. Vzhledem k nedostatku spánku byl náš plán jasnej - ze slabejch patnácti kilometrů, který jsme dneska chtěli ujít v rámci chillovacího dne, si dát tak pět, najít olivovník a pod nim si dát několikahodinovou siestu. Počasí nám ale moc nepřálo, bylo naprosto nechutný vedro a museli jsme proto zakempit u řeky asi kilometr od Tomaru. Tam bylo krásně - voda byla příjemně studená a okupovali jsme soukromou pláž, která byla tak dokonale situovaná v divočině, že jsme se nemuseli bát, že se probudíme bez batohů, když si dáme šlofíka. Teda o moji krosnu se bát nemusim nikdy, ona je tak těžká, že by ji neodtáhla ani parta portugalskejch kulturistů, ale kdyby moji kamarádi chodili bez batohů, šíleně bych jim tu pohodu záviděl, takže jsem fakt nechtěl, aby nás okradli. Anyway, naši pohodu vyrušila nějaká nesympatická portugalská rodinka, která se položila hned vedle našich batohů, rozdělala si svačinku a dělala tam bordel. To nám siestu trošku pokazilo, takže jsme kolem šestý zase vyrazili na cestu. Vedro bylo ale pořád úmorný, takže jsme ve finále došli všehovšudy osm kilometrů od Tomaru. A to jsme ještě museli prosit Josého s jeho ženou, aby nám doplnili vodu.

Každopádně ve finále jsme došli ke kostelu, kde jsme si rozložili večeři (čtěte suchej chleba a sušenky od Josého), slečna, který jsme se ptali na cestu k občerstvení, nám dovezla flašku vychlazenýho růžovýho a pomalu si rozkládáme karimatky na mramorovou podlahu kostelní terasy, kde dneska plánujeme přenocovat. Zejtra ve 4:30 nás vzbudí Michal David a snad se tomu největšímu horku vyhnem. Mimochodem, už jsem opálenej jak pravej hnědej Portugal, umim pár frází a každý ráno trávím na kafíčku. Myslim, že sem celkem zapadám. Tak čus Kristus.

Meister Jäger