#smutný příběh

[pepikhipik]

Pozvánka na výstavu

Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci zve na slavnostní vernisáž výstavy Nepokojná léta aneb Žatec ve víru třicetileté války, která se uskuteční ve čtvrtek 11. května od 17 hodin v přednáškovém sále hlavní budovy muzea (Husova 678).

„Třicetiletá válka (1618-1648) patřila k jedněm z nejkrvavějších konfliktů v lidských dějinách a hluboce poznamenala osudy lidí v celé Evropě. Ani region Žatecka neunikl válečnému běsnění a pohromám, které byly spojeny s přesuny znepřátelených vojsk. Výstava je zaměřena na osudy Žatce a lidí žijících ve městě a okolí, jakož i soudobé vojenské a fortifikační techniky a inovace. Velká pozornost je věnována archeologicky zkoumaným šancím u Přísečnice, drobné pohraniční pevnůstce, kterou chránili žatečtí měšťané a jejíž smutný příběh barvitě ilustruje nepokojnou dobu třicetileté války“, nastínil její obsah autor výstavy Mgr. Milan Sýkora z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě, v.v.i. Součástí výstavy bude vystaven malý žatecký poklad z této doby. Výstava potrvá do 30. prosince 2023.

[paskvilnet]

rec.desky

Original Soundtrack - Děvčátko

Poslední český film roku 2002 s poetickým názvem Děvčátko má na svědomí scenárista a režisér Benjamin Tuček. Příběh sedmnáctileté Emy, která možná spíš než lásku hledá svého nikdy nespatřeného otce, a její osamělé matky je něžně smutný. Ben Tuček, sám muzikant a leader již neexistující kapely Teen Love Sex Doll, obsadil do hlavních rolí vedle dvou slovenských hereček Doroty Nvotové a Jany Hubinské také sídliště a muziku. Na chvilku se film v několika místech jakoby změní ve videoklip a skvěle tak zafungují některé ze skladeb, které na soundtrack spolu s Tučkem vybral také Ivo Heger (ex-Toyen). Ten je navíc autorem původní filmové hudby. Všechny skladby nejrůznějších žánrů pocházejí z české, případně slovenské produkce a vedle známých jmen české taneční scény se tu objevují obskurní T.G.M. Stereo, filmová country kapela Golden Horses nebo Žbirkova Atlantida - v původní verzi i tak, jak ji ve filmu nazpívala herečka a mimochodem také šansoniérka Jana Hubinská. Povedený soundtrack Děvčátko obsahuje navíc ještě útržky dialogů z filmu, takže si můžete dokola pouštět moudra o tom, že "každý jméno něco znamená" nebo že "někteří lidi by spolu vůbec nemuseli mluvit".

Oxide & Neutrino - 2 Stepz Ahead

Klip ke skladbě Dem Girlz (I Don't Know Why)

Abyste si oblíbili muziku, jakou "sosolidní" dvojice Oxide & Neutrino dělá, musí vám libozvučně znít hlas ulicí vychovaných týpků, protože Neutrino spolu s několika hosty zavře pusu jen občas, a musíte umět přimhouřit oko nad nejapnými texty. Ale hlavně musíte mít rádi nefalšovaný a nepřenositelný UK garage, neboť to je přesně to, co nám v 18 skladbách producent Oxide servíruje. S prvním albem zaznamenali Oxide & Neutrino velký úspěch a pomohli žánru UK garage získat na prestiži, od té doby se jim taky podařilo značně zdevastovat svůj mediální obraz... Jejich druhé album 2 Stepz Ahead má říznou rytmiku, proměnlivý průběh, hutnou basu a electro sound. Oxide Neutrino citlivě dávkují momenty dodávající nahrávce na dramatičnosti, kriminálnické propriety z jejich domovského jižního Londýna i kýčovité detaily, které z celku dělají luxusem vonící záležitost.

Saïan Supa Crew - X Raisons

Klip ke skladbě À Demi Nue jsme už pouštěli.

Nejznámější zástupci francouzské hip hopové scény Saïan Supa Crew, kteří vystoupili už i u nás, si prorazili cestu do Evropy i Ameriky hlavně díky skvělým koncertům a osobitému vokálnímu projevu. To, že se jim podařilo přenést energii živých vystoupení i na jejich v pořadí již druhé album X Raisons, si můžete ověřit na vlastní uši a náležitě ocenit. Na desce uslyšíte, jak SSC decentně míchají hip hop s černým popem i ragga a jak střídají beatbox i rap, případně vrství rapování přes sebe - jejich specialitkou jsou pak sborové rapy... Kdo neumí francouzsky, nemusí si zoufat, protože i tak by mu zůstávala většina textů nesrozumitelných, jak sami říkají: nejde ani tak o slova, jako o vibrace... Saïan Supa Crew berou hip hop jako způsob komunikace, jako životní filozofii a především jako hru, uvolněnost, návrat k jamajským kořenům a pozitivní ozvěny života na ulici jsou věci, které člověka v souvislosti s touhle partou napadají.

Craig David - Slicker Than Your Average

Klip ke skladbě What's Your Flava?

Craig David si coby hvězda novodobého r'n'b vysloužil popularitu v Evropě i v USA, když před dvěma lety vydal úspěšný debut Born To Do It. Postupem času se tak trochu vzdálil své domovské UK garageové scény a sebevědomě se pohybuje na popové scéně zavánějící americkou hitparádovou produkcí. Jeho vokální projev je na druhé desce Slicker Than Your Avarage rozmanitější, ale jinak se Mr. loverman Craig David rozhodně nepustil do experimentů. Vedle několika podařených skladeb jako 2 Steps Back, Hands Up in The Air nebo aktuálního singlu What's Your Flava? má deska i svá slabší, "polopatická" místa: popově nasládlý Personal, španělský Spanish, trochu ostřejší pouliční Fast Cars nebo podezřele bezchybný duet Rise & Fall se Stingem. Na talentu Craiga Davida neubylo, jen je otázkou: kam ho dovede cesta, kterou si zvolil...

[vipnoviny]

Jak Wim Hofova metoda dýchání přináší léčení

Foto: Výjimečné výsledky, kterých Wim Hof dosáhl, jsou spojeny s měřitelnými biologickými změnami v těle Když Solari Report v prosinci 2021 oznámil, že Wim Hof ​​bude příjemcem ceny Hrdina roku 2021, všimli jsme si toho. Nazvali Wima Hofa jedním z mužů, kteří nejpravděpodobněji v nadcházejících letech udělají obrovský rozdíl v přirozené zdravotní péči, a podělili se o jeho extrémně praktické, výsledky založené a v podstatě bezplatné techniky.

Kdo je Wim Hof?

Wim Hof ​​je nizozemský 63letý motivační řečník, extrémní sportovec a dobrovolný experimentální kandidát, který si dal za úkol sdílet to, co se naučil, se zbytkem světa. Wim Hof ​​přezdívaný „Iceman“ je nejvíce známý svou schopností odolávat extrémně nízkým teplotám – a to natolik, že je držitelem Guinessovy knihy rekordů v nejdelší ledové koupeli (1 hodina, 52 minut a 42 sekund). Má celou řadu dalších 26 světových rekordů a stejně obdivuhodných výkonů. Příběh o tom, jak poprvé zažil metodu, která mu podle jeho slov zachránila život, je mimořádný, i když smutný. Jeho žena trpící extrémními depresemi si vzala život skokem z osmipatrové budovy uprostřed noci a jeho nechala vychovávat čtyři malé děti. Co následovalo, jak někdo říká, je historie. Náhodná událost – koupání v ledovém jezeře – umožnila Wim Hofovi krátký, ale intenzivní únik ze smutku, který ho pohltil po smrti jeho ženy. Po svém prvním ponoření do zamrzlého jezera ho znovu a znovu přitahovala ta ledová voda ve snaze zmírnit své utrpení, byť jen na pár minut každý den, aby mohl sebrat sílu, kterou potřeboval, aby se vyrovnal se svým zármutkem a nadále se mohl starat o svou mladou rodinu. Účinky ledové vody si nevyžádaly nic menšího než jeho plnou pozornost. Metoda Wima Hofa zahrnuje zvláštní metodu dýchání navrženou tak, aby stimulovala a stresovala autonomní nervový systém těla takovým způsobem, aby přinášela zdraví. Zahrnuje také chladovou terapii pomocí ledových koupelí, studených sprch nebo brutálně chladných venkovních zážitků. Zatímco mnozí z nás se možná vyhýbají experimentování s terapií extrémním chladem, kterou Wim Hof ​​tak mocně demonstruje, každý z nás může začít používat jeho dechová cvičení právě dnes. A jakmile objevíte výhody dýchání, můžete být nadšeni (nebo alespoň zvědaví) do prozkoumaní mimořadných výhod chladové terapie, kterou propaguje.

Co pro vás může udělat Wim Hofova metoda dýchání?

Specializovaná dýchací technika Wim Hofovy ​​metody nejen zvyšuje energii a snižuje stres, ale podněcuje vrozenou imunitní odpověď těla, čímž prakticky zneškodňuje smrtící patogeny. Jak k tomu dochází? A jak účinná je tato technika dýchání při snižování patogenů? Ve studii z roku 2014 provedené na Radboudově univerzitě v Nijmegenu bylo 12 mladým mužům vyškoleným v metodě Wima Hofa injekčně podán endotoxin. V této kontrolované studii byla tato látka injekčné podána dalším 12 mladým mužům, kteří žádný takový výcvik nedostali. "Skutečně jsme pozorovali, že u trénovaných subjektů bylo uvolňování zánětlivých proteinů zmírněno a že u nich došlo k mnohem méně příznakům podobným chřipce," řekl Science Daily výzkumník intenzivní péče Dr. Matthijs Kox. Naproti tomu 12 netrénovaných mladých mužů trpělo řadou intenzivních a nepříjemných imunitních reakcí, včetně horečky, zimnice, bolestí hlavy a celkové tělesné slabosti.

Více adrenalinu než první bungee jumping

Dýchací technika, kterou Wim Hof ​​učí, produkuje dvojnásobné množství adrenalinu (epinefrin) než váš první bungee jumping. Hladiny epinefrinu vrcholily u trénovaných účastníků před a v době, kdy dostali bakteriální injekci. To se shoduje s dobou, kdy se začali učit dýchací techniky. Výzkumníci uvedli, že tato metoda dýchání vedla k „přerušované respirační alkalóze a hypoxii, což mělo za následek významně zvýšené plazmatické hladiny epinefrinu“. Jinými slovy, zvýšené hladiny epinefrinu omezovaly produkci prozánětlivých cytokinů (interleukin-6, interleukin-8 a tumor nekrotizující faktor alfa), přičemž současně zvyšovaly protizánětlivý interleukin-10. Výsledek? Prokazatelně výrazné snížení zánětlivých reakcí těla. Je třeba také poznamenat, že zvýšený epinefrin v krvi spustil nárůst bílých krvinek, těch bojovníků, kteří chrání imunitní systém. Jednoduše řečeno, během první hodiny po obdržení endotoxinu začal imunitní systém těla pracovat a učinil toxin neškodným.

Přepsané učebnice

Zatímco vědci dříve věřili, že vrozený sympatický nervový systém a imunitní systém těla nelze dobrovolně ovlivnit, experimenty zahrnující metodu Wima Hofa pravděpodobně dokazují opak. Tyto studie mají důležité důsledky pro léčbu různých stavů spojených s destruktivními účinky zánětu. Wim Hof ​​a jeho tým pokračují ve spolupráci s výzkumnými institucemi na prozkoumání potenciálu Wim Hofovy ​​metody. Můžete se podívat, jak Wim Hof ​​učí techniku jednoho ​​dobrovolníka na kanálu Lewis Howe YouTube. https://youtu.be/RW1C_3OXhEs Můžete se také dozvědět více o vědeckém základu metody Wima Hofa ​​a metodě samotné na jeho webových stránkách: WimHofMethod.com/science. Poznámka: Metodu Wima Hofa nelze doporučit lidem s epilepsií, vysokým krevním tlakem, srdečním onemocněním nebo s anamnézou vážných zdravotních problémů či migrén. Nedoporučuje se ani těhotným ženám. Pokud vás cokoli z toho popisuje, přečtěte si prosím knihu Wima Hofa a promluvte si se svým lékařem, než začnete používat Wim Hofovu ​​metodu. Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: www.epochtimes.com Read the full article

[guinevrazee]

Nad její síly

Ze dne na den Klio přestala vnímat realitu. Nedokázala poznat dobré a špatné. Viděla jen to, co chce a co musí. Dva rozdílné světy, mezi kterými nemohla nalézt rovnováhu. Barvy zmizely a svět se stal černobílým. Propast, do které se hroutila, neznala konce. V jistý okamžik se její svět změnil na tmu a prázdnotu. Minulost i budoucnost zmizela. Nebylo nic před ní ani za ní. Existovala jen přítomnost, která byla černá a chladná. Nic nebylo důležité. Vše, na čem jí záleželo, se vytrácelo a bledlo. Lidé, vzpomínky, sny… 

Zpočátku si říkala, že je to dobré, protože ji to donutilo plakat. Už ani nepamatovala, co jí naposledy dokázalo rozbrečet. Za poslední roky jí tekly slzy pouze pětkrát. Když umřel Jakub, když umřel Honza a třikrát, když se rozcházela s Robinem, svou životní láskou. Ale od té doby uplynuly roky. Proto věřila, že je to dobré, pláč přece odnáší smutek a čistí mysl. To si aspoň myslela, ale realita byla bohužel jiná. Slzy nepomáhaly, jen přinášely pocit beznaděje. Když se staly denní rutinou začala se hroutit. Nevnímala realitu. Pohltila ji myšlenka na to, jak je slabá. Věděla, že to nezvládá, ale sama si pomoct nedokázala, za což se nesnášela. Ve chvíli, kdy měla být nejsilnější se propadla na úplné dno. 

Jeden večer, kdy byl život nejprázdnější, ji smutek ovládl natolik, že si přála cítit aspoň něco. Něco jiného kromě slz a beznaděje. Prohlédla celý byt, i když věděla, že vše ostré z předvídatelnosti vyhodila. Byla opilá, což posílilo její zarputilost. S odhodláním, které neznala už spoustu měsíců běžela do koupelny, kde našla žiletku. Plast rozbila a vysvobodila jedno ostří. Krev, která ji kvůli spěchu a rozklepaným rukám tekla po kůži, nevnímala. Myslela jen na to, aby měla v ruce nástroj, který může ovládat a který ji umožní něco cítit. Který přehluší beznaděj. Bolest je dobrá, bývá hlasitější než cokoliv jiného. Dívala se na krvácející ranky a konečně cítila úlevu. Konečně cítila. Konečně… Ale stejně jak rychle bolest přehluší vše ostatní, tak rychle dokáže i zmizet. S úlevou sledovala kapky krve, které se na rance tvořily. Nemohla se ubránit pocitu, že s bolestí a krvi mizí u její smutek. Představovala si své starosti v každé kapce a postupně se s nimi loučila. 

Tlačila na ránu, dokud nevytekla poslední možná kapka. Sledovala to s úlevou. Čím rudější byl kus látky, kterým ránu čistila, tím svobodnější byla.

Dívala se na jizvy, které ji připomínal vše zle, čím si prošla. Ty, které byly zahojené, ji připomínaly bolest, se kterou se časem vyrovnala, přijala ji a naučila se s ní žít. Ty nezahojené ji připomínaly, to co ztratila nedávno. Nelitoval, že si je způsobila. Litoval jen, že ten, kvůli kterému vznikly, tu není. Na chvíli se zasnila a představovala si, jak je objeví a políbí. Představovala si chvíli, kdy tohle vše bude za ní. Snila o budoucnosti, kde je tohle dávnou minulosti a stejně jako je přijímá ona, bude i on přijímat její rány stejně jako ji samotnou. Snila o jejich společné budoucnosti a dnech, které nenastanou. Vzpomínala na chyby, které udělala, a představovala si, jaké by to bylo, kdyby mohla vše vrátit a napravit. Litoval tu malou holku, která brečela sama v pokoji a čekala na někoho, kdo ji zachrání. Vzpomínala na okamžik, kdy konečně přišel a podal ji pomocnou ruku, kterou přijala jen napůl. Kdyby tak dokázala tenkrát prozřít a uvědomit si, že jeho slova jsou pravá a pravdivá. Kdyby tenkrát nečekala na důkaz a naslouchala, mohlo dnes být všechno jinak.

Opakovala to, dokud nebyla láhev vína prázdná. Poté usnula vyčerpáním. 

 Ráno ji probudil paprsek světla, který ji svítil přímo do očí. Mezi záclonami sledovala slunce a přemýšlela, jestli se včerejší večer opravdu stal. Nevěděla, zda to nebyl pouze další zlý sen. Přemýšlela nad ním a připomínala si ten ohlušující pocit klidu, který ji ovládl a který byl teď pryč. Sama se nemohla rozhodnou, jestli by to byl lepší sen nebo realita. Věděla, že udělala něco špatně, ale zároveň ji ovládala vzpomínka na úlevu, kterou v tu chvíli cítila. Věděla, že si to dávno zakázala. Hlavně proto, že jizvy, které zůstávaly, ji stále připomínaly ty smutné chvíle. Mísily se v ní emoce. Vzpomínala na ten hypnotizující pocit úlevy, ale zároveň se na něj snažila zapomenout. Nechtěla se trápit. Nechtěla si pamatovat ty pocity, které jí to přinášelo. Nechtěla hledat vysvobození touto cestou. Nekončící monolog uzavřela myšlenkou, že to všechno mohl být pořád ještě jen sen. Snažila se tomu věřit, ale rány, které zabolely při pohybu, ji v vedly z omylu. Vše to byla realita. Opravdu si v zoufalství ublížila a opravdu se jí na tu krátkou chvíli konečně ulevilo… 

[hexagom666]

Bylo jednou jedno malé baculaté prasátko. Bylo docela malinké, ale krásně vypasené. Prasátko však mělo sen, krásný sen, který se mu zdá laždý den.Prasátko si přálo, aby umělo létat.

Jeden den, se rozhodlo jednat. Nevědělo však, jak začít. Co by mělo prasátko udělat aby mohlo létat? Zkusilo zajít za tetou husou. Byla už sice starší, ale křídla jí stále sloužila. Prasátko se zeptalo: “Milá teto, Jakpak to děláte, že umíte létat?” Husa se nachvíli zamyslela. Křídlem se podrbala po zobáku. “Víš prasátko, musíš mít křídla, bez nich to nepůjde” Prasátko se zastavilo. Už skoro chtělo prohlásit, že to vzdává a najde si lepší sen, ale pak se mu rozsvítilo! “Děkuji ti tetičko! Mohl bych však poprosit... jestli bys mě pustila za slepičkami, jen na chvíli, moc dlouho je vyrušovat nebudu...” Teta husa se trochu zamračila, ale nakonec se pousmála. “Dobře prasátko, ale jen na chvíli!”

Když prasátko vešlo do kurníku rychle jednalo a zbíralo každe vypadané peříčko. Teta na něj zírala, ale nekomentovala chování malého pašíka. Vždyť si jen hraje! pomyslela si.

Prasátko pak docupitalo do chlíva. Tam se pustilo do díla. Spojilo bláto s klacíky a peříčky a vytvořil malinkatá křídla. Byl tak Šťastný, že už bude moct létat, že neváhal a rozběhnul se rovnou na vrh Chlíva. Bylo sice složitější se tam dostat, jako malý nešikovný pašík.

Až se dostalo až na samý vrch stodoly, rozhlédl se kolem sebe. Nasadil si malá křidélka a s velkým nádechem zdělil celé farmě: “Konečně se mi splnil svůj sen!” A skočil ze střechy.

Prasátko však nepřežilo, ale splnil se mu jeho sen.

[kejklir]

Skicoval jsem při sledování Ducha a napadlo mě to sem přidat pro tu hrstku lidí které ten seriál taky baví.

Příběh, dialog a vizuál je meh ale ten koncept a postavy jsou přesně v mém okruhu zálib a při sledování se bavím, takže tomu seriálu odpustím mnoho nedostatků.

Trochu jsem smutný že se více nesoustředili na tu paranormální stránku toho všeho. Jakože sakra Emile, vždyť to že vidíš ducha vyvolává tolik otázek!? Podle mě by tě to mělo zajímat mnohem víc než jenom to že teď máš otravnýho spolubydlícího který s tebou všude chodí.

[danielborn]

Jak jsem nevylezl na osmitisícovku: Klid před bouří

O tom, jak jsme se dostali tam, kde teď jsme, už psát nebudu - pokryl jsem to v prvním díle tohohle čtyřdílnýho seriálu.

Nad hranicí života - cesta do base campu

Cesta do základního tábora (dále BC) z Jhula campu jde přes Baltoro ledovec a je na internetu označovaná za jeden z nejhezčích horských treků na světě. Jako. Nevim. Výhledy jsou tam fakt skvělý. Koukáte na hory, o kterých už roky slýcháte. Ale jde se po sutí pokrytém ledovci, krok sun kron. Poslední zeleň, kterou jste viděli, byla někde mezi prvním a druhým kempem, stejně tak i poslední zpívající pták. Tady jsou už jen napakovaní osli, koně, koňoosli a my s pár desítkama nosičů.

Naše první setkání s nosiči a personálem v Jhula campu.

Nosiči a personál kuchyně nám z treku, alespoň po komfortové stránce, udělali absolutní pohodu. Každej den nám ráno udělali snídani, naložili věci, sbalili stany a odpoledne zase všechno postavili: společenský stan se židlema a stolama, kuchyň a stany na spaní s matracema namísto karimatek.

Odpočívající nosiči na Baltoro treku

Taky jsme vyhráli proslulého kuchaře Zahira. Mistr v oboru expediční kuchyně. Doprovází pravidelně Máru Holečka na jeho pákistánských expedicích a známe teda jedno z tajemství Márova úspěchu - spokojený žaludek. Zahir fakt dokázal překvapit každej den - třeba když měl jeden z trekařů, co nás doprovázení na treku, narozeniny, Zko upeklo na benzínovém vařiči výbornej dort (jak se peče na vařiči?!). Takže od polívek, přes hlavní chody až po dezerty jsme si mlaskali.

Zahirův master-piece: Narozeninový dort pro trekaře Tona

No a když jsem zmiňoval spokojený žaludky, tak jsme sice byli všichni spokojení při jídle, ale po jídle se našima věrnýma společníkama staly Smecta, Endiaron, Ercefuryl a další prášky řešící ony problémy. Věčný téma teda bylo co se s čím může kombinovat a kolik čeho už je moc. A taky fekální humor, ten nesmí chybět na žádný expedici.

Varování: Následující odstavec je vege-unfriendly.

Taky teda furt mizely nějaký zvířata z našich zásob. Na začátku jsme měli asi 3 krabice živých kuřat. Dostaly se do výšky tři-osm a zbyly z nich snad jen pařátky. Taky si matně vybavuju nějaký kůzlátka, ale i ty čekal smutný osud. A v neposlední řadě jednoho mladého Jaka - ten za námi přišel s jinou expedicí až do BC, kde si ho pamatuju až v momentě, kdy jeho hlava ležela metry od stažené kůže, zatímco maso bylo v „lednici“ - teda v barelu zahrabeném ve sněhu.

Pohled na K2 z Concordia campu

Dost ale omáčky, jdem nahoru.

Už v den cesty do BC jsem se probudil a bylo mi blbě, celej den se to jen zhoršovalo a když jsme po nekonečné cestě došli do tábora, lehl jsem si na zem a snažil se vzpamatovat. Další dva dny měly být rest daye, naše vůbec první od začátku treku. Zanedlouho se ale ukázalo, že Martinův plán na rest day (na ten by přece žádnej plán být neměl, ne?:D) je trošku jinej, než jsem si představoval. První den byl v pohodě - přebalování, vybalování, praní, ale druhej den jsme šli v 5 ráno směrem k C1 (první výškový tábor aka camp 1 aka C1) s plánem dojít třeba na půl cesty a udělat tam vynášku/depozit (teda nechat tam pytel věcí, který další den naložíme na záda a donesem do C1). Každej jsme na vzali tak 10 kg a vydali se na cestu. Ta trvala zhruba 3 hodiny a vedla ledopádem, kterej byl - ve srovnání s jeho stavem na konci expedice - ve velmi dobrém stavu. Ale furt je to ledopád, takže lanová družstva (např. 3 lidi navázaní na jednom laně), trhliny, občasné vertikální výšvihy a další srandy. Depozit jsme nechali ve výšce 5 555 m n. m., kde Martin poprvé vykašlal krev. Znepokojující? Určitě, ale zdálo se, že ho víc trápí, že mu nefunguje telefon. :D

Pomalý postup ledopádem mezi BC a C1

Další den se vyráželo zase v 5, ale tentokrát s větší náloží (a s vidinou toho, že v depozitu každý zase nafasuje, co včera odložil) a s výš položeným cílem - C1 v 5 900 m n. m. Cesta to byla dlouhá. Dokonce podle mého deníku „zkurveně dlouhá“. Zabrala nám 10 hodin. Navíc poslední kilometry jsme šli v bílé tmě, která nepomáhala morálce skupiny. Ale zvládli jsme to a po zbytek dne nám jen bylo blbě. Takže jsme asi v 17 hodin šli spát.

C1 s vrcholem Gasherbrumu II

Ne, že by se člověk dobře vyspal, ale to nevadilo, protože další den následoval rest day. A takovej, jakej bych si představoval. Bylo mi tak špatně, že jsem se z leže zvednul, jen když jsem fakt hodně potřeboval na záchod. Jinak jsem nevytáhl paty ze stanu. O mém stavu vypovídal i výsledek naší oblíbené hry - měření saturace krve pulsním oxymetrem. V tento den jsem dosáhl skupinového all-time-low výsledku ve výši 42 %. Když teď koukám na ty internety, píšou: „60 % a níže - bezprostředně hrozící hypoxické křeče a bezvědomí“. Ale třesky plesky, pod 60 jsem měl skoro furt a vědomí jsem si udržel.

Jenomže ani další den nebyl sluníčkovej. Sestupovali jsme do BC a já už pár set metrů od C1 zjistil, že to nejsem schopnej dát. Určitě ne bez pomoci a bez prášků. Celej svět se mi totiž motal a já byl jen v roli pozorovatele - neměl jsem kontrolu nad nohama - ty lítaly ze strany na stranu a co víc, nekoordinoval jsem ani řeč - když jsem chtěl na kluky zavolat „stůjte“ vydával jsem jen takový přerušovaný skřeky. Dal jsem si teda první z prášků z našeho „sestupovýho balíčku“. Ten obsahoval věci od A do Z na to, aby se člověk dostal v jakémkoliv stavu dolů. Diluran nejspíš nezabral, ale ujali se mě Filip s Víťou - za což jsem jim fakt vděčnej, bez nich bych se dolů sám nejspíš nedostal, určitě ne ten den. Cestou jsem potřeboval pauzu co pár minut a vždycky, když jsme se rozešli, chtělo se mi omdlít - celkem akutně :D Klukům za jejich trpělivost a motivační kecy, co nemám rád, a co mě ale dostaly do BC, klobouk dolů. Každou hodinu cesty jsme měli vysílačkovou relaci se zbytkem skupiny a komunikovali jsme naší polohu. Teda spíš kluci jí komunikovali :D Já říkal furt jen svý: „s———tů—jte!“. Do BC nám to trvalo o několik hodin dýl než zbytku skupiny. Já se tam jen svalil do židle, kluci mi sundali mačky (tomu říkam servis!) a pustili jsme si „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a další dva filmy. Ale lidi, jak krásně se mi v noci spalo!

Náš Base camp. Vpravo je vidět stan na sprchu a společenský stan s kuchyní.

Následoval rest day, kterej utekl jako voda. Člověk vstane v 9, dopoledne se zvládne sotva vysprchovat, a po obědě už zase balí baťoh na další den. To jsme totiž vyráželi ve 3:30 ráno směrem - kam jinam než - do C1. Tentokrát ale s plánem jít následující den do C2.

Takhle brzo ráno se chodilo kvůli vedru. Nepřeháním, ne teplu, ale vedru. Slunce tam praží tak nemilosrdně, že se mu snažíte vyhnout a schovat jak jen to jde. Navíc nikde není stín, takže tak od 7 ráno začne výheň. Sníh/led měkne -> lidi se propadaj do trhlin, voda v lahvi dochází a kůže se peče. Do C1 jsme se dostali po 5 hodinách chůze - takže za poloviční čas oproti předešlý etapě. Měli jsme na zádech o dost míň věcí (stany a další věci jsme už měli vynesené) a taky už jsme na C1 byli alespoň částečně aklimatizovaní. Ve stanu ale bylo peklo. Celkem doslova. Hodinky přestaly měřit teplotu na 65°C. Takže alespoň vidíte, že to s tím horkem nepřeháním. Snažili jsme se teda jen nějak odpočinout a přečkat čas, než zajde slunce. Do stanu jsme nosili igelitky sněhu na ochlazování, smotali jsme karimatky na půl, aby přes podlážku sníh z pod stanu ochlazoval vzduch, a na střechu stanu jsme dali péřový spacáky, aby izolovaly z vrchu přicházející teplo. No hrůza. Večer se západem slunce zase rapidně ochladilo - teplota šla na -10° a přes noc začalo brutálně sněžit.

Cesta do C1 - je to do kopce

Pro tentokrát končím tady, protože další den je příběh sám o sobě. To se to ve mně celý zlomilo.

[kocourmokroocko]

TLDR: Mentální zdraví je důležitý, (nejen) terapeutický zvířátka jsou super, když je na ně člověk zralý + návazná hromada kocouřího mudrování. 

Když jsem si pořídil svoje první dočista vlastní mazlíčky v životě, potkánky Mata Hari a Zirku, bál jsem se, že budu mizerný otec. Neměl jsem lukrativní zaměstnání. Byl jsem čerstvý student. Zapomínal jsem krmit i sám sebe. Nevěděl jsem, jak se stylově nosej kšandy. Prostě tragédie jak hovado. Příběh mladého svobodného otce, který známe z milionu filmů, akorát teplej a bez alkoholů. Šel jsem do toho jen proto, že @skyabovetheport​ slíbil, že to bude celé dozorovat, a kdyby něco, tak mne pošle před válečný soud a i s dětmi mne opustí. 

Ale!!! Ono to dopadlo dobře! Ten stres, že se teď musím starat o další dvě trdla, zatímco já sám jsem ještě zdaleka nedotrdlil, tu zodpovědnost zpočátku dost jistil, a pak ustoupil zdravý rutině a celkovýmu zenu. Protože právě ta rutina pomáhá. To přenesení pozornosti na další živou, neproblematickou věc pomáhá. (Tím nemyslím, že se zvířátky nikdy nejsou starosti, jen že zvířátka vám nemůžou způsobit žádný osobní hoře, protože ony ničím, co dělaj, nic špatnýho nemyslej. To samé nelze říct o lidech, automatech na kafe a limetkově zelený barvě, a alespoň pro mě osobně je ohromná úleva mít přes den nějakou interakci, kde na takové emoční pasti člověk nemusí dávat pozor.) Vzpomenout si několikrát za den: “Aha, živý bytosti potřebujou k přežití zrní, sušený rybičky a pohoupat v kapse svetru, jinak budou smutný” pomáhá. Taky si pak občas dojdete sehnat zrní a pověsit se na něčí svetr, abyste nebyli smutný. A je to super.

Setkal jsem se nemálo s tvrzením, že “domácí zvířata s mentálními problémy nepomáhaj, když nejsou trénovaný, protože když má někdo úzkosti/deprese/obojí, tak ho jen víc vystresuje mít zodpovědnost ještě za jiný stvoření”. Nebo: “Nic to nedělá, je to jen placebo”. Či můj odvěký oblíbenec: “Seš moc zdeprimovaná na to, aby ses o to uměl/a správně starat.”

Pokud máte už beztak zvířata rádi a nejste absolutní psychopati, mít jedno doma většinou jenom znamená, že všechna ta péče a starost, co mu věnujete, odvede vaši pozornost od přepjatých drátků ve vlastní hlavě. Tzn. vás k té péči a obletování motivujou nejen endorfiny z toho, že “je to chlupatý!! A MÁ TO PACIČKY!!!! A BĚHÁ MI TO PO NOZE, MŮJ BOŽE, DNEŠEK JE NÁDHERNÝ” ale i ten mentální odpočinek, když na ty svoje vlastní problémy na chvíli můžete přestat myslet. A protože máte v hlavě (nebo na nástěnce, pokud jste úzkstný ADHD motovidlo jako já a chtěli jste to mít FAKT posichrovaný) permanentní lísteček, “JÍDLO RÁNO, HRANÍ PŘES DEN, ZKONTROLOVAT VODU, JÍDLO VEČER”, připomene vám to věnovat nějakou tu starost a péči i sami sobě. I kdyby jen během čekání, než vaše zvířecí ratolest schroustá banán. 

Samozřejmě nemůžu mluvit za nikoho jiného, než sám za sebe. Vím, že tohle není moc informační, ani plošně aplikovatelný. Každý má jiné problémy, jiné životní podmínky, jiné vyvolené zvíře. Pokud máte pocit, že byste zvíře neuživili, ač byste ho chtěli, tak určitě prioritizujte krmení sebe sama a pořizování zvířecího kamaráda nechte na lepší dobu. Zodpovědnost na prvním místě, není to pokojovka, je to zasranej bernardýn. Ale snažím se říct, že pokud můžete a chcete mít zvířátko, a brání vám opravdu jen strach, že to bude moc stresující nebo se to emoční vypětí nevyplatí… mohu nabídnout do diskuze jen své srdce, obejmutí a text výše. Potkánky už jsou obě (po velmi dlouhém, spokojeném a řádně zlotřilém potkaním životě) pryč, ale vím, že mi pomohly vyškrábat se po proverbiálním svetru do mnohem vyšších, jasnějších pater.

[nejsemzezplzne]

Smutný vánoční příběh ve čtyřech slovech:

Pracuji v obřím obchoďáku.

[annafreimann]

Privilegium

Je vám čtrnáct let. Nijak zvlášť neutrácíte, o peníze si doma v zásadě říkáte, jen když je opravdu potřebujete. A stejně, když už něco chcete, je to pořád dokola ta samá písnička. “Jestli něco chceš, musíš si na to vydělat.” Je vám čtrnáct. Horem dolem se pokoušíte vysvětlit, že vás nikdo nezaměstná, když nemáte ještě ani vychozenou základku, ani občanku, ale je to k ničemu. Za pár měsíců ten rozhovor proběhne zas, znovu, úplně stejně, jako tisíckrát před tím. Jelikož vás nikdo nezaměstná, chodíte alespoň pomáhat tátovi do firmy. Je to hezká práce, baví vás. Jenomže táta firmu o třech lidech nijak zvlášť nezvládá. Někdy tam jdete rovnou ze školy, někdy dokonce hned ráno namísto školy, protože hoří termín na zakázku, která je sice objednaná už čtrnáct dní, ale nikdo na ní za celou dobu nesáhl, i když se v kanclu všichni akorát dloubali v nose - vy to víte, protože jste tam tak často, že máte velmi dobrou představu o tom, kdy se pracuje, a kdy ne. Když termín hoří moc, zůstanete ve firmě třeba celou noc. Domů se vracíte kolem čtvrté nad ránem, táta vám místo peněz koupí na benzínce pivko a doma ho s váma vypije. Moc vám to nevadí, protože jste rádi, že si vás konečně všímá. 

Občas je potřeba vyjet něco udělat do terénu. Máte reklamku, takže se všechny výjezdy dějí mimo provozní hodiny podniků, pro které pracujete. Občas do dvou do rána polepujete výlohu v nově otevřeném obchoďáku, jindy zase bohatému pánovi uprostřed noci polepujete závodní auto, protože přes den nemá čas. Kdyby ho měl, asi by nebyl bohatý. Ve firmě trávíte skoro víc času než ve škole. Moc vám to nevadí, je to hezká práce, baví vás, a navíc přeci děláte něco užitečného pro rodinu. Jenomže tomu taky odpovídají vaše známky, což sice nijak zvlášť nevadí vám, ale rodičům už ano. Nechápete, že nechápou, že když na jejich přání trávíte většinu času ve firmě, nezbývá vám čas na učení, ale vlastně je to jedno, tak prostě pokračujete.

Je vám patnáct a jste druhým měsícem na střední. Je to docela daleko, a tak se sami rozhodnete, že zkusíte, jak to bude fungovat na intru. Jenomže pořád dostáváte podstatně míň peněz, než je potřeba na to, abyste týden někde vyžili. Na jídlo máte většinou do středy, a to i přes to, že svoje stravování úspěšně zredukujete na rohlíky a instantní polévky za čtyři devadesát. Kdykoliv žádáte o víc peněz, dostane se vám stejné odpovědi, jako kdykoliv před tím. “Jestli něco chceš, musíš si na to vydělat.” 

Je vám šestnáct. S internátem jste to vzdali. Sice musíte každé ráno vstávat ve čtyři, abyste ve škole byli včas, ale je to lepší, než být po většinu týdne o hladu. Pořád vám chybí spousta peněz. Zatímco si ostatní spolužáci nakupují drahé oblečení, předhání se, kdo má lepší telefon, a do školy si nosí notebooky a tablety za desetitisíce, vy neustále hledáte kompromis mezi “starým ale spolehlivým.” Někdy v polovině roku se stane zázrak a vám se naskytne pracovní příležitost. Doučování studenta, který je zralý na propadnutí. Sice vůbec nemáte tušení, do čeho jdete, ale za pár měsíců se ukáže, že vám to vlastně asi docela jde, protože z propadlíka je rázem dvojkař. Klient je spokojený a dohodí vám další kšeft. A další a další. Postupně se to nastřádá a vy začnete fungovat jako soukromý lektor.

Je vám sedmnáct. Pět dní v týdnu po škole jezdíte od čerta k ďáblu a vyučujete děti i dospělé. Domů se vracíte kolem deváté večerní, sice bez energie, ale za to s plnou peněženkou. Od pátku do neděle pak obsluhujete v místní hospodě. Konečně máte dost peněz, dokonce tolik, že ke konci měsíce, když už máma nemá na nákup, můžete s přehledem sáhnout do peněženky a něco málo jí dát. Ve škole sice procházíte se čtyřkama, protože nemáte dost času, ale moc to neřešíte. Jedniček se ještě nikdy nikdo nenajedl.

Je vám osmnáct a máte po maturitě. Během uplynulých let jste úspěšně zjistili, kam se chcete vydat dát. Učení vás baví, jde vám to. Hodně se zajímáte o školství, studujete zákony, aktuální trendy, diskuse, čas od času si zaplatíte nějaký kurz nebo školení pro učitele, protože tu práci milujete a chcete růst. V mezičase se přihlásíte na pedagogickou fakultu, chcete studovat angličtinu. Pár dní před přijímačkami onemocníte, a u zkoušek pak musíte fungovat s horečkou. Přesto se za dva dny dozvíte, že jste na bodové stupnici zhruba ze sta lidí mezi těmi nejlepšími. Sice jste celou střední procházeli se čtyřkami ze všeho možného, ale tohle je něco, v čem jste vždycky vynikali tak nějak sami od sebe.

Když na podzim nastoupíte na vysokou, krátce po začátku prvního semestru přichází šok. O svou klientelu jste přišli, protože jste kvůli škole změnili lokalitu. Rozvrh je šíleny, roztahaný, samá díra, a nikde dostatek prostoru pro to, abyste mohli pracovat byť třeba jen za kasou. Ve škole vám to sice jde, ale už zase nemáte peníze. Začíná se opakovat stejný příběh, jako když vám bylo čtrnáct. Nedaří se vám vysvětlit, že to s aktuálním rozvrhem opravdu nemáte šanci zvládnout, že nemáte kdy chodit vydělávat peníze. Celý prvák živoříte. Skoro hůř než tenkrát na internátě, protože se váš měsíční rozpočet neustále snižuje. Táta přišel o práci. Už zase… A místo toho, aby si hledal novou, leží doma na gauči, a když pozdě odpoledne dorazíte unavení, pokřikuje na vás, že než se poprvé za den najíte, máte umýt nádobí, které se mu tam za celý den povedlo nashromaždit. Doma je vás pět a už zase žijete jen z mámina platu. Je vám jasné, že takhle to dál nepůjde.

Přes prázdniny se stane další zázrak. Na škole nedaleko domova shání učitelku angličtiny. Sice jim pošlete životopis, kde je velmi jasně uvedeno, že jste právě ukončili první ročník bakalářského oboru, ale přesto vás najmou, protože právě vypukla velká učitelská krize a ve školství chybí lidi. Nabídnou vám jedenáctihodinový úvazek, a naslibují, že se vám pokusí přizpůsobit rozvrh. Tak se ale nestane, a vy si najednou můžete dovolit chodit do školy jen dva dny v týdnu, protože po zbytek učíte. Je vám to ale jedno, zkousnete zuby a říkáte si, že to nějak dopadne. A ono to dopadne, emailem ze školy, kde vám vyhrožují vyloučením pro nesplnění studijních podmínek. Záležitost se vám povede nějak urovnat, ale je vám jasné, že to takto dál nepůjde.

Na podzim nastupujete ročník, který by měl být váš poslední. Víte moc dobře, že nebude. Ke studiu nastupujete další práci, ta se ale pokazí kvůli vašemu nedokončenému vzdělání. Táta si ale konečně našel novou práci, daleko lépe placenou, než kdy před tím, a situace doma se konečně dostává do normálu. V letním semestru se vám konečně daří dohánět všechno, co vám chybí. Studium zvládáte v podstatě stejně snadno se zcela minimalistickým úsilím, jako jste ho zvládali v prvním ročníku, ale začnou se kazit další a další věci. Najednou musíte i několikrát v týdnu okamžitě vyrazit ze školy domů, abyste pomohli ukočírovat složitou a nebezpečnou situaci. Pomalu vás začíná stahovat vyčerpání. Celý den neproduktivně sedět a poslouchat něco, co by se reálně dalo zkrátit na třetinu, hrnout před sebou hromadu neukončených předmětů, žádostí o povolení toho či onoho, celá ta pakárna vás táhne ke dnu, protože není složité se cokoliv z toho všeho naučit, ale je mimořádně složité sedět tam celý den, když víte, že byste mohli dělat užitečnější věci, jen kdybyste měli ten zatracený papír.

Frustruje vás to. Začínáte vidět věci, co jste před tím neviděli, chyby, které jsou do očí bijící a nikdo s nima nechce nic dělat, jako tenkrát na střední. Máte za sebou šílený kolotoč proseb a žádostí o to, zda by vám v té nejtíživější finanční situaci nepovolili tam zkrátka jen pět dní v týdnu nebýt, a máte toho dost. Unavuje vás někde být jen proto, abyste tam byli, protože se velice rychle ukazuje, že to je prakticky jediný účel povinné docházky.

Nastupujete svůj čtvrtý rok, v marné naději, že už bude poslední. Hrnete toho před sebou tolik, že v jednom kuse balancujete na hranici absolutního šílenství. Kolem sebe máte ostatní lidi. Koukáte na jejich notebooky, telefony a oblečení. Jsou to děti z jinejch rodin, než je ta vaše. Děti, co mohly zůstat dětmi jak dlouho potřebovaly. Děti, co nikdy nemusely řešit, jestli jim zbyde na druhý den na jízdenku, když si koupí něco k svačině. Děti, co se nikdy nemusely doprošovat o peníze, nemusely chodit do práce, a vlastně nejspíš mnozí ani teď nemusí. Děti, co nemusely volat policii na vlastního otce, když pod vlivem máchal pistolí, nebo sanitku pro duševně nemocného sourozence, který si v záchvatu rozbíjel hlavu o futra v obýváku.

Dívají se na vás, na vaši otrávenost a frustraci, a vy vidíte, jak vás odsuzují. Odsuzují vás, protože vám nerozumí, a nikdy vám rozumět nebudou. To mohou jen ti, co si před sebou hrnou svůj vlastní smutný příběh, svou vlastní hromadu únavy a frustrace. Privilegovaní se na vás ale vždycky budou dívat z patra, cpát vám do xichtu svoje jedničky, svoje skvostné průměry, šklebit se na vás a tvrdit vám, jak jednoduché to je. A vy jim to vlastně nemůžete zazlívat, už jen proto, že tenhle kolotoč nedovedete přát nikomu jinému. Nemůžete jim zazlívat, že nerozumí světu, ve kterém ještě nežijí. A tak jim ty ideály, o které je střet s realitou nepřipravil, jen občas tiše závidíte, snášíte jejich posměšné pohledy a čekáte, až to celé jednou skončí.

[ostrov-ostrov]

4 (vyprávění o cestě na ostrov)

1: Tak jo, kamarádi a kamarádky, když jsme se tady tak hezky sešli a všichni jste souhlasili, že budete chvíli poslouchat, co vám chci vyprávět, prosil bych vás, abyste se utišili a já teda pomalu začnu.

2: Jirko, Jirko, prosimtě podej mi pivo.

3: Jojo, jasně.

2: Dík.

1: Tak jo. Můžu?

4: No jasně. Nemáš papírek?

1: Já mám.

4: Myslim dlouhej.

1: Jo, tak to ne. Já teda začnu.

5: Tady máš.

6: Kde je Hanka?

1: Jaká?

7: Nojo, Hanka tady neni.

2: Jaká?

8: Hele už je tady.

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8: Čau Hanko.

9: To už začínáme, jo? Čau.

1: Tak si prosim vás sedněte a já bych teda začal. To bylo tenkrát, když jsem bydlel na Klinice. Jéžiš, tam byla zima, to si ani neumíte představit. Taková zima to neni jako zima, kterou znáte normálně třeba z ulice. Já jsem musel spát ve třech bundách a kožichu, ještě mít zapnutej přímotop a vypít trochu piva, abych v klidu usnul.

2: Kožišník. 

3: Pšt.

9: Kde je druhá Hanka? Teda jakoby třetí.

10: Já sem tady.

9: Hani, co tam děláš?

10: Já si tady něco prohlížim.

1: ...ale když už jsem teda usnul, tak jsem spal dlouho. No ale proč vám to vyprávim.

11: Ježiš ahoj, já se omlouvám za zpoždění, jsem šla pěšky a musela jsem ještě něco řešit, pak do toho tondlenc a když už skoro to, tak ještě tudleto, tak se teda omlouvám, ale už jsem tu. Za deset minut teda musim jít ale, tak hopem.

1: ...proč vám to vyprávim je fakt, že v tu dobu jsem vlastně získal dědictví po babičce Jarmile a asi poprvé v životě jsem měl nějaký peníze.

4: To je smutný.

6: Ale ne, to je život.

5: Jo.

11: Já se omlouvám, že to přerušuju, ale co se teď vlastně děje?

9: Chce nám říct příběh.

1:Jojo. No a říkal jsem si, když mám ty peníze, že bych takzvaně investoval do toho, aby mi už nebyla taková zima.

7: Hele já se hrozně omlouvám, že přerušuju vyprávění, ale já si budu muset odskočit, počkal bys minutku, já bych nerad o něco přišel.

1: No jasně, v pohodě, já počkám.

[karolinawrites]

Červen

Červnem začalo moje dlouhé (ne tak dlouhé jako jsem plánovala) léto po bakaláři. Trochu mi to připomíná léto po maturitě, akorát mám teď Jednu Velkou Starost a tou je bakalářka. Plán by dopsat jí do konce června... 1.6. už jsem seděla přestěhovaná z Prahy a ležela jsem na zahradě na dece a četla si a užívala si jen tak to, že jsem. Konečně jsem si vyzvedla vyvolané fotky z minulého léta ze Španělska a Lisabonu, tak to mě hodně potěšilo.

Přečteno:

Začátkem června jsem právě při slunění na zahradě dočetla Múzu od Jessie Burton, kterou jsem četla už dřív, ale zase mě to k ní táhlo. Tentokrát jsem to vnímala trochu jinak a všímala jsem si jiných věcí - v knížce se člověk dočte hodně o pozadí muzeí a umění, ale také o španělské občanské válce, Londýně 60. let. Hlavně je celý příběh nepředvídatelný a napínavý, a to mě ba. Z knihovny jsem si konečně přinesla Neviditelnou republiku (trochu jsem se bála, že budu zklamaná jako u Putování jednoho slona), která se četla trochu hůř, ale nakonec mě to moc bavilo. Peruga líčí minulost, přítomnost a vývoj Andorry a k tomu přidává útržky bibliofilie. Zklamaná jsem tedy vůbec nebyla, protože příběhem byl mnohovrstevnatý, stejně jako jeho postavy a jejich myšlenky. Další týden jsem strávila čtením Briefe an einen jungen Dichter od Rilkeho, což byla občas velmi komplikovaná záležitost a myslím si, že kdybych to četla v jiné životní situaci, našla bych v tom pro sebe trochu víc pravdy. Mezitím jsem četla ještě Gaudího od nakladatelství Taschen, což bylo hodně zajímavé - u všech jeho děl/budov byla vypsaná i jeho životní situace a text hlavně doprovázely jeho náčrtky a půdorysy. U moře jsem přečetla tři knížky - Alchymistu, kterého jsem četla už jednou (taky u moře) a tentokrát jsem si v tom pro sebe našla úplně něco jiného. Vezla jsem si s sebou i Na sever od ultramaratonce Scotta Jureka, na kterou jsem se strašně těšila - on a jeho žena vypráví o jeho překonání FKT (fastest known time) a Apalačské stezce dlouhé 3500 km, kterou uběhl/ušel za 46 dní. Bylo to zajímavé, i proto, že se na jeho úspěchu podílelo hodně lidí, kteří sdíleli svou osobní zkušenost, jako třeba Jenny Jurek, která mu dělala hlavní podporu. Za tři dny jsem přečetla Pražské jaro od Mawera, které mě bavilo, ale jako by tomu trochu něco chybělo. Fascinuje mě ale jeho zájem o Čechy a o naší historii. Na těch posledních pár červnových dnů jsem si vybrala Moji pařížskou revoluci od Andrey Sedláčkové, kterou už jsem četla před několika lety, ale chtěla jsem vědět, jak to všechno budu vnímat teď. Sedláčková je režisérka (natočila třeba film Fair Play), která v roce 1989 emigrovala do Paříže, v knize skrz deníkové zápisky líčí jak to všechno bylo, co cítila, co si myslela, v co doufala.

+ Respekt, Zeit Wissen, TierInDir

Pohyb:

První půlku června jsem běh hodně zanedbávala, hlavně protože bylo horko a já se nedokázala donutit vstát brzy. Jakmile jsme ale přijeli k moři, šla jsem hned a ještě k tomu s A., což bylo strašně fajn. Jógovala jsem tak trochu zřídka, ale snažila jsem se zase pravidelně cvičit, protože deficit pohybu se hodně ukazuje na tom, jak se cítím tělesně, ale i psychicky. U moře jsem se ale přesvědčila, že to jde i na dovolený. Přivezla jsem si s sebou svojí cestovní manduku a dopoledne se vždycky trochu hýbala.

Poslouchám:

Playlist salattatge a Big Little Lies II, Podle sebe s Kateřinou Vackovou, Backpacker Radio - epizoda s Jurekovými, On the line s Niomi Smart, The Health Code, Highest Self o emocionálním jezení.

Na začátku června jsem byla podruhé na Tomovi Rosenthalovi v Akropolisu a zase to bylo krásný, i když atmosféra byla o trochu lepší v Berlíně.

Meer + intermezzo v Praze

U Ostsee jsme byli už devětkrát, a tak už skoro nebylo co psát, fotit, objevovat. První dva dny s námi byla A., z čehož jsem měla strašnou radost a strašně mě to bavilo. Trochu jsem se bála, že mi pak čas nebude plynout rychle, že se budu nudit - no a nakonec to strašně uteklo. Jako každý rok jsem se vrátila sama k sobě, procházela jsem se v 7 ráno po pláži, vysedávala jsem v dunách, spálila jsem si nos, hodně jsem četla, koupala jsem se v moři, každý den jsem byla běhat a pokaždý jsem se zastavila na pozorování a poslouchání moře.

Hned co jsme přijeli jsem zase čekala na vlak do Prahy, kde jsem byla v divadle Jatka 78 na Amerikánce s Terezou Voříškovou a Eliškou Křenkovou, což je příběh Emy Černé o její cestě skrz dětské domovy a nápravné zařízení. Smutný, ale i plný naděje. Druhý den byla tradiční snídaně v Antonínovi v Karlíně, a pak kafe na ledu s A. v Supertramp Coffee. Spontánně jsem se rozhodla pro Letnou a překvapilo mě to (demonstrace i ostatní okolnosti) a pak ještě stihla limonádu se Z. v ... A pak už jen cesta přeplněným vlakem domů.

Myšlenky na konec:

“neděle pro mě byla velká výzva. slíbila jsem si, že o tom nebudu přemýšlet, že se budu řídit tím, jak se cítím. a i přesto jsem měla několik hodin, kdy jsem o tom usilovně přemýšlela, převalovala to v hlavě a snažila se přijít na správný řešení. jenže žádný správný nebylo a nikdy ani není. a nakonec to dopadlo tak, jak jsem chtěla. rozhodla jsem se spontánně, přesně podle toho, jak jsem se v danou chvíli cítila.chtěla jsem se přesvědčit, že to, co si myslím, o co se snažím v duchu, je pravda. chtěla jsem zjistit, jak to doopravdy je.bála jsem se, strašně moc, ani nevím čeho, nevím co jsem čekala. všechno ve mě jako by se třáslo, měla jsem pocit, že se rozsypu, že to čekání trvá strašně dlouho. a pak to bylo v pohodě. úplně jinak než jsem si myslela, že to bude, ale byla jsem taková, jaká jsem chtěla být. přesvědčila jsem se o tom, že to, co si o sobě myslím, co se ve mně děje, je Pravda. vyhrála jsem.bez nároku na minulost. bez pocitu, že si něco dlužíme.“

Pro příštích 6 měsíců:

Uplynulo už půl roku a připadá mi, že čas letí neuvěřitelnou rychlostí. A co bych chtěla pro těch dalších šest? Zatím jsem přečetla 35 knížek, a tak doufám, že se mi to povede i příštím půlroce a překonám tak svojí challenge na goodreads. Chtěla bych taky víc číst německy - články na internetu, časopisy a knížky. Chci uběhnout ještě alespoň 200 kilometrů a zase se dostat do každodenní jógy. Za pár měsíců se mi obrátí život o 180 stupňů, a tak bych to chtěla dobře zvládnout a zároveň si to užít.

[rotnaglovasevraci]

Někdo bloguje a někdo blokuje

Jedna z mých kamarádek dostala ban. A nedal jí ho Tomio Okamura. Byl to chlapec jako každý jiný, chlapec z masa a kostí. Byl to chlapec s bolavým srdcem v útlém hrudníku. Když jsme zjistili, že blokování fejsbukových profilů dívek, které zanechaly šrámy na jeho duši, u něj probíhá v pravidelných intervalech, vzbudilo to v nás údiv. Údiv, který dal vzniknout výše napsanému heslu a nadpisu tohoto článku. Já se pod něj můžu podepsat, stejně jako pod online post deklarující, že Disneyovky navždy zničily naši schopnost být realističtí v lásce. Ale to je jiný příběh a povíme si o něm zase příště.

Já jsem začala psát s bolavým srdcem a v cizí zemi. Na začátku jsem logicky měla pocit, že musím regulovat tok svých myšlenek, protože holka bez tajemné jiskry v očích skončí sama v noci ve škarpě a k tomu znásilněná motoristou. Stane se to na cestě z noční diskotéky, kde doufala, že potká kluka svýho života. Pak jsem si řekla, že na to kašlu. A psala jsem skoro všecko, i přes to riziko té noční jízdy z oblastní diskotéky. Jsem slušně vychovaná dívka. Dívka, co na popud mámy nosí v zimě spodní košilku a do auta s cizím motoristou nikdy nenasedne. A taky znám film Smrt stopařek. Teda jen podle názvu, ale nejsem blbá a vím, o čem to je... došla jsem tedy k názoru, že regulace vlastní intimity by mi na sociální síti vlastně moc nepomohla. Jasný, nebudu nikam dávat svoje nahý fotky a skryju bezpečně ty, kde se mi pod sukní rýsují faldy. To, že píšu nehluboké články o nehlubokých věcech ale skrývat nemusím. V šestnácti jsem přečetla celou sérii knížek Dostojevskýho, ale Fight club jsem pochopila až napotřetí. No a co. Taky nepoznám, když mě někdo balí. A občas, když hodně přemýšlím, mě začne fakt bolet hlava, takže si musím pustit něco hodně hloupýho. Třeba dokument vysílaný na ČT - Callasová, Kennedyová a Onassis – dvě královny a jeden král – milostný trojúhelník lidí, co byli slavní v šedesátkách a dneska už jejich osudy vážně zajímají jen lidi narozený v roce 1942-47 a nebo smutný holky opilý Fernetem z vedlejšího nonstopáče, který odkopl Petr, co si fotí selfíčka ve výtahu. Ony teď přemýšlí, jestli neudělaly chybu, že si ho vybraly, protože jim ve stejnou dobu psal Pavel, co se fotí polonahej v posilce. Tohle sleduju. Taková jsem. A nikoho jsem nikdy nezablokovala. Asi jsem na to neměla, být tak radikální. Asi jsem chtěla být přátelská. Asi jsem se bála, co by si řekli. Asi jsem se chtěla koukat. Asi jsem chtěla, aby se koukali.

Kdo je tedy blokující chlapec, ptám se? Nýmand nebo hrdina? Je trapný ukázat, že mě něco sebralo natolik, že blokuju? A nebo je to úkaz hodný obdivu? Když víme, že jediný, na co v dnešní době dostaneš holku je kombinace roztomilýho dvoření a pózy „nezajímáš mě“, není právě on tím hrdinou z dob Jane Austen, na kterého všichni čekáme? Nevím, bloguju. Ukázat emoce, byť bolavý, je hrdinský. Zastavit to včas je umění hodný mistra. Obojí se bude hodit i v dalším roce jak nám všem, tak postavám červené knihovny, známé také jako veřejnoprávní bulvár České televize. Tak hodně štěstíčka a chlebíčků do novýho roku! #brnoblokuje

[detskefotbalovedresya]

dresy fotbalových klubů  Zůstává v klubu, ale tento týde

dresy fotbalových klubů  Zůstává v klubu, ale tento týden prošel 500 dny, aniž by soutěžil, přestože byl fit. Daily Mail prozkoumal Richardsův zánik ve Villa Parku a je z toho docela smutný příběh.

Poslední soutěžní vystoupení bývalého anglického reprezentanta přišlo 15. října 2016, když ho zranění lýtka donutilo předčasně opustit zápas Aston Villy proti Wolves. The Mail tvrdí, že šéf Aston Villy Steve Bruce nevěří Richardsovi, že zvládne dva zápasy týdně. a také s ním odmítá hrát ze strachu, že by narušil Villův rytmus. Přesto každý den naplno trénuje s prvním týmem a podle zdroje je mezi spoluhráči i zaměstnanci velmi oblíbený. „Je to pravděpodobně nejhezčí hráč, se kterým jsem pracoval, zaměstnanci ho milují,“ řekl zdroj. "Je velmi populární a má vždy úsměv na tváři." Možná nejsmutnější věta v Mail's reportu je tato: "Stále se objevuje v Bodymoor Heath, dělá vše, co se po něm žádá, a přesto zná jeho jméno. se neobjeví v týmovém listu, když dojde ke smysluplné akci.“

Richardsovo nadšení zjevně zůstává a často rozdává rady mladým hráčům Villy. Přesto měl v této sezóně dvakrát osobní setkání s Brucem. V srpnové baráži Carabao Cupu proti Wiganu byl Richards zklamaný, že nedostal šanci hrát. když další okrajoví hráči dostali příležitost s blížícím se dnem uzávěrky přestupů. A Bruce se rozhodl, že už nebude hrát s Richardsem v sérii přátelských utkání za zavřenými dveřmi poté, co obránce přiznal, že je těžké být motivován pro takové zápasy, protože věděl, že nebudou Pro Dětské fotbalové dresy komplet  hráče, který se objevil v Lize mistrů za Man City před méně než pěti lety a reprezentoval Velkou Británii na olympijských hrách v roce 2012, je to nějaký podzim.

[openplan21]

Indukce smutku/cz

Ahoj!

Jmenuji se Remy a tohle je video o smutku.

Je to video, které ti pomůže být smutný.

Přesně tak.

V následujících minutách budeme prostě hledat smutek, dokud ho nenajdeme.

Budeme hledat smutek, protože jindy na něj nemáš čas nebo jej dokola odkládáš.

Společně dojdeme do momentu, kdy smutek ucítíš v celém těle. Od palců na nohou až po temeno hlavy.

Ne, tohle není terapie.

Ale je to v pořádku.

Prostě se jen potřebuješ cítit na chvíli smutný.

Teď se asi ptáš jak? Jak se dostaneš do stavu, kdy se ucítíš smutný.

Existuje několik nástrojů, které můžeme použít.

Můžeme si pustit smutné filmové sekvence nebo tklivé smyčcové kvarteto. Mužeme je pouštět několik minut v kuse a v takové frekvenci až sám poznáš, že se tvůj stav mění.

My teď ale pujdeme jinou cestou. Najdeme jiný způsob.

Nemusíš hledat ani klidné místo, nemusíš být sám, protože se můžeš cítit smutný kdekoliv a kdykoliv.

Když jedeš do kanceláře nebo čekáš na kurz jógy...vždy si můžeš najít čas na smutek.

Třeba teď.

Ano, právě teď.

Teď je třeba ten správný čas.

Teď je čas na to být smutný.

Je jedno jestli stojíš nebo sedíš, jestli dýcháš klidně nebo se ti zrychluje tep.  Je to celé jen o tobě a předobrazu, který se ti právě dostává do ruky.

…...

Teď si představ že jsi na místě, které nemá svůj vlastní čas.

Jsi na místě kde neexistuje minulost a přítomnost, ale kde je minulost přítomností a přítomnost minulostí. A to proto, že právě tady najdeme pocit, který teď hledáme.

Neexistuje zde pracovní doba ani práce po práci. Jsi na místě, kde si můžeš vzpomenout na to jako to je být smutný.

Nikdo tě nehlídá, nikdo tě nesleduje.

Příjemný že?

Nevadí, že to tady neznáš.

Nemusíš se bát, protože tady nejsi sám.

Přesně tak.

Je tady ještě někdo další, někdo kdo se nutně nemusí pohybovat v centru tvého zorného pole, ale může být na jeho okraji.

Je to někdo, kdo ti chce vyprávět.

Někdo kdo celou práci odvede za tebe.

Někdo kdo chce aby si byl smutný.

Věřím, že se ses ho ani nezačal bát protože k tomu není důvod. Neboj se mu přenechat celou tu práci.

Možná právě na něj si čekal.

Ano.

Možná právě díky ní (pozn.není to chyba v osobě, je to fakt ní) budeš připravený ucítit smutek, který naplní tvoje tělo a naplni ho od palců na nohou až po temeno hlavy.

Vše co teď potřebuješ máš u sebe.

Slyšíš ho, možná ho i vidíš. Jste tu spolu. Připravení vyprávět a poslouchat.

Nemusíš čekat začátek ani konec, protože nezáleží na tom kde začnete. Nepotřebujete celý příběh. Můžete si chete výprávět třeba jen o sekvenci nebo detailu.

Drobnosti, která jako jediná zůstává na povrchu o trochu dýl než všechny ostatní, když vyprávíš z paměti.

Z té paměti, která svou vzdáleností(distancí) deformuje obrysy, pozměňuje obsah a saturuje detaily, které přebijí celek

Tohle není terapie, protože nachystaná slova se snaží popsat vše co důvěrně znáš.

Chystají se vyprávět o tom, co máš uloženo ve své paměti.

A to vyprávění bude vypadát jako vlny, které jdou za sebou a kopírují svůj tvar.

Nahoru ztrácí slova, vynechávají banality a soustředí se jen na svůj vrchol, který pak posouvají dál. Zkreslují se obrysy, pozměňují obsahy, saturují se detaily, které přebijí celek.  

A ty vrcholy... to jsou váše společné smutky.

Smutky, který právě plní vaše těla od palců na nohou až po temena hlav.

Jste ve společném prostoru, který je jen o vás a který je tady a teď protože nevadí, že sis na něj zatím nenašel čas a protože tohle není terapie a ty máš jindy určitě hodně práce.

Teď vám nezáleží na tom, jestli pláčete nebo jestli váše těla svíra úzkost a strach.

Nezáleží ani na tom jestli jste sami spolu nebo stojíte uprostřed davu.

Je důležité že jste společně došli k pocitu smutku.

Teď jste tu konečně spolu a smutní.

a tohle je konec mého videa.

[dzeycob]

Proč.

Kubi víš co fakt nepochopím? Čím to jako je, že nikoho nemáš...

Ano, tak přesně tahle zpráva mi tu dnes přistála. Překvapen? Tak jako vždy. Je to dost častá otázka na kterou se mě kamarádi a známí dost často ptají. Já jsem vždycky býval ten romantickej kluk, který měl vždy tu svoji nějakou platonickou lásku. Ať už ve škole a nebo i chvíli po ní. Věřil, že je ta pravá a že teď už budu šťastnej. Realita? No, byla dosti často pravý opak. 

Byla to jen pouhá hezká filmová iluze. Ale že jsem zažil pár vážně zajímavých životních scénářů, jak vystřihnutých z filmu na které rád vzpomínám. Tak kde se to tedy zlomilo? Kdy přišel ten moment, kdy jsem se změnil? Nedávno jsem seděl s kamarádkou a bavili jsme se o životě. A ona se mi zmínila o kamarádovi, který ji řekl, že ho změnila jedna dívka a on, že se dostal do takového stavu, kdy teď s holkami jen spí a jsou mu naprosto jedno. Ano, takové věci dokáže bolest. Bohužel. A není první ani poslední.

A u mne tomu vlastně není ani moc jinak. Aspoň tedy z té první části předchozího odstavce. Změnila mě dívka. Nemá cenu se tu dalekosáhle rozepisovat, jak to všechno bylo hezký a jak jsem si opět plnil svůj romantický ideál a jaká byla nejkrásnější z žen. Podstatný fakt je ten, že jsem boj o ní prohrál. A s kým? S jiným klukem? To by nejspíše každý očekával. Ale bohužel s daleko horším nepřítelem jménem drogy. Vybrala si místo kam i kdybych sebevíc chtěl, tak jsem nemohl. 

Vyprávěl jsem celý příběh pár nejbližším a většinou se setkal jen s - ,,to je mi líto. To mě fakt mrzí. To je fakt smutný.”

No to si pište, že je to kurva smutný! Ale nemám to nikomu za zlé. Má reakce by nejspíše byla obdobná. Nestává se to naštěstí denodenně a hodně lidem. Takže nikdo není připraven mít nějakou přijatelnou reakci.

Jeden den si malujete růžovou budoucnost a druhý den sbíráte někoho koho milujete ze země, celého zakrváceného, protože ho někdo zbil. A než se nadějete, tak dotyčná stále milovaná osoba je stovky kilometrů pryč a víte jen, že se živí nejstarším lidským řemeslem. Bez jediného sbohem. Bez jediného pohledu je najednou osoba pryč a s ní i vše co jste spolu plánovali. A vy jen za temné noci sedíte v rohu pokoje s láhví, úzkostí a a jedním velkým pocitem, jak vás vaše staré Já opouští. Škoda slov.

Nemá cenu zacházet do detailů i přes fakt, že by pak hodně lidí lépe pochopilo - proč? Je to tak absurdní až je to snad životem přímo připravené pro blog -Tolerance plno. Ale abych tu jen nebrečel. Sračky se prostě stávají. Čas vás pomalu zahojí to je na něm to nejlepší i přes jizvy, které zůstanou. Na některých místech zůstane lepící páska, která se občas uvolní a vy ji opět musíte přilepit a pořádně utáhnout.

Nejsem stejný. Nechci vztah a je mi jedno jestli nějaký budu mít nebo nebudu mít. Netrápí mě to. Vyhýbám se vážným věcem. Rozhodl jsem se tak, jako svobodná bytost. Uzavřel jsem se před těmito věcmi. Když už dělám u toho filmu, tak podobný osud potkal i Keanu Reevese a přeci je šťastný. 

Otevřel jsem se přátelství, rodině a světu, tak jako nikdy. Miluju život a chci ho prožívat s přáteli po svém boku. Nechci se nikoho již nikdy ptát na - s mým? A můžu? A nebude ti to vadit? Přes všechno zlé jsem si zamiloval tu svobodu. Můžu se v klidu během psaní těchto řádků sbalit a jít kamkoliv se mi zachce. Rodina řekne jen - ,,buď opatrný.” Kamarádi zase jen - ,,jsi magor! A proto tě máme rádi. Pak se nám ozvi!” Můžu se v klidu sbalit a odjet si s kamarády do pryč a tam lézt po horách a překonávat sám sebe a cítit se skutečně naživu. Můžu jít s kýmkoliv ven bez pocitu provinění, že by se to někomu nemuselo líbit. Ano, stal jsem se v jistém smyslu dost necitelný v tomhle, ale ten kdo mě má opravdu rád a zná m��, tak dobře ví, že se opět vrátím a s úsměvem obejmu.

Rozhodl jsem se vědomě, že chci být sám. I když sám vlastně nejsem. Mám kolem sebe rodinu, přátelé. Poznávám nové lidi a těší mě to. Lezu si po horách s dobrým kamarádem a snad brzy skočím i s padákem. Chci žít tuhle svobodu. Ten pocit, že někam mířím a můj život není jen jedna velká stagnace. Jak jsem již zmiňoval dříve. Nechci investovat svůj čas do něčeho, co by jako lusknutím prstu v mžiku bylo pryč, tak jako předtím. A rozhodně ne do jiné osoby. Protože může odejít kdykoliv bude chtít. Tak to je. Je to každého svobodné rozhodnutí.   Zároveň se ale ze mě nestal někdo, kdo jde po ulici a když vidí zamilovaný pár, tak si v hlavě řekne - “heh, stejně se rozejdete.” Ne! Přeji lásku lidem, kamarádům a třeba i tobě, ale já ji našel jinde. Moje sny a cíle co mám mě neopustí. A při troše štěstí ani přátele a rodina ne a to je pro mne ze všeho nejdůležitější.

Tak snad již nyní trochu lépe chápeš otázku - PROČ. 

J.