#vlastní tvorba

[enikawamoriko]

Brácho vstávej, nový lotrando reaction pic just dropped (brought to you by ✨můj moment kreativity✨ at 4 am)

(google zklamal, když ho bylo nejvíce potřeba, so I did it myself)

[elolsovska]

Studium (+ tvorba) materiálů k interaktivním multimediálním knihám a učebnicím, tvorba interaktivních pracovních listů

Napřed začnu se zápisky o studiu:

Bookcreator.com

Book Creator je dobrá platforma, pokud chceme vytvářet svůj vlastní typ obsahu.

Aplikace funguje na bázi cloudu, tedy že můžeme odkudkoli na našem zařízení vytvářet i sdílet svoji vytvořenou knihu. Základní verze v online rozhraní umožňuje zdarma vytvořit 40 knih. Aplikace pro iPad stojí 150 Kč. Za mě je to dobrá cena, pokud již pak máme možnost těch knih tvořit víc.

Zvládla jsem si i založit účet a budu svoji knihu tvořit tam.

Publi

Upřímně v této aplikaci se mi hrozně líbí spolupráce s českými univerzitami. Koukla jsem se na online publikace Univerzity Karlovy, obzvláště na jejich učebnice. Líbí se mi na tom to, že si studenti nemusí tahat těžké učebnice a že je mají takhle hezky po ruce v mobilu nebo na dalších zařízeních.

Visme

Oproti Book Creator, Visme mi přijde jako víc profesionálnější varianta. Nebo z toho tak usuzuji z grafik a příkladů knih.

Koukla jsem se i na Elportál MUNI a na pár e-publikací z jejich nabídky. Jako první, co musím říct je, že tady vidím tu interaktivnost v proklikávání různých kapitol a hrozně se mi to líbí. Je to přehlednější, než např. kdybych měla PDFko a musela furt přejíždět od shora dolů s hledáním kapitol. Hrozně mě to nadchlo.

Krom těchto aplikací mě zaujal seznam online materiálů ze rizeniskoly.cz, zaujal mě tam seznam zdarma přístupných online publikací časopisu Respekt.

Tvorba knihy:

Ze začátku to šlo složitěji, ale čím víc jsem v Book Creatoru pracovala, tím víc mi ovládání přišlo intuitivní. Šlo opravdu jen o vyzkoušení nástroje, takže můj výsledek není tak dlouhý... Dala jsem do zdrojů i videomateriály, pokud by měl někdo zájem se o tématu knihy dozvědět více.

Výsledná kniha.

---

Tvorba pracovních listů:

Ok, takže... tohle bylo peklo. Začalo to příznivě, vyfotila jsem si stránku z učebnice angličtiny a dala ho do Liveworksheets. Tvorba prvního cvičení šla dobře. Pak přišlo to druhé, ke kterému jsem použila Drag and Drop. Jenže jsem si neuvědomila, že když tam napíšu value (ID) toho slova, tak se to tam nezobrazí a místo toho vezme tu stránku.

+ sice jsem použila na první cvičení psaní textu, ale teď když už vím jak drag and drop funguje na Lifeworks sheets bych použila spíš to, než ten text.

Interaktivní pracovní list bude k dispozici zde.

Kdyžtak se prosím nesnažte dělat to druhé cvičení. Jen pokud se cítíte, že chcete zešílet. :')

[paskvilnet]

mejl.box

Logo / no logo

Velké národní a nadnárodní společnosti mění tvář ulic po celém světě, daří se jim velmi slušně ocejchovat už snad všechny světadíly… tvorba univerzálních měst s univerzálním vzhledem..punc lokality, jedinečnost místa jsou nahrazovány společným (korporativním) lookem, který nám má v době nejistoty pomoci v orientaci…lépe řečeno nasměrovat tak, abychom nebyli zmateni, že existují nějaké alternativy. Jistota, že se neztratíme, ať už jsme kdekoliv…Dříve či později už nebudeme vědět, proč zdědila města svá jména a názvy ulic…

Reagovat můžeme různě. …Na stránkách www.loslogos.org najdeme virtuální město archivující loga, která spoluvytvářejí identitu míst a pojišťují jeho nezaměnitelnost. Takové konzervy pro případ, že by nám lokální loga zmizela úplně. Když se budete procházet tímto virtuálním městem, budete se-paradoxně- cítit jako ve skutečném veřejném prostoru, který vám neukradly korporace, aby vám vnutily jeden univerzální vzhled a funkci stovek míst v našich městech. Sami taky můžete přispět k tomu, aby se to, co tvoří identitu vašeho města, neztratilo v propadlišti dějin.

Nápad Virtuálního města Los Logos nespočívá v radikálním odmítnutí loga vůbec. Správnou odpověď na vývoj, jehož jsme svědky, nachází ve zdůraznění a uchování místních značek…..Další reakcí je antikorporativistická bible -kniha kanadské novinářky Naomi Klein s názvem No logo. Dočteme se v ní, že astronomický nárůst bohatství a kulturního vlivu nadnárodních společností v posledních patnácti letech má počátek v jednoduché, zdánlivě neškodné myšlence, vyvinuté teoretiky managementu v polovině 80. let. Myšlence, že úspěšná korporace musí produkovat především značky (brands) jako protiklad výrobků.

Začínáme postrádat veřejný prostor, který nám sebraly společnosti zaplňující systematicky zeměkouli svými znamínky. A začínáme postrádat i vlastní identitu, za kterou jsme ochotně přijali podstrčenou identitu manipulovatelných zákazníků. A tak vzniká svět chodících označkovaných figurín, oblečení se proměňuje v nosič značkových nápisů…. Občas se z teenagerů omámených značkovými hadříky, logy na mobilech, hypnotizovaných iluzivním světem hypermarketů a konzumujících hamburgry jedině značkové vyklubou antiglobalizační aktivisté, a potom třeba vyrostou v bojovníky za naprostou liberalizaci trhu….Takže se není čeho obávat, rozvoj (vývoj) je zajištěn…

Firmy začaly prostřednictvím značek vytvářet životní styly. Neprodávají se boty na běhání, ale iluze, pocit či dokonce přesvědčení , že ve značkových botách budete běhat nějak více sví, nějak nezaměnitelně a individuálně…

www.cocacola.com -úvodní flash-pomalé stoupání kapek, klik na coca cola klik: Worlwide-jezdit myší po světě klik: Images-dole tři klasická loga coca cola

www.microsoft.com -první strana trochu dolů-klasický loga

Reagovat můžeme všichni a různými způsoby: vzdát se vlastních mozků ve prospěch konzumu a vesele nakupovat. Nebo přiklonit se k protiznačkovému aktivismu a občas jít hodit dlažební kostku do výlohy obchodu nadnárodní společnosti. A nebo se systematicky snažit špinit čistý rejstřík „velkých“ značek vyřknutím pravdy o tom, jak fungují firmy předvádějící se (prezentující se, zahalující se) těmito značkami, koho zaměstnávají a za jakých podmínek. Internet naštěstí prozradí i to, co se jiní snaží tajit. (doplnit konkrétně?) Co tedy říkáte na tahle loga? Taky vyvedená………Jenomže se může stát, že se u nich občas objeví nějaký vroubek…….. Degradovaná produkce výrobků se ve věku superznaček odehrává daleko od západního světa - často je vůbec těžké zjistit kde. Zatímco dříve si továrny hrdě vystavovaly obří loga na svých fasádách, dnes se nadnárodní společnosti snaží svá výrobní místa utajit. Většinou totiž jejich výrobky vznikají v otřesných podmínkách v průmyslových zónách v Indonésii, Číně, Mexiku, Vietnamu, Filipínách.

……A tak začíná promlouvat „neznačkovost“…Ať už jde o reakci na kopírování hudby a praktiky hudebních vydavatelství, nebo o oblečení na vodní sporty. Otázkou je jen to, zda se neznačkovost nestává čím dál tím lepším prodejním artiklem…..

[nukaseeds-cz]

Struktura rostliny konopí : sativa vs. indica

V tomto článku odhalíme jedinečné vlastnosti, které určují strukturu rostlin sativa vs. indica. Tak se do toho vrhněme!

Vítejte, zvědaví čtenáři, ve fascinujícím světě konopných rostlin! Pokud jste někdy přemýšleli o odlišnostech ve struktuře rostlin sativa a indica, čeká vás poučná cesta. V tomto článku odhalíme jedinečné vlastnosti, které tyto dvě odrůdy konopí odlišují. Tak se do toho pojďme rovnou ponořit!

Porozumění sativě a indice

Sativa a indica jsou dvě základní klasifikace druhů konopí, z nichž každá má odlišné fyzické vlastnosti. Rozpoznání těchto rozdílů vám pomůže rozlišit oba typy a jejich potenciální účinky.

Struktura rostliny Sativa

Rostliny sativa jsou známé pro svůj vysoký a štíhlý vzhled, připomínající elegantní stromy. Díky dlouhým, úzkým listům a řídkému větvení se pyšní půvabnou a vzdušnou strukturou rostlin. Sativám se často daří v rovníkových oblastech, kde mají dostatek prostoru pro rozprostření a růst směrem ke slunci.

Struktura rostliny Indica

Naproti tomu rostliny indica mají kompaktnější a bujnější tvar, vyznačují se širšími listy a hustým olistěním. Jejich vzrůst bývá nižší a širší, což je vhodné pro pěstování v interiéru. Indiky obvykle pocházejí z horských oblastí s chladnějším podnebím.

Morfologie listů

Listy sativy a indiky se liší tvarem a velikostí, což poskytuje další informace o jejich klasifikaci. Listy sativy jsou podlouhlé a štíhlé a připomínají klasický symbol konopí. Naopak listy indiky bývají širší a silnější a mají širší lístky.

Tvorba poupat

Další pozoruhodný rozdíl spočívá ve způsobu tvorby pupenů u rostlin sativa a indica. Poupata sativy se obvykle vyvíjejí podél větví ve volných, podlouhlých shlucích, což odráží jejich vzdušnou strukturu. Zatímco pupeny indiky bývají hustší a těsněji zabalené a často se tvoří ve větších koláčích v blízkosti uzlů rostliny.

Morfologie kmene

Stonky sativy bývají tenčí a podlouhlejší a mají vláknitější a drátovitější strukturu. Jejich výška často převyšuje výšku rostlin indica, což jim umožňuje dosáhnout až k nebi a absorbovat hojnost slunečního světla. Štíhlé stonky přispívají k celkovému ladnému vzhledu rostlin sativa.

Naproti tomu stonky indických odrůd jsou obecně silnější a pevnější a poskytují větší oporu pro jejich husté listy a těžké koly. Jejich kompaktnost zvyšuje odolnost vůči chladnějšímu podnebí a silným větrům. Robustní stonky rostlin indica přispívají k jejich bujnému a robustnímu růstu.

Hybridní odrůdy

Kromě sativy a indiky se objevily i hybridní odrůdy, které kombinují vlastnosti obou typů. Tyto hybridy nabízejí širokou škálu možností s rozmanitou strukturou rostlin a různými účinky. Hybridizace umožňuje šlechtitelům vytvářet kmeny přizpůsobené konkrétním preferencím a požadovaným výsledkům.

Účinky a použití

I když jsou fyzické rozdíly zřejmé, stejně důležité je pochopit účinky a použití odrůd sativa a indica. Kmeny sativy jsou často spojovány s povznášejícími a energizujícími účinky, díky čemuž jsou oblíbené pro denní užívání nebo kreativní činnosti. Naproti tomu kmeny indica jsou proslulé svými relaxačními a sedativními vlastnostmi, které se často volí pro večerní užívání nebo relaxaci.

Shrnutí rozdílů ve struktuře rostlin

Zkoumáním rozdílů v morfologii listů, pupenů a stonků získáme komplexní představu o fyzických rozdílech mezi strukturami rostlin sativa a indica. Tyto rozdíly slouží jako cenný nástroj při identifikaci a poznávání rozmanitého světa rostlin konopí.

Vážení čtenáři, s těmito nově nabytými znalostmi nyní můžete ocenit odlišné rysy, které odlišují strukturu rostlin sativa a indica. Od vysoké a štíhlé elegance sativ až po kompaktní a bujnou povahu indických odrůd, každá z nich má svůj vlastní půvab a jedinečný soubor účinků. Ať už dáváte přednost energizujícím vlastnostem sativy, nebo uklidňujícímu objetí indiky, svět konopí nabízí pestrou škálu možností, které můžete prozkoumat. Šťastné objevování!

Související články :

Průvodce začátečníka odrůdami, genetikou a šlechtěním konopí

Vzestup samonakvétacích odrůd konopí ve střední Evropě

Pěstování trávy: průvodce pro začátečníky

Články o konopí, konopná semena. konopné akce a slevy Nuka Seeds. Bezplatné články o pěstování konopí,zprávy o pěstování a problematice konopí a mnoho dalšího..

[pandaisalwaysinlove]

Tohle tady prostě nechám viset ~~

[guinevrazee]

Nad její síly

Ze dne na den Klio přestala vnímat realitu. Nedokázala poznat dobré a špatné. Viděla jen to, co chce a co musí. Dva rozdílné světy, mezi kterými nemohla nalézt rovnováhu. Barvy zmizely a svět se stal černobílým. Propast, do které se hroutila, neznala konce. V jistý okamžik se její svět změnil na tmu a prázdnotu. Minulost i budoucnost zmizela. Nebylo nic před ní ani za ní. Existovala jen přítomnost, která byla černá a chladná. Nic nebylo důležité. Vše, na čem jí záleželo, se vytrácelo a bledlo. Lidé, vzpomínky, sny… 

Zpočátku si říkala, že je to dobré, protože ji to donutilo plakat. Už ani nepamatovala, co jí naposledy dokázalo rozbrečet. Za poslední roky jí tekly slzy pouze pětkrát. Když umřel Jakub, když umřel Honza a třikrát, když se rozcházela s Robinem, svou životní láskou. Ale od té doby uplynuly roky. Proto věřila, že je to dobré, pláč přece odnáší smutek a čistí mysl. To si aspoň myslela, ale realita byla bohužel jiná. Slzy nepomáhaly, jen přinášely pocit beznaděje. Když se staly denní rutinou začala se hroutit. Nevnímala realitu. Pohltila ji myšlenka na to, jak je slabá. Věděla, že to nezvládá, ale sama si pomoct nedokázala, za což se nesnášela. Ve chvíli, kdy měla být nejsilnější se propadla na úplné dno. 

Jeden večer, kdy byl život nejprázdnější, ji smutek ovládl natolik, že si přála cítit aspoň něco. Něco jiného kromě slz a beznaděje. Prohlédla celý byt, i když věděla, že vše ostré z předvídatelnosti vyhodila. Byla opilá, což posílilo její zarputilost. S odhodláním, které neznala už spoustu měsíců běžela do koupelny, kde našla žiletku. Plast rozbila a vysvobodila jedno ostří. Krev, která ji kvůli spěchu a rozklepaným rukám tekla po kůži, nevnímala. Myslela jen na to, aby měla v ruce nástroj, který může ovládat a který ji umožní něco cítit. Který přehluší beznaděj. Bolest je dobrá, bývá hlasitější než cokoliv jiného. Dívala se na krvácející ranky a konečně cítila úlevu. Konečně cítila. Konečně… Ale stejně jak rychle bolest přehluší vše ostatní, tak rychle dokáže i zmizet. S úlevou sledovala kapky krve, které se na rance tvořily. Nemohla se ubránit pocitu, že s bolestí a krvi mizí u její smutek. Představovala si své starosti v každé kapce a postupně se s nimi loučila. 

Tlačila na ránu, dokud nevytekla poslední možná kapka. Sledovala to s úlevou. Čím rudější byl kus látky, kterým ránu čistila, tím svobodnější byla.

Dívala se na jizvy, které ji připomínal vše zle, čím si prošla. Ty, které byly zahojené, ji připomínaly bolest, se kterou se časem vyrovnala, přijala ji a naučila se s ní žít. Ty nezahojené ji připomínaly, to co ztratila nedávno. Nelitoval, že si je způsobila. Litoval jen, že ten, kvůli kterému vznikly, tu není. Na chvíli se zasnila a představovala si, jak je objeví a políbí. Představovala si chvíli, kdy tohle vše bude za ní. Snila o budoucnosti, kde je tohle dávnou minulosti a stejně jako je přijímá ona, bude i on přijímat její rány stejně jako ji samotnou. Snila o jejich společné budoucnosti a dnech, které nenastanou. Vzpomínala na chyby, které udělala, a představovala si, jaké by to bylo, kdyby mohla vše vrátit a napravit. Litoval tu malou holku, která brečela sama v pokoji a čekala na někoho, kdo ji zachrání. Vzpomínala na okamžik, kdy konečně přišel a podal ji pomocnou ruku, kterou přijala jen napůl. Kdyby tak dokázala tenkrát prozřít a uvědomit si, že jeho slova jsou pravá a pravdivá. Kdyby tenkrát nečekala na důkaz a naslouchala, mohlo dnes být všechno jinak.

Opakovala to, dokud nebyla láhev vína prázdná. Poté usnula vyčerpáním. 

 Ráno ji probudil paprsek světla, který ji svítil přímo do očí. Mezi záclonami sledovala slunce a přemýšlela, jestli se včerejší večer opravdu stal. Nevěděla, zda to nebyl pouze další zlý sen. Přemýšlela nad ním a připomínala si ten ohlušující pocit klidu, který ji ovládl a který byl teď pryč. Sama se nemohla rozhodnou, jestli by to byl lepší sen nebo realita. Věděla, že udělala něco špatně, ale zároveň ji ovládala vzpomínka na úlevu, kterou v tu chvíli cítila. Věděla, že si to dávno zakázala. Hlavně proto, že jizvy, které zůstávaly, ji stále připomínaly ty smutné chvíle. Mísily se v ní emoce. Vzpomínala na ten hypnotizující pocit úlevy, ale zároveň se na něj snažila zapomenout. Nechtěla se trápit. Nechtěla si pamatovat ty pocity, které jí to přinášelo. Nechtěla hledat vysvobození touto cestou. Nekončící monolog uzavřela myšlenkou, že to všechno mohl být pořád ještě jen sen. Snažila se tomu věřit, ale rány, které zabolely při pohybu, ji v vedly z omylu. Vše to byla realita. Opravdu si v zoufalství ublížila a opravdu se jí na tu krátkou chvíli konečně ulevilo… 

[dotekybarev-blog]

Zmatky zamykáš za špinavými dveřmi

Zmateně zmítáš se v prázdných obalech

Zmatek nad zmatek, otevři, věř mi

Já zůstanu skryt v ranních oparech

~

Osudně spíláš u špinavých dveří

Bázlivě krčíš se u noční můry

Snažíš se, jde to ztěžka a stěží

Bolest a strach, prokletí shůry

~

Otevři, dělej, šeptá ti tulák

Skrytý v tvé mysli, tajnem opředen

A ty ho poslechneš, na duši bolák

Ihned však zavíráš v šok uveden

~

Zabité myšlenky, bolesti, hrůzy

Schované v kabátu zapomnění

Bývalí milenci, ztracené múzy

Oproti zbytky však nic to není

[2-lenochod-2-blog]

- The Black sheep -

I would start by saying that it doesn't have to be so difficult to assert one's own opinion if we really stand behind it ... Honestly, we will never be grateful to everyone, and it's completely normal. Like no the same opinion, no the same vision like others. Often people have a problem with this, and some simply have a problem with that opinion. It is quite common for us to meet people in life who will slander us for their own opinion and simply will not wish to us.💔 If you have someone around you who judges you because of what you think, because of your own opinion and worldview, simply smiles and move on. Sometimes it's hard to accept someone else's opinion, you say ... After all, 99% voted for one thing, I don't want to look stupid so I'll vote with them ... but there's nothing wrong with being a black sheep among whites! 🐑 Because it is thanks to your different opinion that you can help someone who was afraid to express their opinion and vote differently ... Let's develop our ideas based on our own decisions, not on the ideas of others 🙇🏻‍♀️ The basis is a good mood and positive people around us ! ~ 💖

=========================

Díky spousty myšlenkám a inspirace druhých jsem se rozhodla založit vlastní blog a vím, že se tahle tvorba nemusí líbit každému.. ale já se tu pokusím dávat vše od ❤️ Není nic krásnějšího než vzájemná podpora ☺️ Plánuji spousty dalších příspěvků, v trochu jiném stylu 🤫

View this post on Instagram

A post shared by 𝙉𝙚𝙡𝙡 𝙐𝙧𝙪𝙗𝙤𝙫𝙖 (@urubovaa)

=========================

Nice day!

Nell 💋

[elishabet-anna]

Vlastní tvorba

[elolsovska]

Proces tvorby koláže (vytvořená k mé pozvánce z minulého úkolu)

Předem říkám, že tento proces a jeho záznam byly trochu více extenzivní. Pokud se vám nechce prodírat omáčkou, můžete přeskočit až na konec. :)

Oprava pozvánky

Jako první jsem chtěla navázat na adresaci nedostatků z minulé hodiny i ze zpětné vazby získané skrze komentáře v elfu. Rozhodla jsem se z mé původní verze pozvánky zaměřit na její obsah i na celou strukturalizaci, co se týká textu.

Opět zde přikládám svoji původní verzi pozvánky pro porovnání:

Nevíte, co na sebe? Nebo chcete obdarovat své blízké osobitým dárkem pod stromeček?

Tak, či onak, zima i Vánoce se nezadržitelně blíží a to znamená jediné: oprášit jehlice a hurá do Botanky, kde vám zkušení lektoři pomohou krok za krokem odhalit kouzlo ručního pletení.

V rámci workshopu si osvojíte základní techniky a pak už bude jen na vás, zda si budete chtít uplést huňatou šálu, veselé ponožky, či teplý svetr. Ať už jste začátečník, či ostřílený pletař, v našem workshopu budete moci nasbírat nové zkušenosti v atmosféře útulných prostor, naplněného hřejivým hrnkem čaje a lidmi se zápalem pro věc.

Workshop se uskuteční 10. 10. odpoledne v 13–18 hod.

Těšíme se na vás a na vaše výtvory!

-

Změna a úprava parametrů textu

Inspirovala jsem se od kolegů a více si urovnala, kde by se má pozvánka pravděpodobně objevila (na webových stránkách CVČ Botanka). To jsem měla na mysli již od začátku, protože mi přišlo, že jejich stránky mají sice celkem jasné a přímé znění, ale samotný text ve výsledku zní stroze. Můj cíl bylo napsat takovou pozvánku, která by působila příjemně při jejím čtení.

Potom jsem chtěla i doplnit chybějící informace, které v původní pozvánce nejsou dohledatelné:

Počet účastníků na workshopu: 10 - 15 lidí

Věk účastníků: Původně jsem počítala pouze s dospělým publikem, ale nakonec jsem i usoudila, že do této skupiny přiberu i mladistvé (15+)

Co si mají účastníci přinést s sebou na kurz: Bylo by doporučeno si přinést vlastní pletací jehlice. Pokud je účastník nemá, CVČ Botanka je hodlá vypůjčit. Pokud účastník má i svoji vlastní přízi, tím lépe.

Co CVČ hodlá poskytnout: Kromě vypůjčení pletacích jehlic by CVČ poskytlo příze a vlnu k pletení. Cena by byla již uhrazena zaplacením workshopu.

-

Samotná tvorba koláže

Figma

Moje první seznámení s prostředím Figmy nebylo přívětivé. Hodně mi to připomínalo aplikace typu Medibang Paint v tom, že má tunu různých deskriptorů, které jsou vidět najednou a trvá trochu déle, než se v nich člověk zorientuje, natož aby v ní začal pracovat. Chvíli mi trvalo najít spektrum barev u položky (to jsem našla až při pozdější práci).

Ale díky tutoriálům poskytnutých skrze elf jsem porozuměla a pak už to šlo hladce.

Co můžu u Figmy pochválit jsou fonty. Ty, které jsem vyzkoušela a chtěla použít se daly uplatnit i na písmena s háčky.

Zvolila jsem formát typu header a inspirovala se prací od kolegyně Petry Plaché. Po chvíli práce s Figmou jsem si zvykla na její nastavení s parametry a napadlo mě experimentovat, co se týká vložení dalších obrázků.

-

Závěrečná podoba koláže a pozvánky

Nevíte, co na sebe?

Nebo chcete obdarovat své blízké osobitým dárkem pod stromeček?

Tak, či onak, zima i Vánoce se nezadržitelně blíží a to znamená jediné: oprášit jehlice a hurá do Botanky, kde vám zkušení lektoři pomohou krok za krokem odhalit kouzlo ručního pletení.

V rámci workshopu si osvojíte základní techniky a pak už bude jen na vás, zda si budete chtít uplést huňatou šálu, veselé ponožky, či teplý svetr. Ať už jste začátečník, či ostřílený pletař, v našem workshopu budete moci nasbírat nové zkušenosti v atmosféře útulných prostor, naplněného hřejivým hrnkem čaje a lidmi se zápalem pro věc.

Workshop se uskuteční 10. 10. odpoledne, od 13–18 hod.

Kapacita účastníků je do 15 míst, s věkovým určením 15 let a více. Doporučujeme se tedy přihlásit co nejdříve skrze náš přihlašovací formulář na adrese: [zde vložit internetovou adresu]

Cena workshopu: 300 Kč

V ceně je zahrnuto případné propůjčení jehlic i poskytnutí vln, pro pokročilé je přinesení si vlastních jehlic a pletacích potřeb doporučeno.

Těšíme se na vás a na vaše výtvory!

-

Poslední poznatky a zdroje obrázků

Bylo neskutečné, s jakou rychlostí jsem se na Figmu adaptovala po krátké době používání. S výsledkem své práce jsem spokojená a doufám, že se pozvánka bude líbit.

Pro ty, co by si chtěli koláž lépe prohlédnout, zde je odkaz jen na ni v lepším rozlišení: https://drive.google.com/file/d/1PowCP8MkwE7mYDUu9W2HXssa5RerviZd/view?usp=sharing

Zdroje použitých obrázků:

Obrázek vlny od cocoparisienne z pixabay pod licencí Pixabay Content License

Obrázek podzimního lesa od Valiphotos z pixabay pod licencí Pixabay Content License

Obrázek vlny od congerdesign z pixabay pod licencí Pixabay Content License

[paskvilnet]

Marc Moulin

Marc Moulin je postavou, která se v hudebním světě pohybuje již pěknou řádku let. V sedmdesátých letech hrál na klavír s freejazzovou formací Placebo a mnohými je dodnes považován za jednoho z kmotrů acid jazzu. Osmdesátky řádil v elektropopových Telex a na jejich žvýkačkové roboťárny Rock Around The Clock či Moskow Discow se roztáčely boky a pánve v mnohých hudebních kuchyních. Devadesátá léta obohatilo setkání s ambientem a jeho nové muzikální milénium otevřel první výsledek spolupráce s pověstným jazzovým labelem Blue Note. Na jednu stranu návrat ke kořenům, na druhou akceptování a rozvedení moderních houseových postupů. O albu Top Secret, které mimochodem masteroval Alex Gopher, stejně tak jako o své kariéře a hudebních vzorech a spolupracovnících vám nyní Marc Moulin poví sám. Marc Moulin se nyní představil i mladé generaci a jestli bude jeho další tvorba stejně tak zajímavá a živá jako Top Secret, dlouho v ústraní nezůstane.

Rozhovor: Byla mi dána naprostá volnost k dosažení záměru Blue Note vytvořit kombinaci house a elektronické, respektive elektro muziky s jazzovými improvizacemi. Přesně takhle vznikla má deska (Top Secret). Měl jsem svobodu a věděl jsem, že se Blue Note již deset let věnuje také trochu jiné hudbě. Začalo to s US3, Cantaloop a pokračovalo projekty Booster, St. Germain, Eric Truffaz. Kromě klasického jazzu se zajímají i o tanečnější věci a věnují se elektro-jazzu daleko více než dřív.

Jazzová scéna byla v šedesátých a sedmdesátých letech hodně vzrušující, protože se dost hrálo. Dnes je už v Bruselu víc klubů, ale dlouho jich tu bylo jen pár. Zato v sedmdesátkách jsme hráli skoro každý den. Od šedesátých let do dnes trvá fůzování různých hudebních stylů, které používají stejnou harmonickou náladu. Podívejte se na jazz šedesátých let. Na Milese Davise, který to měl už v padesátých letech na desce Kind Of Blue. Nebo na věci, které jste mohli slyšet u vydavatelství Motown, jako Temptations. Jejich dlouhé skladby Runaway Child Running Wild nebo Papa Was A Rolling Stone. Tyto skladby mě svého času velmi inspirovaly. Bylo to někde na pomezí jazzu a rnb funkem.

Stále více mladých elektronických kapel - zvlášť ve Francii, kde je nyní, podle toho, co slyším, scéna velmi kreativní - se zmiňuje o inspiraci skupinou Telex. Dělá mi to radost. Z jakéhosi důvodu jsme se s Telexem stali velmi brzy kapelou, na kterou se všichni odkazovali. Ale myslím, že jsme byli větším pojmem ve specializovaných hudebních sloupcích, než na pultech obchodů s muzikou. Ale tak už to chodí.

Pro vznik názvu mé desky existuje tolik důvodů, že si je ani všechny nepamatuji. Hlavním důvodem je mé vlastní postavení. Vzhledem k tomu, že je to můj projekt a má hudba, musí mnoha lidem připadat, že přicházím z potemnělých a obskurních končin. Už jenom to, že jsem psal kupříkladu pro dávný projekt Placebo. Mám ale i další důvody. Říká se, že žijeme v transparentním světě, ve světě komunikace. Přes internet cestujeme po informačních dálnicích, ale já už mám přinejmenším dva roky pocit, že tu nikdy nebylo tolik tajnostní jako dnes. Občas se ty nejdůležitější věci, které se ve světě dějí, odehrávají utajeně a skrytě. Proto se také první píseň na albu jmenuje Into The Dark. Stále mám totiž dojem, že směřujeme do tmy.

Vždycky jsem měl rád domácí studia. Myslím, že jsem s nápadem domácího studia přišel dlouho předtím, než se to stalo módou a předností. K domácímu studiu vedou lidi často ekonomické důvody, protože je to levnější, než v klasických nahrávacích studiích. Já mám k tomu ale i své osobní důvody. Jsem rád doma, kde mě obklopují moje desky, knihy a vazby. Také mám potřebu chodit do studia teprve tehdy, když je to nutné a nemám rád, když to trvá dlouho. Rád své věci dosčišťuji na místě, kde neexistuje časový tlak.

Požádali mne, abych dělal jednoho z porotců v televizní pěvecké soutěži. Tam jsem objevil Chistu. Měl jsem pocit, že je velmi zajímavá. Má skvělý hlas a je to pozoruhodná osobnost. Řekl jsem si, že bych jejího vokálu rád využil ve své hudbě.

Johan Vandendriessche je pro album ohromně důležitý. Všechno na něm stojí. Stále ho slyšíte. Pokud zrovna nehraje na saxofon, sedí za bicími. Je to báječný muzikant, má ohromný respekt a silně ovlivnil duši celé desky.

Djaffara Bensettiho jsem slyšel poprvé před osmi, deseti lety v jednom filmu, co běžel na francouzské televizi. Ohromně mne fascinoval způsob, jakým hraje na trubku. Nevěděl jsem tehdy, kdo to hraje. Hrál hodně hluboké tóny. Nebyl jsem si jist, zda hraje na obvyklou trubku.

S Philipem Catherinem jsme hráli v naší první kapele. Produkoval jsem jeho první a i druhé album, nazvané Guitars. Byly to mé první samostatné produkce a pro něj první alba, takže to bylo po všech stránkách poprvé.

Všiml jsem si, že řada kritiků napsala o tom, jak pocit z mé desky souvisí s tím, zda se hraje potichu, nebo hodně nahlas. Může být loungeová, pokud ji posloucháte jako kulisu u sebe doma. Jakmile přijdete na parket klubu, kde se hraje hlasitě, funguje jako taneční deska. Kvůli tomu mi přijde dotažená.

Byl jsem nadšen, že jsem se po tolika letech dočkal ocenění ve vlastní zemi. Když mě před dvěma lety požádali o natočení této desky, nečekal jsem, že to bude začátek něčeho nového. Ale stalo se. Pro většinu zemí, kde album vyšlo, jsem předtím byl naprosto neznámá tvář.

[feldmanarildsen6]

Zde Jsou 4 Tipy, Jak Vytvořit Značku, Kterou Budou Vaši Zákazníci Milovat

Založit firmu může být těžké. Je toho tolik papírování, takže mnoho formulářů k podpisu a mnoho dalšího. Jste si téměř jisti, že požádají o vašeho prvorozeného. Jakmile překročíte základní plán skutečného otevření vaší společnosti, je čas, abyste se zaměřili na vytvoření tvorba značky! Vaše značka je vizuální reprezentace, kterou poskytujete své společnosti. Značka, kterou vytváříte, je základem vašeho obchodního jména, loga a všech marketingových materiálů. Pokud se necítíte na vizuální dovednosti nebo nechcete být graficky nakloněni, grafický designér vám může pomoci navrhnout značku, která odráží vás a vaši vizi. Viualize it Značka je, jak jsme již zmínili dříve, vizuální reprezentace vaší společnosti. Nemůžete dát svým zákazníkům nahlédnout do svého srdce nebo mozku, abyste jim ukázali vše, čím chcete, aby vaše společnost byla. Vizuální vodítka, jako je vaše logo, barvy, symboly a způsob jejich zobrazení vám mohou pomoci ukázat, co vaše společnost znamená. Nechte to vyniknout Je možné skočit na stránku s obrázky, chytit vektorovou grafiku za 10,00 USD, přidat pod ni název své firmy a volat to den. Ale jaký dopad to podle vás bude mít na vaše potenciální zákazníky, zákazníky a klienty? Snímky akcií lze použít jako značku vaší společnosti, díky které vyniknete. Zatímco vy ne nezbytně nechcete lidi praštit svou love brand , chcete, aby vynikla a upoutala jejich pozornost. Lze to použít k tomu, aby něco znamenalo Nejúspěšnější světové značky (myslím Apple a Android) mají všechny jedno společné: jejich značka něco znamená. Je nepravděpodobné, že jste fanouškem Applu jen kvůli jeho obrovské obrazovce. Apple je o inovacích. Fanoušci Androidu milují svobodu upravovat a vytvářet svá vlastní zařízení. Tyto společnosti vyrábějí a prodávají chytré telefony a elektroniku. Ale to, co lidi přitahuje ke každé společnosti, jsou jejich hodnoty. Udělejte z toho něco, co chtějí sdílet Vaše značka. dělá vaši značku významnou. Pokud vaši spotřebitelé souhlasí s posláním vaší společnosti, stane se to odrazem jejich charakteru. Pokud má vaše značka jasný účel, stejně smýšlející spotřebitelé k vám přirozeně přitahují. Přitáhnete je k sobě a oni budou sdílet vaši zprávu s ostatními.

[dsjanes]

Nevizuální způsoby poznávání audiovizuální přesycení. Jan Švankmajer: hmatatelnost

Dnešní doba je velmi silně založena na vizuálním vnímaní, což je výhodou pro digitální vizuální tvůrce, jelikož je o jejich obor zájem. To s sebou ovšem přináší celou řadu amatérů, kteří se snaží prosadit na internetu a sociálních sítích vč. YouTube. Tento fakt, jakožto tvůrce s akademickým vzděláním, těžko nesu. Většina lidí tak „krmí“ svou vizuální tvorbu na základě jiné vizuální tvorby a stává se tak velmi plochou. Pro mne byly vždy abstraktní vjemy tím klíčovým impulzem. Vlastní myšlenka, skladba anebo pocit jsou pro mou tvorbu základními stavebními kameny. Znalosti v oblasti umění, ale i filozofie jsou z mého hlediska pro jakoukoliv tvorbu důležité. Sám čím dál tím více zjišťuji, jak je důležité skutečně žít a prociťovat, aby člověk mohl pochopit o čem to vše skutečně je a následně tyto pocity převést do vlastní tvorby. Ve finále člověk zjistí, že tvorba, které se snaží cílit na politické, komerční či kariérní sdělení není tak silná jako ta, která cílí na základní pocity, se kterými se rodí každý člověk. Důležitost toho, co ovlivňuje a formuje náš skutečný a bezprostřední život je tak nadřazena falešným a uměle vytvořeným touhám, které dnešní svět vytváří. Bohužel se velká část lidí nechává zcela pohltit absurdně hloupým a bezvýznamným obsahem, který vytváří pseudo-osobnosti. Pro mnohé jsem v tomto ohledu konzervativní člověk, ale myslím si, že by svět dokázal více obohatit obsah jedné knihy než všechna „videa“ na TikToku, který považuji za zhoubu lidstva, způsobující mentální degradaci. Přitom bohužel právě TikTok si dnes spojí spousta mladých lidí s pojmem audiovize. Můj „zájem“ o tuto aplikaci dokládá fakt, že jsem musel před malým okamžikem opravovat název TikTok z původně mnou napsaného “Tick-Tock“. Samotný fakt, že má zde umístněné video člověka zaujmout do 7 vteřin považuji za zcela bizarní. Geniální dílo s názvem “Tenkrát na západě“ by svou krásně táhlou narativní formou mladého uživatele podobných sociálních nejspíše nenadchlo. Jak jsem zmiňoval v jednom ze svých předešlých příspěvků, tak tvorba jednoho nejvýznamnějších českých surrealistů Jana Švankmajera nepatří mezi mou oblíbenou. A to zejména kvůli jeho estetice, která je mi velmi vzdálená, až místy odpudivá. Význam jeho tvorby však v žádném slova smyslu nepopírám, a i právě díky němu byla Česká republika umístěna na pomyslnou mapu s významnými osobnostmi výtvarného umění. Jeho díla působí silně plasticky a realisticky zároveň, a to i přes svou abstrakci. Do filmů, v nichž se objevují jeho rozpohybované plastiky či přímo jeho autorských filmů, tak přináší ojedinělou vrstvu, která se dá z jistého hlediska přirovnat k té, kterou mají filmy Wese Andersona. Až na ten rozdíl, že se z mého pohledu na filmy Wese Andersona kouká mnohem příjemněji.

[galeriedukla]

Zachránit tu špetku chaosu v řádu města, jadérka divokosti vzdorující plánování a výstavbě, (ne)místa, jimiž čas protéká v odlišném rytmu.

„Vcházím do pasáže. Za sklem vitríny sleduji rozbujelý plevel. Všímám si tvarů, jejich detailů i procesů, které se zde odehrávají. Situace vytváří dojem jakési botanické zahrady, skleníku. Procházím kolem scény zdivočelého prostoru, vnímám kinematografický záběr dočasně chráněného světa, do něhož nemohu vstoupit.“

Zdánlivě prázdná, zanedbaná místa bez funkce stojí často mimo náš zorný úhel. V knize Města naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy (2020, ed. Radan Haluzík) je teoretik architektury Cyril Říha popisuje jako slepou skvrnou urbanismu. Přistoupíme-li však na jejich bezčasí (nebo možná lépe mezičasí) a těžkou definovatelnost, mohou nás učit vnímat a respektovat jinakost, zbystřovat naše vnímání okolního světa a dějů, které se v něm odehrávají. Začneme si uvědomovat, že i jejich domnělá prázdnota překypuje životem – jsou to nesmělá útočiště existencí mimo hlavní proud: flory, fauny i osob bez domova. Objevujeme v nich křehkou dynamiku vlastní paměti, nové vrstvy příběhů, které byly po léta vyprávěny odlišně.

Instalace v galerie Dukla propojuje do jednoho celistvého organismu různorodé tvůrčí postupy kolektivu autorů, jejichž tvorba má blízko k architektuře, vztahu člověka a objektu, těla, prostoru i přírody. Jejich environment je zde otevřen samovolnému vývoji – růstu, rozpadu, bujení i degradaci. Je příběhem v meziprostoru, průchodu z jednoho místa do druhého, který vzdává hold přehlíženému.

Sarah Dubná (* 1993), absolventka AVU v Praze, včelařka a tatérka. Zabývá se mezidruhovou spoluprací autonomních systémů, především vztahem lidí a včel nebo parazitickými soužitími. Zajímají ji funkční vrstvy (plástve, obklady, glazury) a procesy, jež je ovládají (izolace, pálení, růst). Vyhledává napětí mezi figurací a hostitelským povrchem.

Jakub Dvořák (* 1991), architekt, absolvent FA TUL v Liberci. Architektonická praxe autora běžně ukotvuje v poměrně velkých měřítcích a kontextech. Nutí ho zamýšlet se nad obytností, obyvatelností, funkcí staveb či prostředí, a to především ve vazbě na člověka či určitou komunitu. Ve své volné tvorbě se však citlivě uchyluje k drobnosti až nepatrnosti běžných objektů – jejich významům a stavům.

Kristina Fingerland (* 1992), absolventka pražské UMPRUM – ateliéru Ilustrace a grafika. Ve své práci osciluje mezi ilustrací, grafikou, autorským textem a instalací. Často pracuje s textilem a jeho tvůrčí upcyklací. Způsob práce, kontext a jeho časovost se vždy odráží ve výsledném díle. V rovnocenné kvalitě a hloubce sdělení tak pod jejíma rukama vznikají ilustrace situací, hmatatelné příběhy a děje, jakož i nositelné svršky.

Kateřina Jirsová (* 1985), absolventka pražské UMPRUM – ateliéru Koncept – Objekt - Význam. Ve své práci dlouhodobě zkoumá vztah prostoru, těla a objektu. Pohybuje se na hraně volného umění a designu. Zkoumá možnosti a limity současného šperku. Materiál, k němuž se často vrací, je křída – pro její křehkost a dočasnost. Vytváří tělové objekty, které svým nošením vědomě degradují, či mění svou stavbu.

Šárka Zahálková

[depog]

Respektují sílu okamžiku (s Janou Pilátovou o Hlavě II.)

Nedávno jsem se na jednom semináři zeptala profesorky Jany Pilátové, jak vnímá tvorbu uskupení D’epog. Překvapilo mě, když se ukázalo, že nikdy neviděla žádné jejich představení. Doteď přesahuje mé chápání, jak mohlo k takové situaci vůbec dojít. Jana Pilátová absolvovala v šedesátých letech stáž ve Vratislavi u Jerzyho Grotowského a pak celý život sledovala jeho umělecké působení i tvorbu jeho pokračovatelů v širokém kontextu polské teatrologie. Režisérka Lucia Repašská strávila mnohaletou stáž v dánském Odin Teatret u Eugenia Barby, jehož také silně ovlivnila tvorba Grotowského Chudého divadla. Rozhodla jsem se, že se vynasnažím, aby tvorba D’epogu a zkušenosti největší české odbornice na druhou divadelní reformu nezůstaly nepropojené.

V úterý jsme se společně zúčastnily představení Hlava II. od uskupení D’epog, kam jsme vás spolu s Davidem Zelinkou pozvali. Mě velmi zajímalo, co si o nich pomyslíte jakožto teatroložka celoživotně zaujatá divadlem druhé divadelní reformy. Tak bych se chtěla zeptat, jaký první dojem ve vás vyvolali.

Moje okamžitá asociace byla, že jsou to dadaisti. Ti vznikli za války a jakožto tvůrčí lidé měli za nehtama soudobou politiku a chtěli jí čelit kreativním způsobem. Říkali: „My nejsme závislí na vašich nesmyslech, my si můžeme vytvořit svoje.“ Ale byl to jen takový výkřik do tmy. Po nich přišli surrealisté, kteří se docela záhy rozštěpili do dvou směrů. Jedním šel Antonin Artaud a druhý se zideologizoval. Jak na té Artaudově cestě, tak na té politizované hrozí nebezpečí. Na jedné straně blázinec, na druhé zneužití pro nejrůznější společenské šarvátky.

Předpokládám, že D’epog mají podle vás blíž k Artaudovi.

Pro mě tu slouží jako orientační bóje ještě jedna důležitá osoba: Jean Dubuffet. Ten, ač dobře školený a skvělý profesionál, upozornil na „art brut“. Na outsidery a na to, že každý může tvořit, jestliže to potřebuje. Jeho výraz totiž bude důležité svědectví a kamínek do mozaiky toho, co je to tvořivost. Kromě toho dokázal velmi dobře zformulovat, o co přicházíme, když máme zaostřeno jenom na omezenou část skutečnosti. Mluví o tom, že nelze kreslit strom a zaměřit se jenom na něj. Protože strom není stromem, pokud v obrazu nejsou ptáci, vítr, oblaka a jablka, která padají na zem a někdo si je jde vzít. On vlastně upozorňuje na to, že člověk není centrum a smysl vzniká jako komplexní výraz skutečnosti.

To vás napadá přímo v kontextu toho představení, které jsme viděly?

Ano, protože Dubuffet byl schopný dostát pravidlům umění a respektovat je, ale měl smysl i pro to syrové a surové, prostě pro to animální nebo životní, co v nás je. Když životní proud zablokujeme tím, že si dovolíme jenom určité výrazy, tak se vlastně odřezáváme od kořenů své síly. Manipulujeme sami se sebou předčasně. Jakožto umělci bychom měli nejdřív zjistit, co všechno je možné, a teprve potom to omezovat s pomocí rozumu.

U D’epog vnímáte také takový rozptyl mezi profesionalitou a syrovostí? Vím, že jejich herci několik let jen trénují předtím, než se zúčastní představení.

To, co teď říkáte, jsem poznala z toho, jak se hlasově vyjadřovali, jak se byli schopní vzájemně hledat, najít se a sladit, jít do disharmonie a znovu se vracet k harmonii. Bylo na první pohled zřejmé, že jsou to lidé velmi profesionálně připravení. Přesvědčili mě o své kompetenci na mnoha úrovních, ale nezůstávali slepí ani k impulzům syrové skutečnosti.

Nevím, jestli jste tam zrovna byla, když někomu v odložené tašce zvonil telefon a oni to vzali do hry. Netuším, jestli doopravdy volal profesor Srba, jak říkal Radim Chyba, který mobil našel a možná i zvedl. Každopádně ta scéna byla báječná a krásně zvládnutá. Ten člověk neupadl do paniky, ale přijal náhodu jako přihrávku. A líbily se mi i další momenty. Třeba když nechtěně vylekal malé dítě, strefil se do něj tím umělým jablkem. Okamžitě hledal způsob, jak ze syrové reality přejít k jejímu uměleckému přetváření.

Ještě tam byla jedna opravdu pěkná chvíle, kdy rozehrávali u jednoho šteláře nějakou akci, ale zrovna tam sedělo dítě a s něčím si hrálo. Svou naprostou soustředěností přitáhlo pozornost k sobě. Všichni jsme ho sledovali a najednou jako kdybychom viděli archetyp dítěte. Některá z hereček se ještě pokoušela rozehrávat akci, ale dítě ji naprosto jasně převálcovalo. Moc jsem ocenila, že jeden z těch mládenců roztrhl program k představení a řekl něco jako: „Kam se na tebe hrabem!“ A odešel. To pro mě bylo nádherné završení té události. Byla jsem zrovna v ten den velmi unavená, ale tohle mě ohromně oblažilo. Že ti lidé umějí respektovat sílu okamžiku, který jim ukáže, že jsou úplně bezvýznamní. Oni respektují, že život je chaotický a nevypočitatelný a vědí, že všechny způsoby, kterými se pokoušíme potlačovat zásahy zvnějšku, nás jenom ztrapňují. Uvědomují si to na rozdíl od těch, kdo se drží v dnešním světě u moci a neochabují, protože v ovládání spočívá celý smysl jejich života.

Řekla byste, že se jednalo o angažované divadlo?

Ano, velmi angažované. Proto jsem začala těmi dadaisty. Ale to neznamená, že mají transparent a pod ním kráčejí. Prostě reagují tak, jak normální člověk nebo skupina může. Zvou nás, abychom se účastnili toho jejich odpovídání. A vážím si, že po nás nechtějí žádné peníze.

Změnila by něco ta stokoruna, kterou normálně stává vstupenka do divadla?

To je zásadní rozdíl, jestli se něco nabízí, nebo prodává. To je klíčová věc. Mám z toho setkání radost, ale vlastně už jsem spíš jen pozorovatel. Sledovat, co dělají, je pro mě zvláštní. Vidím u nich stejné snahy, jaké byly kdysi v díle Grotowského.

Chtěla jsem se zeptat, jestli vidíte spojitost s tvorbou Grotowského.

Naprosto. Proto jsem jenom pozorovatel. Chápu, že věci, jak je dělal Grotowský, se prostě nemohly konzervovat. Divadlo není zavařenina, ale odpověď v určitou chvíli na určitém místě. Grotowský se deset let snažil zahrnout lidi do své tvorby tím, že je scénografickým řešením činil součástí inscenace, vlastně je režíroval. A pak je už nechtěl režírovat, a dalších deset let je zval do svého paradivadla. Jenže si uvědomil, že přichází čím dál víc lidí, kteří se chtějí jenom vyřádit. Když se v pětasdemdesátém roce pořádala Univerzita národů, tak Eugenio Barba, Włodzimierz Staniewský nebo sám Grotowský brali lidi s sebou do přírody na události, které trvaly třeba čtyřiadvacet hodin a odehrávaly se v kontextu přírody, vody a ohně. Grotowský pak zjistil, že je to jednak pouhý únik, a jednak že se události banalizují. Zkoušel pak hledat nebanální, reálné spojení s tím, co nás obklopuje a přesahuje, s mistry starých obřadů z celého světa. Nakonec se vrátil zpátky do sálu a spojil se s lidmi, kteří měli opravdový zájem něco vytvářet. Hledali pak společně soulad znění a pohybu, skrz který budou v kontaktu se světem, i když zůstanou jenom na sále.

A já si myslím, že D’epog před sebou mají také takovou cestu. Jak si s ní poradí, to už bude jejich věc. Odpovídají na svět, který je mi čím dál nesrozumitelnější a protivnější, takže ani nemám chuť mu rozumět. Chápu, co dělají, fandím jim, ale … V posledním Světě a divadle někdo píše o Petře Tejnorové a Sodje Lotker, které otevřely elektronickou platformu, kde si lidé můžou povídat.

To jsem psala já.

Vy jste to psala … To je můj zlozvyk, že si nepřilípávám myšlenky k lidem. Napadla mě u toho článku děsivá myšlenka, že se divadlo možná stalo nějakou přírodní rezervací, kde si lidé mohou normálně povídat, zatímco v životě už to nedokážou.

Taková vize by děsila i mě.

Několik mých vrstevníků a vrstevnic se stáhlo na vlastní pustevny. Třeba Vojtěška Vlčková se od světa odvrátila už před třiatřiceti lety do Křovic u Dobrušky, kde doteď tvoří. I Grotowský se v jednom svém období stáhnul do pustevny ve Valliacelle u Pontedery, ale vlastně už nešlo o divadlo, ale o Akce, důležité pro ty, kdo je provádějí. Ta otázka, jestli je umění něco platné, když existuje mimo normální krevní oběh společnosti, je složitá. Po letech jsem se teď vrátila ke knížce Hra se skleněnými perlami od Hermanna Hesse. Ten se v ní ptá, do jaké míry může společnosti pomoct, když skupina lidí pěstuje kvalitu, která jinak upadá, vlastně v izolaci od skutečného světa.

Ještě by mě zajímalo, jestli vidíte nějakou souvislost s tvorbou divadla Continuo. Také rozvíjejí impulzy druhé divadelní reformy a vy jste s nimi už dlouho v úzkém kontaktu.

Ti se pokoušejí o něco podobného jako D’epog, jenomže začali už dávno a chaosu čelí zafixovaným tvarem. Práce na inscenaci člověku pomáhá, aby pochopil, co všechno mu překáží v rozvoji. Co způsobuje jeho zabejčenost v nějakém přesvědčení. Proto mi připadá snaha o pevný tvar užitečná. Nutí mě uvědomit si, co konkrétně mám řešit, abych mohla vyjádřit to, co chci. Co musím dělat jinak, než jsem myslela; skutečnost mi klade odpor a musím mezi ní a svými sny hledat smír. D’epog neusilují o tvar, ale hlavně o otevřenost. To znamená, že neakcentují realizaci, nýbrž realitu.

Oni přímo mluví o tom, že vytvářejí paralelní realitu.

Chápu, ale to je prostě už něco jiného. Mně je bližší to, co dělá Continuo. Svou roli v tom určitě hraje i fakt, že je znám a sleduji od počátků.

Mají podle vás blíž ke „krevnímu oběhu společnosti“?

Jako každý normální člověk mají své sny a snaží se něco uskutečnit. Touží se do toho oběhu dostat, přičemž zmáhají nejrůznější překážky. D’epog zvolili jinou cestu, osobně se v realitě připravují na tvorbu, ale neusilují o dílo.

Mně ten jejich jazyk nepřipadá nějak od podstaty nesrozumitelný lidem mimo uměleckou komunitu. Jak se díváte na způsob, jímž během představení komunikují s diváky?

Navazují s nimi takový kontakt, jaký ve všedním životě nemůžeme uskutečnit. Třeba Janet Prokešová používá zvláštní pohledy a výrazy a pak najednou přejde k úplně normálnímu hlasu a tváří se tak, jak je to běžné. Ukazuje rozpětí toho, co všechno člověk může. Připadá mi trochu plané se soustředit jenom na zvláštní pohyby jako třeba dejme tomu v klasickém baletu. A stejně tak považuji za marné zaměřovat se jenom na takzvanou normalitu, jak ji známe z televize. Ve smyslu: když jsem smutná, tvářím se smutně, a když je mi dobře, usmívám se.

A D’epog jsou na škále těch dvou extrémů kde?

Mají ve hře velký rozsah možností mezi oběma póly, což je dobré. Dokážou se chovat i naprosto normálně: když zvoní telefon, tak ho jdou zvednout.

Teď jste pojmenovala něco, co cítím taky. Cením si, že se dokážou velmi stylizovat i zůstat nohama na zemi.

Využívají toho, že se člověk může v divadle projevit celý, aniž by mu hrozil trest. Někdo se pak nad ním může ošklíbat nebo ho pomlouvat, ale umělec nebude popravenej za to, že se odhalil. A je vlastně hloupost nevyužívat té šance a soustředit se jenom na kodifikovaný jazyk nebo na každodenní blbnutí.

Občas si říkám, že když toho tolik nabízejí, tak jak je možné, že se k nim neupíná větší pozornost ze strany širší veřejnosti. V minulosti jsem se účastnila reprízy jedné jejich inscenace, kde jsme byli asi jen čtyři diváci.

I Grotowský přiznával, že v Opoli někdy hráli, i když přišel jenom jeden divák. Pro skupinu bylo důležité, aby se představení uskutečnilo. Jenže se i mimo představení setkávali s diváky a vyjasňovali jim, co a jak dělají. O to se snažili všichni, kdo se pokusili o krok do neznáma. Třeba i v D 34 Emila Františka Buriana. Ale to, co o sobě píšou v programu D’epog, je málo srozumitelné.

Víc než to, co doopravdy dělají?

Přesně. Rozumím, co dělají, nerozumím, co o tom píšou. Nenašli slova, kterými by mi to přiblížili. Měli by hledat přístupný jazyk. To, co jsem četla, na mě působilo, jako by to převzali z nějaké žádosti o grant. Nemířilo to ke konkrétnímu divákovi. I způsob, jakým se prezentují na Wikipedii je zaumný. Možná chtějí získat podporu. Zbytečně zdůrazňují, jací jsou noví a jedineční. Jenže nejsou první, měli předchůdce, kteří by se dali vystopovat až k Alfredovi Jarry na konci devatenáctého století. Tam má taková tvorba kořeny; z nich by mohli čerpat víc inspirace a síly než z dnešní odbornické řeči.

(c) Barbora Etlíková a Jana Pilátová

Zdroj: https://bit.ly/2UVtogS

[michalgavlas]

ÚVAHA  TŘI STA OSMDESÁTÁ TŘETÍ - ŽIVOTNÍ PROSTOR

Každá živá bytost pro svůj život potřebuje prostor, ve kterém se v čase pohybuje. Jiný prostor si vytváří pro svůj život zvířata a zase jiný lidé. Zvířata si vymezují svoje území v rámci přírodního prostředí, které výrazně nemění a vytváří si zde místa, ve kterých se ukrývají nebo eventuálně přezimují. Jinak je tomu u člověka. Ten pro svůj život potřebuje větší pohodlí, a proto zabírá veliká území pro stavbu svých obcí a měst. Při této činnosti výrazně mění charakter přírody až na hranici jejího zničení.

Prvotní prostor, ve kterém se člověk ocitá, je těsná, ale bezpečná děloha matky, ve které je spokojeně schoulen a vyvíjí se. Dá se říct, že děloha matky je pratyp bezpečného soukromého životního prostoru, se kterým bude člověk vždy podvědomě srovnávat své domovy a bude v nich vyhledávat podobné kvality intimity, tepla a bezpečí. V momentu, kdy je člověk odstřižen od mateřského bezpečí přestřižením pupeční šňůry, se člověk postupně dostává do dalších prostorů tohoto světa, od dětské postýlky, přes vlastní pokoj, dům, ve kterém bydlí, blízké okolí svého domu, školku a školu v konkrétní čtvrti, až po dílčí části města, okolní krajinu, jiné země, města a krajiny.

Celý život se člověk pohybuje v množství rozdílných životních prostorů, které na něho působí dobře nebo špatně. Vždy je však posuzuje z hlediska toho, co bylo pro něho příjemné a zná z mládí, a podle toho je dělí na přátelské, nepřátelské nebo indiferentní. Prostory, které jsou přátelské, vždy obsahují jak měřítkem, seskupením hmot, střídání umělého a přírodního, něco, co je mu blízké a může se s tím identifikovat. Tento pocit blízkosti může vyústit až do dojmu, že už v tomto prostoru byl, známého jako v déjá – vu. V případě nepřátelského prostoru je to pravý opak, není zde nic, co by mu bylo blízké, vše je cizí, vzdálené a nepříjemné.

Je pochopitelné, že jiné požadavky člověk klade na životní prostor soukromý, který sdílí pouze se svými nejbližšími a prostor veřejný který sdílí s cizími lidmi. Soukromý životní prostor si vytváří podle svých představ a prvotních zážitků, často i prenatálních. Nejedná se pouze o jeho byt, dům nebo zahradu, ale pokud možno i o nejbližší okolí, které by měl sdílet s lidmi, které alespoň částečně zná, a mají podobný názor na poloveřejný prostor, který je obklopuje. Jedná se o vytvoření příjemného sousedství, které je tím přechodným prostorem mezi soukromým a veřejným.

V případě veřejného prostoru si člověk již neklade takové nároky na jeho podobu, protože jí z veliké část stejně nemůže ovlivnit. Jejich utváření je v rukou takzvaných odborníků na životní prostor, jako jsou urbanisté a architekti. Čím více se tito specialisté na vytváření hmotného rámce pro život vzdalují běžným lidským potřebám a pocitům, realizují své ambiciózní, často chorobné plány postavené na uměle vymyšlených teoriích nebo pouze na zbytnělém egu tvůrců, tím se stává veřejný prostor nepřátelštější běžnému člověku.

V dobách minulých, přesto, že zde vždy byly osobní zájmy a ambice, se lidé spíše byli schopni dohodnout na podobě svého města. Od mládí byli vedeni jak rodinou, školu a církví k tomu, že žijí ve společenství, kde se lidé mají dohodnout a nemají dělat ostatním to, co by nechtěli, aby ostatní dělali jim. Nebylo to nic více, nebo méně, než pokud možno dodržovat křesťanské desatero.

V současné době se veřejný životní prostor stal doménou pouze politiků, s nimi spřízněných developerů a urbanistů, architektů a úředníků, kteří plní jejich příkazy. Většina z nich ani netuší, co je křesťanská morálka, která umožnila vznik mnoha krásných historických měst v naší zemi, která dnes společně s vidinou rychlého a velkého zisku ničí.

Smutnou skutečností je, že nevzniká ani hodnotný soukromý prostor, jehož tvorba vychází z pokřivených předpokladů upřednostňovaného individualismu na úkor fungujícího a spokojeného celku.

Obecně platí, že tam, kde společnost byla postavena na snaze o dobré mezilidské vztahy, vznikaly skutečné veřejné a soukromé prostory, které se navzájem doplňovaly a vytvářely celek kompaktní urbanistické struktury tak, jak ji známe u mnoha italských, ale i českých měst. Většina soukromých zájmů, mimo jejich uspokojení, řešila i zájmy celku tak, aby nově vznikající soukromý prostor se neprosazoval na úkor veřejného prostoru. Byla zde patrná uměřenost a hierarchie prostorů. Převládala tvorba prostorů a ne volně stojících a dominujících objektů, s výjimkou některých církevních a panovnických staveb.

Společnost, která klade důraz na individuální uplatnění, není schopna vytvářet prostory, a to jak soukromé, tak i veřejné. Takové urbanistické celky se nedají nazývat městy, ale shlukem volně stojících objektů navzájem na sebe nenavazujících, umístěných na monotónním pravoúhlém rastru ulic. Odstupy mezi objekty se nedají nazývat prostory, ale čistou prázdnotou. Je zde patrné vyzdvižení individuální sebeprezentace na úkor celku.

Neschopnost vytvářet kvalitní soukromý a veřejný prostor z velké části nevadí v Americe, Číně nebo Indii, protože tam neexistuje skoro žádná urbanistická tradice, ale je katastrofální pro dotváření českých a moravských měst. Tento trend, kdy jak soukromníci, tak i větší investoři staví převážně nevhodné a předimenzované objekty bez navázání na okolní původní strukturu, je za posledních 25 let výrazně vidět a ničí jak naše urbanistické, tak i architektonické dědictví.

Schopnost vytvářet hodnotné soukromé a veřejné prostory je důkazem zdravé dobře fungující společnosti, tvoření osamocených objektů je příznakem společnosti nemocné.