#bylo to celkem normální

[prospercz]

Den 153

Cítím se zvláštně, když procházím uličkami v supermarketu. Je to úplně naposledy, co musím takhle nakupovat. Poslední ressuply! Neuvěřitelný…Máme před sebou asi osm dní, v polovině cesty na nás čeká už předem připravený balíček s jídlem. A pak konec.

Protože je to naposledy, rozhodl jsem se, že si trochu dopřeju a koupím si to, na co mám zrovna chuť, i kdyby to bylo těžší. Takže to samozřejmě dopadlo tak, že mám jídla zase zbytečně moc a navíc ještě těžkého jako blázen. Klasický Hynek.

Někdy po obědě už se chystáme dostopovat z města zpátky do Stevensova průsmyku. Napadne mě na benzínce vzít kus kartonu a na něj naší destinaci napsat. Pak jsme se postavili před semafor, který tu je kvůli opravě silnice. Trvalo to přesně asi 30 vteřin, než jsme naskákali na korbu pick-upu a už se vezli do kopců. Cedule určitě hodně pomohla, protože každý hned viděl, kam chceme. I to, že na světlech musí zastavit a mají čas si nás prohlédnout hraje svoji roli.

Tak si tak sedíme na korbě, koukáme se na utíkající krajinu za námi a přemítáme, jak riskantní tohle vlastně je. Svěřujeme naše životy do ruky někoho, o kom nevíme vůbec nic. Netušíme, jaký je řidič, jestli třeba pil nebo tak něco. Bez pásů nebo jiné ochrany. 60 mil za hodinu. Prostě šílenost. Ale to samé se dá říct třeba i o řidiči autobusu. Nikdo nikdy neví, jestli ten člověk není třeba blázen nebo jestli mu zrovna nejebne.

Dennis, jak se týpek za volantem jmenuje, nás v pořádku a živé vyhodí přesně tam, kde chceme, a na rozloučenou nám ještě každému věnuje Seltzer, tj. něco jako alkoholická minerální voda. Je to hnus, ale dary se odmítat nemají. Tak si ještě před vyražením dopřejeme picí pauzu.

Ve tři jsme zpět na trailu a překvapivě zase prší. Tentokrát opravdu překvapivě, protože začít mělo až v noci a do rána přestat. Ale tak to prostě ve Washingtonu chodí. Není to nijak hrozný liják, ale nepříjemný je stejně jako kdyby pršelo hodně. Další dny je předpověď už příjemnější, mělo by být celý týden hezky s fajn teplotami na treking.

Kempujem u jezera pod stromy, kde je celkem sucho. Skrz nadbytek jídla si zase dopřávám dvě pořádné večeře. Hlady tady určitě neumírám. Ale stejně už se těším na normální jidlo.

[lieselotte-sky]

Ono zas není nad to se hned ráno pořádně vytočit. Rupne mi cévka a zas budu tahat nohu, už to tady ostatně bylo dvakrát…teda poprve to byla ruka a půlka xichtu, podruhé noha. Rafička wole! Jaký xindl nesvéprávný to zas psal? Tohle jako učí děti? To se pak ještě můžu něčemu divit, když na ně rafičí rafičky a podobné vehementy. Jenomže to je jen polovina problémů, ta druhá je na obrázku s UNI21. Proč jsou tam asi u všech čertů dvě stupnice? Jedna do 100 a druhá do 25. He? No protože rozsahy jsou desítkové násobky/podíly 100 nebo 25, takže se při odečítání šibuje leda s desetinnou čárkou. Jak se s tím pracuje? No jednoduše! Ta ručička je kousek od prostředku mezi 5 a 10, čili uprostřed bude 7.5, že? Současně na 5 dílků jedné stupnice je 20 dílků druhé, čili počet dílků musím dělit čtyřmi, že? Mám 4 dílky za třicítkou, přičemž vím, že na ní je 7.5, 4/4=1 takže 8.5, rozsah je do 250mA, čili to ukazuje 85mA neboli 0.085A (protože to zas chtějí v amperech). Ale né, takhle né, takhle to totiž dělají normální lidi, ne školometská kchunda! Ta si tam musí odečíst 34 dílků a teď tasí kalkulačku a jede jak motorová myš a počítá a počítá až se z ní kouří. A teď do toho ještě rafička! Ježišikriste co je to za člověka?

Né, nos sebó takovó dlóhó trubko a jak uvidíš učitela, hned ho jebni po palici. Hneď ho zabi! Kurwáááááá! Dopičéééééé!

Mimochodem, já to UNI21 měla. Nevím v čích rukách zhynulo, ale v mých to nebylo, buď jsem to někomu dala, nebo se to ztratilo při stěhování…což mě upřímně řečeno docela točí, nejde o UNI21, to bych sehnala na burze, ikdyž nebylo by to to moje, ale já si na něj udělala i kufřík potažený koženkou a dala jsem si s tím celkem záležet. Řekněme, že nic podobného jsem nikdy potom neudělala.

[frantisek-kdu-zlobice]

Květen v zastupitelstvu aneb report ze zasedání 29. 5. 2023

Photo by Max Berger on Unsplash

Zastupitelstvo se tentokrát odehrálo v poměrně normální atmosféře, žádné řvaní ani vulgarismy nezaznívaly. Co bylo na programu? Informace z rady a výborů, projednání vstupu do SECAP (zkratka pochází z Sustainable Energy and Climate Action Plan, česky Akční plán pro udržitelnou energii a klima), zrušení Mikroregionu Kroměřížsko, darovací smlouva od Zlínského kraje, žádost o zpevněnou cestu v Bojanovicích a dokumentace na starou hospodu.

Na úvod se samozřejmě musel schválit program. Pan starosta vyzval přítomné, aby přednesli návrhy na doplnění programu. Nikdo nic doplnit nechtěl. Program byl tedy hlasy všech přítomných schválen.

Pan starosta informoval, že rada obce schválila smlouvu s EG.D o kabelizaci další části obce. Rada také souhlasila, aby mateřská škola čerpala dotaci z operačního programu Jan Amos Komenský (projekt si MŠ sama připravila). Dále rada schválila rozpočtová opatření na výměnu baterií rozhlasu a dokumentaci na lávku do Ohrady. I mně se ozýváte, že rozhlas mnohde vypadává. Pan starosta to registruje, firma už byla opravovat několikrát, nicméně objevují se stále nové poruchy. Vše je řešeno v rámci záruky.

Rada dále udělila starostovi pravomoc podepisovat zakázky do 100 tis. Kč. Dozvěděli jsme se také, že ze 3 nabídek byla vybrána firma HELM pro rekonstrukci elektroinstalace na staré hospodě. Byl vyvěšen záměr propachtovat pozemek v Bojanovicích (byla o něm řeč již v minulém reportu). Další rozpočtová opatření byla radou schválena za účelem přijetí dotací od Zlínského kraje, peněz za volby a za stočné, tyto příjmy (celkem 177 tis. Kč) budou či byly použity na silnice a kanalizace, volby a zaplacení zvýšené daně z příjmu. Jsou připravovány nové webové stránky obce.

Photo by Brynden on Unsplash

Pak jsem dostal slovo já jako předseda kontrolního výboru. Jak víte, zastupitelstvo výbor pověřilo, aby připravil revizi jednacího řádu zastupitelstva. To jsme učinili. Použili jsme metodiku ministerstva vnitra (pro zájemce k přečtení zde: https://www.mvcr.cz/odk2/soubor/metodicke-doporuceni-k-cinnosti-usc-c-1-2-jednaci-rady-zastupitelstev-obci.aspx ). Metodika obsahuje také dva vzory, první pro menší obce bez rady a tajemníka a druhý pro obce s radou a tajemníkem městského úřadu. My jsme sice obec malá, tajemníka nemáme, ale radu ano. Museli jsme proto nový řád skládat bod po bodu ze dvou vzorů. Přihlíželi jsme i k původnímu zlobickému jednacímu řádu. Umíte si představit, jak to bylo pracné. Každopádně všechny podklady jsem všem zastupitelům předem poslal a informoval jsem je, že nový řád hodlám za výbor na dnešním zasedání předložit ke schválení, pokud nikdo nebude mít připomínky a pozměňovací návrhy. Nedostal jsem jedinou připomínku.

Na jednání ovšem vystoupily zastupitelky D. Fojtů a S. Šišková s několik námitkami. Paní Šišková kritizovala, proč bod předkládám v informacích z výborů. Schvalování jednacího řádu by dle jejího názoru mělo mít v programu zvláštní bod, neboť se podle jejího názoru jedná o jednu z nejdůležitějších norem. (Zde upozorním, že program jednání navrhuje rada obce. Pokud jej chtěla změnit, mohla to udělat i v úvodu jednání, ideálně po předchozím avizování e-mailem – tak jsem to třeba dělal já, když jsem chtěl v minulosti doplnit nějaký bod na jednání.) Jednací řád by prý nám také mělo schválit Ministerstvo vnitra. D. Fojtů kritizovala, že v našem textu byla oproti vzoru vypuštěna pasáž o zasedání v době vyhlášení krizového stavu.

Protože podle mého názoru nemá smysl tlačit jednací řád na sílu a mám dobrou vůli vyhovět připomínkám, návrh jsem stáhl a požádal na zasedání pana starostu, aby dle přání paní Šiškové zařadil bod schválení jednacího řádu na příští jednání zastupitelstva. Celkem se asi nic nestane, když bude platit starý jednací řád o jedno zasedání déle. Co se týče obsahu dalších připomínek, jednání v krizovém stavu jsme vypustili ve snaze mít jednací řád co nejstručnější. Sám vzor od ministerstva vnitra uvádí: „V době vyhlášení krizového stavu podle zákona č. 240/2000 Sb. (o krizovém řízení) podléhá režim svolávání, konání, popř. zrušení zasedání zastupitelstva aktuální právní úpravě, eventuálně závazným nařízením ústředních orgánů státní správy. Informaci o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva zveřejní městský úřad v době vyhlášení krizového stavu alespoň po dobu 2 dnů před zasedáním zastupitelstva; záležitosti, které se netýkají vyhlášeného krizového stavu, mohou být na tomto zasedání projednávány pouze tehdy, jestliže byla informace zveřejněna nejméně 7 dnů před zasedáním zastupitelstva města.“

Jinak řečeno, jsou k tomu určené zákony. Pokud to dáme do jednacího řádu, bude tam pouze zopakováno to stejné. Navíc, co tedy já pamatuju, zatím se ve Zlobicích nikdy v tomto režimu zastupitelstvo nesvolávalo. Kromě toho, když nastane krizový stav, asi starosta sáhne spíš po sbírce zákonů než po jednacím řádu. No, ale opět, já osobně nemám problém ukázat dobrou vůli, splnit přání D. Fojtů a text o tuto pasáž doplnit. Uvidíme, jaký názor budou mít ostatní členové kontrolního výboru (je třeba mít na paměti, že úkol vypracovat řád jsem nedostal já, nýbrž kontrolní výbor. V něm mám pouze jeden hlas z pěti).

Photo by kevin pao on Unsplash

Co se týče námitky paní Šiškové, já si nemyslím, že z pohledu občana je zrovna jednací řád zastupitelstva úplně klíčový dokument. Řekl bych, že občanovi je úplně fuk, zda se zastupitelé dohodnou, že podklady si budou posílat elektronicky nebo poštou, případně, že hlásit do diskuse se budou třeba pravou, a nikoli levou rukou (to jsme tedy nenavrhovali, ale někdo by to chtít mohl J). V metodice ministerstva vnitra není o potřebě schvalování jednacího řádu ministerstvem vůbec řeč (podle mě je to nesmysl. Něco jiného by bylo, kdyby byl jednací řád v rozporu se zákonem, pak by to skutečně bylo zákonným důvodem k dozorovému zásahu Ministerstva vnitra podle § 124 zákona o obcích. Ale to platí zcela obecně, i pro jakékoli jiné usnesení zastupitelstva).

Naopak ovšem metodika uvádí toto: „Návrh na schválení, změnu či zrušení jednacího řádu však lze na program jednání zastupitelstva zařadit i dle § 94 odst. 2 zákona o obcích, tj. v samotném průběhu zasedání zastupitelstva, podpoří-li takový postup svými hlasy nadpoloviční většina všech jeho členů. Možný okruh předkladatelů návrhu se tím nijak nemění (viz § 94 odst. 1 zákona o obcích).“

Z ostatních zastupitelů měl pouze pan Urban přání, aby se k textu, kde je uvedeno, že omluva ze zasedání se starostovi posílá písemně, upřesnilo, že písemně znamená i e-mail. Jednací řád každopádně bude na programu i příště.

Po mně přednesl stručnou zprávu o činnosti kulturního výboru David Skřipec, krátce se diskutovalo o akci Za krásami Mikroregionu Morkovsko na kole a o zbývajících financích na kulturní a společenské akce. O činnosti finančního výboru informoval Martin Pavlíček, konkrétně o volbě místopředsedy výboru (stal se jím Pavel Prachař) a o tom, že při žádné z dosavadních tří kontrol nebylo nalezeno závažné pochybení. O práci sociálního výboru informovala Dana Brhelová (podrobnosti si přečtete ve Zloboji, proto je zde nerozvádím).

Photo by Alexander Schimmeck on Unsplash

Pak přišlo na řadu přistoupení k SECAP (Akční plán pro udržitelnou energii a klima). V naší oblasti je akce pod patronací MAS (Místní akční sdružení) Hříběcí hory. Zajímavé je, že když jsme o tématu prvně hovořili na pracovním jednání zastupitelstva, byli zástupci opozice proti. Nyní vystoupila S. Šišková s tím, že si to prostudovala lépe a je pro přistoupení. Jako mávnutím kouzelného proutku i ostatní opoziční zastupitelé byli najednou pro. Jak poznamenal jeden z kolegů, když jsme minule vyslovili slova „klimatická změna“, tak se popadali za břicho. No, tak vezměme to z té lepší stránky. Lépe, když jim to došlo pozdě, než kdyby jim to nedošlo vůbec.

Co je horší, je však skutečnost, že než jsme se ve Zlobicích rozhoupali, ostatní obce nás předběhly, k akci přistoupily a na nás už nezbylo místo. Kapacita současné dotace byla vyčerpána a my zůstali za branou. Tuto nepříjemnou novinu jsme se dozvěděli až na zasedání. Nicméně, tragické to není, pravděpodobně bude brzy vypsána dotace nová, a adaptace na klimatické změny bude moci probíhat i ve Zlobicích.

Bod Zrušení Mikroregionu Kroměřížsko byl spíše formalitou. Tento mikroregion už nějakou dobu nevyvíjel prakticky žádnou činnost a byla obecná shoda nad jeho zrušením. Dalším bodem bylo schválení bezúplatného převodu pozemku od Zlínského kraje do majetku obce Zlobice (pozemek se nachází před hřbitovem). Všichni zastupitelé byli pro.

Dalším bodem byla diskuse nad žádostí p. Dostála o vybudování/opravu/zpevnění cesty v Bojanovicích, která odbočuje z hlavní cesty (když přijíždíte ze Zlobic, tak první vpravo) kolem Hynkového, pak vede za zahradami a vrací se kolem domu manželů Šiškových k hlavní cestě. Jak si asi vzpomenete, zastupitelstvo ještě v minulém období již jednou schválilo vypracování projektu na její zpevnění. Nicméně jaksi omylem byl vypracován projekt na jinou cestu v Bojanovicích. Psal jsem o tom dost, tak se k té historii nechci už vracet. Na jednání jsem se vyjádřil, že bychom mohli poptat, kolik by projekt nyní stál, abychom věděli, o jaké částce se bavíme. Jaroslav Urban zmínil, že je třeba mít dlouhodobý plán a podle něj vystupovat. To má samozřejmě pravdu, asi čte můj blog, protože za potřebu dlouhodobého plánu jsem plédoval už v minulém období a snadno tu najdete, jaké klacky pod nohy nám předchozí vedení obce házelo, když jsme jej chtěli diskutovat. Také se připravuje Plán rozvoje obce ve spolupráci s MAS, což jsme diskutovali i na již zmíněném pracovním jednání zastupitelstva, ale z něj se pan Urban omluvil. Tomáš Vrtal vyjádřil názor, že dořešit bojanovskou cestu bere jako dluh vůči minulosti. Ovšem odmítá praxi, aby se někomu zpevňovala cesta jen proto, že se od určitého dne rozhodne jezdit autem přes zahradu. Podmínkou stavebního povolení bývá příjezdová cesta. Není možné postavit si dům bez ní a pak požadovat po obci, aby mu cestu zajistila ona.

Photo by Trenton Stevens on Unsplash

Dalším bodem byla diskuse k dokumentaci na opravu staré hospody. Točila se do velké míry kolem toho, jaká dokumentace existuje nebo ne a k čemu bude vhodná. Na samotném zastupitelstvu jsme se to vlastně nedozvěděli. Nicméně R. Luzar slíbil, že společně s panem starostou prohledají obecní úřad. To se mezitím, než jsem sepsal report, také stalo a tak konečně máme v mailech naskenovanou kompletní dokumentaci, která k tomu dosud vznikla. Podle názoru R. Luzara bude třeba dokumentaci přepracovat, protože se bude měnit účel stavby. Zastupitelé se totiž shodli, že byty v prvním patře nebudou. Já společně s dalšími zastupiteli zastávám názor, aby se do patra nastěhoval obecní úřad (bude potřeba postavit vnější výtah, ale na to by měla být možné získat dotaci). Tím by se budova školy vrátila celá původnímu účelu. Děti by opět mohly mít tělocvičnu a učitelky důstojné zázemí. Dole na staré hospodě by opět měla být pošta. Každopádně se celá věc bude řešit dále.

V závěrečné diskusi zazněly informace o znovuotevření obchodu, přípravě webu obce a Zloboje. Paní Šišková protestovala proti vyčištění jezírka ve dvoře staré hospody. J. Urban informoval o stavu kanalizace před jeho domem. Sdělil, že za špatný stav nemohou dělníci, kteří do kanálu lijí lepidlo z oprav jeho domu, ale hlína tekoucí ze sousedního pole. Hlavní příčinou problému je pak propad kanalizačního potrubí. Pan starosta popsal, jak plánuje postupovat s opravami kanalizace. M. Hošek na úplný závěr vystoupil se žádostí o instalaci basketbalového koše, zásadní námitky nikdo neměl.

[terezafabi]

6.2.2023 Den 10.

Večer jsme koupili zpáteční letenky - vracíme se 4. března. Taky blížící se sobotní datum našeho konce pobytu tady v La Garita nás donutilo řešit další ubytování. Našli jsme apartmán v Maspalomas a bude tam bazén. Těším se moc. Obojí to k nám zajímavě vlilo novou energii (kterou jsem teda cítila ráno. Teď cítím jenom únavu a to, že mám písek ve vlasech.) Po snídani řešíme co s dnešním dnem, musíme nakoupit a taky už chceme zase něco zažít. Honza nachází jeskyně jen pár kilometrů odsud. Odbíhá pro auto, které jsme včera nechali ve vedlejší vesnici a nás s dětmi čekají přípravy na výlet. Výlet je většinou namotivuje a tak se bez řečí oblíknou, sbalí si baťůžky a pak už jen otravují, “mami a kdy už budeme moct jíííít”, “já už nevim, co mám dělaaat”. Odjezd ještě prodlužuje Honza, který přiběhne, sprchuje se, snídá a pak se už jen za pět minut oblíkne, jasně, počkejte na mě venku. Takže čekáme, až to dopadá tak, že Jindra samozřejmě blbne u moře a celé nohy mu spláchne vlna. Takže převlíknout a přezout, už mi dochází trpělivost. Ale zase mi adrenalin vliv krev do žil, kterou potřebuju, páč jsem se uvolila, že budu řídit. Na manuál jsem přesedlala celkem v pohodě, alespoň po cestě tam. V autě opět diskuze o výběru písniček, naše snaha o spravedlnost vypadá takto - ano, hedy můžeš si vamos a la playa pustit jako první, a jindro ty si pak pustíš hongobáka dvakrát za sebou. Jo? Jo. Uf.

Přijíždíme k jeskyním, ještě vlastně jméno, ať to teda aspoň vypadá jako cestovatelský deník. Cuatro puertas. Čtyři výklenky ve skále v kopci, to mě až tak famózní nepřijde,ale když oběhneme kopec z druhé strany, tak jsem tedy ohromená. Ve skalách je spousta jeskyněk, výklenků a průchodů, ze kterých jsou výhledy do otevřeného kraje. Já jsem nejvíc nadšená z gekona, co zahlídnu v průrvě, je velký, žádná malá ještěrka. Nadšení ale musím skrývat, protože děti ho neviděly a to by bylo. V létě tu musí být fakt děsný vedro, teď je 19 stupňů a na sluníčku nejde sedět. Děláme si piknik v jednom výklenku, Jindra vedle vyplivává rozžvýkané jablko, aby nalákal gekony a pozorujeme výhledy. Obě naše děti rády horolezí, no už je nám jasné, že do města je brát, nemá smysl. Cestou k autu si Jindra odře koleno (ale už nám to jen lakonicky hlásí, to je prostě taková krása mít velké dítě!), a Heda chce “vzíť”. Naprosto záměrně a účelově šišlá, prý aby byla jako miminko. Trvá to od doby vlastně co začala mluvit, takže víceméně umí dvě řečit, normální a šišlací. Je naprosto neskutečně šikovná v tom, jak využít veškeré zdroje, které má ve svých dvou a půl letech k dispozici, aby dosáhla toho čeho chce (Po uspání se Honza ptá, po kom Heda je. A já naprosto upřímně mlčím.). Naše cesta pokračuje do Mercadony - místího supermarketu, kam jsem onehdá omylem zašla, když jsem hledala, kde Honza parkuje, a ohromila mě jeho prostornost - několikametrové chodby mezi regály, vše velmi vyrovnané, no líbilo se mi tam a prostě jsem tam chtěla nakupovat! Tak nakupujeme a je to krása, až Honzu s dětmi posílám napřed, ať zaplatí a já jdu ještě najít pár věcí. Za několik minut slyším povědomý řev a co se nestalo. Moje děti, které byly obě v košíku (to už jsme diskutovali na cestě výtahem, jestli můžou být oba v košíku, prohrála jsem na rodinné hlasy), ten košík prostě u pokladny převrhly. Takže se válejí v tom vysypaném jídle, v převrženém košíku, slyším věčně nonšalantního Honzu  jak se omlouvá prodavačkám, “sorry guys”, vteřinu se rozhoduji, jestli se k nim mám rozběhnout a pak se na patě otočím, nechávám je v tom a jdu vybrat víno. Cestou domů už jen zádrhel v připojovacím pruhu, kam se mi nepodařilo připojit, a pak už asi nic moc zapsáníhodného, jen klasické odpoledne mámy s dětma. Honza jde pracovat, já vybaluju nákup, připravuju svačinu, balím děti ven, pláž, hřiště, no jsme celkem vyřízený po dni všichni tři. V posteli před usnutím ještě poctivě zodpovídám otázky Co je to nutriční hodnota mami, a co je to inflace (tímto děkuji kapele Bombarďák, která se stará o to, abych na mateřské rozhodně nezakrněla), pak se dostáváme k tomu, proč na souši už není moře, když tu dřív bylo, proč se kontinenty hýbou, jak se pozná malé a velké zemětřesení a jaké to je umřít. Jdu si otevřít pivo.

[opily-zajic]

Střípek radosti: Kapitola 10

S Brownie jsem zpočátku příliš nevycházela. Důvodem bylo mé sebevědomí – žádné jsem totiž neměla. Ze základní školy jsem přišla jako opatrné, polekané děvče bez jakéhokoliv sebevědomí, které se stalo snadným terčem pro její narážky. Nejprve jsem to nechápala, nevěděla jsem, proč je na mě taková a proč se tak chová. Bála jsem se jí a neměla jsem ji vůbec ráda. Ale až po roce jsem si všimla, že její férový přístup, kdy se ke mně chovala jako k dospělé, ze mě o trochu více dospělou opravdu udělal. Její chování bylo ke mně směřováno s péčí, kterou jsem na střední škole neměla šanci pochopit. Díky tomu jsem se ale nevědomky přestala bát; Naučila jsem se jí postavit, když se mi něco nelíbilo, a naučila jsem se správně vyjadřovat místo toho, abych si nesrozumitelně mumlala pod nos. A také jsem si uvědomila, proč jsem se tak bála před ní mluvit – bylo to proto, že jsem před ní chtěla být svou nejlepší verzí. Chtěla jsem jí být rovna. A to ne proto, abych jí dokázala, že sebevědomí mám. Chtěla jsem, aby mě už nebrala jako malé dítě a vnímala mě jako sobě rovnou. Jako ženu, do které by byla schopna se zamilovat.

Dlouho mi trvalo, než jsem na ty pocity přišla – na to, že jsem se do ní zamilovala. V té době pro mě bylo objevování své orientace něčím novým, bála jsem se myšlenky, že bych se někdy zamilovala do ženy. Tehdy jsem nevěděla, že takové city zvládnu cítit pouze k ženám. A také jsem nevěděla, že k Brownie tyto pocity budu cítit neustále.

Jednu dobu jsem své city odmítla. Začala jsem chodit s jednou dívkou z nižšího ročníku. Opravdu se mi líbila a o to víc jsem ji měla ráda. Vydržely jsme spolu celý rok. Řekla bych, že jsem ji opravdu milovala. Ale po našem rozchodu jsem zjistila, že jsem jenom utíkala – mé myšlenky docestovaly zpět k Brownie a já jsem opět spadla do nekonečného kruhu. Věděla jsem, že mě přitahuje. Ale nechtěla jsem to přiznat, protože nic z toho nebylo správné. A tak jsem poslední rok balancovala mezi přijetím svých pocitů a jejich odmítáním. Byl to boj mezi mým rozumem, který byl jasně proti, a mým srdcem, které se tohoto silného pocitu nemohlo zbavit. Tento boj jsem prožívala až do našeho školního večírku.

Byl to večírek, kde byli přizváni i učitelé a který byl známý tím, že se společně se žáky velmi divoce opíjeli. Na tento večer jsme se opravdu dlouho těšili. S učiteli jsme sice chodili popíjet už předtím, ale tento večer se stal oficiálním a nikdo z nich se nebál projevit své pravé já. Měli jsme chvíli po maturitě a všichni vyučující moc dobře věděli, že je to asi naposledy, co se s námi uvidí. A také moc dobře znali nevyřčené pravidlo, že co se stane na večírku, zůstane na večírku.

V tu dobu jsme se s Brownie velice intenzivně bavily. Strávily jsme nějaký čas chatováním na sociálních sítích, které byly tehdy celkem novinka, a několikrát se stalo, že jsme spolu trávily odpoledne ve škole a společně chodily domů. Cítila jsem se před ní velice uvolněně a byla jsem si jistá, že mě neuvěřitelně přitahuje. Všechno jsem to ale před ní samozřejmě tajila a snažila se před ní jakkoliv nenaznačovat to, že se mi líbí – ať už to bylo dotýkání nebo zasněné pohledy, všechno jsem omezovala. Ale kdykoliv se mě chtěla dotknout, tak jsem netajila, že se mi to líbí. Ale moc dobře jsem věděla, že je to špatně.

Hodně jsme se spolu ten večer opily. Ráda jsem s ní cokoliv probírala a věděla jsem, že spolu v tomto ohledu velmi vycházíme, a ona do sebe i do mě ráda nalévala alkohol, proto jsme strávily většinu času večírku spolu. Brownie zmínila, že by si ráda zatančila. Strašně nerada jsem tančila, tanec nemám ráda doteď, tak jsem jí řekla, ať jde, a rozhodla jsem se, že zůstanu v pohodlí svého nejoblíbenějšího místa, což bylo u baru. Ale místo toho mě vzala za ruku, vzala mě na parket a začala mnou točit. Strašně jsem se styděla – nechtěla jsem, aby mě viděla, jak jsem v tanci nemotorná. Jsem v tom stejně příšerná i teď. Nezvládala jsem se držet rytmu, muziku jsem zvládla vnímat úplně jiným způsobem, než normální zdravý člověk se zdravým hudebním sluchem, a nikdy jsem nezvládla synchronizovat pohyb více končetin najednou. Snažila jsem se jí to vymluvit, ale nešlo to. Pořád se mnou točila, a to tak dlouho, dokud jsem se nezačala smát. Obě jsme tam tehdy dělaly naprosté hlouposti a pamatuji si, že mi pak spolužačka říkala, že jsme vypadaly jak dvě pomatené malé holky. Neuvěřitelně jsme se přitom unavily a zahřály, takže nabídku, jestli si s ní nepůjdu zakouřit ven, jsem s radostí přijala.

Kouření bylo v našem vztahu také celkem zábavnou vsuvkou. I přesto, že jsem v tu dobu kouřila už dva nebo tři roky, tak Brownie o tom, že kouřím, věděla jen pár měsíců. Před spolužačkami jsem to nikdy netajila, protože to byly ony, kdo mě to naučil, ale před svými rodiči a učiteli jsem to držela v tajnosti. Ale jednou mě nachytala, jak kouřím ráno před výukou. Byla tak překvapená, že si se mnou potom musela promluvit, jestli jsem to opravdu byla já. Ale než jsem se nadála, tak jsme chodily kouřit spolu.

Pokračovaly jsme v konverzaci. Byly jsme tam úplně samy. Mohlo uběhnout pár minut, nebo půl hodina, pod vlivem alkoholu jsem neměla takový pojem o čase, ale vím jistě to, že jsme si neuvěřitelně dlouho povídaly. Dokonce tak dlouho, že jsme se dostaly od vtipkování k vážným tématům. Tehdy jsem se jí svěřila, že mi bude chybět.

Řekla mi, že jí budu taky chybět. Překvapilo mě to. Nikdy jsme si takové věci neříkaly, takhle k žákům obvykle nemluvila. A také mě to velmi dojalo. Protože jsem nevěděla, že mám u ní v srdci taky místo. Nikdy jsem si ani nedovolila na to příliš myslet. Uvědomění, že bych mohla být součástí jejího života, by mohlo způsobit, že bych se z toho všeho dostávala ještě hůře, než předtím.

Zeptala jsem se jí, jestli ji můžu obejmout.

Už párkrát jsme se předtím objaly. Většinou jsme k tomu potřebovaly být obě opilé. Brownie mě přitiskla trochu víc, než obvykle, a já jsem udělala totéž. Potřebovala jsem v sobě zadržovat slzy, protože jsem věděla, že když se nebudu kontrolovat, tak začnu plakat. Byla jsem tehdy strašně přecitlivělá a k tomu napomáhal všechen ten alkohol a skutečnost, že právě uzavírám důležitou kapitolu svého života. Odtáhly jsme se od sebe a dlouho jsme na sebe koukaly.

Možná za to mohl všechen ten alkohol a skutečnost, že se po pár měsících už nikdy neuvidíme. Ale stalo se to.

Nahnula se ke mně a políbila mě. A já pak ji. A takhle jsme se líbaly dlouho. Věděla jsem, že to zajde dál, také jsme k tomu pomalu zacházely, opřela mě o vedlejší zeď a já jsem věděla, že se jí za pár sekund naprosto poddám. Všechno si to pamatuju až moc živě. Pamatuju si hebkost jejích vlasů, když jsem jimi projížděla svými prsty, místa, kde se mě dotýkala a kde jsem se jí dotýkala já. Taky to, že i přesto, jak byla venku zima, nám oběma bylo neuvěřitelně horko a každá jsme dělala, co bylo v našich silách, abychom se každá té druhé co nejrychleji dostala pod bundy. Mé ruce tehdy cestovaly úplně všude a nebála jsem se vydat i pod její zelený svetr, který na sebe těsně před odchodem ven navlékla. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje, ale nebála jsem se pokračovat. Věděla jsem, že je tohle má jediná šance, kdy jsem se jí mohla takhle dotýkat. A také jsem jí nechala, ať dělá totéž.

Všechno bylo však přerušeno v momentě, kdy nás našel jeden z učitelů.

Od té doby se to mezi mnou a Brownie změnilo. Už jsme spolu nechodily domů, já jsem končívala ve škole přesně načas, abychom se nemusely vídat, a už jsme si vůbec nepsaly. Obě jsme předstíraly, že se mezi námi nic nestalo, a obě jsme se snažily hrát hru na naprosté cizince, které spojuje jen jejich vztah žák-učitel. Cítila jsem se stejně, jako před lety, kdy jsem na školu nastoupila.

Ale stále to tam bylo. Toužila jsem po ní, mé city kvůli tomu ještě zesílily a já jsem nevěděla, co mám dělat. Už od začátku jsem věděla, že tohle není nejlepší nápad – obzvláště v té době, když mezi námi ještě stále panoval oficiální profesionální vztah – ale nemohla jsem se bránit. A o to víc mě bolelo se k ní chovat tak, jak jsem se k ní chovala. Ale byl to pro nás obě nejlepší způsob. Brownie se nějak podařilo přesvědčit učitele, který nás tehdy přistihl, aby to neposílal dál. Bohužel to muselo být pod podmínkou, že to, co viděl, se už nesmělo nikdy opakovat.

Nebyla jsem ani na oficiálním předávání maturitních vysvědčení, protože jsem si na poslední chvíli sehnala absolventskou stáž do zahraničí. To by byl poslední moment, kdy bych se s Brownie mohla vidět. Odjela jsem na tři měsíce na jih a doufala jsem, že tam zapomenu na všechno, co se stalo, a přijdu na vysokou školu s naprosto čistým štítem.

Také se mi to podařilo. Úplně jsem zapomněla. Většinou v náručí jiných dívek. V průběhu let jsem měla dvě přítelkyně, které jsem opravdu upřímně milovala. Ale kdykoliv se zmínilo jméno Kateřina nebo jsem se vracela ke svým starým zápisům ve skriptech nebo ve svých denících, tak jsem si na ni vzpomněla. Jemné bodnutí nebo zamrazení po těle mi ji připomnělo, ale dalo se s tím žít.

Byly jsme obě velmi opilé a to, co se stalo, bylo pouze pod vlivem okamžiku. Stalo se to jen jednou a už jsme to dávno smetly ze stolu, nemělo cenu to nadále řešit. Nikomu jsem o ní neřekla, nechtěla jsem to rozesílat, nechtěla jsem to s nikým řešit. Byla to pro mě uzavřená kapitola a věřím, že pro Brownie taky. Dokázalo se s tím žít.

Tak proč přede mnou teď sedí a tvrdí mi, že to všechno, co se mezi námi stalo, bylo upřímné?

[bettyathajsko]

Ostrov Koh Chang

Den 3

Večer jsem se ještě narychlo domluvila přes Tinder výlet s jedním klukem z okolí, takže plán jsem měla. Nechat to na nem:D.

Když mi předchozí večer polka doporučovala, proč si kvůli travel buddies nazapnu tinder, říkala jsem si, no potěš koště, tuhle hru já už přeci nehraju. Pak jsem si ale vzpomněla, že ve Vietnamu to vlastně bylo fajn, že tam opravdu je plno lidí, co taky hledaj jen travel kámoše. A bylo to tak.

Stefan sem údajně jezdí pravidelně, takže aspoň poznám nějaký hidden places, který nejsou příliš turistycký. Začali jsme vodopádem, kam jsem chtěla já, a byl moc fajn. Ten vodopád;). Já se tam vykoupala a pak se slunila. Trochu sem se urazila, když se mě ital Stefan ptal, jak to mám s tím skútrem, jestli zvládnu ty kopce místní. Tak sem mu vysvětlovala, že jsem jezdila ve Vietnamu a že včera jsem byla na vyhlídce, a tam vedl taky kopec. Asi jsem moc důvěryhodně nevypadala, takže řekl, že pojedem na bližší pláž, kam nevede tak kopcovitá cesta. Pf. Ale na druhou stranu musím uznat, že když jsme se pak vydávali dál, na komplikovanější úsek, tak pořád říkal, že mám kdykoli zastavit a že on to sjede za mě a tak. Což mě sice popichovalo, ale fakt byl, že to byl příjemnej záložní plán.

První pláž nebyla nijak zázračná ale dali jsme si pivečko, trochu se poslunili, vykoupali a jeli dál. Cestou jsme koupili ovoce k obědu a jeli konlikovaneji úsek. Kterej jsem co? Dala s prstem v nose, neasi;) Jsem přeci starej schumacher na skutru:D cestou u silnice posedávaly opičky, což mi přišlo roztomilý ale neodvažovala jsem se zastavit, aby mi ty mrchy nechtěli něco ukrást nebo mě kousnout. Opice jsou tady prý všude.

Druhá pláž byla krásná, přesně takový odpočinkový místo jaký jsem si představovala. Výhled na menší ostrůvky okolo a velká houpačka.

Cestou dom jsme se zastavili na západ slunce v zapadlém rastabaru kde se kromě piva a koktejlů prodával i houbičkový shake. Prostě normálka. V thajsku teď někdy legalizovali trávu a tak se všude nabízí jointy a jiný mlsky. Shake jsme odmítli a dali si trapně jen pivo. Zato pánové z Bhútánu vedle nás měli plnou sklenici trávy a balili jedno brčko za druhým. Byli úplně ko. A vysvětlovali nám, že u nich kouří jenom hašiš a tady že si dájí rádi tu travičku:D. Bylo to fakt vtipný, jak byli úplně mimo:D. Západ slunce byl moc hezkej a my jeli dom.

Večer jsme ještě dali jídlo v jedný místní restauraci, kde jsme si dali dry curry a pořád nám vrtalo hlavou, co to asi bude. Měli jsme různé teorie, ale to, že to bude normální kari a jen k němu nebude skoro žádná omáčka, to nenapadlo ani jednoho z nas:D. Pak se šlo zakončit večer na drink na pláž ale cestou potřeboval Štéfa opravit pneumatiku na skútru, protože se pořád vyfukovala. Zastavili jsme tedy v sobotu večer u jedné opravny, kde tátové a strejdové měli zřejmě mejdan a poprosili je, jestli to neopraví. A oni že jasně a hned nám dali židličky, ať si sedneme a počkáme. Měli tam malý koťátko a ten jeden táta se ho snažil krmit oříškama ve wasabi. Ta kočka to sežrala. Nevěřila jsem. Druhej oříšek už ale nechtěla, tak ho smlsnul taťka sám. Do toho tam měli dvě malý holciciky a ty z nás byly nadšeny. V duši byla díra jak hrom, takže se měnil vnitřek a pak kolo nafukovalo. Akce v Evropě tak na 2 týdny s diagnostikou, tady otázka 15minut. Na závěr jsem dostala panáka pálenky, co tam hoši kalili. Pálenka byla z lahvičky ze supermarketu, tak jediný co mě děsilo byla jedna sklenička ze který se pilo. Nalili mi celkem lampu, tak říkám zw chci míň a oni no jasneee, podali panák taťkovi, tam jsem se chvíli bála že jen upije a zbytek mi nechal ale naštěstí ne. Kopnul ho tam a vrátil skleničku, aby se mi do ní mohl nalejt můj prcek. Taťka mezitím do plecháčku nalil vodu, abych to měla asi čím zapít. Panáka jsem kopla, a vodou opovrhla. Hele alkohol desinfikuje, voda (bůhvíjaká) z hromadného plecháčku už by mohla bejt trochu víc o hubu. Byla to nějaká slabá vodka, takže nic hroznyho. Ani to extra nehrálo. Oni se moc smáli, že jsem to nezapila, zatleskali mi, zamávali a my mohli pokračovat.

Drinky na pláži klasika, supr, na závěrečnej drink se šlo do baru s živou hudbou. To byl bizar. Nejenže jsme tam byli jedinej nesmíšenej “pár”, ale ta hudba? To byl normální živej jukebox. Paní jste dali lísteček, co chcete zahrát a ona to s klávesama a basákem vystřihla. Ne vždycky šlo hned na první dobrou poznat o jakej song se jedná, měla tam trochu thajskej feeling ale i tak, klobouček! Pak tam holky asijský od vedlejší stolu začaly tančit a vzaly nás do kola. Takže jsme tam trsali s thajkama, co mi pořád říkaly, jak jsem krásná:D proč já že jsem v tohle baru nebyla včera?!:D haha… byla to sranda a samozřejmě jsme si museli stvrdit přátelství na fb a slíbit, že druhej den přijdem na oslavu narozenin. Jejich slibování je, že do sebe zaklesnete vzájemně maličký a říkáte yes yes yes. A oni říkaj: hepyyy hepyyy:D tím jsem večer uzavřela a šla spát. Myslím, že zážitků bylo na jeden den víc než dost:).

[asi-nejaky-debil]

Podívejte, já už jsem nejspíš moc dlouho u televize, ale

Proč vypadá ten myšák z madety jako fursona Honzy Dědka?

[zlobiva]

Ahoj, chtěla jsem se spíš někomu svěřit, než se na něco zeptat a tys mě hned napadla, nevim proč. Je mi 25 a nikdy jsem neměla žádnýho kluka, ani jsem nikoho nikdy nepolíbila. Celej život trpim úzkostma a mám strach se nějakýmu z nich otevřít. Docházim na terapii a poslední dobou jsem se cítila, že bych mohla zkusit štěstí a tenhle strach překonat. Sice jsem nikdy nezažila sex, ale přitahuje mě BDSM. Za nějakou dobu jsem si byla schopná všimnout, že v týhle komunitě se pohybuji celkem fajn lidi. Psala jsem si s jednim, kterej na mě udělal vážně dojem a sešli jsme se. Cítila jsem se, že mě přijme takovou jaká jsem. Procházeli jsme se po Praze a pak jsme skončili u něj doma. Všechno bylo fajn, dokud neuviděl moje nahý tělo. Myslela jsem si, že mu trošku baculatější ženy nevadí, alespoň z toho, jak se prezentoval, ale v podstatě to skončilo tak, že na mě ani nesáhl. Bylo to příšerně trapný. Chvíli si se mnou ještě povídal a pak mě šel vyprovodit. Cestou domu jsem se úplně zhroutila, protože se naplnil jeden z mejch největších strachů a nemohla jsem tomu uvěřit. Kamarádky mi řekli, ať to hodím za hlavu, ale mně to nedalo a zeptala jsem se ho narovinu, co mu na mě tak vadilo. Chtěla jsem, aby byl upřímnej. Odepsal mi, že na fotkách jsem nevypadala tak hutná, a nemyslel si, že budu vypadat tak, jak jsem vypadala. Přiznal se, že jsem ho přestala přitahovat, když viděl, že mám pupínky na zadku a na vnitřní straně stehen. Trpím na to celej život a je to právě jeden z těch důvodů, proč jsem s nikým nikdy nechtěla nic mít. Cítím se strašně poníženě a neschopně. V jednu chvíli jsem si chtěla vzít život, jelikož vím, že s mym tělem nic neudělám. Mám pocit, že spousta mužů mě bude vnímat úplně stejně a abych pravdu řekla, tohle mě ještě víc uzavřelo. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se konečně odhodlala a teď bojuju s myšlenkama, že ten můj strach byl oprávněnej. Že jsem monstrum, který nikdo nechce…:,(

Teď mě, prosím tě, dobře poslouchej. Snaž se otevřít, co nejvíc to jde a přijmout, co se ti budu snažit říct. Nic, absolutně nic, s tebou není špatně. To, že tvoje tělo nějak vypadá, na tom vůbec nezáleží. Každá máme něco, s čím bojujeme, protože nás odmala učí, že nejsme dost dobrý a krásný. Hrozně moc bych tě teď chtěla obejmout a ukázat ti, že nějaký pupínky, nebo tvoje váha, z tebe v žádnym případě nedělá monstrum. A to je mi jedno, kolik jich na tom zadku máš a jaký číslo ukazuje tvoje váha. :) Ano, existujou věci, který se dají ohledně vlastního těla do určitý míry ovlivnit, ale kdo je ten, kdo by ti měl říkat, jak se o něj máš starat a jak by mělo vypadat? Jedno vim jistě. Určitě to nebude chlap.

Zasloužíš si, úplně stejně jako všichni ostatní, lásku a pozornost od někoho, komu na tobě bude záležet. Vím, že jsi teď v rozpoložení, že ti to bude připadat jako klišé, ale člověk, kterej tě bude mít rád, nebude tyhle věci vnímat jako problém.

K tomu, že jsi ho nepřitahovala. Sama musíš cítit, že to neměl v hlavě v pořádku. Aby na tebe nechtěl sáhnout, kvůli pupínkům? Já jsem za tebe nakonec ráda, že nesáhl, protože mi je jasný, že mu totiž nešlo ani o nic jinýho. Vyhlídl si tě, všiml si, že jsi zranitelná, namazal ti med kolem pusy, ale pak vycouval, protože se nechtěl ušpinit. Do tohohle průseru se namočil on sám. Ty s tím nemáš nic společnýho.

Možná se budeš divit, ale já, stejně jako ty, trpím na folikulitidu. V minulosti jsem vždycky zaťala pěsti a vrhla se do vztahu. Nikdo na můj zadek neupozorňoval, ale já si pořád v hlavě říkala: “Stejně by byl radši, kdybych měla hladkej zadek, akorát je slušnej a nic neřekne.” Někdy to tak bohužel bylo. Jenže taky vim, že jsou i takoví chlapi, kterejm je fakt jedno, jak tvoje kůže vypadá. Jsou do tebe zamilovaný a tečka.

_____________

TOHLE BYCH CHTĚLA, ABY VIDĚL KAŽDEJ CHLAP, KTEREJ TAKHLE PŘEMÝŠLÍ!

Tohle přesně způsobujete ženám svym nevyspělym chováním. Potřebujete mít pocit, že jste si neušpinili svoje majestátně vyhoněný péra. Potřebujete krásný prsa, hladkej zadek, mít dobře vyholíno, nebýt “ani moc tlustá, ani moc hubená”, bla bla bla. S tímhle jděte do piči, od toho existujou bordely.

_____________

Prosím, vy všichni normální, ukažte týhle odvážný holčině, že by na sebe měla být hrdá, že se pokusila překonat svůj strach, a že by určitě kvůli nějakýmu tydýtovi neměla přestávat!

[tak-sam-tu-jsem-s-tim-ramusem]

Sluncata mého života,

po dlouhatánské neaktivitě jsem se rozhodl oprášit svůj účet na Čumblru a řekl jsem si, proč tento vypečený rok neskončit nějakou jednoduchou Otázkohrou? 🤔

(pokud tu už něco takového bylo tak se omlouvám, konec konců, dlouho jsem tu nebyl :'D)

S vědomím toho, co se v celém světě za rok 2020 odehrálo, jak bychom ho shrnuli jednou větou?

"Maminka mě vždy učila, že když si o něčem myslím něco ošklivého a nechci to říkat, tak to nemám říkat. :'D"

S ohledem na své osobní životy, byl pro nás rok 2020 dobrý, nebo špatný rok?

"Jednou jsem byl nahoře a jednou zase dole, ale i přes veškeré neshody se tento rok nějak dal přežít."

Co mi rok 2020 dal?

"Schopnost pracovat přes noc, schopnost být trpělivý a dvanáct kilogramů navíc."

Co mi rok 2020 vzal?

"Schopnost vést normální spací režim. (Čas zveřejnění tohoto nadělení mluví za vše)"

Na co jsme za rok 2020 hrdí?

"Na naše zdravotníky a další pracovníky v první linii. <333"

Zjistili jsme v roce 2020 něco, o co bychom se chtěli podělit?

"Je celkem dvacet šest čeledí listnatých stromů z toho jedna už neexistuje."

Věříme, že bude rok 2021 lepším rokem?

"S ohledem na aktuální situaci možná bude postrádat dobrý začátek, ale pevně věřím, že druhá polovina nadcházejícího roku bude stát za to!"

Na co se v roce 2021 těšíme?

"Těším se, až se budu konečně moci sejít s rodinou, přáteli a opět navštívit svoji milovanou kavárnu."

Máme v plánu si dát nějaká novoroční předsevzetí?

"Ne, vůbec ne. Možná mě něco napadne, ale stejně, jako v letech minulých, ta předsevzetí stejně nedodržím </3."

Máme nějaké poselství, radu, či cokoliv jiného, co bychom chtěli sdělit lidem, co toto čtou?

"Važte si věcí, které vlastníte. Važte si lidí, se kterými se bavíte. Věnujte opravdu chvilku času tomu, abyste mohli napsat či zavolat svým blízkým, dokud můžete. A pamatujte si, že po každé bouři jednou vyjde slunce na obzor. <3"

Nu, a já s radostí a vřelým pozdravem předávám slovo @kocourmokroocko, @dejsipozornales, @kedluben-kedlubna, @sedmikrascino, @nejene, @andel-z-neonu, @draci-prece-nejsou, @teplakovasouprava a @zjineplanety.

Tímto také všem, co toto čtou přeji (opožděně) krásné Vánoce a hodně štěstí, zdraví, radosti a trpělivosti do Nového roku <33.

[danovy-komenty]

Správce

Posledních pár let dělám správce u nás v baráku. Říkám barák, ale abyste si nemysleli – žádná chaloupka – dole krámy, restaurace, nějaký firmy a nad tím několik pater bytů. Chci teda zdůraznit, že jsem to vlastně nikdy dělat nechtěl, ale když jsem viděl, jak se ty předchozí správci staraj akorát o to, aby měli nahrabaný listí a jinak je tu bordel, tak už jsem to nevydržel a rozhodl jsem se, že do toho půjdu a založil jsem si na to i firmu. Už jsem nějaký firmy měl předtím, ale byly pak řeči, že bych si mohl dělat nějaký výhody, takže jsem se jich zbavil.

Teda, zbavil – přepsal jsem něco na ženu, něco na známý a tak. Stejně to je jenom závist – jsem normální, poctivej podnikatel, kterej chce, aby se jeho rodina měla dobře, a mohl třeba poslat děti někam do ciziny na dovolenou a tak. Jinak teda - ve výběrku jsme měli solidní náskok, sice se ukázalo, že na to naše firma sama stačit nebude a že budeme ještě muset někoho přibrat, ale padl jsem si do oka s předsedou vlastníků, takže mě podržel a smlouvu jsme dostali.

Ze začátku - a vlastně docela dlouho – všechno běželo jak na drátkách. Většina věcí byla nastavená z dřívějška a běžela sama. Kolem baráku jsme vysázeli spoustu žlutejch kytek, i budku pro ptáky jsem postavil - ať je na co se dívat. Taky nějaký dotace se nám podařilo sehnat, a když někde začne praskat zeď nebo tak něco, tak to rychle přelakujeme na růžovo.

S předsedou si vycházíme vstříc, když je potřeba. Jak říkám, celkem pohoda, klid. Jasně, občas někdo trochu remcá, ale koupil jsem si nějaký nástěnky, na který za mě Mára s Jardou z firmy házej letáčky, kde vždycky skvěle vysvětlej, že za tím, co se v baráku povedlo, stojím já – a za ty špatný věci může někdo jinej, třeba ten minulej správce. Takže je pak zase klid.

Teda, byl klid. Loni na jaře se v baráku objevil na chodbě u vchodu takovej divnej sajrajt. Pár lidí kvůli tomu i začalo trochu kašlat a tak. Jeden študovanej soused se u mě zastavil a říkal, že na to koukal a že prý to vypadá, že by to mohl být docela problém, kdyby se to nezarazilo. Ukázal mi i nějaký grafy - já na grafy docela trpím, sám jich mám vždycky aspoň pár po ruce, kdyby bylo potřeba. Takže se rozhodlo, že nařídíme návleky, zavřeme krámy a restauraci, aby se lidi zbytečně nepromenádovali a neroztahali to po celým baráku.

Naštěstí to asi docela zabralo a většina toho sajrajtu zmizela. Nejvyšší čas - lidi už začínali mít docela řeči, že se takhle bydlet nedá. Ale když jsme teda na začátku léta všechno zase uvolnili, tak se to srovnalo a byl zas chvíli klid. Tou dobou jsem ještě na úklid měl takový pěkný, pružný koště. Dosáhnul jsem s ním všude, kam bylo vidět, zametl s ním, cokoli bylo třeba – pohoda.

Jenže na konci léta se ten sajrajt začal objevovat zase. Čekal jsem, že i tentokrát někdo přijde a něco s tím udělá nebo tak, ale ti, co měli přijít, nepřišli. Sám od sebe přece lidem nic zakazovat nebudu, to by se mi taky mohlo vymstít, když nám za rok končí smlouva a prodloužení není automatický. Takže jsme si něco trošku omezili, ale spíš jsme šli tak nějak decentně – po kouskách, aby nebyly vlny. O to víc se teda muselo zametat, takže nakonec to koště prasklo. Radost jsem z toho moc neměl, kde takhle narychlo sehnat náhradu, navíc takovou která by ten nápor vydržela. Známí mi doporučili nějakýho úklidovýho robota z armádních přebytků a ze začátku to vypadalo docela slibně. Jenže pak se ukázalo, že se nedá pořádně naprogramovat, a když ho pak lidi zahlídli i v místech, kde se vůbec neměl objevit, museli jsme se ho zbavit.

Jako další pokus jsem zkusil sáhnout po jednom vědecky vymazleným stroji. Čištění s ním bylo takový trochu chladný a mechanický, ale relativně fungoval. Taky jsme k němu dostali navíc i psa, což jsem si říkal, že by mohlo lidem trochu zvednout náladu, jenže se ukázalo, že pes je pro kočku, motal se pod nohama, vyl, když měl být zticha, když měl štěkat, tak spal. Nakonec jsme ho radši v tichosti nechali uspat. Stroj ale jakž takž šlapal, lidi si na něj začínali zvykat a vypadalo to, že bychom to s ním mohli do konce nějak doklepat.

Jenže pak najednou přišel předseda, že by chtěl nechat na čištění pořídit nějakej přípravek od kámoše z Ruska a ukázalo se, že s tímhle strojem by to použít nešlo. Jak jsem říkal – s předsedou si vycházíme vstříc a tentokrát teda bylo na mě, udělat něco pro udržení dobrých vztahů – tím spíš, když má končit ta smlouva a přímluva od předsedy se může brzo sakra hodit. Takže stroj šel z baráku a narychlo jsme hledali další náhradu.

Hlavou mi blesklo, jestli nezkusit použít ještě druhýho robota, kterýho máme ve firmě na jiný věci, jenže na něj jsme toho už za poslední dobu naházeli tolik, že běží každej den od čtyř od rána až hluboko do noci a taky by se mohlo stát, že by mu shořel motor. Moc dalších možností už teda nebylo, ale nakonec nám jeden obchoďák dohodil jeden model, hezkej, pohodlnej na manipulaci - madla z kůže a tak. Akorát teda že nebude jako úplně náš, ale budeme ho sdílet s jiným domem. Člověk si v takový situaci nemůže moc vybírat – a předseda měl navíc radost, že možná bude moct konečně objednat to ruský savo, takže jsem tu smlouvu ani moc nestudoval.

Myslel jsem, že už konečně bude aspoň chvíli klid, ale ani tentokrát to nedopadlo. Jednak se ukázalo, že ten stroj strašně žere, ale hlavně jsme zjistili, že právník, co chystal tu smlouvu, pěkně kecal, a že další barák není jeden, ale je jich pětašedesát! Partaje hned začali bouřit a ani Mára už nevěděl, s čím přijít na nástěnku, takže jsem musel rázně zakročit a smlouvu jsem zrušil.

Jenže co teď – žádnej další model už nikdo nenabízí. Jsem z toho docela unavenej, mám pocit, že se proti mně všichni spikli a vedou nějakou kampaň. Asi nakonec vytáhnu to zlomený koště. Není sice v nejlepším stavu a taky jsem už měl vymyšlený, že ho dám do finský sauny jako metlu, ale na druhou stranu, vím jak s ním zamést, co budu potřebovat. Navíc přes léto by ten sajrajt mohl zase zmizet a pak mi končí smlouva a uvidí se, co bude dál. Do tý doby to nějak doklepem.

A to je asi všechno, co jsem vám chtěl dneska říct.

Tak zas někdy čau, lidi!

[deadandsarcastic]

Zápis Třetí - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ani se tomu nijak nedivil, vlastně to tak nějak čekal. Tudíž se zastavil, dokud jej nedohonili, a pak po jejich boku vykročil na chodbu. No, a když už stáli sami za zavřenými dveřmi, dovolil si položit otázku: „Co teď chcete dělat? Hádám totiž, že oni se tam budou dohadovat ještě dlouho." Neubránil se zacukání koutků, když tohle říkal. „Za ty dva týdny jsem to tady docela prozkoumal, takže po mém boku se neztratíte… Protože myslím, že mohu s jistotou prohlásit, že vrátit se na pokoj a odpočívat byste asi nechtěli, že?"

„Ne, to ne, já mám totiž energie tolik, až to skoro bolí," souhlasili okamžitě a šli těsně vedle lišáka, jako, kdyby se báli, že pokud budou udržovat osobní prostor, tak se Luxios rozpadne na prach a zmizí jim z očí volakam do prdele. „A musíme se jeden na druhého adaptovat, když teda máme jet na tu výpravu," rozumovali dál, zatímco kráčeli vedle bělovlasého chodbou. „Musíme se ska-ma-rá-dit, víš? Vždycky bylo mým snem, mít za kamaráda furríka… Takže je to vlastně povinnost. My musíme být úplně nejvíc BFF, než někam odjedeme… Jinak by to vůbec nefungovalo, chápeš? Celá mise by okamžitě selhala. A přidej si mě na Facebooku, to je první krok."

„BFF?" zeptal se trochu podezřívavě, o čemž vlastně svědčila i momentální poloha jeho uší, jež byly lehce sklopené dozadu. „A to je zase co? Nebo bych to raději neměl vědět? A ten váš slavný facebook moc nepoužívám… Tudíž to stejně asi nemá moc význam, abych si vás přidával. Ale pokud vám to udělá radost…“ Pokrčil rameny, zatímco ťapali po schodech okolo žraločího akvária.

„BFF, to znamená přece úplně nejlepší kámošenky," pronesli typickým tónem hlasu, kterým většinou lidi parodují teplouše. „A samozřejmě, že mně to udělá radost, když si mě přidáš na fejsu… Máš tam fotky? Chci tě stalkovat! Musím vědět všechno, než s tebou někam pojedu! Sice tě nepodezírám, že bys byl úchyl a chtěl mě znásilnit, ale víš co… Pro klid v duši~ Musím vědět, s čím kam jedu." Bylo celkem vtipné, že Draconiu více zajímaly podrobnosti jejich parťáka na misi, než samotná mise… Ale hej, alespoň nějaký zájem jevili - to se přece počítá.

„Mám tam jednu… Profilovou," přiznal se, když míjeli dveře, jimiž se předtím dostali na schodiště, ale on do nich tentokrát nevešel a raději postupoval v scházení dolů. „Ale tak, aby mi nešly vidět uši… A ani ocas. Sice by mě lidi mohli považovat za toho… Jak tomu vy lidi říkáte? Cosupleya? Nebo tak nějak… No, prostě jsem se bavil s vedením organizace a rozhodli jsme se, že bude lepší, když na sebe nebudu strhávat příliš mnoho pozornosti… Takže v přátelích nemám nikoho jiného než lovce… A jediný, kdo mi občas píše, je můj bývalý 'student', protože o meditaci je pořád o čem mluvit… Ale to je taková výjimka." Zastavil se u jiných dveří, které následně otevřel, a vkročil do další chodby, tentokrát však s prosklenou podlahou. Měl totiž v plánu Draconii ukázat jedno zajímavé místo. „No a taky mi občas posílá fotky… Naposledy na nich byl on se svým snoubencem... Dostal jsem jich snad padesát a nechápu proč… A stejně všechny vypadaly podobně."

„Aww, ale to je přece roztomilé, že ti posílá takové fotky! Projev trochu vděku," ušklíbli se. „Nebo bys spíš preferoval, kdyby ti někdo poslal padesát polonahých fotek…? Ne, tomu nevěřím, ty na to nevypadáš," okamžitě zamítli vlastní teorii. „To já ti budu posílat memes… Máš rád memes? Ne, ty asi nevíš, co to je… A jestli jo, tak to by bylo příjemně překvapivé," blonďatí lovci tam teď vedli rozhovor víceméně sami se sebou, protože prakticky nepustili Luxiose ke slovu. „A když se bavíme o tvém StUdEnToVi a jeho snoubenci, máš ty taky nějakou svojí lištičku, nebo jsi forever meloun?"

Nechápavě je pozoroval, přičemž uvažoval, proč by měl být nějakým melounem, ale pak si řekl, že to je zas nějaký divný slangový výraz, nad nímž nemá cenu se pozastavovat. „Ne, nemám… Poslední osoba, s níž jsem měl nějaký ten… vztah… Před dvaceti lety zemřela. Za mým chrámem má na památku vysazenou sakuru." Nerad začínal tohle téma, jelikož on si uvědomoval, že lidské bytosti nejsou pro něj… Ale stejně si občas nedokázal city k některým odpustit, i když věděl, že žádný vztah (v jeho případě) nebude mít dlouhého trvání.

„To je mi líto," na pár dlouhých desítek sekund zmlkli, ale nakonec to stejně nevydrželi a vyhrkli: „Měl bys zkusit Tinder. A kam to vůbec jdeme? Tudyma jsme přece prve nešli, nebo jo? Já nevím, já se tu nevyznám… Pořád samá stěna, sem tam žralok, nebo nějaká kytka, kdyby tu dali dekorace na starosti mně, tak to vypadá úplně jinak… A líp. To když si mě můj bráška tady v Americe vzal k sobě, on ti měl takový holobyt, ale to možná, protože je něco jako kněz, tak jakože žije tak skromně, ale nakonec už jej přestalo bavit poslouchat ty mé nářky na to, jak to má doma ošklivé a prázdné, tak jsme jeli do Ikei, a teď to tam vypadá, díky mé pomoci, milionkrát líp," začali zase mlít jako kafemlejnek.

„Možná jde o to, že tahle základna je dělána spíše účelově," odvětil Luxios s pokrčením ramen. „Nikdo nemá čas a asi ani chuť tady dávat něco navíc… Hádám, že už takhle to muselo stát organizaci neskutečný balík peněz…“ Aby pravdu řekl, jeho šustění zelených bankovek nikdy moc nebralo, tudíž jenom odhadoval, co si tak asi vedoucí organizace mohli při výstavbě myslet. „A už jsme skoro tady," s těmi slovy sklopil oči dolů k prosklené podlaze, kde se pod nimi rozprostírala menší kopie brazilského deštného lesa; stromy, keře liány, dokonce i hluboká tůň s menším vodopádem. Na stromech posedávali barevní papoušci, jejichž hlasité skřehotání šlo slyšet i přes sklo. „Tohle je něco jako klidová zóna… Jako si lidé chodí odpočinout do japonských zahrad, tak tato základna má tohle… Říkal jsem si, že by se vám to mohlo líbit… Když sestoupíme ještě o dvě patra níže, můžeme se dostat dovnitř."

„Oooh! To vypadá úžasně! Kdyby tak takhle vypadal i zbytek základny, ach… Ale, aspoň něcooo! Tak pojďme, ať už tam jsme!" pohopsávali kolem staršího jako nadšené štěně. „Ale zajímalo by mě, jak tohle může být klidová zóna, když tam ti ptáci tak řvou?" začali zase uvažovat o pár vteřin později. „To moc klidové není… Lepší by bylo, kdyby mluvili. Mohli by třeba zpívat žalmy! To by bylo mnohem víc příjemné, než takový řev. Copak tobě z toho nejde hlava kolem, když ty papoušky takhle posloucháš?" zkoumavě se zadívali na lišáka, a najednou zalapali po dechu, jako kdyby je osvítilo samo světlo boží. „Nerozumíš jim, co takhle říkají, když máš zvířecí uši? A máš jenom ty liščí, nebo pod vlasy i další lidské? A můžu se kouknout?"

S povzdechem se pokusil jedinou rukou odhrnout své dlouhé, husté vlasy, aby jim mohl ukázat, že skutečně další uši nemá - jenom ony liščí nahoře na hlavě… Přičemž se připravoval na dalších nespočet všetečných otázek. „A ne, skutečně zvířatům nerozumím… Už jsem vám přece vysvětloval, že mezi ně nepatřím. Stejně jako se nedám považovat za jednoho z vašeho plémě." Zase nechal vlasy spadnout dolů, aby se mohly lehce vlnit podél jeho zad, načež vyrazil dál chodbou, aby se dostal ke schodišti vedoucímu do odpočinkové zóny.

„Ale to, že nejsi zvíře, ještě neznamená, že bys jim nemusel rozumět! Sám jsi teď řekl, že nejsi ani člověk, a stejně rozumíš, co ti lidé říkají, ne?" obhajovali své otázky okamžitě. „Tak se jenom ujišťuju… Abys mě pak nepomluvil u nějakého papouška…“ dodali o něco tišeji a rozeběhli se za lišákem, aby se jim neztratil. „A nebývá ti v zimě zima na tlapičky? Zkoušel sis už někdy ponožky? Co ponožky, normální moderní oblečení? Ne, že by ti to takhle neslušelo, ty kimona a tuty ostatní pitomosti ti docela sednou, ale víš co… Vidět tě v tričku a teplácích by byl asi zážitek."

„Vzhledem k tomu, že na tlapách mám drápy, tak zkoušet si ponožky by asi byla docela hloupost," poznamenal suše, když se dostal na konec chodby zakončené dalším kovovým schodištěm. „A nosím tradiční oblečení, jelikož je to forma pocty mé, dalo by se říci, vlasti, spojení s národem, který jsem sledoval po dlouhá staletí… A navíc jsem si na to zvykl," přiznal po chvíli. To, že jeho nohy jsou lehce jinak stavěné, takže by mu tepláky snad ani neseděly, raději vynechal, nebo by Draconia ještě projevili neskutečně chuť mu je začít zkoumat.

„Aha, aha, to zní fér," kývali chápavě. „Kolik ti vůbec je? Protože zníš, jako kdybys byl u toho, když Bůh tvořil Zemi, ale zase tak staře nevypadáš… Stárneš ty vůbec? Nebo stárneš nějak pomalu? A byl jsi vůbec někdy miminko? Nebo je stárnutí jen naše pozemská věc, která se na tebe nevztahuje, a prostě ses takhle už odněkud vyloupl, a vypadáš tak celý život?" ušklíbli se.

„Kolik mi je?" On sám se nad touhle otázkou zarazil. Dokonce tak moc, že se mu přes tvář na okamžik přehoupl stín zádumčivosti. „Asi mi to nebudete věřit… Ale ani já sám to nedokážu spočítat. Tam, odkud pocházím, čas neplyne. Jen stojí, houstne, hromadí se… A pak zmizí. Vůbec je to takové zvláštní místo. To se tam tak odeberete, a když se vrátíte, tak zjistíte, že vše okolo se změnilo k nepoznání, tváře a jména vám nic neříkají… No a pak zjistíte, že uplynula tři staletí." Když tohle říkal, zastavili se před prosklenými dveřmi, na nichž bylo napsané: „Klidová zóna". A pod tím někdo přilepil papírek s oznámením: „Jestli vám zase uletí nějaký papoušek a posere celou chodbu a schodiště, tak si to budete uklízet SAMI." „A mé dětství… Hmm… Z něj si toho moc nepamatuju. Kdybych to měl přirovnat k vašemu životu, tak to mám tak, jako by má celá mladá léta trvala nanejvýš týden. A co vy? Jak jste staří?"

„Mně bylo minulý rok devatenáct," odvětili a nijak jinak se k téhle otázce na ně nevyjadřovali - ono na to nebylo moc co odpovědět, protože oni to zkrátka nemohli celou chodbu okecávat jako Luxios. Je mi devatenáct, na podzim mi bude dvacet - konec, tečka. „A to jako nemáš doklady? No, fajn, blbá otázka, hádám, že organizace ti je nějak zařídila," uznali sami, ale okamžitě následovali s další otázkou: „Takže… Ty prostě nevíš, kolik ti je? Tak to je fajn - víš co, když se nebudeš zatěžovat přemýšlením nad tím, jak jsi starý, tak si třeba budeš pořád připadat mladě," uvažovali. „Co když je to cesta k nesmrtelnosti?! Když zapomenu, kolik mi je, tak přece nebudu vědět, kdy mám umřít, ne?"

Na tohle neodpovídal, jelikož mu to osobně přišlo jako neskutečně stupidní a primitivní prohlášení, ale zase mu nepřišlo správné je za to nějak kritizovat nebo jim to vyvracet. Takže raději jako správný gentleman otevřel prosklené dveře a naznačil jim, že můžou vejít. „Až po vás."

Prohopkali kolem Luxiose a dostali se tak do místnosti, která byla… Vážně exotická. „Košíčku, a je tu ještě něco zajímavého, nebo jsi mě sem vzal, jen abys mi ukázal pár ptáků?" ozvali se, zatímco zírali na papouška, sedícího na větvi, plus mínus v úrovni jejich očí. „Hej, u-míš mlu-vit?" slabikovali ptákovi, jako kdyby mluvili na cizince, kterému musí už potřetí něco opakovat, protože pořád nerozumí. „Řekni: Pater noster, qui e-" Svého Otčenáška latinsky však nedokončili, protože papoušek po nich vyjel a pokusil se je klovnout do nosu - na což Draconie reagovali zaječením a půlmetrovým skokem dozadu, při kterém instinktivně sjeli rukou ke své černé tašce, připravení z ní okamžitě vytáhnout její obsah a začít se obřímu ptákovi bránit; ten ale jen něco krákl, zamával křídly a přeletěl na jinou větev.

Rychle vklouzl do místnosti, zavíraje za sebou dveře, jelikož dbal na ono nařízení a vážně nestál o to, aby musel někde uklízet ptačí trus. „No… Celkově je tady krásně," poznamenal váhavě. Jemu tohle naprosto stačilo. To snad lidé vždycky potřebovali milion různých věcí, aby byli spokojení? „A taky se tu dá meditovat… A není to tady tak strohé jako na chodbách… No a taky jsou tady někde tři lenochodi a v jezírku můžete vidět želvy."

„Lenochodi?" zalapali po dechu. „Tak pojďme hledat lenochodky!" nadchnuli se ihned, jak malé děcko, a přicupitali zpátky k lišákovi, předpokládajíce, že on by měl přesně znát polohu všech tří lenochodů - což, vzhledem k tomu, že ta zvířata pořád jen visela na jednom místě, neznělo až tolik neuvěřitelně. „A vlastně… Kdy máme odjíždět na tu misi? Pořád trošku tápám a mám zmatek v tom, co tam říkali, vzhledem k tomu, jak se dohadovali…“

Pokrčil rameny, načež vyrazil směrem, kde si myslel, že by se tahle roztomilá zvířátka mohla nacházet. „Oni nám dají vědět, až se dostatečně vyřvou jeden na druhého… Ale asi co nejdříve… Umíte skákat s padákem?" zeptal se náhle, vydávaje se mezi křoviska.

„Nepotřebuju padák, já skáču bez něj," odvětili klidně, zatímco následovali Luxiose do křoví. „A vzhledem k tomu, že padák se mi nikdy do rukou nedostal, neboť výcvik mi byl v organizaci nastolen trošku jinak, tak nevím, jestli jim dokážu seskočit… A ani mne to zrovna nezajímá, poněvadž, jak říkám, já ho nepotřebuji."

„Tak to máte vážně štěstí," pokýval hlavou Luxios. „Já jsem tady už zhruba dva týdny, abych se to správně naučil. Slečna Webberliová mi totiž vysvětlila, že Tichá řeka je uprostřed tajné oblasti, tudíž nás co nejblíže dopraví vrtulníkem a my se trošku proletíme… No, a pokud vy žádný výcvik nepotřebujete, tak to bych si dovolil odhadnout, že během dvou dní nás vyšlou na misi. Už teď jsem dokázal vycítit jejich strach z toho, že nedostali žádné hlášení." Zastavil se a našpicoval uši, jelikož se snažil zachytit jakýkoliv šelest, jenž by mu prozradil, kudy se má dát dál.

„Hmmm, tak jo," uspokojili se s odpovědí, protože dva dni zněly fajn. „A Luxiosi?" ozvali se ještě po chvilce tiše. „Myslíš, že to tam bude hodně nebezpečné…? Ale i kdyby bylo, tak to bude v pohodě, viď? Vždyť máš třídu S, takže…“ nervózně přešlápli. „Takže je tam když tak nějak sesekáš, viď?"

„Nevím, do jak nebezpečného úkolu se to vrháme, ale jsem si jistý, že to tak strašné nebude… Ale i tak, na každý pád, vám slibuji, že vás budu hlídat jako oko v hlavě. Ostatně, chránit lidskou rasu bylo mým úkolem po celá staletí… Něco slyším odsud." Pomalu se přikradl k jednomu stromu a pohlédl nahoru do větší, kde se opravdu ukrývalo jedno roztomilé zvířátko.

Celí se nad tím slibem radostí zatetelili, i když jim bylo z lišákových řečí jasné, že by takhle chránil každého jiného člověka, takže to nebylo myšlené jako nějaký kompliment, nebo důkaz toho, že by se staršímu extra zamlouvali… Ale, hej, pořád to byl slušný bodyguard - a kdo by nechtěl mít za bodyguarda furryho? Když se Luxios zmínil, že něco slyší, a pak se podíval do koruny stromu, Draconie jej pohledem okamžitě následovali… A hned na to zapištěli: „Jé, to je ale ňuňu!" a div, že na ten strom nevylezli.

Se zájmem pozoroval Draconii, jak se tam rozplývají, a byl docela rád, že konečně svoji pozornost věnují někomu jinému než jemu. Přemýšlel, jestli by měl jít hledat další lenochody, ale pak to zavrhl s tím, že jeden jim bude určitě stačit, když se na něj budou dívat dost dlouho. Ostatně - všichni jsou to naprosto stejní lenochodi.

Úplně zapomněli na to, že jsou tam ještě někde dva další lenochodi a nadšeně poskakovali pořád pod tím jedním… To jim ale vydrželo tak tři minuty - protože ten lenochod byl sice strašně roztomilý, ale vůbec nic nedělal, tudíž Draconii snadno omrzel. „Ten lenochod už se mi nelíbí," prohlásili, když se jejich nálada změnila z "hurá hurá" na teenagera v národním parku. „Půjdeme teď hledat ty želvy? A koušou ty želvy? A dá se s nima koupat? A jak jsou velké? Asi to nejsou takové ty chodící kameny, co se na nich dá povozit, že? Ale ty by vlastně nebyly v rybníčku, protože by šly hnedka ke dnu… Škoda."

Povzdechl si, protože vážně netušil, na jakou otázku by měl odpovídat nejdříve. Tudíž se prostě jen otočil a vyrazil skrze křoviska k jezírku, přičemž si dával pozor, aby nezničil nějaké rostliny okolo. „Nedokážu říct, jestli koušou; já jsem se jich totiž dotýkat nezkoušel. Možná závisí na tom, jak je chytnete do rukou a jak se k nim přiblížíte… A koupat? No, pokud se vám chce skákat do studené, trochu zakalené vody, kde plavou ryby a želvy, tak vám v tom bránit nebudu."

„Já se neptám proto, že by se mi tam chtělo skákat, ale proto, aby mi bylo jasné, jak moc mám panikařit, pokud tam náhodou spadnu," odvětili, s mírným pokrčením rameny. „A co za ryby tam plave? Žerou je ty želvy? Nebo žerou ty ryby ty želvy? Nebo se snad žerou navzájem?" vyzvídali, zatímco následovali Luxiose, chůzí podobně opatrnou, jakou kráčel lišák, aby nějakou rostlinku nezlomili, nebo nepodupali.

„Ani jedno," odvětil, protáčeje oči. „Někdo je sem chodí brzy z rána krmit, jelikož když jsem sem zavítal okolo sedmé hodiny dopoledne, už zde bylo připravené jídlo." Něžně rozhrnul obrovské listy nějakého křovíčka, čímž se jim naskytl pohled na malebné jezírko s hučícím vodopádem.

„Pěkné," ocenili jezírko jednoslovně a zadívali se do něj, ve snaze najít nějakou tu želvu… Když narazili asi na tři, a pár rybek k tomu, tak se podívali na Luxiose. „A tady v té místnosti ty teda medituješ? A jak dlouho to většinou děláš? Nebo při tom nějak ztrácíš pojem o čase?" začali se ptát/uvažovat, zatímco si lišáka prohlíželi.

„Mohl bych meditovat i jinde," odvětil po chvíli, kdy zíral do tmavomodré vody, jako by se snad jednalo o nejzajímavější objekt v celém vesmíru. „Ale tohle místo se mi zamlouvá, takže chodím sem… A navíc, když se tu zašiju hodně daleko od vchodu, tak mě skoro nikdy nikdo nenajde… No a záleží to na tom, kolik potřebuju načerpat energie. Někdy je to v řádu minut, jindy hodin… Ale nijak si to nestopuju," dodal po menší odmlce. „Prostě až když se na to cítím, tak přestanu."

„Aha. Tak to je fajn. Pořád lepší, než kdybys ve volném čase natáčel na TikTok," pokrčili rameny, a také se zapozorovali do modrého jezírka. „Půjdeme už? Docela by mne zajímalo, jak to vypadá na zbytku základny… A tady je to sice hezké, ale nudím se… A je mi tu horko," postěžovali si, protože opravdu, v téhle místnosti vážně klimatizace nebyla - asi, aby tu lovcům náhodou nezmrzli jejich domácí lenochodi.

Uvažoval, že by se i zeptal na to, co to "TikTok" vůbec je, ale nakonec se na to vykašlal, jelikož mu to stejně nepřišlo zrovna dvakrát důležité. „Tak pojďte," povzdechl si a zamířil pomalu ke dveřím, stejně opatrně, jako když sem přicházel. „Určitě vám budu moci ukázat minimálně třetinu základny, než se tam dohádají.“

Odkaz k obsahu: https://deadandsarcastic.tumblr.com/post/189273424866/loveck%C3%A9-kroniky-2-li%C5%A1%C3%A1k-s-bou%C5%99%C3%AD-v-z%C3%A1dech

[prospercz]

Den 73

Stir it up už se večer neukázal, nejspíš začal šlapat pozdě a už to nestihl. Takže jsem po 67 dnech nejen zase šel sám, ale i spal sám. Byla to docela příjemná změna.

Zdá se, že jsme vyčerpali všechny krásy Oregonu. Všechno kolem je jen zelený les plný komárů. Nebo občas spáleniště. Ale nic zajímavého. Procházím borůvčím, ale je ještě moc brzy. Ráno jsem jen vyběhl tu horu, o které většina hikerů tvrdí, jak hrozně moc má sněhu. Tak prosím pěkně tam byla asi jedna míle na sněhu…takže při pomyšlení, co je teď všechny čeká a jak vystrašení byli už z tohohle, tak to good luck.

Pokud ještě neexistuje, mělo by se začít používat slovní spojení: rojí se jako komáři před bouřkou. To, co předváděli dneska, když se začalo hřmít a v těžkém vzduchu visela vidina pořádného deště, to prostě není normální. Nakonec spadlo jen pár kapek, bouřka ale byla pořádná, jen ne nade mnou. Naštěstí.

Začínám přemýšlet, jestli si člověk může vytvořit imunitu na komáři štípance. Podobně jako se to děje třeba se včelami. Dneska jsem jich totiž schytal minimálně dalších 50. A to mám vidět jen nohy od kolene po kotníky! Teda, asi 15 jsem jich dostal během minuty, když jsem se snažil dojít si na záchod…Rekordně jsem taky dneska jedním plácnutím zabil osm jedinců. Na celkový počet protivníků to ale bohužel nemělo žádný vliv.

Dnešek byl mimochodem v něčem celkem výjimečný, až nezvykle moc fauny. U oběda jsem poslouchal řev medvěda. Jsem si jistý, že to byl medvěd. Ale nikde jsem ho nezahlédl. Možná dobře, ale stejně mě to trochu mrzí. Bylo to totiž fakt blízko. Celý den se po trailu prohání malé žabičky, jak kdyby si říkali o to, aby je někdo zašlápl. No a večer v kempu ke mně přišla srnka asi na 15 metrů. A vůbec se nenechala zaplašit, měla prostě na párku.

Kempuju asi po 26 mílích kousek od silnice. Ale slyšet a vidět tu ještě není. Dva metry od mého stanu burácí rozvodněný potok, tak mám dneska o hudbu postaráno. V 8 večer dorazí i Stir it up! Sem se ale bohužel nevejde, tak musí ještě kus popojít a najít si jiné místečko. Balíček má, ale nakonec nebyl nahoře ve vesnici, ale tam, kde jsme měli ten první. Prý ho napoprvé nenašli, no komedie.

[lieselotte-sky]

Ještě pár slov (nejen) k trubce

Začnu tou směšnou částí. Youtube mimo jiné poskytovala embedded videa, jde o to, že normální video na trubce vložíte do nějaké jiné stránky. Není to odkaz, do té stránky se importuje přímo přehrávač. Umí to samozřejmě i většina video služeb. Tato věc se používá na mnoha místech, ale jednou z nich jsou e-shopy, které to na jedné straně používají k propagaci svých produktů, nejen tím videem samotným, ale dost často si platí i nějakou tu reklamu na trubce, čili pokud naserete tyto lidi, máte vyřešené i ads, protože kde jinde pro to chcete hledat zákazníky? Jenomže tyto firmy zase žijí z čeho? No ze zákazníků, čili když na jejich stránky vleze zákazník s adblokem a místo videa uvidí akorát prostředníček od trubky, nasere se, zvedne trubku, zavolá do e-shopu, zda by mu to video nemohli poslat, neb trubka má nějaké psychické problémy, no protože o zákazníka úplně přijít nechcete, zvláště je-li to u něčeho s hodně dlouhou částkou a to video je celkem rozhodující (například prodej filmové techniky — chcete vidět výstup, ale třeba i aut, bytů, domů, prostě se na to chcete podívat bez toho, aby se něco složitě domlouvalo a někam jezdilo), musí to provozovatel nějak řešit, což je opruz, takže se nasere. A teď příjde to klíčové. Začne přemýšlet. Proč vlastně máme ta videa na trubce? Protože je tam komunita, protože se to video dostane mezi lidi, protože můžeme zaplatit trubce aby ho doporučovala, protože se takto to video dostane mezi lidi, kteří by na naše stránky nevlezli, že? Ale když trubka začne do těchto lidí kopat kvůli adbloku, každé jedno takovéto video ztrácí dosah. No a pak příjde taková ta otázka, pokud mi vlastně, coby provozovateli, přináší trubka zbytečné problémy bez benefitu, nebyl by lepší selfhosting? Když se nad tím zamyslíte, to není vybírání drobných z gauče, to si nějaký tupec jen nasral do vlastních bot. BTW současná situace je taková, že trubka dostala rozum, což bylo něco, co jsem čekala, tohle totiž udělali už jednou na jaře, ale řekněme, že je to v rámci jednoho roku už druhá instance. A těch lidí, co začnou uvažovat o alternativách, pochopitelně s každou takovou akcí bude jedině přibývat. Už teď to nedokáží natlačit do stavu, ve kterém to bylo včera večer. Když se něco stane jednou, je to úlet, neřešíte to. Když se něco stane dvakrát, zpozorníte. Když se to stane i potřetí, je vám jasné, že se to stane i počtvrté, čímž se z toho stává rizikový podnik. Tady nejde o běžného uživatele, ten nezmůže nic, tady jde o lidi, kteří platí za propagaci svých videí. Když to vezmu jen za letošní rok, který ještě nekončí, takže ví bůh co ještě příjde. Začalo to totálním dodrbáním UI, které nakonec stáhli, protože lidé řvali jak protržení. Pak byla jarní akce adblok, teď si to zopakovali na podzim.

Na mém rozhodnutí trubku opustit to nic nezměnilo, už jsem o tom přemýšlela dřív, tohle byla spíše taková poslední kapka. Zažila jsem to s televizí, zažila jsem to s facebookem, je to krapet nepříjemné, ale dlouhodobě to má pozitivní důsledky.

Doteď to byla sranda, ovšem budou následovat vážnější věci, tak pokud se na to necítíte, víte co máte dělat.

Já vím, že zvědavost je svině, ale tohle myslím vážně.

Ono se stalo ještě něco, tím myslím akce omegle. Omg. Nikdy jsem to nepoužila, z mého pohledu to existovalo bez povšimnutí, nicméně když něco umře, tak to všem strašně chybí, hlavně pak těm, co to nikdy nepoužili, takže po tom všichni zoufale brečí a lamentují. Ono když umře nějaký papaláš není to jiné, to je prostě vlastnost. Samozřejmě že se musím jít podívat na mrtvolu, to je taky přirozené. Na mrtvolu obvykle nebývá hezký pohled, no a toto není výrazně jiné. No a přečetla jsem si tam následující:

The battle for Omegle has been lost, but the war against the Internet rages on. Virtually every online communication service has been subject to the same kinds of attack as Omegle; and while some of them are much larger companies with much greater resources, they all have their breaking point somewhere. I worry that, unless the tide turns soon, the Internet I fell in love with may cease to exist, and in its place, we will have something closer to a souped-up version of TV – focused largely on passive consumption, with much less opportunity for active participation and genuine human connection. If that sounds like a bad idea to you, please consider donating to the Electronic Frontier Foundation, an organization that fights for your rights online.

Jsem o mnoho let starší než než autor tohoto, dá se říci, že minimálně o generaci, spíše o dvě, ale vidím to úplně stejně, možná toho vidím ještě trochu víc, protože pamatuji internet v 90. letech. A za tu dobu (markantní je to ale posledních 7 let) se internet mění z komunikačního media, kde komunikovali lidé mezi sebou, na něco silně konzumního ve stylu televize, kde „profesionálové“ připravují obsah pro „lid“. Totiž realita je taková, že komunikace mezi lidmi otevírá dveře nejen k poznání, ale především k mezilidskému pochopení ze kterého plyne tolerance, což ve světě na prahu (yet another) světové války definitivně není tím, co by průměrný politik chtěl. Ten potřebuje tupost, stádnost a skupinovou nenávist. Když vám ve světě, kde byla jen televize, řekli támhle je váš nepřítel, musíte ho nenávidět, neměli jste s tím problém. Ale v realitě, kde se mezi sebou baví lidé napříč hranicemi, kontinenty, jazyky, národnostmi, navíc to dělají ve velkém, bude na straně toho nepřítele vždycky někdo, s kým jste v družném hovoru prokecali večer. A teď po něm máte střílet, to neuděláte. To nemůžete udělat. To prostě nedáte. A stejně tak to nedá on. A pak si tihle umínění papaláši, co si jedou svoje zápasy na masách lidí, mohou ve svých atomových kufřících mačkat co chtějí, ale se světem to neudělá vůbec nic, protože nikdo soudný jejich rozkazy neposlechne. Ještě před 20 lety jsme byli na prahu takovéhoto světa. A samozřejmě že se to politikům, jejichž doba je definitivně sečtena stejně, jako před nějakými 120-130 lety byla definitivně sečtena doba feudálů, nelíbí a použijí veškerou svoji moc, aby tomu zabránili. Včetně zákonodárné moci v podobě všelikých údajně ochran dětí (když dospělý udělá věci, za které by měl by dostat po hubě, kreje se za děckem, to je tak odjakživa, ikdyž lezou přes přechod šťourají do něj prvně kočárkem, zvláště chystají-li se něčemu napochodovat pod kola), menšin, vím já čeho ještě. Vždycky se najde něco, za co se dá schovat. Jenže věci se chtějí měnit, to se prostě čas od času stane. A je to taková síla, že se tomu nedá zabránit a ani není rozumné se o to pokoušet, vznikne z toho jen hrůza, horor, děs, krveprolití a nespravedlnost. Jedni zvítězí nad druhými, ale každé vítězství v sobě nese budoucí porážku, zanedlouho druzí zvítězí nad prvními, což ale způsobí že…a takhle budou bláznit dokud se vedle sebe nenaučí žít, dokud se navzájem nepochopí, dokud se nenaučí vzájemné toleranci, dokud si nepodají ruce.

Konec, ten je jasný, k tomu se prostě dojít musí, ale cesta, ta může být různá. A z toho, co vídím, se obávám, že bude krvavá a dlouhá. Něco škaredého se chystá.

[danny-park88]

dneska prostě nazdar,

začnu něčím lepším. už to bude týden co se mi vrátil můj kámoš, brácha, cokoliv z ameriky, loopy. ta krysa mi tak kurevsky chyběla až to nebylo normální. nečekal jsem, že ho po takový době potkám zrovna tady. prej jsem mu chyběl, tak přijel zpátky. no nevím, no. ale jsem fakt rád, že ten jeho ksicht zas vidím.

leila se mi před pár dnama přiznala, že měla něco s třídním a dneska mi řekla, že jí prej poslal do prdele. když mi řekla, že mezi něma něco je, tak jsem se s ní nebavil a byl na ni hnusnej, zasloužila si to, jenomže mi to pak bylo celkem líto, protože mi říkala jak je šťastná a cítí se fakt dobře. vztah učitele a studenta mi nepříjde nějak v pohodě, ale musím říct, že učitel přišel o něco fakt úžasnýho, čůrák.

teď přichází to za co se nenávidím. i nenávidět je proto snad slabý slovo. už jsou to tři dny bez sana. bez mýho strážnýho anděla. nechápu proč jsem to udělal a zdrhl jako zbabělec a nechal ho tam s tím chlapem v uličce. proč jsem ho tam vůbec bral? nevím. když jsem odběhl dost daleko a schoval se z nějakou budovu, jsem nenápadně sledoval situaci ze který jsem zdrhl. viděl jsem jak sana cpou do policejního auta, který se tam objevilo fakt rychlostí světla. sane, strašně mě to mrzí a kdybych to mohl nějak napravit, tak bych to hned udělal. prosím odpusť mi to někdy.

[terezafabi]

5.2.2023 Den 9. 

V noci spím u dětí, přebíhání tam a zpátky mezi ložnicí a “pokojíčkem” přesně ve chvíli, kdy člověk zabere a v tu ránu se ozve kníkání, je to nejhorší mučení co znám. V 6:15 opět Heda vzhůru, “kde je tátaaaa”. Ve snaze nevzbudit Jindru jí donesu k Honzovi, ale za pár minut už se štrachají s baterkou k nám, Heda potřebuje růžové věcičky a zejména svůj mobil. A ježka. A další růžové věcičky. Achjo. Jindra samozřejmě vzhůru, začíná nový den. Kouzlím snídani ze zbytků, protože v neděli jsou supermarkety zavřené, a děti jdou s Honzou ven. Já uklízím, připravuju svačinky, dávám věci na blog a cestou za nimi poslouchám vzkaz Zuzky a odpovídám. Od té doby, co máme děti, je čas tou nejcennější komoditou, a já jsem se naučila být tak efektivní, jak to jen jde. Když přijedu na výcvik, kde jsem čtyři dny sama, 4x24 hodin (!), jsem z toho jak v jiříkově vidění a vůbec nevím, co si s tím časem počít. Děti jsou vychytralé a vymýšlejí, že si každý vezme jednoho rodiče, protože Jindra chce sbírat mušle na kamenech, a Heda na pláž. Na chvíli se rozdělujeme a pak zase scházíme na pláži. Je krásně, yr.no hlásí 19 stupňů, což vypadá pocitově jako u nás 24, ta teplota se tu chová úplně jinak. O víkendech jsou na pláži plavčíci, což znamená, že vyvěsí zelené vlajky, a může se do vln. Vlny teda mají sílu, moc to s nimi neumím, nějaký proplavu a nějaká mě smete. Plavu pár minut a mám pocit, že jsem přeprala obra, normálně se mi klepou nohy. Jindra s Honzou vyhloubí jámu, do které se Jindra celý schová, je to trochu morbidní. Když je Heda unavená, Honza jí uvozí v autě a čekáme až v jednu otevře restaurace na oběd. Heduška vydrží po vyndání z auta spát ještě 45 minut na Honzovi v plné restauraci, my si zatím pochutnáváme na kalamárech, nějaké rybě a patatas bravas (? asi), opět malých bramborách s typickou červenou omáčkou. Číšník, co nás obsluhuje se pro svou profesi skutečně narodil, jeho konverzace je tancem a my se necháváme vést. (hahaha) Zbytek odpoledne jsme znovu na pláži a pak jdeme procházkou domů. A co se stalo. Děti běží před námi, Heduška nahatá jen v botičkách. Je fakt, že mě to už předtím zaujalo - všechny děti na pláži jakéhokoliv věku, mají plavky, alespoň spodní díl. Přijde mi to celkem bizarní, ještě v kontrastu toho, že nemít horní díl bikin u žen, je tu celkem normální. Několik lidí po cestě si našich utíkajících ratolestí všímají, ukazují si nebo se usmívají, ale tak jako jsou roztomilí to jo, tak třeba je to tím. Zastavuje nás postarší dáma a anglicky s francouzským akcentem nás varuje, že si Hedu máme oblíknout, že “lot of psychopats are here you know” a “there was a man right behind me with it you know outside”. No přemýšlím. Teda napřed jen poděkuju za varování a do oblíkání se neženu, protože z principu nebudu dělat něco, co mi někdo - i když s dobrým úmyslem - nařizuje. (Heda:”Já nechci dělat to co mi žikáte!” po kom to má…) A přemýšlím - skutečně je rozdíl, jestli má tříleté dítě plavky, nebo ne? Skutečně zvyšuji riziko tím, že je nemá? Zůstává mi z toho pachuť po těle a na prvním zastavení se ptám Hedy, jestli jí není zima. Je, takže oblékáme, pouštím z hlavy. Ale stejně, je to nemocná společnost, kde se tohle musí řešit, kde je to vůbec téma. Fuj. A ještě vlastně vzpomínka, pár dní zpátky u hřiště jsem tohle téma řešila s Honzou, seděl tam chlápek, koukal do hřiště místo do moře, a byl divnej. Zpětně jsem si vyhodnotila, že to hlavně bylo tím, že měl brýle jako Dahmer:)) ale co já vim, mateřskýmu instinktu v tomhle věřím dost. No nic, dneska končíme takhle.

[lafulabloguje]

Když se dějí zázraky

Většina z nás se snaží na přelomu starého a nového roku bilancovat. Co bylo špatného a co bude nepochybně lepší. Nikdy jsem na bilancování moc nebyla, zvlášť, když posledních několik let bylo pro mě těch nejlepších. Jasně, vždycky se našel nějaký černý mrak, který to plutí na obláčku trochu znesnadnil, ale naštěstí se vždycky rozjasnilo a bylo zase fajn. Poslední tři roky jsem si tak na svém obláčku vesele plula a plnila si nejeden ze svých snů. Rok 2019 ale byl přeci jen o fous výjimečnější. Byl doslova zázračný. Stala se ze mě máma. Narodila se nám Zoe, nový život. Náš život. A za ten chci poděkovat roku 2019.

Štěstí přeje připraveným

Na to, abych se připravila na příchod nového človíčka, jsem měla plus mínus devět měsíců, což jsem teoreticky celkem zvládla. Ale člověk se může připravovat jak chce, stejně ho to všechno nové zaskočí. Život se obrátí vzhůru nohama. Přichází únava, strach a obavy, obrovská zodpovědnost a zároveň velké štěstí a láska. Všechno se musíte učit, v mém případě hlavně to, jak se srovnat sama se sebou. Společně s naším skřítkem k nám totiž zavítala nezvaná a naprosto nečekaná návštěva, která se u nás zabydlela na docela dlouhou dobu - poporodní deprese. Fyzickou bolest po porodu (u mě nakonec SC) překonáte, protože prostě chcete a musíte, ale tu psychickou, s tou to jde o dost hůř.

Když i úsměv bolí...

Na roli mámy jsem se nikdy nechystala, bylo to pro mě něco jako sci-fi. Milovala jsem svůj život takový, jaký byl. Práce, cestování, kultura, přátelé,… a to všechno bylo najednou pryč. Život se scvrknul do třech do nekonečna se opakujících činností - přebalování, kojení, uspávání. A to mě přivádělo k šílenství. Nemohla jsem jíst, spát, číst si, bála jsem se být sama, vyjít ven a mluvit s lidmi. A co hůř, bála jsem se být s naší malou, aby se jí něco nestalo. Na jednu stranu jsem se bála být mámou, na druhou jsem ale věděla, že se musím postarat, protože ten malý skřítek je na mě naprosto závislý a za nic nemůže. Horší dny občas vystřídaly světlejší chvilky, ale ty se brzy vytratily. Nepoznávala jsem sama sebe a nepřála si nic jiného, než být zase “normální”. Soužití s troskou, která se ze mě stala, muselo být i pro mého muže očistcem. Byl statečný a zvládl to. Nikdy mu za jeho podporu (a oporu, kterou v něm mám) nepřestanu být vděčná. 

Že jsem dítě přece chtěla a musela počítat s tím, že se život změní? Jasně! Ale absolutně jsem nepočítala s tím, co se mi může stát, jak se hormony dokážou zbláznit. Že pohled na tu naši princeznu mi bude přinášet víc bolesti než radosti, že mě i úsměv bude bolet… 

Když jsem se snažila vlastními silami z té letargie dostat, zarazil mě fakt, že poporodní splín nebo deprese potkává hodně rodiček. Jen se o tom moc nemluví. A to je chyba. Když zjistíte, že se to neděje jen vám, že nejste jediná “divná, která snad nemá ráda vlastní dítě”, ale že jsou na tom některé maminky ještě hůř, psychicky to aspoň trošku pomůže. Co pomůže stoprocentně, je svěřit se a nebýt v tom sama. Není totiž za co se stydět. Nehrát si na hrdinku. A vybrečet se. Hodně se vybrečet. Kamarádce, mamince, partnerovi… a hlavně, nechat si pomoct. S pomocí se dá všechno zvládnout a překonat tu kritickou dobu šestinedělí, kdy se vám celý svět doslova postaví na hlavu.

Mraky se přeženou... 

 ... a šestinedělí naštěstí taky. Zdálo se to jako nekonečně dlouhá doba (mnohem horší než čekání na Ježíška), ale stal se další zázrak. Postupně jsem se zbavila úzkostí, srovnala jsem se se svou novou rolí a konečně si to užívám. Jsem máma se vším všudy. Jsem neskonale vděčná a šťastná za to, jakou máme holčičku a že na mě těch prvních několik týdnů “počkala”. Vím, že budu dělat ještě hodně chyb, ale taky vím, že se budu snažit být tou nejlepší mámou, jakou budu umět. Nejen v roce 2020.