#byly modrý

[den-dumm]

Dnes mi tu jedno dítě hrdě prohlásilo, že mají moje kancelářské sponky “klučičí barvu”

[dalsimoravskyblog]

čumblrhledáseriál: panský příspěvěk

Zde budiž (postupně) všechno.

Pravidla pro účast seriálu:

nominovaný seriál musel vzniknout v Česku nebo v Československu (na stáří tedy nezáleží)

většinovým jazykem seriálů z doby Československa musí být čeština

koprodukce je v pořádku, pokud se u nás seriál vysílal a obsahuje aspoň některé české herce

nominovaný seriál musí být hraný

nominovaný seriál není dokumentární

nominovaný seriál se vysílal v televizi, na streamovací službě nebo alespoň na youtubu (yt případy budou posouzeny zvlášť)

nominovaný seriál může být libovolného žánru nebo cílového publika (dětské hrané seriály jsou ok)

nominovaný seriál má nejméně 3 díly (minisérie jsou ok)

Z nominační fáze vyšlo 76 seriálů. 29 bylo nominováno vícekrát a automaticky postupují do vlastního turnaje. Jsou to (abecedně):

Arabela, Ať žijí rytíři, Božena, Bylo nás pět, Cirkus Humberto, Comeback, Četníci z Luhačovic, Četnické humoresky, Dobré ráno, Brno!; Gympl s (r)učením omezeným, Kancelář Blaník, Kosmo, Marie Terezie, Modrý kód, Návštěvníci, Ohnivý kuře, Ordinace v růžové zahradě, První krok, První republika, Ranč U Zelené sedmy, Semestr, Svět pod hlavou, Taková normální rodinka, TBH, Trpaslík, Ulice, Vlak dětství a naděje, Vyprávěj, Záhada hlavolamu

Po kvalifikaci do turnaje postoupilo 35 dalších seriálů. Jsou to (opět abecedně):

#martyisdead, 30 případů majora Zemana, Anatomie života, Byli jednou dva písaři, Devadesátky, Dobrodružství kriminalistiky, Dokonalý svět, Ďáblova lest, F. L. Věk, Horákovi, Hořící keř, Hospoda, Chalupáři, Krkonošské pohádky, Křeček v noční košili, Kukačky, Létající Čestmír, Maharal, tajemství talismanu; Most, My všichni školou povinní, Nemocnice na kraji města, Neviditelní, O ztracené lásce, Pan profesor, Pan Tau, Policie Modrava, Proč bychom se netopili, Případy 1. oddělení, Sanitka, Slunečná, Strážce duší, Vodník, Život a doba soudce A. K., Život na zámku, Žrouti

Hlasování má vždy tři možnosti (výjimečně čtyři, pokud obsahuje navíc divokou kartu): seriál 1, seriál 2, (seriál 3), zdržuji se hlasování. Pokud po skončení hlasování zvítězí poslední možnost, do dalšího kola nepostupuje ani jeden seriál a v dalším kole bude jeho místo nahrazeno divokou kartou.

Druhé kolo

Četnické humoresky vs. Ranč U Zelené sedmy

Případy 1. oddělení vs. Létající Čestmír

KOSMO vs. Sanitka

Gympl s (r)učením omezeným vs. Bylo nás pět

Marie Terezie vs. Rodinná pouta / Velmi křehké vztahy

Cirkus Humberto vs. Nemocnice na kraji města vs. Arabela

Hořící keř vs. Chalupáři

Labyrint vs. Ďáblova lest

Záhada hlavolamu vs. Vodník vs. Podezření

Ať žijí rytíři vs. Hospoda

Krkonošské pohádky vs. Návštěvníci

Kukačky vs. My všichni školou povinní

Comeback vs. Vyprávěj

Most vs. Ulice

První republika vs. Četníci z Luhačovic

Hříšní lidé města pražského vs. 30 případů majora Zemana

První kolo

levá strana

Dobrodružství kriminalistiky vs. Četnické humoresky

Horákovi vs. Ranč U Zelené sedmy

Případy 1. oddělení vs. Devadesátky

Létající Čestmír vs. Křeček v noční košili

Sanitka vs. Modrý kód

Kancelář Blaník vs. KOSMO

Dokonalý svět vs. Gympl s (r)učením omezeným

Bylo nás pět vs. Proč bychom se netopili

První krok vs. Semestr

Božena vs. Marie Terezie

Cirkus Humberto vs. Vlak dětství a naděje

Ordinace v růžové zahradě vs. Nemocnice na kraji města

Život a doba soudce A. K. vs. Hořící keř

Byli jednou dva písaři vs. Chalupáři

#martyisdead vs. TBH

Strážce duší vs. Ďáblova lest

pravá strana

Vodník vs. Neviditelní

Záhada hlavolamu vs. Maharal: tajemství talismanu

Život na zámku vs. Hospoda

O ztracené lásce vs. Ať žijí rytíři

Krkonošské pohádky vs. Arabela

Návštěvníci vs. Pan Tau

Anatomie života vs. Kukačky

Pan profesor vs. My všichni školou povinní

Comeback vs. Taková normální rodinka

Vyprávěj vs. F. L. Věk

Ulice vs. Ohnivý kuře

Dobré ráno, Brno! vs. Most

Slunečná vs. První republika

Policie Modrava vs. Četníci z Luhačovic

Žrouti vs. Trpaslík

Svět pod hlavou vs. 30 případů majora Zemana

Kvalifikační kola

Skupina A

Skupina B

Skupina C

Skupina D

Skupina E

Skupina F

[jakofotbalovl]

Phil Foden je největším rivalem Arsenalu

38. kolo Premier League skončilo perfektně a o ligovém prvenství nebylo žádné napětí. Hráči a fanoušci Arsenalu jsou velmi nervózní, od zisku mistrovského titulu je dělí už jen jeden zápas. Phil Foden z Manchesteru City ale dvakrát skóroval a jeho modrý dresy fotbal si získal pozornost v dalším utkání.

Fanoušci v Arsenalu i ti před obrazovkami se nedokázali soustředit na hru domácích. Potřebují také rozptýlení, když se Manchester City utká s West Hamem United. Když Phil Foden vstřelil první gól Manchesteru City v úvodním zápase, fanoušci Arsenalu pocítili krizi. Arsenal zde také aktivně střílí góly, ale první gól se nepovedl. První gól, stejně jako celá sezóna Arsenalu, byl plný přílišné nedůslednosti. I když se více pozornosti dostává Arsenalu a Manchesteru City, respekt fanoušků si zaslouží i Everton a West Ham United. Fanoušci Arsenalu by měli poděkovat brankáři West Ham United Alphonse Aréolovi, který během zápasu předvedl tolik úžasných zákroků. Brankář West Ham United Alphonse Aréola, dostal příliš mnoho gólů od Manchesteru City.

Arsenal se v této hře, která je evidentně plná napětí, snažil ze všech sil. Arsenal před zápasem zaostával za Manchesterem City. Byli v nevýhodě a chtěli přejít do protiútoku, ale i tak se jim nepodařilo získat mistrovský titul. Dres Arsenal stále čelil slzám fanoušků, kteří nechtěli vidět tým, aby skončil znovu druhý. Fanoušci Manchesteru City nemohou cítit lítost fanoušků Arsenalu a fanoušci Arsenalu nemohou cítit radost fanoušků Manchesteru City z vítězství v šampionátu. Lítost je výsledkem posledních dvou sezón Arsenalu. Mistrovství Premier League je čest, kterou v této sezóně nemohou vyhrát.

[lieselotte-sky]

Stáří

No byly doby, kdy bych pří shlédnutí tohoto:

přemýšlela jestli chci ty hadry, nebo ji chci do postele. Aneb jak jsem onehdy řekla jakémusi chlapovi, co se na mne sápal, Nechápu o co vám jde, mě už v mém věku dokáže vzrušit leda katalog od Rohde&Schwarz a pak něco v tom smyslu, že tak divné úkazy jak on nebyly ani na Rujáně za Honneckera kde bylo jinak k vidění všechno, z čehož, když si uvědomil jak strašlivá minulost to je, mu upadnul a já měla konečně klid. U toho prvního modelu jsem konstatovala, že tomu chybí už toliko gestapácká příručka Herr Flicka, představila jsem si v tom Helgu a bavila se konstrukcí příběhu kolem toho. Pravá hrůza ale přišla s tím druhým modelem. Představila jsem si, jak s tím doběhne na záchod a těma přeskama, co vypadají jak od padáku, rozbije hajzlmísu, neb budete-li toto svlékat na hajzlu ve spěchu, nemůže to dopadnout dobře. A ze závěru si pamatuji už jen ten modrý flek na černé botě vzniklý hloupým mícháním světla teplých a studených bílých LED, což, pokud uděláte blbě, vypadá strašlivě nevzhledně. Kdybych se někdy zabývala videem či filmem, dalo by se říct, že je to profesní úchylka, ale já v té situaci nejsem.

Nicméně, když tak nad tím přemýšlím, dnes by ze mě Freud neměl radost. Myslím, že se na mě začínají demonstrovat trhliny v jeho teoriích. Prostě stáří, no, co naděláte.

[pepikhipik]

Clitoria ternatea L.

Klitoria ternatská - módný modrý "čaj"

Už jste ochutnali módní modrý čaj? Vyrábí ze ze sušených květů klitorie ternatské (Clitoria ternatea). To je popínavá bobovitá rostlina pěstovaná v tropech a subtropech jako luštěnina.

Květy jsou jeden z mála rostlinných materiálů, ze kterých jde připravit čistě modrý odvar. Jeho barvu způsobují látky zvané antokyany, které mění zbarvení podle pH. Na fotce je vlevo modrý čaj bez přísad, vpravo čaj mírně okyselený limetkovou šťávou.

(Foto Mx. Granger, CC0.)

Barevná paleta odvaru z klitorie je ale širší. Tady vidíte, jak se mění jeho barva od kyselého (nízkého) do zásaditého (vysokého) pH – seřazeno zleva doprava. Pro změny pH byly k roztokům přidávány buď kyselina citronová nebo uhličitan sodný.

Foto: ÚEB AV ČR

Barevné změny jsou tedy podobně atraktivní jako u červeného zelí. Nevýhodou klitorie ternatské oproti zelí je její vyšší cena, výhodami naopak snadnost přípravy odvaru a to, že 50 g sušených květů vám vystačí zhruba na cisternu modrého roztoku, protože barví nesmírně silně :-)

Zdroj: Ústav experimentální botaniky AV ČR. Poznáváme svět rostlin. / Institute of Experimental Botany, Czech Academy of Sciences. Discovering the world of plants. https://twitter.com/UEBavcr/status/1658118305427730433

[naazory9]

Vpis 7 - Vesmírný podzemí a nová zem

(11.2.) Jak nám H včera odpadl už nějak v devět, tak začal dneska lelkovat už po sedmý, což se teda ukázalo jako skvělej tah. Jakmile jsme roztáhli závěsy, z balkónu jsme spatřili úplně božskej výjev, východ slunce s horou Pico.

Tak to se to brzký vstávání oplatilo, nemůžeme se vynadívat. Ono to vypadá, jako by hlavní atrakcí ostrova Faial byl výhled na vedlejší ostrov Pico a jeho horu, něco jako Arménie s Araratem v Turecku. Jdeme na snídani a i to je sympatické, restaurace je téměř prázdná, zato nabídka bohatá a stoly s výhledem - na Pico. Který se během tý chvilky stihlo proměnit a předvádí, jak si umí obstarat vlastní mraky a přeháňky. Impozantní.

Když se vrátíme na pokoj, nebe už je skoro modrý a slunce hřeje, pana H to úplně naláká na posezení na balkónku a pozorování přístavu.

Dokonce to vypadá, že oblačnost je tak vysoko, že jsou odkryté i vršky našeho ostrova, tak by nebylo od věci zajet tam, protože pohled do pět set metrů hlubokého kráteru (Caldeira do Faial) tvořícího střed ostrova je jedním ze zdejších highlightů. Sedáme do auta a během necelý půl hodiny jsme na místě. Zdá se, že jsme těsně pod mraky, ale každopádně jsme tu zcela sami, to na Azorech milujeme.

Do samotného kráteru se dá projít takovým rozkošným pěším tunelem, to se všem členům delegace zamlouvá.

Nicméně když se doškrábeme na místo, z výhledu není bohužel nic. Mraky jsou zase všude kolem a tam, kde má bejt hlubokej kráter, je jen mlha. Vycházka po okraji kráteru je jistě jinak krásná, ale dneska není vidět ani vlevo, ani vpravo.

Holt ve skoro tisíci metrech nad mořem je i na ostrovech věčnýho jara počasí nevyzpytatelný... Obracíme tedy kormidlo a sjíždíme zpět do nížin, kam nás kola povezou. Celý Faial se dá objet za necelou hoďku, takže se můžeme bez obav vydat kamkoli. Většinu lesů tu tvoří nám známé kryptomérie a taky je tu neuvěřitelný množství krav, který jsou samozřejmě i na silnici.

Zastavujeme si, když se nám něco po cestě líbí, což je hned po chvilce Parque Florestal do Cabouco Velho. Je to takovej přírodní park s picnicovým místem, ty maj na Azorech dycky upravený.

Dáme si tu malej trek, obdivujem kryptomérie a dojdeme až k větrný elektrárně, sympatické. Odtud jedeme dál na sever, jenže to se zas zakaboní počasí, padne mlha a začne lejt. Jako na autoturistik to do určitý míry nevadí, kostelíky lze ocenit tak jako tak (Nossa Senhora de Fátima).

Ale vystoupit na jakýkoli vyhlídce znamená bejt hned mokrej a ono stejně vidět nic není, takže měníme plán a jedem nakoupit a do hotelu se naobědvat. Jak už jsme říkali, výhodou zdejší ostrovní turistiky je fakt, že během pouhý půl hodiny dojedete kamkoli. I tady je supermarket Modelo, což nám vyhovuje. Mě tu zaujaly ryby se snad největšíma očima, co jsem viděl. Alfonism.

S plným košem jídla se přesuneme do hotelu, H udělá obídek a pak se svalíme na postel, je to třeba slehnout. Samozřejmě usneme, však tu není kam spěchat. Když se ve tři probudíme, rozhodneme se pro výlet do nový země (což je odtud jak jinak než asi půl hodiny jízdy). Sopka v Capelinhos totiž vytvořila erupcí novej kus ostrova teprve asi před sedmdesáti lety. A tak starej maják, kterej je první dominantou, co člověk při příjezdu vidí, už vůbec není u moře.

Když jsme tu byli v tom roce 2015, místo jsme navštívili, ale nezašli jsme do vyhlášený expozice v návštěvním centru (Centro de Interpretacao do Vulcao dos Capelinhos), což chceme dneska napravit. Perfektní na něm je, že je celý v podzemí, takže když sem člověk dojede, vidí fakt jen ten starej maják a jinak poušť. I vchod do centra je zapuštěnej pod zem, takže návštěvník vlastně vchází pod povrch. Až otevře velký kovový dveře, jakoby vcházel do nějaký podzemní stanice. A pak přišel první nečekanej moment, po průchodu krátkou chodbou se před náma otevřela obrovská místnost. Uvnitř úplný ticho a slyšet byly jen naše kroky. Byli jsme tu sami a připadali jsme si jak na nějaký vesmírný lodi.

Prolezli jsme to tu a mysleli jsme, že to je to centrum. Po chvíli jsme našli stůl, kde se prodávají lístky, ale tam nikdo nebyl. Bylo to takový apokalyptický. Asi po deseti minutách se objevil sympatickej týpek a my si koupili dva lupeny. A prý že prohlídka centra nám bude trvat asi hodinu. Whaat? Co tu budeme dělat? No ukázalo se, že centrum je ještě rozlehlejší než tahle úvodní místnost, a všechno furt v podzemí. No helejte, byli jsme nadšeni, nikdy bych si nemyslel, že mě výstavka o sopce bude takhle bavit. Tady třeba expozice o typech sopečných ostrovů.

Tady rotující model zeměkoule, kde návštěvník mohl volit různé varianty - například vypuštění oceánů, zobrazení tektonických desek atd., bavilo!

Když nám týpek na začátku říkal, že součástí expozice je i film, automaticky jsme si pomysleli, že to klidně mineme. No ale šli jsme, v malým sále se promítalo jen pro nás, dostali jsme 3D brýle a film byl nakonec ve 4D - větráky simulovaly vítr, ohřívací tělesa žár slunce a lávy, a celej skoro čtvrthodinovej film jsme zhltli jako malinu, povedený!

Asi velkou součástí zážitku pro nás bylo to, že jsme se po tom komplexu pohybovali sami, únorová sobota odpoledne je evidentně dobrej čas... Pak se zjevila zřízenkyně, jestli chceme jít i na maják. No chceme! Dalšíma chodbama jsme se dostali až do paty majáku, kde nás požádala, abychom pak nahoře na ochozu za sebou zavřeli dveře, protože jsme tu jediní a dnes poslední návštěvníci. (Vzpomeneme si na historky Matěje z návštěvy Východoslovenského muzea, zdravíme!) Stoupáme po úzkým schodišti vzhůru.

Maják sice zvenku vypadá jako ruina, ale je citlivě zakomponovanej do moderní budovy centra. Nahoře stačí otevřít těžký kovový dveře (nesmíme je pak zapomenout zavřít na západku, jak jsme slíbili) a z kruhového ochozu máme super výhled. Celý tenhle kus země tu před sedmdesáti lety nebyl.

S expozicí se loučíme, zřízencům děkujeme, teda za deset euro takový radosti, to je fakt láce. Takže když tu někdy budete, doporučujeme moc! Počasí se nám zdá natolik báječné, že se rozhodujeme vyjet na nejvyšší horu ostrova, a sice Cabeco Gordo (1043 m n.m.), odkud by taky měl být vidět kráter, co nám ráno zůstal zahalen. Do hor stoupáme z druhé strany, cesta je to neznačená a jen pro jedno auto, trochu děravá, a to pan H nemá rád (dycky, když se auto zaklepe, říká, že se mu to opravdu nelíbí, ale je nakonec statečnej a nedonutí mě to obrátit). Cesta trvá jen 15 minut a jsme navrchu, jen tedy je tu kromě mlhy i zima, a tak se zas oblíkáme.

Ale jak to tak bývá, chvilku počkáme, zafouká a hle, kráter se před nám otevře! Průměr má asi dva kilometry, hloubku těch pět set metrů, a díra je to monstrózní. Jsme na vrcholu sopky!

Pan H říkal, že když by se umoudřilo počasí, docela by si udělal túru po okraji kráteru, je tu značená trasa, tak uvidíme, zda se nám to poštěstí. Teď ale sjedeme zas níž, hned vykoukne sluníčko a to je veselejší. Couráme se, nasáváme výhledy, vzduch, je to tu zkrátka nádhera.

Západ slunce si chceme dát zase na pláži, a tak míříme zpět do nížin. Zase si zastavujeme, kde se nám líbí, třeba v Castelo Branco u takovejch těch bazénků v moři (piscinas naturais), co na Azorech suplujou pláže. Mimo sezónu mimo provoz, ono taky v těch 15 stupních, kdo by se tu koupal, viď.

Na "naší" pláž Porto Pim dojedeme akorát na západ, stihneme se pěkně uvelebit a vytáhnout svačinku. Pláž je takovejch pět set, šest set metrů dlouhá (tj. na azorský poměry obrovská), a na západ se tu přišlo podívat asi dalších pět lidí.

Hele, my jsme si tu prostě nadšený, s Azorama se nedá šlápnout vedle. Snad ty pozitiva tu z nás sálaj, když už ta návštěva Madeiry byla taková "stěžovací", jak tedy pravděpodobně trefně poznamenal jeden vážený čtenář :) Tak my jdem do hotelu, koukat na večerní proměny protilehlého stratovulkánu, k tomu si dáme večeři a asi brzo padneme za vlast. Už zase spíme dobře. Pěkně zdravíme a posíláme pusu!

[opily-zajic]

Střípek radosti: Kapitola 09

Kavárna vypadala zvenku stejně, jako před lety. Kromě nových světel, které jsem zahlédla v obrovských oknech, se nic vevnitř nezměnilo. Naplňovalo mě to překvapivým klidem, který jsem netušila, že potřebuji. Možná ta jistota, že tohle se taky nezměnilo, mě právě uklidnila.

Čím víc jsem se přibližovala ke kavárně, tím méně jsem se cítila nervózní. Ani jsem nechápala, proč jsem se tak cítila. Těsně před vchodem do kavárny jsem se ještě podívala na svůj telefon, abych zkontrolovala hodiny – byla přesně minuta před naším domluveným časem. Brownie měla vždycky ráda přesnost a já jsem se to po ní během let naučila, takže jsem všude chodila při nejlepším na minutu přesně. Byl to zvyk, za který jsem byla opravdu vděčná. Předtím jsem chodívala všude pozdě, ale několik jejích zlých promluv mě naučilo si to hned rozmyslet. Byla to sice terapie šokem, díky svým promluvám si získala docela špatnou pověst, ale je to životní schopnost, která mi v životě opravdu pomohla. Čekala jsem, že bude Brownie už uvnitř.

Během kontrolování času jsem bohužel nekontrolovala okolí. Pro kliku jsem se napřahovala už tak nějak po hmatu, ale netušila jsem, že někdo, kdo šel naproti mně, chtěl ve stejný moment taky vstoupit, proto jsme se srazili u vchodu. Sundala jsem si sluchátka, automaticky jsem odstoupila a omluvila se.

„To nic,“ slyšela jsem jako odpověď. A až v ten moment jsem se rozhodla vzhlédnout a podívat se, s kým jsem se to vlastně srazila.

Podívala jsme se každá té druhé do očí. Ihned jsem ji poznala, ale cítila jsem, že ona mě ještě ne. Koneckonců jsme se neviděly celých šest let.

Měla ostříhanou ofinu těsně nad obočím, přesně tak, jak to vždy nosívala. Viděla jsem, že její světlé vlasy, které si vždycky nechávala zesvětlit a které jí vždycky lezly všude kolem, byly tentokrát dostatečně dlouhé na to, aby si je mohla zastrčit do šály. Neměla namalované oči, ale i přesto působila mladší než kdy předtím. Šla z ní trošku jiná energie, než kterou jsem z ní cítila před lety. Když jsme takhle stály naproti sobě, tak jsem si všimla, že jsem se svými botami o trochu vyšší, než ona.

Poprvé za dlouhou dobu jsem nemohla udržet úsměv. Usmívala jsem se na ni jako idiot a ona se podle všeho stále nemohla dovtípit toho, kdo vlastně jsem, zmateně na mě koukala a užuž se chystala jít dovnitř. Pořád jsme si koukaly do očí a já jsem se začala cítit trapně, že na to ještě stále nepřišla.

„Dobrý den,“ snažila jsem se nějak navázat konverzaci.

Kdybychom na sebe takhle koukaly ještě o sekundu déle, tak přísahám, že bych se jí i představila. Ale zachránil mě lesk, který se najednou objevil v jejích očích. Pomalu začala napodobovat usměvavou grimasu, kterou jsem měla na sobě já, a v ten moment jsem věděla, že je všechno zachráněno. A že mi ten její úsměv, při kterém možná až moc přivírá oči, neuvěřitelně chyběl.

Přiblížila se ke mně a objala mě. Tělem mi prošlo velmi známé bodnutí.

„Anne, jste to vy,“ zašeptala do mého ramena těsně předtím, než se ode mě odtáhla.

„Tak co kdybychom to tady uvolnily a sedly si dovnitř?“ Nabídla. V ten moment jsem si uvědomila, že vlastně stojíme v jediném vchodu a překážíme ostatním. Hned jsem jí na to kývla a následovala jsem ji.

Celá kavárna byla zařízená v retro stylu ve spojení s čítárnou. Byla to perfektní kombinace, která byla na svou dobu, kdy byla kavárna založená, ještě něčím novým a inovativním. Knihovny po všech stěnách vytvářely domáckou atmosféru a ve spojení s květinami, dřevěným nábytkem a zvuky jazzové hudby v pozadí tady bylo opravdu příjemně.

Našly jsme jedno místo pro dva. Bylo to jedno z nejvíce příjemných míst u okna, měly jsme štěstí. Brownie si sundala svůj batoh, který položila na zem vedle stolu, a sundala také svůj modrý kabát, pod kterým měla jednoduché černé šaty. Ráda nosívala jednobarevné, ne příliš výrazné oblečení v klidných barvách. Hodilo se k ní. A její styl oblékání zvýrazňoval její neobvyklou figuru.

„Proboha, vůbec jsem vás nepoznala!“ Začala po usazení hned mluvit, „Člověk vás nechá šest let bez dozoru a z vás se stane úplně jiný člověk!“

Trochu jsem znervózněla. Takže jsem se opravdu hodně změnila, dokonce tak, že mě vlastní vyučující nepoznala. Odvrátila jsem pohled, ale byla jsem příliš ráda, že ji vidím, než abych se chovala nevrle.

„To jsem se opravdu tak moc změnila?“ Zeptala jsem se jí s úsměvem.

Cítila jsem její pohled po celém svém těle. Celou si mě obhlížela. Ale nevypadala, že by byla vyděšená, nebo nějak nespokojená. Přijala mě takovou, jakou jsem teď. A za to mi spadl kámen ze srdce.

Odpověděla mi pokýváním hlavou. „Ale maily mi pořád píšete jako nějaký úředník.“

„Nevěděla jsem, jestli si na mě pořád pamatujete,“ bránila jsem se.

Usmála se a zastrčila si pramen vlasů, který jí padal, za ucho. „Myslíte si, že pár let smaže všechny ty věci, které jsme prožily spolu?“

„A jaké věci myslíte?“

Na tuhle otázku mi odpověděla tichem. Mnou projelo bodnutí a já jsem si uvědomila, že jsem se zeptala nevhodně. Mezi námi se rozhostilo nepříjemné ticho a já jsem nevěděla, jak mám reagovat. Zachránil nás brigádník, který se nás zeptal, co si budeme přát. Jakmile odešel, tak se Brownie ihned zohnula pod stůl a začala se hrabat ve svém batohu.

„Ohledně toho vašeho technologického nezmaru….,“ slyšela jsem tlumeně pod stolem její hlas, dokud nevytáhla z batohu svůj notebook a knihu od Františka Petra, o které jsme si psaly. „Zkusila jsem tím ještě trochu prohrabat a sama jsem zkusila nějaké experimentování, abych si ověřila, že to způsobilo opravdu to, co se popisuje v knize. Nafotila jsem vám pár reakcí, jsou podobné té, kterou jste mi posílala, ale ani jedna není úplně stejná.“ Začala mi na notebooku ukazovat fotky. „Co si myslíte, že to mohlo ještě ovlivnit, aby z toho vzešel váš výsledek?“

Začaly jsme spolu probírat fotky. Společně jsme o nich diskutovaly a bavily jsme se o tom, co je na každé z nich jiné.  Takové konzultování mi opravdu chybělo a obě jsme se hned dostaly do takové koncentrace, že jsme si ani nevšimly, že nám už stihli připravit kávu.

Probíraly jsme to téma téměř hodinu v kuse, až jsme se dostaly k možnému výsledku, jak ten problém vyřešit. Obě jsme si nebyly stoprocentně jisté, jestli to bude fungovat, ale rozhodně mě to dostalo dál, než když jsem nad tím přemýšlela sama. Díky jejím testům a postřehům jsem na to všechno získala pohled z jiného úhlu a uvědomila jsem si, že celou dobu dělám jen malou hloupost, která to všechno mohla zavinit. Většinou to takhle bylo – když dělá člověk všechno správně a dává si pozor, aby nic důležitého nepokazil, tak nevědomky pokazí právě tu nejmalichernější věc.

Cítila jsem se po tom všem výborně a uvolněně. Viděla jsem, že i Brownie naše konverzace velice zabavila. Vzpomněla jsem si přitom na jedno ateliérové odpoledne, kdy jsme spolu asi hodinu a půl v kuse řešily nějaký problém. V učitelském sboru tehdy nebyl nikdo, kdo by byl pro technologii tak zapálený jako ona, takže je dost možné, že jí tohle konzultování chybělo taky.

„Takhle jsem se s nikým nebavila hodně dlouho,“ přiznala jsem se s úsměvem. Brownie mi na to odpověděla zakýváním. Lidé s takovou podivnou zálibou a ještě podivnějším zapálením se hledají těžce. S lidmi, kteří na akademii studovali restaurátorství, jsem si moc nesedla, takže jsem tím ztratila jedinou možnost, kdy se o takových věcech bavit i s ostatními. Brownie měla pro všechno tohle skvělé zapálení a vždycky ho ráda rozdávala dál, což jsem měla na ní moc ráda.

Pak jsme se bavili o dalších věcech – ve většině případů jsem nechala ní, aby mi něco říkala, protože jsem ji vždycky moc ráda poslouchala. Probíraly jsme spolu všechny věci, které spolu probírají lidé, kteří se dlouho neviděli, od jejího zaměstnání, co je nového ve škole, kde jsem studovala, kdo je nový, jak se mají další učitelé. A pak jsme se bavily o tom, kde všude byla a jak se jí daří s věcmi, které byly za mého studia ještě v hrubých plánech. Donutila mě něco říct o mé vysoké nebo o tom, jaké to je žít v Praze. Překvapilo ji, že bydlím sama v bytě. A taky ze mě hned tahala vizitku, když zjistila, že jsem si začala přivydělávat prodejem svých vlastních děl.

„Děkuji za to, že jste mi pomohla. A že jste si našla čas… se se mnou setkat. A prostě tohle všechno.“

„A já jsem ráda, že jsem si mohla taky s někým takhle popovídat,“ usrkla si kávy a podívala se ven. „Upřímně, trochu jsem se zaradovala, když se nám ten skener zničil. Ráda jsem si našla výmluvu vás zase vidět.“

Zmateně jsem se na ní podívala. Myslela to vážně? Nebyla člověkem, který by lhal jen proto, aby někomu polichotil. Ale poté jsem se zasmála, protože to asi myslela jako nějaký vtip.

„Víte, Anne….,“ pokračovala, tentokrát se mi dívala přímo do očí. Vypadala vážněji, než předtím, což mě trochu vyděsilo. Takový obličej jsem na ní už jednou viděla a nepatřilo to zrovna ke vzpomínkám, na které bych byla pyšná.

„Obě si potřebujeme o něčem promluvit. A myslím si, že právě dnes je na to nejlepší okamžik.“

Nejistě jsem kývla. Měla pravdu. Sice jsme byly zpátky na starých kolejích, zase jsme spolu vtipkovaly a zvládly jsme spolu mít nekonečné rozhovory, ale stále bylo mezi námi něco, co bylo potřeba si ujasnit. A za všechna ta léta, co jsme se neviděly, k tomu nebyl ten pravý okamžik.

„To na večírku… myslela jsem to upřímně.“

[nespolehlivyvypravec]

Včera jsem impulzivně začala péct vánoční cukroví. Byla jsem rozhodnutá se tomu letos vyhnout, protože to nikdy nestálo za ten effort. Nějaká snaha udělat všechno správně, jak se má, zavděčit se. A zároveň to udělat po svým, veganský nebo aspoň z kokosový mouky. V mírný panice jsem se vznášela nad kuchyňskou podlahou, poletovala jak igelitka. Freneticky válela těsto, hlídala předešlou várku v troubě a hledala recept na další druh. Těsto nalepený ve spárách vzorovanýho válečku pak drhnu ve dřezu spolu s jediným vykrajovátkem (příliš velkou ozdobnou hvězdou), který mám. A tak trochu disociuju, přeju si, aby už přišel můj kluk, protože se v bytě s kocourem začínám trochu bát. Cítím nějakou tenzi uvnitř hrudníku, úzkost, která pochází kdoví odkud.

V pondělí jsem si impulzivně obarvila vlasy. Jsou teď tmavší, karmínový a o co mi šlo především, jiný. Prostě jiný. Jako potřeba otevřít zas nějakou novou kapitolu, ujistit se, že to, co se stalo předtím, se už nikdy nestane. Zabezpečit se magickým myšlením, trikem.

Pár dní jsem moc nespala nebo mi stačilo jen pár hodin. Časně ráno jsem si do poznámkovýho bloku v mobilu datlovala geniální nápady, co všechno chci udělat. Vztekle, poháněná nějakou prastarou křivdou. Jako by se najednou uvolnilo obrovský množství energie, která se někde schovávala. Přemýšlím, zda se moje deprese desátým rokem nezačíná měnit v bipolární poruchu. Aspoň by byla nějaká změna. Aspoň by byla sranda. (A ironický uchechtnutí komiksovýho antihrdiny, co si někde v baru nebo za popelnicí zapaluje pátou cigaretu. Aaa střih.)

Jsem u rodičů. Z pocitu viny jsem přijela den před Štědrým dnem, abych zítra dopoledne zase odjela. Nevím, jak se cítím. Vlastně ani nějak nevím, kde chci Vánoce trávit...ani nemám dojem, že bych reálně měla vánoční náladu. Koukám se z okna v kuchyni, jak pod svitem pouliční lampy dopadá tiše sníh na vozovku. Sněží hodně a po silnici už aspoň hodinu neprojelo ani jedno auto, vrstva se zdá naprosto neporušená. A starosvětské tikání hodin a kulisa příliš hlasitý francouzský komedie z obýváku, kterou už nikdo nesleduje.

Je příliš horko. Otevírám skříň ve svým bývalým pokoji, je jako hrobka mých bývalých já. Páry džín, díky kterým mi úzkost přejíždí po zádech. Zkouším si džínový kraťasy, který mám tak 10 let. Nejdřív mi byly tak akorát, nohavice se zakusovaly do stehen a otvíraly (otíraly?) o čerstvý jizvy. Dotyk modrý džínoviny mám spojený s pálením otevřený rány. Pak mi byly velký, nohavice komicky odstávaly trochu jak baletní sukýnka. To mam spojený s bolestí a létem a běháním, dokud jsem nebyla dost unavená, abych usnula bez myšlenek. A s tím, že jsem si připadala nemocná. Oblíkla jsem si je; jsou mi tak akorát.

Nestihla jsem zavolat psychiatričce. Kecám. Nechtělo se mi. Zbývá mi 9 prášků, ale před časem jsem si snížila dávku na 25 mg. Zbývá mi 18 prášků. 18 dávek stabilizátoru, co beru na noc a nudný dostatek antidepresiv, co beru ráno. Potmě si beru půlku prášku z batohu, ale vlastně chci, aby si toho mamka všimla a zeptala se, jak mi je. Připadám si sladkobolně dospělá. Tajemstvím prožraná. Na kost.

[snehurka12]

Jeho oči byli modrý jako jarní nebe bez mraků a smál se strašně hezky. Tak by se dal popsat jednou větou. Ale tady jedna věta nestačí. Nebyl obyčejný, jako všichni ostatní, co jsem poznala okolo sebe. Byl okouzlující nejenom svým vzhledem, ale jak říkám smál se strašně hezky, že svým smíchem dokázal zastavit celý svět, dokázal mi srdce rozložit a zase složit. Bylo fajn poznat někoho, kdo vám dává pocit naprosté jedinečnosti a strach z lidí, který máte z minulosti naprosto zmizí. Smál se mým vtipům a dal mi pomoct, že jsem vtipná a jedinečná, ale citíla jsem z něj nejistotu a strach z neznámého. Ale to je dobře strach je vlastnost, která z nás dělá lidi.

[teplejtrouba]

ty moderní domácí petriáš koncepty a hlavokánony od @treba-neco-napise jsou hrozně skvělý a geniální a nemohl jsem je nechat bez fanartu <3

vsadím se že původní vizuální plány byly asi hezčí než můj chabý pokus o interierní dyzajn (měl jsem hodně modrý barvy a pak jsem se to snažil zachránit tím že “hej petronelovi určitě chybí nebe a tak si namaloval všude po bytě mraky. teda začal s tím, omylem se málem otrávil barvou a pak to dokončil uriáš”), to že ten program na online hodiny by byl asi plně nefunkční a to že v moderním světě by měl petronel asi normální trojanovský vlasy místo tý jeho nebeský ovečkovosti

každopádně snad vás můj pokus o uměníčko i tak potěší <3 

[violetwonder]

Zdálo se mi, že jsem se stěhovala. Jen tady kousek asi 500 metrů do eurobytu, který je modrý. Měla jsem na výběr z několika bytů. Vesměs jsem řešila světelné podmínky pro kytky. Bylo mi jedno ze za jeden chtějí Mega a půl a za jinej asi šest. V tu chvíli mi bylo fuk že na to nemám. Ale hrozně moc jsem chtěla být už sama sobě pánem. Žádný závazky. Jen já sama.

Vím že jsem se nastěhovala, tahala jsem kytky a tak trochu chaoticky je rozmistovala. A pak mě tam najednou dělal společnost nějakej muž. Asi jsme si byli blízcí. V koupelně jeho holící potřeby, byl hodně kontaktní ale měl mě rád. Vlasně co mě napadlo to udělal. Vařili jsme spolu, ale co, to už jsem neochutnala.

Druhá čas snu byla o tom, že jsme procházela chodbami k divnému výtahu, a pak jsem bojovala proti démonům nebo co byla ta stvoření zač. Vlastně nás tam bylo víc a hodně z nás umělo létat, skákat a rozdávat pořádný rány.

Možná už vážne blázním.

[dalsimoravskyblog]

Turnaj seriálů: 1. kolo

Kvalifikace máme za sebou a turnaj může začít! Teda ne hned teď, ale všechno se dozvíte, když budete číst dál.

64 seriálů jsem spárovala do 32 dvojic. Byla to fuška, takže pokud vám některé dvojice nebudou dávat smysl, asi si zbyly nebo je smysl velmi skrytý (spíš ale ne). Jejich umístění v pavoukovi jsem už nechala na generátoru náhodných čísel, aby to bylo aspoň trochu zajímavé. Abych se z toho nezbláznila, 1. kolo půjde ven ve dvou vlnách – nejdřív levá strana pavouka, pak pravá strana pavouka.

Levá strana se začne postupně zveřejňovat od 1.–4. 7. (každý den 4 ankety) a najdete v ní tyto souboje:

Dobrodružství kriminalistiky vs. Četnické humoresky

Horákovi vs. Ranč U Zelené sedmy

Případy 1. oddělení vs. Devadesátky

Létající Čestmír vs. Křeček v noční košili

Sanitka vs. Modrý kód

Kancelář Blaník vs. KOSMO

Dokonalý svět vs. Gympl s (r)učením omezeným

Bylo nás pět vs. Proč bychom se netopili

První krok vs. Semestr

Božena vs. Marie Terezie

Cirkus Humberto vs. Vlak dětství a naděje

Ordinace v růžové zahradě vs. Nemocnice na kraji města

Život a doba soudce A. K. vs. Hořící keř

Byli jednou dva písaři vs. Chalupáři

#martyisdead vs. TBH

Strážce duší vs. Ďáblova lest

O pravé straně se začne hlasovat 8.–11. 7. a půjde o:

Vodník vs. Neviditelní

Záhada hlavolamu vs. Maharal: tajemství talismanu

Život na zámku vs. Hospoda

O ztracené lásce vs. Ať žijí rytíři

Krkonošské pohádky vs. Arabela

Návštěvníci vs. Pan Tau

Anatomie života vs. Kukačky

Pan profesor vs. My všichni školou povinní

Comeback vs. Taková normální rodinka

Vyprávěj vs. F. L. Věk

Ulice vs. Ohnivý kuře

Dobré ráno, Brno! vs. Most

Slunečná vs. První republika

Policie Modrava vs. Četníci z Luhačovic

Žrouti vs. Trpaslík

Svět pod hlavou vs. 30 případů majora Zemana

Odkazy na všechny ankety najdete dříve či později v panském příspěvku (je připíchlý nahoře na mém blogu).

Během turnaje vám určitě nachystám i nějaká překvapení, ale 1. kolo je moc monstrózní, takže mi dejte chvilku na vydechnutí :D. Celou dobu turnaje můžete posílat propagandu (tedy pádné i nepádné důvody, proč by ostatní měli hlasovat pro vašeho oblíbence), tu budu postupně zveřejňovat pod tagem #seriály propaganda (může mi to chvíli trvat, v první části turnaje budu mít nestálé připojení k netu, nic vám ale nebrání propagovat i zcela samostatně).

Uf. To by bylo. Nechť hry započnou. Nechť započnou 1. července.

[oblicej]

sen

Ubytovali jsme se s Maxem v jakési cizí zemi. Řešili jsme zrovna trubky, co vedly všude po bytě, když jsem mezi trubkama zahlídla malé fialové žabičky! Chtěla jsem si je natočit, ale hned zase zmizely. Jak jsem si ale prohlížela to místo, našla jsem klubko světle modrých myšek jak se choulí k sobě a spinkají. Asi tři mi vlezli do nastavené dlaně, byly úplně hebounké. Pak jsme šli do hornbachu pro nějaké komponenty do bytu a žádali po nich studentskou slevu. Tu nám nemohli poskytnout, protože došly formuláře, ale nabídli nám zaměstnaneckou slevu. Když jsme to vyřídili, tak nám pan rovnou navrhla ,jestli tam tedy nechceme pracovat, když už máme tu zaměstnaneckou slevu. Tak jsme dostali nějaký podivný úkoly, ale my se šli raději muchlovat do skladu. Po šichtě jsem měla sraz s kamarádem na škole. Věděla jsem jen že je gej. Hned nás pozval na svoje loutkový představení, bylo to plný rekvizit, loutek, kulis a pájených obvodů. Vypadalo to hrozně složitě. Pak zmizel a já šla hledat kostým, ve kterým jsem měla chvíli hrát křoví co mu blikají bobule. Vešla jsem na scénu, kde neměl nikdo být, ale svítilo se tam a zněla hudba. Zblízka jsem pak zjistila, že tam tančí a zpívají ty fialový žáby a modrý myšky a dělají velkolepou přehlídku! Honem jsem si je natáčela na mobil. Naštěstí se mě nebály a ty záběry vypadaly fantasticky. Hned jak skončili, jsem to běžela ukázat Maxovi, ale ukázalo se, že jsem to omylem natáčela na přední kameru a tak je tam jen můj nadšený obličej a nic víc. Pak do místnosti vešla celá skupinka lidí, kterou vedly tři navlas stejně vypadající ženy. Byly malé, nahoře bez s oranžovým mikádem a potetovanými obličeji a trupem. Neměly žádná prsa a všechny měla úplně stejné oblečení i tetování, jen na to obličeji se trošku lišily linky. A krásně mluvily o umění a historii školy. Když přednáška skončila, zeptala jsem se jedné z nich, jestli neví, kde je můj kamarád. A ona, že měl zrovna svatbu. Já na to “Jé, takže si s přítelem konečně řekli svá Ano?” a Ona “Nie, oni si konečně povedali své Hej”. A to byl ten moment, kdy mi došlo, že jsem na slovensku. 

[jakofotbalovl]

Erling Haaland oceňuje vliv Kevina de Bruyna

Erling Haaland byl na lavičce Manchesteru City a sledoval hru týmu. Za Erlingem Haalandem byli nadšení fanoušci Manchesteru City, kteří tleskali návratu Kevina de Bruyna. Kevin de Bruyne má vedle dresy fotbal výraznou barvu s kapitánskou páskou Manchesteru City na paži.

Kevin de Bruyne postrádal Manchester City rok a potřebuje dostatek času na zotavení. Hlavní trenér Manchesteru City Josep Guardiola dal Kevinu de Bruyneovi dostatek času a také hráče přivítal zpět v nejkritičtějším okamžiku sezóny. Tato sezóna je pro Erlinga Haalanda druhou sezónou v Manchesteru City a má jiné představy o vztahu týmu. Mnoho fanoušků a médií kdysi spekulovalo, že favoritem Erlinga Haalanda byl Real Madrid, ale nyní není o jeho budoucnosti příliš jasno. Budoucnost Erlinga Haalanda spočívá v otázkách přestupů a obnovení smlouvy. Soustředí se pouze na plnění smlouvy s Manchesterem City. Erling Haaland se zapsal na listinu zraněných Manchesteru City a nemohl se dočkat, až se do týmu vrátí Kevin de Bruyne. Pokud Erling Haaland dokáže oddálit své zranění, mohl by hrát po boku Kevina de Bruyna.

Erling Haaland se nemůže stát legendou Borussie Dortmund, teprve začíná svou druhou sezónu v Manchesteru City. Ale Erling Haaland viděl lásku, kterou fanoušci Manchesteru City chovali ke Kevinu de Bruyneovi, a díky lásce fanoušků to hodně cítil. Modrý dres Manchester City je symbolem romantiky a tým navíc dává hráčům dostatek respektu. Erling Haaland sledoval výkon svých spoluhráčů ve hře a v jeho očích bylo jen štěstí.

[kitikara]

Hmm, jako bájo. Hodilo mi to reklamu na novou verzi hry Milostný dopis a hned první, co tam někdo psal byla poznámka, že nová princezna má tmavší pleť a jak je to aaaa fuj. Hmm, jako wtf? Jsem si všimla, že má nový šaty a je tam trochu víc karet, takže místo čtyř lidí šest, ale teda odstín pleti by byl poslední, co bych osobně řešila u hry. A je mi jasný, že kdyby tam byli modrý nebo zelený postavy, tak tohle sakra nikdo řešit nebude. Minimálně skrz tyhle debily mám chuť si to teda koupit, i když tu starou hru mám a je to hlavně karetní vyvražďovačka.

[phoenixnakama]

Dvacet minut hrůzy ve vlaku

Je sedm hodin a padesát minut, coby nebohý cestující vlakem.

Se sluncem opřeným do zad jdu na vlakové nádraží, zakoupím lístek za malý poplatek a nepříjemný pohled pokladní jako bonus.

Na nádraží přijde žena plnoštíhlé postavy s třemi dětmi. Děti jsou dle mého odhadu ve věku od pěti do jedenácti let. Dva chlapci a jedna dívka. 

Dítka se rozprchávají po malém nádraží a objevují kouty, jenž mi byli dosud utajeny. Paní jim říká, ať neběhají. Děti ji poslechnou, neběhají, ony přímo lítají. 

Vlak má zpoždění. Nejstarší dítko běhá po peronu jak smyslů zbavené a houká, jako lokomotiva. Žena rezignovaně vytahuje mobil.

Vlak konečně přestal být nezvěstný a místo toho se zjevila na první koleji u prvního nástupiště. Mamina a její tři největší životní úspěchy nastupují do posledního vagónu, já v přesném opaku zaujímám místo hned za lokomotivou. 

Paní se nejspíš umí teleportovat, jinak si její extrémně rychlí přesun do prvního vagónu nedovedu představit. Děti schopnost teleportace nejspíš zdědily po své matce. Jsou ji v patách. 

Holčička se okamžitě pouští do okusování sedadla, zajímalo by mě jak modrý povlak chutná. Mladší z chlapců, se snaží zdolat stěnu vagónu a zavěsit se na strop, alespoň jeho chovaní o tom nasvědčuje. Starší chlapec se mezitím vzteká, že chce sedět u levého okénka a ne u pravého. Kdo by taky taky chtěl sedět u okna na pravé straně, když může sedět u autentického okna na straně druhé, že?

Holčička stále okusuje sedačku, divím se že si z domu nepřinesla majonézu, ten povlak se nemusí zrovna dobře polykat. Mladší chlapec zjišťuje že myšlenka o zavěšení svého těla ke stropu byla bláhová, a tak se pouští do přetlačování posuvných dveří oddělující vagón na dvě části. Jejich maminka mezitím nezaujatě telefonuje.

Osm hodin a dvacet šest minut. Vystupuji z vlaku s rozhodnutím, cestovat spoji po čtvrté hodině ranní. Jsou většinou liduprázdně.