#jsem rozhodně úplně v klidu | Explore Tumblr Posts and Blogs

myvalzpival · 4 years

Text

Viděl jsem Cats (2019) a snažím se zapomenout

Blunt na ČSFD:

„Při zvolení Klause prezidentem jsem si říkal, že jedno funkční období to člověk nějak přežije. Při zvolení Klause prezidentem do druhého období jsem si říkal, že horší to být nemůže, aby pak po něm nastoupil Zeman. Chci tím dát najevo, že mě život přivykl na "velký špatný", ale nic, zdaleka nic mě nepřipravilo na CATS (2019).“

A líp bych to asi ani nedokázal popsat. Helejte. Když za mnou přijela @zraloci-cpr na prázdniny, ani zdaleka jsem nečekal, že se z tohoto týdne stane týden takto traumatický. O to víc mě sere, že jsem sledování Koček navrhl já sám. Ale znáte to. Vidíte ty recenze, vidíte trailer, vidíte pár videí, ve kterých to lidi trhaj, a řeknete si: To přece nemůže bejt tak špatný! Kouknem na to a zasmějem se! Třeba to bude tak špatný, až to bude vtipný! Po patnácti minutách mi došlo, do čeho jsem se vlastně uvrtal, a vyprchaly ze mě veškeré zbytky dobré nálady, které jsem si šetřil celý rok na lepší chvíle.

Kočky s prsama? O těch jsme věděli. Je to divný, je to hnusný, celkově anatomie obzvlášť kočičích slečen a paní je v celém filmu velice pochybná (a nemyslím tím jen boobies, jejich proporce jsou prostě… nesprávné). Srst i na místech, kde by být neměla? O té jsme taky věděli. Velké uf, ale co naděláme. Jenže víte, co mě nakonec z celého toho vizuálu dostalo nejvíc? O B O Č Í. Proč maj. Ty kočky. Obočí. Na nikom to není tak strašně do očí bijící jako na Viktorii, jejíž obličej celou dobu filmu poletuje po celé její hlavě, a to zasrané OBOČÍ mě ruší víc, než nesprávně hýbající se uši nebo ocasy, které podle všeho žijí svým vlastním životem. Snad nedostanou vlastní sequel. Další věc jsou pohyby samotné. Neříkejte mi, že v dnešní době, kdy je CGI na takové úrovni, ve filmu, do kterého bylo nalito 95 milionů dolarů, nejdou těla naanimovat líp. Chápu, že to má bejt fever dream, ale v tom filmu evidentně nefunguje gravitace a nikdo z cgi artists nikdy neviděl člověka skákat a dopadnout. Natož tancovat. FAKT chápu, že to má bejt fever dream. Ale to je originál taky!!!! A ti lidi normálně tancujou!!!! A je to působivý!!!! Protože v tom vidíš sílu a talent a roky dřiny!!!! Protože vidíš, že to není jednoduchý!!!! A pak přijdou Kočky 2019 a řeknou… víš co? ne B^) tady máš tubu lepidla a trochu kočičí srsti, plácni to tajdle na borku, a když už bude tancovat, tak jí to celý dosereme, hej? B^) Beru zpátky. Kdyby jejich srst udělali tubou lepidla a pytlem chlupů, bylo by to stokrát lepší. Do prdele podívejte se na originální kostýmy z West Endu. Jsou naprosto bombastický! Kdybych byl párty člověk, divadelní kočky jsou přesně ta banda stvoření, se kterejma bych chtěl prošoupat kecky. Vypadají jako takový ty děcka na střední, o kterých celou dobu svého studia nevíš, protože se šprtaj na testíky a ve volných chvílích trénujou na klarinet, aby uspokojili touhu svých rodičů po dokonalém a talentovaném dítěti, ale jakmile se objeví pozvánky na gympláckej ples, banda těchhle geeků vyleze ze svých děr, sejde se přesně v 9 uprostřed parketu, holky odhodí boty, kluci si kravaty omotaj kolem hlav a rozjedou takovou párty, že ani panu zástupci nezbyde nic jiného, než nahodit na obličej kočičí war paint, přidat se k nim a konečně poznat, že tihle neúměrně talentovaní jedničkáři maj i vlastní osobnosti. Na druhou stranu filmové kočky? Populární děti, který během plesu sedí u svého stolu a odmítají se s ostatníma bavit, protože ředitelka pod hrozbou podmínečného vyloučení a dvou týdnů poškoláctví nedovolila Jasonovi Derulovi ukázat všem přítomným svůj CGI dick. Původní kočky mají šmrnc, mají elán, čiší z nich energie. Ty filmové jsou mrtvá váha rozpohybovaná počítačem. Jejich obličeje to nezachrání, ba naopak, ještě to zhoršují.

Po patnácti minutách jsem nevěděl, co se děje, protože se to nedalo ani poslouchat, ani se na to nedalo koukat. Kdykoliv jsem se zadíval na obrazovku, vyděsilo mě, co vidím. A písničky byly bez rytmu a o hovně. Jasně, mohli byste říct, že to ale není vina koček filmových, ale muzikálu jako takového. A BYLI BYSTE VEDLE!!!! Když sedíte v divadle a sledujete scénu, vždycky se najde něco, z čeho nemůžete odtrhnout oči. I kdyby vás zrovna nezaujala daná písnička nebo se vám nelíbil protagonistův hlas, najdete si na pódiu toho jednoho tanečníka/jednu tanečnici, ze které nespustíte oči. Kočky jsou živelné a energické a jsem si jistý, že naživo musí naprosto okouzlit minimálně choreografií. Jenže to ve filmu nejde. Neustálé prostřihy, neustálé přiblížené záběry. Jde o film bez příběhu, jde jen o taneční čísla. A já opravdu nepotřebuju během toho, co všechny kočky synchronně tančí, sledovat velmi, VELMI zblízka, jak se Judi Dench kouká střešním oknem na měsíc. Proč? Já chci kurňa vidět, jak všecky kočky tančí!!!!! I když se jejich těla zrovna v týhle verzi hejbou jako worm on a string!!!

Co se teda týče těch hudebních čísel, když už jsme se shodli na tom, že nic jiného v tomhle filmu nenajdeme, většina z nich mě teda úplně nenadchla. Většinu filmu jsem doufal, že už nikdy v životě neuvidím Rebel Wilson (heleďte. Podle mě je skvělá herečka, ale vybírá si děsně napsaný role. No blame on her, ale holka neumí zpívat ani tančit a co jinýho chceš v muzikálu dělat? Comic relief? Takovejhle? Ne, díky, raději knihu. Jakože, srsly, WHY SO MANY CROTCH-JOKES!!!!), nehledě na to, že ty M Y Š I v jejím čísle byly ještě děsivější než veškeré kočičstvo světa, Jamese Cordena nesnáším i jako člověka, natož jako obézní humanoidní kočkovitou šelmu, Jason Derulo zpíval jako kluk co se omylem dostal na casting středoškolské muzikálové produkce a snaží se to důkladně zakrýt svým šarmem, který je veškerý žádný. Na druhou stranu, Judi Dench a Ian McKellen ze svých rolí vyždímali všechno, co se z nich jen vyždímat dalo. Jsou to herci ze staré školy, takovéhle polo-zpívané-polo-mluvené role zvládají a já se jen z celého srdce modlím, aby zrovna TOHLE nebyl pro oba jejich poslední film. Takový odchod si nikdo nezaslouží. Jennifer Hudson jako Grizabella byla jediná relatable postava v celém filmu a její výkon? *insert cheff’s kiss* ANO. To samé by se dalo říct o Taylor Swift – svým výkonem v celém filmu naprosto vyčnívá, i když je tam kolik, necelých 5 minut? Zkrátka a dobře jsem čekal, že pěvecké výkony budou lepší, když jde o MUZIKÁL ZA 95 MILIONŮ DOLARŮ. Jedno z mála opravdu energických a enjoyable čísel byl výstup Mungojerrieho a Rumpleteazer. Jenže Mungojerrie neumí zpívat. Here we go again. Moc moc moc příjemné překvapení (ale tohle je jen moje osobní věcička takže se připravte na nerd-out), byl Stephen McRae, o kterém jsem nevěděl, že tam je, ale ke svému potěšení jsem ho poznal ve chvíli, kdy začal stepovat. He’s my bae. No one else woulde ever wear those pants. Jeho číslo mělo KONEČNĚ tu energii, kterou jsem čekal od celého filmu a na čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin jsem byl na světě neskonale šťastný. Disco? Ve vlaku? Ano prosím? Per mi to do žíly? Stephen nezpívá špatně, rozhodně ne na člověka, který zpíval poprvé a nikdy v životě nezpíval a netancoval zároveň. Ale dobrý to není. Má štěstí, že má tak pěknej zadek a dohání to tancem. Nicméně je na něm poznat, že je z divadelního prostředí a umí to holt prodat. Also, ještě jednou, THOSE PANTS. O to víc mě sere, že zrovna během jeho čísla naprosto žádný obličej nedrží na své hlavě. Poor Skimbleshanks.

A když už jsme u těch jmen, mrzí mě, že nevím, kdo to přeložil. Vím, že původně libretto přeložil Prostějovský (kdo jinej, it sucks), ale schválně jsem si pár písniček z české produkce poslechl, abych to porovnal (prosím, nedělejte to, fakt nechcete slyšet Memories od Blanarovičové.), a naše české titulky se neshodovaly. Podle mě byly o mnoho lepší. I když furt stály za hovno, co se týče jmen. Čičindy (jakože Jellicle cats) zní jako gang vagín. Z ostatních jmen si pamatuju jen Mouriartiho. Zbytek jsem vytěsnil, děkuju, mozku.

Když se to vezme kolem a kolem, nevím, co si z Cats (2019) vzít. Kromě doživotního traumatu. Nevím, co se mi film snažil říct. Jasně, ne každej film musí bejt hlubokej a pojednávat o životě brouka a vzniku a fungování vesmíru, ALE. Kočky se v jednu chvíli snažej vypadat seriózně a hluboce, v druhou chvíli si Rebel Willson sahá do rozkroku a Corben někoho dalšího do rozkroku udeří. A já tu ránu cejtim. Protože přesně tak se cejtim po zhlédnutí celé téhle produkce. Opravdu, opravdu jsem čekal, že to bude tak špatné, až to bude vtipné, že to bude blbůstka, na kterou se po letech budem koukat pro zasmání, ale ono je to prostě jen opravdu hodně moc převelice špatný. A, ještě jednou bych rád dodal, že TO CELÝ STÁLO 95 MILIONŮ DOLARŮ!!!! NĚKDO! TOHLE! CELÝ! ZAPLATIL!!! NĚKOMU ŘEKLI!!! ŽE NARVOU OBLIČEJ!!! JUDI DENCH!!! NA CGI TĚLO KOČKY!!! A TEN NĚKDO!!! ŘEKL ano!!!!!

Abych to tedy tak nějak shrnul: byl bych na světě nejšťastnější, kdyby z filmu Cats (2019) vymazali všechny kočky a já mohl v klidu jen poslouchat hudbu originální produkce a koukat na ta filmová pozadí. To bylo tak všechno, co se mi na tom líbilo. A žádný množství dětskýho šampaňskýho, nebo hřejivý pocit toho, že právě sdílím pěknou chvilku s drahou osobou, můj názor nezmění. Taky bych rád poděkoval všem bohům, kteří dohlédli na to, aby se ten večer moje máma nevrátila domů a zůstala na kafi s ženskejma, protože by ji to nejspíš zabilo. Jestli si někdy pořídím kočku, do konce života se budu bát, že když se omylem v noci probudím a půjdu na hajzl, koutkem oka postřehnu, že se má kočka každou noc mění na TOHLE.

Na závěr bych rád dodal, aby si to @kocourmokroocko nebrali osobně, ty jseš furt moje kocóří bebe.

#tobes back at it again #cats 2019 #kočky #hezky česky #psaní

80 notes · View notes

srnasama · 3 years

Text

Nespánek

„Přijímat dětský spánek tak jak je.“ Jsou to krásný slova, ale jde to vůbec? Mě to nejde, protože to, že mám dítě nespáče, ovlivňuje můj psychickej svět tak hodně, že se nad to nedokážu povznést. Nedokážu brát v klidu to, že když mi usne v 5 odpoledne, tak to znamená, že si pak dá 4 hodinový párty okénko od půl 1 v noci do půl 5. Jasný dá se to snášet krátkodobě, ale u nás už to nespaní s různýma přestávkama trvá 2 roky a já už ani nevím, co to je být vyspaná. Moje tělo je celý zmatený. Připadá mí, že týrat člověka nespánkem je fakt hrozně krutá forma týrání. Vím, že to nedělá naschvál, ale občas jsem na něj za to fakt hrozně naštvaná. Připadá mi, že kdyby NORMÁLNĚ spal, byl by ten život asi tak o 1000 % hezčí. Vždycky pro mě byl kvalitní spánek důležitej, na žádný párty jsem nepatřila k lidem, co zůstávají nejdýl, skoro vždy jsem šla spát nejpozději ve 12. Ale co na to skrček? Nic, budí mě každou noc vesele dál. Připadám si s tímhle jako v nekonečným kruhu. Uvědomila jsem si, že se každý noci vlastně úplně děsím. Protože vím, že po dni, kdy si rozhodně nemám čas odpočinout, mě čeká noc, ve který můžu na spánek leda tak intenzivně myslet.

#česky #čeština #hezky česky #píšu česky

1 note · View note

tynous · 3 years

Text

TŘEŤÁK….SKONČIL?

Už dlouho jsem sem nic nepřidala, ale věřte mi, prostě jsem na to neměla sílu. Třeťák se do mě pěkně opřel a já jsem neměla ani pomyšlení na cokoliv jiného než byl spánek a ta hromada učení, která se na mě valila a ne a ne se zmenšovat. První semestr mě plně zaměstnávala mikrobiologie a do toho pořád kdesi vzadu v mysli hlodal obrovský strach z postrachu všech třeťáků, kterým je patologie. Je až zvláštní, že když se na to teď dívám s odstupem několika měsíců, nejpozitivnější vzpomínky mám právě na tyhle dva třeťácké strašáky. Možná je to proto, že jsem se jich tak bála, že jsem jim nakonec věnovala tolik energie, že se to pak zúročilo na zkoušce…možná je to taky proto, protože přístup těchto dvou ústavů byl mezi těmi celkově katastrofickými přístupy ten nejlepší.

Můžu v klidu říct, že třeťák byl pro mě zatím nejnáročnější ročník ze všech, které jsem na medicíně absolvovala. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že ty prázdniny opravdu potřebuju tak, jako letos. Před poslední zkouškou už jsem cítila k učení doslova fyzický odpor a modlila jsem se, aby už to všechno prostě jen skončilo. Z poslední zkoušky, což pro mě byla patofyzilogie, mě paní doktorka sice málem vyrazila (po 3/4 hodně zkoušení) a útroby se mi svírají ještě teď, když si na to vzpomenu, ale nakonec jsem si to ušmudlané C a 3 měsíce volna přede mnou přeci jen odnesla.

Mám teď tolik zážitků a chaotických myšlenek, že je těžké se rozhodnout, kde vlastně začít a co popsat. Zkusím sem tedy nějak sesumírovat střípky z mého hybridního třeťáku.

Jak se blížily Vánoce a v naší republice se chaoticky střídalo rozvolňování s lockdowny, lidé střídavě chodili do hospod, zůstávali doma, jásali, pak mručeli a nadávali, já jsem začala pomalu ale jistě stresovat ze zkoušky z mikry. Bylo toho hodně, možná tolik, jako anatomie, možná trochu víc, rozhodně ne tolik jako patologie, ale bylo toho hodně. Mirka se učí extrémně špatně, protože se učíte jakýsi prapodivný telefonní seznam mikropotvůrek, které se každá jmenují naprosto prapodivně a k tomu mají si 20 vlastností, z nichž některé jsou stejné jako u dalších dvaceti jiných potvor, ale některé jsou různé. Trvá dlouho, než se v tom člověk začne orientovat a pomalu ale jistě začínají na povrch vyplouvat jisté nenápadné souvislosti. Mikru se nestačí naučit jednou, alespoň mně by to tedy nikdy nestačilo. Před Vánoci jsem chytla docela solidní paniku, protože jsem se ještě zdržela jakousi prapodivnou nemocí, která mě na 14 dnů zavřela komplet doma. (My jako “privilegovaní” jsme mohli asi 2-3x týdně chodit do školy.) Po negativním PCR testu a spousty různých ztřeštěných teorií jsem dospěl k závěru, že to asi byla chřipka, ale who knows.

Čas kolem Vánoc a Vánoce samotné jsem více méně zasvětila mikře. Jistě, rozbalil jsem si dárečky pod stromečkem a zúčastnila se pár rodinných obědů a procházek, ale jinak jsem seděla přikovaná k Repetitoriu a snažila se, aby mi toho v hlavě zůstalo co možná nejvíc. Dařilo se mi míň, než jsem chtěla, ale snažila jsem se. Po Vánocích jsme se na chvíli částečně vrátili do školy. Byl to jediný čas z toho semestru, kdy mě vyloženě rozčilovalo, že tam musíme chodit - i když jen dvakrát týdně. Zdržovalo mě to od mého plánu a od učení se mikry. Nestíhala jsem, nasazovala jsem drsné tempo a měla toho už tak akorát po krk. Celý leden jsem se potila nad mikrou, abych pak 25.ledna společně se svýma dvěma Brokolicema dostala do SISu zelenou fajfku a odešla naprosto vyřízená, ale šťastná domů.

Nejdůležitější zkouška zimního semestru byla hotová. Dala jsem si 4 dny volna, ve kterých jsem stihla zimní výšlap na Sněžku. Poprvé po 22 letech života jsem dobyla náš nejvyšší vrchol! :D Po volnu se těžce usedalo za pracovní stůl k imunologii. Myslím, že jsem si na ni vyčlenila asi 5 dnů, ve finále jsem se klasicky učila asi 3 a poslední den toho stihla nejvíc. Něco jsem jen tak zhruba prolítla a sázela na to, že znalosti z mikry a jiných předmětů postačí. Stačilo to. Měla jsem evidentně celkem štěstí na otázky a pani profesorka nebyla moc náročná. Půlku zkoušky se mě sice ptala na nádory lymfatického systému, o kterých jsem v tu dobu věděla snad jen to, že existují, ale i tak jsem získala další zelenou fajfku do SISu. Zimní semestr skončil.

Poslední týden zimního semestru jsem si naplánovala, že už se začnu učit patologii. Pan profesor Kodet přeci říkal, že se člověk musí začít učit už tak 5 let dopředu a že by měl dávat tak 30 hodin denně. No já jsem si za zimní semestr stihla přečíst a protrhat (rozuměj pamatovala jsem si z toho tak 2 slova) tak 30 stran v učebnici, která jich má 900. Úplně ready jsem se tedy necítila. Učení ve zkouškovém šlo špatně. Měla jsem pocit, že mám ještě dost času. První zkoušení bylo asi za 3 týdny, tak to přece nějak pude, ne?

Ještě jsme si stihli užít trochu toho sněhu, který byl všude kolem a udělali jsme si pěší výlet na hrad Házmburk. Byla to krása! Konečně jsem měla na chvíli pocit, že existují i jiné věci, než učebnice!

Začal letní semestr. Teprve teď jsem poznala, co to znamená nestíhat. Nikdy jsem nestihla to, co jsem chtěla. Hromada patologie se přede mnou neúprosně valila a první zkoušení se nezadržitelně blížilo. Ještě snad nikdy jsem si nepřipadala tak dutá a naprosto prostá jakýchkoliv znalostí. Na první zkoušení jsem šla s vědomím, že buď budu mít fakt štěstí, nebo mám ještě další dvě, aych získala zápočet. Pan profesor Kodet nevypadal úplně nadšeně z mých znalostí. Řekla jsem mu například, že bazaliom metastázuje. Základní dělení karcinomů (zhoubných nádorů) kůže využívá právě to, že bazaliom rozhodně NEmetastazuje. Tolik asi k mým perfektním znalostem patologie. Nakonec jsem ale dostala za B, což byly 2/3 zápočtu. Prý to bylo první zkoušení, tak byl pan profesor hodný.

Patologiký maraton pokračoval. Každý týden čtyřhodinová cvičení, teď se již pravidelně střídala pitevna s mikroskopy jednou za 14 dní. Aby toho nebylo málo, tak jsme měli ještě každý týden pediatrickou i interní propedeutiku. Pediatrická byla téměř výhradně ve formě přednášek, takže některé z nás trochu rozčilovalo, že kvůli tomu musíme chodit do Motola. Byli toho názoru, že to by klidně mohlo být online, jako všechny ostatní přednášky, ale na ústavu měli asi jiný názor. Já jsem byla docela ráda, že můžu chodit mezi lidi a trochu se socializovat. Pomáhalo mi to i líp se soustředit. Ke konci semestru bych ale taky občas raději zůstala doma. Na interní prope náš sice pustili na oddělení, ale k pacientům už ne, takže výuka byla také dost teoretická. Prvního pacienta jsem na interně viděla někdy v dubnu. Není moc praktické, když vás pustí k prvnímu pacientovi 1,5 měsíce před koncem semestru, ale zároveň očekávají, že zkouška a zápočet budou úplně stejné jako předchozí roky.

Patofyzilogii jsem úplně vypustila. Vzadu v hlavě hlodal červíček pochybnosti, jak to všechno zvládnu. Na zkoušce se to taky asi celkem projevilo. Když se na to ale dívám zpětně, asi bych to stejně neudělala v sestru jinak. Možná bych si jen dala víc času před zkouškou, abych měla trochu čas si odpočinout.

Semestr postupoval mílovými kroky a zkoušky se nezadržitelně blížily. První problémy přišly s přihlašováním, protože se ústavy nedokázali shodnout na vypisování termínů a jejich přihlšování, takže nakonec třetina ročníku - včetně mě, skončila bez termínu na patofyziologii. Smířená s tím, že na patfyz kdyžtak půjdu v září, jsem pomalu začala plánovat svou přípravu na zkoušku z patologie.

Učení patologie vlastně kdy neskončilo. Z učení na průběžná zkoušení jsem plynule přešla na učení se na zkoušku. Měsíc…měsíc sezení na zadku, stresů, pár záchvatů úzkosti, spousty slz a pocitů zoufalství, málo spánku, hodně kafe, sem tam nějaká procházka, spousta zoufalých telefonátů. Cca 8 hodin učení čistého času, které stejně nestačily. Pak to přišlo. 9.6. smířená s čímkoliv, co přijde, jsem se sebrala a vyrazila na ústav patologie.

Naše zkouška z patologie je rozdělená na 4 části - praktická zkouška makroskopická - ta se dělala již na konci semestru na pitevně, mikroskopická - dvě sklíčka nádor + nenádor, teoretická zkouška z laboratorních technik a teoretická zkouška z patologie - 1 otázka na obecku a 2 na specku.

Pitevnu jsem měla už z konce semestru, nic hvězdného, ale toho jsem se fakt bála jako čert kříže, takže jsem byla moc ráda, že jsem prošla. Devátého jsem šla jako první na teoretickou zkoušku z laboratorních technik. Vytáhla jsem si metodu FISH, trochu jsem se lekla, protože pár dnů předtím na tom spolužáka z kruhu prý pěkně podusili. Paní laborantka byla ale moc milá a celkově to byla velmi příjemná část zkoušky. Poté mě čekaly mikroskopy. Ten den zkoušel náš cvičící, kterého jsme měli přes semestr. Bála jsem se, abych mu neudělala ostudu, což se mi samozřejmě povedlo. :D Dostala jsem dva preparáty - bronchopneumonii a karcinom štítné žlázy. Naštěstí jsem alespoň docela rychle poznala, co je to za orgán. To bývá někdy největší kámen úrazu. S brnochopneumonií jsem docela zápasila, dokonce jsem vymyslela i nový typ zánětu. Naštěstí to pan profesor Kodet sedící opodál neslyšel. Měla jsem dost nervy a chvilku jsem si myslela, že vyletím už z mikroskopů, ale nakonec se tak nestalo.

Největší poštách zkoušky z patologie byl přede mnou - teorie. Protože mně vždy přeje štěstí, vytáhla jsem si tuberkulózu. Pan profesor Kodet miluje tuberkulózu. Měla jsem celkem strach, ale naštěstí jsme se jí všichni tak báli, že jsme již docela uměli. Jako další to byl můj oblíbený peptický vřed žaludku a doudána (měla jsem ho i na posledním průběžném zkoušení) a poté molekulární podstata karcinomu kolorekta. To poslední téma zní děsivě, ale naštěstí jsem si ho to ráno ještě zopákla před snídaní.

Zkouška to byla nakonec poměrně příjemná a byla jsem překvapená, jak málo jsem toho vlastně řekla. Odcházela jsem s příjemným pocitem, zápisem v již zrušeném indexu a s velikou úlevou, že poštách všech třeťáků je konečně za mnou!

1 note · View note

deadandsarcastic · 5 years

Text

Zápis Třináctý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Otočil se na Kyryho a okamžitě jej praštilo do očí, co je na něm jinak. Kousl se do rtu a přejel mladšího pohledem - tak nějak nevěděl, jestli by se k tomu měl vyjadřovat, nebo dělat, že nic nevidí... Nakonec ze sebe dostal jen: „Uhh... Dneska žádný obvaz, ani náplasti...? No, copak tě to popadlo~"

„Řekl jsem si, že ti povyprávím pohádku na dobrou noc," odvětil s pokřiveným úsměvem. Snažil se znít klidně a odměřeně, ale v duchu byl zmítán strachem a nejistotou. Nevěděl, jestli je na tohle upír připravený; nevěděl, jestli je ON SÁM připravený... Takže se lehce zoufale zasmál, ruce schovávaje za zády. „Ale moc si na tohle nezvykej... Rozhodně je budu i nadále nosit venku." Po tomhle sebou plácl na postel, přičemž zůstal nějakou dobu jen tak ležet a zíral do stropu.

Překulil se na bok, čelem k mladšímu a zadíval se na něj. „Taaaakže...? Budeš vyprávět...?" zamumlal po nějaké chvíli ticha, které upíra značně znervózňovalo, protože chtěl vědět, co se Kyrymu sakra stalo a proč má na rukou... Tohle.

„Šestnáct let," zamumlal po značně dlouhé pomlce mladík, s pohledem stále upřeným někam na strop nebo snad až do jiné dimenze. „Šestnáct let života v laboratoři... Vyrůstalo nás tam sedm, všichni podobně staří, každý s jinými schopnostmi... A už odmala nás krmili bludy; že jsme výjimeční, speciální, že nás za to lidé nenávidí - prý zavraždili naše rodiče a teď pátrají i po nás... A že prý my máme moc a právo, co právo... POVINNOST, tyhle odporné lidi zničit a pomstít naše rodiče... Až u organizace jsem se dozvěděl, že to byla lež za lží; všechny nás uměle vytvořili... Projekt KR... Monstra z laboratorních podmínek připravovaná na to, aby se z nich staly zbraně vraždící kohokoliv na lusknutí prstů..." Odmlčel se, jelikož si potřeboval urovnat myšlenky, aby jeho řeč dávala alespoň trochu smysl. „Ne, nemám z toho žádná traumata... Žádné klišoidní sci-fi. Náhodou se k nám chovali pěkně... Možná proto jsme jim tolik věřili a poslouchali je na slovo... Tyhle jizvy," z ničeho nic zvedl pravou ruku, „mám zkrátka proto, že nás často napojovali na přístroje, aby mohli kontrolovat životní funkce, dávali nám séra, abychom byli silnější, dravější... Ale dříve, než nás mohli vypustit, organizace jejich plány odhalila a vtrhla do komplexu laboratoří... Doteď si pamatuju ten okamžik, když jsme spoutaní klečeli na studené podlaze, jenom v nemocničních košilích, u hlav přiložené hlavně zbraní... A čekali jsme, jak se rozhodne vedení... Byli jsme jako ti psi, kteří hlídali Berlínskou zeď... Asi jsi o nich slyšel: zvířata vycvičená na zabíjení, která za to nemohla, protože je tak vychovali nejhorší stvůry - lidé... Ale pykala za to ona, protože po pádu Zdi nikdo nevěděl, co s nimi, když uměla jen zabíjet... Takže pak je stejně museli nechat utratit... Podobný osud potkal i sedmdesát-třicetjedničku... Nenechala si rozmluvit svůj výcvik a ideje, jimiž byla naočkována z laboratoří... Myslím, že jí dali jakési sérum do jídla, aby zemřela pokojně ve spánku a netrápila se... Stejné sérum použili i na sedmdesátčtyři-nulašestku... Ten se zbláznil z toho, že celý jeho život byla lež; nedokázal to unést..." Skousl si rty a poškrábal se na špičce nosu. „A nás, ti kteří si nechali otevřít oči a pochopili, rozdělili tak, abychom se už nikdy nemohli vidět. Ani nás nenechají se navzájem kontaktovat, abychom spolu neplánovali zničení lidské rasy... Stejně jako nás nemůžou propustit, abychom nezačali páchat nekalosti. Přičemž na nás hledí přes prsty a nikdy nepřestávají být ostražití..."

„O-Oh..." dostal ze sebe, přemýšleje, jak na tohle normálně odpovědět. Zkrátka... Se na něj teď vysypalo až moc informací... Z čehož pochopil víceméně jen to, že na posteli leží s laboratorním experimentem... Jo... To vlastně docela dost věcí vysvětlovalo, když se nad tím zamyslel... „To mě mrzí," řekl nakonec a zlehka projel Kyrymu prsty vlasy. „A cením si, žes mi tohle řekl... Protože hádám, že se s tímhle moc nechlubíš, takže na to, že se známe asi dva dni..." ztichl, a pak se posadil na posteli, aby na Kyryho lépe viděl. „A věř mi, že já jsem ten poslední, kdo by na tebe začal kvůli tomuhle koukat skrze prsty. Ať už jsi vyrůstal, kde jsi vyrůstal... Jsi pořád stejně fajn."

„Děkuju ti," špitl skoro neslyšně, načež se taky vyhoupl do sedu, aby se mohl natisknout na upíra a omotat mu ruce okolo hrudi. „Vážím si toho... Přece jen... Jsi první, kdo to takhle vzal..." Zabořil obličej do Maverickova obřího trička a takhle tam zůstal několik minut, než se odtáhl a pokračoval: „Víš... Nechtěl jsem ti to říkat, ale vzhledem k tomu, že... Že už jsi viděl moje "schopnosti", tak jsem se rozhodl, že bude jednodušší, když ti to prostě řeknu."

Objal Kyryho a přitáhl si ho zpátky k sobě. „Já bych tě stejně asi otravoval tak moc, že bys mi to eventuálně ze zoufalství řekl," zašklebil se a jednou rukou pohladil mladšího po tváři. „Takže... Jo... Jsi oficiálně asi jeden z nejvíc cool lidí, co jsem kdy poznal," prohlásil vesele. „A teď mě napadá... Když umíš takhle ovládat stíny... Můžeš svůj vlastní stín přinutit třeba... Vyluxovat byt, zatímco ty sedíš na gauči?"

Musel se od srdce zasmát, protože blonďák měl skutečně povedené nápady. „Jo... Jakože, šlo by to... Ale místo fyzické námahy bych se cítil unavený psychicky. Protože já ty stíny ovládám sílou vůle a pomocí myšlenky. Takže čím víc stínů, čím víc akcí a čím komplikovanější ovládání, tím jsem unavenější... V laboratoři do mě cpali nějaké injekce, abych toho víc vydržel... Ale v organizaci došli s šetrnějším nápadem - naučili mě meditaci. A fakt to docela pomáhá, když jsem unavený nebo tak." Zatímco se mazlil s Maverickem, rozpojil své ruce, aby je měl volné a mohl proplést své prsty s těmi upírovými.

„Takže ty medituješ, huh? Zajímavé..." Nechtěl zůstávat úplně zticha a snažil se nějak udržet konverzaci. „A... To jak jsi předtím mluvil o těch vztazích, ti teda tenkrát nakecali v tý laboratoři...?" Zeptal se po chvíli mlčení, kdy usilovně přemýšlel, o čem ještě mluvit.

„Přesně tak... Nakecali nám toho spoustu, ale o běžných věcech se nezmínili... Nebo jenom povrchově. Poroto jsem byl tak nadšený, když jsem se konečně dostal ven a spatřil jsem hvězdy... Asi můj nejsilnější zážitek a jedna z nejkrásnějších vzpomínek..." Odmlčel se, přičemž pohlédl na upíra a dobrých několik minut studoval jeho obličej. Když ale začal mít pocit, že by to Maverickovi mohlo být nepříjemné, raději odvedl řeč jinam: „Chceš slyšet něco vtipného?"

„Ano?~" uculil se. „Povídej něco vtipného~" zadíval se na Kyryho a čekal, co z něj vypadne. Upřímně... Maverick byl vážně asi až divně v klidu, vzhledem k tomu, co se ten den dozvěděl a co viděl; jako, hej, většina lidí by asi reagovala na tohle všechno možná trochu... Uh... Překvapeněji? Ale on nad tím zkrátka jen pokrčil rameny, zeptal se na pár debilních otázek, jakž-takž si to v té hlavě srovnal a teď myslel převážně na to, kam ještě může položit ruce, a kam už ne, protože by to bylo moc úchylné.

„Já jsem vlastně neměl jméno do svých šestnácti let... A nikdy jsem si to ani neuvědomoval, protože nás oslovovali našimi čísly... A my... My se mezi sebou vůbec neoslovovali. Až když se mě Anthonnes zeptal během výcviku, tak mi to došlo... A jelikož jsem v té době moc jmen neznal a nechtěl jsem si brát stejné jako některý z lovců, tak jsem zaimprovizoval a vymyslel jsem si jméno KyRy. - Krátké, úderné, zapamatovatelné... Říkal jsem si, jak dobře jsem to vymyslel... No a o měsíc nebo dva později jsem šel nakupovat a hádej, na co jsem tam narazil! Přesně tak... Sýr Kiri." Sotva to dořekl, neudržel se a začal se smát. „A to se stane, když hniješ někde na konci světa, izolovaný od lidí... Pojmenuješ se jako sýr."

Rozesmál se, ale po chvíli prohlásil: „Tomu bych se asi smát neměl... Protože je to zároveň fakt smutný... Ale wow, to prostě chceš, jmenovat se jako sýr," zakřenil se. „Ale to jméno je roztomilé... A docela se k tobě hodí," dodal po chvilce. Ruce mezitím přesunul Kyrymu na záda a zlehka jej přes ně hladil, nebo, lépe řečeno, po nich spíš sjížděl níž a níž.

Jakmile ucítil na zádech upírovy ruce, lehce sebou cukl a chytil červeň do tváří... Pak ale vydal spokojené zavrnění, protože se mu takové mazlení líbilo; dokonce tak moc, že polevil v ostražitosti... Ale jen na okamžik, dokud si neuvědomil, kam blonďák míří. - Tehdy se prudce odtáhl, dokonce vyskočil z postele. „Ne," vykřikl možná až moc příkře, takže se hned omluvil: „Promiň... Já... To nejde, víš? Alespoň ne teď... Promiň."

Skoro se až lekl, protože byl teprve v půlce zad a už si myslel, že už mu to projde; ale ne, smůla, Mavericku, nedobrovolného celibátu se jen tak nezbavíš. „Ty promiň..." povzdechl si a zadíval se stranou; zticha a zpytovat svědomí nicméně vydržel tak pět sekund, než se svým obvyklým výrazem navrhl: „Když zůstanu v horní části zad, budeme se tulit dál?~"

Ušklíbl se, zvedaje ruce v gestu, že se jako vzdává, a vrátil se zpátky na postel, kde upírovi vtiskl letmý polibek a zase k němu přitulil. „Tak jo... ale v mezích slušnosti, platí?"

„Co se počítá jako meze slušnosti?~" mňoukl nevinně, i když to moc dobře tušil; ale stejně musel hrát pitomečka a zkoušet, jestli by mu přece jen něco neprošlo.

„Hmmm," schválně se tvářil, jakože nad tím velice zdlouhavě přemýšlí, ale nakonec se na staršího natiskl a dlouze jej políbil, omotávaje ruce okolo jeho krku. „Třeba tohle," špitl, když se mírně odtáhl, aby nabral dech.

Nechal mladšího, ať se chvíli vydýchá, zatímco rukama přejížděl přes jeho záda (tentokrát ve slušných mezích, protože pochyboval, že by dostal ještě třetí šanci), ale samozřejmě, že kámen v oku mu klasicky jasně zářil, až Maverick uvažoval, jestli z toho Kyryho nebolí oči... Tak ty svoje radši přivřel a znovu si Kyryho přitáhl do polibku. „Tak když říkáš, že tohle je v mezích slušnosti...~" zamumlal mladšímu do rtů.

V duchu se pro sebe pousmál nad upírovým chováním, ale aby řekl pravdu, vážně se mu to zamlouvalo, tudíž se na blonďáka ještě víc nalepil, přivřel oči a vychutnával si kouzlo onoho okamžiku.

Po chvíli se od Kyryho odtáhl, spokojeně vydechl a zadíval se mu do očí, celý rudý. „Ještě něco jiného, co by bylo v mezích slušnosti?~" Zlehka mladšímu začal zezadu cuchat vlasy a čekal, co mu odpoví.

„Usnout v objetí, bez nějakých úchyláren a zůstat tak až do rána," navrhl poté, co zlehka políbil staršího na čelo. „Teda pokud s tím souhlasíš i ty... Přece jenom, nechci tě do ničeho nutit." Nasadil milý výraz, zatímco studoval s patřičným zaujetím Maverickovu osobní žárovičku v očním důlku. „Nezáříš ty ještě víc než na tom hřbitově?" zeptal se laškovným tónem.

„A ty se mi divíš?" zakřenil se smutně, ale nebylo to tak, že by byl na Kyryho uražený... Jedna věc bylo, že to na něj zkoušel, ale rozhodně nechtěl mladšího do něčeho nutit - to on vlastně ani moc nemohl. Pustil Kyryho, aby se mohl natáhnout na svůj kraj postele a čekal, až se k němu mladší zase přitulí.

Na okamžik uvažoval, že by vstal a alespoň nastavil budík, jenže... To by znamenalo, že by se musel vzdálit od upíra a to on vyloženě nechtěl. Takže po krátkém vnitřním boji se prostě přitulil k blonďákovi s tím, že když tak si prostě zítra pospí o něco déle. Ostatně, po dnešním výkonu na to měli oba právo.

Objal Kyryho a vtiskl mu krátký polibek na čelo. „Hezky se vyspi~" popřál mu, lépe se uvelebil na polštáři a ještě než zavřel oči, tak dodal: „A pokud budu ráno zase až moc přitulený... Radši mě z té postele skopni, protože to bude pořád příjemnější, než další lochtání..."

6 notes · View notes

thatforeverfangirl · 6 years

Text

Je to přesně rok, i když mi to přijde jako včera. Nespala jsem, protože letadlo letělo brzo ráno a já nedokázala usnout ani na jedinou hodinu. Byl to můj první let letadlem, když jsem totiž byla v Londýně naposledy, bylo to díky 18ti hodinám stráveným v autobuse. Aby toho nebylo málo, letěla jsem sama. Jedno odpoledne jsem se prostě rozhodla udělat si prázdniny jen sama se sebou a koupit si letenky, zarezervovat ubytování přes Airbnb a prostě jet – do toho města, který tak miluju, který je moje srdcovka. Všichni kolem si mysleli, že jsem se zbláznila – mladá holka a sama do Londýna? Upřímně mi to bylo jedno, já se těšila jako malá.

Neměla jsem žádný plán ani harmonogram, jen představu o tom, co bych za těch pár dní, co budu jen sama se sebou, chtěla vidět. Můžu říct, že skoro nic neplánovat bylo to nejlepší rozhodnutí. Hned po příletu a ponechání kufru v pokoji cizího bytu kousek od centra Londýna, moje kroky vedly na to místo, který mi chybělo asi nejvíc – Hyde Park. Někomu se to může zdát jako hloupost, vždyť Londýn je plný mnohem úžasnějších míst, než tohle. Nikdo mi ale nevymluví, že Hyde Park v sobě má obrovský kus něčeho nepopsatelně úžasného. Sednout si na kraj Památníku Princezny Diany, kterou musí milovat snad každý, smočit si v tom potůčku nohy a pozorovat cvrkot kolem sebe, má obrovskou dávku energie a klidu zároveň.

Nevím proč mám Brity za velice příjemné a šťastné lidi. Vím, že pár dní pobytu v Londýně mi o nich moc neřekne, ten pocit mám ale při každé návštěvě toho ostrova. I přes to, že jsem měla na čele nápis turista, na mě byli všichni milí – když se s Vámi dá do řeči pokladní v express tescu, považujte to za normální věc, stávalo se mi to totiž běžně. Co se komunikace týče, doporučuju projít se po Regent’s Parku a posadit se na lavičku, kde Vás během chvíle přijde pozdravit veverka. 🙂 Je to skvěle strávený čas a pokud jste jako já, tak na ni budete i mluvit. 🙂

Pokud máte v Anglii čas a chuť, doporučuji udělat si i jednodenní trip někam mimo. Z Londýna je možností spousta – dálkové autobusy jsou nejlepším řešením. Já měla už v ČR rozhodnuto – koupila jsem si přes internet jízdenku do Oxfordu – abych viděla to místo, kde rozhodně nebudu nikdy v životě studovat. 😉 V Oxfordu má cesta nekončila – mým cílem byl od samého začátku ten palác, který mi v seriálu The Royals bral dech. Ten, který je naživo stejně obrovský a dechberoucí, jak jsem si myslela – Blenheim Palace. Rozléhá se kousek za Oxfordem, v městečku zvaném Woodstock. Pokud nemáte pronajaté auto, jediná cesta sem vede příměstskou – což je celkem zážitek. Turisté tu jistě nejsou ohrožený druh – ovšem holka, která si tam jede sama a má s sebou jen ten svůj natěšený výraz – je asi trochu raritka. 🙂 Projít si zahrady, posedět u fontán a zasnít se jaké by to asi bylo bydlet tu, bylo opravdu perfektně strávené odpoledne. Příjemným překvapením pro mě byla interaktivní část prohlídky paláce – chodíte z místnosti do místnosti, kde jsou opravdu dobře připravené kulisy a všemu velí příběh vyprávěný figurínami, které se v první chvíli tváří jako živé. Pak si stačí chytit bus zpátky do Oxfordu a užít si zbytek dne procházením uliček univerzitního města, které také skrývá obrovské kouzlo. Obzvlášť, když tam jako já vyrazíte na konci června a potkáte všechny čerstvé absolventy v talárech. 🙂

I přes to, že Oyster karta byla mojí velkou kamarádkou, jsem stejně jako v Praze ráda chodila pěšky a poznávala tak okolí. Takže z Hyde Parku hezky procházkou k Buckinghamu pozdravit Královnu, pak se projít k totálně přelidněnýmu Big Benu, který je stejně blbě vidět, protože je na něm lešení a vzít to po Westminster Bridge k London Eye, je perfektní způsob jak strávit pár hodin chozením po Londýně. Popojet kousek metrem nebo doubledeckerem je díky Oyster naprostá hračka, takže se stačí přiblížit Vašemu cíli a zbytek můžete objevovat pěškobusem. V metru se Vám může stát, že narazíte na umělce, kteří na jedné zastávce nastoupí a začnou hrát na nástroje co mají na kolečkách, za pár stanic vystoupí a jedou dál – mě osobně to rozesmálo.

Další nepovinnou, zato příjemnou zastávkou je Notting Hill a Portobello Road Market. Jsou kousek od sebe, takže pro takové cvoky (jako já), kteří rádi chodí všude pěšky je to další skvělá příležitost na procházku. V Notting Hillu chodíte kolem načančaných domů a fotíte si barevné domy s ještě barevnějšími dveřmi. Portobello Market je možná stejně barevný, je ale o hodně živější. Zatímco v Notting Hillu narazíte na pár lidí, kteří se stejně jako vy pokouší zabrat všechny barevné domy na jeden snímek, Portobello Market žije a to doslova. Obchůdek vedle obchůdku – v každém něco ještě výjimečnějšího, než v tom předchozím – stánky se starožitnostmi, obrazy i jídlem.

Když už jsem u těch marketů – poslední den jsem věnovala návštěvě toho, který se nazývá Camden. Camden Market jsem na svém pomyslném seznamu měla s otazníkem a musím uznat, že nelituji, že jsem se s kufrem na kolečkách táhla, abych to tam prošla. Camden Town jako takové, je zase úplně jiný kus Londýna, který stojí za to vidět. Má svoji osobitou tvář, která je na první pohled hodně odlišná od klasického Londýna – možná proto je ale tak zajímavý.

Tower Bridge je asi povinností, já si ho nechala jako úplně poslední položku – poslední procházku před odjezdem na letiště. Díky tomu, že do Prahy jsem se vracela nočním letem, jsem poslední den měla času dost. Takže po Camdenu mi zbylo dost času i na Tower Bridge, který je asi trochu přeceňovaný ale svým způsobem neskutečně okouzlující. Ten výhled, který ten honosný zvedací most poskytuje je něco, co by měl vidět každý návštěvník Londýna. Projít se trasou kolem Tower of London a jít přímo po tom slavném mostě byl vlastně hodně příjemný pocit, jen mě mrzí, že jsem se nepodívala přímo do Toweru – tak to snad příště. 🙂

Chtěla bych tu zanechat nějakou radu pro všechny, kteří se bojí cestovat sami, zformulovat větu, která by někoho nakopla k sólo cestování mi teď momentálně ale nejde. Tak napíšu jenom to klišé: nebojte se vyrazit na cesty sami. 🙂

Buckingham Palace

Big Ben

London Eye

Bridge of Sighs

Bodleian Library

Portobello Road

Camden

Tower Bridge

Hyde Park

Blenheim Palace

Bridge of Sighs

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Camden

Tower of London

Tower Bridge View

Tower Bridge

Princess Diana Memorial

LONDÝN Je to přesně rok, i když mi to přijde jako včera. Nespala jsem, protože letadlo letělo brzo ráno a já nedokázala usnout ani na jedinou hodinu.

#Blenheim Palace #blog #GB #happy #Hyde Park #inspiration #life #London #Oxford #positiveness #solo traveler #Traveling

78 notes · View notes

karolinawrites · 5 years

Text

60 knih roku 2018

Můj cíl pro rok 2018 bylo přečíst 45 knih - to jsem ale zvládla už někdy v říjnu, a tak jsem ho zvýšila na 50. Toto číslo se pak ale ještě zvýšilo, z čehož jsem upřímně celkem udivená, protože jsem to vůbec nečekala. Samozřejmě je mezi těmi 60 knihami i pár velice krátkých (esejů, edukačních, vím o jednom průvodci), takže to číslo je vlastně nižší, ale zní to dobře, ne? Všichni se mě vždycky ptají, jestli to, co čtu, vnímám - no při skládání knížek na sebe, abych se u nich mohla vyfotit, jsem si uvědomila že si opravdu pamatuji každou z nich, co se mi líbilo, kde jsem jí četla, a co jsem si myslela. Hodně mi pomohla čtečka, takže jsem četla úplně všude a hlavně jsem na cesty nemusela tahat 3-5 knížek, jako to mám ve zvyku. A tak si pro příští rok dávám výzvu 61 knížek, a víc číst německy. Tak uvidím, co z toho bude.

P.S.: V seznamu není 60 knih, ale o trochu méně (některé jsem si prostě chtěla nechat pro sebe).

oblíbenci

Osm Hor (Paolo Cognetti) - Cognetti si mě ukradl hned na začátku roku, Osm hor jsem četla o zkouškovým a nemohla jsem se od toho odtrhnout. O přírodě, dospívání, vztazích, přátelství (mezi muži), nacházení sebe sama s své identity.

Sto roků samoty (Gabriel García Márquez) - Márqueze jsem dlouho odkládala, bála jsem se že to bude moc, ono to bylo moc, ale bylo to krásný a nepřekonatelný a Márquez je tak objevem roku 2018.

Klub nenapravitelných optimistů (Jean-Michel Guenassia) - Plná silných témat, řeší existenciální problémy a nutí k zamyšlení. Probírá osudy, popisuje životní příběhy a sleduje vzpomínky - na rodinu, mládí, těžkosti co emigranty potkaly - ale zachycuje i dospívání kluka ze západoevropské rodiny, který by měl mít život jako v bavlnce, ale i přesto se potýká s bolestmi stejně jako jeho přátelé.

Born to run (Christopher McDougall) - Knížka o běhání nejen pro běžce, McDougall v ní pojednává o tajemném kmeni Tarahumarů, o jejich životním stylu, běhání, jídle. A tohle čtení mi změnilo pohled na běhání.

Paní Curieová (Eva Curie) - Život Marie Curie napsaný její dcerou, nikdy jsem o paní Curie moc nevěděla a konečně jsem se dozvěděla, jak neuvěřitelně těžký život měla - jak moc byla odhodlaná a statečná. Kniha popisuje tři období jejího života, její každodenní život, vítězství, i prohry.

neapolská sága

Geniální přítelkyně, Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou, Příběh ztracené holčičky (Elena Ferrante) - Neapolskou ságu jsem četla celkem pozdě, protože jsem si nebyla jistá tím, jestli je ten hype oprávněný. První knížka se mi vůbec nelíbila, ani jsem nevěděla jestli jí dočtu a jestli budu chtít číst další, ale prokousala jsem se jí a Elena Ferrante dokázala něco neuvěřitelného - každý další díl byl lepší a lepší. Vypráví o Itálii druhé poloviny 20. století, o periferní neapolské čtvrti, o dynamice ženských přátelství a o vztazích mužů a žen v té konkrétní době. Příběhy jsou mnohovrstevnaté, komplexní, a myslím, že to je jedna z nejlepších sérii, kterou jsem kdy četla.

sci-fi a dystopie

Problém tří těles, Vzpomínka na Zemi, Temný les (Liu Cixin) - To je ta další skvělá knížní série, kterou jsem tento rok objevila. Sci-fi miluju, a o tomto spisovateli jsem se dozvěděla náhodou v Respektu. Cixin popisuje alternativní realitu na pozadí čínské kulturní revoluce, používá k tomu hard SF a i přesto, že se texty hemží technickými a odbornými pojmy, je to neuvěřitelně čtivé a zajímavé. Druhý díl nabízí zajímavou odpověď na Fermiho paradox a třetí až neuvěřitelné rozřešení všeho, co v prvních knihách načrtnul.

451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury) - Bradbury o společnosti a dystopickém světě, kde jsou knihy zločinem a kde je společnost udržována ve stavu jakési apatie, prohnilosti, stagnace - samozřejmě až na pár jedinců. Je tu vykreslená technologie, cenzura, a vše je podtrženo řádkou skvělých symbolů. Co mě ale překvapilo nejvíce, byla poetika knihy - určitě to není jen strohé sci-fi. Příběh jako by někde zpomaloval a někdy letěl rychlostí světla.

2001: Vesmírná odysea (Arthur C. Clarke) - Vesmírná odysea je taková klasika, a tak jsem si jí nejdřív chtěla přečíst, než jsem shlédla film (a dobře jsem udělala). Příběh o tom, jak se může zvrhnout umělá inteligence je neskutečný hlavně tím, že kniha byla napsána v roce 1968.

Stopařův průvodce galaxií (Douglas Adams) - Další klasika, ta mě ale bohužel zklamala. Občas to na mě bylo moc, líbilo se mi ale, jak kniha dokáže dát perspektivu “pozemšťanovi” a ukázat, že to, za čím se pachtíme, není vlastně vůbec důležité.

Počátek (Dan Brown) - Úplně typický Dan Brown, se vším, co je pro jeho knihy potřeba. Děj mě ale neuvěřitelně nadchl - tentokrát jde o umělou inteligenci - a stejně tak mě nadchl jeho příběh nabitý španělskými reáliemi. Jako červená nit se příběhem vine neuvěřitelná umělá inteligence Winston, která ihned na začátku projde Turingovým testem a provází tak profesora Langdona a jeho velice půvabnou a prominentní společnici celým jejich dobrodružstvím.

Příběh služebnice (Margaret Atwood) - Knihu i seriál všichni opěvují, mě to ale nějak minulo. Námět dystopického světa zasazeného do Ameriky budoucnosti, kde vládne totalitní režim a z plodných žen se stávají tzv. “služebnice”, byl sice velice zajímavý, jako by tomu ale něco chybělo - nápad mi připadal nedotažený a nedodělaný.

Pěna dní (Boris Vian) - Jednoduchý příběh pár dní a pár postav, které satiricky zrcadlí naší společnost a neduhy - příběh o lásce a přátelství, a jednoduchém životě pár lidí žijících v naprosto surreálném světě. I přes velký počet pozitivních recenzí a ohlasů se mi knížka nelíbila, příběh se táhnul a na konci už jsem si přála aby to skončilo.

1984 (George Orwell) - 1984 jsem v minulých letech několikrát začala a po pár stránkách odložila, tentokrát jsem se donutila ji přečíst celou a byla jsem akorát otrávená. Román popisuje zajímavá témata, jako sledování, manipulaci mučení jak psychické, tak i fyzické. Dotýká se ale také osobních témat jako je láska, důvěra a zrada, ale místy to pro mě bylo až moc zdlouhavé a popisné.

murakami

Po otřesech - Útlá povídková knížka popisující události po zemětřesení v Kóbe roku 1995 a před teroristickým útokem v tokijském metru - ve velkém počtu kritik je Murakami vyzdvihován za to, že se konečně dotkl i politického dění. V žádné z povídek ale není zemětřesení centrální událostí - dotýká se ale protagonistů a jejich myšlenek, rozhodně ale není jediným pohonem pro vyprávění.

What I talk about when I talk about running - Žádná knížka o běhání, ale o Murakamim! Popisuje v ní svůj vztah k běhu, psaní, je to takový vhled do Murakamiho nitra - vtipný, svižný a inspirativní.

Hon na ovci - Kniha patří do tzv. Trilogy of Rat (kde se čtenář setkává s bezejmenným mužem a Myšákem) a je pomyslným posledním dílem. Jako obvykle se setkáváme s naprosto obyčejným hrdinou, který v průběhu příběhu vzpomíná, hledá a setkává se s fantastickými postavami. Murakami zde i komentuje historii Japonska a sdílí své myšlenky. I přes to, že byl příběh moc zajímavý, dočítala jsem Hon trochu zklamaná.

The Elephant Vanishes - Sbírka povídek, které už jsem četla i jinde, ale i tak se mi moc líbila - líbilo se mi jak byly seřazené, jakou měly atmosféru - ani trochu se nepodobaly těm z Otřesů.

Komturova smrt - Nejnovější Murakamiho knížka, kterou jsem četla asi měsíc po vydání tady u nás v Čechách, a znamená pro mě hodně, už jen proto, že jsem si procházela něčím podobným jako hlavní hrdina (v určitých mezích). A Murakami nezklamal, zas a znova - jako by to byla óda na Gatsbyho, na hledání smyslu, samotu, tajemství a touhy, s přidaným magickým realismem. Četlo se mi skvěle a četla jsem pořád!

+ Kočičí host (Takashi Hiraide) - Sice to není Murakami, ale mohl by být. V této knize se toho tolik neděje, ale vzbudila ve mně pocit klidu a tajemna. Autobiografický román manželů žijících v Japonsku devadesátých let 20. století, na jejichž konci se toho mění spousta v japonské společnosti. Příběh je jednoduchý, není tam žádná složitá zápletka, jen tak pomalu plyne a to je možná to, co občas všichni potřebujeme.

self-help / pořád se učím

You are a badass (Jen Sincero) - Připadá mi, že self-help literatura je byla dost kontroverzní téma - i sama autorka to na začátku sama přiznává. Jen Sincero dělí cestu k osobnímu rozvoji na několik kapitol, odvětví, na kterých by měl člověk zapracovat - uvádí příklady i ze svého života, je vtipná, svižná, a je to jako by na vás sama mluvila.

The course of love (Alain de Botton) - De Botton v této knize vysvětluje neuvěřitelnou komplexitu partnerských vztahů na příkladu fiktivního páru - vysvětluje všechny hádky, zabouchnuté dveře, nebo mlčení. A to s přesností, že se člověk až diví jak to ví, jak za takovou maličkostí můžou stát hluboké a často nevědomé pochody mysli. Knížka vás určitě donutí se zamyslet, vytáhne vás z komfortní zóny a naučí vás o věcech, o kterých jste předtím nepřemýšleli.

Muž, který chtěl být šťastný (Laurent Gounelle) - Typický Gounelle, který je mi sympatický nejen stylem, jakým píše, ale i svou osobou - v jeho dílech se jeho zájmy přímo odráží - a to se mi líbí, že má svoje vědomosti podloženy svými zkušenostmi. Na zdánlivě jednoduchém příběhu tu vysvětluje složité úvahy a vypráví o zajímavých setkáních a poznatcích.

Self-knowledge (The School of Life) - Self-Knowledge, jak už název napovídá, v pár krátkých kapitolách radí, jak skrz sám sebe a své myšlenky poznat své podvědomí, vnitřní hlas, a nám neviditelné normy a pravidla, které je často skryté za našimi řečmi, touhami a frustrací. Na konci každé kapitoly je i "dotazník", díky němuž se člověk může dobrat odpovědí na otázky, které pak slouží k hlubšímu poznání. Ke knížce se určitě budu vracet, protože to, o čem píše je proces, ne jednorázová záležitost.

Get some headspace (Andy Puddicombe) - Něco jako teoretický podklad a první vhled do meditace od zakladatele Headspace - seznamuje s meditací, různými technikami, a Puddicombe uvádí příklady ze svého života, ale také příklady a příměry, které pomůžou při meditaci.

Radost z ticha (Erling Kagge) - Polárník Kagge se vydal na 50 dní dlouhou cestu Antarktidou, aby se naučil najít ticho kolem sebe a v sobě. V knížce ticho rozebírá, vidí ho jako základ kreativity, meditace, silných prožitků, ale také jako konsekvenci. Hodně důležité a zajímavé!

Spontaneous Healing (Andrew Weil) - Tady si dovolím citát, který mluví za vše: “Imagine a future world in which medicine was oriented toward healing rather than disease, where doctors believed in the natural healing capacity of human beings and emphasized prevention above treatment.” Knížka o léčení, o metodách jak se spolehnout na sebe a na přírodu.

We should all be feminists (Chimamanda Ngozi Adichie) - Přepis TedTalku, krátká esej, která nenásilně mluví o feminismu (tak nenásilně, že jsem si čtení užila) a tak trochu otevírá oči, je to takový první vhled do feminismu jako takového.

Linguistics: A very short introduction (P.H. Matthews) - Matthews poskytuje čtenářům shrnutí hlavních bodů, které zkoumá vědní obor lingvistika a poukazuje na několik jejích odvětví. Musím ale přiznat, že si neumím představit číst tuto knihu jako laik nebo bez žádných vědomostí které už mám, někdy zacházel až moc do detailu. Na druhou stranu ale ke všemu přidává příklady pro ilustraci a používá jen nejnutnější pojmy.

Jez a běhej (Scott Jurek) - Moje srdcová záležitost - seznámení s ultramaratoncem Scottem Jurekem a jeho životním příběhem, a vlastně vůbec seznámení s ultramaratonci. Zajímavé čtení i pro neběžce, protože se hodně opírá i o zdravou stravu, nebo psychiku.

Cesta do nekonečna (Jane Hawking) - Spousta lidí hodnotí knížku negativně, protože si podle nich Jane Hawking v knize jen stěžuje. Ale pokud se nad tím člověk opravdu zamyslí, její život nebyl vůbec jednoduchý, nebylo to to, co jsme mohli sledovat v televizi nebo tisku. Bojovala o svojí identitu v prostředí Cambridge, ale také vedle Stephena, řešila rodinné spory, snažila se vytvořit domov a umožnit rodině žít normálně - a k tomu se ještě starala o nemocného manžela, dlouho bez jakékoliv pomoci, soupeřila s mocnou Fyzikou a s nástrahami každodenního života, přičemž upřednostňovala všechny, jen ne sebe, častokrát skoro až do vyčerpání - a i přesto se našli lidé, kteří ji předhazovali sobeckost.

The Wander Society (Keri Smith) - Keri Smith úplně nahodou narazila na tajnou společnost Wander Society (členem byl třeba Whitmann, nebo V. Woolf), kterou ve své knize popisuje a prezentuje svoje myšlenky a poznatky.

Gebrauchsanweisung für Andalusien (Paul Ingendaay) - Pořízena před velkou cestou do Andalusie - Autor popisuje různé důležité kulturní zvyky, místa a příhody Andalusie - města, přírodu, jídla, býčí zápasy, umění, flamenco, náboženství. Je to moc fajn, přečíst si informace někde jinde než v klasickém průvodce, ale styl vyprávění mi připadal nudný a táhlý...Tak možná za nějakou dobu se k ní zase vrátím a nadchne mě.

Angličtina na rovinu I a II (Darren Crown) - Krátké a stručné knížky rodilého mluvčího angličtiny, ve kterých poukazuje na úskalí svého rodného jazyka, ve kterých chybují hlavně Češi - i přesto, že se anglicky učím dlouho a studuji to, to bylo zajímavé!

lokálně

Probudím se na Šibuji (Anna Cima) - Prvotina české autorky, a rovnou magický realismus, a hodně povedený! Příběh mladé japanoložky, která v rámci závěrečné práce začíná zkoumat tajemného japonského spisovatele Kawašitu - s nímž se všechno začne prolínat do dalšího příběhu a tajemné reality. Líbilo se mi, jak popisovala pocity, jak se knížkou táhla jako červená nit literatura, a i to, že všechny magické prvky působily reálně. A jako bonus - popisy filozofické fakulty, které jsou pořád ještě trefné.

Vitka (Kateřina Tučková) - Kateřina Tučková ve svých knihách dokáže skvěle popsat faktické skutečnosti a vložit je do příběhu, do románu, v případě Vitky do divadelní hry. Jedná se o mladou skladatelku a dirigentku Vítězslavu Kaprálovou a osoby jí blízké - Tučková popisuje nejen vztahy, ale i průběh jejího života, který se dá jednoduše vyčíst ze hry. Ne vše ale stojí explicitně napsané na stránkách knihy, jsou věci, které stojí mezi řádky. Postavy, které Tučková vykresluje se sice v její hře točí okolo Vitky, jelikož je to kniha výhradně o ní, nejsou ale jednorozměrné, čtenář může vycítit jejich hloubku a jejich osobní pohnutky.

Johana (Pavla Horáková...) - Knížka o dítěti, mladé slečně, ženě a o jejím úplně obyčejném životě, který je srovnatelný s desítkou dalších. V ději není takřka nic, co by nebylo předvídatelné a čtenář může s dávkou fantazie dobře předpovědět, co se bude dít a jak se bude Johanin život dál ubírat. Ale o příběhu tahle knížka vůbec není. Je to o pocitech a osobních vzpomínkách, které se vynořují při čtení, o věcech mezi řádky, o detailech, které člověk vidí hned, nebo až za čas. Autorky popisují dětsví, soužití s prarodiči a věčně utrápenou matkou, bouřlivé dospívání doprovázené revolucí a prvními láskami a přerod ve zralou ženu. Johana je prostě jen obyčejná holka, která dělala co mohla, snad jako každý, a v tom je to kouzlo.

Veselí (Radka Třeštíková) - Chtěla jsem si přečíst Třeštíkovou, protože mě zajímalo, jestli to nadšení panující okolo jejích knížek je opodstatněné - a pro mě není. Nápad zajímavý - o vracení se domů, k sobě samé - ale moc povrchní, nedodělaný.

guilty pleasures aneb Alan Bradley

Smrt v křišťálové kouli a Oblékni se pro smrt - Série už asi 7/8 knih, která je provázena hlavní hrdinkou Flavií de Luce, mladou slečnou, která miluje chemii a záhady, je neuvěřitelně vtipná, ironická a bystrá. První díl jsem četla asi ve 12, a i když to není nic, co by mě hodně rozvíjelo, moc ráda se k tomu vracím (a vyšel nový díl!).

fernweh

Mapy měst (Jeremy Black) - Coffee table book pro milovníky map, četla jsem jí dlouho, protože jsem si to chtěla užít - autor kromě obrázků starých map i popisuje okolnosti za kterých vznikly, autory, formality, či zajímavosti, a já vím, že se k ní budu hodně vracet!

Die Nacht von Lissabon (E.M. Remarque) - Kniha o všem, o lásce, nejistotě, utrpení, vzpomínkách, zapomnění, o štěstí a jeho ztrátě a o všem, co z nás lidí dělá lidi, a už na zase tolik o Lisabonu. Příběh se odehrává během jedné noci, kdy se potkají dva neznámí muži, z nichž jeden nabízí tomu druhému jízdenky na loď za to, že mu bude moci vypovědět svůj příběh.

Vlčí ostrov (Lajla Rolstad) - Vlčí ostrov je autobiografickou knihou, kdy Lajla Rolstad vypráví o třech obdobích svého života - o kanadském ostrově, kde sama hlídá osamělou nemovitost kterou přes zimu nikdo nepoužívá, o roadtripu po Americe a o Údolí koní, kde hlídá domy svým známým. Lajla trpí chronickou depresí a úzkostmi, rozhodne se ale, že tyto nemoci zvládne bez pomoci lékařů a bez léků - tím nejjednodušším způsobem - v přírodě. Po většinu času je daleko od všeho - hodinu cesty od lidí, od obchodů a tráví čas sama se sebou. Učí se naslouchat přírodě, obstarávat vše, co musí, shánět potravu, štípat dříví, a občas jí překoná i strach - ze zvířat, ale především i z lidí.

The time traveler’s wife (Audrey Niffeneger) - Tato knížka mě nadchla, ukradla si mě do svého světa a ani na chvíli mě nepustila zpět. I přes velké množství negativních recenzí mi přišla krásná, skoro jako by její svět byl důvěrně známý. Hlavní postavy Henry a Clare mají velice uvěřitelné a reálné rysy, až na fakt, že Henry umí cestovat časem. To je ale v knížce podáno tak nenásilně, že má člověk až skoro pocit, že to doopravdy možné je. Autorka to netlačí jako scifi, ale popisuje to jako každodenní věc. Kniha je jakousi ódou na lásku dvou postav, které se neustále míjejí v čase - popisuje jejich strasti, každodenní život a radostné zážitky - všechno s neuvěřitelnou reálností. Na tuhle knížku hodně myslím a určitě si jí přečtu znovu.

Oči modrého psa (Gabriel García Márquez) - První a osudové setkání s Márquezem, které jsem si předepsala jako přípravu na Sto roků. Ze začátku jsem se se stylem nemohla vůbec ztotižnit, a jak už to u povídkových knih bývá, nelíbily se mi všechny, ale nakonec si mě získal, protože nic podobného jsem nikdy předtím nečetla. Marquézův svět v této knize je směsicí paradoxů a oxymóronů - sen a skutečnost, smrt a život existují společně, jakoby ve stejné rovině. ( J. Konáš: "Oči modrého psa ale dostaly obálku až s váchalovským nádechem, což je trefné. Jde o texty chladné, temné, morbidní, těkavé, ve kterých se každou chvíli může stát cokoliv – v jednom odstavci jíme pomeranče a ve druhém cestuje duše galaxií. Kniha je amébou, jejíž forma může být na každé stránce jiná.")

Call me by your name (André Aciman) - Aciman tak popisuje rostoucí přátelství, dny, kdy spolu ani nepromluví a Eliovu touhu po poznání ještě nepoznaného. Rozvádí pocity zdánlivě neopětované lásky, smutku a naděje, že by se snad jednoho dne mohlo všechno otočit o 180 stupňů. Kniha je rozdělena do čtyř částí - v první se dozvídáme vše o poblouznění láskou, které určuje tok Eliových myšlenek, v druhé pak rozuzlení jeho lásky, ve třetí se setkáváme s Oliverem a Eliem jako dvojící, párem a ve čtvrté Elio navštěvuje "ghost spots". Kniha se mi nejdřív četla strašně špatně, ale skrz Acimanovu schopnost naprosto perfektně popsat odehrávající se situaci a plynutí dnů ve Středomoří, platonické přátelství a lásku mezi dvěma mladými muži jsem se příběhem prokousala a ke konci už prožívala Eliovy pocity s ním.

Toulky s Charleym (John Steinbeck) - Než jsem se do Toulek začetla, chvíli to trvalo, ale pak jsem si zvykla na Steinbeckův styl, způsob myšlení a jeho způsob popisování myšlenek a různých vjemů. Příběh o cestě Amerikou, pozorování krajiny, lidí, všech možných detailů.

Der Geschmack von Apfelkernen (Katharina Hagena) - Příběh byl velice jednoduchý, ale přece chytlavý - člověk si úplně dokázal představit obrovský dům, někde na severu Německa uprostřed polí, s velikánskou zahradou a jablečným sadem. Dny prosezené na zahradě nebo strávené sbíráním jablek a plením, ježděním na kole a koupáním se v jezerech. Nevím, zda bych knížku tak ocenila kdybych ji četla v češtině, protože právě jazyk originálu v sobě pro mě nesl jakési kouzlo.

po anglicku

Návrat Sherlocka Holmese (Arthur Conan Doyle) - Sherlock Holmes a jeho několik případů - tohle byl sice 6. díl, ale člověk to nemusí číst popořadě. Vzhledem k tomu, že jsem Sherlocka nikdy nečetla, to pro mě bylo zajímavé - vidět, jak se neuvěřitelným způsobem dobere k rozřešením občas absurdních případů.

Na větrné hůrce (Emily Brontë) - Oblíbenost, o prostředí a osudu postav hodně často přemýšlím - je to knížka o lásce, pomstě, prohrách a lidských vztazích, ve které si vždy něco najdu.

Rozum a cit (Jane Austen) - Pro mě částečné zklamání, do čtení jsem se musela nutit. Rozum a cit vypráví hlavně o ženách, jejich starostech a životních cestách, Austenová nabízí zajímavou zápletku a její rozřešení. Kvůli jazyku i kvůli mé neschopnosti se do hrdinek vcítit se mi kniha tolik nelíbila.

#books

2 notes · View notes

zlutyzakaznik · 4 years

Text

Baristou na HPP?

(17. 8. 2020) Stručná a odlehčená letní glosa z rubriky Glosy.

McCafé v McDonald’s v Globusu v Ivanovicích. Asi dvacetiletý chlapec, který zde byl před pár dny na směně, mi na můj dotaz dovolil kávovar vyfotit a asi netušil, že se toto pracoviště stane předmětem malé analýzy. Ze zhruba tří metrů to tak možná nevypadá, ale detailní pohled (viz níže) odhalí mnohé...

Ta otázka musela dříve či později přijít a tak osm týdnů zpátky se mě jistý praktik a účastník někdejší soutěže Mistr kávy zeptal: “A neuvažoval jste, že byste pracoval v kavárně?” Jak už to v životě bývá, vyjádření leží někde mezi jednoznačným ano a ne a odpovídá se na to daleko hůře než na zvídavost ohledně touhy provozovat kavárnu.

Samozřejmě mě to napadlo už daleko dřív a ještě před pořízením kávovaru, ale je tady několik očekávatelných ale. Na prvním místě je to pochybnost, zda by vůbec někdo, byť na DPP/DPČ, zaměstnal člověka, který má, řekněme to v rukavičkách, lehce zkoumavý postoj k naprosté většině (brněnských) podniků s kávou a kromě toho si ještě často a rád utahuje z ideologie výběrové kávy v širokém spektru kontextů.

Je třeba zdůraznit, že být zaměstnán na plný úvazek za kávovarem, barem, v hospodě nebo restauraci nebyl nikdy můj kariérní sen. Uvyklý relativnímu klidu akademických institucí a jejich benefitům (6 týdnů dovolené coby neakademik + týden či dva zahraničního výjezdu ročně, pružná pracovní doba, soukromá selekce hudby na 40 dB anebo možnost jíst menší porce šestkrát denně), asi by se mi špatně akceptovaly dvanácti- až šestnáctihodinové směny a všechny bolesti dané profese.

A to ještě není to, co bývá nejen v gastronomii považováno za nejhorší: tedy práce s lidmi. A opravdu v tomto dovedu baristy a číšníky pochopit, neboť jsem rok před vysokou školou pracoval v KIC (dnešní TIC Brno) na Radnické coby odborný informační pracovník v první linii, tj. v hlavní sezóně od dubna do října denně poradil cca 200 až 300 často zmatených turistů a další desítky dotazů zodpověděl na telefonu. (Situace, kdy něco třikrát pomalu vysvětlíte a dotyčný se stejně přijde za 5 minut zeptat znovu anebo když klienta vybavíte všemi informacemi a řeknete mu, že projde těmito otevřenými dveřmi, zvedne hlavu a uvidí Brněnského draka a dotyčná přijde s tím, že toho draka pořád nemůže najít a pak se vrátí ještě jednou s tím, že to přece není drak, ale pouze krokodýl, patří k naprosté rutině.)

Něco jiného je ovšem brigáda v sobotu nebo neděli anebo dvě odpoledne v týdnu na vykrytí časů, kdy lidé v kavárně zpravidla být nechtějí nebo nemohou. To je naopak představa, která se mi zamlouvá, neboť je to přesně ta dávka praxe, která člověku rozšíří obzory, přinese zkušenosti a přitom si lze stále udržet nasazení a svěžest. Ale kde to zkusit, jelikož, jak je naznačeno výše, pro spoustu podniků bych neměl tu správnou tvář?

Nijak netoužím po práci s La Marzoccem, Mythosem 1 i 2, EK-43, Puqpressem, OCD a dalšími hračkami. Můj zájem patří podnikům, kde mají dobré a klasické vybavení Faema (E61 Legend), Rancilio, La Spaziale, Astoria (Storm), Compak, Macap, Elektra (Barlume) nebo Mazzer a primárně aspoň vypitelný italský blend (od Lavazzy nahoru, ale rozhodně ne Carraro, Piazza D’Oro, Segafredo, Piacetto nebo Alfredo, protože jednak mám svědomí vůči zákazníkům a také bych si rád dal nějakou kávu na směně).

S tím souvisí zásadní problém, který v následné diskusi zmínil i autor úvodní otázky: dokázal bych vůbec servírovat kávu, sice pečlivě připravenou podle svých vysokých standardů, ale s vědomím, že mě samotnému nechutná nebo ji považuji za surovinový odpad? Asi nemá cenu rozepisovat se o čištění a údržbě v méně elitních kavárnách. Jistý barista vyjádřil obavu, že bych se nejpozději druhý den zeptal nadřízeného na standardy údržby mlýnku a kávovaru. Popravdě: zeptal bych se na to spíše druhou minutu první směny. :-) A latte artová obsese? To už je mockrát probraná kapitola.

Jak asi případného baristu, byť na brigádě, může těšit práce v podniku, který se zaklíná vysokou kvalitou, ale nezvládá základní věci. Café Globus v Brně, které už přes rok hledá obsluhu kavárny a cukrárny.

Káva Dolce z Globusu mě přesvědčila, že hranici možného jde vždy posunout.

Nová nabídka, staré chyby.

Z mého pohledu je taková zkušenost spíše sociologického, psychologického a technologického rázu, tj. zaznamenávat a vyhodnocovat přání a specifické požadavky lidí, sledovat nastavení provozu a jeho případná slabá místa, seznámit se s různými kávovary, mlýnky a dalšími aparáty. A je také třeba mít na paměti, aby mě aspoň první týden nenašla brněnská baristická smetánka, protože se všechno velmi rychle rozkecá a i když je tu (doufejme) možnost, že by to nikomu nestálo za námahu, je třeba pamatovat na variantu vendety či 1. výběrové křížové výpravy. :-)

Proto jsem byl nakonec rád, že mě loni na podzim nevzali na brigádu do Starbucks, když ve všech čtyřech brněnských pobočkách zoufale hledali lidi a jedinými kvalifikačními předpoklady byly zájem o kávu, úsměv a ochota vykrývat méně příjemné směny. Pečlivě jsem zatajil věk a uvedl jen střední školu, ale, jak mi řekla znalá kamarádka, přehnal jsem to s požadovaným nadšením, když jsem uvedl, že jsem byl na kávě v pobočkách v Londýně, New Yorku a dokonce v místě, kde to vše celé začalo, tedy Pike Place v Seattlu (březen 2008, když tam ještě měli La Marzocco). Úplně prý stačí napsat, že mám rád kávu, chodím na Svoboďák a jako doklad skutečného zájmu o firmu snad i to, že jsem byl v některé z poboček v Praze, ale ne takovýto nepatřičný “overkill”. Také se mi už neozvali a hledali dál. No, nic, budu muset zatím zůstat u videí a četby. A jak mi řekli v pobočce v Campusu, v Brně stejně Mastrenu 2 zatím nemají. :-)

Seriózněji jsem přistoupil ke kávové sekci v McDonald's, protože po jejich kolekci barevně odlišených a mnemotechnicky koncipovaných pák jsem pokukoval už dlouho (viz analýza na níže uvedených fotografiích) a zejména jejich krásný Compak je důvodem, proč jsem zavolal na číslo uvedené na webových stránkách. V jedenáct mi bylo řečeno, že manažerka brněnských provozů bude na pobočce u nádraží naproti Monogramu ten den určitě až do 14.30 a prý se mohu klidně zastavit – to by bylo terno, být tak blízko a přitom velmi pravděpodobně nespatřen, ale pod svícnem bývá tma. Udělal jsem si cappuccino a espresso, abych se dostal “do nálady”, vyčistil a vypnul kávovar a pár minut po jedné poprosil milou dámu z kávového koutku, zda bych mohl mluvit s manažerkou ohledně brigády.

Ale jaká to smůla. Manažerka prý právě odešla a nebude tam další tři dny a tak jsem místo toho obdržel firemní formulář, který mám vyplnit a přinést a oni se ozvou. Už už jsem se těšil, jak v osobním rozhovoru ukáži zájem a znalost problematiky – kolik je uchazečů, kteří odrecitují na pohovoru parametry mlýnku zpaměti? Kvalifikační požadavky v inzerátu opět nebyly z nejvyšších (dobrá nálada, úsměv, ochota pracovat), do kolonky případná praxe jsem bez zaváhání uvedl rok práce s E61 kávovarem a mlýnkem Fiorenzato F4 Nano V2 a do preferované skladby směn, že mohu a budu rád pracovat všechny víkendy i o svátcích. V kolonce, kde má uchazeč uvést motivaci a důvody zájmu o pozici, jsem poctivě vypsal, že mě velmi láká práce s Compak F10 Conic MASTER OD a poukázal na příkon motoru 950 W, pomalé otáčky a 68mm kónické kameny zcela v souladu s poučkou personalistů Prodejte své znalosti! S pocitem dobře vykonané práce jsem se těšil na útulný a tichý kávový koutek s pár dezerty a sympatickou kolegyni kolem padesáti, která mi, když viděla zářící oči nad mlýnkem a kávovarem, s úsměvem řekla: “Nebojte, všechno bude.”

Přes sklo na nám. Svobody se to špatně fotí a tak jsem uvítal možnost, jak si zvěčnit portafiltery McDonald’s v Globusu, kde sice mají znatelně méně barev oproti dvěma pobočkám v centru, ale jako ilustrativní příklad to stačí. Každá páka je podle všeho vyhrazena pro jeden typ kávového nápoje (korespondující barva tlačítka volumetriky nad každou hlavou). Otázkou zůstává, čemu pomáhá lísteček na první skupině zprava. Předpokládám, že jde o tahák anebo upozornění na nefunkční tlačítko. Když jsem se mladého muže ptal, proč má vytažené páky z hlav, řekl mi, že neví a před časem u nádraží (Tři kohouti) mi odvětili, že to tak prostě mají. Ach jo. Pevně doufám, že sítko vždycky důkladně vyčistí, aby případné zbytky kávy nepropadávaly žebrováním nahřívací plochy do útrob stroje. A znervózňují mě i bandasky s karamelem/medem(?), protože kdyby se někomu ve špičce vylily do kávovaru. Raději nedomýšlet...

U spodní části stroje mě zaujal systém sklápěcích “podstavců/plůtků” (ani velmi zkušení baristi mi nebyli schopni říct, jak se to v češtině nebo angličtině oficiálně jmenuje), který se zas tak často nevidí (osobně preferuji hranatou drátěnou konstrukci, jak ji má třeba Elektra). Při bližším pohledu mě překvapilo, že na obou tryskách na páru není ta plastová či gumová násadka, s níž se tryska posouvá. To je uvnitř tak dobrá izolace anebo nechají děcka v McDonald’s pálit ruce a prsty? Ze stavu houbové utěrky a hadry jsem moc šťastný nebyl. A vzadu vykukuje onen velmi zajímavý kónický Compak, který je ovšem obrandován jako Franke.

Nikdy se už neozvali a další měsíce hledali baristy do svých brněnských poboček. Nevím, snad je to karmou anebo ti lidé odhalí, že mé úmysly nejsou zcela čisté, ale velmi podobná situace se mi stala už před lety, dávno před blogem a Zomatem, kdy jsem šel na brigádu do potravin v krásných funkcionalistických prostorách na rohu Jánské a Poštovské (tam, kde už delší dobu trpí 3F by Mori). Když jsem přišel ve žluté a červené (firemní barvy), muž středního věku mě pochválil za ztotožnění se s vizuální identitou divoce expandujícího řetězce, ale když si mě prohlédl blíže, řekl mi “Vy nevypadáte jako prodavač” a marné bylo přesvědčování, že jsem rok pracoval s registrační pokladnou (z hlediska tržby je jedno, zda člověk prodá 50 cappuccin, 20 cheesecaků a 2 litry vína nebo dvacet brožurek, 60 pohledů, 10 odznáčků a 15 hrníčků s motivy Brna).

Za 2 hodiny zkušební minisměny skoro nikdo nepřišel (dvoje těstoviny a k nim omáčku Uncle Ben’s, dvě vody a jedno pivo byla celá tržba; však to tam taky velmi rychle zavřeli). Po 120 minutách mi muž řekl, že o celé věci ještě přemýšlel a že má podezření, že opravdu nejsem prodavač, že prý tak nemluvím, ale jestli nejsem spíš utajený novinář, který o nich přišel napsat článek. Když jsem viděl, že tady existuje jakási primární nedůvěra, s úsměvem jsem odvětil, že novinář opravdu nejsem, i když jsem tu a tam něco napsal, ale že na to, abych o obchodu mohl publikovat pro Sociologický časopis, musel bych tam strávit řadu týdnů. Rozešli jsme se pobaveně a s podáním ruky.

Druhý pokus proniknout do potravinového retailu, konkrétně stranou ležícího supermarketu Billa v Žabovřeskách, jsem učinil už před více lety, ještě za časů předchozí krize. To by byl kus investigativní práce – dostat se do skladů a vidět hygienické standardy. Na telefonu mi bylo řečeno, že nabídka na brigádu prodavače v úseku uzenin, salátů a lahůdek stále platí a že klidně mohu ihned přijet na pohovor s manažerem prodejny. Rychle jsem se sbalil, vzal si nažehlenou bílou košili, šedé kalhoty s puky, černé vypulírované polobotky a béžový trenčkot a zajel na pobočku.

Od pokladen mě nasměrovali na příslušný úsek, tam mi vedoucí středního věku řekla ať chvilku počkám a zavolala manažera. Mezitím jsem stál opodál a culil se na tři asi pětadvacetileté holky za pultem, které mi můj úsměv vracely. Když dorazil manažer, podíval se na mě, pak na ony tři holčiny, které se přestaly usmívat, poté si mě znovu zkoumavě přeměřil a řekl, že místo je už obsazené. Když jsem namítl, že jsem před hodinou volal a bylo to aktuální, znovu zopakoval, že už je to obsazeno. To je opravdu pech.

Další týdny a měsíce byla daná pozice stále inzerována coby volná. Když jsem zkušenost popsal kolegyni, zhrozila se a zvolala: Všechno špatně, všechno špatně. Základní podmínka pro hledání práce podobného typu je, znělo její doporučení, že člověk musí jako nezaměstnaný především vypadat, tedy unaveně a zasmušile a také se moc neusmívat, natož aby vyzařoval dobrou náladu. Obyčejné a seprané džíny, boty, které mají viditelně něco za sebou, mírně shrbený postoj – to je prý to pravé, aby člověk uspěl na podobném místě. Nevím, nakolik je dané doporučení spolehlivé a zda vůbec někdy budu něčeho podobného pro potřeby článku na blogu schopen, ale jak se říká: Naděje umírá poslední. Třeba i ta, že až jednou budou mít mimořádně slabý provoz ve VyTa na Milano Centrale, pustí mě na chvilku k jednomu ze dvou čtyřskupinových La Cimbali, abych si pro radost udělal espresso a cappuccino.

#glosy

0 notes

isoisolated · 6 years

Text

Exportujte se a množte se!

aneb Czeching 2017 z pohledu vítěze

Disclaimer: Tenhle post rozhodně nenapadá žádné konkrétní osoby. Jsou to moje upřímné pocity, které mi působení v této soutěži přineslo. Jsem puberťák, dělám elektroniku a nikdy jsem nespolupracovala s někým tak velkým, jako ČRo. Berme v úvahu full context. Text píšu za sebe, subjektivně.

“Czeching je hudebně exportní projekt, který se snaží fouknout do plachet českým kapelám, producentům a umělcům na jejich cestě do evropského éteru, na evropská pódia a k zahraničím posluchačům.”

Czeching je projekt Radia Wave, které spadá pod Český Rozhlas. Projekt pořádně běží od roku 2014 a jeho předchozími vítězi byli například VR/NOBODY nebo Himalayan Dalai Lama.

Najednou s Anežkou stojíme před garážema ČRo, a naše pohledy ve stále tišším a tišším závoji říkají jen “kurva, ne, prosimtě, to nemůžu vyhrát, tyvole, ne.”

Don't get me wrong, po Startéru jsme byly správně nastartované vzít věci do vlastních rukou a začali plánovat vývoj ZJ, jehož jedinou “překážkou” mohl být Czeching.

Takže se div nerozbrečím, když běžím na stage a fakt nevim, co si o tom všem mám myslet, protože je to super a něco, co jsme nechtěly zároveň.

A to byl samozřejmě jen začátek. Psát to všechno chronologicky by bylo na dlouho, byť by to třeba mohlo být zajímavý. Pro praktičnost jsem se rozhodla můj post o Czechingu napsat v bodech. Bohužel během naší spolupráce nastalo pár momentů, kdy jsme si říkaly, proč jsme to prostě nedaly někomu jinýmu. V jiných momentech jsem byla neuvěřitelně greatful, že můžu být součástí toho všeho.

Seznamovák na základce

Pár dní po vyhlášení následoval rozhovor ve Wavu. Častým a šlechetným tématem na tohle téma je myšlenka spolupráce s ostatními nominovanými, nebo ostatními z local scén/y. Neberte mě špatně (tuhle frázi asi budu točit často), ale o žádných z nominovaných jsem předtím neslyšela, pravděpodobně proto, že jejich hudba mě nebaví, nebo to není můj žánr. Tenhle pocit je předpokládám sdílený a je to úplně v pořádku. Proto otázka, jestli bych chtěla spolupracovat s někým z moninovaných vyústila v lež, protože by to asi znělo blbě, říct, že s nikým, protože prostě proč?

Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem znala HRTL, se kterým se pěkně kamarádíme, nicméně music-wise by mě spolupráce asi taky nenapadla. Přece jenom naše hudba se trochu liší.

Tohle nebyl jedinej moment, ještě pár se jich naskytlo, kdy měl člověk pocit, že je na seznamováku na základce a učitelka ho popostrkuje, děti, hrajte si spolu!

Zobrazeno

Komunikace vázla. Intenzivně a často. Myslím, že by nebylo vůbec od věci pro příště vybrat tým lidí, kteří se budou věnovat jen Czechingu a kteří to hlavně budou chtít dělat. Jednou se neodepisovalo vůbec, podruhý jsme byly po dnu naháněny, kde to vázne. Jsme lidi a máme práce, školy a nervy. My jsme jich měly dost. Dovolím si říct, že ze strany Czechingu nebylo komunikování vždy úplně profesionální a efektivní, s/o všem, kteří se věcí zodpovědně chytli a ve finále vlastně s/o úplně všem, protože věci nakonec dopadly dobře.

Změny a změny

Trochu jsme si změnily pravidla - Výhra v Czechingu zahrnuje nahrání EP od ČRo. Ale vzhledem k tomu, že jsme počítaly spíše s variantou nevýhry, měla jsem v hlavě už dávno připravené v hlavě druhé album, včetně artworku, názvu a zvuku. Což zřejmě bylo překvapující, že někdo svoje nápady nechce moc diskutovat, pokud má jasnou vizi. Soutěž jako Czeching, se prezentuje jako podpora umělce. Podpora umělce se nerovná vyvolat pocity ohrožení, pokud se ostatním nelíbí původní nápad a více či méně okatě se ho snaží předělat. Znovu, všechno dopadlo tak, jak jsem si představovala, ale lowkey drama okolo toho bylo absolutně zbytečné.

Změna 2

/dodáno později/

Věc, která mi úplně vypadla bylo natáčení videoklipu, které v předchozích ročnících nebylo. Což je věc, která je určitě atraktivní pro budoucí výherce. Ale o tom bylo řečeno již mnoho. Co k tomu asi můžu říct je jen to, že jsem nečekala, že můj dětskej sen by se splnil tak brzo a takovýmhle způsobem. Bylo to úžasný, stejně jako finální produkt.

Flexibilní výhra a nahrávání ve studiu

Na tuhle myšlenku mě přivedla až konverzace ze zvukařem na Wavu a to je velká hlavní výhra, kterou je nahrávání v profesionálním studiu. Pro kapelu úplně perfektní, pro bedroom producenta noční můra.

Z 5 nahrávacích dní jsem využila 3, po cca 3-4 hodinách. Nahrávaly se vokály do nekterých skladeb a piano do dvou. Tahle věc mi došla až takřka po měsíci - bohužel pan zvukař ve studiu profesionální rozhodně nebyl a jeho background, byť hudební, má k nahrávání ještě nějakou cestu.

Navíc jsme velkou část vokálů přenahrávali u mého kamaráda Daniela Kvaka, který se na albu podílel jak takto, tak i masteringem a pomocí s mixem. Uvolněný prostředí zajišťuje kreativní a flexibilní workflow. U Dana jsem tak nahrála zatím nejlepší vokály vůbec.

U vokálů z Reginy byla rozhodně poznat moje nervozita a jejich workflow bohužel zabíjí jakoukoliv kreativitu, protože vše musí být dopředu naplánované. Což samozřejmě dává smysl a je úplně v pořádku. Jen ne pro hudebníka jako já.

Udělat výhru flexibilní, protože ne vždycky to vyhraje kapela/producent, by mohlo být pěkným řešením a přidalo by to velké plus k samotné výhře, protože někdo vám sestaví výhru na míru! Kdyby se v ceně nahrávání pořídil mikrofon, na který bych si mohla nahrát vokály v klidu doma, asi by to všechno šlo mnohem víc snadněji a ladněji. Myšlenka pro budoucí ročníky

Groningen a první koncert v zahraničí

Dalším velkým bodem výhry je zahrání si na největším evropském showcase festivalu v Groningenu (malebné městečko 2 hoďky od Amsterodamu) - Eurosonic. K tlaku z ČRo/Wavu se přidal ještě tlak od České exportní kanceláře, který samozřejmě vždycky působí kontraproduktivně.

Ale ten festival samotnej! Organizačně naprosto úžasné, všichni byli velmi milý a helpful. Zvukaři na mojí venue byli naprosto perfektní, stejně jako stage managers a vlastně úplně celý personál a org team.

O mém samotném koncertu řeknu jen to, že pro mě osobně to byl jeden z nejhorších, ačkoliv objektivně to prý bylo super!

Co mi Eurosonic ale dal bylo hodně myšlenek a podnětů a vnitřního tlaku, že takhle by to dál nešlo a že všechno se musí od základu předělat a tak podobně. Se ZJ jsem díky tomu zase na začátku, ale tak to asi chodí.

A co letenky?

Ještě když se vrátím k Eurosonicu, náklady na cestu a honorář je vyplácen PO akci, přesněji po únorovém zúčtování. Tenhle systém mi přijde šílený, protože se může snadno stát, že výhercem bude někdo, kdo na náklady reálně nemusí mít, natož finanční support rodiny/přátel. Nemluvě o zpětném vyučtovávání.

Konec dobrý, všechno dobré!

Sečteno, podtrženo, podle šlechetných new-age myšlenek, všechno dohromady byla velká, VELKÁ zkušenost. Ani pozitivní, ani negativní, jen pure experience. Jsem více, než vděčná za výhru a že porota ve mě uzřela potenciál a materiál na export. Album je venku, z Eurosonicu jsme v pořádku doma, na Wavu a Gridu jsme album dojemně pokřtili a mně nezbývá nic jiného, než poděkovat všem, kteří se mnou a námi během toho všeho spolupracovali.

A pro příští vítěze?

Od nominace aspoň torchu počítejte s tím, že to vyhrajete a začněte si v hlavě, ještě lépe fyzicky, připravovat EP. Na nahrávání a post-produkci je necelý měsíc a šíleně rychle to uteče

Pokud máte jasnou vizi, hudební nebo obrazovou, rozhodně si za ní stojte a nebojte se odmítnout diskuzi. Pokud vizi nemáte, vůbec si nedělejte hlavu, Wave dává dohromady velmi šikovné lidi, kteří dělají super věci a jsou připraveni s vámi vymyslet perfektní image

Na Eurosonic se PŘIPRAVTE. Já to nechala na den před odjezdem a podle toho to tak dopadlo. Vůbec se nebavíme o nějakém zklamání ostatních, nebo publika, bavíme se hlavně o osobním zklamání, pokud byste eventuálně nechali utéct takovou příležitost a show odflákli.

To je asi vše, co jsem chtěla na toto téma říct. Jsou to myšlenky a věci, které mé okolí slyšelo nejmíň tisíckrát, ale chtěla jsem to předat i lidem, kteří nejsou v mé úzké sociální bublině a rádi by se dozvěděli, jaké to vlastně je, jako ZJ vyhrát Czeching, ha-ha.

2 notes · View notes

bettythesmellycatnafilipinach · 4 years

Text

12.3.202 čtvrtek

Teď jsem měla na pořadí odpočinkový dny. A proto jsem se sama od sebe vzbudila v sedm. Čert aby to vzal. Z pokoje jsem vyklouzla na pláž kde jsem ve stínu rozjímala a dopisovala blog. Potom jsem si klídečku dala snídani a pak trochu prokrastinovala. Pak jsem totiž musela vyrazit do přístavu pro simku. Loď přijížděla kolem dvanácté takže mi to trochu nabouralo celý den. Každopádně jsem tedy dojela do přístavu a zjistila, že simka tam není. Omg. Začala jsem trochu propadat panice ptz pracovníci u lodi byli dost zmateni a chtěli číslo zásilky, které jsem bohužel ale neměla.

Každopádně izraelci, kteří odjížděli mi slíbili, že se po simce podívají a prověří, že ji druhý den už opravdu pošlou. Já mezitím odjela z přístavu na druhou stranu ostrova k vodopádu. Cestou jsem se zastavila u silnice u paní s ovocem a objednala si ananas a banánky. Ananas mi paní rovnou nakrájela a já seděla u ní v přístřešku. Měla jsem úplně vybitej mobil a tak jsem ji požádala, zda bych si ho nemohla u nich v chajdě nabít. Pán uvnitř sledoval telku, takže elektřinu měli. A tak jsem jim strčila mobil a seděla a chroupala ananas. S paní jsme se na sebe usmívaly. Ona mi pak zakryla skútr hadrem, abych si nespálila zadek a donesla mi vodu na opláchnutí rukou po ananasu. Pak už byl čas v cestě pokračovat a tak jsem si vyzvedla mobil (mám podezření že si z něj naopak nabili oni nejakej akumulátor, protože baterka rozhodně nepřibyla). Fotka výhledů, kterými jsem se při okružní cestě po ostrově mohla kochat.

U vodopádů jsem klasicky zaplatila vstupný a trochu nepříjemně odbyla kluka, co mi chtěl dělat průvodce (a tahat ze mě prachy). Na což jsem neměla absolutně náladu. Potřebovala jsem trochu klidu. Což se mi perfektně u vodopádků splnilo. Protože jsem měla 3% baterky, nemám fotky bohužel. Ale nebyl to nikterak vysoký nebo obrovský vodopád. Víceméně to bylo jen takové jezírko s přepadem, ale krásný. Opět tam bylo lano s držákem, kterému říkali houpačka. A tak jsem se s dalším párem, co k vodopádu došel, odhodlala a skočila:D pod převisem byla malá jeskyňka a tou se dalo vylézt zase ven takovou minidírou. Z jeskyní mám strach, ale tohle byla jeskyně tak 3x2m a ještě k tomu otevřená. Takže dobrý:D. Z přepadu byla udělána skluzavka. Prostě uhlazenej kámen, po kterým ses mohl sklouznost. Tak to jsem samozřejmě taky udělala:D. Pak už jsem si jen v poklidu četla a pozorovala přírodu kolem. Byl tam naštěstí stín, což hrálo do karet mejm stále ještě hnusně spálenejm ramenům.

Když jsem od vodopádu odcházela, místní u vstupu se se mnou dali do řeči. Klasika. To cestuješ sama? Mášmanžela? Jak dlouho jsi na filipínách? A proč cestuješ sama. Po zodpovězení všech otázek přišlo rozhřešení. V jejich podání. Řekli mi, že to je divný, že cestuju sama, že musim mít nějakou vadu a proto se mnou nikdo jezdit nechce. Co na to říct žejo...

K té mojí nemoci, pořád jsem měla dojezd. Dost ošklivě jsem kašlala a měla jsem total ucpanej nos. Začínala jsem mít podezření, že ty čtyři balíčky kapesníků asi stačit nebudou.

Každopádně jsem po delší době zkusila léčbu alkoholem, konkrétně mangovým daiqiry. Panebože to byla dobrota! Rozmixované čerstvé mango s ledem a trošku rumu, aby to mělo grády. No mňamina! A za hubičku. Tohle za hubičku, jinak to tady moc za hubičku není. Ale o tom jindy. Pokračovala jsem v léčbě margaritou, dopisovala blog a pak šla chrnět.

0 notes

zivotjetamvenku · 4 years

Text

Nový Zéland a jak to celé začalo.

Po příletu do Aucklandu nás čekala kupa vyřizování. Musíme si zřídit bankovní účet, založit IRD number pro daňové účely, zprovoznit SIM kartu a hlavně koupit auto! Ubytování na první dva dny pro nás sehala Míša přes známou známého od známé. No prostě long story short... na letišti nás vyzvedává týpek z Tongy a veze nás domů k nějaké cizí paní, kde křepčí dvě děti a šlehají pro nás horké mléko. Druhý den ráno nás paní veze na car fair, kde se pokusíme koupit auto. Jednotliví prodejci na louce vystavují svoje auťáky a vy jakože asi můžete přijít a koupit si ho. Celkem bizardní situace pro dvě bábovky, které vědí o autech tužku :) Zatím tedy chodíme dokola, nakukujeme a dáváme se do řeči s prodejci. Riziko se snažíme eliminovat výběrem mladšího auta s nižším počtem najetých kilometrů. Taky koukáme jestli auta nikde nerezaví a případně zkoušíme, jestli jedou. :D Problém číslo 2 představujou ceny. Je před začátkem letní sezóny, a tak prodejci ženou ceny do šílených výšin. Kdyby měl člověk alespoň jistotu, že to bude nějakou dobu jezdit.... Z fairu nakonec odjíždíme s prázdnou a auto se nám podaří koupit až za nějaké tři dny. Do Aucklandu jsme přilétaly s představou pohodlného karavánku s dřevěnou vestavbou, kde budeme mít spousty místa na večerní rozjímání. Na cesty pak vyjíždíme v prťavé Estimě zaskládané věcma až po strop. Nevadí! Dávame autíčku jméno Bublina a vyrážíme na sever dohnat Míšu. Ta si auto na tři měsíce pronajala.

Prvních pár dní se zabydlujeme, děláme menší výlety, navštěvujeme přímořská městečka a posouváme se blíže k nejsevernějšímu cípu ostrova. To je náš hlavní cíl, protože se tady s Míšou chystáme na 2 denní trek. V den D necháváme Káju (která rozhodně nechce dva dny chodit) v kempíku u moře a vyrážíme do jiného kempu, odkud trail startuje. Asi po půl hodině cesty nás ale zastavuje u silnice nějaká bábovka. Je to mladá španělka, která nám roztřeseným hlasem popisuje, že měla nehodu. Snažíme se ji trochu uklidnit a oblíkáme ji mikinu. Potom analyzujeme škody. Na boku auta chybí nějaké plasty, levá přední pneumatika je proražená a uprostřed čumáku auta je brutální rýha. Španělka vysvětluje, že porazila značku. Z auta ale nic neteče, tak snad to odnesly jen plechy. Auto je z půjčovny a mělo by být pojištěné. Společně tedy vytáčíme pojišťovnu a vysvětlujeme paní na druhém konci, co se stalo. Auto je třeba dostat zpět do Aucklandu, a to na náklady chuděry Španělky. Paní nám prej může objednat týpka na výměnu pneumatiky a pak odtah, pokud auto nebude ani tak pojízdné. A nebo to prej můžeme zkusit samy. Španělka odpovídá, že to zkusíme a prosebně na nás kouká. S Míšou teda kývem. Vypadá to, že budeme měnit gumu. První s Míšou hledáme vercajk, neboť buchta vůbec netuší a pak probíráme teorii. Auto stojí trochu z kopce a tak úplně nevíme jak na to. Asi by to chtělo na rovinu, jenže není úplně kam. V tom vidím projíždět dva týpky a vyhodnocuju, že asi budou Španělce více platní. Máváme na ně a s radostí jim záchranu slečny v nesnázích přenecháváme. Ještě jednou ji přejeme hodně štěstí a pokračujeme na výlet.

Konečně jsme na cestě. Baťůžky máme nabalené na 2 dny a štrádujeme si to po pláži směr nejsevernější cíp. Dnes nás čeká nějakých 19 km do kempu.... Počasí máme nádherné a užíváme si úplně jinou scenérii než na co jsme zvyklé z hor. Po pár kilometrech pláž končí. Dále se dá jít po kamenech kolem útesů a nebo horem přes kopec. Na horní stezku se už ale odbočovalo někde dříve, to jsme jaksi prošvily, takže volíme cestu kolem moře. Poměrně dlouho jde všechno jako po másle, pak ale narazíme na problém. Kameny končí a vlny se zde dostávají po malé pláži až k útesům. Máme teď dvě možnosti, můžeme se pokusit vylézt nahoru na útes a přejít to vrchem a nebo to zkusit proběhnout přes plážičku ve chvíli, kdy hladina ustupuje. Cesta nahoru je trochu horolezecká a navíc nevíme, jak to tam bude vypadat. Takže asi spíš spodem. Navíc nás dohání pár, který volí stejnou strategii. Už si zouvají boty a jdou do toho. Poté co se vlna roztříští o skálu vybíhají a rychle překonávají krátký úsek pláže. Tam se pokoušejí vylézt zpět na kameny. Bez bot to ale na ostrých a kluzkých šutrech není žádná sranda, takže tam trochu kufrujou. Mají ale štěstí, nejdou teď žádné velké vlny a voda jim sahá jen po kolena. Týpek vyhazuje nahoru těžké batohy, pak se tam sám nějak vyškrábe a vytáhne i slečnu. Ok, tak teď my. Vybíháme jen co se vlny stahují zpět. Na druhé straně jsme rychle, ale zpátky nahoru to fakt nebude hračka. Míša jde první, já čekám za ní v inkriminovaném místě. Týpek je naštěstí gentleman, takže počkal i na nás. Bere Míšu za ruku a v tu chvíli to příjde. Cítím, jak do mě ze zadu naráží masa vody, prstíčky kloužou po slizké skále a loučím se se životem. Pak ale tlak ustane, vlna ustupuje a já se pořád držím, i když jen na vlásku. Týpek mě rychle tahá nahoru a já mu vděčně skáču do náručí. Myslím, že to nečekal :). Následně hodnotím škody. Jsem mokrá, jakože celá. Boty, durch. Batoh, zlitej. Z oblečení mi odkapává voda. Míša je na tom líp, ale z bot ji taky vytékaj čůrky. Dostáváme záchvat smíchu. Alespoň se teď můžeme v klidu obout a další blbej úsek překonat v pohodě v botách. Na čvachtačku jdeme až do prvního kempu (kde ještě nespíme), tady pereme a sušíme. Škoda, že se zrovna zatáhlo. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že nebude pršet a jdeme jen na jednu noc, razila jsem při balení minimalizmus. Což znamená, že teď musím pokračovat na ostro v nasrávačkách a podprdě. Do našeho kempu to máme ještě 9 km, které už naštěstí problěhnou celkem bez dramat. Jako zárzakem mám zůstal můj spacák v batohu poměrně suchý, takže v noci snad ani neumrznu.

Druhý den dopoledne dorážíme k majáku na nejsevernějším cípu. Dlouho si uživáme úžasné výhledy a všechny možné pochutiny, které nám ještě zbyly a pak se vydáváme dál na cestu. Scházíme na opuštěnou pláž, dlohou asi 4km. Na jejím konci se rozhodujeme, že není lepší způsob, jak si užít absolutní svobodu než nahatou koupačkou a tak sundáváme oblečení a běžíme do vln. Když se konečně vyblbnem, stočíme to zpět do vnitrozemí, kde už na nás někde na parkovišti snad bude čekat Kája. Snad i s kafíčkem, sní Míša.

0 notes

bettythesmellycat · 5 years

Text

5.2. 2019 Nový rok a nabídka, co se neodmítá 2/2

Tam bylo dalších milión lidí, kteří se, díky bohu, už fotit nechtěli. Po chvíli jsme byli zavoláni ke stolu, kam se postupně usadilo několik, řekněme 30, lidí. K jídlu byl Ban Tet cake, maso s citronovou trávou, salát s hovězím, zelenina včetně BRAMBOR a snažené závitky z mražáku. Tady bych ráda podotkla, že jsem si dala bramboru a úplně jsem si uvědomila, že mi to české jídlo přeci jen trochu chybí. K tomu jsem jedla masíko s citronovou trávou v domněn��, že to je vepřové. To maso chutná skoro vždycky dobře, když je s citronovou trávou. Nakonec jsem se od Trinh dověděla, že se jednalo o minidivočáka, co tu lidé chovají. Na stole ještě byly listy, ty které jsem v Cam Ran trhala se studentkou. Optala jsem se Trinh k čemu listy jsou a ona mě informovala, že normálně se tyhle listy jí se psím masem, polkla jsem a další informace jsem už radši ani slyšet nechtěla. Ale ona pokračovala a říkala, že tady psí maso není, že si tam můžu dát něco, co je na stole a urolovat si to. Než jsem se nadála, už mi rolovala listovou rolku. Mrskla mi do ní něco co vypadalo jako cibule posypaná syrovou strouhanou. Bohužel cibule tu tolik nefrčí a to co vypadalo jako cibule, byly evidentně plátky nějakých kůží. No, bezva. Moje čelistní svaly, jestli něco takovýho existuje, tady maj solidní posilovnu. Chuť to mělo nevalnou a tak jsem to pořádně vyráchala ve všudypřítomné rybí omáčce s chilli a rychle polkla poslední sousto. Mezitím mi v době nepozornosti v mističce přistál kus kuřete. Tohle kuře ale myslím mělo svá nejlepší leta za sebou a evidentně to byla spíš slepice než kuře, jelikož maso bylo pěkně šedivý a opět chuťově dost mizerný. Druhej kousek, co mi po chvíli přistál, jsem jako rozmazlený dítě naservírovala do mističky Trinh tak, jak to dělají její vlastní děti, když něco nechtějí. Mezitím koukám a proti mně sedí chlapeček a v ruce drží slepičí hřebínek. Vařený. A najednou mlask mlask mlask a po jednou ten hřebínek okouše. Než jsem stihla vyndat foťák, ani jeden z výčnělků hřebínku nezbyl.

Ten nevinný výraz jen hraje!

Klasicky jsme seděli zas rozděleni na muže a ženy s dětmi. Manželova rodina jsou křesťané a tak před obědem proběhla modlitba. Modlil se víceméně jen pánský stůl a pak všichni udělali křížek. Kromě mě. Lenko, jak že jsi říkala že to je? Levá pravá, nahoru dolů? No nic, příště třeba😊. Po jídle se začalo u pánského stolu hrát na kytaru a zpívat. Ale jako to by nebyl Vietnam, aby se zpívalo na sucho. Zapojilo se takový minizesilovátko jak na kytaru, tak na mikrofón a už to frčelo. Na kytaru jim to šlo moc pěkně, s tím zpěvem si pořád nejsem nějak jistá. Asi to neumím docenit stále a nebo zpívaj fakt hrozně… Trinh mi řekla, že v prvním domě, co nakonec není rodičů, ale jedné ze sester, na nás čekají s druhým obědem. Panebože, to jako fakt? Prasknu. Po chvíli hudebních vystoupení devíti sourozenců, ze kterých pan tchán pochází, jsme jeli na první místo. Tam už se hodovalo, tentokrát u dlouhého stolu, plus na zemi na podložce. My se jen připojili. Já do sebe natlačila pár listů salátu a smažené rolky, kterým prostě nejde odolat a ochutnala nový druh rýžového vína, který jsem rychle potřebovala zapít pivem. Rýžové víno ze speciální, červené rýže, moje nejoblíbenější nebude. Po jídle se vytáhli opět kytary a pan děda nám zazpíval a všichni mu fandili a bylo to hrozně krásný. A pak se plynule přešlo ke zpívání hromadnému. Během celého oběda se rozdávali dětem Lucky Money a pak taky děti se staršíma vytahovali z vějíře obálek každý jednu. To si jako vytáhneš obálku a podle toho, kolik v ní je peněz, podle toho budeš mít příští rok štěstí. Samoržejmě velkýmu bílýmu dítěti taky dali vytáhnout. Vypadá to na velmi slibnej rok. Vytáhla jsem si třetí nejnižší částku:-D. Bez komentáře… Už jsem si všimla, že Trinh není z nejspolečenštějších lidí. Tady se to potvrdilo, když mě odtáhla od hlavního stolu a seděli jsme o obývákového stolu jen s jejími dětmi. A ona vypadala dost znuděně. Zato její manžel byl evidentně v sedmém nebi, pořád něco pokřikoval a viděla jsem, jak se otevírá třetí lahev toho lahodného červeného rýžové vína. Mezitím si mě jedna holčina vyhlídla a přišla se mě zeptat, jestli si mě může vyfotit. Jako portrét. Trochu jsem na ní koukala, ale nechala se odvést na zahradu. Kde mi rozpustila mojí krásnou promaštěnou hřívu, kterou jsem urputně schovávala v copu, vynadala opravdický foťák, ne mobil a začla mě fotit. Vypadala jsem úplně božsky. Mastný vlasy, rozdrápaný pupínky a kruhy pod očima. Micina. Když sem viděla z jaké blízkosti mě fotí, dobrej pocit jsem z toho vůbec neměla. Ale tak, když jí to udělá radost. Aspoň nebudou mít o nás bílejch přehnaný představy, jak jsme pořád krásný. Toho jsem celkem jasnej důkaz. Teď se směj, teď se nesměj, dívej se nahoru, dívej se do strany. Panebože, ona mě jako chce fotit z boku? Ten můj nos? Holka, ty ses snad úplně pomátla. No nic, byla jsem poslušná modelka a pózovala jí vedle kurníku na zahradě. Když bylo po všem, tak jí říkám, že si přijdu opravdu děsně a že ten obličej je fakt bída. A ona, ať se nebojim, že to vyphotoshopuje:-D. No nic, pokračovala jsem v nicnedělání s Trinh a po chvíli slečna fotografka přišla a že mi tu fotku pošle. Jako ten Photoshop se jí musel zavařit, ale můj obličej vypadal jako po zásahu kyselinou hyaulronovou (říkaj to tak v tý reklamě ne?). Prostě krásně vyhlazenej. Bohužel druhou bradu mi tam nechala. Mrcha. FOTO Miss Všeobecně jsem si všimla, jak moc jsou ujetý na focení ze spoda. Panebože, vždyť tak potom všichni vypadají, že mají tři brady i když je třeba nemají. Tohle je zvláštní způsob focení, opravdu. No nic, po celkem dlouhé době, kdy jsem alespoň hledala nějaké informace o dalších destinacích ve Vietnamu, kam bych se mohla vrtnout, jsme se dali k ústupu. Tentokrát do domu manželových rodičů, kde nás čekala večeře. Můj žaludek začínal z toho trvalého přísunu jídla být už trochu v křeči.

Ovšem, při loučení to přišlo. Konečně. Já se bála že to nepřijde. Nabídka k sňatku. A je to tady. Bohužel dotyčný potenciální budoucí manžel o tom neměl ani tucha, zato jeho rodičům jsem se moc líbila. A tak mi řekli, jestli tady nechci zůstat a když sem řekla že ne, že pojedu za maminkou a tatínkem zpátky domů, uklidnili mě, že to neva, že ho příští rok za mnou pošlou:-D. Jako smála jsem se, tyhle kecy jsou prostě stejný nehledě na zemi a kulturu. Tentokrát to mysleli ve srandě. Tentokrát. Tak tedy, já s dětmi, Trinh a tchýní jsme sedli do auta. Manžel jel na své alá Harley. Já nevím, co to přesně je, je to prostě veliká motorka. Pan manžel byl dost v ráži. V jak moc velký, to jsem ještě měla zjistit… Normálně to moc nedělám, teda spíš to nedělám vůbec, ale asi teď budu trochu moralizovat, tak se na to připravte… Jeli jsme za ním a on pěkně kličkoval a chvílemi to vypadalo, že narazí do protijedoucích aut. Trinh z toho byla úplně vynervená, paní matka jakbysmet, takže já to pozorovala celá nervní, jestli teda jako ještě ke všem těm zážitkům budu dávat panu manželovi první pomoc. Najednou zastavil u kavárny, slezl z motorky a odpotácel se do zahrady. Slovem odpotácel fakt nepřeháním. Chvíli se tam motal a pak si sednul. My seděli v autě a čekali co bude. Po chvíli jsme z auta vylezli a já čekala, jak Trinh zareaguje. Vešli jsme do zahrady také a sedli si k panu manželovi, který tam seděl zhroucený. No a víte co, oni tak začli pomalu vtipkovat a hrozně se smáli. Mně to teda jako sranda nepřišla. Je to pitomec. Nejen že ohrožuje sebe, ale ohrožuje další lidi na silnici, kteří třeba nejsou tak na šlupky, jako on. On skoro nemohl mluvit, jen něco brblal a pak jsem viděla, jak sahá po skleničce, aby se napil. Znáte to, to byl přesně takovej ten jakobysebejistej pohyb, kdy se chystáte chytit skleničku, ale uvnitř si fakt nejste jisti, jestli máte správnej směr a správnej odhad. A tenhle člověk si to kalil chvílemi i 70-80 po vesnický okrsce. A náš řidič se smál, mamka se smála, Trinh se taky chvílema smála. A já seděla a čuměla. No můj názor jsem Trinh sdělila jen okrajově, myslím, že nepotřebovala ještě ode mě přidávat. No nic, dali jsme kafe a pokračovali v cestě hrůzy. Po dalších 20min jsme konečně dorazili do domu rodičů a pan manžel, aniž by zaparkoval motorku na dvorek, zaplul do ložnice a tam usnul. Mně bylo lože nabídnuto také několikrát. Je celkem běžné, že asi když jste na návštěvě, tak si u nich v ložnici stříhnete šlofíka. Nebylo poprvé, co mi tahle možnost byla nabízena a rozhodně to nebylo proto, že bych byla bílá nebo tak. Já mezitím vysedávala v hale, kde jsem konverzovala s tchánem a řidičem. Anglicky neuměli. Dělali jsme, co jsme mohli. Pak začali hrát na kytaru a zpívat. Já občas odešla do kuchyně mrknout na Trinh a na tchýni, jak připravují večeři. Jedno z jídel byla polévka, vepřová. Já ji ochutnala na první štaci a tam byla celkem dobrá ale v domě u sestry paní tchýně už mi zas tak nejela. Byla s kousky asi vnitřností a se skleněnými nudlemi. Jídlo se postupně dovařilo a dosmažilo, kdo nesmaží prefabrikované minizávitky, jako by nebyl. Takže zde byly závitky taky. Měla jsem pocit, že z toho všeho smaženýho jídla budu mít žlučníkovej záchvat. Ale poslušně jsem sedla na rákosovou podložku a začala s ostatními hodovat. Klasiky jsem si po chvíli potřebovala prohodit nohy. Měla jsem ty dlouhý šaty, který jsou celkem praktický, avšak paní domácí to zmerčila, jak si hlídám, jak si sednu a hned přispěchala s ručníkem, abych mohla v klidu sedět s vyhrnutejma šatama a zůstala stále decentní. Ale obávám se že s ručníkem mezi nohama prostě decentní být nemůžete i kdybyste se snažili sebevíc:-D.

Po jídle jsme ještě chilli seděli a povídali a pak se vydali domů. Já byla odvezená rovnou na pokoj a tam jsem vstřebávala všechny dojmy z celého dne.

0 notes

tynous · 4 years

Text

Fyziologie - největší ujetost druhého ročníku

Říká se, že fyziologie je nejdůležitější předmět druhé ročníku, na 2. lf je to rozhodně neujetěji vyučovaný předmět druhého ročníku.

Ústav fyziologie na naší fakultě patří bezpochyby k takovým ústavům, na které se velice těžko zapomíná. Ne všude se může na termín zkoušky, který je vypsaný pro 10 lidí nějakým záhadným způsobem objevit 14 přihlášených studentů. :D

Oba semestry výuky fyziologie se více méně nesly v duchu “poraď si sám”. Je nutno podotknout, že se nový vedoucí ústavu snažil vytvořit nějaké změny a dodat výuce jistou vážnost a úroveň, ne vždy se to ale úplně podařilo.

První semestr jsem vůbec netušila, co se děje, z čeho se mám učit a cosi ode mne vlastně očekává. Byla jsem z toho dost zoufalá a postupně si právě díky tomu vytvořila k fyziologii jistý odpor.

Druhý semestr ještě nestihl ani pořádně začít a už zaklepala na dveře pani Corona. Musím říct, že v tomhle případě byl ústav lékařské fyziologie ten nejpohotovější. Patřila jsem dokonce do skupiny “pokusných králíků”, kteří zkoušeli distanční formu výuky ještě v době, kdy školy ještě zavřené nebyly. Ústav zareagoval velice pohotově a my jsme pokračovali jak v online přednáškách, tak i v online cvičeních. Bohužel se kvůli nedostatku licencí na zoomu musela spojit cvičení s dvojkrokem, což u mnohých vyvolalo velkou míru nespokojenosti. Je pravda, že i já jsem měla jisté výhrady k tomuto řešení, ale bohužel se naše žádosti o rozpojení setkaly s neúspěchem.

Přiznávám bez obalu, během cvičení z fyziologie se dalo stihnout ještě spoustu dalších věcí. Já jsem vařila, pekla, koukala do zdi nebo dokonce jednou šla vyzvednout oběd o dvě patra níž.

Můj plán, že si stihnu do začátku zkouškového vypracovat všechny otázky, jejichž název a počet se stihl za dva semestry 3x změnit, se pomalu ale jistě rozplýval. Nakonec jsem měla ze 105 otázek hotových tak 30 a k tomu několik měsíců nervování za sebou.

Když uděláte první velkou zkoušku semestru, najednou máte pocit, že už je hotovo, že to všechno skončilo a vy si užíváte tu sladkou euforii. Chvíli to trvá, ale pak někdy udeří krutá realita a vy si uvědomíte, že vás to nejhorší ještě teprve čeká. Druhá velká zkouška bývá vždy o poznání těžší, protože sil už ubylo, motivace si dávno vzala dovolenou a vy už si jen přejete, aby to všechno skončilo. Učení se na zkoušku z fyziologie bylo peklíčko. Motivaci už jsem dávno neměla, mnohokrát jsem vůbec nerozuměla tomu, co se mám naučit, odkud se to mám naučit a co tím vlastně chtěli autoři otázky říct.

Čerpala jsem, kde se dalo - z vypracovaných otázek od starších studentů, z wikiSkript, z vlastní obrovské a pekelně drahé anglické učebnice, z poznámek, z nahraných přednášek na YouTube ( Tímto bych chtěla poděkovat našemu ročníkovému nahrávači! :*). Šlo to pomaleji než jsem chtěla, míra zoufalství narůstala a otázky neubývaly. Mezitím jsem si jen tak by the Way střihla zkoušku z angličtiny, která spotřebovala 2 dny (jeden den test, druhý den ústní). To byla snad zatím asi jediná zkouška, kam jsem šla s vědomím, že odtam mě nevyhodí. Nevyhodili. :)

poslední tři dny před zkoušku z fyziologie jsem si už jen přála, aby to všechno skončilo. Bylo mi jedno, jak to všechno dopadne, jenom jsem hrozně moc chtěla v klidu spát. Mocmoc jsem chtěla ráno vstávat bez toho, aniž bych musela nařizovat budíka. Chtěla jsem dělat něco jiného, než celý den koukat do učebnic a sešitů.

22. června, den před svými 22. narozeninami, jsem se oblékla o šatů, které mi na zkouškách zatím vždy přinesly jen štěstí, a vyrazila směr ústav fyziologie. Pana profesora jsem slyšela už o dvě patra níž. Evidentně tedy ten den zkoušel on a vypadalo to, že má poměně dobrou náladu. Nevěděla jde, jestli mě to má spíš potěšit nebo vyděsit. Na to, že jsme každý obdrželi svůj přesný čas (v sis jsem měla 11:00, týden před zkouškou mi do mailu přišlo 8:15 ????) nás tam bylo opravdu hodně. U paní sekretářky v kanceláři jsem si vytáhla jednu kartičku se 3 otázkami (jejich slibované kouzelné triplety). Byla jsem dokonce dotázána, jestli jsou otázky ok. Existovala totiž možnost si vytažený triplet v případě potřeby vyměnit. Pak mě paní sekretářka odvedla do zasedací místnosti, kde se připravovali další 3 studenti a nechala nás tam. Přes chodbu měl sice kancelář pan profesor, ale ten zkoušel tak nahlas, že asi nic jiného než sebe neslyšel. Během přípravy byla tedy jistá možnost konzultace s ostatními kolegy.

Ten den zkoušeli dva zkoušející, já jsem samozřejmě vyhrála přímo pana profesora. Vlastně jsem ale byla ráda. On byl jeden ze dvou zkoušejících, ke kterým jsem chtěla. Zkouška to byla věru velmi zajímavá. Vytáhla jsem si difúzi plynů přes alveolokapilární membránu a poměr ventilace-perfuze, regulaci průtoku krve na periferii a čich a chuť. K plicím a regulaci průtoku jsem vždycky řekla tak pět vět a pan profesor se mě zeptal na něco úplně jiného. Vzali jsme to přes střední arteriální tlak, tlak v aortě, funkci koronárních tepen až k hypoxxiím, které jsem téměř neviděla. (Na nějaké grafy různých typů hypoxií jsem se prostě vykašlala O:) ) U změny saturace hemoglobinu apod. při vzniklé hypoxii jsme se trochu zasekli. Snažila jsem se alespoň tvářit, že nad tím přemýšlím, ale asi bylo dost jasně poznat, že nemám tušení. :D Nakonec mi to pan profesor vlastně tak nějak celé nadiktoval a zakončil to větou: “To jsem vás ale nachytal, že?” V tu chvíli jsem si myslela, že mě asi omejou. Jako poslední věc chtěl pan profesor nakreslit spirogram, ale když viděl, jak nadšeně se na to hrnu, raději změnil otázku a zeptal se mě na tvorbu HCl v žaludku. To jsem mu tam taky solidně vystřihla, protože jsem si to osvícenecky opakovala den předem. :D

Protože to byla moje poslední zkouška ročníku a její zvládnutí znamenalo 3 měsíce volna, odcházel jsem z ní naprosto nadšená. Zároveň jsem ale byla i trochu zklamaná, protože jsem měla pocit, že toho po mě ve výsledků chtěli mnohem méně, než jsem očekávala. Měla jsem pocit, že z některých věcí jsem se stresovala naprosto zbytečně. Čert to vem! Zkoušky byly za mnou! Teď už zbývalo jen odbíhat zápočet z tělocviku a 2 týdny letní praxe!

#exams #medschool #physiology #holiday #stres

1 note · View note