#každý den odvahu

[rwpohl]

detail: the return of the prodigal son, rembrandt harmensz van rijn 1665

[prospercz]

Den 17

Asi se mi na dvě vteřiny zastavil tep. Instinktivně couvám a strkám před sebe hůlky. Slyším chrastění, jak od zlobiveho děcka, a syčení, jako když ráno vypouštím karimatku. Slyším svůj tep v uších. Dýchám a uklidňuju se. Chřestýš. Ta bestie ležela na trailu a já na ni málem šlápl. Bylo to asi o 30 čísel. Maskování má takové, že vůbec nebyl vidět. Pomalu se stahuje do křoví, přestává chrastit. Já seberu odvahu a proběhnu kolem něj. Zase chrastí.

Vstáváme brzy, v 5 už začínáme náš ranní pochod sněhem. I když je to trochu nepříjemné, má to něco do sebe, každý den vidíme východ slunce.

Trochu nás pojebala příroda. Sníh totiž za noc moc nezmrzl, takže se za chvilku stejně brodíme. Jsou to ale jen tři míle, tak to máme za hoďku a půl z krku. Naštěstí. Pro teď je sněhu konec. Sundavám nesmeky, vyměňuju cepín za druhou hůlku a těším se, až se zase pořádně “rozběhnu”.

Klesáme dolů zpátky do pouště. Ty dvě budovy Empire state, co jsme nabrali před pár dny, teď zase musíme seběhnout dolů. Začíná horko. Najednou je všude spousta otravných mušek. Vyndavám opalovák a potírám se. Je to potřeba. Lepí se na mě prach, protože mám na sobě mastný krém. Je to paradox. Zase je potřeba víc přemýšlet o vodě, už není všude. Občas je od sebe i víc než 10 mil.

Skoro běžím z kopce, jakou mám radost, že je ten sníh za námi. Jedním uchem poslouchám hudbu a v myšlenkách jsem úplně mimo. Chřestýš! Co tady dělá v 10 dopoledne?! Fuj. Kdo mě zná, tak ví, že ze všeho nejvíc nesnáším hady. Úplně mě tohle setkání vyhodilo z rovnováhy. Celý zbytek dopoledne jen trnu, kdy potkám dalšího. Viděl jsem naštěstí pak už jen tu černou užovku. Ale taky mě vyděsila!

Proti mně jde spousta day hikerů. Tak se pozná víkend. Jinak vůbec nemám ponětí, jaký je den. Je mi to fuk. Kolem oběda si najdeme s klukama krásné místo ve stínu hned vedle potoka. Rácháme se v něm a užíváme si chladný pocit studené vody. Strávíme tu 3 hodiny. Ty, kdy je slunce nejsilnější.

Chystám se na zbytek dne, mám to ještě pět mil k místu, kde chceme spát. Je tam voda, to je hlavní. Prodírám se polozarostlým trailem a procházím kolem milníku 200 mil na PCT. Užívám si, jak je všechno kolem mě zase živé a barevné. Všechno na poušť až nezvykle kvete. I kaktusy! Konečně. Na ty jsem se těšil. Když se člověk zaposlouchá, celé údolí zní jako jeden velký včelí úl. Taky pak po cestě jeden potkám, v díře ve skále. A taky spoustu všemožně barevných ještěrek, s ocasem i bez. Kobylky, hraboše, vážky, spoustu ptáků, žáby, housenky.

Je až neuvěřitelné, jak velký rozdíl to oproti tomu zasněženému vrcholu je. Kempuju v údolí. Včera v noci bylo mínus dva, dneska bude plus dvacet. I takhle se dá dobře shrnout, jak velký rozdíl to je. Spím zase na kovboje. Je to rychlejší na ranní balení a když se v noci probudím, můžu koukat na hvězdy.

[piju-skotskou]

Abych ten první den nějak zhodnotil, tak se nestalo nic zajímavého. Edinburgh je něco mezi Vídní, mudlovským světem Harryho Pottera a Orlovou. Jsou tady široké bulváry, budovy hnědé či béžové barvy a místy nedokonale zpracované asfaltové chodníky.

Jezdíme autobusem číslo 26 sem a tam. Do toho nám mírně, nebo velmi mírně prší a já mám nový deštník. Otec si deštník přivezl červený značky Shell, aby mu ladil s jeho červenou šusťákovkou.

Ústředním motivem dne byl výběr kiltu.

Centrum města je lemováno obchody pro turisty, z nichž každý nabízí těžký kilt s taštičkou – tedy sukni s kabelkou pro muže, kteří jinak pohrdají moderními trendy. Otec po kiltu bezmezně prahne a dnes celý den chodil z obchodu do obchodu a srovnával ceny. Zítra ho už určitě koupí. I s tou kabelkou. Jestli najde odvahu jej pak nosit a to tedy rovnou i bez slipů, nevím.

Jinak jsme utráceli peníze za pivo, jídlo a whisku. Odhadem něco přes 60 GBP, ale nejspíš ještě více. Na druhou stranu nám z toho zbyly nějaké zásoby na zítřejší den.

Z čeho nám zásoby nezbyly byla „rotující whiska“ z nabídky jedné levné restaurace.

To je to samé, jako „rotující pípa“ u nás. Prostě tajná položka na menu, která se v čase různě mění a skrývá vždy nějaký dobrý speciál. U nás pivo, tady v Edinburghu whisku. Vtip je v tom, že ta whiska měla 12 let, byla single malt a byla skvělá. A panák vyšel levněji, než pinta piva.

Později večer jsme zašli do obyčejné putyky, která evidentně sloužila jako útočiště pro working class a když jsem tam chtěl skotskou, tak mi jako výchozí „obyčejnou“ lahev nabídli opět nějakou dvanáctiletou. A přirozeně opět levně. Nejsem na takové manýry zvyklý. Nejsem zvyklý na situaci, kdy se cítím jako šlechta a zároveň ušetřím.

Tady ještě intermezzo se žraním kuřat.

Otec v době psaní tohoto textu už spí: má plný břich sekaného lančmítu a vaječné pomazánky. Chudák je ve stresu a zdají se mu zlé sny o pobytu ve Skotsku, ve kterém se nevaří žádné polévky. Dneska totiž byla polévka v plánu, ale sešlo z něj; otec je polévkový typ a polévka prostě „musí být“ a dneska nebyla, takže zítra je main quest jasně daný. Bez polévky se neobejdeme.

Jinak bydlíme pár kroků od pláže ve čtvrti Portobello. Nejlepší je, že vstup na ní je přímo z ulice, kterou jako slavobrána zdobí dvě naproti sobě položené restaurace s výbornou kuchyní. Dát si v nich jídlo a koukat na písek s chvějící se vodou, pozorovat na horizontu lidi, jak na procházce nasávají zdravý slaný vzduch a hází míčky svým pejskům, kteří je pak loví z vody a z veliké radosti v ní pak i nevědomky močí, tedy poobědvat tam a pozorovat život sám – a k obědu ať je polévka. Značka IDEÁL.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - kapitola 3

Dravec

Pan Rugui vykročil k bráně Duancheng. Velitelé císařských tělesných stráží se rozdělili po stranách do dvou řad a mlčeli jako cikády v zimě. Jakmile se Pan Rugui zastavil a oznámil ústní edikt císaře Xiande, pustili se císařské tělesné stráže do práce.

Nejprve dali Shen Zechuanovi roubík a rychle ho zabalili do tlustého, bavlnou vycpaného oděvu, než ho přinutili lehnout si tváří dolů na zem.

Pan Rugui se naklonil ve studeném větru, aby zhodnotil Shen Zechuanův stav. Pak zvedl prsty, aby si lehce zakryl rty, několikrát zakašlal a tiše řekl: „Jsi tak mladý, a přesto máš odvahu předvést před jeho Veličenstvem tak melodramatický projev. Kdyby ses pravdivě přiznal k Shen Weiově zločinu vlastizrady, mohl jsi mít stále malou šanci na přežití.“

Shen Zechuan pevně zavřel oči. Studený pot už prosákl jeho oblečením.

Pan Rugui vstal a řekl: „Začněte bičovat.“

Velitelé císařských tělesných stráží na obou stranách okamžitě jednohlasně vykřikli: „Začněte!“ A hned poté následoval hromový řev: „Švih!“

Než stačila slova plně opustit jejich ústa, tyč zabalená do železného pláště s ostny zahvízdala nad Shen Zechuanem a zasadila mu těžkou ránu.

Po třech úderech uslyšel další hlas: „Udeřte ho tvrdě!“

Bolest jeho masa byla jako spalující oheň plápolající jeho tělem. Bičovali ho, dokud neztratil schopnost se hýbat. Jediné, co mohl, bylo pevně zuby sevřít roubík, který měl v ústech. Nebyl schopný včas spolykat všechnu krev a tak mu její měděná, slaná chuť zaplavila ústa. Shen Zechuan se stále držel svého posledního dechu, když ho kapající pot štípal do široce otevřených očí.

Obloha byla zatažena a hustý sníh padal jako vrbové jehnědy.

Bičování nebyla práce, kterou mohl dělat jenom tak někdo. Jak pravilo rčení "omdlít na dvacet úderů, zemřít na padesát", existovalo mnoho způsobů jak člověka zbičovat. Obecně se jednalo o rodinné řemeslo předávané z generace na generaci a jeho naučení nebylo o nic jednodušší, než se vyučit řemeslu jinde. Navíc tato práce nevyžadovala jen dobré znalosti bojových umění, ale také bystré oko. Tito muži to dělali tak dlouho, že se stačilo jen podívat na výraz ve tvářích velkých eunuchů z ředitelství obřadů, aby přesně věděli, kdo měl dostat malá povrchová zranění, ale vážná vnitřní a naopak.

Dnešním nařízením císaře Xiande byla smrt bičováním a ani Pan Rugui se nezdál, že by si Shen Zechuana jakkoliv vážil. To znamenalo, že v žádném případě nemohlo dojít k obratu. Byl mužem, který musel zemřít. Císařské tělesné stráže tak předváděly svůj speciální um. Shen Zechuan musel do padesáti úderů zemřít.

Pan Rugui situaci bedlivě sledoval a tak si brzy všiml, že už se Shen Zechuan nehýbe a má svěšenou hlavu. Zvedl proto ruku nad ohřívač a zrovna se chystal dát další instrukce, když na cestě uviděl blížící se deštník. Pod ním stála kráska v královském hávu.

Tmavé mraky na tváři Pan Ruguiho se bleskově rozptýlily a proměnily se v úsměv. Ačkoliv osobně nevykročil vstříc na pozdrav, bystrý eunuch vedle něho již vyrazil kupředu, aby jí nabídl svou paži jako podporu.

„Má upřímná úcta, třetí slečno. Je takový chladný den. Pokud má Její Veličenstvo císařovna vdova jakékoliv instrukce, stačilo někoho poslat, aby zprávu doručil.“ Promluvil Pan Rugui a přistoupil o dva kroky blíž.

Hua Xiangyi lehce zvedla ruku, aby naznačila císařským tělesným strážím, aby se nehýbali. Byla jemná a krásná. Císařovna vdova jí držela celé roky po svém boku, aby jí vychovávala. Její obličejové rysy připomínaly rysy císařovny vdovy, když byla mladá. Ačkoliv byla oslovována jako třetí slečna z rodu Hua z Dichengu, každý věděl, že byla váženou dámou paláce. Dokonce i samotný císař ji zbožňoval jako svojí vlastní drahou mladší sestru.

Hua Xiangyi řekla pomalým a měkkým hlasem: „Gonggongu[1], je ten na zemi synem rodu Shen z Zhongbo, Shen Zechuan?“

Pan Rugui se pohyboval v tandemu s kroky Hua Xiangyi, zatímco odpovídal: „To je on. Jeho veličenstvo právě vydalo dekret, aby byl ubičován k smrti.“

Hua Xiangyi řekla: „Jeho Veličenstvo bylo rozzlobené. Pokud Shen Zechuan zemře, nikdy se nedostaneme k jádru Shen Weiovy zrady. Její Veličenstvo císařovna vdova před malou chvíli dorazila do síně Mingli. Jeho Veličenstvo uposlechlo její rady a již se trochu uklidnilo.“

Pan Rugui vydal jen: „Ach tak,“ než pokrčoval: „Jeho Veličenstvo vždy naslouchá radám Jejího Veličenstva císařovny vdovy. Před tím bylo tak rozzlobené, že bych se neodvážil říct jediné slovo, i kdybych to měl v úmyslu.“

Hua Xiangyi se na Pan Ruguiho usmála a řekla: „Jeho Veličenstvo řeklo, abyste ho zbičoval. Copak to není přesně to, co jste udělal?“

Pan Rugui udělal ještě pár kroků a také se usmál: „Přesně tak. Předtím jsem byl v takovém spěchu, když jsem zaslechl slovo bič, že jsem mu dal pořádně zabrat. Mohu vědět, jak s ním máme naložit teď?“

Hua Xiangyi vrhla pohled na Shen Zechuana a řekla: „Před obnovením procesu Jeho Veličenstva ho nejprve odtáhněte zpět do císařské věznice. Život toho dítěte je nanejvýš důležitý. Spoléhám na to, že bude Gonggong informovat Jeho Excelenci Jiho, aby se o něj všemi prostředky dobře postaral.“

„To je samozřejmé.“ Odvětil Pan Rugui. „Jak by se Ji Lei mohl opovážit neuposlechnout rady třetí slečny? Počasí je chladné a silnice jsou kluzké. Xiaofuzi, drž třetí slečnu pořádně.“

Jakmile Hua Xiangyi odešla, otočil se Pan Rugui k oběma řadám císařských tělesných stráží a řekl: „Jeho Veličenstvo řeklo bičovat. S tím jsme hotovi. Odtáhněte ho zpět. Slyšeli jste slova třetí slečny. Tak zní přání Jejího Veličenstva císařovny vdovy. Vraťte se a informujte Ji Leie, že všichni lidé zapletení do tohoto případu jsou nesmrtelní. Jestli se tomu chlapci něco stane pod jeho dohledem...“ Pan Rugui si pomalu odkašlal. „Dokonce ani samotný nefritový císař nebude schopný ušetřit jeho hlavu.“

Xiaofuzi se vrátil, aby podepřel Pan Ruguiho za paži. Dlouhý a široký úsek cesty před nimi byl prázdný. Xiaofuzi zakašlal a řekl: „Otče, necháváme ho jen tak jít. Opravdu nám to nebude Jeho Veličenstvo císař později vyčítat?“

Pan Rugui vkročil na sníh a řekl: „Jeho Veličenstvo hluboko uvnitř ví, že za to nemůžeme.“ Ušel několik kroků, než se mu sněhové vločky začaly vršit na kožešinovém límci.

„Slib má hodnotu tisíce uncí zlata. Panovník se nejvíce bojí couvnout ze svých slov. Jeho Veličenstvo utrpělo další záchvat vážné nemoci kvůli invazi dvanácti kmenů Biansha. V těchto dnech uvažuje nad udělením titulu princezny třetí slečně, aby potěšilo Její Veličenstvo císařovnu vdovu. V tuto chvíli bude muset Jeho Veličenstvo souhlasit, i kdyby na něj Její Veličenstvo císařovna vdova kladla jiné požadavky, natož pak aby ušetřil lidský život.“

Zatímco mluvil, naklonil Pan Rugui hlavu, aby se podíval na Xiaofuziho.

„Copak jsi někdy viděl Její Veličenstvo císařovnu vdovu měnit své rozkazy?“

Bez ohledu na to, o jaký případ šlo, skutečným mistrem byl ten, kdo si stál za svými slovy.

***

Shen Zechuan horečkou blouznil. V jednu chvíli před sebou viděl umírat Ji Muho, v příští viděl sám sebe, když ještě žil v Duanzhou.

Vítr z Duanzhou jemně vanul kolem praporu. Shiniang zvedla závěs a vyšla ven s bílou porcelánovou mísou v ruce, která byla plná knedlíčků s tenkou vrstvou těsta a velkou porcí náplně.

„Řekni bratrovi, aby se vrátil domů!“ Zavolala na něho Shiniang. „Ani chvíli neposedí. Popožeň ho, aby si pospíšil na jídlo.“

Shen Zechuan přelezl zábradlí, vykročil několika kroky k Shiniang, z hůlek si ukousnul z knedlíčku, než utekl pryč. Knedlíček byl ale tak vařící, že mu nezbylo než funět, aby si ochladil pusu. Jakmile vyšel ze dveří, uviděl svého shifu, Ji Ganga, sedět na schodech, a tak si dřepnul vedle něj.

Ji Gang mnul rukama kámen. Otočil hlavu a na Shen Zechuana zabručel, než řekl: „Hlupáčku, jakou má hodnotu knedlík? A ty s ním zacházíš jako s nějakou raritou! Jdi zavolat bratra zpátky. My tři, otec a synové, půjdeme do taverny Yuanyang na pořádné jídlo.“

Shen Zechuan v konverzaci nepokračoval, protože to už shiniang táhla Ji Ganga za ucho. „Ohrnuješ nos nad knedlíky, co? Působivé. Tak když jsi tak bohatý, proč mít ženu? Vem si tyhle dva hlupáky!"

Shen Zechuan se hlasitě zasmál. Seskočil ze schodů a zamával svému shifu i shiniang, než vyběhl do uličky hledat svého bratra Ji Muho.

Cestou hustě sněžilo. Shen Zechuan ho nemohl najít. Čím více šel, tím dále došel a tím mu byla větší zima.

„Ge.“

Shen Zechuan pobíhal všude kolem a křičel.

„Ji Mu! Pojď domů na jídlo!“

Postupně ho začal obklopovat zvuk koňských kopyt. Hustý sníh mu bránil ve výhledu. Shen Zechuan byl naprosto ponořen ve zvuku koňských kopyt, ale nikoho neviděl. V uších se mu ozývaly zvuky boje a po tváři se mu rozstříkla teplá krev. V obou nohách cítil bodavou bolest, když ho ohromná síla přišpendlila k zemi.

Znovu přímo před sebou viděl mrtvého muže. Ve větru svištěl déšť šípů. Muž, který mu ležel na zádech, byl těžký a teplá lepkavá tekutina mu stékala po krku a tvářích.

Tentokrát věděl, co to je.

Shen Zechuan se s třesem probudil. Poléval ho pot a byla mu taková zima, že se nekontrolovatelně třásl. Rozvalil se po prknech postele, než si jeho oči s určitými obtížemi přivykly na tmu.

Ve vězeňské místnosti byli stále lidé. Pochůzkář uklidil špinavé věci a rozsvítil olejovou lampu.

Shen Zechuan se cítil vyprahlý. Zdálo se, že si pochůzkář jeho žízeň uvědomoval a tak mu nalil misku studené vody, kterou položil na prkno postele. Shen Zechuana zaplavovaly vlny horka a chladu. Velmi pomalu drkl do misky, aby ji posunul směrem k sobě, vylévajíc polovinu jejího obsahu.

Ve věznici nikdo nepromluvil. Shen Zechuan byl jediný, kdo tam zůstal, když se pochůzkář stáhl. Nabýval a ztrácel vědomí. Zdálo se, že se tahle noc nekonečně vleče. Ať čekal jakkoliv dlouho, svítání nepřišlo.

Pochůzkář znovu přišel, aby mu vyměnil léky. Shen Zechuan si tou dobou připadal mnohem bdělejší. Ji Lei se na něho podíval zpoza mříží a řekl chladným hlasem: „Jsi šťastný parchant. Mor vážně nikdy neumírá. Její Veličenstvo císařovna vdova ušetřila tvůj život. Předpokládám, že nevíš proč.“

Shen Zechuan sklopil hlavu, ale nic neřekl.

Ji Lei pokračoval: „Vím, že tvůj shifu je Ji Gang, uprchlý Ji Gang z bojového bratrstva. Před dvaceti lety jsme byli spoluučedníky. Společně jsme sloužili jako císařská tělesná stráž v Qudu. Obávám se, že to nevíš, ale kdysi byl zástupcem velitele císařských tělesných stráží třetí třídy. I já jsem trénovaný v boxerském stylu rodu Ji.“

Shen Zechuan zvedl hlavu, aby se na něho podíval.

Ji Lei otevřel dveře a počkal, až pochůzkář odejde. Jakmile kolem nikdo nebyl, posadil se vedle Shen Zechuanovy postele.

„Později se Ji Gang dopustil trestného činu. Jeho přestupek byl tak vážný, že za něj měl být sťat, ale minulý císař byl benevolentní. Nakonec ho neusmrtil a pouze ho vyhnal za Průsmyk.“ Ji Lei pokrčil koleno a usmál se na Shen Zechuana zády ke světlu. „Tvůj shifu nemá žádné speciální schopnosti, o kterých by se dalo mluvit. Je to prostě šťastlivec. Hádej, jak přežil? Díky slávě tvojí shiniang, tak jako teď ty. Pravděpodobně ani nevíš, kdo je tvoje shiniang. Já ti to teda povím - tvoje shiniang je Hua Pingting. V Qudu je osm měst Cen'nan. Rod Hua z Dichengu, který patří mezi ně, je rodem současné císařovny vdovy. Takže právě kvůli tvojí shiniang ti dnes císařovna vdova zachránila život.“

Ji Lei sklonil hlavu a zašeptal: „Ale kdo mohl tušit, že bude tvoje shiniang už mrtvá? Říkám ti, Ji Gang je bezcenný ubožák. Před dvaceti lety mu zemřel otec a o dvacet let později i jeho žena a syn. Víš, kdo za to může? Hluboko uvnitř to určitě víš. Může za to Shen Wei!“

Shen Zechuanovi se zatajil dech.

„Shen Wei otevřel obrannou linii u řeky Chashi. Kavalerie Biansha vpadla dovnitř a začala řádit. Mačeta podřízla tvé shiniang hrdlo. Všechno, co se stalo před tím, než naposledy vydechla, by udělalo Ji Gangovi ze života peklo. Duanzhou padlo do rukou nepřátel. Řekl jsi, že to byl tvůj bratr, kdo tě zachránil.“ Ji Lei se opřel, pohledem si změřil hřbet své ruky, než pokračoval: „Ji Mu, že? Vychoval tě Ji Gang, sledoval, jak vyrůstáš, takže byl Ji Mu tvůj bratr. Byl to Ji Gangův jediný syn – jeho jediný potomek a jediný potomek rodu Ji. Ale kvůli Shen Weiovi a tobě zemřel. Srdce probodnuté deseti tisíci šípy. Jeho ostatky zůstaly v závrtu, vystaveny ponížení, jak přes ně přebíhaly koně kavalerie Biansha. Zajímalo by mě, jak by se Ji Gang cítil, kdyby byl stále naživu a musel sbírat tělo svého syna.“

Shen Zechuan se náhle narovnal, ale Ji Lei ho zatlačil zpátky dolů.

„Shen Wei zradil svou zemi a spojil se s nepřáteli. To je dluh, který musíš nést. Snažíš se žít, ale bezpočet duchů Zhongba, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí, kvílí. V noci usínáš a ve snech ztěžka rozlišuješ, kdo je tvoje shiniang, kdo je tvůj shifu! Jsi stále naživu, ale žít je mnohem větší utrpení, než zemřít. Dokážeš Shen Weiovi odpustit? Pokud mu odpustíš a pomůžeš mu se zbavit viny, zklameš svého shifu a celou jeho rodinu. Bez ohledu na cokoliv, Ji Gang je dobrodinec, který tě vychoval. Jak mu můžeš udělat něco tak neloajálního a nemorálního? Navíc, i když teď protáhneš svou vlastní chatrnou existenci, na světě už není nikdo, kdo by s tebou soucítil. Jakmile jsi v Qudu, jsi Shen Wei. Lidi jsou rozzuření. Těch, kteří tě nenávidí do morku kostí je víc, než by se dalo vůbec spočítat. Stejně budeš muset zemřít. Proč místo toho, abys zemřel pochybnou smrtí, si s Jeho Veličenstvem upřímně nepromluvíš a neobjasníš Shen Weiovy zločiny? To by utěšilo duši tvého shifu v nebi.“

Ji Lei náhle přestal mluvit, když si všimnul, že se Shen Zechuan přitisknutý k posteli, usmívá. Jeho smrtelně bledá tvář nabrala zlověstný, mrazivý obrat.

„Shen Wei se nespolčil s nepřáteli.“

Shen Zechuan pronesl každé slovo jasně skrze zaťaté zuby.

„Shen Wei se nikdy nespolčil s nepřáteli!“

Ji Lei Shen Zechuana zvedl a přirazil ho ke zdi. Ozvala se rána, z místa nárazu začaly opadávat kusy zeminy a prachu. Shen Zechuan se rozkašlal.

„Existuje mnoho způsobů, kterými tě můžu zabít.“ Řekl Ji Lei. „Nevděčnej, malej, parchante. Tentokrát si měl štěstí a o vlásek si uniknul smrti. To si myslíš, že můžeš přežít i dnešek?“

Ji Lei se otočil, odtáhl Shen Zechuana ke dveřím cely, které rozkopl, než vyšel ven.

„Já jsem ve svých povinnostech nestranný a podřídím se vůli císařovny vdovy, ale v Da Zhou je spousta lidí, kteří si mohou dělat, co chtějí, bez ohledu na autority. Protože si tak bezmezně blbej, vyhovím tvému přání. Chceš, aby tě někdo zabil - tak tady někoho máš!“

Městské brány Qudu se náhle otevřely dokořán a zpoza bran se rychle přiřítila řada černočerných těžkých obrněných jezdců, kteří při pohybu zněli jako hrom.

Shen Zechuan byl tažen po cestě. Císařská tělesná stráž se rozprchla a mačkající se dav se rozdělil na dvě části, aby uvolnil cestu těžké obrněné kavalerii.

Libejský dravec se vznášel na obloze, zatímco mu do hrudi bubnovaly zvuky řinčícího brnění. Dunění kopyt se přiblížilo. Shen Zechuan otevřel oči a uviděl vůdce těžké obrněné kavalerie, jak se řítí přímo k němu.

Oř pod těžkou zbrojí byl jako zuřivá šelma, která chrlila oblaky vzduchu, jak cválal jen několik kroků od něj. Jeho otěže byly pevně zataženy právě ve chvíli, kdy mělo dojít k nárazu. Kopyta se zvedla vysoko do vzduchu. Jakmile je zase postavil zpátky, muž na jeho hřbetě se otočil a sesedl.

Ji Lei přistoupil dopředu a nahlas řekl: „Xiao...“

Muž se na Ji Leie ani nepodíval a zamířil přímo k Shen Zechuanovi. Shen Zechuan sotva pohnul svými pouty, když ho ten muž kopnul rychlostí blesku přímo do hrudi! Síla toho kopu byla tak obrovská, že Shen zechuan nedostal ani příležitost se proti němu obrnit. Ve chvíli, kdy otevřel ústa, vystříkla krev. Celá jeho postava se zhroutila na zem, div nevyzvracel své vnitřnosti.

[1] Gonggong – označení pro eunucha

[kriszet]

PŘÁNÍ

Drahý M.,

přeji Ti krásný narozeninový den. Tímto způsobem, protože vím, že o jiný kontakt nestojíš, nechceš si to komplikovat. Také asi tuším, že ani toto si nepřečteš. Nicméně jsem Ti popřát chtěla a tak volím tento způsob. Přeju Ti, ať jsi štastný a nacházíš odvahu posunovat svůj život směrem, jakým cítíš, že bys chtěl jít. Opravdu nejvíc bych Ti nyní přála změnu pracovní, protože vliv K. je strašně silný a dopadá na všechny, kdo pro něj pracují. To si plně uvědomuji až dnes, na jiném místě. Není to ani tady dokonalé, ale je to o mnoho lepší, mohu říct. Opravdu jsou lepší místa a přeji všem dobrým lidem, aby se z vlivu této firmy/osoby vymanili a poznali to také. A ve Tvém případě by to byl také projev osobní odvahy, následoval by nejen kariérní, ale hlavně osobní růst a psychická pohoda. Mám pocit, že bys konečně zase udělal něco, co sám chceš… Tímto přáním bych se s Tebou vlastně chtěla i tak trochu rozloučit. Lépe řečeno: konečně dát stopku svým myšlenkám na Tebe.. Vzpomenu si na Tebe každý den svého života od té chvíle, kdy jsme se rozloučili. Nicméně, jak doba plyne a já si uvědomuji všechny souvislosti i drobné detaily, můj mozek dávno ví, že Tě nechci. Že nejsme osoby, které by se k sobě hodily, alespoň ne podle našich současných životů. I když si moje srdce myslelo a stále myslí, že by se tyto dva odlišné světy vlastně k sobě hodily a pozitivně se ovlivňovaly, hecovaly jeden druhého... nu, že bychom to spolu zvládli, tak prostě realita je taková, jaká je a oba jsme zvolili, co nám bylo tehdy blíže, co nám připadalo jako bezpečí. Chápu to. Stále platí, že ničeho nelituji, zároveň se omlouvám nám všem, komu ta situace ublížila. V mém srdci zůstaneš napořád. Ale mozek snad zmoudřel, a myšlenky pomalu odplynou do minulosti. Moc bych si to přála…

Navždy v <3 K.

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: prosinec 2022

(26. 12. 2022) Adventní úklid.

Tak francouzská bageta se nám stala součástí nehmotného dědictví UNESCO a espresso prozatím přišlo zkrátka, protože i když se obě italské a konkurenční skupiny dohodly, národní nominační komise pro rok 2023 upřednostnila Pucciniho nebo Monteverdiho před tygříkem v šálku. Podá časem SCA ČR žádost o globální uznání piccola? I to přece vykazuje jedinečné znaky a rituály kávové kultury, kterou jinde ve světe nenajdeme... :-)

Předsváteční dny byly poznamenány na Brno nezvyklými horami sněhu a již zcela běžnými kopci průmyslového panettone, při jehož sledování jsem si umiňoval, že se při další návštěvě Brescie musím zastavit na to nejlepší. Snad nejbližší by mu mohla být verze od Carlini, ale na 750 gramů za 585 Kč prostě nemám odvahu a vzhledem k tomu, že toto je nejlepší po týdnu a dobré i po měsíci, určitě bych nejprve raději zkusil dílek, který se ovšem nenabízí.

Většina měsíce se nesla v poklidném, naturálním a velmi slaďoučkém tempu microlotové Kolumbie z uherskoostrožské pražírny a z nových káv jsem ochutnal jen pár. Bohužel ani další vzorek od Pikoly (El Salvador Monte Carlos) mě nepřesvědčil o tom, že kvalita šumperské pražírny dosahuje mediálního obrazu, který je kolem ní utvářen a posilován (silných 13/20). A Penerini Espresso bylo vypitelné, ale nic víc než to (12 až 13/20) a v žádném případě náhrada dobrého italského blendu. Jsem rád, že jsem vzal jen 48 gramů.

O něčem jiném byla promytá Guatemala z dílny Father’s, kterou si pochvalovala baristka, u níž jsem zakoupil zrnka na zkoušku. Ze začátku trochu neusazená, ale jako espresso intenzivní, slušně strukturované a s pěknou aciditou (14/20).

Pokud se Vám zdá, že jsem se zaměřil na Kafe Halasák, nepletete se, protože je to moje nejbližší “kavárna” a téměř každý den projdu kolem na cestě do/z města. Trvanlivé mléko z Alberta nahradilo totéž z Lidlu a přibyl Moccamaster a Fellow Ode na filtry. 

Když jsem jel na Boží hod z města, nakoukl jsem do setmělé budky, a ejhle, nový kávovar (zřejmě toto) a mlýnek (velmi pravděpodobně toto, soudím dle ostrého tvaru kvádru, násypky a zadního nastavení hrubosti). A otevřená kilovka Lucaffé? Ech...

Vánoční depka v Brně 1

Vánoční depka v Brně 2

Carlini pochopitelně nejsou jediní, kdo po několika dnech od blizzardu nezvelebil prostor před podnikem. Ač italská pekárna, pořád to není Itálie, kde jsem v zimě v širším středu města nic podobného neviděl. Za ty prémiové ceny by bylo fajn vidět péči, ne?

Nostresso na Údolní slibovalo na dveřích znovuotevření na podzim, ale dnes už jej na daném místě nenajdete a poslední čtverec na Instagramu nese datum 4. května. Když jsem zde na jaře 2019 nakoukl, dáma za barem byla nevlídná a odměřená a tak mi to není nijak líto. Pokud se nepletu, šlo o první podnik v Brně, kde byl k vidění kávovar Orchestrale NOTA.

K pronájmu bylo na počátku měsíce Cafe Localité (dříve Růžová slepička) na Jánské a je zajímavé, že jako součást inventáře byly jmenovitě uvedeny i mlýnky Fiorenzato a další vybavení. Na Facebooku pochopitelně ticho po pěšině a předposlední status z října zmiňuje 4. výročí kavárny.

Bistro Náplava na Úvoze, jež zahájilo provoz na jaře, je už také k mání (za 20 000 Kč). Původně jsem se tam chystal nakouknout, ale vzhledem k fotkám a popiskám jsem od záměru upustil, protože to byla skutečná greasy spoon. 

Po pouhých pěti měsících provozu je (zcela očekávatelně) k pronájmu CyberGame Coffee & Bar na Husove. Co jsem si všiml, doppio za 41 Kč bylo na ceduli venku nebo za sklem dlouhé týdny, akcí na Starobrno požehnaně a adresu a otvíračku na Instagramu nezvládli doteď.

K pronájmu je Vinný sklípek Vinárium na Starobrněnské, kde jsem byl shodou okolností před pár týdny na vernisáži bývalé kolegyně a ke svému překvapení zjistil, že to tu po sedm let s manželkou provozoval spolužák z fakulty.

Na téže ulici a hned vedle se nabízí přenechání nájmu Trdlokafe, přičemž makléři nalezli pro překvapivě rozlehlý prostor (54 metrů) termín “bistro”. Zdejší plyn je až do 31. 12. 2025 zafixován na 1 828 Kč za MWh, co se v dnešní době hodí. Trdlo firma je pro mě tak trochu jako ICE invest v tom, že otevírá kvantum poboček všude možně a čeká, zda se něco z toho chytí.

Trable způsobené devastující politikou obou vlád dostihly i letitý STOReY Restaurant v E-Pasáži na Josefské (rohová parcela v prvním patře nevzhledné přístavby). Jeho 272 metrů je k mání za 47 400 Kč a mě překvapuje jediné: že s danou nabídkou a v takto nevýhodné parcele dokázali vydržet tak dlouho.

Dalším končícím veteránem brněnského gastra je první a původní provoz Cattani na Veveří. Navzdory nadšení v Brně i mimo něj mi podnik k srdci nikdy nepřirostl a mé zkušenosti byly dosti rozpačité. Co do těstovin, žertíků kuchaře, kávy i prosecca.

Na Grohove zavírá obyčejná čtyřicetimetrová pizzerie (17 000 Kč), k nájmu je dlouho fungující The Grill Bar Boby na Sportovní a pobočka Pablo Escobara ve Štefánikově čtvrti doplnila do nabídky kebab.

Když jsem se minulé pondělí skepticky pousmál nad prosincovým otevřením brněnské Rhôny (reklama ve FOOD DRINK BRNO), netušil jsem, že na webu podniku najdu: Pevně věříme, že se nám nový prostor této vinárny a restaurace podaří otevřít 19. 1. 2023. Víra je úžasná věc. A zvláště o Vánocích. :-) 

Začátkem měsíce se v zádveří Galerie Orlí objevily Minikoblížky, ale možná to jen zkoušeli, protože jsem je tam moc nevídal. Na fotce i v reálu je patrné, že čokoládová poleva a topingy pochází z Makra, což jsem jim sice vlídně avšak rozhodně řekl na nabídku vyzkoušení. A IGLU, tedy kafe a příšerky? Možná je někde časem potkám.

Téměř určitě reklama a nikoli žertík Městské policie. Krása, že?

Slavíme furt, tedy i 22. prosince. U Diandi prý vaří dobře, ale mě tohle prostě odrazuje...

Kdo by nechtěl na lyže, espresso a Spritz do Bormia či Cortiny d'Ampezzo? Ve vánočním Brně nám letos muselo stačit Livigno.

Jedna a každá marketingová poučka tvrdí, že Vánoce jsou obdobím největších tržeb a sleva je v tomto čase sprosté slovo. Jak se zdá, v Arctica Gelato letos nejdou s davem...

Lidi z Baru slaví deset let. A i když Janu Vlachynskému a spol. nikdo neodpáře, že přispěli k pozvednutí brněnské barové kultury, s přibývajícími roky a projekty se u určitých lidí etabloval termín “Kult BKN” či “Sekta Lidí z Baru” a myslí se tím tolik, že skupina s notnou pomocí médií a firemního marketingu chrlí další a další podniky a produkty. A i když je to leckdy slabší, vše přebije poukaz na to, jak je to boží, protože to přece dělají Lidi z Baru. A o těch se nepochybuje.

Je zajímavé, že proslulá kauza s dýškem neměla na firmu vliv anebo mají lidé krátkou paměť. Tak či tak, už se buduje další bar a s ním přichází i crowdfunding. A také ztráta sebereflexe, protože co jiného představuje větička “Né, že bychom se chtěli moc chlubit, ale třeba prestižní Gourmet Brno Whiskáč pravidelně vyhlašuje nejlepším barem v Brně. Za nás dobrý.”

Jediným dalším člověkem, který se oháněl vítězstvím v kategorii krajně pochybné ankety TIC, je Táňa Kmenta, jež to na mě před pár lety vypálila v Sušenkárně. Co by na to asi řekl starý Klapzuba? Až budete třikrát za sebou v první desítce The World’s 50 Best Bars, můžete zvednout nos až k čepici?

Při chuti je Pekařství Makovec, které po nedávné pobočce na Štefánikove přidává do portfolia přízemní parcelu v OC Vágner. Za několikavteřinové přehlédnutí stojí superautomat La Cimbali s průhledným zásobníkem na mléko a úžas v nakupujících jistě vyvolá skutečnost, že chlebíček Mix je k mání za rekord ustavujících 51.50 Kč. Ano, nájem je cca 120 tis. Kč měsíčně, ale je toto cesta, jak jej umořit?

Bez nadsázky aplaus ovšem zasluhuje fakt, že firma na webu nabízí podrobné složení všech výrobků, i když nejen u chlebíčku by člověk na ty dlouhé odstavce využil silné brýle či panáka něčeho ostřejšího.

Chlebíček na Čáře za 51.50 Kč. Co na to Hejlík nebo Forbes CZ? 

Boudo, budko, kdo v Tobě přebývá? Snad hodný permoník a jeho působivý mlýnek. (Otevřený kávový automat v Lidlu na nám. Svobody). 

Z přípravy nového bistra v OC Futurum aneb Káva tu bude profi!

Nemile vysoké ceny jsem v průběhu měsíce zaznamenal i tam, kde by to člověk  z podstaty věci nečekal, tedy ve fakultní kavárně FF MU. Espresso 55, doppio 85 a flat white 95? Z papírově chutnajícího Montecelia a trvanlivého mléka? I přesto tu bylo úvodní prosincový čtvrtek ve 14 hodin narváno do posledního místečka. Nechápu. 

Pouhé dvě minuty od fakulty jsou podniky s lepší a levnější kávou a pro rychlé srovnání uveďme, že suterénní bifé FSS má esko za 40, doppio 60 a flat white 70 Kč a bistro zaštítěné Café Práh na nové budově PdF totéž za 39, 62 a 67 Kč. A (stále ještě?) Gape a Illy si stojí ve srovnání se španělskou značkou velmi podobně.

Díky reklamě na Facebooku jsem s překvapením zjistil, že tradiční Zemanova kavárna není solitérním podnikem, ale pod firmu spadá i provoz Koruna v Králově Poli a Cukrárna U Kostela ve Šlapanicích. Nakoukl jsem tedy po pár měsících do prvních dvou a velmi milá a zdvořilá slečna na Palackého třídě mi vykompenzovala zjištění, že na mlýnku mají šlapanické Gusto, v lednici trvanlivé mléko a součásti baru popsané velkými slovy návodu.

Horší je, že UHT jsem nalezl i v patře hlavního provozu na Josefské a na rozdíl od vlídného a znalého mladíka, který mi před pár měsíci fundovaně zodpověděl dva nebo tři velmi konkrétní dotazy (známe se od vidění z jisté kavárny), jsem tu tentokrát nalezl sice krásné a upravené slečny, ale tyto až na jednu výjimku v podobě plachého pousmání a tichého pozdravu zcela opomenuly mou existenci.

V poslední době na tento jev narážím stále častěji a pořád si myslím, že by potenciální host měl pozdrav uslyšet anebo být dokonce dotázán, zda si něco nepřeje. A i zde mají flat white za 95 Kč.

Sedmdesát let praxe v cukrařině, flat white z trvanlivého za 95 a stejně ve firmě nepochopili, že zákazníka vítají anebo odrazují dveře. Je mi z toho fakt smutno a když už to nevidí starý pán, jehož jméno čteme v koláži, možná by ho mohla přesvědčit děvčata kolem něj. 

A jelikož jsou Vánoce tradičním časem duchovní očisty, fyzického úklidu i luxování peněženek, využiji je na tomto místě ke kratičkému zamyšlení nad kavárenskou hygienou.

Když si pár kamarádů prošlo mé zděšení a diskusi nad pody Carrara v Rocketu autosalonu Porsche Brno, dostalo se mi vlídných komentářů v tom smyslu, že je to jen autosalon a dodavatel vybavení jistě není zlý a možná jen zbytečně emotivní. 

To je sice pravda, ale to jej neomlouvá a příměr o Porsche coby traktoru na poli stále platí. A když mi v následné a interní diskusi napsal, že by mlýnek samozřejmě chtěl a na VW jinou značku a druh kávy, odvětil jsem, že je to pouze jeho odpovědnost a svědomí. Nikdo jej přece nenutil jít do spolupráce, kde podle všeho sám vidí takto zásadní slabiny. 

Navrženou schůzku u dobré filtrované kávy jsem odmítl proto, že v ní nevidím sebemenší smysl a to, že se ke mně dotyčný choval korektně a slušně, když mě na autosalonu potkal, považuji za samozřejmost. Na doporučení Čtyř dohod a “argument”, zda mě nenapadlo, že možná řeší mnohem složitější životní situace, říkám: Snad každý řeší složitější životní situace a mnohdy vícekrát za život zažije zdravotní, osobní, pracovní, finanční i jiné trable. Často všechno zároveň...

A teď to hlavní. Mohlo by se říct, že jsem zbytečně podezřívavý, když jsem zavedl řeč na řádnou údržbu. Ale nemýlil jsem se. Právě naopak.

Z výměny na Messengeru:

(...) Nevím, co znamená, že “rozhodně ale nepoužíváme chemii”, ale pokud je to to, co si myslím, tedy že při oplachu nepoužíváte Cafizu/Pulycaff apod., je to jako kdybyste údržbu nedělali. Pokud se mýlím a uvedený prášek používáte, budu jen rád.

Odpověď:

(...) A ano, žádnou chemii nepoužíváme a ani používat nebudeme. Přesto od nás odchází zákazníci spokojení a stroje nám vydrží i 16 let = doba spolupráce s Porsche Brno.

Jak mi napsal jeden ze čtenářů a zručný home barista: Tou údržbou to pos... Co je platné, že pečlivě rozebere mlýnky (a připojil pěkná a opravdu přesvědčivá fota), když se na jejich kávovarech léta neudělá chemický backflush. I talíř těstovin s kapkou olivového oleje obsahuje mastnotu, na kterou je potřeba použít saponát a horká voda nestačí. Nechtěl bych vidět ten humus, co se musí skrývat v hlavách kávovarů. A pak to ti lidé pijí. Dobrou chuť.

A přístup autosalonu? Obsáhlý komentář visí 14 dní na FB a naprostá ignorace. Pak vyjde článek a druhý den dopoledne se firma probudí. Toto se bohužel nestalo poprvé a zvláště mě to mrzí u velmi dobré kavárny, jíž jsem poslal přátelskou připomínku k webu druhého podniku. Pět dní mlčení. Ve chvíli, kdy je to zmíněno na blogu, podnik zareaguje a nedostatek opraví během čtyř hodin.

Vzpomínáte na nedávný “pollockovský” koutek uherskobrodské Mima Coffee? Storíčko s tímto motivem bylo druhé nejsledovanější a v divácích jsem nalezl dost známých pražíren, kaváren i baristů.

Dva týdny starý snímek ukazuje, že pražič musí mít mimořádně hroší kůži, protože ač je exploze špíny subjektivně menší (ne o moc a foto nemusí poskytovat kompletní obraz), nepochopení přetrvává a je jen otázkou času, než výtrysk dosáhne rozměrů supernovy. Být na jeho místě, propadnu se hanbou, protože zatímco do skladu a zázemí zákazník nevidí, tady je to prostě o nevůli věc řešit. SZPI dosti často publikuje fotky hmyzu a trusu zpoza sporáků, ale ještě jsem nezaznamenal report, který by se soustředil na hygienu kavárenských technologií. A možná je to škoda.

Ve srovnání s oběma extrémy jsou další zjištění z brněnského terénu de facto banality. Když jsem byl tuhle cosi vyřídit ve FN Bohunice, nakoukl jsem do Meinla v OC Campus Square, abych se podíval, co je pravdy na zvěstech, že zde neproplachují hlavu před novou porcí kávy (prý proto, aby se nespouštělo počítadlo porcí a majitel netrpěl obavou, že jej personál obírá na kávě). A opravdu. Holčina za barem zahákla do skupiny čtyři páky v řadě a flush ani jeden. Zdejší esko musí mít opravdu robustní tělo. :-)

U většinou prázdnotou zejícího Mr. Gelato se před pár týdny objevila cedule poptávající zaměstnance, kde se vedle dobrých platových podmínek uvádělo: Více informací na baru. Jedna ze dvou slečen mi sice řekla, že neví, zda je to ještě aktuální (skvělé, proč je tedy před podnikem náborové áčko?), ale prozradila, že chemický backflush dělají jednou za dva až tři dny. Děkuji, odcházím.

A na závěr dvě pozitivní a úsměvné drobnosti. Už třetí rok v řadě jsem dostal od jedné ze čtenářek a “amatérské” cukrářky výběr osmi bonbónů/pralinek z její domácí dílny a letos jsme se dokonce shodli (bez předchozí informace) na nejlepším kousku, lískooříškovém s velmi prémiovými jádry z Piemontu. Jako milovník lískáčů a čokolády jsem byl určitě oslněn. :-)

Po mnoha letech u stávajícího poskytovatele Internetu jsem naznal, že tento nereflektuje lepší podmínky konkurence a tak jsem jej opustil a našel si nového. A když jsem s velice půvabnou a milou slečnou mého věku u stolečku domlouval podmínky a podrobnosti smlouvy, povšiml jsem si, že má u klávesnice zajímavě silnostěnný šálek na kávu. 

Samozřejmě jsem jej pochválil, což vyvolalo diskusi, jež pokračovala i na příští schůzce, kde jsme podepsali potřebné. A co víc. Již na začátku mi bylo řečeno, že hrníček bude můj a že mi jej chtěla dát už posledně. Jak často se zákazníkovi, který jde na úřad nebo domluvit tarif plynu či elektřiny (a Internet je energií dnešní doby), něco podobného stane? :-) 💛

A příště? Kávy a trendy roku 2022. Už popáté.

[ldtftvsuk]

Pozdrav se statku č. 2

Ahoj kamarádi, milí rodiče,

naše prosby o sluníčko s teplíčkem byly vyslyšeny, takže den, jak obrázek je za námi.

Jasná zpráva, že jsme to, jak se patří využili a děti sportovaly na plné pecky.

Dopoledne i odpoledne byl dobyt Jindřicháč na kole 1. a poté i 2. oddílem chlapci….joooo ty časy, kdy nejstarší oddíl chlapců jezdil na celodenní výlet, kdy kluci ujeli v jeden den mnohdy více než za celý život, či minimálně délku etapy TdF (btw kdo z vás sleduje, koho letos tipujete? Tour de France je moje srdeční záležitost, myslím, že Tadej to opět dá, ale já bych to asi nejvíc přála Primožovi…) jsou pryč od té doby, co má Tůmič funkci a už nemusí hlídat, jestli jsou hoši po večerce každý ve správném spacáku. Mrňata brázdila na pramicích vlny Côte d'Azur alias Turku na pramicích. Turek nám tedy letos zezelenal snad jako nikdy. Na basketbalovém hřišti děcka mlátila balónama až do večerky, některé děti jsou evidentně samonabíjecí. Z orientačního běhu se nám vrátila šťastně všechna děvčata, jen Lucka se snažila přetlačit čelem strom, ale naštěstí má lebku tvrdou a nad kůrou zvítězila. Na gymnastickém tréninku si všechny holčičky nakonec zvládly rozmotat ruce i nohy, nikdo nebyl trefen ani pálkou při softballu ani granátem při atletice, takže co víc si přát.

V rámci urgentní péče jsme povytahovali pár klíšťat, šáhli na bolavé – stýskavé bříško, sem tam nějaké to odřené kolínko, lokýtek, sem tam chrmlík či pylová alergie. Pánové Traumaplant s Novikovem a paní Betadinou jsou mí věrní pomocníci.

Zítra si na marodce losneme, kdo vezme odvahu, odhodí stud a poveze (Jitko) Háňu s tím, co jí zbylo na ruce z té sádry na chirurgii, protože mám dojem, že i mikina s dlouhým rukávem by to fixovala líp. Háňa si to rozžvejkla přesně v místě, kde to má nejvíce fixovat, prej „to samo“.

Všichni rodiče by měli mít odkaz na naše táborové album, kam vám s vervou naléváme fotky, abyste tu mohli v duchu být s námi. A to mě, jako každoročně zajímá, kolik vás můj blog čte a kde ho čtete. Dole pod blogem je možnost přidat komentář, ikonka propojených šipek, tak směle přidávejte a dejte mi vědět, ať vím, pro koho blog píšu, jde mi to pak mnohem snáz.

Za zurčení rybníčka vás ze statku zdraví

teta Madla  

[phoenixnakama]

SVATBA

Měsíc na nebi svítil, jako rybí oko a odrážel se v okrasném jezírku před naší vilou. Popotáhla jsem a setřela si další várku slz, které se mi hrnuly z očí. Byla jsem zoufalá a absolutně vyčerpaná. Zoufalá proto, že jsem se měla zítra, vlastně už dneska vdávat za syna nějakého zámožného bankéře, kterého mi vybrali rodiče, jenž naším svazkem chtěli docílit spojením firem. Mé dvě starší sestry už provdané byly, takže teď byla řada na mě. Jejich manželé, jim taky byli vybráni, takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, ale u mě to je něco jiného. Není to jenom o tom, že si mám vzít člověka, kterého jsem viděla jen párkrát v životě a s kterým si stále ještě vykám, nejhorší na tom je, že je to muž. Netuším, proč tomu tak je, asi jsem se narodila nemocná, ale prostě se mi líbí ženy. Vím, že je špatně, když se otáčím za pěknou dívkou a ne za chlapcem, nebo když červenám při rozhovoru se služebnou. Jediné štěstí je, že si mého divného chování, nikdo nevšiml, kdyby jo, tak bych skončila v blázinci, jako jeden z kuchařů v naší vile, který se scházel s nějakým chlapcem z přístavu. Ani nechci myslet na to co tam s ním dělali. Pokaždé, když jdu s rodiči v neděli do kostela, tak se cítím provinile, vůči nim i vůči sobě. Láska k stejnému pohlaví, je přece zakázaná, nechutná a naprosto nepřirozená. Navíc se s tím nemám komu svěřit, jsem na to sama.

Přitáhla jsem si nohy blíž k sobě a snažila potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Jestli hned, nepřestanu s pláčem, tak budu zítra vypadat otřesně. Jako by mi na tom záleželo, nikomu na tom záležet nebude. Ani ženichovi a ani rodičům, kteří z toho vidí jen zisk.

Takto jsem strávila skoro celou noc, plakat jsem přestala jen chvíli před tím, než pro mě přišla služebná, abych se připravila, svatební den právě začíná.

Oblékla jsem si na sebe béžové bílé šaty a na ruce si natáhla rukavičky, vlasy mi komorná krásně učesala, takže jsem z dálky vypadala jako princezna.

Sešla jsem po schodech dolů, kde pobíhalo služebnictvo a připravovalo svatební hostinu. Hledala jsem svojí, matku, která pro mě dala poslat, prý mě chce s někým seznámit, jen doufám, že to nebude na dlouho, protože se mi dělá nervozitou špatně od žaludku a mám pocit, že za chvíli vyzvrátím obsah žaludku, i když jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Nešlo to při pohledu na jídlo se mi sevřelo hrdlo a já ho nedokázala dojíst.

„Konečně, tady jsi.“

Uslyšela jsem matčin vysoký hlas a v na to jsem uviděla ženu v fialových šatech jak na mě mává, kdybych vám měla matku popsat jedním slovem, tak je to elegance, elegantnější ženu jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Pojď k nám musím ti někoho představit.“

Přišla jsem blíž. Vedle matky stála mladá žena, která mohla být sotva o pár let straší než já, vypadala sebevědomě a hříšně, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by působil tak svůdně, jako ona.

„Drahoušku, toto je Samanta, moje známá z Ameriky, připlula sem před měsícem, kvůli nové módní kolekci a dneska o půlnoci má zase odplouvat. Naštěstí, jsem ji ráno potkala na tržnici a přesvědčila ji aby se zúčastnila tvé svatby.“

Usmála se a pak pokynula rukou ke mně.

„A toto je má nejmladší dcera Ellie.“

Těší mě řekla Samanta sebevědomě a pevně mi stiskla ruku.

„Drahoušku, co kdybys slečnu Samantu provedla po naší vile, já musím ještě něco zřídit, to víš ten neschopný personál.“

Postěžovala si matka a odešla z místnosti, aniž by počkala na moji, odpověď. Chvíli bylo ticho, které jsem jako hostitelka měla povinnost protnout já, ale jazyk jsme měla jak svázaný a hrdlo stažené. Celá jsem se začala potit.

„Jste v pořádku?“

Zeptala se mě slečna Samanta a přistoupila ke mně jako by mě chtěla podepřít v případu pádu. Kývla jsem na znamení, že jo i když to vůbec nebyla pravda.

„Pojď ven na vzduch, tady ještě omdlíš.“

Ani jsem nekomentovala, že přešla z vykání na tykání a nechala se vést někam na zahradu. Samanta mě posadila do altánku a přede mě postavila sklenici vody.

„Pij.“

Poručila mi a já ji poslechla.

„Lehni se a dej si nohy nahoru.“

Poručovala dál a já ji poslechla, lehla jsem si na lavičku a nohy opřela o zeď altánku. Samanta si ke mně dřepla a začala mě hladit po tváři.

„Řeknu ti holka, ty ale vypadáš nic tak bledého jsme snad ještě neviděla.“

Pokusila jsem se zdvořile usmát, jak jsem byla naučená, ale moc mi to nešlo.

„Cigaretu?“

Nabídla mi a sama si jednu zapálila. Udiveně jsem se na ni podívala. Nebylo zvykem, že by ženy kouřili cigarety. I když celá Samanta, byla jako vystřižená z jiného světa, místo tradičních úzkých šatů, kloboučku a rukavic, které nosila většina žen na sobě měla dlouhé a široké kalhoty a bílou blůzu, kterou měla u krku ledabyle rozepnutou.

„Co na mě tak koukáš?“

Zeptala se a při tom se pobaveně smála, ne jako já nuceně a jemně. Dala na obdiv svoje krásné zuby, které se hodily k pihám na jejím obličeji, které neměla zakryté pudrem, jak bylo u nás zvykem. Moc ji to slušelo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás nějak urazit.“

Vykoktala jsem a raději upřela svůj pohled na krov altánku.

„Neurazila jsem se, jen mi přijdeš dost vyřízená. Že by předsvatební stres?“

Řekla jen tak do prostoru, aby řeč nestála.

„Tak nějak.“

Radši jsem to dál nerozváděla a co bych taky měla jako říct? Že se musím vdát za chlapa a jsem z toho absolutně vyřízená?

„Nebo je v tom něco víc než předsvatební stres?“

Pokračovala dál jakoby, ji moje neurčitá odpověď nestačil. Povzbudivě mě chytla za rameno a usmála se. Bože jako ona se tak hezky směje.

„No něco v tom vážně je.“

Netuším, proč pokračuji dál, nikdy jsme se neměla ve zvyku někomu svěřovat, a navíc ona je úplně cizí člověk. Kdyby jen nevypadala tak kouzelně a důvěryhodně.

„Neboj cokoli mi řekneš zůstane jenom mezi námi, nikomu to neřeknu.“

Její hlas je tak klidný.

„Když já nevím, jak začít.“

Je to pravda nevím, jak o tom mluvit a jestli o tom chci vůbec mluvit.

„Tak tedy začnu já místo tebe a ty mi řekneš, jestli jsem se trefila, jo?“

Kývnu hlavou a ona se postaví.

„Takže je ti špatně, jsi nervózní a podle tvých kruhů pod očima jsi celou noc probrečela. Není to náhodou tím, že jsi těhotná? A navíc s někým jiným, než s tvým nastávajícím?“

Nevěřícně jsem zírala, to si vážně myslí? To v ty jejich Americe, jako běžně mluví o předmanželským sexu? Vždyť se takový věci ve vyšší společnosti přece nedělají.

„Tak to vůbec není!“

Skoro vykřiknu.

„Tak nic, byla to první věc, co mě napadla.“

Pokrčí rameny a opět se ke mně přisedne.

„Tak je ošklivý, nebo starý?“

„Kdo?“

Zeptám se zmateně.

„No přece tvůj nastávající ty trdlo.“

Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.  Takhle pokračujeme dalších několik dlouhých minut.  Ona říká nápady, kvůli kterým by mi podle ní mohlo být špatně a já každý z nich zamítnu. Po čase se návrhy stávají čím dál víc nereálné a mě to rozesmává.

„No tak sice jsem nepřišla na to, co tě trápí, ale za to jsem tě dokázala pobavit.“

Usměje se a pohladí mě po vlasech. Také se usměji.

„No nic asi bychom měli jít, aby se po tobě nesháněli.“

Říká pravdu, už jsem tady seděli dost dlouho a bylo by asi dost nevhodné, kdyby nevěsta chyběla na obřad. Vydáme se tedy směrem k domu, kde se zatím sešlo dost lidí. Některé z nich jsem znala jen od vidění, jiné vůbec. Šli jsme chodbou do knihovny a mě se zase vracel, ten známý pocit bezmoci. Den utíkal pomalu dál. Samantu jsem už skoro neviděla. Najednou tu byl čas, kdy jsem se měla převléci do svatebních šatů a já stála před zrcadlem v košilce a čekala, než mě komorná oblékne. Ty šaty se mi vůbec nelíbily, byly strašně velké a přezdobené, při pohledu na ně jsem měla pocit, že když si je obleču, tak mě udusí.

Najednou jsem uslyšela zaťukání na dveře.

„Dále.“

Řekla jsem skoro automaticky a tím dala najevo komorné, aby se vzdálila. Ve dveřích stála Samanta měla na sobě lehký svetřík a na rukou rukavice z jemné koženky.

„Přišla jsem se rozloučit.“

Řekla a natáhla ke mně, ruku. Mírně mě to rozrušilo, neříkala přeci matka, že tady bude Samanta i na obřad?

„Už?“

Zeptám se překvapeně a trochu zklamaně. Chtěla jsem se v průběhu obřadu na ni dívat a tím si dodat odvahu, takhle bude pro mě celý sál plný cizích lidí bez srdcí.

„Ano, moje plavba se kvůli nepříznivému počasí posouvá, kdybych neodplula teď, tak bych musela čekat další týden, nebo dva.“

Řekne a přijde blíž ke mně.

„Je mi to líto.“

Obejme mě.

„Nevím, co tě tak trápí, ale dobře mě poslouchej, ať je to cokoli, dá se to vyřešit, tak to nevzdávej a kdybys byla na dně a s něčím potřebovala pomoci, tak neváhej, tady je moje adresa New Yorku.“

S těmito slovy mi předá malý kousek papíru, na kterém je úhledným písmem napsána adrese.

„Proč mi pomáháš? Proč jsi na mě tak milá?“

Musela jsem se zeptat. Zná mě teprve pár hodin a je na mě milejší než většina lidí v mém okolí.

„Chceš pravdu?“

Zeptá se a sedne si na okraj postele, jako by už dopředu znala moji odpověď.

„Připomínáš mi mně samotnou před pár lety.“

Odpoví mi a já zůstanu jen zírat.

„Víš, taky jsem původně z Paříže jako ty. Před pár lety jsem ji opustila, protože jsem se měla zasnoubit. Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych měla žít mužem, tak jsem odjela do Ameriky, kde jsem mohla začít nový život, neříkám že bych mohla volně navazovat vztah s kým bych chtěla, ale vyhnula jsem se zásnubám a své rodině. Nevrátila jsem se sem kvůli nové módní kolekci, jak jsem řekla tvoji, mamce, ale abych vrátila své kamarádce peníze, které mi je půjčila abych mohla začít nový život.“

Dokončí svůj monolog a jde ke dveřím.

„Možná nemám pravdu, možná jsem to teď řekla něco, co jsem neměla, ale chtěla jsem abys věděla, že na to nejsi sama a že ti pomůžu, když bude potřeba.“

Její hlas zeslábl. Zaklapla dveře a já zase osaměla.

Uběhlo několik týdnů a já stojím před odřenými dveřmi s číslem 344.  V ruce mám kufr a čekám, jestli mi přijde někdo otevřít.

Ze svatby nic nebylo. Před obřadem jsem předstírala nemoc, a tak se obřad posunul. Mezi tím jsem si zařídila všechno potřebné pro vycestování a za naspořené peníze si koupila lístek na loď.

Za dveřmi se ozve rachot klíčů a ve dveří se objevila Samanta s úsměvem na rtech.

„Já věděla, že přijdeš.“

[deadandsarcastic]

Kawarae: Poslední strážce brány - Kapitola I. - Ki

Tma.

Saténový šátek načichlý těžkou, kořeněnou vůní, jež ve vás vzbuzuje představu indického tržiště, mu uvázali skutečně pevně, aby si mohli být jisti, že ani jediná položka z dnešní aukce nebude mít ani to nejmenší tušení, kde přesně se v budově bývalého divadla nacházejí.

,Stejně... Kdo z nás by se vůbec pokoušel o něco tak pošetilého, jako je útěk?' pomyslel si trpce.

Strávil až příliš dlouhou dobu v rukou překupníků s bílým masem; přičemž dokonce absolvoval přepravu z Ósaky do Bristolu; aby si dal dvě a dvě dohromady a aby jej přešly jakékoliv chutě na plánování úniku.

Vždyť on neměl ani to nejmenší tušení, kam by se měl vydat a co by měl dělat, kdyby se ocitl na svobodě. Připadal by si sám, úplně opuštěný uprostřed neprobádaného, temného vesmíru, kde každý další krok může znamenat zároveň i váš poslední pohyb.

Ač si to nerad přiznával, za nejbezpečnější tah se teď zkrátka dalo považovat setrvání v roli poslušné položky na černém trhu; tedy alespoň do okamžiku, než skončí celá aukce a on se dostane do úplně cizích rukou. Jakmile zjistí, s kým že vlastně má tu čest, začne sestavovat alespoň částečně funkční plán.

Touto a podobnými myšlenkami si snažil dodávat odvahu, avšak si až příliš dobře uvědomoval svá třesoucí se kolena a rychle bušící srdce, jež mu v hrudi tlouklo tak silně, až jej začal nahlodávat pocit, že to dozajista slyší všichni okolo.

Kovová pouta obepínající křehká, útlá zápěstí mu s každým dalším pohybem rozdrásávala jemnou kůži až do krve a on mohl jen v duchu děkovat svým věznitelům, že se stejnou vervou nescvakli i onen zlatý obojek posázený drobnými safíry, k němuž byl momentálně připnutý asi metrový řetěz, za který jej vedli do aukční síně.

,Cítí se stejně zvířata, když je vedou na porážku? Nebo si svůj úděl neuvědomují až do posledního okamžiku? Bylo by všechno snazší, kdyby mne obestírala stejná nevědomost? Mám snad být vděčen za onu představu toho, co se se mnou pravděpodobně stane?'

Proud jeho myšlenek však skončil uťat debatou, jež se rozběhla mezi jeho momentálním doprovodem:

„Docela by mě mrzelo, kdyby se tenhle mazlíček dostal do rukou nějakému psychopatovi," zamručel nespokojeně hlas o něco více napravo.

„Juliáne, všichni tihle zazobanci patřící mezi naše zákazníky jsou svým způsobem magoři... Řekni mi, proč by normální člověk šel a jen tak zbůhdarma vrazil statisíce do koupě jedné osoby? Ksakru, kdybych já měl alespoň polovinu toho co oni... Ale tím to asi bude... Když se někdo dostane do stavu, kdy může bankovky používat místo toaletního papíru, tak se začne nudit a den ode dne je čím dál tím víc rozežraný a rozmlsaný."

Odhadoval, že druhému muži, jehož hlas zněl mnohem více melodicky, by mohlo táhnout ke třicítce, jelikož jej stále neopouštěla dětinská závist a přesvědčení, že za plotem je tráva vždycky zelenější.

„Ale tys to špatně pochopil," odsekl dotčeně Julián. „Já to zkrátka myslel tak, Maxi, že by mi bylo líto, kdyby tohle rozkošné stvoření skončilo u někoho, kdo by jej rozpitval a rozsekal na malinké kousíčky, no... Takže tak... Abys věděl."

Sotva se tahle slova dostala k jeho uším, nejenže se otřásl odporem, ale ke všemu si najednou připadal, že mu po zádech přejíždí ledové prsty zarývající ostré nehty hluboko do masa, odtrhávajíce celé kusy kůže.

Měli ti dva vůbec tušení, že jim rozumí? Žili v přesvědčení, že když jej obdrželi od překupníků z Japonska, tak angličtinu neovládá? Nebo to naopak říkali se záměrem jej co nejvíce rozhodit?

Úplně mu z toho všeho vyschlo v krku, že kdyby si byl jist, že se mu nebude třást hlas, v lepším případě, v horším, že nebude schopen ani promluvit, dost možná by požádal o trochu vody.

„Pffff... Ale co tě nemá!" pokračoval mezitím v rozhovoru Max. „Podle toho, co se, jen tak - mimochodem, dostalo k mým uším, odhaduji, že po zaslechnutí vyvolávací ceny si všichni ti rádoby doktůrci a pseudovědci nechají zajít chutě. Na laboratorní myšku je tady náš milý pán příliš drahý... Hádám, že spíš skončí v nějaké kolekci, harému nebo něco na ten způsob."

„To jsem rád," zafuněl v odpověď druhý muž, zatímco začali stoupat po nějakém schodišti. „Myslím, že tenhle ňuňací miláček by si zasloužil nějakého hodného majitele, který-"

„Prosím tě, radši už mlč," přerušil jej jeho kolega, „nebo ho z tvých buzerantských keců budu mít zvadlého ještě celý víkend."

Kdyby se nenacházel v téhle situaci, ale zaslechl by podobnou hlášku třeba někde v televizi, dost možná by se docela slušně pobavil, jenže momentálně se dokázal soustředit pouze na sílící hlasy přicházející seshora. – S každým dalším schodem lépe rozeznával podbízivý tón vyvolávače snažícího se podprahově přinutit přítomné, aby neustále zvyšovali nabízené částky...

Nedokázal však určit, zda se tak děje kvůli onomu muži s dřevěným kladívkem, či kvůli momentálně vystavené položce.

„... poprvé, podruhé, potřetí... Prodáno!"

Přesně tato slova jej udeřila přímo do tváře, když za sebou zanechali poslední, mírně vrzající, schod.

Na moment se s ním zatočil celý svět, až si byl téměř jistý, že se zákonitě musí skácet v mdlobách k zemi, ale na poslední chvíli jej z každé strany zachytil jeden z mužů, kteří mu však nenechali ani vteřinku na vzpamatování se a už jej rovnou táhli za řetěz směrem k chumlu rozličných hlasů.

„Prosím vás, abyste se zase trošku utišili a věnovali pozornost jedné z posledních položek dnešního večera!" získával si mezitím zpátky pozornost davu vyvolávač, bouchaje dřevěným kladívkem.

,Tak takhle zní můj umíráček,' pomyslel si trpce, přičemž si nevědomky začal kousat spodní ret, což si uvědomil až v okamžiku, kdy v ústech ucítil kovovou pachuť vlastní krve, z níž se mu z nějakého nepochopitelného důvodu chtělo zvracet, i když nikdy předtím podobný problém neměl.

„Jedná se o mladíka ve věku okolo pětadvaceti let, jehož se nám podařilo získat až z Japonska... Avšak nenechte se zmást! Země vycházejícího slunce rozhodně není jeho domovinou; tento fakt vám spíše uvádím proto, abyste pochopili, proč jsme stanovili takovou cenu."

Muž se schopnostmi, jaké by mu snad záviděli i v teleshoppingu, jel jako kolovrátek a nevypadalo to, že by měl v plánu se v nejbližších minutách zastavit či nadechnout.

Nechtěl to poslouchat. Opravdu ne. Ze všeho nejvíc si přál ohluchnout nebo se alespoň stočit na zem do klubíčka se zacpanýma ušima.

„Nejdřív bych vás chtěl upozornit na jeho nádherné, jemné vlasy barvy vraních křídel; dozajista si najdou své obdivovatele, kteří..."

Jediným důvodem, proč se vyvolávač odmlčel, bylo to, aby mohl několika ladnými kroky přihopkat ke zrovna popisovanému mladíkovi a prudkým škubnutím řetězu jej donutit postoupit více dopředu, kde mu z hlavy sňal kápi patřící k rouchu, jež bylo v tomto okamžiku, spolu se spodním prádlem, jeho veškerým oblečením a zároveň i majetkem.

„Jak jsem již avizoval, skutečně heboučké vlásky, nádherně kontrastující s bledou pletí... Nepřipomíná vám tak trošku porcelánovou panenku? I jeho postavička by tomu odpovídala... Ale to bude moct posoudit až sám kupující..."

Snažil se ignorovat šum doléhající k jeho uším, stejně tak jako celý popis jeho maličkosti. Avšak když o vás někdo vykládá takové oplzlosti, ke všemu těsně po vašem boku, jen stěží se vám podaří nic z toho nevnímat.

,Ať už to skončí, prosím, prosím, prosím... Bože, nikdy jsem v tebe nevěřil, ale teď se k tobě obracím jako ke své jediné naději... Pokud mne slyšíš... Klidně si vezmi zpět život, který jsi mi daroval, jen ať už nemusím dál snášet... tohle.'

„Ale to stále není to nejlepší, mí drazí," zvolal, zjevně silně spokojen sám se sebou, muž řídící celou aukci, sundávaje mu z očí šátek...

Jako první jej do obličeje udeřilo nepřirozené bílé světlo, jež se na něj snášelo z několika enormních reflektorů, přesně namířených doprostřed pódia, na němž se nacházel. Chvíli jen tak zmateně mžoural, než postupně začaly objekty okolo něj nabývat přesných podob.

Staré purpurové závěsy, dozajista plné prachu a molů, po obou stranách bránící mu v možnosti nakouknout do zákulisí, momentálně opuštěný dřevěný pultík s ledabyle odloženým kladívkem, asi čtyřicetiletý muž v elegantním a, již od pohledu, drahém obleku těsně po jeho boku... A to nejdůležitější – publikum plné nejrůznějších siluet schovávajících se nejen v přívětivém přítmí, ale taktéž za maskami, na které byste mohli narazit na maškarních bálech pro dospělé osazenstvo, aby svému okolí neprozradili to největší tajemství – svou totožnost.

A zatímco se takto snažil posbírat alespoň nějaké informace, z hlediště se začaly ozývat překvapené výkřiky, lapání po dechu a různá další zvolání.

„Přesně tak, nešálí vás zrak ani se nejedná o nějakou hru světel! Pravé oko jako azurová zátoka při pobřeží souostroví Maledivy a levé jako ametyst nevyčíslitelné hodnoty... Ale žádný strach, my jsme pro vás cenu stanovili; a to nejen jednoho očka, ale celé téhle překrásné panenky! Připravte si své cedulky s čísly... A já, ve vašem vlastním zájmu, doufám, že vám ještě zbyly nějaké penízky na kontech... Vyvolávací cena sto patnáct tisíc liber, dámy a pánové!"

Znovu cítil, jak se mu podlamují kolena, zatímco se mu zatmívalo před očima.

,Není možné... Tolik peněz! Bože můj... Přece....'

Nedokázal popsat, co všechno se mu v ten moment honilo hlavou. Myšlenky se tlačily jedna přes druhou, smotávaly se do chaotického klubka a zase různě vyskakovaly, všelijak pozměněné a popletené.

,Co kdyby mne nikdo nekoupil? Co kdyby se všichni shodli na tom, že je to přemrštěná cena? Poslali by mne jinam? Stal by se ze mne otrok? Nechali by si mne na orgány?'

Netušil, z čeho přesně se mu svíralo srdce nejvíce, avšak všechny tyhle obavy skončily záhy nahrazeny úplně jinými, jelikož v hledišti se zvedlo několik cedulek... A cena začala vyskakovat nahoru.

Už raději ani měnící se čísla nevnímal. Prostě se snažil jen tak zírat dopředu, zatímco bloudil někde v zákoutích vlastní mysli. Nechtěl být přítomen největší potupě svého života.

Copak se může jen tak určit hodnota lidské bytosti? Přilepit na někoho cedulku, jež hlásá celému světu, čeho jste hodni a kde je vaše hranice? Jak to, že někdo staví duši na stejnou úroveň jako nějaký kus nábytku nebo třeba flák masa na tržnici?

Dobrý den, přál bych si tři kila tady z tohoto chlapečka, krájet nemusíte, to zvládnu doma sám...

Postupně cedulek ubývalo, až se dražba dostala do fáze, kdy o něj viditelně bojovaly jen dvě osoby.

První z nich byla dáma v karmínových šatech koktejlového střihu se světle hnědými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu. Obličej jí zpola zakrývala liščí maska zdobená několika rudými peříčky.

Za druhého zájemce se dal považovat muž, jenž i přes fakt, že v celém sále mohla být teplota nastavena tak na dvaadvacet stupňů Celsia, si odmítal sundat pravý kožich ze srsti tuleních mláďat, pod nímž se rýsovaly černé kalhoty s nažehlenými puky, doplněné lakýrkami stejné barvy. Svou tvář skrýval pod maskou ledního medvěda.

„Čtyři sta devadesát tisíc poprvé... podruhé..."

Náhle však nastal zvrat a do hry vstoupil třetí hráč, zvedající cedulku s číslem čtyři sta dvacet, až v samém rohu místnosti, kterou následovalo prohlášení:

„Pět set padesát tisíc."

I z onoho jediného proneseného čísla sálala na všechny přítomné neskutečná rozhodnost, výbojnost a touha dosáhnout svého za každou cenu.

Veškerý šum znenadání ustal a vyvolávač pohledem vyhledal oba předchozí zájemce, již však složili své zbraně v podobě plastových cedulek, zcela smíření se svou porážkou a údělem opustit aukci zahaleni v plášti hanby.

„Pět set padesát tisíc liber poprvé... podruhé... potřetí... Prodáno!"

[rwpohl]

každý den odvahu, evald schorm 1964

[lucka08]

2018

- dokázala jsem s nervozitou zvednout telefon chlapovi

- Sebrala jsem odvahu a zavolala chlapovi, abych mu popřála vše nejlepší k narozeninám

- Pomáhala jsem mu řešit jeho problémy i když se jednalo jen o něj

- Rozhodla jsem se tenhle rok nehrát basket

- Vyhrála jsem na plese sud piva

- Vypila ho s rodinou a bráchovými kamarády

- Byla jsem na dvou skvělých plesech v jeden den

- Líbala jsem bubeníka

- Zpívala jsem na podiu s bývalým trenérem a kapelou

- Byla jsem ve Vídni se skvělýma lidma

- Ochutnala jsem čínskou restauraci v Rakousku

- daly jsme si zmrzlinu i když bylo 11 stupňů

- Pila jsem alkohol ze sklenice, co vypadala jako lebka

- Začala jsem číst smysluplné knihy

- Oslavila jsem své 20. narozeniny

- Spala jsem v Praze u přátel

- Řídila jsem Audi A4 a taky Alfu Romeo 159

- Neudělala jsem 2 zkoušky

- Udělala jsem si kurz tejpování

- Nastoupila jsem na 9 týdnů praxí

- Volala jsem si s chlapem skoro každý den

- Vstala jsem v 1 ráno a šla v noci na Sněžku

- Viděla jsem východ Slunce ze Sněžky

- Hodně jsem se opila na svatbě

- Začala jsem se bavit s pár super lidma

- Vybojovala jsem, abychom si nechali chatu

- Předělali jsme chatu

- Hráli jsme na chatě Partičku a vypili u toho hodně alkoholu

- Šli jsme na chatě do lomu

- Byla jsem na několika skvělých oslavách

- Pár lidí mě zklamalo a jsem ráda, že jsem je odstranila ze svého života

- Poznávala jsem spoustu příběhů různých lidí

- několik lidí mi řeklo, že dělám skvělou práci

- Bavilo mě to, co dělám

- Byla jsem v Tatrách

- Pila jsem ve vlaku burčák

- Poprvé jsem byla ve wellness

- Došla jsem na Skalnaté pleso v teniskách

- Poprvé jsem v Tatrách ležela v trávě pod lanovkou a jedla českou housku

- Dostala jsem čínský hůlky a bonbóny - až z Číny!

- Naučila jsem se grilovat burgery

- Poprvé jsem byla v Karlových Varech

- Dala jsem si karlovarskou oplatku v Karlových Varech

- Ochutnala jsem teplé prameny v Karlových Varech

- Poprvé jsem ochutnala Bagel

- Na vyhlídku jsem nejela lanovkou, ale šla pěšky - od té doby už jedině pěšky

- Několikrát jsem se složila

- Přestěhovala jsem se z Prahy na Kladno za kamarádkou

- Byla jsem na vodnici v Pardubicích a spala tam

- Objevila jsem skvelou kavárnu (vlastně dvě)

- Byla jsem v Brně na party a spala u skvělý kamarádky

- Zažila jsem týden, kdy jsem se v podstatě nevyspala

- poprvé jsem se svezla v BMW

- Rozsekala jsem se na ledě

- Šla jsem bráchovi na promoce

- Poprvé jsem dělala čerta a bylo to super

- Moje zapomínací období jsme všichni nějak přežili

- Udělala jsem si otřes mozku v posilovně

- Viděla jsem film, kterej byl zatim nejlepší ze všech

- Hrála jsem ve 3 ráno fotbálek a hned potom pinec

- V 5 jsem šla spát opilá a ráno vstavala na zkoušku, ze který mam A

- Opila jsem se na Štědrý den (ještě před večeří)

- Jedla jsem k snídani tatarák (a pak i k večeři)

- Vzbudila jsem se v 5 a šla si dát kofolu, protože prostě byla chuť

- Ze strejdy se stal zároveň i nejlepší kamarád

- Zůstala jsem v kontaktu se spoustou skvělých lidí a kamarádů

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ TŘICÁTÁ TŘETÍ - POHÁR ŽIVOTA

Každý člověk se rodí s různě velkým pohárem života a je pouze na něm, zda je schopen jej vypít až do dna.

Rodíme se v různých dobách, za rozdílných okolností a jiným rodičům. Na základě spojení genetických informací otce a matky jsou předurčeny naše fyzické a duševní schopnosti. Ale záleží především na tom, v jakých podmínkách se formuje naše myšlení a fyzická kondice. Člověk může mít velké genetické předpoklady zděděné po rodičích, ale pokud se nevyvíjí v tom vhodném prostředí, tak nenajdou svého naplnění. To neznamená, že ideální podmínky jsou zárukou naplnění genetických předpokladů člověka. Naopak, často lidé s menším genetickým vkladem jsou za svízelných životních okolností nuceni dostat maximum z toho, co jim bylo dáno do vínku.

Většina lidí však nevypije jim daný pohár života až do dna, protože k tomu nemají vůli a odvahu. Částečně to může být způsobeno dramatickými, historickými událostmi, nebo jiným tragickým zásahem do jejich životů, na který nemohli mít vliv, ale záleží pouze na vědomé snaze každého člověka, jak svůj život naplní.

Každý člověk má v sobě různě silný hnací motor, který jej denně posouvá k naplnění nebo promarnění svých schopností. Podstatné však je uvědomit si včas, které schopnosti to jsou. Člověk, když se v mládí rozhoduje, co by chtěl v životě dělat, tak si bere příklad ze svého blízkého okolí, nebo je ovlivněn oblibou některých oborů v dané době. Málo kdo skutečně do hloubky a upřímně zkoumá k čemu má nebo nemá předpoklady. Většinou pak promarní život děláním činností, které jej nebaví.

Mimo rozumového zhodnocení svých schopností, je na druhou stranu potřeba poslouchat svůj „vnitřní hlas“, který nás podvědomě k něčemu vede. Je to hlas, který nás nutí, abychom za všech okolností zůstali věrni své zděděné podstatě. To znamená, abychom byli sami sebou, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme a šli za svým, osudem předurčeným cílem. Je pochopitelné, že tento „vnitřní hlas“ může vést člověka ke konání jak dobra, tak i zla. Potom záleží na jeho morálních hodnotách, zda se tím špatným hlasem dá ovládat, nebo se z jeho vlivu silou vůle vymaní.

Člověk si svým myšlením a jednáním předurčuje celý svůj životní osud. Pokud je ze své podstaty citlivý a ohleduplný, tak se v současném agresivním světě nemůže patřičně uplatnit, jako člověk necitlivý, bezohledný a postrádající morální zábrany. Tato nevýhoda přes všechno snažení a naslouchání „vnitřnímu hlasu“ takovému člověku neumožní, aby pohár svého života dopil až do dna. Jeho život přes všechnu osobní vůli zůstane nenaplněn, protože ze své podstaty nedokáže překročit morální zábrany od kterých se už většina lidí v dnešním konzumním světe oprostila.

Tato skutečnost neplatí pouze pro naši dobu, kterou osobně prožíváme se všemi jejími výhodami i nevýhodami, bylo tomu tak asi vždy. Pouze lidé, kteří mají v sobě namíchanou tu správnou míru schopností a agresivity mohou svůj velký pohár života dopít až do dna. Není jich mnoho, protože většina má více agresivity, než schopností a ten malý pohár, který jim byl přidělen nemůže uspokojit jejich neuměřené ambice.

Říká se, že někdo „dopil svůj hořký pohár života až do dna“, když jej osud nešetřil a musel projít mnohým utrpením. Svým způsobem je to i uznání a do jisté míry i obdiv, že se někdo nevyhnul svému osudu, ale statečně jako nevinný Sókratés dopil pohár bolehlavu až do dna.

Ve skutečnosti tedy nejde pouze o uplatnění svých schopností a uspokojení svých ambicí, při vypití poháru života, ale o poctivé prožití života, den po dni, až do jeho sladkého, či trpkého konce. Nejde o to, co jsme v životě dokázali, ale jak jsme byli pravdiví své zděděné podstatě a můžeme se sami sobě podívat do očí. Podle mistra Eckharta očima, kterými se na sebe díváme se na nás dívá samotný Bůh.

[koteepise]

Utíkej, dokud můžeš

Ani vlastně nevím, jak mám začít, ale myslím si, že tenhle článek povzbudí holky, co se ocitly nebo jsou v podobné situaci. Buďte silné a nebojte se.

Začalo to všechno když jsem přestoupila v prváku na jinou školu. Nebylo to nejlehčí a nejpříjemnější, ale znala jsem tam jednoho kluka už od základky, který mi hodně pomohl jak se začleněním, tak i s ostatníma věcma. Byla jsem ve škole tak přibližně půl měsíce, když si mě začal všímat jeden kluk. Jezdil stejným vlakem do školy a ze školy. Poprvý jsem si ho všimhla na těláku, kde mě pozdravil. Vůbec jsem netušila kdo to je a že se mnou chodí do třídy. Jednou, jsme spolu jeli ze školy, protože jsem jela s kamarádkou a on si k nám sedl. Ona vystupovala dřív a my jeli vlakem dál. Ještě ten den jsem si ho přidala na Facebooku a začali jsme si psát. Všechno bylo super, měli jsme pořád o čem si povídat a začali jsme jezdit spolu vlakem domů ze školy.

Po měsíci a kus jsme se dali dohromady a já byla hrozně šťastná. Trávili jsme spolu hrozně moc času. Všechno bylo růžový a zanedlouho přišel jeho odjezd na dovolenou s rodičema. Říkala jsem mu, ať si to tam užije, že to tu zvládnu a počkám na něj až přijede. Psal mi jen jak to šlo dokud byli v Česku, takže já prakticky nepustila mobil z ruky. U moře měl Wifi jen na jednom místě, takže jsme si moc nepsali, ale mně to nevadilo, věděla jsem, že je na dovolený.

Jednoho dne jsem se nudila doma, protože už nebyla škola a tak jsem napsala jeho nejlepšímu kamarádovi, protože jsme se znali taky, jestli něco dělá, jestli nechce ven. Odepsal mi, že mu odjela přítelkyně a že nemá co dělat a ať se stavim u něj, že je sám doma. Znala jsem se s ním už dlouho a tak jsem šla, protože bydlel kousek. Když jsme dohráli Need for Speed a snědli pizzu, tak jsme se rozhodli, že jdem ven si pokecat. V tu chvíli se napojila moje milovaná polovička a co dělám. Napsala jsem mu, že jsme se oba nudili a tak jsme venku. A hned byl oheň na střeše, že jen co odjede tak trajdám venku s klukama a že to je skvělý a já nevím co. Tak mu jeho kamarád hned psal, co vyšiluje, že se přece znaj a ví jakej je, že jsme prostě se nechtěli oba dva nudit a tak jsme se sešli,

V tu chvíli jsem si řekla, že tady bude asi něco špatně. Pár dní na to jsem odjela s rodičema na dovolenou a upřímně? Celou nám jí zkazil. Neustále mě kontroloval, co dělám, kde jsem a když jsem neodepisovala tak mě hned podezíral. Až mi jednoho dne došla trpělivost a když šli rodiče nakoupit tak jsem mu zavolala a seřvala jsem ho, jestli je normální, že jsem s rodičema na dovolený a nebudu mít neustále mobil v ruce, že nejsem jeho majetek aby musel vědět o každý vteřině mýho života. Jenže on to típl a rázem byla já ta špatná. Že ho nemiluju, že on se jen zajímá jak se mám a co dělám a já jsem na něj takhle zlá.

Věřili byste, že se mi tohle strašně špatně píše? Všechno si to znova vybavovat i po těch letech...Jakoby to bylo před týdnem.

Když jsme se viděli asi po třech týdnech všechno bylo rázem v pohodě. Prázdniny utekly a my je strávili spolu. Začala škola a já se po Vánocích začala vzpouzet jeho požadavkům. Ve třídě jsme byli do sebe neustále zapletení a on byl mnou tak posedlej, že mu nedělalo sebemenší problém, mě osahávat ve třídě. To bylo už i na mě moc a tak jsem se odtáhla s tím, ať si tohle nechá na doma. Urazil se. Protože nebylo po jeho. Nechápal co mi na tom vadí, vždyť mi to nikdy nevadilo. Ano nevadilo, ale doma a ne ve škole o přestávce. Začínalo mi i vadit to, že o přestávkách nebyl schopnej se ode mě odlepit a vytočilo mě to natolik, že jsem mu už po tý době, co jsem mu to několikrát řekla normálně prostě na férovku řekla, ať mi taky nechá nějakej ten prostor ať můžu dejchat. Opět byl oheň na střeše a nemluvil se mnou. Já byla spokojená. Měla jsem kolem sebe místo a mohla jsem v klidu sedět.

Chodila jsem taky do tančních což asi chápete jaký byli každý týden scény, ale jednoho dne byl u nás  a já si odskočila k sousedce půjčit šaty a nechala jsem doma i telefon, což byla chyba. Když jsem se vrátila, byl tam jak jinak než v slzách, protože mi prolezl celý telefon a dokonce i zprávy na facebooku. Cítil se hrozně ublíženej, že si píšu s kamarádama a on o tm neví, že neví co si píšeme a nic. Měl hroznou potřebu mít nade mnou 100% přehled abych neměla žádný soukromý.

Asi největší zkrat nastal před Velikonocema, tou dobou jsme se i hodně hádali, protože mě štvalo být jeho loutka, kterou ovládá a říká jí, co může a co ne, co může dát a nemůže dát na internet, jaký články rozhodně komentovat nebude a nebude lajkovat a sledovat profily jinejch kluků a nedejbože si s nima i psát, když potom zjistil, že se mi i líbí holky, nemohla jsem chodit ven ani s kamarádkama. Ano je to tak. Mě s mojí kamarádkou z předchozí školy, se kterou jsme v kontaktu do dnes když viděl naši fotku, že jsme jako zasraný lesby. Když jsem byla s nim měla jsem zásadně vypnutou wifinu i data a mobil jsem nevyndala za celou dobu co byl v mojí blízkosti.

Byli jsme u něj doma, kam jsme jeli po škole, jako každý pátek. Jenže ten den jsem chtěla odjet dřív abych byla dřív doma a popovídala si s rodičema po dlouhý době a vzhledem k tomu, že mi cesta trvala půl hodiny, rozhodla sem se , že v půl 8 pojedu domů. On začal vyvádět, že mi nevěří, že najednou chci jet domů nějak brzo a že na mě určitě někdo čeká, že ho podvádím a že mě nepustí. Koukala jsem na něj jestli se nezbláznil a vzala jsem si věci, že prostě jdu domů a tečka. On mě chytil, že nejdu nikam a povalil mě na postel. Chtěla jsem hned vstát a utýct pryč, jenže se na mě přitiskl a držel mě rukou zaraženou do postele. Poř��d jsem se s ním ještě snažila prát, jenže mi pomalu začínal docházet dech, protože jeho ruka tlačila silou na můj hrudník, jak se mě snažil udržet na posteli. Začala jsem brečet a popadat dech a když se zeptal proč kurva brečim, tak jsem jen z posledních sil řekla, že nemůžu dejchat.

V tu chvíli jako by ho vyměnili, pustil mě a já prudce popadla dech a zhluboka dýchala. On začal brečet, že to nechtěl a zase hrát na city. Omlouval se mi a že mě doprovodí domů, na to jsem mu řekla, že nechci aby jel, že s ním nebudu celou cestu mluvit. To mu nevadilo a opravdu mě doprovodil až před barák, kde počkal dokud nezajdu dovnitř, aby měl jistotu, že jdu opravdu domů.

Poslední kapka, která byla tou rozhodující se stala na začátku července. Do té doby jsme se denně hádali a já byla plná modřin, jak mě pokaždý, kdy jsem mu ucukla nebo se otočila, silně chytill, jednou mi dokonce zmáčkl psrty natolik, že jsem se dvěma nemohla pohnout celý dopoledne.

Bála jsem se. Bála jsem se co udělá příště, až budu protestovat. Bála jsem se, co by udělal, kdybych se s ním rozešla. Vydíral mě psychicky nepředstavitelným způsobem. Díky němu jsem začala dva měsíce před prázdninama chodit k psychologovi, jak mě on vydeptal. Začala jsem mít sebevražedný sklony jak mi vtoukl do hlavy, že jsem nepotřebná pro ostatní a že bez něj jsem nic. Řezala jsem se po rukou, protože se mi potom udělalo na chvíli líp. Na chvíli mi to pomohlo. Když už ani tohle nestačilo, jednoho dne jsem jela ze školy domů a když jsem vystoupila a přešla koleje, závory pořád cinkaly a blížil se nákladní vlak. Zůstala jsem jen tak stát na těch kolejích a koukala jsem, jak se ten vlak ke mě přibližuje. Přišlo mi to jako řešení tý bolesti, kterou mi způsoboval on. Jak psychický, tak fyzický. Najednou, jsem si vzpomněla co jsem slíbila spolužákovi, co na tom nebyl psychicky taky nejlíp a tak nějak jsme se podporovali, že ani jeden se nezabijeme a s pomocí toho druhýho to zvládneme. Rozbrečela jsem se a rychle uskočila pryč za závory, kde jsem zůstala stát a jen jsem brečela.

Ale zpátky k poslední věci, co udělal. Byli jsme u mě doma a kvůli něčemu jsme se zase pohádali a já jsem brečela. Odešla jsem do koupelny se odlíčit, protože jsem byla totálně rozmazaná. Po chvíli za mnou přišel s tím, ať ho obejmu. Řekla jsem mu, že ho objímat nebudu, že jsem na něj naštvaná. Zopakoval to ještě jednou a já mu odpověděla stejně. Nebudu ho objímat. V tu chvíli mi chytil a přirazil mě na kachličky. Zádama mi projela bolest, jak jsem narazila na ten tvrdej povrch a začala jsem hůř dýchat. Tohle byl pro mě strop mojí trpělivosti a toleranci. Druhej den jsem se sbalila a bez toho abych mu cokoliv říkala, jsem odjela 200 km daleko na chalupu, abych měla pocit bezpečí, kde jsem se s nim po telefonu rozešla a to mě k tomu musela kamarádka přemlouvat, ať se nebojim, že mi neublíží, že jsem v bezpečí.

Tímhle chci poprosit vás všechyn holky, který prožíváte to samý, nebo jste to prožily. Buďte silné a utečte od takového chlapa, dokud není příliž pozdě, sbírala jsem na tohle odvahu skoro třičvrtě roku, vím, že to není jednoduché a ten strach tam je, ale najděte si alespoň jednu osobu, která vám to pomůže zvládnouta překonat, protože porouchaná psychika, se opravdu špatně napravuje. Já jsem se z toho vztahu a toho, co jsem tam zažila dostávala půl roku, během kterého jsem měla averzi na kluky. Byla jsem hodně zlomená a nebýt kamarádů, nevim jak bych se z toho dostala.

Děkuju těm z vás, kteří to dočeli až sem a pokud byste chtěli k tomuto tématu něco dodat, můžete mi napsat sem do komentáře a nebo se o svůj příběh klidně i anonymně podělit. Stačí mi ho psat na email, který najdete v menu a já ho uveřejním. Taky se mě můžete ptát, když si rozkliknete v menu ASK ME.

Hodně holek se s takovým typem chlapa setkalo, ale nemluví se o tom, i když by se mělo, aby se s tím začalo něco dělat, než bude pozdě. UTEČTE.

[duseplavec]

Znamení

Někdy se jen tak podívám na nebe a musím se usmát. Nad tím, jak je Bůh důmyslný a jak Vesmír rezonuje s naší existencí. Jak se nám vždy vše děje ve správný okamžik a jak člověku do cesty vstupují lidé, kteří nesou poselství nebo nějaké poznání. Jak jsou všude kolem nás ZNAMENÍ, pokud setrváme ve víře a neuzavřeme své srdce.

Tak se mi stalo, že jsem náhle pod vedením ruky osudu seděla naproti člověku, který mi nesčetněkrát tolik ublížil, tolik mě využil, zranil, ponížil. A přesto jsme najednou po půl roce seděli nad čajem, sdělovali si se smíchem novinky ze svých životů a v jednu chvíli jsem tuhle osobu prostě jenom držela za ramena a soucitně jsem chápala tu bolest, kterou prožívá. To jak se mě zoufale ptá: ,,co dělám špatně?´´ ,,proč slibuje a nedodrží?´´ ,,proč mi dává naději a pak dělá, že neexistuju?´´ ,,proč se bojím udělat ten krok a bojovat o toho, koho miluju?´´ ,,to vážně po tom všem může takhle jednat bez svědomí?´´. Nic nespojí dva lidi tak, jako soucit a vědomí, že druhý ví, jak přesně se cítíte a co prožíváte. Dost možná se už znovu neuvidíme, a bude to tak asi i dobře, ale tyhle momenty pro mě byly zásadní. Protože mi opět ukázaly, jak mocné je vzájemné odpuštění a jak ve správný čas na správném místě přijde zásah, který nám pomůže si to vše uvědomit a jak nám skutečně někteří lidé přinesou to pomyslné zrcadlo. A že ať nám druhý ublížil jakkoliv, pokud skutečně odpustíme, jsme neskutečně lehcí a svobodní a plní lásky a pochopení bez ohledu na to, co se kdy mezi námi odehrálo.

Stejně tak jako když mi hodně pozdě večer zazvonil telefon od člověka, co se mnou tři roky pracoval a co mi vždy byl kolegou, podporou a co mi předal plno zkušeností. Najednou jsem slyšela, že moje práce měla smysl, že spoustě lidem chybím, že to beze mě není ono, že mě nelze nahradit, že nikdo moc nepochopil, proč jsem najednou byla ze své milované práce, kterou jsem vykonávala dobře, vyhozená jako nepotřebný kus nábytku, a že mnozí na mě velmi rádi vzpomínají a že hlavně chce, aby se mi dařilo, abych vše zvládla a ať jsem šťastná. Takový hovor zrovna v den, kdy člověk na pár minut zapochybuje o tom, zda si na něj vůbec někdo ještě vzpomene a zda vůbec to, co dělal pro lidi, mělo význam.

Další den zpráva od letité kamarádky, která tajně miluje jednoho muže, který o ní zřejmě nemá moc potuchy, leda tak se párkrát potkají v práci. I přesto k němu chová hluboké city a denně se těší, že ho alespoň z dálky zahlédne a to jí zlepší den. A následující výčet pocitů, které má. Od strachu, že pokud své city vyzná, znemožní se jak u něj tak všude kam se to roznese, přes úvahy, zda není blázen až po konstatování, že pokud by on o ni stál, už by určitě dávno něco udělal, tudíž je jasné, že o ní ani neví, nebo mu je zkrátka lhostejná. V té zprávě následoval dodatek: ,,Ty už jsi alespoň tu svou osudovou lásku potkala, Tobě se to splnilo, Ty jsi našla odvahu si přát a věřit v nemožné, Ty jsi měla možnost ji políbit, být s ní a splynout´´.

Nejdřív jsem se vztekala, že k čemu mi to bylo, když jsem nakonec stejně zůstala sama a že je lepší tohle vůbec nepoznat, než to pak ztratit. Ovšem ráno, když jsem se probudila ze změti snů, mi došlo, že jsem skutečně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Jen jinak a jen na chvíli, ale Vesmír mě vyslyšel. A že vlastně nejde o to, aby něco trvalo, ale o to, aby se to vůbec stalo. Došlo mi, že málokdo kolem mě může vyprávět, že se na první pohled do někoho tak hluboce zamiloval a že ten cit v něm hoří už přes tři roky. Že i z úplných cizinců a lidí, kteří se kolem sebe jen mihli, se přes tu naprostou nepravděpodobnost stali blízcí lidé, kteří spolu náhle během jednoho prosincového večera souzněli a prožili něco, co už jen tak neprožijí. Že během velmi krátké doby se dokázali tolik sjednotit se svými dušemi, že i když následovalo bolestné odloučení, tak tento otisk duší byl tak nesmazatelný, že je znovu svedl dohromady. A že i když velice brzy následovalo další ještě bolestnější rozloučení, tak ten cit nevyhasl.

A právě proto, že můj cit nevyhasl, tak se po třech letech stalo i to, co pro mě byla naprostá fantazie, nemožnost a vrchol mojí představivosti. Po třech letech strachu, pochyb a soužení jsem najednou v jeden večer znovu s touhle osobou stála pod hvězdami nad městem a naše duše se znovu sblížily. O dva dny později jsem překonala ten největší strach, když mi ležela v náruči, a já se prostě zbavila těch okov nejistoty, a poprvé jsem ji doopravdy políbila. Následoval měsíc, kdy nebylo třeba moc jíst, moc pít, moc spát. Nebylo třeba nic. Jen být si nablízku a splynout spolu co možná nejčastěji. Dýchat jedním rytmem a celý den se dotýkat a opíjet tou vůní. Slibovat si v oparu cigaretového kouře budoucnost a těšit se na společné plány. Probouzet se vedle sebe a jen v duchu šeptat do Vesmíru ,,děkuju!´´. A i když pak přišla rána z čistého nebe, která mou duši a mé srdce potřetí rozetnula vejpůl, tak až po tomhle dopise od kamarádky mi došlo, jak moc jsem šťastná a vděčná, že se to vše stalo, a že kdyby se měla minulost opakovat, budu opakovat každý ten okamžik i s vědomím, že brzy přijde bolestný konec. Každá ta vteřina stála za to. Protože to byly nejšťastnější chvíle mého života. Doteď nevím, zda jsem byla milovaná, ale je to jedno, protože já MILOVALA celou svou existencí a v těch chvílích jsem skutečně ŽILA.

Jednou o tom budu s úsměvem vyprávět vnoučatům. A pokud neuvěří jen mému vyprávění, pak jim do rukou vložím jednu knihu a jednu zašlou společnou fotografii…

[minmin-xiu-blog]

Už dva dny nemůžu spát. A tak beru do ruky tužku s papírem a snažím se své myšlenky dostat z hlavy, protože mám pocit, že mi brzy udělají v lebce díru. Hlava mi exploduje. Třeští, řinčí, tepou mi žíly. Slyším v uších proudit krev. Je to nedostatkem spánku? Nebo tím, jak vyřízený jsem? Nejím, nepiju, pouze sedím, nebo ležím na posteli. Nemám žádnou sílu jít ani zatáhnout závěs, takže mi ustavičně přes den sluníčko propaluje záda.  Teď ale ne, už je noc. A já sedím na okně. S pokrčenýma nohama a zápisníkem v ruce. Pár čmáranic mi zdobí pomačkaný papír. To, že bych se ukázal ve škole nehrozí. Nemám odvahu čelit výrazům lidí. Znovu už ne. Poprvé jsem to přešel, podruhé mě z toho dostal Jongdae. A teď je on tou příčinou, proč se schovávám v pokoji a lžu rodičům, že jsem nemocný, abych nikam nemusel.  Bolí to více, než jsem čekal. Každou vteřinou mám pocit, že je mé srdce jako zvadlá květina, které opadávají lístky. Každé odpadnutí lístku bolí. Nedokážu spočítat, kolik slz mi z očí už uteklo. Možná, že bych vytopil celý sklep.  Nedokážu si stále odpovědět na otázku, proč se tohle děje stále mně. To jsem tak ošklivý? Vadí jim, že jsem trochu při těle? Jondae mi skoro každý den říkal, že jsem pěkný a že nepotřebuji zhubnout. Dotýkal se mě, což by asi neudělal, kdybych se mu hnusil ne? Nevěřím mu. Nic z toho, co řekl, mu nemůžu věřit. Když mi lhal celou dobu, v čem přesně? Ve všem asi.  Nejhorší je, když někomu tak moc věříte, že jste schopni pro něj udělat prakticky cokoliv a poté zjistíte, že k vám ten člověk nikdy neměl blízko a pouze si na to hrál. Zrada bolí. To všechno bolí. Jediné, co jsem chtěl, bylo přátelství. Přátelství, které si člověk za peníze nekoupí.Je hrozně těžké najít někoho, kdo bude váš přítel v dobrém i zlém a nebude se přetvařovat. A také jsem chtěl být milován. Vědět, jaké to je, když vás někdo bez ostychu vezme za ruku, políbí, řekne, jak vás má rád a další takové věci. Možná jsem se moc díval na filmy, ale doufal jsem, že láska existuje. Ale zmýlil jsem se. I kdybych došel na konec světa, já bych lásku nikdy nenašel. Ne s mým obličejem, tělem a povahou. A všichni jsou si toho moc dobře vědomi, proto si mě dobírají. Na jednu stranu se jim nedivím. Kdo by si nekopl do toho, co leží.  Vzdávám to. Nemá cenu něco dělat. Vždycky budu ten divný, kterého je snadné si dobírat. Vzdávám odpor, vzdávám snahu. Nejraději bych vzdal i život a nemám k tomu daleko.  Nenávidím se. Nenávidím na sobě všechno. Momentálně se nedokážu zbavit pocitů. Když někoho milujete celým srdcem, těžce na něj ze dne na den zapomenete. Toho idiota pořád miluju a je mi z toho špatně. Nenávidím se i za tohle. 

[rubenkdavies]

Pět Fitness Tipy Každý Chlap Musí Zkontrolovat

Některé muži může předpokládám jsou znát všechny když vztahuje k zdraví a fitness-- ale skutečně rozhodně ne trvale případě. Náš 5 rad skutečně třeba číst před hit posilovny. Tam skutečně některé reality životního stylu, že každý muž potřebuje vědět, nebo i minimálně, že bude skutečně smart vzít na vědomí. Zde my odhalit 5 zdraví a fitness rad, že všechny muži musí check-out a také většina důležité uvést do praxe.

Pět fitness doporučení, že všechny muži měli projít

Service your Flexibility

Jeden key odlišnosti mezi chlap je a také žena s tělo systém je vlastně muži , jsou vlastně obecně menší poddajný, než ženy. může rozhodně ne věřit všestrannost je nezbytná, ale je je. Ohýbání svalové hmoty často se chystáte pomoc přesunout více správně, může také pomoc jste pobytu bez zranění a také může zbytek svalové hmoty, na oplátku snížení napětí. Bude jóga cvičení nebo Pilates tréninku třídy může pomoc boost flexibilitu. mějte na paměti,, stejně jako obecné nařízení, muži's hamstringy, ramena a snížené páteř vyžadují být pracoval na větší než jiných oblastí tělo systém, tak zaplatit speciální zájem ty komponenty flexibilitu návštěv.

Jděte Pomaleji

To mohl být něco z klišé, ale muži provádět často mají zdravá a vyvážená velmi konkurenční ducha. Zatímco tento je vlastně velké motivace a také nutit vy do press vlastní self, mohou snadno také vést k problémy. například, několik kluci podzim pod past myslet, že tak bude mnohem lépe, , stejně jako získat i více jsou máte provádět každý z fyzické cvičení na super-rychlé cena. I když to skutečně přesné když provedení někteří fyzické cvičení, pro ostatní to je vlastně jen rozhodně ne případě.

Vezměte vzpírání jako příklad. Když povýšení postupně, stát 10 sekund celkem, zlepšení objem času svaly dusíme, , stejně jako paralelně zlepšení krevního oběhu tok. Že znamená, že pomoc vytvořit a také boost sval hmoty. Proto nadcházející příležitost nárok, nezapomeň rychlejší je to rozhodně ne trvale mnohem lépe-- dal v čase zjistit co quicken měli bude pracovní pro každého různé tělesné cvičení.

Attempt Nové Věci

V mnoha případech je, bych zobrazovat muži jsou hrozný pobyt s velmi stejné fitness a zdraví rutinní. Pokud to se zobrazí znalosti, možná potřebují mít discover značka new metody získat match. Provedení různé druhy fitness úkolů znamená, že jsi práce různé komponent tělo , stejně jako tak děláte posílení střed houževnatost, vaše všestrannost stejně jako vaše harmonie. Pracuje se odvahu snažit značka new znaků u největší bariéry velmi většina kluci řešit když týká snaží různé cvičení. Ale pokud ne opulentní vstup do Pilates class nebo i spojení box club sami, proč ne trvat přítele spolu s nebo i pokus školicí DVD, před bude třída.

Holistický Přístup K Fitness

další znak tak, že ženy objeví být mnohem lépe než muži je to, přičemž holistické metoda zdraví a fitness. Že , naznačuje jsou přijmout doslova, duševně a psychologicky spolu s zdraví a fitness programů. Užívání tohoto metoda fitness má mnoho wellness výhody, , stejně jako studie show, že některé přírodní trénink strategie mohou snadno zlepšení fitness. Mezi jiných přínosy přírodní technika fitness je to, že stres stupňů může snížit, a to to je navíc je předpokládá, že zvláštní typy přírodní praktiky, jako Tai Chi, může posílení kostí wellness. Proto, využít ty a jiných výhody, podívej se do pár různé různé alternativní zdraví a wellness techniky, že je na trhu.

Relax

Další zdraví a fitness nápad muži musí dát do akce je vlastně vhodně relax , stejně jako zpět mezi ošetření. Provádění next návštěv může vytvořit se zdá, jako by jsou provádění nejefektivnější věc pro vaši fyzické tělo, ale ne dávat vlastní self pauzu mezi tělesné cvičení se chystáte přinést prochází burn-out, vrácení motivace , stejně jako obvykle provádění i více škody, než dobrá. kromě toho, přičemž den odpočinku bude ukazují že když jste nárok znovu budeš pravděpodobnější vychovat těžší. v Podstatě, musí vezměte volno z pracuje se každý pár dní jako nejnižší. , stejně Jako zajištění den odpočinku udržet hydratovanou a také pobyt od provádění nic i pracné. Pokud jste ve skutečnosti snaží rozhodně ne provést jen o něco zbytek dní, může snažit pár flexibilitu cvičení.

Nakonec, pokud jste skutečně zvýšení tělesné hmotnosti nebo i cvičení konkrétní svalů týmů, a, na to ne naučit že velmi stejné svalové tkáně skupina ještě jednou pozorování den.