#nepila

[takovanormalnielie]

4.5.2024

Na svatbě dvou poměrně konzervativních rodin se sešly hned tři queer páry. Byla jsem ráda, protože jsem tam úplně netrčela z řady. Dlouho jsem se toho dne bála. Byla jsem totiž poprvý out před širší druhou stranou rodiny. Prakticky to bylo veřejný tajemství a naposledy jsem před nima ještě boymódila. Dnes jsem šla sebevědomá, sama sebou a hot af. Poprvý jsem na sobě měla takhle elegantní outfit. Nádherný široký kalhoty s vysokým pasem z jemný látky, decentní tričko s proužky, tenkej cardigan bez zapínání se spadlými rameny a nový kožený boty. Nepila jsem, protože jsem chtěla, aby se pobavila N. s rodinou a já to odřídím. Byla to výhoda, protože mi švagr s přítelem půjčili projet z brusu novou ID.3. Málem jsem se u toho poslintala blahem. Bohužel jsem ale zažila kompletní dámskej balíček. Chlapi se opíjeli a chovali se ke mě jinak. Brali mě kolem pasu apod. V pohodě, je to trochu invazivní, ale beru to přátelsky. Vlastně mě to přišlo docela gender potvrzující. Horší byl vynucenej tanec. Jeden strejc se na mě dost nalepil a byl až moc přítulnej. Nakonec mi chtěl dát pusu. Tak to jsem se bránila a vysvětlovala mu, že jsem na holky a není mi to příjemný. To jeho mozek nedokázal zpracovat a chtěl si prosadit svou. Nakonec zasáhla N. a vyrvala mě mu z náručí. Děti začly bejt unavený a nazávisle na sobě se začly tvořit první hádky a rvačky. Přišel řev, pláč, nadávky, roztržený košile a pokus o DUI. Nejvyšší čas se rozloučit, odjet domů a nechat drama ve zpětným zrcátku.

[dodo-z]

Učím se kreslit na iPadu … moc mi to tatínek nejde😅🙃

Mary a Amy

Mary nevěděla,co si má počít. Matka na kterou nejvíc spoléhala teď ležela v posteli a nemohla vstát. Nezáleželo na tom, jak moc se Mary snažila, nepodařilo se jí matku přesvědčit aby se byť jen o centimetr pohla. Nejedla, nepila, nemluvila…. I minuta byla dlouhou časovou jednotkou a hodina byla celá věčnost.

Když to takhle šlo skoro dva dny, zavolala Mary sanitku. Ta ji odvezla do nemocnice a po zdlouhavém pozorování doktorů byla poslána na psychiatrii do Berouna.

Doktoři říkali, že trpí syndromem vyhoření. Dlouho jsem ji pozorovala…byla hodně unavená, ale tohle jsem přicházet neviděla, zhoršila se ze dne na den.

Co se mnou teď bude? Kam mám jít? Dneska mi má sociálka podepsat ortel. Buď z tohohle bílého pokoje půjdu do děcáku, nebo mě šoupnou k mému zcela neschopnému otci. To bych radši popravdě brala ten děcák.

[kralovnaserotoninu]

Nepila som od augusta, no nie som vôbec šťastnejšia. Práveže naopak. Smutná. Táto choroba je tak skurvene smutná. Niekedy to boli aspoň výkyvy nálady, veľká prča, dnes je to čistý smútok. Agonia. Aj keď sa smejem, rozmýšľam nad smrťou. Nie som suicidálna, len som smutná z toho že ešte žijem. Nie je z tohto cesta von. Prvé dva týždne po prepustení z nemocnice sa vždy cítim dobre. Neviem prečo sa nedokážem tak cítiť aj potom. Čistá agonia, všade. Vo mne. Okolo mňa. Mám pocit akoby som strhla všetko pekné okolo seba so sebou a navždy to ponorila. Ako rieka. Mám v sebe postavené schodisko kop lna princípe paradoxu. Samé zo seba vychádza a samé sa do seba vracia,hoci má poschodia. Je to ako bg som balansovala na tenkom lane, ktoré nie je ničím upevnené a nikam nevedie. Väčšina času ktorý prežívam je bolestivá, nepríjemná. Nechcem sa aktívne zabiť, to je veľa bordelu a bolesti. Najradšej by som zaspala a nikdy sa neprebudila. Zanevrela som na to že možno mi raz bude lepšie. Prestala som o tom hovoriť. Ku psychiatrovi a psychológovi idem aby sa nepovedalo a najbližší mali pocit že niečo robím. Som ako oheň ktorý každého popáli. Každého kto okolo mňa prejde. Nepoznám človeka ktorý by odomňa odišiel nepopálený. Stále tliem a tliem, nie a nie vyhoriiet. To myslím ako smrť. Keď umriem nechcem aby niekoho napadlo ze aká škoda. Mŕtva verzia mňa je najšťastnejšia aká môže existovať. Požiera ma obrovský smútok. Toto nie je už ani depresívna epizóda. Myslím si že toto je posledná zastávka. Nič iné už nepríde. Chýbajú mi moje výkyvy, zvláštne povedať. Už si ani nepamätám aký je to pocit mať eufóriu, radosť, či dokonca impulz. Dochádzajú mi sily. Cítim sa neskutočne vzdialená od ľudí, od každého jedného človeka. Prežila som všetko čo sa stalo, no najviac sa bojím že neprežijem seba. Každý jeden deň rozmýšľam nad smrťou. Nie nad samovraždou. Iba smrťou. Skúsila som Prisahám Bohu všetko na svete. Najšťastnejšia som bola 3 týždne po prepustení z nemocnice. Potom sa znova všetko zhoršilo a ja som prestala aj brať lieky, ale až po tom ako sa všetko zhoršilo. Nevidím zmysel. Nerozumiem prečo som najšťastnejšia vždy len po prepustení z nemocnice, začnem sa venovať vytváraniu vecí, čítaniu atď, no potom sa vrátim vždy k tomu horšiemu bez toho aby som pre to niečo robila. Ostatným hovorím ze po prepustení som šťastná nebola, pretože odmietam priznať že už sa tak zďaleka necítim. Aj sa za to hanbím, že nikdy to netrvá dlhšie než mesiac. Nehovorím viac o tom. Nevidím dôvod prečo hovoriť o tom jak mi je. Doktori nevedia pomôcť, lieky to isté. Prestala som. Dva týždne dozadu mi kamarátka povedala že jej sestra ma diagnostikovane hpo a či by som sa s ňou o tom neporozpravala. Povedala som jej že nie. Odmietam dávať niekomu nejaké rady, hovoriť o tom. Ja sama som si s tým musela poradiť a počúvať druhých o tom ako to ide ľahko zmeniť celé roky. Nech si to zažije každý. Viac hovorím ľuďom že hpo už nemám, že mi celé roky dávali zlú diagnózu. Odmietam hovoriť o tom aj s ľuďmi ktorí to majú. Nech vedia aký je to pocit žiť s tým roky, a byť nepochopení. Nech si zistia všetko sami. Nech si zažijú všetky symptómy sami a nech sú z nich prekvapený ako ja. 

[fantroll-purgatory]

@sartoonis

Art is mine-

FIRST: Alternia or Beforus or some type of AU?

Alternia!!!

Name (preferably include how you came up with it and why): Kazmal Nepila

I think Kazmal can stay because it sounds like a change from “Kamal,” a name which means “perfection/excellence” in Arabic and “lotus/pale red” in Sanskrit. I think it’s fitting both because tailoring means fitting something with precision and because you’ve written a character who is defined to an extent by his pale red relationship - his moirallegiance.

For the last name, how about Halgus for hallux valgus, another name for bunion, which is a sneaky reference to a tailor’s bunion which was commonly developed from tailors sitting crosslegged while they worked and developing joint deformity in their pinky toes. Also fitting because he is in a situation in which the nature of his work for his moirail is causing him strain and deformity in his self.

Please help with my name- I like it but like i just randomly picked letters and stuck them together

Age: 7 sweeps

Strife Specibus: hornkind

He uses his horns to ram his victims (they jut out front and point. They kinda act like blinders on a horse but they are very sharp and pointy)

I like it as a concept but I feel like if we wanna tailor (heh) his bio a little more closely we could go with needlekind? And if we wanna play into him being a purpleblood he could have a chucklevoodoo doll that he uses as a pincushion and could weaponize against those his moirail tells him to kill.

Fetch Modus: no clue really

Let’s go with a seamripper modus; captcha would be ‘sewn in’ and he would need to rip the seams to get it out; if he makes a mistake he could damage the item itself.

Blood color: Purple!

Symbol and meaning: Capririus

Sign of the contender (Derse + Hope) (if you can help with the sign that would be great too)

I don’t know that he seems like a Dersite or a Hope player. As a blind follower who would rather reshape himself than reshape the world around him he’s a definite Prospitan. For his aspect, I think we could reasonably swing Space, especially since sewing and the like is so intimately associated with physical manipulation in Homestuck.

Trolltag: none yet tbh

If we wanna go GCAT maybe greatCouturier? I assume a lot of his work is for fellow purplebloods since Alternian trolls generally think fashion is stupid and purplebloods are like…the only caste that wears patterned fabric? This trolltag would indicate his status in society but also seem insufferably frou-frou to most other trolls, making him a likely target for harassment.

Quirk: he doesnt use any capitalization. even when mad. he has committed to having almost a monotone kind of tone to his typing.

Special Abilities (if any): does tailoring count?

I think I wanna add the chucklevoodoo doll to his abilities given that purplebloods gain abilities from being in the juggalo cult.

Lusus: :00 a bull head on a rhino’s body, actually

In general, purplebloods live near the sea and have lusii that can presumably exist in some form both in and out of the water. I like the big grey thick-hided aesthetic, so how about a manatee with a rhino head? You could also have him wrap thread around his dad’s horns either for sewing assistance or as a way of showing his dad he loves him. You could still keep the theme of isolation this way, too; purplebloods’ lusii are more likely to be out at sea. They can’t pursue their parents since they’d be encroaching on seadweller territory, and they have no way of knowing if their lusus has been culled to feed Gl’bgolyb.

Personality: he is a blind follower. Hes manipulated by his moirail to murder other trolls, trolls in castes lower than him that she couldnt get away with so she can cook them. She acts like she cares but then will shut him out. But he clings to the relationship because he feels like thats all he has. He has hope that this will all turn out good for him and her. He keeps a stoic expression and thus paints on a face to make it seem like he is smiling. But he isnt really. He seems void of all emotion but in reality hes just really good at hiding them. He likes to make things for his moirail to show his compassion (even though she never wears or uses said things and sometimes throws them away right in front of him)

I think this has a lot of potential! First off I’m very intrigued by this cannibalistic moirail of his, but second off, I want you to expand on his relationship with her! As a reminder, a moirallegiance is not necessarily akin to being a best friend; it’s a partnership with the very specific purpose of each troll balancing an imbalance in the other. Now, this doesn’t mean that every moirallegiance is healthy; while we saw Nepeta and Equius as the platonic ideal of one, we saw plenty of examples of kismesissitudes and matespritships that devolved into something sinister. This can be a really good example of that if you answer the following questions: what does Kazmal think he’s getting out of this? What is it about this relationship that makes it an unhealthy moirallegiance rather than merely an unhealthy friendship? What imbalance does he think his moirail corrects in him, and what does he feel he gives to his moirail?

As an example, how does Kazmal feel when his moirail throws away the things he makes? Does he view that as a critique of his work? As encouragement to work towards getting better? How does he view her requests to murder other trolls? What does he think he’s giving her? Does he feel he’s protecting her from something? What is the imbalance he thinks is being corrected, and how does he envision the “perfect” version of this moirallegiance? Answering these questions will tell you a lot more about Kazmal’s relationship.

Interests: tailoring :0 this man loves making clothes!!! Even if he isnt so good at it he still loves doing it. He made his own!! He is currently working on his ultimate clown suit for when he has to inevitably fully commit to this clown juggalo cult aesthetic thing. He also likes to ram his horns into things like trees or punching bags with his lusus for fun.

Title: seer of hope (idk what i m doing help)

Man given Homestuck’s history of Pages as gentlemen who try very hard and get pushed around by the people they care about, I think this dude is for sure a Page of Space, which would eventually make him incredibly powerful. It especially fits with his being a not-yet-great tailor whose moirail throws his stuff away. Also, because the Robin Hood outfit would be funny to stick a tailor in.

Land: idk rlly

Land of Rips and Frogs (LORAF). I like the idea that he’d have a planet that was extremely broken and full of ravines, and that his job as a Page of Space would be to mend these enormous rifts in order to advance to Echidna (and would make frog hunting harder, though not impossible).

Dream Planet: Prospit

Aha, so here you say he’s Prospit. Good. We’re in agreement here! Which makes his sign Caprigo, Sign of the Lacuna! WHICH MEANS A GAP IN A MANUSCRIPT OR A BONE. This dude’s themes are LOCKED THE FUCK IN with gaps and gaps and gaps.

Horns - I usually try to sprite horns from scratch but naphal’s sprite sheet had a set that just worked so incredibly well with his symbol and the whimsicality of purple horns??? Edited them very slightly but it’s mostly presented as is. If you want a set from scratch just lmk and I’ll work on it.

Face Paint - I gave him Flowey’s smile from Undertale! Firstly because it’s the smile he gives us when he first says “it’s kill or be killed,” a philosophy Kazmal is no doubt subjected to by his moirail, and secondly because Flowey is himself a character who represents being trapped in unhealthy cycles.

Eyes - once again edited from Naphal’s sprite sheet.

Mouth - purplebloods tend to be toothy, so I gave him very narrow and needle-like teeth.

Clothes - aside from some plain black pajama pants, this is all naphal. I deliberately wanted to avoid the neutral colors we usually see in Alternian outfits. I surmised from your design that Kazmal’s moirail is a goldblood, though if that was incorrect I’m happy to fix it up. I wanted his color scheme infected by his moirail’s as if by a virus, culminating in the apron, which is so subsumed by his moirail’s color that his symbol looks quite lost in it! I also wanted some clashing patterns both to represent his struggle and to show that he’s still a fledgeling designer. The vine-y pattern on his apron is courtesy of mirz123 on deviantart.

Shoes - these are some comfy slippers from fan-troll, which I have elected to keep as his blood color to…I dunno, inspire some hope? Despite all the bullshit he’s going through, he’s still fundamentally grounded in his own sense of identity.

So that’s my review of Kazmal! Thank you for sharing him!

-TR

[holkanavine]

Koupila jsem si

nové pero.

Propíjí se

- jako já po nocích.

[odsouzena]

20.8.2021

3 týdny jsem nebyla mezi lidmi a nepila jsem. Odhodlala jsem se jít až teď v pátek, kdy už jsem se cítila docela dobře a věřila, že to zvládnu. Nepila jsem, raději jsem řídila abych mohla kdyžtak hned domu.

Nelituji toho! Bylo to skvělý a bylo to, to co jsem teď potřebovala. Viděli jsme se po několika měsících zase společně se starou partou a já si to moc užila! Děkuju, že je mám!

[wisdomrays]

TAFAKKUR: Part 286

SPIDERS EXPAND NEW HORIZONS IN FIBER-OPTIC TECHNOLOGY

Spiders, known to be horrifying animals to many, are recognized by us for their role in the ecological balance. If spiders were to be removed from the natural food chain, and thus, from the ecological balance, an explosion in the flea and insect populations would be inevitable. These masters of hunting are inspired with various hunting strategies. The spider is possessed with the ability to fabricate a web spun from a multi-featured thread, which it utilizes in hunting, defense, and reproduction. Some recent research projects have uncovered some significant features of the spider web; these are being employed in ways that will be beneficial to human life. The thin, elastic, durable thread that is capable of stretching up to three times its length which forms the spider web has been the subject of many research projects. One example of how these have been turned to use for human beings is the bullet-proof vests which are designed by imitating the formation of the spider web; these are superior to metal bullet-proof vests in terms of rigidity and weight.

Our Creator has solved every potential problem which living things might experience by creating one optimal solution among every alternative.These perfect solutions open new horizons for men, and they also act as guides in the development of science and technology. The book titled “Engineering in Nature” details many striking examples.

In recent research, it has been discovered how the thread of a spider can contribute to fiber-optic technology. A crucial challenge in photonic technology is to produce the tiny optic fiber that is used as a conductor for a light beam in nano-scaled optic circuits. Yushan Yan, of the University of California in Riverside, has taken an important step forward in this technology by covering the thread from a spider web with a glass-like material and then removing the thread after the material has hardened. By utilizing this technique, it is possible to produce threads that are 1/50000th the diameter of human hair and that have a radius of 2 nanometers (1 nanometer being one billionth of a meter).

Not only will this discovery be applicable in photonic technology, it will also increase the resolution in optical microscopes, or, alternatively, these threads could be turned into nanoscale test tubes in a new breed of sensors that can suck up single molecules of a particular chemical.

A research group at the University of California cut a thread 1 centimeter long from the web of the giant spider of Madagascar, the Nepila Madagascariensis, and pasted the two ends of the thread to a card. Then they repeatedly dipped this thread into tetraethyl orthoslicate solution. After this, the thread that had undergone this process was dried and heated to a temperature of 420 Celsius. The string decreased by one fifth of its original radius and the process resulted in the production of tiny tubes with a radius of one micrometer.

There are plans to make use of the web of the Stegodyphus Pasifiu-a spider which uses a thread of a radius of 10 nanometers and which is found in the Middle East and Southern Asia. This will enable scientists to use thinner fibers. After heating, a thread with a radius of 2 nanometers is attained. Until this latest finding, it was only possible to produce fibers with an interior radius of 25 nanometers.

Fiber optic researchers do not hide their enthusiasm for this new simple and cheap technology. It is expected that it will be used in the field of supra-molecular chemistry; that is the study of very miniature environments. In these environments the reaction-speeds increase and completely different reactions occur. For such experiments carbon nano-tubes are being used at the present time. The tubes made from fibers obtained from spider webs will enable scientists to create more sensitive environments. It is also thought that it will be possible to create microscopes with a higher resolution by using tinier fiber optic catheters.

Such microscopes would be used to observe events that are shorter in duration than the wavelength of light, yet at the same time, these microscopes would not cause the sample to be harmed. Electron microscopes harm the sample since the features of the technology used necessitate this. Currently, these microscopes use a scope that has been made from very thin glass tubes. These fibers are relatively thick, measuring about 100 nanometers in radius. Yet, by means of this new technology, these new microscopes can be developed and biologists will have brand new opportunities to study events that have not been visible before. Surely, it is not possible to say that the immaculate biological structure and incredibly small thread employed by the spider can be explained by simply putting its creation down to chance or by stating that it is a product of nature.

These perfect examples that can be observed in nature will lead to fundamental changes in our understanding of the universe; they will enable great leaps in terms of making our life more comfortable and, most importantly, they will be helpful in realizing how the Divine Power and Art can be present together and be in harmony.

[nitgas]

spolubydlící odjeli pryč a kluk je u sebe v bytě. pes spí. poslouchám ticho a bolí mě z něj hlava. možná mě hlava bolí z toho, že jsem celej den nepila. když zkusím něco dostat do žaludku, tak se mi udělá blbě. dneska jsem cvičila a prokřupala si záda. mám ráda ten přetlak co přeteče a vybuchne a pak se něco v těle uvolní. včera večer jsem brečela a pak jsem šla ven se psem a potkala náhodou kamarády a pak jsem se připletla na party v parku a pak jsem šla na zkoušku kapely mýho kluka a pak jsme přišli domu a měli zbylou půlku noci sex. takovej byl život před covidem. musím koupit nový struny na kytaru a pak si budu moct po večerech hrát. ještě čtyři dny budu sama v tichu a je to skvělý. celej víkend budu číst a psát si v pythonu a jen si se psem odskočíme na cvičák. to ticho léčí. dneska jsem ležela v parku na trávě a koukala na nebe. pes ležel vedle a položila si na mě hlavu. tak moc miluju ticho. štve mě to počasí, hned jak bude líp, tak se psem vyrazíme na pár dní do lesů. samy dvě, bez mobilu a počítače. potřebuju najít novýho psychologa, udělala jsem si mind map hlavních problémů, co teď musím odstranit. bez toho mi doktorka nesníží prášky. noční můry. potřebuju vyřešit proč se každou noc budím zpocená a vyděšená. jako malá jsem se tak bála spát, že jsem se zaměstnávala, abych neusnula, vždycky jsem pak odpadla a pak mě nemohli ráno probudit. teď se nebojim chodit spát, nebojim se těch snů. jsem rezignovaná a unavená ale ted je tady ticho a to mi stačí. 

[jejivelicenstvoona]

GEORGIA ON MY MIND

Každé ráno si zaplétala dlouhé vlasy do dvou copů, které jí padaly přes ramena až k pasu, objímaly jí štíhlé tělo a ona se usmívala na svůj odraz v zrcadle, sluníčko jí svítilo do velkých očí a v tu chvíli jí to slušelo nejvíc. Brzo ráno, čerstvá a vyspalá, ještě se jí den ani nestihl dotknout. Byla jak nová. Tyhle rána byla nádherná.

Všude v bytě měla hrnky s nedopitou kávou, na poličkách a na stolech, na zemi v koupelně, na parapetu vedle květináčů. Moc cukru, moc mléka, málo času. Ráda chodila po špičkách a zpívala si. Nešlo jí to, ale zpívala s láskou. Všechno, co dělala, dělala s láskou. Od chvíle, kdy ráno otevřela oči, až do chvíle, než je pozdě v noci zavřela a schovala se pod peřinu, dělala všechno s tak upřímnou láskou a oddaností, jak matky pečují o své děti. Pečovala o život.

Spala radši s knoflíky od peřiny u obličeje, to byla jedna z mála věcí, které jsem neměl rád. Ale možná na tom, jak si s nimi ještě chvíli před usnutím hrála a tiskla je mezi prsty, bylo opravdu něco krásného. Stávalo se pro mě ale těžkým rozeznat, zda jsou věci, které Georgia dělá, opravdu krásné, nebo je krásná jen ona sama, a tím jim dává smysl, který by jinak neměly. Nesnažil jsem se po tom pídit. Georgia totiž nebyla krásná jen svým vzhledem. Občas jsem měl až úzkostlivý pocit, že na ní záleží celý můj život. Že ona je jediná osoba na světě, která mě chápe. Nikdy mi nevyčítala, když se mi něco nepovedlo. Když jsem přišel pozdě. Když jsem se opil. Výčitky v jejím světě neexistovaly. Věděla, že nemají smysl. Že mě má radši chytit za ruku a odpustit mi. A já to zase dlouho neudělal. Měla dobré srdce, tak čisté, jak kdyby mu nikdo nikdy neublížil. Takové srdce, jaké mívají malé děti. Ještě nepoznamenané životem. Naivní. Křehké. Ale obrovské. I s takovým srdcem ale uměla křičet, vztekat se, házet nádobím a knihami. I s takovým srcem uměla ublížit. Ale vždy se omluvila. To já jsem nikdy moc neuměl. Všechny mé omluvy byly upřímné jen napůl, sám jsem jim mnohokrát nevěřil. Ale Georgia, snad právě díky tomu srdci, které neznalo bolest, všechny omluvy myslela upřímně. Nešlo jim říct ne. Ani jsem to nikdy nechtěl.

Georgia byla opatrná. Nebavila se s cizími lidmi a všude musela být o deset minut dřív. Starala se o své přátele a o mě. Radila nám, utěšovala nás. Každý jí věřil mnohem víc, než věřil sám sobě. Kde byla Georgia, tam byl domov. Láska. Bezpečí. Byla středobodem tolika životů, a myslím, že si to ani neuvědomovala. Měli jsme jí to dávat mnohem víc najevo.

Ráda jezdila na kole, připomínalo jí to dětství na malém městě, o kterém mi tak ráda vyprávěla. Vždycky, když pršelo, sedla si mi na klín a mluvila o svých prarodičích, o kouzelném dětství ve velkém domě s půdou. Dětství, které jsem jí záviděl. S každým slovem mě jen víc a víc přesvědčovala, že opravdu nikdy nezažila bolest. Zklamání. Že je dokonalá a celý její život taky. Patřit tedy do něj, přestože já sám jsem dokonalý nebyl ani trochu, byl zázrak. Můj ráj, moje výhra. Ale samozřejmě, když ji člověk sledoval a poslouchal střízlivě bez lásky a nekonečného obdivu, našel pár chyb. Například Georgia svou inteligenci jen předstírala. Nebyla hloupá, ale nikdy úplně nerozuměla tomu, čeho se zastává. Toužila být sečtělá, zapadnout do vyšších vrstev. Kupovala si plno knížek a odborných časopisů, diář měla zaplněný přednáškami a výstavami. Doopravdy ji nic z toho ale nezajímalo. Jen nechtěla mlčet. Chtěla mluvit a chtěla mluvit o něčem zajímavém. Naivní dětské sny z předměstí vyprávěla jenom mně, ostatním vysvětlovala symboliku v obrazech od Picassa a recitovala básně Sylvie Plath. Snažil jsem se na to nesoustředit, zapomínat tuhle falešnost. Bořila její dokonalost, z malé přetvářky se stávala lež, kterou jsem nesnesl. Seděla mezi přáteli, rozhazovala kolem sebe štíhlými pažemi a citovala knihy, které nikdy nečetla. Měl jsem chuť ji chytit za ramena a křičet, ať se poslouchá, ať si přizná, že neví, co říká. Ale nikdy jsem to neudělal. Zavíral jsem oči a topil jsem se v její dokonalosti. Přesvědčoval jsem o ní sám sebe stejně, jak ona přesvědčovala ostatní.

Jinak ale byla sladká, když u mě přespávala, schovávala mi po bytě lístečky se vzkazy na hezký den, malinké vyznání lásky psané červenou propiskou, kterou u sebe vždycky nosila. Snídali jsme spolu, já, ona a její dlouhé copy, a dny byly tak nádherné. Stejně nádherné, jako byla ona. Vlastně pořád je. Georgia je pořád nádherná, i když už má copy rozcuchané a nemluví o Rembrandtovi, i když je schoulená v kufru mého auta po otci a její hnědé oči se na mě poprvé dívají vyčítavě. Možná je ještě nádhernější než kdy dřív.

Už se nezlobím, Georgio. Už ne. Odpustil jsem ti a miluju tě. Škoda, že se to už nedozvíš.

-

Jednoho dne jsem se probudil a Georgia byla najednou chladná. Možná přímo ledová. Jako když vylezete z horké sprchy a bosýma nohama se postavíte na kachličky v koupelně. Snažíte se na ten chladný pocit na chodidlech zvyknout. Ale nejde to. Zima se vám prodírá přes kůži do těla, zamlžené zrcadlo se vám směje a vám zbývá si jen rychle vyčistit zuby a odejít do teplejší místnosti. Ale já od Georgi nechtěl odcházet, nechtěl jsem utíkat a hledat teplo jinde. Teplo přece odjakživa bylo u ní. U mojí sladké Georgi.

Nezaplétala si copy a mě studilo se na ni jenom podívat. Neusmívala se. Nezpívala si. Dopila kávu, snad poprvé v životě dopila kávu a uklidila po sobě hrnek, políbila mě na tvář a odešla. Beze slova, bez úsměvu, bez pohlazení. Bez vysvětlení.

Slunečním paprskům trvá osm minut a dvacet sekund, než se k nám dostanou. Kdyby teď Slunce vyhaslo, zmizelo, zmrzlo, umřelo, zjistíme to až za osm minut a dvacet sekund. Funguje to tak i u lidí? Zmizela mi Georgia už kdysi dávno, a zahřívaly mě jenom zbytky její lásky? Sledoval jsem z okna, jak jde po ulici, nezvykle rozpuštěné vlasy za ní vlají, a modlil jsem se, aby se otočila, podívala se nahoru k oknu v pátém patře a zamávala. Dala mi najevo, že nevyhasla. Je tohle jenom zatmění Slunce? Jen pár chvilek tmy? Neotočila se.

Georgia nikdy nelhala. Teda, myslel jsem si to. Protože k lhaní lidé potřebují důvod a ona ho podle mě nikdy neměla. Nemusela lhát v dětství rodičům o tom, kam chodí a s kým se baví, co dělá po škole a jaké má známky. Nemusela lhát o tom, jestli pije nebo kouří, protože nepila a nekouřila. Nescházela se s lidmi, se kterými by se scházet neměla. Měla fungující rodinu, byla upřímná, byla čistá. Lhaní je strach, a ten Georgia nikdy nemusela mít. Já ho měl. Rodiče mě za všechno špatné trestali, ale nedokázali mi nikdy vysvětlit, proč to špatné je. Ztráceli jsme jeden v druhého důvěru. Byl jsem zbabělý, vystrašený, a proto jsem se naučil lhát. A pokud se v dětství naučíte lhát, zvyknete si na lež, těžko se jí zbavujete. Ale to jsem byl já, to nebyla Georgia. Já měl důvody lhát, já byl vychován ve lži, a přesto jsem lež opustil, jen abych mohl být z Georgou. A ona? Ona nemusela nic opouštět. A tím pádem nemusela ani lhát. Aspoň to jsem si myslel, aspoň v to jsem doufal.

Následující dny byly stejné. Chladná rána, dopité kávy, rozpuštěné vlasy, mlčení. Ptal jsem se. Jestli není smutná. Jestli je vše v pořádku. Přesvědčoval jsem ji o své lásce, ptal jsem se na knihy, které měla na nočním stolku, ptal jsem se na přednášky, na které chodila. Ale bylo to nesnesitelné. Nic nedávalo smysl. Jak se z láskyplné a usměvavé Georgi mohlo stát během jedné noci… tohle? Když kytka vadne, všimnete si toho přece mnohem dřív, než z ní spadne poslední ztmavlý list. Tak jak to, že jsem si ničeho nevšiml, když vadla Georgia?

Už od první chvíle, co jsem Georgiu kdysi viděl, jsem věřil, že jsme spřízněné duše. Dvě půlky srdce, které se konečně našly. Snad každý národ má o spřízněných duších legendu. O bozích, kteří rozdělí jednoho člověka ve dva a dají je na svět, aby se našli a znovu spojili v jednoho. O osudu, o stejné krvi nebo auře, o souznění. Nejkrásnější z těchto legend je ale ta japonská. Podle ní nám všem vede z malíčku dlouhý červený provázek, na jehož konci je malíček naší spřízněné duše, naší sorumeito. A ty provázky se mezi sebou zamotávají, potkávají se a zase vzdalují, ale nikdy se nepřetrhnou. Nikdy. Vedou z malíčku, protože ulnární tepna, která nám vede celou paží, končí právě tam. Proto děláme sliby „na malíček“. Ale tyhle červené nitky musí na celém světě vytvořit obrovské sítě plné chaosu. O tolik výjimečnější je, že jsme se v nich nezamotali a dokázali se najít, objevit konce naší nitky a chránit ji, aby se nepřetrhla.

Tuhle legendu, stejně jako plno dalších, jsem George vyprávěl před spaním. Usínala s knoflíky od peřiny přitisknutými na tváři, já jsem ji ještě chvíli sledoval a pak jsem uklidit všechny hrnky s kávou a čajem, urovnal jsem knihy na hromádku, poprosil jsem všechny bohy ze všech legend, které jsem znal, aby nám přáli štěstí. Ale když jsem to nejvíc potřeboval, otočili se ke mně asi zády. Georgia už nevnímala, co říkám, a když usínala, peřina jí padala pod ramena a knoflíky mezi prsty netiskla. Nebyly nikde hrnky na uklizení, žádné rozečtené knihy, kterými bych mohl ještě listovat. Najednou bylo prázdno. Jak ale rozmotat uzly na nitce, kterou ani nevidíte? Možná jsme se do těch neviditelných sítí přece jen zamotali.

Všechno jsem dával za vinu sobě. Možná jsem moc pracoval. Možná jsem ji málo podporoval. Možná jsem jen nebyl dost dobrý. Ale vedle Georgi nebyl nikdo dost dobrý. Ať už jste vedle ní postavili kohokoliv, Georgia byla vždy lepší. Měla větš�� oči, jemnější vlasy, delší nohy. Měla upřímnější úsměv, příjemnější hlas, měla roztomilé příběhy z dětství a diamantové náušnice, měla lepší smysl pro humor a lepší hudební sluch. Byla dokonalá ve všech ohledech, tak jak jsem si kdy vlastně mohl myslet, že jí budu stačit? Že jí budou stačit moje příběhy o indiánech a zapomenutých kmenech v Indonésii, že jí budou stačit moje věčně rozcuchané vlasy a kostnatá ramena? Neměl jsem trošku křivý úsměv? Neměl jsem jedno oko o trošinku větší, než to druhé? Hledal jsem na sobě každou špatnou věc, až jsem zapomněl ty dobré. Možná, že žádné dobré vlastně nikdy nebyly.

Vychovali mě máma a táta, jak to ve většině rodin bývá, ale spíš, než že by mě vychovali, mě spíš jen naučili používat příbor a čistit si zuby. Na zbytek věcí jsem si musel přijít sám. A bylo to těžké. Nelhat. Nekrást. Chodit do školy. Ignorovat hádky v kuchyni. Děti z problémových rodin mají v dospělosti problémy se sebevědomím, důvěrou, navazováním vztahů, komunikací. Mají problémy se životem. Jsou v něm zamotané a nikdo jim nepomůže, protože jen málokdy je člověk, který je malíčkem připoután na druhé straně nitky, na blízku už od dětství. Ale co je to problémová rodina? Agresivní otec? Matka alkoholička? Po takovém dětství se zdály Georginy historky o její rodině jako pohádky. Ty moje jsem radši neříkal. Nikdo nechce poslouchat noční můry.

Georgia začala nosit červenou rtěnku. Krátké sukně. Nezaplétala si vlasy. Přestala číst odborné knížky a najednou poslouchala jazz. Bytem nám pořád zněl klavír a basa, tlumené bicí. Znělo to hezky. Ale ne jako Georgia. Chodila na jazzové večery, učila se hrát na klavír, měnila se mi před očima. Musel jsem zjistit proč. Musel jsem ji dostat zpátky.

Jeden večer si doma zapomněla ten svůj přeplněný diář. Nechtěl jsem se do něj podívat. Opravdu ne. Ale zoufalost mě přemohla. U velkého nadpisu „čtvrtek 18. května“ měla poznamenanou adresu hudebního klubu a jméno Damien. Damien! Obracel jsem to jméno na jazyku, hláskoval jsem ho, šeptal a křičel. Damien, Damien, Damien! Co jsem měl dělat?

Vešel jsem do tmavého klubu, ve kterém zněly basy a saxofony, živé a nadšené hlasy od stolů. Když hudba utichla a všichni začali tleskat, zahlédl jsem Georgiu u stolu nejblíže podia. Zamával z něj na ni vysoký saxofonista, sešel dolů a políbil ji na čelo. Políbil moji Georgiu! A ona se usmála, po dlouhé době jsem viděl její úsměv, bílé zuby mezi červenými rty a všechno najednou dávalo smysl. Jazz a rtěnky a dopité černé kávy, zapomenuté knihy, chlad.

Dělal jsem to nerad. Možná jsem u toho i brečel. Ale nešlo to jinak. Nemohl bych žít s vědomím, že mě už Georgia nemiluje. Když jsem ji ve dveřích ložnice bouchl lampičkou přes hlavu, vykřikla moje jméno a najednou ležela na zemi. Chvíli jsem ji sledoval, dýchala, byla nádherná. Ale byla zamilovaná do někoho jiného. Do saxofonisty Damiena s modrýma očima a kapelou. Zapletl jsem jí copy, stejně, jak si je kdysi zaplétala ona. Udusit polštářem někoho, koho k smrti milujete, je to nejhorší na světě. Jak jí vysvětlit, že to je z lásky? Pak kolem těla červené šňůry, nitky našich duší, které spřízněné asi nebyly. Stala se někde chyba. Ne u mě. Ne u ní. To ty japonské legendy, to ty sítě. Když se do nich zamotáš, už je musíš přestřihnout. Nesmíš se nechat svazovat.

-

Georgia nakonec lhát uměla. Kdoví, jak dlouho. A o čem všem. Já už jenom doufám, že se na to taky vzpomenu a půjde mi to líp. Že jednou třeba i sám sobě nalžu, že jsem to neudělal.

——-

povídka psaná rychle do školy, původně byla nápadem na scénář. ke konci je odfláknutá, ale když si k ní pustíte stejnojmennou písničku od Raye Charlese, třeba to bude lepší. jednou se k ní vrátím a zlepším ji, udělám z ní krátkej film na 16mm.

[annafreimann]

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

[adelheidnov]

a jako asociál

jsem už pár dni doma, po skoro 2 měsících co jsem byla pryč, je to skvělej pocit být zase ve svým a dělat si co chci

Za tu dobu, co jsem byla pryč se to ve mě všechno nějak změnilo, největší změna je asi ta, že vůbec nemám chuť na alkohol a nevím jestli je to proto, že jsem 2 měsíce nic nepila nebo proto, že mám v hlavě zafixované, že se po alkoholu tloustne, kdo ví

další změnou je to, že je ze mě ještě vetší asociál než kdy dřív, dokonce se mi to i líbí, uvědomila jsem si to, když jsem jela večer z plavání (kde jsem se fyzicky úplně vyždímala) a potkávala jsem skupinky lidí kolem mého věku jak žijí svůj sociální život, jdou se opít a bavit se, ráno se probudí s kocovinou a bude mít další promarněnej den

uvědomila jsem si, že takhle já žít nechci, nechci se několikrát týdně opíjet, budit se s bolestí hlavy, utrácet peníze za zbytečnosti, litovat věcí, který bych případně v opilosti udělala atd. radši půjdu spát v 10 abych mohla ráno brzy vstát, udělat si zdravou snídani, zacvičit  si jógu a užívat si společnost sebe sama 

[angelicbab-stash]

Zoznam tajomstiev zahŕňajúcich Reinu

O KTORÝCH REINA VIE:

Vie o všetkom, čo sa týka jej rodiny a najmä minulosti mamy. Nikomu mimo svojej rodiny však o tom nehovorila. Nehanbí sa, no nechce zachádzať do citlivých detailov zo života svojej mamy, nakoľko to nie je na nej.

Zakaždým, keď musí ísť čo i len na pár dní od rodiny a ich zvierat, tak veľmi plače. Zle znáša odlúčenie od blízkych.

V škole sa dostávala do problémov pre jej výbušnú náturu. Podchvíľou sa začala biť a bola schopná odseknúť aj učiteľom. Najväčší problém však mala za to, keď do spolužiaka celou silou hodila basketbalovú loptu a on si nepekne ublížil. Nakoľko bola Reina výborná študentka a reprezentovala školu v športoch, dostala menší trest, no v jej záujme Revi a Liamovi odporúčili, aby ju dali na kurz sebaovládania. Tam chodí dodnes a taktiež sa venuje bojovému umeniu, nech si prebytočný hnev vybíja tam.

Keď nechce, aby ju otravovali neznámi ľudia, začne sa tváriť že nevie po anglicky a rozpráva po filipínsky.

Je panna a nemala ani prvú pusu. Nikdy nemala ani len crush.

Nahovára si, že radšej by bola s rovesníkom, no nepriznaná pravda je taká, že by chcela niekoho staršieho, alebo aspoň vyspelejšieho. 

Mimo cvičenia, chodenia do knižnice, kaviarne a školy je takmer celý čas zavretá doma.

Obvykle na testoch nepodvádza, no pred tou jednou dôležitou skúškou sa jej veľmi nedarilo a preto podvádzala. Neprišli jej na to.

Má obrovský strach, že sa u nej prejaví hraničná porucha osobnosti, ktorou trpí mama.

Rada vytáča otravných chalanov v rp modoch na Fallout a GTA.

Má nízke sebavedomie a nepáči sa jej vlastné telo, predovšetkým tvár.

Trochu závidí obom súrodencom — najmä sestre, nakoľko Reinu nie raz označili za tú ,,menej peknú a milú” z tých dvoch — ich výzor, spoločenskú a nenútenú, veselú povahu a schopnosť existovať s ľuďmi.

Nikdy nepila, nefajčila a ani nebrala drogy. Jednoducho nechce a jednak zo zhadzuje na svoju diétu a bytie športovkyňou, hlavný dôvod je však taký, že má z podobných vecí strach. Plus, cigarety jej neskutočne smrdia.

____________________________________________________________________________

O KTORÝCH REINA NEVIE:

...

____________________________________________________________________________

DO BUDÚCNOSTI:

...

____________________________________________________________________________

SÚVISIACE S NADPRIRODZENÝM AU:

Narodila sa ako miešanec vlkolaka a miešanca. V 18tich bola premenená injekciami s krvou jej otca tiež na vlkolaka, Fenrisa.

[dondeestamifuerza]

break my stride

Zase se dostávám do svojí spirály.  Zklamala jsem a nedokázala jsem to. Pokus o snížení léků absolutně nevyšel. Zítra to musim přiznat doktorce a hlavně to přiznat sama sobě.  Každý ráno hrst prášků, abych fungovala alespoň takhle. Takhle marně, na půl plynu, na moc to nestačí, ale pořád se aspoň nějak dokážu zabezpečit. Na teď, možná pár měsíců dopředu, na staří a “důchod”? Ani náhodou. Ale to se pak nějak vyřeší.  Vim, že to doktorku mrzet nebude, jsem jen pacientka, ale beztak se bojim, že to bude brát jako moje selhání. Že ačkoliv se tvářim jak všemu rozumim, mám náhled a sebereflexi, tak to vlastně moc nedávám.  Vůbec si nepamatuju včerejšek. A to jsem ani nepila. Respektive pila jsem v úterý, ne uplně málo, ale ne tolik, abych ztratila následující den. Dneska jsem se probudila okolo osmé, pak jsem něco nějak dělala, nevim, najednou otevřu oči a je pět odpoledne. Okej, po fotbale, přehnala jsem pití.. Podívám se na telefon a zjišťuju, že je čtvrtek a fotbal byl v úterý. Kde je středa? Naštěstí vim, že jsem byla doma a na telefonu nemam nic podezřelýho, žádný zprávy a telefonáty, ale co se dělo?  Jak mi může vypadávat paměť, když jsem pravděpodobně nic nepila, nekouřila a ani nebrala? A ne na pár minut, hodinu, ale na celý den?  A až teď si uvědomuju, že jsem možná prošla další atakou. Nějaká totální depersonalizace, asi. Dokázala jsem nakrmit kočku a určitě jsme si hrály, takže na sebe nejsem naštvaná, jen strašně zmatená. Doufala jsem, že bude líp. Ne, že budu bezpodmínečně šťastná, ale aspoň orientovaná a na vlastních nohách. Dneska jsem v nějakym divnovakuu, ale už je to lepší. A hlavně bude Varšava. Tam mi bylo hezky. Dám si šanci. 

[kralovnaserotoninu]

stuck na jednom mieste u mňa znamená, čítaj ako : nič svetaboré sa nestalo viac ako týždeň a viac ako dva týždne som nepila alkohol

[serenitybasteela]

Umělecký chaos. Pořádek ano, třeba kuchyň je teď top. Obývací část, no, mohlo by to být lepší. Spací část, jo, dobrý. Koupelna je vcelku dobrá. Ale moje místo musí být prostě viditelně moje. Možná se to zdá přeplácané, ale pro mě je tohle obklopení se mými věcmi s obrovskou hodnotou moc důležité. Fotky, obrázky, obrazy, poznámkové věci, diáře, barvené papírky a tužky, propisky s tenkými hroty, svíčky, anděl, růže, světýlka, špičkovky, samolepky srdce a víl, poznámky a drobnosti. To vše utváří moje místo, kde se učím, píšu, sděluji své myšlenky Deníčku... Dneska jsem měla tři sny. Mám teď sny každý den. Nerozumím jim. Byly zvláštní. O lidech, co znám. Mám i nemám ráda. O lidech, co jsem viděla kdysi dávno, ale kontakt nemáme. A ani o to nestojím. Dneska se taky musím učit. A dneska ráno (po půlnoci) jsem si četla. Což mám radost. Sice to není klasická kniha zatím, taky to je napsané šíleně, ale jsem zvědavá na to, jak to dopadne. A hlavně čtu. Ještě začít zase psát a budu mít radost. Udělala jsem si salát. Plnou krabičku. A těším se do vany. Takže mám v plánu mít zbytek pondělí klidný. Mám pár plánů na celý pracovní týden, tak se musím nějak držet, udělat si rutinu a vydržet u toho. Jenže zase si tím dávám na sebe bič. A o to víc se bojím, že zklamu. A přemýšlela jsem. Nad tím, co tu sleduji. Nejsou to vždy jen přátelé a inspirační profily. Mám tu i profily lidí, co jsou taky PPP. A obávám se, že tím si škodím. Že se poměřuji, hledám na sobě pořád něco špatného. Jenže svým způsobem jsou motivace, že třeba jednou... I když vím, že i když budu dokonale štíhlá, zase si najdu něco jiného, co mi bude na sobě vadit. A zase budu mít strach, že stačí kilo nahoře a budu zase ta basťoška, co je odporná. Asi se ptáte, proč si to pořád myslím. No protože jsem to viděla, zažila. Přibrala jsem a už jsem byla tlustá a odporná, že dostat obyčejnou pusu bylo nemožné. Rok jsem se za to styděla, pak zase spadla do PPP. A najednou mi to slušelo. Sice jsem nejedla, nepila, venku šla do mdlob, ale co, najednou jsem byla žádoucí. A já se zasekla a nechtěla. Přišla jsem si v tu chvíli jako kus masa. A odmítla. A pak to skončilo celé. Od té doby mám hrůzu z dotyků... (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CNkdDQhrher/?igshid=v2n0g6in4tey

[holkanavine]

Černá noc,

zábava začíná.

Ráno opět lžu

- ,,Já jsem nepila.”